Ivan Langer:

Vážený pane předsedo, pane premiére, členové vlády, kolegyně a kolegové, dovolte mi, abych se vyjádřil k odpovědi ministra spravedlnosti Pavla Rychetského na interpelaci moji a mého kolegy Petra Nečase, kterou jsme se na něj obrátili ve věci postupu soudů a státních zastupitelství při nařizování, respektive navrhování odposlechů a záznamů telekomunikačního provozu ve smyslu § 88, respektive §88a trestního zákoníku.

Oba texty, jak tedy naši interpelaci, tak odpověď pana ministra, máte k dispozici, takže nepovažuji za nezbytně nutné se zabývat jejich detailním hodnocením, respektive převyprávěním. Nicméně přesto mi dovolte, abych připomněl podstatu věci, kvůli které jsme se na ministra spravedlnosti obrátili svojí interpelací a následně vznést alespoň ty základní námitky, proč jsme s kolegou Nečasem vyjádřili nesouhlas s touto odpovědí a proč jsme požádali o zařazení jejího projednávání na program jednání Poslanecké sněmovny.

Je mimo diskusi, že právě důkazní prostředky, jako je odposlech a záznam telekomunikačního provozu, mohou efektivně napomoci naší justici a orgánům činným v trestním řízení k odhalování a následnému postihování nejzávažnějších forem trestné činnosti, kterou je například organizovaný zločin nebo terorismu. Nicméně stejně tak vedle toho platí, že v případě rozhodnutí o odposlechu jde o průlom do soukromí, do tajemství dopravovaných zpráv a do dalších základních práv a svobod, prohlášených naším ústavním pořádkem za nedotknutelné. A proto újmy, které mohou být způsobeny třeba protiprávním postupem při odposleších, jsou jen obtížně reparovatelné. Právě proto jakékoliv pochybení, nedůslednost, kontrola, nedůsledné rozhodování při povolování odposlechů může vést ke škodám, které jsou jen těžko odstranitelné a znamenají ten nejbrutálnější vpád státu do soukromí jeho občanů. Tajemno a mlhovina, která obestírá problematiku odposlechů a obestírala v minulosti, musí mít své meze a těmi mezemi je jednoznačně právní řád České republiky.

A právě proto považujeme s kolegou Nečasem debatu na půdě Poslanecké sněmovny na toto téma za užitečnou a žádoucí. Za užitečnou a žádoucí zejména proto, že v poslední době se situace vyvíjí až dramatickým způsobem. Doporučuji každému z vás, tedy nejenom vám, kteří sedíte v Poslanecké sněmovně, ale i vám, kteří mě snad posloucháte ve svých poslaneckých kancelářích, každému z vás, tedy i občanům České republiky, seznámit se s těmi čísly, která svědčí skutečně o dramatickém nárůstu vpádu státu do soukromí jeho občanů, a z toho logicky plynoucí otázky, zda se tak děje důvodně, zda se tak děje na základě respektování právního řádu České republiky, nebo položení si otázky, zda stát v této věci postupuje nedůsledně a zda tento vpád do soukromí jeho jedinců je skutečně důvodný.
Pro úplnost chci dodat, že zmíněná problematika se dotýká nejenom ministra spravedlnosti, ale také dalšího resortu - ministerstva vnitra. Na tomto místě nemohu vyslovit nic jiného, než politování, že pan ministr vnitra při projednávání této interpelace není přítomen, nebo se při této problematice, zaměřené na působnost státního zastupitelství a soudů, otevírá celá řada otázek, týkajících se zejména právního režimu vlastního provádění odposlechu a především nakládání se zjištěnými informacemi. A to zvláště s těmi informacemi, které nesouvisejí s trestnou činností a kde je opět namístě zajímat se o to, zda vše, co se děje, je v naprostém souladu se zákonem.
Interpelovaným je nicméně ministr spravedlnosti, a proto naši debatu v tuto chvíli nebudu rozšiřovat mimo jeho působnost a odpovědnost.
Dovolte mi, prosím, abych ve stručnosti ve čtyřech základních bodech - alespoň z mého pohledu, a ten pohled rozšíří nepochybně i druhý interpelující, kolega Nečas - uvedl důvody naší nespokojenosti s odpovědí ministra spravedlnosti.
První důvod: Je to znepokojivý nárůst počtu odposlechů. Podle odpovědi pana ministra spravedlnosti a obvyklé odpovědi ministra vnitra, v této zemi prý roste počet používaných mobilů, a proto musí logicky růst i počet odposlouchávaných mobilních telefonů. Nicméně skutečnost je zcela jiná. Po jakémsi dramatickém nárůstu používání mobilních telefonů jejich počet v posledních letech vykazuje již setrvalý stav. Proto sám o sobě tento argument nemůže obstát. Podobně i další argumentace uvedená ministrem spravedlnosti na straně tři je podle mého názoru velmi chabá a nepřesvědčivá.

Je podle mě absurdní dovozovat, že na dnešní organizovaný zločin, který používá podstatně sofistikovanější metody komunikace, než je komunikace prostřednictvím mobilních telefonů, vyzrajeme právě odposlechem mobilů. Právě proto, že se komunikace mobilním telefonem stala standardní, neplatí úměra, kterou ministr spravedlnosti zjištěné údaje obhajuje. Podle mého přesvědčení obhajuje neobhajitelné. Paradoxně současně ministr spravedlnosti dodává, že policie a orgány činné v trestním řízení naprosto minimálně používají zjišování obsahu e mailových zpráv, které se postupně stávají právě oním standardním způsobem komunikace používaným organizovaným zločinem.
Neberte to, prosím, pane ministře, jako další inspiraci pro to, abyste ještě více navýšili onen počet realizovaného vpádu do soukromí jedinců, vedle odposlechů ještě i záznamem elektronické komunikace. Nicméně uvádím tuto skutečnost jako důkaz absurdního tvrzení toho, že na organizovaný zločin můžeme vyzrát odposlechem mobilních telefonů.
Naprosto se tak logicky s ministrem spravedlnosti lišíme v hodnocení závěrů. Pan ministr spravedlnosti nepovažuje nárůst počtu odposlechů za negativní jev. Já jsem přesvědčen o tom, že to jev negativní je a že rostoucí počet, o kterém předpokládám bude hovořit i předseda stálé komise Poslanecké sněmovny pro kontrolu používání operativní techniky, představuje dramatický nárůst, je potřeba se mu věnovat a věnovat mu velmi pečlivou pozornost.
Druhý důvod, proč jsme vyslovili naši nespokojenost, souvisí s mizivým počtem zamítnutých návrhů na odposlechy. Dovolím si vám přečíst některé skutečnosti uvedené v odpovědi ministra spravedlnosti, a to počty soudy zamítnutých návrhů na odposlech telefonů. Vzhledem k tomu, že pan ministr nebyl schopen dodat statistiku za rok 2002, mohu dodat pouze čísla za rok 2001, tedy poslední dostupná čísla.
V působnosti Městského soudu Praha v roce 2001 bylo nařízeno celkem 728 odposlechů, zamítnutá žádost nebyla ani jedna! V působnosti Krajského soudu Praha v roce 2001 bylo nařízeno podle této statistiky 57 odposlechů, zamítnutá žádost ani jedna. V působnosti Krajského soudu České Budějovice v roce 2001 bylo nařízeno celkem 141 odposlech, ani jedna žádost nebyla zamítnuta. V působnosti Krajského soudu Plzeň bylo nařízeno 107 odposlechů, nárůst zamítnutých žádostí o 200 %, zamítnuty dvě. V působnosti Krajského soudu v Ústí nad Labem nařízeno 121 odposlech, zamítnuty žádosti dvě.

V působnosti Krajského soudu Hradec Králové v roce 2001 nařízeno celkem 137 odposlechů, zamítnuty pouhopouhé dva. V působnosti Krajského soudu Brno nařízeno 407 odposlechů, zamítnuto toliko šest. A v působnosti Krajského soudu Ostrava v roce 2001 bylo odsouhlaseno celkem 333 odposlechů, z žádostí, které byly podány, byla zamítnuta pouhopouhá jedna.
Zcela stranou dávám rozhodování Vrchního soudu v Praze, který za poslední čtyři roky z podaných žádostí na odsouhlasení použití odposlechu telefonní linky nebo mobilního telefonu nezamítl ani jednu jedinou, z 1555 ani jedinou!
Z uvedeného výčtu vyplývá, že zamítnutí návrhu na povolení odposlechu je naprostou výjimkou, a to nejenom v rámci některých regionů v České republice, ale celorepublikově. Já bych si velmi přál, aby naše justice byla takto jednotná ve svém rozhodování vždy, zejména když jsme nedávno hovořili na téma Benešovy dekrety a navracení majetků souvisejících s konfiskacemi na základě Benešových dekretů.
Příčin, proč soudy takto postupují, může být jistě mnoho. Např. to mohou být naprosto dokonalé návrhy státních zástupců. Dokonalé návrhy, které nevyvolávají ani zrnko pochybnosti o tom, že ty návrhy jsou odůvodněné. Opravdu bych tomu velmi rád věřil, ale nevím, kdo z vás měl možnost sledovat vysílání jedné z našich soukromých televizí a jednoho z publicistických pořadů, který přinesl šokující odhalení toho charakteru, že vrcholný představitel specializovaného útvaru policie, Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu, v hodnosti podplukovníka, si sám dokázal vyfabrikovat, vykonstruovat policejní spis, dokázal si vymyslet obvinění jím vytipovaných osob, a na základě takto vykonstruovaného spisu šel, požádal o povolení odposlechu, povolení mu bylo dáno.

On informace, které takto získal z odposlechu, podle informací pocházejících z inspekce Ministerstva vnitra, resp. z tohoto pořadu, nepoužil na nic jiného, než na vydírání osob, které nepodloženým způsobem obvinil.

A právě proto, že dochází k takovýmto případům, tak si kladu otázku, nakolik tedy naše soudy opravdu pracují dokonale a kvalitně a nakolik ta čísla povolených odposlechů a zamítnutých žádostí o odposlech nás mají nechat klidnými nebo naopak vyburcovat k velmi dramatické reakci.

Třetím důvodem, proč jsme vyslovili s kolegou Petrem Nečasem nesouhlas s odpovědí pana ministra spravedlnosti, je neuspokojivá podoba justičních statistik.

Vážené kolegyně a kolegové, nebýt naší interpelace, tak tyto údaje nikdy neuvidíte. A myslím si, že by to byla obrovská škoda, protože tento závažný vpád do soukromí není de facto řádně statisticky sledován, a argument pana ministra, že takto by bylo možno sledovat dalších 100 až 200 údajů, je podle mne absurdní a není možné jej akceptovat.

Další argument v odpovědi pana ministra snad ani není třeba komentovat. Státní zastupitelství tento údaj sledovat nepotřebuje. Hovořím o efektivitě použití prostředků operativní techniky, tedy o odposlechu pevných telefonických linek nebo mobilních telefonů, efektivity v tomto smyslu, kolik ze sledovaných případů, kolik z těch případů, kde byly tyto prostředky použity, skutečně skončilo nejenom obžalobou, ale také pravomocným rozsudkem soudu. Tedy abychom měli možnost si srovnat, nakolik opravdu získávání informací v těchto případech bylo tak klíčové, že to skutečně pomohlo k odhalení závažné trestné činnosti vedoucí až k odsouzení pachatele.

A tady musím říci, že státní zastupitelství to opravdu možná zajímat nemusí, ale kladu si otázku, jak za takového stavu věci je vůbec možné vysledovat, zda odposlechy vedou k odhalení a potrestání pachatelů trestných činů a nebo zda jsou zneužívány tak, jak tomu bylo v tom případě, který jsem já zde zmínil.

Je to paradoxní, že právě sociální demokracie neustále otevírá možnosti řízené provokace. A stojí za to si položit otázku, z jakých poznatků při tom vychází, když jednoduchou možnost udělat si efektivitu použití těchto prostředků operativně pátrací techniky, tedy v tomto případě odposlechu, nerealizuje.

Čtvrtým důvodem, proč jsme vyslovili naši nespokojenost, je soudní rozhodování o povolení, resp. zamítnutí odposlechu. O pozoruhodné jednotě našich soudů, pokud jde o zamítání návrhů na odposlechy, jsem se již zmínil dříve. Je to o to pozoruhodnější, že jádrem soudcovy úvahy je posouzení, zda lze důvodně předpokládat, že odposlechem budou sděleny významné skutečnosti pro trestní řízení. A to patrně, vzhledem k tomu, že99, 99 %případů je vyhověno, tak k tomu tak skutečně dochází.

Nicméně dostupné údaje nevypovídají o době, na které jsou odposlechy obvykle soudy povolovány. Maximální doba ze zákona činí 6 měsíců, resp. po prodloužení dalších 6 měsíců. Srovnejte si tento vpád do soukromí jedince s maximální délkou koluzní (?) vazby, která je zásadně 3 měsíce.

Vážené kolegyně a kolegové. Možná vám připadne tato problematika jako banální a nepodstatná, nebo vám do určité míry připadne jako abstraktní, jako taková, která se vás a vašich životů nedotýká. Myslím si, že čísla, která uvádí pan ministr spravedlnosti, čísla zaznamenávající dramatický nárůst počtu odposlechů by nás z tohoto klidu, z této benevolence měla vyvést.

A připomínám, že například u našich jihozápadních sousedů ve Spolkové republice Německo věnují tomuto problému podstatně větší pozornost, než tomu bylo dosud v České republice, a o významu kvalitního právního režimu odposlechu vypovídá i to, že se této problematice věnuje právě v těchto dnech i Spolkový ústavní soud v Karlsruhe.

Já bych mohl dále pokračovat ve výčtu argumentů, proč nesouhlasím s odpovědí pana ministra spravedlnosti, nicméně interpelujícím jsem byl jeden z dvojice a chci také dát prostor i svému kolegovi Petru Nečasovi, aby své důvody, proč nesouhlasí s odpovědí ministra spravedlnosti, zde také přednesl. V tuto chvíli vám tedy děkuji za pozornost.

Petr Nečas:
Pane předsedo, vážení členové vlády, dámy a pánové. Poslanecká sněmovna díky této interpelaci dostala jeden z nejzajímavějších materiálů, který v rámci interpelací minimálně od posledních voleb je k dispozici, protože jsou to čísla, která běžně české veřejnosti nikdy nebyla dostupná a vlastně poprvé se odhalují na denním světle.

Chtěl bych připomenout některá tato čísla, která jsou nesmírně závažná. Chtěl bych připomenout, že mezi lety 1999 a 2002 narostl počet žádostí o odposlech, čili počet žádostí o zásadní vpád do soukromí lidí, počet žádostí o zásadní zásah do občanských a lidských práv ze 780 na 4 053 v roce 2002. Chtěl bych připomenout, že jenom za první čtyři měsíce letošního roku bylo podáno dalších 1 878 návrhů na odposlech. Bude-li v letošním roce pokračovat toto tempo stejným tempem jako v prvních čtyřech měsících, a není důvod nemyslet si, že nikoli, dosáhne celkový počet návrhů na odposlechy v letošním roce počtu5 400, což znamená v porovnání s minulým rokem nárůst o více než třetinu, přesněji o 35 %.

Mimochodem i tento jednoduchý údaj ukazuje, že není pravda, že tento počet návrhů o odposlech souvisí s rostoucím počtem mobilních telefonů. Myslím si, že nikdo v této zemi nebude vážně tvrdit, že mezi roky 2002 a 2003 narostl počet mobilů o 35 %.

Znamená to tedy, že mezi lety 1999 a 2002 narostl počet návrhů na odposlechy o 500 %. Myslím si, že to je nesmírně vysoké číslo. V této souvislosti je třeba připomenout, že celkový počet návrhů na odposlech mezi lety1999 a 2003 do dubna byl téměř 10 000, přesněji 9 877, a že z těchto návrhů bylo zamítnuto všeho všudy 88, jinými slovy necelé jedno procento. Necelé jedno procento návrhů na tento zásadní vpád do občanských a lidských práv a vpád do soukromí.

Chtěl bych také připomenout, že nejdramatičtější nárůst počtu návrhů na odposlechy nastal mezi lety 2001 a 2002. Nechci tady lacině vtipkovat, že tento nárůst, který mimochodem mezi těmito lety znamenal nárůst o 230 %, prostě v roce 2002 narostl počet návrhů na odposlechy o 230 % proti předchozímu roku.

Nechci tady, znovu opakuji, lacině vtipkovat, nakolik to souviselo s tím, že to byl rok předvolební a že se vyhrotil politický zápas v této zemi. To by bylo velmi laciné a nechci to dělat.

V každém případě ale je třeba říci, že především za působení současného ministra vlády, ministra zodpovědného za resort vnitra Stanislava Grosse, a mrzí mne, že tady není, že dostal nemoc, přestože tato interpelace byla avizována, dokonce i novináři dostali avízo, tak zapůsobení tohoto ministra vnitra došlo k dramatickému a drastickému nárůstu počtu odposlechů v naší zemi.

Neméně závažná je problematika zpravodajských služeb. Kolega Langer zde již uváděl některá čísla. Já bych chtěl především připomenout, že mezi lety 1998 a 2002, kdy bylo podáno více než 1 500 návrhů na provedení odposlechů našimi zpravodajskými službami, nebyl příslušným vrchním soudem zamítnut ani jeden návrh, ani jeden návrh.

Jinými slovy to znamená z chování Vrchního soudu v Praze, že Česká republika má zřejmě vůbec nejdokonalejší zpravodajské služby na celé této planetě, protože neexistuje demokratická země, kde je zavedena soudní ochrana v oblasti odposlechu, kde by zpravodajské službě bylo povoleno sto procent žádostí o odposlech.
Vyjdeme-li tedy z této premise, že máme nejdokonalejší zpravodajské služby na této planetě, tak můžeme být s tímto výsledkem spokojeni. Pokud tuto premisu nesdílíme, musíme být velmi znepokojeni. Velmi znepokojeni nejenom z kvality zpravodajských služeb, ale v tomto případě z kvality rozhodování našich soudů.
V této souvislosti by byl podle mého názoru naprosto na místě dotaz pana místopředsedy vlády a ministra spravedlnosti na předsedu Vrchního soudu, nakolik příslušní soudci, kteří rozhodují o odposleších zpravodajských služeb na Vrchním soudu v Praze, si skutečně hodlají ponechat třináctý a čtrnáctý plat, protože mj. toto je velmi dramatické a drastické ukázání na to, jak někteří naši soudci nebo některé naše soudy pracují.
Jejich cílem má být ochrana našich lidských a občanských práv. Jak realizují tuto věc jsem již tady dokumentoval nulovým zamítnutím počtu návrhů českých zpravodajských služeb, které, znovu opakuji, pokud nebudeme vycházet z premise, že jsou těmi nejdokonalejšími na této planetě, tak jim není odmítán jeden jediný návrh na odposlech.

V této souvislosti samozřejmě kolega Langer tady poukázal na naprosto nedokonalou statistiku, která je vedena našimi orgány činnými v trestním řízení, naším Ministerstvem spravedlnosti a především na neochotu a nezájem v této zásadní oblasti, která ovlivňuje soukromí lidi, jejich občanská a lidská práva, vůbec se zajímat o nějaká data, vůbec je analyzovat a vůbec případně navrhovat nějaké změny či postupy, které by vedly k větším právním jistotám.

Musím říci, že to také velmi souvisí se změnou atmosféry, mj. i v našich policejních složkách. Já jsem tu již dokumentoval onen dramatický nárůst počtu odposlechů, který se samozřejmě čirou náhodou velmi shoduje s obdobím, kdy na Ministerstvo vnitra nastoupil pan ministr Stanislav Gross. Chci připomenout i onen dramatický nárůst počtu návrhů na odposlechy mezi roky 2001 a 2002, kdy narostly o 230 %.

Musím říci, že to velmi souvisí s tím, že zatímco duchem příslušného zákona je to, že odposlech, a již odposlech telefonu nebo prostorový odposlech, má být tím posledním prostředkem, ke kterému se má policejní složka uchýlit ve chvíli, kdy nemá jiné možnosti, než si opatřit příslušné údaje, důkazy apod., tak i ze zpráv a důvěrných informací policejních zdrojů, se dnes situace totálně obrátila. Dnes jakékoli vyšetřování, někdy i ve velmi banálních kauzách, začíná žádostí o odposlech. Prostě my si něco poslechneme, však ono se něco dozvíme. Na základě často i informací z druhé nebo třetí ruky je dnes zpracována žádost o odposlech a je realizována. Soudy nefungují, neposuzují, zda je tato žádost oprávněná, neposuzují, zda v následujících měsících trvá důvod k povolení tohoto odposlechu a dnešní orgány činné v trestním řízení naší policejní složky začínají touto invazí do soukromí lidí, invazí do jejich občanských a lidských práv.

Mám-li opět použít srovnání konkrétního čísla počtu návrhů z roku 2002 a odhadovaného výsledku pro rok 2003, kde je to nárůst o 35 %, tak nemám-li vyjít opět ze základní premise, že narostl počet mobilních telefonů mezi roku 2002 a 2003 o 35 %, nemám-li vyjít z premise, že mezi roky 2002 a 2003 narostla o jednu třetinu kriminalita, tak musím vyslovit minimálně podiv nad tímto chováním Policie České republiky.

Jen za minulý rok bylo odposloucháváno deset tisíc telefonních stanic, dámy a pánové. Vyjdeme-li z úvahy, že to znamená na tento odposlech desítky, možná stovky telefonátů a že vždy na druhé straně drátu není někdo, kdo je podezřelý ze zločinu nebo ze spáchání nějakého závažného trestného činu, můžeme naprosto směle a sebevědomě říci, že v minulém roce v této zemi byly odposlechnuty naší policií a zpravodajskými službami řádově a v drtivé většině nechtě statisíce občanů.

Myslím si, že to je velmi závažná věc a jestliže tento trend bude pokračovat, statisíce občanů se budou kumulovat rok co rok a jednou dosáhnou řádu milionů. Dámy a pánové, to je taková invaze státu a represivních složek do našeho soukromí a do našich základních občanských a lidských práv, že jsem přesvědčen, že by všechny nás, bez ohledu na naši stranickou příslušnost a na naše politické názory, měla tato věc zajímat a měli bychom hledat cesty k nápravě.

Naprosto logicky by se tady mohla nabízet politická úvaha, nakolik celkově tento trend souvisí s oním omezováním prostoru lidské svobody, který můžeme najít v dalších a dalších regulacích a reglementacích prováděných touto vládou v uplynulých letech i v období současném, nakolik to souvisí se snahou této vlády ovládnout a normalizovat česká elektronická média, a už veřejnoprávní nebo soukromá, a nakolik nám je tady ve skrytu za pasivní resistence naší soudní soustavy budován jakýsi velký bratr, který bude odposlouchávat za chvilku možná každého desátého, možná jednou každého pátého člověka v této zemi, pokud nasčítáme počty lidí, kteří byli odposlechnuti za několik let.

Bylo by laciné v tuto chvíli opakovat slova jednoho z klasiků české politické scény, který před šesti lety na základě naprosto neprůkazných papírů v jednom kufříku mluvil o náběhu k policejnímu státu. Já takto laciný a - promiňte mi to slovo - primitivní nejsem. Jsem si vědom, jak závažné tvrzení by to bylo, ale v každém případě by nás to mělo vést k zamyšlení. Mělo by nás to vést k zamyšlení, jaké právní kroky bychom měli udělat v oblasti legislativy, jaké kroky podniknout vůči naší soudní soustavě, která v této oblasti zjevně nefunguje, zjevně nechrání naše soukromí, zjevně nechrání naše občanská a lidská práva, a především bychom se měli zamyslet i nad působením některých konkrétních vládních činitelů, za kterých dochází např. k dramatickému mnohasetprocentnímu nárůstu počtu odposlechů, a je to již pan ministr vnitra, nebo odposlechy zřejmě fascinovaný pan předseda vlády, protože jeho poněkud politicky perverzní záliba pročítat si doslovné záznamy odposlechů je něco, co v této zemi je nejen nevídáno, ale je nevídáno i v rámci demokratických parlamentních systémů v Evropě. (Potlesk z pravé strany sálu.) A myslím si, že chování minimálně těchto dvou činitelů by mělo vést k ostražitosti o to více.

Dámy a pánové, jsem přesvědčen, že jsou to velmi závažná fakta, jsem přesvědčen, že Česká republika je a chce zůstat právním státem, ale jsem také přesvědčen, že orgány Ministerstva vnitra a soudní soustava v oblasti odposlechů selhává. Děkuji.

Jiří Bílý:

Pane předsedo, děkuji. Vážená vládo, dámy a pánové, dovolte, abych i já se připojil k interpelaci na pana vicepremiéra a ministra spravedlnosti Pavla Rychetského. Určité věci zde už nastínil můj kolega Petr Nečas, co se týče kolik vlastně telefonických hovorů a kolik potenciálních možných účastníků může být odposloucháváno. Vezměme si, že - čísla vám řeknu přesně za chvíli - za rok 2002 bylo cca 10 tisíc odposlechů telefonních linek jak pevných, tak mobilních. Když jsem si vzal, kolik já asi tak provolám telefonních čísel za měsíc, dejme tomu sto, z toho třetina je různých, dalších sto mám přijmout, to znamená, že už je to 130, to znamená, že odposlech mého čísla by bylo přibližně 130 lidí za měsíc, nějakým způsobem se objeví v záznamech odposlechů. Čísla, když to vynásobíme krát deset tisíc, se opravdu dostáváme na stovky tisíc.

Zeptal bych se pana vicepremiéra pana Rychetského. Ještě existují odposlechy a sledování, které povolují státní zastupitelství, a provádí i kontrolu. V roce 2000 byl novelizován trestní řád, kde toto kontrolovala sněmovna, respektive stálá komise pro kontrolu použití operativní techniky Policie České republiky. Tyto záznamy nikde nemám, proto bych se zeptal pana vicepremiéra, kolik takovýchto odposlechů a sledování bylo. Tam se jedná o to, že státní zastupitelství dává povolení, když je to ve veřejných prostorách a na veřejných místech. Pokud se to týká soukromí, pak to musí být se souhlasem soudu, a to kontroluje sněmovna.

Dále bych se chtěl zeptat, ale to spíše spadá pod ministra vnitra, ale protože pan ministr vnitra Stanislav Gross sedí v jedné vládě s panem vicepremiérem Rychetským, určitě o tom také myslím padla řeč. V zákoně 141 trestního řádu § 158 d) odst. 5 se píše, že odposlech může být proveden v určitých případech bez povolení soudu a do 48 hodin policie musí dát žádost. Pokud soud nepovolí, musí se okamžitě odposlech zrušit a skartovat. Rád bych věděl, kolik takovýchto případů bylo, protože i to se nechá řeknu lehce i politicky zneužít, že se odposlech provede, nesežene se povolení, skartuje se, ale určité záznamy se potom můžou objevit někdy za půl roku, za rok při volbách atd.

Teď bych řekl pár čísel k tabulkám, které dodal pan ministr spravedlnosti, protože odposlechy to je opravdu zásah do lidských práv a svobod občana České republiky. Pan ministr zde píše, že určité statistiky ještě nejsou tak přesné a nedělaly se. Sdělím vám, že bohužel statistika odposlechů operativní technikou je pouze za rok 2001, chybí zde 2002, kde byl právě abnormální nárůst. Podle tabulky, kterou zpracovalo Ministerstvo spravedlnosti, je v roce 2001 2031 odposlechů, ale podle Policie České republiky je 2497. Máme tady přibližně 460 odposlechů rozdíl. V roce 2000 je to 1569, podle policejní tabulky 2341. Naopak v roce 1999 Ministerstvo spravedlnosti vykazuje 1589, policie pouze 1576. Nevím, kde tyto nepřesnosti vznikly, ale myslím si, že takto důležitá věc by měla být opravdu sledovaná i statisticky by měla sedět.

Na druhé straně pan ministr spravedlnosti předloží kolik bylo žádostí už za první čtyři měsíce tohoto roku, to je, že 1878 bylo povolení, ale rok 2003, kolik to je vlastně telefonních linek, se zde neobjevuje. Můžeme pouze z toho vydedukovat, proč je v roce 2002 za první pololetí 4218 odposlechů, za druhé pololetí 5234, celkově za rok 2002 9452 odposlechů. K tomu si přidáme ještě odposlechy celníků, odposlechy BIS a potom sledování, která povolují státní zastupitelství. Myslím si, že za posledních pět let, kdy vládnou sociální demokraté, je snad pomalu každý člověk odposloucháván.

Dále bych chtěl říci, že pokud mluvím s příslušníky policie, oni by nejraději, kdyby měli logicky větší pravomoci v odposleších, protože oni to berou profesně. Vím, že je to dobrý úmysl. Tento dobrý úmysl by mohl být lehce zneužit, protože je opravdu krůček k tomu, že se nechá záznam telefonický, který nemá nic společného s trestným činem, lehce přehrát, zaznamenat. V nějaké blízké budoucnosti se může objevit v článku, tak jak už se to stává, pak se napíše v novinách, že zdroj blízký Ministerstvu vnitra atd. Ocituje se pár vět. Nemusí to být pravda. Neříkám, že to pravda je, ale vznáší to chaos mezi občany. Pak si každý myslí, že je odposloucháván. Ale zase na druhé straně tomu napovídá ohromný nárůst, když vezmeme rok 1998, kdy bylo 1307 odposlechů a rok 2002, kdy bylo 9452, tak si myslím, že to není v pořádku a že zde něco selhává.

Teď se právě chci zeptat pana ministra spravedlnosti. Soudce, který odposlech povolil, má ze zákona povinnost kontrolovat, zda nenadešel čas k ukončení odposlechu. Pane vicepremiére, máte nějakou statistickou tabulku, kde by bylo psáno, že tento soudce přerušil odposlech, protože zjistil, že už okolnosti odposlechu nevedou k odhalení trestné činnosti? Jaké máte možnosti jako ministr spravedlnosti toto vše kontrolovat? My už jsme o tom spolu několikrát hovořili. Vy říkáte, že soudce je vlastně nezávislý, nedotknutelný. Myslím si, že soudci jsou nezávislí v rozhodování, ale určitá kontrola by zde měla býti.

Za třetí. Abnormální počet odposlechů v roce 2002 de facto znamená zahlcení systému odposlechu v útvaru zvláštní činnosti Policie České republiky. Protože jsem předseda komise pro kontrolu, tak vím, že problémy nastávají, že tito lidé v tomto útvaru mají problém, který odposlech zastavit a který pustit. Protože jejich technika byla sestavena na nějaký počet odposlechů a technika neodpovídá abnormálnímu nárůstu. A tak se může stát, že zrovna přepojí nebo odposlouchávají jiný hovor a v tom, který právě odpojili, mohly proběhnout důkazní věci. Nerad bych, aby se zvýšil rozpočet Policie České republiky, a tím pádem se nakoupila nová technika. Myslím si spíše, že by to mělo býti opravdu v systému, který by přesně říkal, kdy má být povolení, přesně říkal - on tedy říká - ale jestli to někdo kontroluje, jakým způsobem probíhá skartace. Skartace je nejdůležitější věc. Pane ministře, jestli vy také kontrolujete zda tato skartace je prováděna podle zákona, jestli děláte nějaké namátkové kontroly, respektive to se týká spíše ministra vnitra, protože policie vlastně překládá potom státnímu zastupitelství tyto důkazy.

Jestli jinak spolupracujete s ministrem vnitra a dobíráte se, jestli toto je opravdu skartováno, jestli tam máte ty nejlepší lidi, jestli jsou prověřeni a hlavně jestli nemůže docházet k únikům, které nás potom tady zahltily poslední rok. Když tato aféra vznikla na Slovensku, říkal jsem, že je to otázka blízké budoucnosti, kdy se to objeví i v naší republice. Myslím, že trošku i nešastně novela trestního řádu, kde se "odposlechy" přesouvají právě do trestního řádu a celkem se mi zdá, že odposlechy jsou v pěti zákonech. Už jsem zde říkal, když zde byl zákon o BIS, který jsem navrhoval zamítnout ve druhém čtení a zamítl se ve třetím, aby byla udělána větší novela tohoto zákona, kde by byly všechny tři složky, to znamená policie, Vojenské obranné zpravodajství a BIS, nějakým způsobem sjednoceny, tyto odposlechy, obecná kontrola. Pak si myslím, že i občan by měl větší jistotu, že parlament má možnost kontrolovat a že určitě svými výstupy by ty komise přispěly ke klidu v republice.
Ještě jednou se zeptám, pane ministře - odposlechy a sledování věcí a osob státními zástupci. Zde není kontrola parlamentem, je to pouze na státních zástupcích. To znamená, že vy jako ministr tohoto resortu, když už to nemá parlament, byste měl kontrolovat. Chtěl bych se vás tedy zeptat, kolik takových odposlechů a sledování bylo, kolik bylo zastavených a jaký to všechno mělo vlastně efekt, protože i vyhodnocení těchto všech odposlechů musí přece směřovat k něčemu. Že z deseti tisíc odposlechů např. 50 % sloužilo k usnadnění odhalení trestné činnosti, by bylo v pořádku, ale pokud se zjistí, že je to pouze 10 %, je třeba se zamyslet nad tím, co je zde špatně. Děkuji.

Jan Klas:
Vážený pane předsedo, vážená vládo, milé kolegyně, vážení kolegové, dovolte mi, abych doplnil tyto údaje, které tady kolegové předestřeli, o mé zkušenosti z několikaleté kontroly jedné zpravodajské služby, a to je české kontrarozvědky neboli BIS.
Zákon o BIS, který platí už devátým rokem, neumožňuje soudcům, kteří mohou povolovat odposlechy nebo žádosti o použití operativní techniky - a jsou pouze dva, jsou to předsedové senátu Vrchního soudu v Praze, např. v Olomouci už nikoli, protože centrální sídlo BIS je pouze v Praze - tak tito dva lidé nemají žádný prostor pro to, aby mohli přezkoumat, co vlastně žádost BIS, potažmo zpravodajské služby, obsahuje, jaké relevantní informace, protože v zákoně o BIS v § 10 je jednoznačně řečeno, že soudce musí rozhodnout o písemné žádosti bezprostředně, a to znamená, že soudce, který rozhoduje o takovéto žádosti, vůbec nemá žádný operační prostor ověřit si uvedená fakta v dané žádosti. To je první věc.
Druhá věc. Za posledních pět let od roku 1998 do loňského roku byly zamítnuty pouze dvě žádosti a přitom žádostí bylo několik set. Nebudu upřesňovat konkrétní čísla, protože k tomu nejsem oprávněn, ale chci říci, vážené kolegyně a vážení kolegové, že žádostí BIS za posledních pět let byly stovky a zamítnuty byly pouze dvě.
Je tady velice nebezpečný trend, na který bych chtěl upozornit vicepremiéra Rychetského, tak pana ministra vnitra, že roste odposlech příchozích hovorů, a to je veliký rozdíl, příchozích hovorů obzvláš v případech exponovaných osob. Je to trend velice nebezpečný. To znamená, že člověk, o kterého se projeví zájem a už politický nebo kriminální, tak ten člověk není sám - a teď mi dovolte použít žargon - napíchnut, ale jsou podle výpisů od operátora napíchnuti lidé, se kterými často komunikuje a tyto příchozí hovory jsou odposlouchávány. Myslím, že to není obvyklé v demokratické zemi.
Úroveň žádostí - a mám to z první ruky od bývalých příslušníků BIS - je doslova žalostná. Stačí pár řádků, podle toho, co mi říkali lidé, kteří tam pracovali na různých odborech. Soudce maximálně požádá o doplnění, aby doplnili aktuální datum. Ale to, že tam je uvedeno, že poslanec xy nebo podnikatel xy byl spatřen s někým podezřelým, to už nikdo nepátrá, jestli je to pravda a stačí dva řádky a soudce dá povolení. Znovu opakuji, úroveň žádostí je žalostná a přitom nám je tvrzeno, že nikoli.

Chtěl bych upozornit, dámy a pánové, že to, že tady vystupují poslanci ODS nebo převážně poslanci ODS, vůbec neznamená, že to je problém poslanců ODS. Chtěl bych vám sdělit docela závažnou věc - je to problém všech ústavních činitelů a všech 200 poslanců v této sněmovně, abyste nežili v bláhové naději, že tento problém kritizují pouze odésáci, protože pouze oni jsou odposloucháváni. Takže mi dovolte, abych zdůraznil, abyste nežili v této bláhové naději.
V únoru tady vystoupil z tohoto místa kolega Tlustý a vznesl tady závažné obvinění, že si myslí, že je na sto procent přesvědčen, že je odposloucháván. Jistě víte, jak ta kauza vznikla. Do jeho hlasové stránky, kterou neměl zřízenu, došel vzkaz a jeho nahrávka
z poslanecké kanceláře, rozhovor s návštěvníkem v rámci poslaneckého dne. Já jsem byl velice nepříjemně překvapen a za 24 hodin se mi stalo to samé. Když jsem byl na plese magistrátu Kladno, tak ve 22: 30 jsem dostal stejný vzkaz od Eurotelu. Také jsem neměl zřízenu hlasovou schránku a mohl jsem si poslechnout svůj rozhovor z poslanecké kanceláře se svojí asistentkou, takže jsem po 24 hodinách na tom byl stejně jako kolega Tlustý, kterému jste se tady smáli. Reakce Eurotelu, především pana mluvčího, byla hysterická. Nikdo z nás, ani kolega Tlustý, ani já, ani kolegyně Horníková, jsme takovou reakci nevyžadovali. A přesto přišla, během několika hodin přišla. Proč? Já se ptám proč? Jen vám chci sdělit, že tato reakce stála ztrátu 300 tisíc zákazníků pro Eurotel. Chtěl bych zdůraznit, že lidé, kteří vystupují způsobem pana mluvčího Eurotelu nebo způsobem pana místopředsedy sněmovny Kasala, který řekl, že Klas by se měl naučit společně s kolegou Tlustým zacházet s telefonem - ten článek se jmenoval Před upotřebením zatřepat - tak bych chtěl upozornit obě osoby, které jsem tady citoval, že před třemi týdny jsem hovořil s několika poslanci této sněmovny a řekli mi, že dostali podobné vzkazy a dokonce už v dokonalejší podobě, že před vzkazem byla nahrána věta: Vážený pane poslanče xy, teď si poslechněte, co jste hovořil se svým advokátem před 14 dny. Myslím, že to už moc k smíchu není.
Myslím si, že proto včera těsná většina poslanců zhodnotila dílčí návrh novely BIS, kde žádají o zvětšení pravomocí, tak jak rozhodla. Premiér této vlády se nemůže divit, že nedůvěra je tady veliká a že politické klima je absolutně nevhodné pro předkládání takovýchto dílčích novel.

Závěrem bych chtěl říci, že když jsem písemně požádal pana premiéra Špidlu, aby mi byl schopen odpovědět, zda jsem odposloucháván či ne, dostal jsem velice zajímavou odpověď: Zaprvé, vážený pane poslanče, podle vyjádření dnes už exministra obrany pana Tvrdíka vám sděluji, že vojenské zpravodajské služby garantují, že pan poslanec Klas nebyl odposloucháván, ani nikdy v minulosti.

2. Česká rozvědka, neboli Úřad pro zahraniční styky a informace, vás také nemohla odposlouchávat, protože na území této země nemá oprávnění toto činit.

3. Policie České republiky se k vašemu případu vyjadřovat nebude.

4. Bezpečnostní informační služba se k vašemu případu vyjadřovat nebude, pouze konstatuje, že nebyl porušen zákon.

Jistě víte, co to znamená. Soudně povolený odposlech znamená tu kouzelnou formulaci, že nebyl porušen zákon.

Závěrem mi pan premiér poradil, že jako předseda Stálé komise pro kontrolu činnosti BIS si mám svolat komisi sám na sebe a zeptat se exředitele Růžka, zda jsem byl odposloucháván. Já si myslím, že to je skutečně velký paradox. (Potlesk z pravé strany sálu.)

Pavel Rychetský:
Vážený pane předsedo, vážená Poslanecká sněmovno, moje odpověď by mohla být velmi stručná, protože zatímco písemná interpelace poslanců Langera a Nečase směřovala k působnosti ministra spravedlnosti, to je - kolik bylo povoleno, kolik bylo zamítnuto žádostí o odposlech, veškerá ústní vystoupení, vyslovující nespokojenost s odpovědí, už jdou zcela mimo článek 53 odst. 1 ústavy. Podle článku 53 odst. 1 ústavy může každý poslanec interpelovat člena vlády ve věci jeho působnosti. Ve vládě České republiky mám jednak působnost jako místopředseda vlády a předseda Legislativní rady vlády, to je koordinace procesu tvorby právních předpisů, jednak jako ministr spravedlnosti, to je vedoucí ústředního orgánu státní správy zajišujícího státní správu v oblasti státních zastupitelství, soudů a vězeňství.

Musím tedy říci, že představa, která zde byla velice košatě rozvíjena, že soudy nefungují a že vláda zneužívá odposlechy, je představa, které bych dal zapravdu, kdybych začal věcně odpovídat na zde položené otázky, protože by to znamenalo, že se zabývám tím, kdo je odposloucháván. Já se tím nezabývám a nesmím se tím zabývat.

Parlament rozhodl, že jediný, kdo smí povolit nebo zamítnout odposlouchávání telekomunikačního provozu, je soud. Parlament rozhodl, že jediný, kdo smí kontrolovat instituce, které o takový odposlech žádají - a nejde o trestní řízení - je Parlament, Poslanecká sněmovna, jím řízená komise. Otázky mají směřovat vůči této komisi a nikoliv vůči mně, protože já vás mohu ubezpečit, že považuji za vyloučené, abych se sebral, odjel odtud na Vrchní soud v Praze nebo kterýkoliv krajský soud v republice a řekl "předložte mi všechny spisy, ve kterých jste povolili odposlechy, já si je budu číst a zjišovat, zda jste učinili správně nebo nikoliv".

Jak víte, vůči soudům a soudcům má ministr spravedlnosti pouze dvě kompetence - sledovat průtahy v řízení a zjistí-li neodůvodněné průtahy v řízení, tak má právo dát návrh na zahájení kárného řízení se soudcem, který takové průtahy způsobil, a sledovat důstojnost řízení a zjistí-li, že nějaký soudce se v řízení před soudem chová nedůstojně a porušuje soudcovskou etiku, opět podat návrh na zahájení kárného řízení. Tím kompetence ministra spravedlnosti vůči soudcům v této republice končí. Absolutně nemám pravomoc, absolutně nemám působnost kontrolovat jakékoliv meritorní rozhodnutí soudce, jestli bylo nebo nebylo po právu, a už jde o věci opatrovnické, ve věci povolení k odposlechu v jakékoliv obchodní nebo jiné věci. Absolutně toto právo nemám a absolutně nejsem ochoten si takové právo ani na vteřinu přisvojit.

Chtěl bych říci, že pan poslanec Langer projevil nespokojenost s odpovědí ze čtyř důvodů. První důvod byl, že je hrozivý nárůst souhlasů s odposlechem. Nevím, co jako ministr spravedlnosti s tím mám činit. Já přece nemohu dát pokyn na poradě předsedů krajských soudů "žádám vás, abyste snížili počet souhlasných rozhodnutí a zvýšili počet nesouhlasných. To snad nemůže nikdo v Parlamentě myslet vážně. Takový pokyn nemůže dát ani předseda krajského soudu soudcům, kteří o tom rozhodují.

Já si nemohu v této věci žádným způsobem poradit, já mohu jenom konstatovat, že jistě není milé, že je takové množství souhlasů s odposlechem našich občanů, ale upozorňuji, že hovoříme pouze o souhlasech vydaných pouze v rámci trestního řízení. Tady nebyla řeč o zpravodajských službách. Jenom tam, kde konkrétní osobě bylo sděleno obvinění z trestného činu, jen v těchto případech soud vydal podle názoru některých poslanců příliš mnoho souhlasů. Já z toho nemohu dovodit žádný závěr, ale za zcela nehorázné považuji zde vyslovené závěry, že to svědčí o podivném úsilí vlády. Vláda o tom neví a nezajímá ji to. Vláda se prostě nikdy nezabývala a nikdy se nebude zabývat tím, jak soudy povolují nebo nepovolují odposlechy. Kontrola působení v oblasti odposlechů patří Poslanecké sněmovně a nikoliv vládě.

Druhý důvod, o kterém hovořil pan poslanec Langer, bylo jeho znepokojení (ukázal na statistiky krajských soudů za rok 2001), jak málo žádostí bylo zamítnuto. Nevím, co na to mám odpovědět. Já si mohu myslet, že byly zřejmě všechny tak kvalitně zpracovány, že jim soudy vyhověly, ale já to nevím, já to přece nemohu přezkoumávat. Jenom chci poukázat na jistý opravdu podle mého názoru trochu nekorektní přístup, protože pan poslanec Langer a posléze myslím i páni poslanci Nečas a další zde citovali ze statistik, které jsem dal sněmovně k dispozici, že nebyla zamítnuta žádná žádost u krajských soudů v roce 2001, nebo jen několik, a záměrně citovali jen případy žádostí týkajících se pevných telefonů. Avšak že 2475 žádostí o odposlechy mobilů bylo zamítnuto, to tady záměrně nečetli, takže ten poměr vůbec není takový, že by byl hluboký nepoměr mezi zamítnutými a schválenými. Za rok 2001 bylo schváleno 6700 návrhů na povolení odposlechu a zamítnuto 2475 návrhů, takže nepoměr ani zdaleka není takový, jak zde bylo ilustrováno.

Třetí důvod nespokojenosti pana poslance Langera se týká toho, že si myslí, že statistiky nejsou vedeny dostatečně. Není samozřejmě žádný problém, pokud sněmovna zvýší rozpočtovou kapitolu Ministerstva spravedlnosti, zavést ještě důkladnější statistiky. Problém je v tom, že to nemá žádný smysl, protože my ze statistik nemůžeme vyvodit žádné závěry směrem k jakýmkoliv organizačním opatřením vůči orgánům v trestním řízení, a už vůbec ne vůči zpravodajským službám, takže - upřímně řečeno - vést zbytečně ještě podrobnější statistiky by mělo smysl tehdy, kdyby se změnil právní řád tak, aby byl možný nějaký zásah. Já osobně si ovšem nemyslím, že by zásah mohlo činit Ministerstvo spravedlnosti. ***

To zdůrazňuji, že považuji za vyloučené, aby jakákoliv exekutivní složka získala kompetenci ve vztahu k soudnímu povolování odposlechů. To není možné. Tady je možné jenom uvažovat o změně působnosti poslanecké komise na kontrolu tajných služeb a odposlechů. Ale v žádném případě si nemyslím, že by to bylo možné ve vztahu k exekutivě.
Za této situace tedy musím říci, že moje odpověď se omezuje pouze na toto. Nemám, nemohu mít a nikdy nebudu mít žádný důkaz o tom, co zde tvrdili někteří poslanci, že soudy zde nefungují, že nerozhodují v souladu se zákonem, protože já nemám přezkumné právo vůči soudu v této věci. Upozorňuji, že ho nemá nikdo jiný, takže to jsou závěry, které vycházejí jenom z jakési dedukce nebo fantazie, ale protože toto právo neexistuje, nelze to odpovědně tvrdit. Nevím tedy, jestli soudy rozhodují odpovědně nebo neodpovědně, nevím, jestli rozhodují v souladu se zákonem a nepřísluší mi to přezkoumávat. Proto se mi nelíbí vystoupení, podle kterého vláda nese odpovědnost za tuto oblast. Nenese ji a nemůže ji nést.
Pokud se mi ptá pan poslanec Bílý, jaké mám možnosti kontroly, ještě jednou opakuji, žádné možnosti kontroly nemám. Má je pouze Poslanecká sněmovna. Jestli kontroluji skartaci. Já kontroluji skartaci soudních spisů, to znamená, tam, kde v rámci trestního řízení byla podána obžaloba, a už soudní spor dopadl jakkoliv a součástí důkazního materiálu byly odposlechy, jsou součástí trestního spisu po celou dobu existence trestního spisu, což je minimálně 20 let podle povahy věci. Ale skartaci záznamů z odposlechů a jejich přepisů, to nemohu já kontrolovat, protože tam, kde se to nedostane k soudu, to zůstává v rámci úplně jiného resortu, nikoli resortu Ministerstva spravedlnosti.
Bohužel nemohu odpovědět na rozdíly mezi statistikami policie a soudů. Protože nejsou statistiky policie k dispozici, není v mé působnosti je kontrolovat, pokusím se ale ve spolupráci s panem ministrem vnitra statistiky srovnat, protože není dobré, když jsou zde rozdíly, tzn. je potřeba zjistit, kdo rozdíly způsobil a kde je nedostatek ve vedení statistiků.
Také neumím říci, kolik odposlechů bylo provedeno ve lhůtě 48 hodin před rozhodnutím soudu v případě, že rozhodnutí soudu bylo negativní. Ale předpokládám, že odpověď - a zdůrazňuji, že to je moje dedukce - je jednoduchá. Když se podíváte do mých tabulek, všude, kde soud zamítl odposlech, je pravděpodobné, že před tím byl policejním orgánem, který odposlech požádal, realizován 48 hodin.

Na závěr chci říci tolik. Vůbec nejsem rád, že žiji v zemi, kde odposlech je součástí nejen s ohledem na stupeň techniky, ale na sofistikovanost celkového systému, kde odposlech je běžnou součástí života. Bohužel v roce 2003 neznám moderní zemi, kde by tomu tak nebylo. Jde o to, aby sněmovna našla co nejvíce kontrolních mechanismů, ale zdůrazňuji, že to nemohou být kontrolní mechanismy svěřené do rukou exekutivy. Že to může být pouze zákonodárný sbor, který bude mít tyto mechanismy ve své pravomoci. Děkuji vám.

Ivan Langer:

Vážený pane předsedo, kolegyně a kolegové, odpověď pana ministra spravedlnosti by se dala charakterizovat slovy: "Já nic nevím, já nic nemůžu, jsem jenom ministr spravedlnosti a místopředseda vlády". Já si myslím, že s takovouto odpovědí není možné se spokojit přinejmenším proto, že vedle tohoto druhu odpovědi se pan ministr a místopředseda vlády přiznal k tomu, že je v rámci své působnosti odpovědný za tvorbu právních předpisů v České republice nebo spoluodpovědný a že jako ministr spravedlnosti je zodpovědný za výkon státní správy soudů v České republice. Myslím si, že přinejmenším v těchto dvou oblastech své zákonem stanovené působnosti, a vzpomeňte si, pane ministře, já jsem velmi přesně ve své reakci řekl, že jste vy tím interpelovaným, a proto já své vystoupení nebudu rozšiřovat nad rámec vaší působnosti, odpovědnost za tvorbu právních předpisů na státní správu soudů, nemůžete tvrdit, že nic nevíte, že nic nemůžete, že jste jenom ministr spravedlnosti.

Myslím si, že primární věc, která zde zazněla a která by u normálního člověka a normálního ministra a ministra, který přemýšlí nad tím, ne co nemůže, ale nad tím, co může udělat, by měla vést k zamyšlení. Je třeba ono připomenutí rozdílných statistik, které dáváte k dispozici vy, statistik soudních a statistik policejních. Kdy jindy, když ne v tak citlivém případu jako je statistika o onom zásadním zásahu do soukromí a osobní svobody jedince, jak je to v případě odposlechů, by měl ta čísla spolu - lidově řečeno - hrát, kdy jindy, když ne v těchto případech, by ministerstva, a už spravedlnosti nebo vnitra, si měla dát pečlivý pozor na to, aby čísla seděla, aby navzájem odpovídala. Jak tedy můžeme věřit alespoň tomu, co jste nám dal k dispozici vy, když policejní statistiky používají úplně jiná čísla. Komu tedy v této zemi je možné v této oblasti věřit? Bojím se, že nikomu. Myslím si, že normálně uvažující ministr, ministr, kterému jde o to, aby tento problém byl vyřešen, nemůže tvrdit, že nic neví a že nic nemůže. To je první věc.

Druhá věc. Vy jako člověk, který je odpovědný za státní správu soudů, nepochybně můžete některé věci napravit a já si myslím, že když už hovoříme o justičních statistikách, dám teď stranou čísla, která dává k dispozici Ministerstvo spravedlnosti a která neodpovídají číslům, která dává k dispozici Ministerstvo vnitra, tak přinejmenším můžete, pokud vám jde o věc, se zamyslet nad kvalitou a smysluplností oněch justičních statistik. Smysluplností v tom smyslu, aby nešlo o hromadění čísel sama pro sebe, ale aby docházelo ke shromažďování čísel, která by bylo možné vyhodnotit a podle závěru tohoto vyhodnocení přijmout potom některá buď organizační nebo legislativní opatření a závěry. Na základě takto vedených soudních statistik si troufám tvrdit, že jde skutečně jenom o zbytečnou buzeraci některých lidí a shromažďování dat, nebo nejenom, že čísla spolu nehrají, ale s čísly se vůbec nepracuje a vedou pouze k závěru, který zde prezentujete, že s tím nic nemůžete dělat.

K čemu jsou čísla, když nemůžeme zjistit z nich vůbec efektivitu a smysluplnost použití těchto prostředků pro fungování orgánů činných v trestním řízení a soudů jako takových. Nestojí to náhodou na zamyšlení, zda čísla nepřizpůsobit např. tím směrem, aby vedle čísel o povolených a zamítnutých odposleších, existovala také statistika zamítnutých odposlechů, existovala také statistika těch případů, ve kterých byl realizován odposlech a které byly úspěšně nebo neúspěšně dovedeny k pravomocnému rozhodnutí soudu tak, abychom zjistili alespoň dvě čísla, ze kterých by se dalo dovodit, zda odposlechy mají smysl, zda jejich prostřednictvím opravdu policie a orgány činné v trestním řízení dokážou lépe a účinněji postihovat pachatele trestných činů nebo nikoliv. V tomto můžete jako ministr spravedlnosti něco dělat.

Na základě statistik Ministerstva spravedlnosti není možné zjistit průměrnou délku odposlechu a vůbec to, zda probíhala kontrola ze strany soudce o tom, zda trvají důvody pro použití odposlechu telefonického rozhovoru. Myslím si, že tady je přinejmenším potřeba takováto čísla zjistit a potom si položit otázku, zda ona doba, která je promítnuta do zákona o trestním řádu, v době 6 měsíců je dostatečně dlouhá nebo je zbytečně dlouhá, nebo její prodloužení o dalších 6 měsíců může vést k nabourávání soukromí jedince, aniž by on o tom vůbec věděl v délce např. jednoho roku.

A srovnejte si to s limitem, který je v případě koluzní vazby.

Když hovoříme o justičních statistikách - případ, který zde zmiňoval kolega Bílý o tom, že policie může nasadit odposlech, může vás 48 hodin odposlouchávat, potom jako by zjistit, že vlastně to není důvodné a o soudní povolení regulérního odposlechu nemusí žádat, přesto 48 hodin vám někdo vpadl do vašeho soukromí a soud, který by měl mít možnost a měl by garantovat - a tak to také bylo koncipováno - ochranu našeho soukromí a našich práv, o tom nemá - lidově řečeno - ani páru. Jestli někde justiční statistiky by měly něco zaznamenávat, jestli by se něco mělo měnit, je to přesně tato oblast, kde vy, pane ministře, můžete.

Vy jste spoluodpovědný jako ministr spravedlnosti a šéf legislativní rady vlády také za tvorbu právních předpisů. Myslím, že např. kromě dokonale vedené statistiky, např. debata, kterou zde vedeme, čísla zaznamenávající dramatický nárůst odposlechů, by vás jako právníka a člověka spoluodpovědného za tvorbu právních předpisů přinejmenším měla vést k zamyšlení, zda není potřeba se podívat na kvalitu našich právních norem upravujících tuto problematiku a zda není potřeba sáhnout k nějaké úpravě.

Vzpomeňte si na nález Ústavního soudu, který kdysi judikoval nemožnost odposlouchávání rozhovorů obviněného a obhájce. Následně se toto promítlo do trestního řádu. Berte to jako námět k tomu, že i takováto debata by vás měla vést nikoli k odpovědi "já nic nevím, já nic nemohu", ale přinejmenším k zamyšlení nad tím, zda stávající stav nevyžaduje nějakou legislativní úpravu. Např. stejně tak, jak tomu bylo - odhaduji - před pěti či šesti lety, kdy se měnily podmínky uvalení vazby na člověka, který je obviněný z nějakého trestného činu, kdy se soudům dala povinnost přezkoumávat, zda opravdu důvody, pro které je vedeno trestní řízení, nasvědčují tomu, že byl spáchán trestný čin, tedy že má smysl rozhodovat o vzetí do vazby či nikoliv. To byla změna u právního řádu, která vyplynula z konkrétní problematiky. Myslím si, že např. to, o čem jsme zde hovořili, by mělo vést ke zvážení, zda by nestálo za to dát soudům povinnost skutečně přezkoumávat ony důvody detailněji, podrobněji, než je tomu dosud.

Stejně tak diskuse, čísla a kritika by vás podle mne měla vést k zamyšlení, zda by nestálo za to dát soudům povinnost ne jednou za šest měsíců, ne průběžně, ne namátkově a náhodou, ale pravidelně třeba každý měsíc provádět přezkum důvodnosti trvání použití odposlechu a současně také, zda důvody trvají. Dát povinnost soudu o tom rozhodovat ne za šest měsíců, kdy se žádá o prodloužení o dalších šest měsíců, ale i průběžně.

Myslím, že to, co jsem zde uvedl, jsou konkrétní argumenty, konkrétní fakta, která jsou v rozporu s vaším tvrzením, že jako ministr spravedlnosti nemůžete dělat vůbec nic. Myslím, že tyto argumenty, které jsem zde uvedl, měly být závěrem vaší odpovědi a závěrem, který by nás vedl k pocitu, že vás tento problém zajímá, že se snažíte - pokud ho považujete za palčivý - také nějakým způsobem ho řešit. Právě proto, že takováto reakce, takové závěry ve vaší odpovědi nebyly, nemůžete se divit tomu, že poslanci ODS nesouhlasili s vaší odpovědí, vystupují kriticky k této problematice a předpokládám, že také navrhnou Poslanecké sněmovně, aby vyslovila nesouhlas s vaší odpovědí na naši písemnou interpelaci.

Jiří Bílý:

Pane předsedo, pane vicepremiére, omlouvám se, že jsem se asi špatně vyjádřil. Vím, že nemůžete kontrolovat rozhodnutí. Myslel jsem kontrolu toho, zda povolení odposlechu soudy byly na půl roku povoleny - to je maximální hranice, pak je maximální hranice prodloužit o půl roku. Tou kontrolou jsem myslel to, jestli z toho ročního odposlechu vyšly nějaké závěry, nebo to byl planý poplach. Tuto kontrolu myslím. Nechci, abyste zasahoval do rozhodování soudů - chraň bůh! Vy říkáte, že to má na starosti komise nebo sněmovna. Ani my nemůžeme. My můžeme pouze zkontrolovat na útvaru zvláštní činnosti Policie České republiky, zda tam bylo razítko od soudu, zda termín od do byl dodržen, pokud vzniklo prodloužení a nastalo prodloužení a řádným povolením prodleva, nesmí v tom úseku být prováděn odposlech. To je naše možnost kontroly. Nic víc zkoumat nemůžeme, ani se nemůžeme zabývat příčinou odposlechu, jaký to byl trestný čin. To nám nepřísluší.

Myslím si, že z vaší strany by bylo práva možno kontrolovat - a myslím tím statistickou kontrolu - kolik odposlechů bylo měsíčních, dvouměsíčních, půlročních a jestli opravdu soudy nejsou tím tak zavaleny, že už nemají ani možnost kontrolovat, zda policie nebo vyšetřovací orgán v odposlechu nachází důkazné břemeno pro odhalování trestné činnosti.

Další věc. Vy jste říkal, že pan Langer ani pan Nečas neuvedli, kolik bylo zamítnutých, ale já mám tabulku od vás. Je to o povoleních odposlechů. Je 9877 od roku 1999, z toho zamítnuto 88. Zkušenost mám, že přibližně na jedno povolení je cca - beru rok 2002 - čtyři telefony, takže mi to vychází na několik stovek. Možná jsem se přeslechl, ale vy jste říkal, že bylo zamítnuto - nevím přesně - přes dva tisíce mobilních telefonů. Já jsem to tu totiž nikde nenašel. Je možné, že jsem udělal chybu já, ale ve vašich statistických tabulkách k takovému číslu jsem nedospěl. To je vše. Děkuji.

Petr Nečas:

Pane předsedo, vážení členové vlády, dámy a pánové, v návaznosti na vystoupení pana kolegy Langera navrhuji usnesení, ve kterém Poslanecká sněmovna vyslovuje nesouhlas s touto odpovědí na interpelaci. Mimo jiné i po vystoupení pana místopředsedy vlády, který - a to zdůrazňuji - není pouze ministrem spravedlnosti, je místopředsedou vlády, tudíž politikem a ústavním činitelem s všeobecnou působností z tohoto titulu, nejen s působností za resort ministerstva spravedlnosti. Je také předsedou legislativní rady vlády, čili člověkem, který zodpovídá za legislativní rámec mimo jiné i v této konkrétní oblasti.

Mně by byly bývaly stačily dvě velice jednoduché, jednoslovné odpovědi na dvě konkrétní otázky na pana místopředsedu vlády. Pane místopředsedo vlády, jste nebo nejste znepokojen tím, že za poslední čtyři roky narostl počet odposlechů o více než 500 %? Pokud spočítáme všechny hovory, všechny účastníky těchto hovorů, v současné době se jedná o statisíce lidí, kteří byli odposlechnuti. Jste tím znepokojen, nebo nejste znepokojen? Otázka druhá: Hodláte s tím něco dělat, nebo se budete dál tvářit, že se nic neděje? Tyto dvě jednoduché, jednoslovné odpovědi zde od vás nikdo neslyšel. Slyšel pouze věty "já nic, já muzikant, jsem pouhý ministr spravedlnosti, pouhý místopředseda vlády, pouhý bezvýznamný předseda legislativní rady vlády". (Potlesk z řad poslanců ODS.)

Pavel Rychetský:
Dovolte mi jenom stručnou reakci na závěrečná vystoupení obou interpelujících poslanců.

Pan poslanec Langer se rozčiluje nad tím, že statistiky nejsou vlastně dostatečně kvalitní, ale přitom z nich tady činí velice vážné závěry. Tak buďto mají nebo nemají vypovídací hodnotu.

V každém případě jsem zde již jasně řekl: Rozdíl, který je v řádu desítek mezi policejní statistikou a Ministerstvem spravedlnosti, samozřejmě vyšetřím a písemně oběma interpelujícím poslancům dám jasné vysvětlení. Ve své písemné odpovědi na interpelaci jsem jasně napsal, že protože se statistiky nevedou podle linek, ale podle návrhů, a návrh může obsahovat větší množství linek, nezaručujeme absolutní přesnost těchto statistik.

Za druhé. Jak pan poslanec Bílý, tak pan poslanec Langer navrhují kontrolovat, zda soudci sledují oprávněnost trvání souhlasu. To prostě nelze. To nelze, a pan poslanec Bílý navrhuje, aby se třeba změnila legislativa, že by se uložilo soudcům, aby třeba jednou měsíčně povinně, tak jako se přezkoumávají v periodických lhůtách důvody vazby, přezkoumávaly důvody, které vedly k vyslovení souhlasu s používáním operativní techniky. To je samozřejmě možné, ale upřímně řečeno, když se nad tím zamyslíme, tak zjistíme přece jedno podstatné. Jde-li o rozhodování, které nepodléhá žádnému přezkumu, které nelze napadnout opravným prostředkem, je povinnost tomu, kdo rozhodnutí vydává, takto uložená zbytečná, protože není vůbec žádná možnost, jak s tím naložit.

Dostanu se samozřejmě k návrhům, ale upozorňuji, že to nebude ani zdaleka tak jednoduché, jak si poslanci myslí.

Nemám absolutně kompetenci kontrolovat policii tam, kde použije operativní techniku a během 48 hodin buďto podá neúspěšný návrh, nebo dokonce, jak řekl pan poslanec Langer, nepodá. To je v kompetenci ministra vnitra. Já samozřejmě mohu požádat nejvyšší státní zástupkyni - a uvažuji o tom, že tak učiním - aby vydala pokyn obecné povahy státním zastupitelstvím, aby státní zastupitelství všechny tyto případy začala sumarizovat a sledovat. Tady si tedy myslím, že je možné jedno opatření.

A teď se dostávám k tvorbě právních předpisů. Podle mého soudu neexistuje legislativní způsob, jakým používání operativní techniky proti dnešní platné právní úpravě změnit jinak, než jedině rozšířením práva kontroly zákonodárného sboru. I to bude vnímáno v demokratickém právním světě velmi těžko, protože zákonodárný sbor může kontrolovat exekutivní složky, tajné služby, ale nemůže kontrolovat soudy a jejich rozhodování. A problém, o kterém dnes již téměř dvě hodiny hovoříme, přece je v tom, že soudy, jak statistiky nasvědčují, rozhodují masivním způsobem o vyslovení souhlasu, ale neznám legislativní způsob, jak soud podrobit kontrole jiným orgánem než zase soudem. Protože jde o řízení nesporné, nedovedu si představit, kdo by inicioval přezkoumávání soudem vyššího stupně.

Odpovím na otázky pana poslance Nečase. První zní, zda jsem znepokojen nárůstem povolených odposlechů.

Musím říci, že z toho nemám radost, ale nejsem schopen z toho dovodit závěr, že soudy porušují zákon. To nejsem, protože jsou to soudci, kteří to povolují. To neumím. Radost z toho nemám, ale za horší bych považoval, kdybychom zjistili, že bez soudního souhlasu je v této zemi používána operativní technika.

Druhá otázka, zda s tím budu něco dělat. V oblasti legislativy jsem jasně naznačil, že nevidím jinou možnost, než možnost spočívající v rozšíření kompetencí zákonodárného sboru, ale zdůrazňuji, nikoli vůči soudům, ale jedině vůči tajným službám, ale nikoli vůči orgánům trestního řízení.

Zabýval jsem se samozřejmě tím, jaká je úprava v této oblasti v ostatních zemích. A teď hovořím nikoli o tajných službách, tam je úprava stejná, to znamená nulová, a tajné služby si kontroluje parlament. Ale hovořím o zemích, kde se v rámci trestního řízení, stejně jako u nás, rozhoduje soudem o povolení použití operativní techniky. Jsou země, ve kterých je zvláštní institut - myslím si, že o něm může parlament vést diskusi - a ten spočívá v tom, že orgán trestního řízení, kterému bylo povoleno použití techniky operativně technické, třeba odposlechů, má jenom dvě možnosti. Obě vedou k tomu, že ten, kdo byl odposloucháván, se to musí dozvědět. Prvá možnost je, že vede trestní řízení k podání obžaloby, věc je součástí spisu a on se to doví. Druhá je, že trestní stíhání je pravomocně zastaveno, končí používání této techniky a policejní orgán je povinen občanovi sdělit: se souhlasem soudu jsem tě v době od do odposlouchával.

To je patrně prostředek, který by mohl působit na orgány trestního řízení v tom směru, aby si přece jenom zvažovaly četnost svých žádostí na povolení odposlechů, protože každý, kdo ji podepíše, ví, že odposlouchávaná osoba se musí dozvědět, že byla odposlouchávána, buďto v rámci trestního řízení a hlavního líčení jako součást důkazního materiálu, a nebo při zastavení samostatným sdělením.

To je, prosím, jediné, co jsem v právním řádu civilizovaných zemí, v tomto případě anglosaských, nalezl. Jinak se naše úprava vůbec neodlišuje.

Děkuji.

Ivan Langer:

Vážený pane předsedající, kolegyně a kolegové, je mi líto, že vás to některé nebaví, jak na mě pokřikujete, protože by vás to mělo zajímat. A jestli vás to nezajímá, nechtějte, abych nahlas hodnotil, co si o tom myslím.

Mám pocit, že přestože mezi mnou a panem ministrem spravedlnosti i nadále přetrvává řada nedorozumění, začal nám pan ministr přeci jen trošku tát a objevovat některé možnosti, jak v této věci něco konkrétního a pozitivního udělat. Myslím si, že například ona úvaha o pokynu nejvyšší státní zástupkyně v tom smyslu, aby státní zástupci nějakým způsobem se zajímali o ony odposlechy do 48 hodin, které byly realizovány, ale kdy potom nebyla dána vůbec žádost soudu o povolení, je jeden z prvních střípků, které by bylo dobré, kdyby pan ministr býval byl řekl hned na úvod nebo ve své písemné odpovědi a mohli jsme si celou řadu věcí ušetřit.

Stejně tak úvahy směrem k legislativním úpravám této problematiky.

A konec konců vím, pane ministře, že již jednou půlkou vašeho ctihodného pozadí sedíte na Ústavním soudu, nicméně tou druhou jste stále ještě ministr spravedlnosti a jste zodpovědný za tvorbu přinejmenším těch klíčových trestně právních kodexů, jak hmotně právních, tak procesních, a přinejmenším byste po sobě mohl zanechat svému nástupci alespoň stenozáznam této rozpravy v tom smyslu, aby při připravované rekodifikaci anebo novém trestním řádu se zamyslel například nad touto problematikou a pokusil se do budoucna vytvořit takový legislativní rámec, který by na jedné straně respektoval onu dělbu mocí ve státě a nezávislost výkonu soudní moci.

Na straně druhé ale garantoval nebo dával maximálně možnou míru jistoty každému občanu této země, že vpád do jeho soukromí bude konán skutečně ve výjimečných případech a že bude minimalizováno riziko zneužití tohoto vpádu ze strany orgánu státní moci.
Ještě k těm nedorozuměním, k oněm statistikám. Já si myslím, že mají vypovídající hodnotu, určitě. Ta hodnota spočívá v konstatování, že něco v České republice v oblasti odposlechu není v pořádku. V tomto smyslu jsou ty statistiky dostatečně vypovídající. Myslím si, že je potřeba vyjasnit skutečnost, že po vás nikdo nechce, abyste kontroloval, zda soudci kontrolují. My jsme hovořili o tom, zda by nestálo za to, zamyslet se nad legislativní úpravou této problematiky tak, aby skutečně soudci byli povinni, tak jak jsme zavedli různé lhůty, o kterých si můžeme myslet kdovíco, byli tlačeni k tomu, aby se touto problematikou skutečně zabývali pečlivěji a aby ona soudní povolení k odposlechu nebyla dávána jak na běžícím pásmu, ale aby soudce měl skutečně povinnost přezkoumávat, zda v tom případě, o kterém se jedná, je ta žádost důvodná, smysluplná, nebo nikoliv. Protože bude-li mít takovou povinnost, potom ho to činí více odpovědným za jeho konečné rozhodnutí.
Myslím si, že například ta poslední zmínka o podávání informací lidem, kteří byli odposloucháváni, se nás tak či tak dotkne, nebo teď sice nejsem přesně schopen specifikovat ono rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve Štrasburku, nicméně myslím si, že v jedné takové věci rozhodoval, týkala se tuším Švýcarska a záv