Vážený pane předsedající, členové vlády, kolegyně a kolegové, dovolte mi, abych se i já zapojil do diskuse nad projektem, který je podle mého přesvědčení, a myslím to upřímně, v dějinách Evropy i České republiky zcela jedinečný, stejně tak, jako je jedinečná celá evropská integrace, jejímž vrcholem má být právě evropská ústava nebo přesně, chcete-li Smlouva zakládající Ústavu pro Evropu. Ve svém vystoupení bych se rád vyjádřil ke čtyřem věcem.

Za prvé - co má být cílem této rozpravy, za druhé - proč ta rozprava přichází až nyní, resp. proč se vláda a vládní koalice bránila včasnému prodiskutování tohoto tématu. Za třetí se chci zamyslet nad procedurou přijímání případné schválené evropské ústavy, nebo podle mého názoru tato procedura již sama předurčuje charakter evropské ústavy a budoucí podobu Evropy tak, jak je zde z mnoha rovin diskutována, a již pochvalně či opačně. Za čtvrté bych se rád vyjádřil k jedné části navrhované Evropské ústavy, a to je k oblasti třetího pilíře, to je k oblasti justice a vnitra.

Nejprve tedy k tomu, co by mělo být cílem této rozpravy. Já jsem přesvědčen o tom, že cílem takovéto parlamentní rozpravy týkající se zahraniční politiky České republiky by apriori neměl být střet opozice a vlády. Jsem o tom skutečně přesvědčen, že na takovéto téma by zde nemělo probíhat dělení opozice a vláda, nýbrž bychom se měli snažit sjednotit a definovat alespoň minimální společný zájem tak, aby pozice vlády při tomto jednání nebyla pozicí vlády ČR, ale pozicí České republiky.

Myslím si, že je škoda, že jsme - a je to vina vlády - takovouto možnost neměli, a přitom inspirace od našich sousedů zde existuje. Můj kolega předřečník, pan místopředseda Filip, zmínil Slovensko. Rád bych zmínil jiného našeho souseda, Polsko, jehož premiéra jsme měli možnost přivítat mimo jiné i na půdě českého Parlamentu a Poslanecké sněmovny. Pro mne je velkým zklamáním, že český premiér se nenechal inspirovat premiérem polským, nebo ten na rozdíl od něj jel na tuto mezivládní konferenci vybaven silným a jednoznačným mandátem polského parlamentu. To je pozice, které nebyl schopen český premiér dosáhnout. Byla to pozice, která vyplývala z tvrdé a možná velmi ostré debaty v polském parlamentu, ale byla to pozice, která ho podle mne činila podstatně silnějším a vybavenějším tak, aby mohl hovořit za Polsko a nikoliv za polskou vládu. Toto je interpretace, kterou zde podávám na základě osobního jednání nebo přijetí polského premiéra na půdě Poslanecké sněmovny.

Jinými slovy, bohužel, vzhledem k tomu, jaký postup vláda zvolila, stává se debata místo věcné debaty nad společným postupem v této oblasti, společným postupem jak vládní koalice, tak opozice, střet mezi vládou a opozicí, střet, ve kterém - jak nám to demonstroval velmi ilustrativně kolega Holáň - nejde o střet názorů, ale o polemiku s těmi, kdo názory přednášejí, a to si myslím, že je úplně špatně.

Je možné polemizovat s názory, ale nepolemizuji s osobou jako takovou jen kvůli tomu, kým je.
Druhá otázka - proč diskuse přichází až nyní. Já si opět kladu otázku, proč se vláda bránila tomu, aby svou pozici na tak důležitém klíčovém jednání prodiskutovala včas předem v Poslanecké sněmovně, které je zodpovědná, tak aby její pozice na této konferenci mohla být podstatně silnější než je dosud. V tuto chvíli nemůžeme než konstatovat fakt, že premiér ČR a ministr zahraničních věcí hovořili na mezivládní konferenci jménem 101 poslankyň a poslanců Poslanecké sněmovny, což je žalostně málo, přepočítáte-li to na volební výsledky a procento občanů, které tato vláda těmito počty mandátů zastupuje. Myslím si, že to je špatně.
Kladu si otázku, proč tento postoj vláda zvolila. Odpovědi jsou možná spekulativní, nicméně jinou možnost než spekulovat nemám, že buď vláda něco vědomě zamlčovala a chtěla, aby bylo zamlčeno /nevím, jestli se pletu nebo jestli mám pravdu/, nebo druhé vysvětlení je podstatně prozaičtější, abych nevkládal do myšlenek našich vládních představitelů apriori jen něco negativního, je to další důkaz administrativní neschopnosti vlády zvládat svůj ústavní mandát, který má. Pro mne je těžko pochopitelné, že vláda o této pozici jedná řádově ani ne týden před konáním samotné konference. Velmi by mne zajímalo srovnání - protože v této věci se mi opravdu nedostává informací - od pana premiéra nebo ministra zahraničních věcí, která že vláda zemí, které se účastnily této mezivládní konference, definovala svůj postoj tři dny před tím, než konference byla zahájena. Opravdu by mne velmi zajímalo, která vláda to byla.
Když už tedy připustím, že vláda nejednala se zlým úmyslem, je pro mne důvod, proč se setkáváme až po konání prvního kola mezivládní konference, ten, že vláda opět prokazuje svoji neschopnost zvládat svůj úkol, který má v rámci ústavy, tedy řídit a administrativně spravovat tuto zemi.

Třetí teze, o které bych chtěl hovořit, je ona procedura přijímání případně schválené smlouvy, zakládající Ústavu pro Evropu. Tak zvaná evropská ústava je připravena jako smlouva zakládající Ústavu pro Evropu, a položíme-li důraz na slovo "smlouva" musí z logiky věci jít o dvoustranný, resp. vícestranný souhlasný projev vůle smluvních stran. Tato smlouva, jde-li o smlouvu, nemůže být smluvním stranám vnucena a její účinky mohou nastat pouze tehdy, pokud s ní smluvní strana vyslovila souhlas. Jde tedy o smlouvu mezi státy, a to o smlouvu z logiky mezinárodní.

Jak se na problematiku mezinárodních smluv dívá Ústava ČR? Ta hovoří ve svých 12 článcích o této problematice s tím, že na přijímání mezinárodních smluv se bezprostředně vztahují články 10, 10a, 39 a 49. Z rozdílnosti tohoto pojetí také vyplývá odlišný způsob ratifikace těchto mezinárodních smluv podle toho, pod jaký článek je můžeme podřadit. Podle mne - a není to názor jen můj, ale i různých expertů na problematiku ústavního a mezinárodního práva - je možné a je třeba smlouvu zakládající Ústavu pro Evropu podřadit jak mezi smlouvy podle článku 10a, nebo nepochybně obsahuje ustanovení jimiž jsou přenášeny některé pravomoci orgánů ČR na mezinárodní organizaci nebo instituci, a tady podotýkám, že to definuje samotný návrh smlouvy, zakládající Ústavu pro Evropu, nebo v článku I 1, odstavec 1 se stanoví "Inspiruje se vůlí občanů a států Evropy... ustavuje tato ústava Evropskou unii, jíž členské státy svěřují působnost ... "

Znamená to tedy, že se skutečně jedná o smlouvu, kterou lze zařadit pod článek 10a ústavy, jímž jsou přenášeny některé pravomoci orgánů ČR na mezinárodní organizaci nebo instituci. Stejně tak je možné podřadit tuto smlouvu pod článek 49, nebo nepochybně upravuje práva a povinnosti osob, popř. se může jednat i o jinou politickou smlouvu.

Věcně je tedy možné zaujmout výklad při tomto možném pojetí, tedy buď podle článku 10a nebo podle článku 49, a já se k tomu výkladu kloním, že "je možné pojímat v tomto střetu článku 10a a článku 49 článek 10a něco jako lex specialis, nebo článek 49 je standardem a platí, nestanoví-li ústava něco jiného, a právě proto, že ústava v článku 10a stanoví něco jiného, stanoví přesně definici, přenos některých pravomocí orgánů ČR na mezinárodní organizaci nebo instituci, je třeba tuto smlouvu začlenit a aplikovat podle článku 10a Ústavy ČR.

Způsob přijetí takovéto smlouvy je potom dvojí, buď parlamentem nebo referendem. V případě, že bude smlouva ratifikována parlamentem, je parlament vázán článkem 39 odstavec 4 Ústavy ČR, kdy je k přijetí třeba souhlasu třípětinové většiny všech poslanců a třípětinové většiny přítomných senátorů.

Pokud by parlament chtěl - a myslím, že by to bylo správné rozhodnutí - k ratifikaci takové smlouvy může být dán souhlas v referendu, ovšem po přijetí příslušného zákona.
Přiznám se, že v tuto chvíli nechci předjímat výsledek toho, jakou podobu bude mít ratifikace evropské ústavy. Je to věc politického rozhodnutí. Já jen vyzývám v rámci toho rozhodování o tom, jak ratifikovat případně evropskou ústavu, aby debata o způsobu byla debatou velmi seriózní, vážnou, aby byla prosta politického kupčení - když referendum, tak obecné, když nechcete obecné, tak to budeme řešit jiným způsobem. Zkusme prosím vést seriózní debatu o tom, jakou proceduru zvolit k ratifikaci, zkusme tu debatu vést podstatně lépe, než ji vedeme dosud. Podstatně lépe v tomto smyslu, nebo dnešní debata a její charakter byly předurčeny postupem vlády.

Možná si položíte otázku, proč hovořím o ratifikaci, když předmětem našeho jednání je samotný obsah té ústavní smlouvy. Je to proto, že zde, od tohoto řečnického pultu, vedeme spor o to, zda ústava nebo smlouva zakládající Ústavu pro Evropu znamená omezení suverenity České republiky či nikoliv. Jsou zde řečníci, jeden z nich zde přede mnou stojí, s velmi pečlivě naslouchajícím výrazem ve tváři, kteří jsou přesvědčeni o tom - a přinášejí své argumenty - že se v žádném případě nejedná o omezení suverenity České republiky. A jsou zde tací, kteří tvrdí opak. A já jsem přesvědčen, že právě ona citace čl. I, arabská 1, odst. 1 smlouvy zakládající Ústavu pro Evropu je jasným důkazem toho, že se jedná o omezení suverenity jednotlivých členských zemí a současně také postup, který jsem zde definoval a argumentaci, kterou jsem vedl ve prospěch postupu, náhledu a práce s touto ústavní smlouvou podle čl. 10a) Ústavy České republiky, nevede také ke zcela jednoznačnému závěru.

Evropská ústava, tak jak je navržena, není technickou normou, jejímž cílem, možná úctyhodným a potřebným cílem, je zjednodušení primárního práva Evropské unie. Není touto technickou normou. Jestli jsme přesvědčeni, že ten postup, který máme zvolit k případné ratifikaci upravuje čl. 10a) Ústavy České republiky - a já jsem přesvědčen, že jinou možnost ani nemáme - je to tedy dokument ústavního charakteru, je to dokument, který je postaven na omezení, částečném omezení suverenity jednotlivých zemí, které se na jejím přijetí budou podílet, tedy i České republiky. Prosím např. pana ministra zahraničních věcí, a mi předloží protiargument, seriózní protiargument, proti takto vyargumentovanému tvrzení, které říká jediný možný závěr: Není to technická norma, je to dokument, který ve své podstatě, a v případě svého přijetí, omezuje suverenitu jednotlivých zemí, které ho schválí.

Bod 4 mého vystoupení - týká se konkrétních dopadů v oblasti třetího pilíře. Jak jsem zde již řekl, výsledek práce konventu může být přijatelný, ale jen z jedné části svého zadání, kterým bylo zjednodušení tzv. primárního práva Evropské unie. Myslím si, že v tomto smyslu ke zjednodušení skutečně dochází.

Nicméně zbývá si položit otázku, zda je výsledek práce konventu přijatelný i z dalších hledisek. Zde je třeba se ptát, zda dílo této povahy - znovu zdůrazňuji svým způsobem jedinečné - si nežádá za završení integrace daň, kterou zaplatit nemůžeme, nebo daň, o které se někteří z nás domnívají, že je daní příliš vysokou. Je to daň, kterou jsou práva a svobody, kterých si po smutné a dlouhé zkušenosti s totalitou možná užíváme příliš krátkou dobu a na jejichž sebemenší ohrožení nebo omezení bychom měli být - a mnozí z nás také jsme - mimořádně citliví.
Po pečlivém studiu návrhu evropské ústavy mi nezbývá než konstatovat, že koncepce vnitřní liberalizace je vyvážená v negativním slova smyslu zaváděním bezpečnostních metod a policejní spolupráce, které jsou za mezemi- připouštím - mého liberálně konzervativního pohledu na svět.
Bohužel v rámci tohoto textu se původní a hlavní cíl evropské integrace, kterým byl volný trh a ochrana čtyř základních svobod, naprosto ztratil. Pro někoho je to dobře, pro mne je to závěr, který si zaslouží opačné hodnocení.

Podíváte-li se do teď navrhovaného textu, ony svůdné formule o přirozeně žádoucím společném boji s mezinárodním terorismem, organizovaným zločinem, o společném boji proti praní špinavých peněz, proti drogám, proti obchodu s lidmi, o azylové a přistěhovalecké politice a dalších oblastech, které třetí pilíř zahrnuje a které návrh evropské ústavy upravuje zejména v článku 32 - 43, ale zejména v článku 41, není možné číst izolovaně. Na první pohled je to velmi zajímavý text, je to velmi líbivá formulace, pod kterou by se člověk, který si uvědomuje závažnost těchto témat, velmi rád podepsal.

Nicméně nelze nevidět, že principy a zásady společné regulace těchto záležitostí není možné oddělovat od procedur, kterými se má budoucí život v Evropské unii řídit. Tyto procedury jsou - podle mého přesvědčení - procedurami evropského státu, někdo používá - a je ten termín zde zesměšňován - pojem superstátu. Nedomnívám se, že by to měl být pojem, který by si zasloužil zesměšnění.

Obecným problémem v oblasti třetího pilíře, který ústava ještě zvýrazňuje, zůstává tendence sjednocovat politiku, do závorky si můžete dát spolupráci, postupy a právo, jak kdo chcete, i v těch věcech, které by podle mého přesvědčení měly zůstat trvale ve výlučných kompetencích členských zemí.

Sem patří z mého pohledu negativní snaha vytvořit něco jako evropskou policii s nadnárodním velením, snaha kodifikovat trestní právo na celoevropské úrovni. Zkušenost s těmito snahami a tendencemi bohužel už máme z let minulých. Myslím si, že např. problém evropského zatykače, pro který ani česká vláda nebyla schopna vyjednat, tak jak se to např. povedlo našim sousedům v Rakousku, alespoň přechodné období, je důkazem toho, že bychom měli být velmi obezřetní při paušálním přijímání a vyslovování nadšení těmto ustanovením evropské ústavy.
Spolu s jinými funkcemi patří k oné suverenitě státu i výkon soudnictví, k suverenitě státu patří také zejména - a je to jeden ze znaků suverénního státu - rozhodování o vině a trestu svých občanů, a to rozhodování ve výlučné kompetenci. A právě ústava nebo návrh ústavy zavádí nové formulace rozhodování kvalifikovanou většinou, a to i v této oblasti. Podle mne je to jen další zdůraznění pro omezení jednoho z klíčových znaků suverenity státu, suverenity České republiky.
Proto musím konstatovat, že právní subjektivita Evropské unie založené evropskou ústavou nedovoluje členským státům plně realizovat jejich suverenitu. Proto musím konstatovat, že se jedná o normu, která znamená omezení suverenity i České republiky. A proto si myslím, že je třeba nad tímto tématem velmi seriózně debatovat a nenálepkovat se jednoduchými nálepkami a hanlivými přirovnáními.

Vážené kolegyně a kolegové, z vystoupení celé řady řečníků vyplynulo, že naše představy podstaty, podoby evropské integrace se mohou lišit a také liší, nebo každý z nás vidí sjednocenou Evropu jinak. Myslím, že je to přirozené. Kdybychom se v těchto věcech nelišili, tak jak se nelišíme v mnoha jiných věcech, pak by parlament a parlamentní demokracie skutečně ztrácely smysl.

Věřím, a jsem přesvědčen o tom, že nejsem sám, že Evropa by měla být Evropou jednotnou na jedné straně, nicméně jednotná ve své mnohosti, bohatá svými obyvateli, jejich svobodou, odpovědností, pílí, podnikavostí.

Měla by být Evropou, jejíž právní systém bude respektovat právní tradice členských států a nebude se snažit vytvářet nové právní normy s univerzální platností, které nebudou postaveny právě na jednom z klíčových prvků každého právního řádu, tj. respekt, úcta k právní tradici, k právní kultuře.

Moje představa - a není to představa, ve které jsem osamocen, je to představa i celé řady mých kolegů, kterou zde prezentovali - se dá vyjádřit krátkým heslem. Je to sjednocená Evropa, nicméně Evropa národních států, svobody a volného trhu, tedy nic víc, nic méně. Žádný - chcete-li - evropský superstát, žádná evropská federace, žádná byrokratická mašinérie, která v tuto chvíli chrlí na základě obrovského demokratického deficitu, který částečně může změnit změna postavení Evropského parlamentu, který ale chrlí desetitisíce nepřehledných právních aktů, které zasahují do našich životů.

Z logiky výše uvedeného pro mne plyne jediný možný konečný závěr. Prosím, aby byl respektován, jakkoli s ním nemusíte souhlasit - že nejlepší evropskou ústavou je žádná ústava. Děkuji vám za to, že jste mne vyslechli.

Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky, 7. října 2003