(Dne 28.1.2000 na 21. schůzi PS návrh zákona schválen (usnesení č. 776, http://www.psp.cz). Senát projednává ve výborech)

Vážený pane předsedo, vážení členové vlády, vážené kolegyně a kolegové,

dovolte mi, abych jménem navrhovatelů uvedl návrh ústavního zákona, kterým se mění ústavní zákon České národní rady č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky. Předstupuji před vás, vědom si vážnosti tohoto okamžiku, okamžiku, kdy skupina poslanců předkládá iniciativu vzniklou na základě dlouhodobých a odpovědně vedených jednání dvou politických stran. Dovolím si zdůraznit: dlouhodobých a odpovědně vedených jednání politických stran, který mají nejsilnější mandát vzešlý z posledních parlamentních voleb. Tato iniciativa směřuje ke změně Ústavy České republiky, tedy právní normy, která stojí v hierarchii českého právního řádu na místě nejvyšším, normy, která vyjadřuje základní občanské hodnoty nás všech, hodnoty nacházející se pod ochranou ústavního soudnictví. Je tedy v logice věci, že k iniciativám takového významu nedochází a nemělo by docházet každý den.

Dovolte mi vzhledem k vážnosti uvedeného tématu několik slov ke genezi stávající platné Ústavy České republiky. Platnou ústavu schválila Česká národní rada 16. prosince 1992. Byl tím ukončen proces konstituování českého státu ohlášený programovým prohlášením vlády ze 13. července téhož roku. Z toho vyplývá, že časový prostor, který měla tehdejší vláda, tehdejší Česká národní rada k přípravě ústavy, byl pět měsíců. Zdůrazňuji ještě jednou - v tuto dobu šlo o pět měsíců. Myslím, že je dobré srovnat, jak dlouho pracovali navrhovatelé této normy, než tato norma přišla do Poslanecké sněmovny.

Myslím, že zmíněný časový tlak na přípravu a schvalování Ústavy České republiky zcela logicky tehdy, v onom roce 1992, ovlivnil i její kvalitu, její obsah. V době přijetí se zdálo, že se zákonodárcům podařilo vytvořit vyváženou nejvyšší právní normu země. Nicméně doba platnosti ústavy přesvědčivým způsobem podle mne odhalila její nedostatky, nedostatky rázu obsahového a interpretačního, které ve svém důsledku znamenají někdy až zpochybnění některých principů, na nichž je postaven ústavní systém naší republiky. Autoři platné ústavy se hlásí k inspiraci československou ústavní listinou z roku 1920 včetně její hodnotové orientace na základní lidská práva a svobody a poměrně striktního oddělení jednotlivých složek tripartity státní moci. Troufám si však prohlásit, že na ústavu z roku 1920, která nepochybně věrně odrážela tehdejší ústavněprávní koncepty, lze již v mnohých aspektech nahlížet jako na překonanou. Prosím, toto není pouze stanovisko mé, nýbrž také stanovisko akademiků, kteří se problematikou ústavněprávní zabývají.

Je to proto, že poválečný vývoj evropského ústavního práva vycházel z poněkud odlišných zdrojů. Tato skutečnost se zvláště projevila v zemích, které měly dějinnou zkušenost s totalitním režimem, kde došlo k odlišné genezi ústavního práva ve srovnání se zeměmi, u kterých docházelo ke kontinuálnímu konstitucionalismu po několik století. V těchto zemích je v prvé řadě kladen důraz na co nejjasnější definování pravomocí subjektů veřejného života, provázanost rozhodování jednotlivých složek státních mocí a jednoznačné respektování vlády práva, tedy nadřazenosti práva nad veřejnou mocí. Z toho, co jsem řekl, je zjevné, že platná Ústava České republiky není bez vad. Toto není spílání a kritika za každou cenu směrem k autorům platné ústavy; toto je konstatování faktu, jakkoliv je třeba současně s ním ocenit i práci, kterou v době, kdy ústava vznikala, všichni vykonali. Takové poznání, o kterém jsem hovořil, bylo i východiskem navrhovatelů.

Ještě než samotný návrh konkrétněji a podrobněji uvedu, musím konstatovat, že jakkoliv je okruh oněch problematických pasáží ústavy široký, tento návrh, i když se jedná prakticky o nejširší a nejkomplexnější návrh, který kdy byl předložen od doby existence ústavy, se zabývá pouze jednou částí problému, ustanoveními - zjednodušeně řečeno - státoprávními, tedy vnitřními. Naproti tomu otázky spojené se závazky České republiky v oblasti mezinárodních vztahů, to znamená členství v Severoatlantické alianci a začleňování do Evropské unie, tento návrh neřeší, nebylo to ani ambicí tohoto návrhu, nebo navrhovatelé se domnívají, že zmíněná problematika by měla být dořešena především na základě vládního návrhu podstatně kvalitnějšího, ale přesto vládního návrhu, jak jsme byli jeho příjemci již před časem.

Nyní mi dovolte, abych jednotlivé návrhy, resp. návrh jako celek uvedl konkrétněji a podrobněji. Navrhované změny sledují následující principy.

1. Posílení vlády práva.

2. Posílení veřejné kontroly v rozhodovacích procesech.

3. Posílení významu voleb.

4. Předcházení krizím ústavního systému.

Dovolte mi, abych jednotlivé navrhované změny a jejich význam z hlediska navrhovateli sledovaných principů přednesl podrobně.

První princip - posílení vlády práva. Navrhovatelé jsou přesvědčeni, že právní jistota a důvěra v právo jsou zajištěny jen tehdy, je-li naplněn princip vlády práva. Jeho základem je rovnost v právech, a proto navrhovatelé sledují svými návrhy dva základní cíle v této oblasti. Jsou jimi jednak omezení, ale především sjednocení rozsahu imunity ústavních činitelů - zdůrazňuji sjednocení - nebo až dosud jsme jako sněmovna projednávali několik návrhů na omezení imunity ústavních činitelů, ale nikdy v takové komplexní a sjednocené podobě, jak je tomu nyní. Druhým cílem, který je sledován, je omezení prezidentova práva udílet milost před pravomocným rozhodnutím soudu.

K prvnímu principu. Přijetím návrhu by došlo jednak k omezení imunity na dobu výkonu funkce nebo mandátu a současně by se úprava rozsahu imunity sjednotila u všech ústavních činitelů. Tedy poslanců, senátorů, soudců Ústavního soudu, ale i prezidenta. Stávající rozsah imunity je dlouhodobě kritizován, ale stejně tak dlouho neřešen. Myslím, že konečně předchozí projednávané body jsou toho důkazem. Imunita v takové podobě, v jaké ji známe, znamená neodůvodněné zvýhodnění určité skupiny osob a je třeba ji řešit tak, aby skutečně sloužila výlučně účelu, pro který se taková výjimka ústavním činitelům ústavou poskytuje, a chránit je tak pro výkon funkce či mandátu.

Druhým cílem navrhovatelů bylo upravit pravomoci prezidenta udílet milost tak, aby se napříště toto oprávnění vztahovalo pouze na soudem pravomocně vyřešené případy. Toto je myslím jasná deklarace a potvrzení cíle, který je sledován, tedy naplnění rovnosti před zákonem. Je nepopiratelnou a myslím i neoddiskutovatelnou skutečností, že podle komparativních studií právo obecné abolice bez nutnosti kontrasignace neexistuje v žádné ústavě v zemích Evropské unie. Byl bych rád, kdyby si to kritici tohoto ustanovení, tohoto návrhu nebo této části návrhu uvědomili v okamžiku, kdy hovoří o tom, jakým způsobem budou omezeny pravomoci prezidenta, nebo důležité je začínat od stávajících pravomocí prezidenta v tomto smyslu a uvědomění si, nakolik se vymykají běžnému standardu zemí EU, a v tomto smyslu se pravomoci českého prezidenta skutečně průměru značným způsobem vymykají.

V dnešních vyhrocených diskusích o právo prezidenta zasahovat do trestního řízení před jeho pravomocným skončením však podle mne nejde o pouhé odstranění přežitku z dob minulých, chcete-li osvíceného absolutismu a později totalitního komunistického režimu. Nejde o jakýsi konflikt historie a současnosti. Především se zde jedná o prosazení vyšší míry respektu k pravomocím a nezávislosti justice. Nevidím žádný důvod, proč by neměl prezident republiky vyčkat rozhodnutí soudu, tím spíše, že justice má vnitřní kontrolní mechanismy, které mají zajistit správnost rozhodnutí soudu. Korektiv justice je tedy v ní samé. Můžeme samozřejmě diskutovat nad některými dílčími pochybeními v dílčích případech, ale myslím, že musí platit princip rovnosti před zákonem. Myslím, že ten, kdo namítá, že i malý trest může být v některých případech příliš tvrdý, by měl jedním dechem říci, že rovnost před zákonem tedy podle něj někdy platí a někdy neplatí. Chceme-li, aby společnost odmítala protiprávní jednání jako nepřijatelné, měl by v této oblasti platit onen princip "padni komu padni".

Posílení principu vlády práva sledují navrhovatelé i změnou okruhu subjektů oprávněných k zákonodárné iniciativě. Vyřazení vyšších územně samosprávných celků ze subjektů se zákonodárnou iniciativou není útokem na decentralizaci a byl bych velmi rád, kdyby to takto bylo vnímáno. Nejde o útok na decentralizaci státu, ale je to projev logického respektu k unitární formě České republiky, nebo takovéto oprávnění ústavní iniciativy, resp. k zákonodárné iniciativě by bylo namístě pouze v případě federálního uspořádání státu a takovým státem Česká republika není. Vláda je mezi těmito subjekty uváděna na místě prvním zcela záměrně, nebo podle názoru předkladatelů by poslanecké aktivity neměly suplovat vládní zákonodárnou iniciativu, nebo vláda svými návrhy zákonů předkládá zákonodárnému sboru své koncepce řešení v duchu svého programového prohlášení.

Bez významu není ani skutečnost, že právě vláda disponuje příslušným odborným legislativním aparátem a že legislativní aktivity z řad poslanců Poslanecké sněmovny by měly být spíše výjimkou než pravidlem, což z mé strany není vyjádřením pochybnosti ke kvalitě a schopnostem členů tohoto zákonodárného sboru, nýbrž respekt k jakémusi obecnému principu, k němuž se hlásím. V neposlední řadě je naplněním principu vlády práva i úprava článku 87 písm. f), kterým se zařazuje otázka posouzení zániku poslance nebo senátora do působnosti Ústavního soudu. Novela článku 25 zavádí mezi případy zániku mandátu rovněž případ, kdy je poslanec nebo senátor pravomocně odsouzen pro úmyslný trestný čin, a zdůrazňuji, abychom si uvědomili tuto velmi závažnou díru v naší ústavě, nebo bychom se mohli dostat do paradoxní situace, že některý z našich kolegů by byl pravomocně odsouzen za úmyslný trestný čin a samozřejmě logicky v duchu ústavy by chtěl svůj mandát vykonávat a byli bychom svědkem velmi pikantních situací, kdyby takový poslanec docházel s eskortou do Poslanecké sněmovny. Obávám se toho, že kdyby se jednalo o vážný trestný čin, potom by společně s ním na poutech hlasoval i onen eskortující policista.

Cílem této změny je zánik mandátu ex lege ex constitutio a vzhledem k tomu, že se jedná o závažný zásah, navrhovatelé současně rozšiřují okruh pravomocí Ústavního soudu i o posouzení takovéhoto zániku mandátu a já věřím, že se shodneme na tom, že by mohlo jít o natolik kuriózní - ale v tom negativním slova smyslu kuriózní - situaci, že takováto změna je skutečně na pořadu dne, jakkoliv si nemyslím, že tento sbor je sborem osob, které jsou více náchylné k páchání závažné trestné činnosti, ale taková věc se skutečně může stát. Nyní mi dovolte několik slov k principu druhému, což je posílení veřejné kontroly v rozhodovacích procesech. Prvek veřejné kontroly v rozhodování o obsazení významných veřejných funkcí dosud jednoznačně v ústavě vyjádřen není, a já bych si troufl říci, že chybí. Navrhovatelům jde o to, aby veřejnost věděla, kdo a proč je na důležité veřejné funkce přijat.

Proto by v budoucnu po veřejně přístupné diskusi měla kandidáty navrhovat jednak vláda, jednak Poslanecká sněmovna a Senát, pokud jde o členy bankovní rady, a jednak Poslanecká sněmovna a Senát, jde-li o předsedu a místopředsedy Nejvyššího soudu, prezidenta a viceprezidenta NKÚ. Prezidentovi i nadále zůstává právo jmenovat navrženého kandidáta, event. povinnost veřejnosti sdělit, proč toho či onoho kandidáta jmenovat odmítl. Připravovaná změna tedy podle mého názoru - a věřím, že i podle názoru všech předkladatelů - dostává celý proces jmenování pod kontrolu veřejnosti a umožní širokou odbornou diskusi o kvalitě jednotlivých kandidátů a naopak - a o tom jsem velmi přesvědčen - omezí prolínání hospodářsko-politických struktur do významných státních institucí.

V dnešní situaci - a považoval bych za potřebné to zdůraznit - je např. složení bankovní rady České národní banky odvislé od rozhodnutí jednoho ústavního činitele, jedné jediné osoby, a to prezidenta republiky. Ten z ústavy není povinován svá rozhodnutí s nikým konzultovat a dokonce ani veřejně zdůvodňovat, proč se rozhodl tak, jak se rozhodl. Z podstaty věci je takováto úprava mnohem náchylnější ke zneužití pravomocí jednoho konkrétního člověka, a návrh proto sleduje jednoznačně eliminaci rizika zneužití moci, tak jak ji de facto stávající ústavní úprava vytváří a téměř snad i předpokládá. Oproti tomu připravovaná změna mění princip tak, že ponechává rozhodnutí o jmenování prezidentu republiky, avšak jmenování na základě návrhu Poslanecké sněmovny, Senátu a vlády. Do celého procesu tak bude zapojeno několik desítek osob, diskuse bude vedena na veřejných jednáních obou komor Parlamentu a bude tedy zcela pod kontrolou veřejnosti, a je mimo pochybnost, že takové obsazení klíčového orgánu České národní banky současně čelí nežádoucím vazbám politicko-hospodářským, které mohou pramenit z oné nejasnosti a tajemnosti stávajícího rozhodovacího procesu.

Navrhovatelům je známo, že existují ústavní řešení, která jsou mnohem dále zejména v otázce odpovědnosti centrální bance. V žádném případě ale neplatí v tuto chvíli tvrzení, že cílem novely ústavy je útok na nezávislost České národní banky. Prezidentovi v navrhované změně i nadále zůstává vyhrazeno konečné rozhodnutí o tom, koho jmenuje, ale své rozhodnutí bude muset v každém případě veřejně odůvodnit a zveřejnění důvodů prezidentova odmítnutí je podle mne naplněním respektu ústavních orgánů navzájem a jako takové by mělo být prostředkem ke kultivaci ústavně-politického prostředí. Jsem přesvědčen, že toto je cíl, ke kterému bychom měli společně směřovat. Je možné, že se lišíme způsobem, jak tohoto cíle dosáhnout, ale byl bych rád, kdyby i z diskuse vyplynulo, zda se tato Poslanecká sněmovna skutečně hlásí k onomu posílení principu veřejné kontroly.

Třetím principem, na kterém je postaven předložený návrh, je posílení významu voleb. Podle článku 5 platné ústavy je politický systém České republiky založen na zastupitelském principu a na svobodném a dobrovolném vzniku a volné soutěži politických stran. Tyto principy jsou vyjádřeny v základním aktu, to je v účasti občanů na veřejném životě, aktu volebním. A právě posílení významu voleb jakožto základního prvku transmise moci od voličů na ústavní orgány sledovali navrhovatelé zejména při nové úpravě sestavování vlády, tak jak je navrhováno v nové dikci článků 67, 68 a 69.

V praxi to neznamená nic jiného než to, že by vítěz voleb do Poslanecké sněmovny měl mít šanci se jako první pokusit o sestavení vlády, aby povolební jistota politická byla v co nejkratší možné době vyřešena. Tento způsob, tento postup, dává šanci onen problém řešit v délce 30 dnů. Bude-li takový pokus neúspěšný nebo zjistí-li vítěz voleb, že nemá šanci na úspěch, získá možnost sestavit vládu druhá nejúspěšnější politická strana. Nedojde-li k ustavení vlády ani takto, počítá novela s návrhem předsedy Poslanecké sněmovny ve shodě se stávající dikcí ústavy.

Výsledkem navrhovaného řešení nebude posílení stranických sekretariátů, jak to zaznívá z řad odpůrců, ale naopak jejich oslabení tváří v tvář voličům. Neotevírá se tedy prostor pro zákulisní handlování nejrůznějších křesel, ale jde o vytvoření naprosto transparentního prostředí, kde bude záviset výhradně na občanech, kteří svým hlasem rozhodnou nejen o obsazení křesel v Poslanecké sněmovně, ale do značné míry tím předurčí i budoucí osobu premiéra. Existence různých nepolitických a odbornických vlád je jednoznačně v rozporu se smyslem zastupitelské demokracie, a proto se ji navrhovaná úprava povolebního způsobu sestavování vlády snaží eliminovat jednoznačným vyjádřením v ústavě.

Návrh současně odpovídá zcela jednoznačně na otázku, kdo je vítězem voleb, na otázku, zda je vítězem voleb ten, kdo získal největší počet mandátů, nebo ten, jehož jedinou předností je schopnost vyjednávání, a to bez jakýchkoliv přívlastků. Odpověď navrhovatelů je jednoznačná a předpokládám, že nebude sebemenší pochybnost, že odpověď je důsledně demokratická. Vítězem voleb je jediný skutečný vítěz voleb, tedy strana s nejvyšším počtem získaných poslaneckých mandátů. Ten, kdo zpochybňuje právo reprezentanta takového vítěze voleb alespoň se pokusit o sestavení vlády, a korektně přizná a řekne občanům a veřejnosti, že mu vadí volby jako takové. Občané totiž rozhodují o věcech veřejných, karty v politické hře rozdávají právě oni, a to ve volbách. Jen s těmito kartami by se mělo hrát, a ne vytahovat v průběhu hry nějaké karty či esa z rukávu. Podle kritiků dává navrhovaná úprava šanci extremistickým silám. Chtěl bych zdůraznit, že navrhovatelé tento argument, který zaznívá, v žádném případě nepodceňují. Lze si proto představit i takové řešení, že o jmenování vlády prezident republiky rozhodne až poté - a to bych chtěl zdůraznit -, co jí byla na základě prezidentovy žádosti Poslaneckou sněmovnou vyslovena důvěra. Takováto změna je připravena a za navrhovatele, resp. sám za sebe mohu prohlásit, že ji plně podporuji. Říkám to proto, abych snad usnadnil vystoupení dalších řečníků, že takovéhoto rizika jsou si navrhovatelé vědomi a že řešení takovéhoto rizika je v tuto chvíli připraveno.

Posledním principem, na kterém stojí změna ústavy, je předcházení krizím ústavního systému. Nedávná zkušenost s nejednoznačnou dikcí a v důsledku toho rozporuplnou interpretací ústavy v době vládní krize je holou skutečností, kterou nemůže popřít ani nejzavilejší odpůrce předkládaných změn ústavy. Pro ilustraci chci vzpomenout vážné situace, do které se ústavní systém dostal v době po pádu druhé vlády Václava Klause, v době formování vlády Josefa Tošovského, kdy do ústavou nejasně formulovaných klíčových ústavních procesů vstupovaly subjektivizující prvky, díky kterým vážné situace přerůstaly v období nežádoucí ústavní nejistoty, jejíž dalekosáhlé neblahé důsledky není snad třeba připomínat. Předcházení těmto stavům vyžaduje zásahy na několika místech, a to do několika institutů ústavy.

Jedná se především o rozpouštění Poslanecké sněmovny, o ustavení vlády v průběhu volebního období, o postavení vlády bez politického mandátu vzešlého z voleb, o přechod pravomocí prezidenta v době, kdy je ze závažných důvodů nemůže vykonávat, vyhlašování voleb bez kontrasignace, demisi a odvolávání vlády a jejích členů a důvěru Poslanecké sněmovny vyslovovanou vládě. Články 17 a 35 tedy sledují zpřesnění mechanismu o rozpouštění Poslanecké sněmovny, nebo jinak by ke zkrácení volebního období bylo třeba ústavního zákona. Myslím si, že tento princip, který je v těchto článcích obsažen, je nesmírně elegantní, nesmírně demokratický, v souladu se stávající ústavní koncepcí, a myslím, že umožňuje velmi elegantně, velmi rychle řešit skutečnou krizi ústavního systému, která může nastat, bez závažného otřesu na stát a situaci v něm. Myslím, že o demokratičnosti takového řešení lze jen těžko pochybovat. Přicházely by pochyby v úvahu, pouze kdyby se jednalo o prodloužení volebního období sněmovny, ale v tuto chvíli se hovoří o zkrácení.

Další princip, o kterém jsem hovořil, je existence vlády bez mandátu. A já jsem přesvědčen, že takováto existence takovéto vlády je pro ústavní systém nežádoucí stav. Navrhovatelé proto sledují jednak časové, ale i věcné, tedy kompetenční omezení postavení takové vlády, a analogicky, jako v případě povolebního ustanovování vlády, upravují postup při vzniku vlády v průběhu volebního období s důrazem na respekt k rozložení politických sil v Poslanecké sněmovně, s důrazem, že zásadní změnu v takovémto rozpoložení sil mohou přinést jen a jen další volby.

Přechod pravomocí prezidenta v době, kdy je prezident ze závažných důvodů nemůže vykonávat, vyžaduje podle názoru navrhovatelů jednoznačné řešení vzhledem k roli prezidenta v ústavním systému a takovéto jednoznačné řešení je zde také předkládáno. Současně také zařazením prezidentova práva vyhlašovat volby do pravomocí nevyžadujících kontrasignaci se nejenom v tomto smyslu posilují pravomoci prezidenta, ale především tím sledují navrhovatelé vyloučení možných obstrukcí ze strany vlády. Je to v čl. 63, a proto je takovéto řešení, tedy omezující postavení vlády a nežádoucí zásah a posílení pravomocí prezidenta v tomto smyslu, řešením podstatně demokratičtějším a jednoznačnějším, než je tomu dosud.

Ústavní úprava demise a odvolávání vlády a jejích členů musí podle názoru předkladatelů korespondovat s jednoznačnějším vyjádřením principu výsledků voleb, který je základním důvodem změn. Navrhovatelé proto zpřesňují mechanismus demise, ale i odvolávání vlády a jejích členů tak, aby nebyl devalvován subjektivistickým přístupem prezidenta, a současně s důrazem na odpovědnost premiéra za vládní tým jako celek. Efektivní vládnutí je naprosto logicky obecným zájmem a vláda jej realizuje naplňováním svého programového prohlášení, předkládáním zákonných předloh Poslanecké sněmovně. Takovému pojetí pak odpovídá, aby Poslanecká sněmovna vyjádřila své stanovisko k návrhům zákonů jednoznačně. Proto navrhovatelé mění také stávající dikci ústavy v tom smyslu, že důvěra vládě je vázána na přijetí, a nikoli na pouhé projednávání vládní předlohy, jak je tomu doposud. Myslím, že toto je také velmi zásadní změna, se kterou navrhovatelé přicházejí.

Tolik, vážené dámy, vážení pánové, přehled oněch ústavních změn, které jsem se pokusil ve stručnosti představit. Jsem si vědom, že úprava mnohých institutů je otázkou střetu různých konceptů. A z tohoto místa chci prohlásit, že diskuse o různých konceptech, o různých pojetích toho či onoho ústavního institutu je diskusí samozřejmě legitimní. Je ovšem ke škodě věci, jestliže takováto věcná diskuse je předem znehodnocena jednoduchými prohlášeními a odsudky, že úmysly navrhovatelů jsou takové či onaké, nejčastěji samozřejmě ty nejhorší a zavrženíhodné, že jsou vedené utilitaristickými stranickými zájmy. Náš ústavní systém je založen, a já jsem to již mnohokrát řekl, na svobodném vzniku a činnosti politických stran.

A vytýkat návrhu, že je výsledkem zájmů stranických sekretariátů, je přinejmenším, a říkám přinejmenším, krajně neodpovědné. Autoři takových prohlášení totiž poškozují politické strany jako takové. Opravdu si mají občané myslet, že strany jsou jen spolky pletichářů sledujících své úzké zájmy? Jsem skutečně přesvědčen o opaku - že strany mají daleko vážnější úkol, a to zabezpečit demokratické, ale také racionální fungování státu. Politika zkrátka žádá řešení a politici jsou tu pro to, aby rozhodovali, ale aby na sebe vzali odpovědnost za svá rozhodnutí. A já zdůrazňuji - jasně definovanou, konkrétní, předem čitelnou a nezpochybnitelnou odpovědnost za svá rozhodnutí. Proto před vámi leží návrh novely ústavy, který je politickým stanoviskem v tuto chvíli reprezentantů dvou politických stran, které po vzájemné diskusi volí takový koncept změn ústavy, který je podle nich větším předpokladem pro skutečně efektivní vládnutí.

Na závěr mi dovolte, abych znovu konstatoval, že zamýšlenými důsledky právě popsaných změn jsou především posílení výsledků voleb, a tedy přímého vlivu občanů na základní politická rozhodnutí a podobu exekutivních orgánů, průhlednější a vyváženější mechanismus obsazování vysokých ústavních funkcí, posílení principu odpovědnosti ústavních činitelů, a to tím spíše, že nelze vyloučit, že např. prezident jako klíčová osoba ústavního systému bude mít příště silné stranické zázemí a ono riziko zneužití moci a postavení takovéhoto prezidenta s takovouto politickou stranickou vazbou bude ještě větší.

Cílem těchto změn je i odstranění neodůvodněných privilegií ústavních činitelů a jako takové, jsem přesvědčen, je možné označit tyto změny ve své podstatě za nadčasové, a možná proto je provází i určité nepochopení ze strany některých kolegů. Nikoli tedy omezení pravomocí prezidenta či omezování nezávislosti centrální banky, jak je předpokládám patrné z toho, co jsem řekl. Změny v souladu s principy, které jsem podrobně popsal, pak podle navrhovatelů znamenají jednoznačně zlepšení kvality základní právní normy této země, a tím i kvality veřejného života a demokracie v ní. V tomto smyslu by měly být i předkládané návrhy vnímány jako výzva všem politickým stranám k diskusi k těmto změnám.

Jsem si vědom, že předkládaný návrh provází apriorní odmítání; stejným dechem však, podle mého názoru, předkládaný návrh volá po diskusi. A já bych rád věřil, že emotivní status nyní končí. Dámy a pánové, patrně sdílíme přesvědčení, že parlament je určen k výměně názorů a k nalezení řešení. Jsou situace, kdy se společný názor hledá jen těžko, a bývá tomu tak především proto, že chybí vůle k diskusi, ochota naslouchat a také např. i přesvědčivost argumentů nebo jasný názor na některý problém. Za předkladatele mohu říci na závěr, že jsme připraveni diskutovat o všech věcných námětech souvisejících s tímto návrhem, že jsme připraveni přijmout takové změny, které budou znamenat zkvalitnění tohoto návrhu, a myslím, že to by mělo být i cílem a zájmem nás všech.

Omlouvám se za poněkud delší vystoupení, děkuji za pochopení, trpělivost a za slyšení.

Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky, 10. listopadu1999