(Návrh zákona 14. 9. 2000 na 27. schůzi PS vzat zpět - http://www.psp.cz)

Je třeba znovu podle mě pečlivě zvážit, jakého charakteru mají být licenční podmínky. Zkušenosti - a myslím, že všichni, kteří se zabývají problematikou mediálního trhu, mi dají za pravdu - říkají, že přílišná specifikace programových a obsahových podmínek je záležitostí de facto ryze formální a de facto taktéž nevymáhatelnou. Navíc se domnívám, že je to zcela správné, nebo vysílání jako podnikatelská činnost je plně závislá na tržních principech, a tedy na principech nabídky a poptávky.

A ani ten nejosvícenější regulační orgán nemůže předem určit divácký, posluchačský vkus a přízeň. Myslím, že v tomto smyslu je třeba stanovit na jedné straně jisté limity, jistá omezení, ale omezení a limity pokud možno obecně definované tak, aby prostor pro existenci v rámci takto vytyčeného prostoru nebo možnost pohybu v takto vytyčeném prostoru byly co možná nejvolnější. Je třeba dát také podle mě zelenou rozvoji jednotlivých vysílatelů, a to např. tak, že zákon nebude nadbytečně regulovat vlastnictví médií, resp. licencí. Zde musím konstatovat, že jakkoliv chápu snahu o naplnění plurality vysílání a jsem snad ochoten se smířit s tzv. monomediální restrikcí, která je vcelku logická vzhledem k omezenému počtu rozhlasových a televizních frekvencí, nemohu zcela stoprocentně akceptovat omezení vlastnictví různých médií. Zvláště to platí o zákazu současného vlastnictví elektronických a tištěných médií.

Myslím, že oblast médií, jakkoliv je zřejmě vzhledem k technickým omezením nutno ji regulovat, nelze z obecné regulace vyloučit ty orgány, které jsou k tomuto zřízeny; hovořím teď o obecné regulaci hospodářské soutěže a hovořím samozřejmě o Úřadu pro hospodářskou soutěž. Třetí výtka se týká neúměrného posílení postavení Rady pro rozhlasové a televizní vysílání. Rada má v návrhu takové postavení, které se dá velmi zjednodušeně, ale zároveň výstižně shrnout do několika slov, resp. do jedné věty, kterou jsem již zaslechl, a ta zní: Nerozhoduje zákon, rozhoduje rada. Radě je totiž přiznána celá řada zcela nepřiměřených pravomocí, mezi něž patří mimo jiné rozhodování o změně využití kmitočtového spektra z důvodů, jež nejsou blíže vysvětleny. Dále nikoliv zákon, ale rada rozhoduje o procentech evropské tvorby pro jednotlivé vysílatele. Rada má také nepřiměřeně velký prostor pro svá rozhodnutí stran licenčních podmínek, prodlužování licencí apod. Postavení rady dále posiluje absence jednoznačné definice řady pojmů.

Také samotný proces ustavování Rady pro rozhlasové a televizní vysílání je podle mě přinejmenším problematický. Kombinovanou volbou, resp. jmenováním totiž dochází k faktické neodvolatelnosti rady v případě, že selže. Aby mi bylo rozuměno, nevolám po tom, aby se rada stala jednoduše odvolatelným orgánem, s kterým by mohla Poslanecká sněmovna, Senát, nebo kdokoliv jiný libovolně nakládat. Na druhé straně myslím, že rada má postavení de facto správního orgánu, má v rukou nesmírně důležité pravomoci, ve svém důsledku rozhoduje o velmi vysokých finančních částkách, ovlivňuje celý mediální trh, a proto myslím je nanejvýš nutné, aby vedle zmíněných rozsáhlých pravomocí měla rada také přímou, jasně definovanou odpovědnost vůči konkrétnímu orgánu, který jí tuto pravomoc do rukou svěřuje. Pokud bude ustavována navrhovaným způsobem, dojde podle mě k rozmělnění této odpovědnosti vůči několika institucím, a tudíž k velmi problematické definici takovéhoto vztahu "pravomoc a odpovědnost".

Za čtvrté - nejasnost některých ustanovení. Dalším problémem předloženého návrhu, jak jsem o tom hovořil, je nejasnost, chcete-li vágnost některých často klíčových ustanovení. Je tomu tak např. v otázce prodloužení doby licence. Zde je podle mého názoru na místě zcela taxativně vyjmenovat podmínky, za kterých rada při splnění podmínek žadatelem licenci prodlouží. Důvodů je podle mě hned několik. Je to za prvé nutnost transparentního rozhodování rady, nebo není možné ponechávat tak široký prostor pro subjektivní hodnocení, jež v sobě nese také velké riziko korupce. Na straně druhé pak nezbytnost určitých záruk návratnosti investic pro stávající držitele licencí, s tím důležitým předpokladem, že půjde o držitele licence, který v průběhu licence a v průběhu vysílání neporuší ani jednu ze zákonem jasně stanovených podmínek.

Obdobně taxativním způsobem je třeba stanovit, která kritéria je možno určit jako licenční podmínky. Již jsem o tom hovořil před chvílí. Jde podle mého názoru o kritéria, která by měla být jednoduše a průhledně zjistitelná, ověřitelná, kritéria, která by opět v minimální možné rovině dávala prostor pro subjektivizující pohledy rady a jejích jednotlivých členů. Výtka pátá. Zavádění některých přežitých a v Evropské unii postupně přehodnocovaných evropských norem. Úmyslně dávám tento vid nedokonavý "přehodnocovaných" norem, nikoliv norem přehodnocených. Řekl jsem v úvodu, že jedním z aspektů, který nepochybně ovlivnil stávající podobu zákona, je i proces přibližování se České republiky do Evropské unie. Myslím si ale, že v rámci akceptace všech norem EU by nám všem slušela jistá ostražitost a jistá rezervovanost.

Mezi nejdiskutovanější body návrhu podle mého názoru zcela jistě patří zapracování ustanovení směrnice "Televize bez hranic", která zavádí kvóty týkající se evropských děl a nezávislé produkce. Podle dikce zákona provozovatelé televizního vysílání musí zajistit, aby evropská díla tvořila většinu a nezávislá produkce 10 % vysílacího času provozovaných stanic. To, že jde o opatření neliberální, může vzbudit potěšení na jedné části tohoto sálu a nelibost v druhé části tohoto sálu. V každém případě jde o opatření, které výrazným způsobem omezuje působení těch zdravých tržních podmínek. A že jde o opatření, které je motivováno jakýmsi odporem proti americké produkci, je snad nabíledni. Autory podle mého názoru k tomuto nesmyslnému opatření vedl kdysi populistický antiamerikanismus a falešná starost o uchovávání tzv. evropských kulturních hodnot.

Myslím si, že se stačí porozhlédnout, jaký účinek přineslo toto opatření v západní Evropě. Nejen že se nepodařilo dosáhnout konkurenceschopnosti evropské produkce, namístě toho vznikla účelová seskupení, která využívají ochranářských opatření, ovládají domácí trhy a znemožňují nástup konkurence. Kvóty se staly prostředkem k ochraně uměle vzniklé elity, a nikoliv podporou perspektivních tvůrců. Zvláště odstrašujícím případem podle mě je právě Francie. Důsledkem francouzské státní filmové politiky je paradoxně rychlá amerikanizace ve stylu tzv. mýdlových oper, thrillerů apod. Ty ovšem mají podstatně nižší úroveň řemeslně než myslím kvalitně provedená, jakkoliv si o tom myslím své, americká produkce.

Chceme-li zavedení kvót, je na místě se ptát, co to přinese českému divákovi. Lze si představit, že v tuto chvíli obě dvě soukromé televize, NOVA a Prima, budou muset nakoupit levné francouzské rodinné seriály, které budou vysílány v pozdních nočních hodinách, čímž bude tomuto nesmyslnému omezení učiněno zadost. Přesto budou ovšem dál vysílat oblíbené - jakkoliv je nesleduji - americké seriály a thrillery. Největší háček ovšem nevězí v takovémto způsobu vyklouznutí z tohoto zákonného omezení, nýbrž v tom, že evropská produkce je nepochybně dražší. Proto budou muset soukromé televize na úkor takovéto produkce, na úkor takovému vyhovění zákonu oklešovat produkci vlastní, případně zpravodajství, které je v tuto chvíli nejnákladnějším typem pořadu, protože na ně jednoduše nezbudou prostředky, nebo ty budou muset být investovány na nákup těch evropských produkcí, které budou vysílány v nočních hodinách s minimální sledovaností, nicméně splňujících povinnou zákonem, resp. radou stanovenou kvotaci. Kvóty tedy obecně přinesou omezení výběru programu, ale možná i výběru televizních stanic.

Z toho, co jsem nyní řekl, podle mne vyplývá, že kvóty, pokud bychom o nich měli uvažovat - a já rozumím tomu, že ministr kultury je tlačen v rámci vyjednávání při přibližování našeho práva s právem EU - ale pokud kvóty mají mít nějaký smysl, logické umístění, pak pouze ve veřejnoprávních médiích, a nikoliv do médií soukromých.

Poznámka šestá - nivelizace jednotlivých druhů vysílání. Dosavadní provozovatelé vysílání od počátku Ministerstvo kultury upozorňovali na nebezpečí plynoucí z nerozlišení jednotlivých druhů vysílání. Poukazovali na odlišné podmínky provozování rozhlasového a televizního vysílání, vysílání celoplošného a regionálně omezeného, vysílání terestrického a kabelového. Po prostudování návrhu zákona mám pocit, že toto volání bylo do značné míry oslyšeno. Jinak si nedokáži vysvětlit např. navrhovanou aplikaci podobných licenčních kritérií na žadatele o licenci na provozování televizního vysílání a provozování kabelové televize.

Poznámka sedmá - otázka sankcí. Sankce zabírají v tomto návrhu zákona hned několik stránek. Zcela zde ale chybí možnost jakýchsi konzultací předem, které by přinesly účinný způsob, jak sankcím předcházet. Tato možnost je důležitá zvláště z důvodů diferenciace názorů a pohledů na některé sporné momenty - vyváženost informací, názorová pluralita, nestrannost, ohrožování mravní výchovy dětí apod.

Podotýkám, že mnou přednesené výtky na adresu předloženého zákona si v žádném případě nekladou nároky být vyčerpávajícím katalogem problémů této předlohy. Podotýkám také, že práce na tomto návrhu zákona je prací nesmírně složitou, nesmírně obtížnou a také prací nesmírně zdlouhavou. Znovu ale připomínám fakt, že jednotlivé orgány sněmovny přijaly účast v rámci projednávání tohoto návrhu zákona, vzpomínám si na speciální výjezdní zasedání mediální komise, které se zabývalo také jeden den pouze návrhem, resp. věcným záměrem tohoto zákona, a musím konstatovat, že pouhé minimum připomínek, jak je mám v paměti, se ocitly v tomto návrhu zákona.

Stejně tak si myslím, že se ukazuje, že zcela zbytečně vznikl mediální panel za účasti všech významných soukromých, ale myslím, že i veřejnoprávních broadcasterů, a kritické připomínky, které z jejich úst zaznívají k tomuto návrhu zákona, mě vedou k tomuto závěru: musím konstatovat, že navrhovaný zákon obsahuje řadu ustanovení, která by ve svém důsledku spíše než k otevření, spíše než k pomoci českému mediálnímu trhu vedla k jeho odvázání, k jeho omezení, a z těchto důvodů si myslím, že mi nezbývá nic jiného, jakkoli se mi tento závěr neříká vzhledem k dobrým vztahům a k osobní úctě, které se u mne těší předkladatel, navrhnout této sněmovně usnesení, kterým by vrátila tento návrh předkladateli k přepracování.

Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky, 25. ledna 2000