Vážený pane místopředsedo, členové vlády, kolegyně a kolegové,

dne 10. ledna t. r. jsem se obrátil na ministra zahraničních věcí pana Cyrila Svobodu ve věci Mezinárodního trestního tribunálu. Zejména v souvislosti s aktuální politickou situací kolem Iráku a zejména s ohledem na postup některé ze zemí, které se účastní vojenských operací obdobně jako Česká republika a které zaujaly velmi specifický, speciální postoj vůči takto zřízenému Mezinárodnímu trestnímu tribunálu. Konkrétně mám zejména na mysli Spojené státy americké. Šlo mi o to vyjasnit si otázku, nakolik je skutečně česká diplomacie důsledným ochráncem českých národních zájmů a zájmů občanů České republiky, kteří překročí naši státní hranici, a nakolik se o tento problém stará.

Odpověď pana ministra zahraničí mne z mnoha důvodů neuspokojila a z toho důvodu jsem požádal o zařazení jeho odpovědi na plénum Poslanecké sněmovny a věřím, že důvody, které uvedu pro nesouhlas s touto odpovědí, vás také přesvědčí.

Mezinárodní trestní soud je institucí mimořádnou v mnoha ohledech. To na této půdě Poslanecké sněmovny bylo zřejmé z rozpravy, která probíhala při projednávání návrhu změny Ústavy ještě v minulém volebním období a která měla umožnit naplnit proces ratifikace.

Nicméně pro ty z vás, kteří nebyli členy Poslanecké sněmovny sděluji, že tento návrh změny Ústavy, který by otevíral cestu k ratifikaci, nebyl přijat a Česká republika se tedy v tuto chvíli k Mezinárodnímu trestnímu tribunálu, k trestnímu soudu nepřipojila. Nemění to nic na vážnosti daného stavu a také na postavení občanů České republiky vzhledem k jurisdikci Mezinárodního trestního soudu.

Smlouva o mezinárodním trestním soudu nevznikala lehce, výsledek je značným kompromisem a výslednicí různorodých zájmů signatářů. Pokusím se Vás přesvědčit o nedostatečném postupu zejména české diplomacie obzvláš při srovnání s tím, jakým způsobem k této instituci přistupovaly např. Spojené státy americké. Jádrem mé interpelace byla otázka, zda česká diplomacie hledá cesty k ochraně našich občanů, kteří působí jako vojáci v zahraničí, tak jako např. Spojené státy americké volí cestu dvoustranných dohod o imunitě svých vojáků pro mezinárodní trestní soud. Vojáci se zbraní, by na mírové misi, představují krajní řešení problémů, a bohužel i v tomto století je nutné, aby se tak dělo. Rizika vojenských operací v zahraničí tu vždy byla a budou.

Jsem přesvědčen, že povinností vysílajícího státu a všech jeho orgánů je hledat pro naše vojáky v zahraničí maximální možnou právní ochranu, a z tohoto důvodu jsem se také ptal, co v této věci česká diplomacie činí. Zde bych chtěl upozornit, že můžeme mít rozdílné názory na potřebnost a správnost vyslání našich vojáků do zahraničí, nicméně věřím, že přes rozdílnost těchto názorů v okamžiku, kdy se tak stane, mělo by nás jako zákonodárce zajímat, zda jsou naši vojáci náležitě kryti právní ochranou pro případ kolizních situací.

V této souvislosti bych velmi rád připomněl způsob, jakým se k mezinárodnímu trestnímu soudu stavěla Česká republika, resp. Spojené státy americké.

Američané se nejprve snažili prosadit, aby budoucí trestní soud měl jurisdikci nad zločiny genocidy, zločiny proti lidskosti, válečnými zločiny, zatímco většina ostatních zemí usilovala o to, aby mezinárodní trestní soud měl jurisdikci i v případech zločinů agrese.

Za druhé: Spojené státy prosazovaly, aby prokurátor mezinárodního trestního soudu mohl zahájit vyšetřování pouze na základě předchozího oznámení některého ze členských států smlouvy nebo Rady bezpečnosti o podezření ze spáchání některého z výše uvedených zločinů. Většina ostatních států ale prosazovala, aby prokurátor mezinárodního trestního soudu mohl zahajovat vyšetřování samostatně.

Třetím požadavkem pro srovnání bylo, aby občané státu, který Smlouvu o mezinárodním trestním soudu neratifikoval, mohli být tímto soudem stíháni pouze - a to zdůrazňuji - pouze po předchozím souhlasu vlády svého státu. Američané současně prosazovali, aby případný nesouhlas nějakého státu se stíháním vlastních občanů mohl být nahrazen usnesením Rady bezpečnosti OSN. Některé státy ale navrhovaly, aby se jurisdikce mezinárodního trestního soudu vztahovala i na občany zemí, jež Smlouvu o mezinárodním trestním soudu nepodepíší. Tak se také stalo, a proto, i když Česká republika zatím tuto smlouvu neratifikovala, jurisdikce mezinárodního trestního soudu, který tedy mezi tím již začal fungovat, se vztahuje i na občany České republiky, a to v plné míře, jak prokáže posléze. Spojené státy americké také navrhovaly, aby mezinárodní trestní soud byl financován odděleně od Organizace spojených národů, nicméně vznikl jakýsi hybrid, ale tato otázka není důležitá.

Smlouvu o zřízení mezinárodního trestního soudu podepsal za Spojené státy americké v posledních dnech, resp. hodinách svého funkčního období, prezident Bill Clinton. Uvědomoval si, že tato smlouva má šanci projít a být naplněna pouze, když projde v americkém Senátu. Nejdůležitějším ústupkem, který požadovali senátoři, bylo, aby američtí vojáci účastníci se vojenských akcí po celém světě nepodléhali jurisdikci mezinárodního trestního soudu. Tomu byl na překážku čl. 12 odst. 2 Smlouvy o mezinárodním trestním soudu, který uděluje jurisdikci i nad zločiny spáchanými na území členského státu smlouvy státními příslušníky jakéhokoli státu. To by mohlo znamenat, že pokud se příslušníci amerických ozbrojených sil dopustili závažných trestných činů spadajících pod jurisdikci mezinárodního trestního soudu na území členského státu Smlouvy o mezinárodním trestním soudu, mohli by být vystaveni trestnímu stíhání ještě před tím, než by spojené státy smlouvu ratifikovaly. Zde je zjevná analogie. Úplně stejným způsobem by mohli být postiženi také vojáci České republiky i přesto, že Česká republika Smlouvu o mezinárodním trestním soudu dosud neratifikovala.

Obava z tohoto článku, z této možnosti stíhat americké vojáky v zahraničí působících v rámci např. mírových misí, dokonce vedla ve Sněmovně reprezentantů k návrhu zákona o ochraně amerických vojáků, který měl dokonce zakázat jakoukoli spolupráci Spojených států amerických s mezinárodním trestním soudem a vojenskou pomoc kterékoli zemi, jež Smlouvu o mezinárodním trestním soudu ratifikuje, s výjimkou zemí NATO, a požadovat na Radě bezpečnosti, aby udělovala imunitu americkým vojákům účastnících se mezinárodních misí. Současně požadoval tento návrh zákona uložit americkému prezidentovi, aby v Radě bezpečnosti prosazoval udělení trvalé imunity chránící americké vojáky před trestním stíháním ze strany mezinárodního trestního soudu a dokonce hlava VIII tohoto návrhu zákona zmocňovala prezidenta Spojených států amerických - a prosím, poslouchejte pozorně - aby použil veškeré dostupné prostředky, tedy i vojenské, k osvobození amerických vojáků uvězněných či držených ve vazbě mezinárodního trestního soudu.

Zde si zkuste prosím dosadit za jakýkoliv přívlastek americký také český, a zkuste posoudit, alespoň ti z vás, kteří se trochu zajímají o tuto problematiku, v jakém postavení se nacházejí vojáci České republiky a jakým způsobem v jejich zájmu vystupuje Česká republika a česká diplomacie.
Z toho, co jsem řekl, vyplývá, že Spojené státy americké k ratifikaci smlouvy o Mezinárodním trestním soudu přistupovaly nesmírně zodpovědně a proces, který vyvrcholil odstoupením od této smlouvy, a to novou Bushovou administrativou, nebyl tedy projevem nějakého unáhlení nebo nějaké okamžité reakce, ale vyplývá z dlouhodobého postoje Spojených států k tomuto problému.
Odpověď pana minstra v kontextu toho, co jsem řekl, tedy zda česká diplomacie hledá cesty k ochraně našich občanů, kteří působí jako vojáci v zahraničí, je poměrně obsáhlá, nicméně obsahuje zejména lingvistické cvičení mezinárodně právního odboru ministerstva zahraničních věcí na téma co to je "tribunál", co je to "Mezinárodní trestní soud". Poté následuje podle mne už jen pustá demagogie v tom smyslu, že je třeba rychle ratifikovat, protože se Evropská unie bude zlobit, nebo máme společnou zahraniční a bezpečnostní politiku, že Rumunsko je jediný stát, který uzavřel se Spojenými státy dohodu o imunitě amerických vojáků pro řízení před Mezinárodním trestním soudem. Mimochodem v tomto smyslu není odpověď pana ministra zahraničí pravdivá, nebo stejnou dohodu má, pokud se nepletu, také Izrael.
Nyní konkrétní fakta. Zejména fakta týkající se naší údajné povinnosti ratifikovat tuto smlouvu s ohledem na blížící se možné členství České republiky v Evropské unii. Evropská unie neratifikovala tuto smlouvu. Mohou ji ratifikovat jen jednotlivé členské státy jako suverénní subjekty mezinárodního práva veřejného. Evropská karta tedy v tomto případě neplatí. Mohu pokračovat a uvedené argumenty snadno vyvrátit. Připojení, resp. nepřipojení konkrétní země ke Smlouvě o vzniku Mezinárodního trestního soudu není záležitostí společné politiky Evropské unie. V žádném případě pak není, ani nemůže být, součástí acquis communautaire, a proto případné připojení nebo nepřipojení země ke Smlouvě o vzniku Mezinárodního trestního soudu nemá mít a nemůže mít žádný dopad na její případné členství v Evropské unii. Z toho tedy plyne, že jakákoli dvoustranná smlouva jedné země s jinou zemí ohledně Mezinárodního trestního soudu není záležitostí Evropské unie a nemůže mít dopad na její členství v Evropské unii, pokud má jít o rovnoprávné, plnohodnotné členství v Evropské unii. To je téma, o kterém můžeme vést obsáhlou diskusi, zejména po některých vystoupeních především francouzského prezidenta z poslední doby.

Rád bych zdůraznil, že mi nejde a priori o srovnávání mezinárodní pozice Spojených států amerických a České republiky, nebo ta je zjevně diametrálně odlišná. Jde mi o to, že Spojené státy americké podle mého názoru v naprostém protikladu s Českou republikou si váží svých vojáků, které vysílají na zahraniční mise. Byl bych velmi rád, kdyby toto mohli vědět a kdyby toto mohli tvrdit také čeští vojáci o své zemi.

Aktivita české diplomacie, alespoň tak jak to vyplývá z odpovědi pana ministra zahraničí na moji interpelaci, je zcela nedostatečná. Proto se domnívám, že má být tato odpověď projednávána na našem jednání. Myslím si, že pokud pan ministr zahraničí nepřesvědčil alespoň ty z nás, - kteří si váží našich vojáků v zahraničí a chtějí, aby požívali náležité právní ochrany, - že česká diplomacie pod vedením pana ministra Cyrila Svobody nevyvíjí náležité kroky, měl by být s odpovědí pana ministra Svobody vysloven nesouhlas. Je to pouze první krok. Pan ministr by měl být tlačen k maximální aktivitě v tom smyslu, aby si naši vojáci při případné vojenské akci v zahraničí mohli být jisti, že když už jsme je vyslali do zahraničí, potom za nimi stojíme a děláme maximum pro to, aby byli chráněni.

Tolik mé vystoupení na úvod. Věřím, že pan ministr zahraničí rozptýlí mé případné obavy z toho, že v této věci je naše diplomacie velmi nečinná. Děkuji.

Cyril Svoboda, ministr zahraničních věcí:

Vážený pane předsedo, vážená vládo, kolegyně a kolegové,

minulé století bylo stoletím, ve kterém trpělo mnoho milionů lidí a mnoho milionů lidí zahynulo. A zahynulo proto, že na nich byly spáchány nejzávažnější trestné činy proti lidskosti. Reakce demokratických států po vítězných válkách byla - a teď především myslím druhou světovou válku - taková, že vytvořily ad hoc vojenské tribunály v Norimberku a Tokiu. U těchto soudů se soudili ti, kteří spáchali nejzávažnější trestné činy proti lidskosti. V odborné literatuře, ale i z úst některých politiků zaznívala základní námitka proti těmto soudům, totiž že vznikly ad hoc, že vznikly jako nástroj vítězů nad poraženými, že následně byly definovány skutkové podstaty a že následně se aplikovaly i procesní předpisy, podle kterých byli souzeni ti, kteří tyto závažné trestné činy spáchali.

Proto je naprosto správné, že se mezinárodní společenství rozhodlo, že je třeba vytvořit mezinárodní soud, trestní soud, který bude jako permanentní orgán, který dopředu řekne, o jaké trestné činy půjde nebo o jaké trestné činy jde, a opakuji, jde o ty nejzávažnější. A že dopředu řekne, podle jakých pravidel budou ti, kteří spáchají tyto nejzávažnější trestné činy, souzeni, aby nikdo nemohl do budoucna říci, dojde-li k aplikaci, dojde-li k tomu, že takovýto soud začne působit, že působí jako nástroj vítězů nad poraženými. Tento soud má být nástrojem demokratů proti těm, kteří páchají nejzávažnější trestnou činnost proti lidskosti.

Proto je správné, že Česká republika v roce 1999 podepsala onen římský statut, protože se k tomuto principu hlásíme. Já jsem hluboce přesvědčen, že tento krok vede k tomu, že poskytneme ochranu našim občanům. Protože tento statut říká, že soud by působil pouze jako sekundární soud, teprve v případě, že národní soudy zůstanou nečinné. Teprve v případě, že národní soudy zůstanou nečinné, je možné dovolávat se autority tohoto soudu mezinárodního. Samozřejmě je to i ochrana našich občanů proti těm, kteří by na nich spáchali závažné trestné činy kdekoliv v zahraničí. I toto je forma ochrany, že víme, že i kdyby naši občané kdekoliv na této planetě byli vystaveni - jako předmět - násilí, bude poskytnuta ochrana i v tom, že máme nástroj, podle kterého mohou být souzeni i ti, kteří by toto násilí páchali.

My jsme, jak jsem řekl, ten Římský statut podepsali v roce 1999. A podle Vídeňské úmluvy o smluvním právu z roku 1969 se musíme zdržet jednání, které by mařilo předmět a účel smlouvy.

Je proto na České republice, aby se rozhodla v procesu ratifikace, zda Poslanecká sněmovna a Senát vysloví souhlas s touto ratifikací, a tím ten problém vyřešíme. Nicméně, opakuji, jde o něco, co považujeme za správné právě proto, že to dává mezinárodně právní ochranu všech občanů proti těm, kteří by páchali tuto nejzávažnější možnou lidskou trestnou činnosti.

Naše situace je zcela v souladu s drtivou většinou států na celé planetě a mohu říci, že i se všemi státy v Evropě, nebo je sice pravda, že Spojené státy Americké, které chtějí výjimku, aby se jurisdikce tohoto soudu nevztahovala na americké občany, tak že podepsala dohodu s Rumunskem, a Rumunsko přistoupilo na to, že by byla v tomto ohledu výjimka. Ale tuto smlouvu sjednala toliko vláda a dosud s ní nevyslovil souhlas rumunský parlament. A dokud se takto nestane, nemůžeme konstatovat, že Rumunsko má tuto smlouvu uzavřenu, a tudíž že přijalo výjimku ve vztahu ke Spojeným státům.

Také správně odpovídám ve své odpovědi, že to je jediná evropská země, protože Izrael není evropskou zemí, a pro informaci poslankyň a poslanců vám sdělím, se kterými státy Spojené státy onu výjimku mají buď vyjednanou nebo v jednání. Je to Rumunsko, Izrael, Východní Timor, Marshallovy ostrovy, Tádžikistán, Paulau, Mauretánie, Dominikánská republika, Uzbekistán, Honduras, Afghánistán, Mikronésie, Gambie, Salvador, Srí Lanka, Indie, Nepál, Džibuti, Bahrajn, Tuvalu, Gruzínsko a Sierra Leone.

Ze všech států na této planetě pouze 22 země přistoupily na jednání o této výjimce. Tím chci říci, že to je naopak, že drtivá většina zemí na této planetě, a troufám si říci, že tedy s výjimkou Rumunska, které je v procesu buď sjednání nebo dokončení procesu ratifikace, tak že všechny evropské země vycházejí z toho, že je třeba vytvořit mezinárodní trestní soud jako nástroj demokratů, aby bylo možné soudit ty, kteří by spáchali nejzávažnější trestnou činnost proti lidskosti. Takže je to ochrana našich občanů a budou-li v jednotlivých zemích, kde by naši lidé pobývali, konat tyto soudy, potom platí samozřejmě i pravidla, která dnes máme, a může být činná i česká justice. Samozřejmě, že to platí, a tento soud, o kterém mluvíme, nastupuje jenom v případě, že nebudou národní soudy činné. Nakonec máme to v rukou my, až o tom budeme rozhodovat v Poslanecké sněmovně a v Senátu, a potom jistě o tom povedeme hlubokou debatu.

Nicméně není možné přistoupit na myšlenku, že můžeme teď něco na mezinárodní smlouvě typu toho Římského statutu cokoli změnit, protože to bychom museli vyvolat opět jednání se všemi a musela by se ta pravidla cela předělávat se všemi členskými státy, protože je to multilaterální smlouva, nezáleží na postoji té které země.

Ve vztahu ke Spojeným státům se Evropská unie zabývala touto otázkou ve snaze i najít řešení ke Spojeným státům tak, aby mohlo dojít k dohodě, a definovala určité principy, na které by bylo možné aplikovat možnou dohodu a výjimku pro Spojené státy, to, že by se to týkalo pouze občanů, kteří jsou ve vojenských misích, nebo kteří jsou oficiálními reprezentanty Spojených států, ale k dohodě ještě nedošlo.

Takže znovu opakuji. Smlouva byla podepsána v roce 1999, tedy již před tímto volebním obdobím. Za druhé, myslíme si, že je to správný krok, protože má tu být Mezinárodní trestní soud, který poskytne tuto ochranu, a samozřejmě, že poukazujeme na to, že je to i vůle Evropské unie, ale netvrdím, žeto je vůle Evropské unie jakožto mezinárodní organizace, ale že to je vůle evropských států, protože, znovu opakuji, toliko Rumunsko má na vládní úrovni podepsánu smlouvu se Spojenými státy a tato smlouva dosud nebyla ratifikována.

Takže snažili jsme se, a já osobně tedy ve svém dopise panu poslanci Langerovi věci vysvětlit. Sdělil jsem mu všechny argumenty, které jsou právní pro to, abychom šli touto cestou, protože spoléhám na to, že poslanec Langer je zároveň absolvent právnické fakulty, takže bude mít porozumění právě pro právní argumenty.

Totiž i jemu by mělo jít o to, aby se soudní moc skutečně aplikovala a aby poskytovala ochranu těm, kteří mohou být obětí nejhoršího násilí, jak tomu v minulém století bylo.

To je moje odpověď a já naopak žádám Poslaneckou sněmovnu, aby vyslovila souhlas s mojí odpovědí, protože to, co bylo napsáno písemně, vám bylo rozdáno, a myslím si, že jste měli všichni šanci si tento text přečíst. Děkuji.

Ivan Langer, místopředseda PSP:

Vážený pane předsedo, členové vlády, kolegyně a kolegové,

mé nejtemnější obavy, které jsem měl před vystoupením pana ministra zahraničních věcí a poté, co jsem si přečetl jeho odpověď na moji interpelaci, se naplnily. Přiznám se, že v tuto chvíli nevím, jestli zde vystupoval ministr zahraničních věcí České republiky nebo ministr zahraničních věcí zeměkoule. Protože z vystoupení pana ministra Svobody podle mne nevyplynul sebemenší zájem na tom, jaké je postavení našich občanů v zahraničí v souvislosti s mezinárodním trestním tribunálem, a nevyplynula sebemenší iniciativa v tom smyslu, tak jak jsem o ní hovořil, ale právě naopak.

Způsob, jakým zde pan ministr zahraničí vystoupil, je způsob, kterých bych chápal v případě, že by to bylo vystoupení opravdu ministra zahraničních věcí Evropské unie nebo nějakého podobného nadnárodního celku, který nemá zájem na tom, aby občané toho či onoho státu v případě, když se zapojí jejich vojáci do mírových misí, byli náležitě chráněni v případě, když je vláda a parlament jejich země do takovéto mise vyslal.

Bohužel, pan ministr Svoboda znovu jen potvrzuje mé nejtemnější obavy z toho, že jeho pojetí české diplomacie je pojetí diplomacie, které vůbec nemá za cíl hájit a prosazovat české národní zájmy v zahraničí, ale naopak zájmy zahraničních institucí, korporací, organizací vůči České republice a mnohdy proti zájmu České republiky. Z vystoupení pana ministra zahraničí jsem porozuměl, že Česká republika nebude iniciovat obdobnou smlouvu se Spojenými státy americkými.

Pochopil jsem, že si náležitě neprostudoval celou materii, která souvisí s Mezinárodním trestním soudem. Jestliže argumentuje tím, že bych měl mít porozumění pro právní argumenty, které souvisí s mezinárodním trestním soudem, říkám: pochopení mám. Právě protože tyto právní argumenty chápu, stojím zde. Uvědomuji si na rozdíl od pana ministra zahraničních věcí, co hrozí českým vojákům při zahraničních mírových misích v souvislosti s mezinárodním trestním soudem.

Když už mám tu možnost, rád bych sdělil základní výhrady, které já osobně sdílím vůči instituci zvané Mezinárodní trestní soud.

Je to zejména universální jurisdikce této instituce, která umožňuje stíhat občany nesignatářských států, tzn. v situaci České republiky našich vojáků v zahraničí. Stíháni mohou být i naši vojáci, přestože Česká republika tuto smlouvu neratifikovala.

Druhá výhrada je neomezená moc žalobce, který v průběhu procesu může libovolně měnit obžalobu. S tím souvisí také marginalizace vlivu Rady bezpečnosti OSN, a to já považuji za nesmírně nebezpečné.

Třetí výhrada - žalobce i soudní komora mají paradoxně u tohoto druhu soudu shodný cíl - obviněného odsoudit. Z toho plyne téměř minimální prostor pro obhajobu a já myslím, že každý, kdo se touto materií trochu zabývá, mi dá zapravdu.

Čtvrtá výhrada - neexistuje právo na rychlý proces. Je to velmi zvláštní, že je Česká republika na jedné straně často kritizována z evropských institucí právě pro průtahy před našimi obecnými soudy. Věřím, že pan ministr spravedlnosti se snaží dělat maximum pro to, aby různou formou prostřednictvím zákonů či podmínek pro práci soudců zrychlil takové rozhodování obecných soudů České republiky, nicméně v případě Mezinárodního trestního soudu žádné takové právo na rychlý proces neexistuje.

Pátá výhrada, poslední, a řekl bych možná nejvážnější - složení soudní komory má odrážet rovnoměrné zastoupení převládajících právních tradic a zeměpisného původu. Tady myslím, že každý právník, který vystudoval právnickou fakultu, by měl velmi zbystřit pozornost, nebo takováto koncepce znamená jedno jediné, a to je pronikání multikulturní ideologie do pojetí práva a spravedlnosti. Myslím si, že to je to největší nebezpečí, které nám v tomto případě hrozí.

Já jsem svoji interpelaci podal také proto, že se problém Mezinárodního trestního soudu stává o to aktuálnější, oč vážnější jsou události kolem situace v Iráku a pro vaši informaci bych vám chtěl sdělit zajímavé věci, které se udály například v USA a ve Velké Británii právě v souvislosti s možnou akcí vojsk těchto zemí (včetně České republiky) v Iráku.

24. ledna skupina amerických profesorů práva varovala svého prezidenta G. W. Bushe a členy americké vlády, že by mohli být stíháni jako váleční zločinci, jestliže by vojenským útokem porušili mezinárodní humanitární zákony. Uvádí se v tomto dopise příklad takových nepatřičných akcí, jako nálety na obydlená místa, kobercové nálety, používání vzduchových výbušnin již během války v Zálivu v roce 1991, akci v Kosovu, v afghánském konfliktu v roce 2000 a 2001. Podobný dopis byl adresován jak prezidentu Bushovi a ministru Rumsfeldovi, tak i britskému premiérovi Tony Blairovi a kanadskému premiérovi Jeanu Chretienovi prostřednictvím právníků těchto zemí.

Dopis ministerskému předsedovi Velké Británie Blairovi z 22. ledna t. r. od skupiny právníků Public Interest Lawyer sprohlašuje, že jestliže na britské akce v Iráku bude moci být nahlíženo jako na válečné zločiny, "společně s dalšími podnikneme kroky, abyste vy i další politici Velké Británie byli vedeni k odpovědnosti".

I kanadská skupina právníků Lawyers Against Warve svém dopise z 20. ledna vládě Kanady oznamuje, že bez explicitního schválení války s Irákem Radou bezpečnosti OSN budou "příslušní členové vlády volání k odpovědnosti za vraždy a zločiny proti lidskosti".

Já si v této souvislosti kladu otázku, kdo by tak za Českou republiku mohl být jako válečný zločinec stíhán v případě, že by si Česká republika nevymohla stejné postavení u Mezinárodního trestního soudu jako USA. Napadá mě, že by to mohl být premiér vlády pan Špidla, ministr obrany Tvrdík, jako vrchní velitel ozbrojených sil to mohl být Václav Havel, nicméně v tuto chvíli by to byla zřejmě dvojice premiér a předseda Poslanecké sněmovny.

Možná vám to, co říkám, připadá jako úsměvné a nadnesené, nicméně realita je nesmírně vážná a nevede podle mne k žádnému úsměvu na tváři. Realita je taková, že ač jsme zastávali různé postoje při vysílání našich vojáků do zahraničních misí a tato Poslanecká sněmovna z logiky své existence je místem, kde se setkávají rozdílné názory, měli bychom mít v tuto chvíli - když se tak již stalo - jeden jediný zájem, aby naši vojáci, kteří působí v zahraničních misích, opravdu požívali maximální právní ochrany, nebo nejsou vysíláni se zlým účelem. Jsou podle mého názoru vysíláni s dobrým úmyslem. Nicméně i tento dobrý úmysl by se ve své podstatě mohl obrátit vůči nim.

Já v této souvislosti apeluji na pana ministra zahraničních věcí, aby byl skutečným ministrem zahraničních věcí České republiky, aby hájil zájmy České republiky, aby hájil zájmy občanů České republiky, zejména těch, které tento Parlament vyslal do zahraničí jako vojáky různých mírových misí.

Pokud pan ministr zahraničních věcí nezmění svůj přístup k této problematice, budu nucen navrhnout alespoň formálně nesouhlas s jeho odpovědí a alespoň touto cestou jako opoziční poslanec, člen zákonodárného sboru, se pokoušet dosáhnout změny přístupu české diplomacie k tomuto problému.

Děkuji za pozornost.

Miloslav Ransdorf, poslanec:

Dámy a pánové, nebývá to tak často, že souhlasím s ministrem zahraničních věcí této vlády, ale v tuto chvíli jsem nucen říci, že pravdě je blíže jeho stanovisko než stanovisko kolegy Langera, které tady bylo předneseno. Jestliže kolega Langer nazval projev ministra zahraničních věcí projevem, který není v souladu se zájmy České republiky, že prý nevystupuje jako ministr zahraničí České republiky, já musím říci, že naopak projev kolegy Langera spíše mi připomínal vystoupení subalterního úředníka State Departementu USA. A možná tento projev má i podobnou provenienci.

Myslím, že každý, kdo se na mezinárodním poli měl možnost setkat s diskusí kolem Mezinárodního trestního dvora, je nucen konstatovat, že objektivní potřeba takové instituce tady je. Když si vezmu například celou problematiku zločinů v bývalé Jugoslávii, jak je projednávána na ICTY v Haagu - měli jsme možnost navštívit tuto instituci - tak je třeba konstatovat, že tam je prostor pro svévoli, libovůli, neobjektivnost a nestejné zacházení s jednotlivými subjekty sporu.

Vím například o tom, že ICTY se pokusila žalovat případ, který byl v Grželici (?), bombardování onoho rychlíku, který směřoval do Soluně, zásah mostu, jasné porušení ženevských konvencí, a žádali o podklady právě z orgánů Severoatlantické aliance. Došlo k tomu, že se jim dostalo výsměchu, že tato věc nebyla pojata seriózním způsobem. Jde tedy o to, aby byla nastavena stejná objektivní pravidla hry pro všechny. Proto by tady měla existovat takováto instituce, o jejíž fungování se můžeme přít, můžeme se přít o celkový rámci, ale o tom, že taková instituce tady má být, nemůže být podle mého názoru spor.

Když třeba Radko Mladič hovoří o tom, že rád půjde před podobný tribunál, pokud tam půjdou lidé jako generál Westmoreland, kteří se neblaze vyznamenali ve vietnamské válce, pak by samozřejmě takový argument padl, pokud by tady bylo zaručeno rovné zacházení a rovný přístup.

Poznámka kolegy Langera, která byla řečena naposledy, míří samozřejmě na jádro věci - ano, někteří se obávají, že může dojít ke konfliktu i ve velice současných kauzách. Když například z této tribuny pan ministr obrany hovořil pochvalně o misi v Afghánistánu, my víme, že tam např. došlo k zásahu dvou nemocnic, že tam byli zbytečně mrtví lidé, že došlo k zásahu mešity, při které zemřeli zbytečně mnozí lidé, ale jestliže zmiňuje to, že by vlastně případná válka v Iráku mohla mít tyto důsledky, copak si, když jde o kauzu lidských práv, neslibuje od toho, že by naopak ti, kteří masakrovali irácké civilisty, že by se dostali právě před podobný tribunál? Myslím si, že je třeba v této chvíli si uvědomit také, jaké bude mezinárodní postavení naší země. Není možné, abychom se dostali do podobné situace jako vazalské státy, které např. v Radě Evropy opakují argumenty, které jsou vypůjčené z té země, která je sice velmi inspirativní jako příklad demokratického směřování, ale také občas s demokratickými právy bývá na štíru.
Myslím si, dámy a pánové, že debata by opravdu měla mít na mysli i to, že nemůžeme v zahraniční politice sklouzávat na úroveň bilateralismu a že přednost mají mít v naší politice jakožto v politice malé země multilaterální řešení, řešení která vycházejí ze širších mezinárodních ujednání. Děkuji vám.

Ivan Langer, místopředseda PSP:

Moje reakce bude relativně stručná. Pan kolega Ransdorf toho hrozně moc přečetl, ví toho hrozně moc, ale dost také nepochopil. Jestli vyčítá Mezinárodnímu soudnímu tribunálu pro zločiny v bývalé Jugoslávii prostor pro svévoli, neobjektivnost, nerovnost postavení, potom - nech - se podívá na podstatu konstituování Mezinárodního trestního soudu. Stejné výhrady, které jste sděloval z tohoto místa z důvodu vaší politické orientace, byste měl současně adresovat také právě k Mezinárodnímu trestnímu soudu a pokud byste tak učinil, nemohl byste z těchto jinak logických a správných výhrad učinit ten závěr, který jste učinil. Tedy právě proto, že je IKTI špatný, musíme na stejně špatných základech postavit a ratifikovat smlouvu o zřízení Mezinárodního trestního soudu.

To je vše, co k této věci mohu říci.

Vladimír Laštůvka, poslanec:

Děkuji, pane předsedo, dámy a pánové, budu velmi stručný. Nedostalo se mi blahodárného vzdělání právního, nicméně otázka, kterou diskutujeme, je velmi závažná. Argumenty, které pan místopředseda Langer řekl, jsou jistě velmi závažné, jsou hodné pozornosti. Je obtížné v tento okamžik rozlišit, co z těchto argumentů je bezprostřední, řekněme jakási věcná účelovost argumentace a do jaké míry je to substantivní záležitost tématu, které diskutujeme. Téma jsme již jednou diskutovali a musíme a nepochybně budeme v tomto tématu pokračovat, nebo jsem přesvědčen, že český parlament bude ratifikovat přistoupení České republiky k Mezinárodnímu soudnímu tribunálu.

Chtěl bych podtrhnout dvě věci, které tady zazněly. Aby nedošlo k omylu, Mezinárodní soudní tribunál není příslušný v tom, aby posuzoval, zda v průběhu válečné operace byla s politováním zasažena mešita nebo nemocnice. Nepochybně v průběhu válečných operací se takové věci dějí a nelze je interpretovat tímto způsobem a v žádném případě nepochybně tak nikdy interpretovány nebudou, jak zaznělo v předchozím vystoupení.

Nicméně Mezinárodní soudní tribunál není žádnou zlovolnou organizací, která by sledovala ponížení a postižení někoho a někoho naopak nikoliv. Naopak, cíl je nepochybně jednoznačný a historie ukázala, že je to potřebné. Do jaké míry a v jakém pořádku to má být, to je diskuse, která je tady na místě a věřím, že ji ještě otevřeme. Nicméně diskuse dnes je o tom, co je velmi důležité v kontextu toho, co se kolem nás děje. Ano, my hovoříme nejen o Mezinárodním soudním tribunálu, v tomto okamžiku hovoříme také o budoucím světovém pořádku. A v kontextu toho si nemohu odpustit to, co řekl pan místopředseda Langer. Není zkrátka možné si na jedné straně osobovat právo preventivních válečných operací a na druhé straně vylučovat jakoukoliv odpovědnost za důsledky, které to může mít. To prostě nejde. To je součást debaty o budoucím světovém pořádku. Závěrem bych chtěl bezpodmínečně podpořit postoj pana ministra zahraničí. Děkuji vám.

Jan Kavan, poslanec:

Vážené poslankyně, vážení poslanci, budu rovněž stručný. Chtěl bych podpořit to, co zde řekl ministr zahraničí pan Cyril Svoboda. Chtěl bych zdůraznit, když hovoříme o právní ochraně, že jsem skutečně přesvědčen, že čeští vojáci, kteří by se účastnili mírových misí, požívají a budou požívat dostatečné právní ochrany.

Smysl ICC Mezinárodního trestního tribunálu je trestat válečné zločiny, je trestat zločiny proti lidskosti, je trestat genocidu. Pokud se někdo takovýchto zločinů dopustí, tak si myslím, že je otázkou, zda bychom měli argumentovat nutností takové právní ochrany, která by zabránila potrestání. Nejde tedy o to trestat vojáky za účast v mírových misích, nejde ani o to, pokud v rámci takovýchto akcí, by je to politováníhodné, budou třeba zasaženy nemocnice nebo mešita. Doufám, že se to nestane. Ale toto by nebylo subjektem jednání Mezinárodního trestního tribunálu.

Pan poslanec Langer tady hovořil o tom, že by mohli být stíháni představitelé České republiky, ministr obrany, premiér, prezident. Nedovedu si to představit. Mohli by být podle Mezinárodního trestního tribunálu stíháni pouze, pokud by se skutečně dopustili válečných zločinů. Smysl je, pokud nejde o vojáky a o politiky, namířen proti politikům, kteří by nařídili takový vojenský zákrok, který by zcela v rozporu s mezinárodním právem vedl např. k masovému zabíjení civilistů.

Poslední poznámka. Pan poslanec Langer kritizoval pronikání multikulturního charakteru do práva. Chtěl bych zdůraznit, že jsem se nedávno účastnil resp. jsem byl přítomen volby v OSN prvního složení Mezinárodního trestního tribunálu. Myslím si, že je třeba naopak velmi ocenit, že složení tribunálu reflektuje multikulturní charakter našeho světa a nebo bychom skutečně chtěli být tak arogantní a tvrdit, že dobrý soud je pouze soud, v němž jsou soudci bílé pleti nebo jedné kultury, jednoho náboženství. Svět je multikulturní mezinárodní trestní tribunál, zcela oprávněně je multikulturní a byl demokraticky zvolen představiteli OSN. Je škoda, že Česká republika nemá mezi těmito soudce svého zástupce, protože neratifikovala tento dokument. Já bych velmi souhlasil s tím, co tady řekl pan ministr zahraničí, že bychom ji měli ratifikovat co nejdříve. Děkuji.

Miloslav Ransdorf, poslanec:

Aby nebylo mýlky, v případech, které jsem zmiňoval afghánské mise, musím říci, že se jednalo jak u mešity, tak v případě nemocnice o opakované nálety.

Tam se dá říci s naprostou jistotou, že se může vyloučit nedopatření a omyl.

Vojtěch Filip, místopředseda PSP:

Děkuji, pane předsedo. Vážení členové vlády, paní a pánové, musím říci, že nemám nic proti Římskému protokolu z roku 1997, nemám nic proti tomu, co se odehrálo v roce 1999, ale mám všechno proti tomu, aby Česká republika ratifikovala Římský protokol před tím, než ho ratifikují všichni stálí členové Rady bezpečnosti. Byl by to typický příklad toho, že ostatní státy budou zavázáni podle Římského protokolu, jejich představitelé budou vydáváni před tento trestní tribunál, státy, které mají garantovat světový mír, státy, které mají garantovat to, že bude postupováno v souladu s Chartou OSN, to respektovat nebudou, budou si dělat výjimky apod.

Chci připomenout jedno hlasování v této sněmovně. My jsme účastníky Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě. Od roku 1975 jsme součástí tohoto smluvního systému. Potvrdili jsme věrnost všem deseti principům tohoto systému, plníme maximálně dva. V prvé řadě jde u těchto deseti principů o svrchovanou rovnost a individualitu zúčastněných států a o nevměšování do jejich vnitřních i zahraničních záležitostí, které spadají do jejich vnitřní pravomocí. Součástí této vnitřní pravomoci suverénního státu je zejména trestní jurisdikce vykonávaná podle zásad dosud vyjádřených v trestním zákoně, to znamená princip teritoriality, personality, ochrany a universality. A to včetně zákazu vydávat vlastní občany cizímu státu k trestnímu stíhání a k výkonu trestu.

V souvislosti se summitem NATO v Praze byla tedy mimoústavní cestou - zákonem č. 482/2002 Sb. - zavedena trestní exempce pachatelů trestných činů z řad příslušníků ozbrojených sil USA, a to nejen ad hoc při summitu, ale i do budoucna, jak je uvedeno v § 20 a) odstavec 2 trestního zákona.

Proto si myslím, že je třeba debatovat o tomto problému. Proto si myslím, že je úkolem ministra zahraničních věcí, aby požádal ty státy, stálé členy Rady bezpečnosti, aby on příkladem přišly s tím, že jsou těmi ochránci demokracie a jako první ratifikují Římský protokol. Já budu hlasovat první pro změnu ústavy, pro příslušný zákon a pro mezinárodní smlouvu ve chvíli, kdy ratifikují Spojené státy americké Římský protokol. Pak už nebudu mít žádnou výhradu. Ale v tuto chvíli by docházelo přesně k tomu, co popisoval kolega Ransdorf - pro jedny bude soud platit, pro druhé ne. Já si myslím, že jsem stejně rovnoprávným člověkem jako jakýkoli voják Spojených států amerických. (Potlesk.)

Václav Exner, poslanec:

Pane předsedo, pane místopředsedo vlády, dámy a pánové, pan místopředseda Ivan Langer upozornil skutečně na velice závažný problém. Na problém, že hrozí výrazná nerovnost přístupu k onomu mezinárodnímu trestnímu soudu, jak je koncipován Římským protokolem. Myslím si, že je možné se v zásadě postavit za stanovisko těch, kteří koncipovali právě pojetí mezinárodního trestního soudu, jak ho obhajuje pan ministr zahraničních věcí a místopředseda vlády Cyril Svoboda. Avšak praxe je bohužel na základě toho, jak probíhá podpis a ratifikační proces, velmi problematická a může se stát nebezpečnou.

Tak, jak řekl můj předřečník pan místopředseda Filip, je možné plně souhlasit s tím, co chce tento mezinárodní trestní soud řešit, ale problémem je, že tato potřeba není v současné době zajištěna pravidly, není zajištěna potřebnou rovností, není zajištěna tím, že bude skutečně ochraňovat budoucí světový pořádek, jestliže se na něm všichni rovnoprávně nebudou podílet.

Plně podporuji představu, že Česká republika by se mohla k ratifikací Římského protokolu přihlásit až poté, co se k němu také přihlásí stálí členové Rady bezpečnosti, především Spojené státy americké. Vždy tyto země a Spojené státy americké na prvním místě mají největší vojenskou angažovanost ve světě, zúčastní se největšího počtu vojenských operací a konfliktů, a to schválených i neschválených Radou bezpečnosti OSN. Má-li řešit mezinárodní trestní soud válečné zločiny, genocidu, agresi, potom samozřejmě takové nebezpečí ve velkém - nasazení celého státu - i v menším - nasazením konkrétních vojenských jednotek nebo provedením dílčí operace - především hrozí těm, kteří v těchto konfliktech jsou angažováni.

Chtěl bych ještě také upozornit na jednu dílčí drobnost z odpovědi pana ministra Svobody. Hovoří o tom, že se brzy máme stát členem Evropské unie, tedy uskupení, s jehož politikou se - a nyní podtrhuji - musíme ztotožnit. Chtěl bych se pana ministra v této souvislosti zeptat ve vazbě na aktuální politiku kolem Iráku, s kterou politikou se musíme ztotožnit. S politikou Evropské unie, nebo jejích členských států na straně jedné reprezentovaných např. Velkou Británií a Španělskem, nebo na druhé straně Spolkovou republikou Německo a Francií, případně dalšími zeměmi? To ukazuje na rozpornost té otázky, ke které možná Evropská unie jako k dalšímu pilíři své budoucí politiky směřuje, a sice ke společné zahraniční a bezpečnostní politice, která bohužel v současné době a zdá se ani pro nejbližší období není konkrétní realitou.

Myslím si tedy, že ač pan místopředseda Langer ukazuje na správný problém, pojmenovává ho do určité míry špatně. Kritizovat by se nemělo na prvním místě chování České republiky, českého Ministerstva zahraničních věcí, ale Spojených států amerických, které ukazují příklad, jakým způsobem lze v této konkrétní věci nabourávat slovně i právně dobře vyjádřené mezinárodní zásady. Na základě toho je naprosto oprávněné, aby Česká republika vystupovala opatrně a s ratifikací Římského protokolu o mezinárodním trestním soudu počkala do doby, dokud potřebné podmínky, rovnost před tímto tribunálem budou zajištěny účastí skutečně všech rozhodujících hráčů, které mohou světovou arénu v oblasti válečných konfliktů ovlivnit.

Hynek Fajmon, poslanec:

Vážený pane předsedo, dámy a pánové, kolega poslanec Ivan Langer zde dnes otevřel aktuální téma vztahu ČR k Mezinárodnímu soudnímu tribunálu. Odpovědi pana ministra jsou však velmi vágní a nejisté. Dověděli jsme se, že protokol byl podepsán již v roce 1999, ale jeho ratifikace dosud neproběhla, protože je v rozporu s ústavním pořádkem ČR. Nechci se podrobně vracet k samotnému soudnímu tribunálu, ale podle mého soudu nejdůležitější otázka stojí tak, co bude ČR dělat dále? Na to ale ministr zahraničí žádnou odpověď nedává.

Pokud vláda stojí za podpisem z roku 1999, musí podniknout i kroky, které musí logicky následovat. Ptám se proto pana ministra zahraničí, jak bude vláda v této věci postupovat a kdy předloží k projednání Poslanecké sněmovně tuto záležitost.

Myslím si obecně, že praxe podepisování mezinárodních smluv vládou a dlouhé odklady jejich projednávání v Parlamentu by měla skončit. Jinak musím také konstatovat, že sdílím názor, že statut musí ratifikovat pokud možno všichni a nikoliv pouze někteří. Děkuji za pozornost.

Cyril Svoboda, ministr zahraničních věcí:

Vážený pane předsedo, kolegyně a kolegové, znovu opakuji o co jde u těch trestních činů. Jde o trestné činy zločin genocidy, zločiny proti lidskosti, válečné zločiny a zločin agrese. Zdá se mi absurdní myslet si, že naši vojáci, kteří budou sloužit někde v zahraničí, jsou ti, kteří budou páchat tyto trestné činy, že naši vojáci jsou vysíláni, aby páchali - nebo ne aby páchali, ale že při misi budou páchat zločiny genocidy, zločiny proti lidskosti, válečné zločiny a zločiny agrese. Nedokáži si představit, že mezi našimi vojáky jsou tací, kteří by byli schopni páchat tyto trestné činy. To znamená, že ochrana našich vojáků je plnohodnotná a naopak tím, že se hlásíme k tomuto Mezinárodnímu trestnímu soudu, tak jistíme i naše občany, aby byli potrestáni ti, kteří by spáchali ony závažné trestné činy, které musejí být potrestány a kdyby dokonce byli obětí těchto trestných činů občané, kteří působí v zahraničí.

Za druhé nerozumím argumentu pana poslance Langera, o čem máme jednat se Spojenými státy. Spojené státy chtějí jednat o výjimku pro sebe, ne pro nás. Spojené státy chtějí vyjednat výjimku, abychom my uznali, že Římský statut se nebude vztahovat na občany Spojených států, ne na to, že budou vyňati občané ČR z jurisdikce tohoto soudu.

Poukazuji na to, že tuto smlouvu podepsalo více zemí, nejen EU. Tady velmi jasně trvám na tom, že jsem zdůraznil ve svém vystoupení, že tuto smlouvu podepsaly jednotlivé členské státy EU, nikoliv EU sama. Tuto smlouvu podepsalo např. Rusko nebo dokonce ratifikovala Brazílie a Argentina. Je to tedy velké společenství států, které podepsaly tyto smlouvy, dokonce některé z nich ratifikovaly, takže by nebylo dobře a je zavádějící to smíchávat s EU, že to je otázka jen EU.

Dále poukazuji na to, že ve své odpovědi, kterou všichni máte, neříkám, že se musíme podřídit všemu, co je v EU, ale v té odpovědi se konstatuje toto: ČR, kandidát na vstup do EU, převzala při jednání o vstupu určité závazky, včetně závazků ještě v předvstupním období sbližovat svou zahraniční politiku se společnou zahraniční a bezpečnostní politikou EU. Sbližovat neznamená podléhat nějakému diktátu, ale hledat pokud možno shodu, protože shoda je něco, co nás má spíše kvalifikovat než odrazovat od vstupu do EU. To znamená hledání této shody.

Proč dosud nebyla ratifikace provedena? Má pravdu pan poslanec Langer, když ve své interpelaci poukazuje na to, že původní proces ratifikací Římského statutu nebyl schválen, protože - a to je pravda - je k tomu třeba změna naší ústavy. To samozřejmě víme a víme, že je to součástí změny ústavy, a proto je to v gesci Ministerstva spravedlnosti, aby předložilo návrh změny ústavy. Já si troufám říci, že jistě v polovině tohoto roku tento návrh bude předložen, abychom jasně řekli, zda máme nebo nemáme vůli tento Římský statut ratifikovat. Já také nejsem spokojen s tím, když dlouho trvá proces mezi podpisem a vlastní ratifikací. Proto myslím, že do poloviny roku tento návrh tady bude předložen a a rozhodne sněmovna a Senát o tomto návrhu.

Ono je dvojí řešení tohoto problému. Je totiž možné i Římský statut, tuto mezinárodní smlouvu, schválit ústavní většinou. Potom bychom se dostali do zvláštní situace, že by dokonce mezinárodní smlouva se stala součástí ústavního pořádku na úrovni a síle ústavního zákona, a to by bylo velmi zvláštní řešení, by podle odborníků na ústavní právo možné je, že by v našem ústavním pořádku byl dokument, jehož změna by byla podmíněna souhlasem jiné země, než je ČR. Proto je potřeba ne jít cestou schvalování Římského statutu, by bychom ho mohli schválit ústavní většinou, ale je důležité jít cestou změny ústavy, která umožní ratifikaci tohoto Římského statutu. V kandidátských zemích s výjimkou, jak jsem řekl, Rumunska a Bulharska, ty beru bokem, ale z kandidátských zemí, které jsou v procesu před podpisem vlastní akcesní smlouvy, jsme zatím jediná a poslední země, která dosud Římský statut neratifikovala. Znovu opakuji, není to podléhání EU, je to vůle mezinárodního společenství, mít zde justiční orgán, který je schopen vykonávat spravedlnost tehdy, když dojde ke spáchání tak závažných trestních činů, jaké jsem tu popsal. A je také správné, a poukázal na to poslanec Jan Kavan, aby složení tohoto Mezinárodního trestního soudu odráželo více kultur, protože žádná právní kultura nemůže mít patent na to, že je univerzální a všeobecně přijímána jako autorita na celém světě. Důležité ale je, že všechny právní kultury se shodnou na tom, že tak závažné zločiny, jako je zločin genocidy, zločiny proti lidskosti, válečné zločiny, zločiny agrese musejí být potrestány. My také vydáváme signál, jestliže říkáme, že jsme proti Římskému statutu, že jsme proti existenci Mezinárodního trestního soudu, že máme určité pochybnosti o nás samotných a že nejsme schopni přijmout tento mezinárodní rozměr hledání spravedlnosti.

Proto znovu žádám Poslaneckou sněmovnu, aby vyslovila souhlas s odpovědí na tuto interpelaci. Děkuji.

Ivan Langer, místopředseda PSP:

Vážené kolegyně a kolegové, nechci vás nadále unavovat problematikou Mezinárodního trestního tribunálu. Věřím, že se budeme mít možnost k tomuto tématu vrátit v situaci, kdy pan ministr zahraničí naplní svá slova o tom, že má zájem, aby ČR ratifikovala Římský protokol o mezinárodním trestním soudu a přijde do Poslanecké sněmovny s příslušnou novelou Ústavy ČR.

Nicméně jeden postřeh, jednu glosu k vystoupení pana ministra přesto mít musím. I mně se zdá stejně jako jemu absurdní, že by i naši vojáci mohli páchat zločiny proti lidskosti, zločiny agrese, válečné zločiny a genocidy. Zdá se mi to stejně tak absurdní a nepředpokládám, že by k něčemu takovému došlo. Nicméně problém mezinárodního trestního soudu je postaven právě na tom, že to, co nám se může zdát absurdním, pro jiné lidi, jiné kultury z jiného konce planety s jiným vnímáním světa a životních lidských hodnot už něco takového absurdní být nemusí. A právě ta odlišnost v tomto postoji je to, před čím já varuji a žádám, aby naši vojáci v zahraničních misích měli jistotu, že proti nim nebudou podniknuty obdobné právní kroky, kterými vyhrožují právníci - tak jak jsem to citoval - Spojených států amerických, Kanady a Velké Británie vůči svým prezidentům, resp. Ministerským předsedům.

Já se domnívám, že v tuto chvíli by bylo asi nejlepší uzavřít tuto rozpravu a pokusit se přimět pana ministra zahraničí, aby ve spolupráci s ministrem spravedlnosti co nejdříve přišel do Poslanecké sněmovny s návrhem novely ústavy týkající se této věci. A já si myslím, že vyslovení nesouhlasu s jeho odpovědí na mou interpelaci může být takovou vděčnou připomínkou panu ministru zahraničí, že by s tímto problémem neměl otálet a že by s touto novelou měl do Poslanecké sněmovny přijít co nejdříve.

Navrhuji tedy proto, pane předsedo, aby Poslanecká sněmovna vyslovila nesouhlas s odpovědí ministra zahraničních věcí na moji písemnou interpelaci.

Pavel Rychetský, ministr spravedlnosti:

Vážený pane předsedo, vážená Poslanecká sněmovno, není to poprvé, kdy se odehrává velký střet, dalo by se říci koncepční střet na půdě tohoto zákonodárného sboru o to, zda má nebo nemá Česká republika, která byla jednou z prvních zemí, které podepsaly takzvaný Římský statut Mezinárodního trestního tribunálu, zda ji má ratifikovat či nikoliv. A Poslanecká sněmovna ví, že náš ústavní pořádek nedovoluje ratifikovat tuto mezinárodní smlouvu bez předchozí změny ústavy a Poslanecká sněmovna v minulém funkčním období takovou změnu ústavy nepřijala.

Mezitím se ovšem situace zásadním způsobem změnila, a to tím, že předpokládám, že Česká republika přistoupí k Evropské unii. A vůbec nebude stát na prvním místě problém ratifikace takzvaného Římského tribunálu, nýbrž takzvaného eurojustu neboli evropského zatýkacího rozkazu, který je už součástí přijaté směrnice Evropské unie, který se musí implementovat, není to direktiva, není bezprostředně závazný, a Česká republika, bude-li členem, bude jej muset implementovat a jeho dopady na ústavní pořádek budou naprosto totožné s Římským tribunálem. My sem přece nepředložíme návrh na změnu ústavy, kde bude zmíněn Mezinárodní trestní tribunál se sídlem v Haagu zřízený Římským statutem. My sem předložíme změnu listiny a změnu ústavy a změnu trestního řádu, které budou říkat, že Česká republika, pokud tak mezinárodní smlouva, kterou bude Česká republika vázána, stanoví, bude i své občany vydávat k trestnímu stíhání do ciziny. To je koncept, který je podle mého soudu jediný možný. Takto se vyvíjí jak mezinárodní, tak vnitrostátní právo všech vyspělých zemí.

Takže já chci zdůraznit - návrh na novelu ústavu, novelu listiny i trestního řádu je prakticky hotov. Vláda jej nepředložila proto, že se domnívá, že rozhodující bude vůle občanů České republiky projevená v polovině června v referendu o hlasování o přistoupení. To je okamžik, kdy bude tedy třeba, pokud se takto občané rozhodnou, kdy bude třeba ústavu změnit. A v tom okamžiku zde bude návrh novely ústavy předložen.

Děkuji vám.

Václav Exner, poslanec:

Pane předsedo, členové vlády, dámy a pánové, já spíše chci vystoupit s faktickou poznámkou než s delším projevem.

Pan ministr Cyril Svoboda se mnou polemizoval o tom textu jeho odpovědi. Dovolím si přečíst příslušnou větu, na kterou jsem se odvolával. Je na straně 2 v třetím odstavci uprostřed. Hlavně si dovoluji připomenout, že ratifikaci Římského statutu již provedly všechny členské státy Evropské unie, tedy uskupení, jehož se brzy staneme členem - můj komentář je pravděpodobně - a s jehož politikou se musíme ztotožnit, nebo ustavení a řádné fungování soudů je jednou z hlavních priorit Evropské unie atd. atd. Argumentoval mě větou následující, kde hovoří o tom, že Česká republika převzala při jednání o vstupu určité závazky včetně závazku ještě v předvstupním období sbližovat svou zahraniční politiku se společnou zahraniční a bezpečnostní politikou Evropské unie. Sbližovat a musíme jsou dva velice rozdílné výrazy pro něco, co se má dělat. Pane ministře, doufám, že si také vy tento rozdíl uvědomujete.

Správně teď pan místopředseda vlády Rychetský a ministr spravedlnosti informoval o zamýšlené změně ústavy. I kdybychom však tuto zamýšlenou změnu ústavy přijali, tak v daném konkrétním případě, protože Římský statut ratifikovaly jednotlivé členské státy Evropské unie, budeme v souladu se změněnou ústavou vázáni touto mezinárodní smlouvou až poté, co ji budeme jako stát ratifikovat, a už v Evropské unii nebo mimo Evropskou unii.

V souvislosti se slovem musíme bych chtěl se ještě zeptat pana ministra Svobody na to: Podle vašeho názoru myslíte si, že musím já jako poslanec hlasovat pro tuto ratifikaci proto, že máme závazek o sbližování své zahraniční politiky s Evropskou unií, a nebo přece jenom i pro mne i pro vás a pro další poslance platí naše ústava, kdy rozhodujeme v jednotlivých otázkách podle svého vědomí a svědomí?

Cyril Svoboda, ministr zahraničních věcí:

Pane předsedo, kolegyně a kolegové, jen dvě drobné poznámky.

Nepochybně všichni poslanci budou a mají rozhodovat podle naší ústavy podle svého svědomí a podle svého nejlepšího vědomí, o tom není nejmenších pochyb. Stejně tak naši občané v referendu budou rozhodovat suverénně, o tom samozřejmě není nejmenší pochyba.

Ta věta, kterou citujete, je potřeba dát do kontextu toho, že tam poukazuji na to, že jsme poslední stát Evropské unie a poslední stát mezi kandidátskými zeměmi, který dosud tuto smlouvu neratifikoval. To znamená, že v tomto ohledu jsme proti nebo vedle vůle všech členských států Evropské unie a všech kandidátských států do Evropské unie. Takže to si myslím, že je potřeba zdůraznit.

A k tomu, co říká pan poslanec Langer, proto jsem se přihlásil původně. Právě proto, že naši vojáci budou působit v zemích, kde je rozdílná kultura, kde může být rozdílné chápání některých akcentů té či oné činnosti lidské, ale doufám, že ve všech společenstvích na těch nejhorších trestných činech se shodneme, tak právě proto je dobré, aby tady existovala mezinárodní instituce, která tuto ochranu poskytne.

Tím také dáváme šanci našim občanům, že je možné dovolávat se ochrany tohoto orgánu, orgánu mezinárodního. Je to tedy ve prospěch občanů České republiky. Děkuji.

Vojtěch Filip, místopředseda PSP:

Děkuji, pane předsedo. Vážená vládo, paní a pánové, nechci opravdu zdržovat, ale myslím si, že jsou dvě věci, které je třeba vyjasnit. Nemám vůbec nic proti tomu, že by takový Mezinárodní trestní tribunál vznikl na úrovni Evropy, protože věřím tomu, že všechny evropské státy by se k němu připojily. To prostě vůbec není žádný problém a jistě nebude potom ani problém, abychom přijali takové principy nebo takový závazek, že budeme mít evropský zatykač.
Ale problém je v něčem jiném. Problém je v tom, že nová národní obranná strategie Spojených států amerických vyplývá ze tří základních priorit: Vytvořit bezkonkurenční globální vojenskou sílu. Budete-li pozorní, tak se to tam dočtete. Zasadit kdekoliv preventivní úder a zajistit imunitu občanů vůči stíhání Mezinárodním trestním tribunálem.

Tyto tři principy jsou tam obsaženy. Nechci to dál komentovat. Ale proto jsem byl toho názoru, že je potřeba, aby ministr zahraničních věcí České republiky zcela jednoznačně řekl na jakémkoliv mezinárodním fóru, aby stálí členové Rady bezpečnosti byli první, kteří půjdou na obranu demokracie, to znamená, že potvrdí Mezinárodní trestní tribunál, to znamená Římský protokol. Až to udělají Spojené státy americké, udělám to já opravdu s velkou chutí. (Potlesk několika poslanců KSČM.)

Václav Exner, poslanec:

Pane předsedo, členové vlády, dámy a pánové. Pro jistotu budu přece jenom konstatovat, že jsem panu ministrovi zahraničních věcí rozuměl tak, že se konec konců nemusíme s ničím ztotožnit a nemusíme smlouvu ratifikovat, i když samozřejmě jsem pro ztotožnění s mnohými věcmi a za podmínek, které zde byly řečeny, jsem i pro ratifikaci Římského statutu.

Lubomír Zaorálek, předseda PSP:

Děkuji. Pokud se již nikdo do debaty nehlásí, dovolit bych si jenom konstatovat, že debata byla pravděpodobně překvapivě dlouhá. Myslím si, že byla velmi užitečná a pravděpodobně velká část by se měla odehrát i na půdě příslušných výborů. Vzhledem k tomu, že nevidím žádnou zvednutou ruku, tak rozpravu končím. Jenom připomenu, že místopředseda sněmovny pan Ivan Langer navrhl usnesení, v němž by sněmovna vyslovila nesouhlas s odpovědí ministra Cyrila Svobody na interpelaci. A o tomto návrhu na vyslovení nesouhlasu s odpovědí bychom nyní měli hlasovat. Nejprve bych vás všechny odhlásil a žádám vás, abyste se znovu přihlásili.
Budeme hlasovat o návrhu usnesení, ve kterém Poslanecká sněmovna vysloví nesouhlas s odpovědí na interpelaci, tak jak odpověď zformuloval místopředseda vlády a ministr zahraničí Cyril Svoboda.

Kdo je pro nesouhlas, jak jej navrhl místopředseda sněmovny Ivan Langer, stiskne tlačítko a zvedne ruku. Kdo je proti tomuto návrhu usnesení?

V hlasování pořadové číslo 184 z přítomných 179 poslanců pro hlasovalo 88, proti 86. Návrh usnesení přijat nebyl.