Vážený pane předsedo, členové vlády, kolegyně a kolegové,

dovolte mi, abych se také připojil do rozsáhlé rozpravy v rámci obecné rozpravy v prvém čtení, která předcházela včerejšímu projednávání těchto dvou zákonů. Chtěl bych ve svém vystoupení zdůraznit, že my sice projednáváme zákon o České televizi a o rozhlasových a televizních poplatcích, což by mohlo vést k závěru, že mantinely našeho uvažování jsou předem a jasně dány. Přesto si myslím, že základ našich úvah na toto téma by měl být poněkud jiný, než pohybování se pouze v oblasti úvah související výhradně a pouze s tímto veřejnoprávním médiem. Základ našich úvah, jak naložit s těmito dvěma zákony, by měl být podle mého přesvědčení koncepční. Myslím, že otázky, na které bychom měli znát odpovědi, zní následovně:

1. Z jakého pohledu se na tyto zákony díváme a ve prospěch čeho, respektive koho tyto zákony tvoříme?

2. Jaká chceme mít obecně pravidla a podmínky pro existenci elektronických médií u nás?

3. Jakou chceme mít Českou televizi a veřejnoprávní média obecně?

Na otázku první odpovídám následovně. Tyto zákony netvoříme ani pro zaměstnance České televize a Českého rozhlasu, ani pro Fites ?, ani pro politiky a už vůbec ne pro vládní politiky. Jako zákonodárci zastupující všechny občany České republiky netvoříme tyto zákony ve prospěch zájmových či profesních skupin, nýbrž - a omlouvám se za možná příliš patetickou formulaci, ale nenapadá mě lepší - ve prospěch všech občanů, kteří žijí v této zemi, platí daně a platí jednu z těchto daní v podobně koncesionářských poplatků. Proto bychom na tyto dva zákony neměly pohlížet jako na dvě izolované normy, nýbrž je vidět ve všech souvislostech, které přinášejí.

Výsledná podoba těchto dvou zákonů totiž zasáhne nejenom Českou televizi a Český rozhlas, nýbrž každého, kdo platí koncesionářské poplatky, jinými slovy daň bez ohledu na to, zda nabízené služby vůbec využívá, tedy jinými slovy, zda se dívá na Českou televizi a zda vůbec poslouchá Český rozhlas. Po všech těchto lidech bez ohledu na to, zda se dívají nebo poslouchají, či nikoliv, je totiž žádáno ve vládním návrhu, aby sáhli hlouběji do svých kapes a platili více než dosud.

Konečná podoba těchto zákonů také samozřejmě - a myslím si, že je potřeba o tom otevřeně hovořit - ovlivní podmínky pro podnikání soukromých medií u nás, a to nejen Televize Novaa Televize Prima, ale také desítek soukromých rádií. Konečná podoba těchto dvou zákonů ovlivní tedy nejenom samotná veřejnoprávní média, ale i kvalitu vysílání toho, co nabízení média soukromoprávní, co nabízejí svým divákům a posluchačům.

Podstatou vládního návrhu je paradoxní povinnost, aby více než dosud většina občanů platila na menšinu. A zde bych poprosil o pozornost ty, kteří hovoří o výlučné, dominantní a potřebné roli veřejnoprávních médií v našem životě. Vycházíme-li ze sledovanosti, respektive poslechovosti České televize a Českého rozhlasu, vyplývá z toho zajímavý závěr, který bychom měli stoprocentně vzít v úvahu. Tři čtvrtiny občanů České republiky nevyužívají služeb těchto dvou veřejnoprávních médií, tedy 75 % občanů se dívá buď na soukromé televize nebo poslouchá soukromá radia. A navýšením koncesionářských poplatků je tedy žádáno, aby tři ze čtyř občanů platili víc za něco, co vůbec nesledují nebo neposlouchají. A myslím si, že by nás mělo zajímat, jestli je to správné nebo ne a zda by tuto za povinnost, kterou jim chceme uložit, by jim nemělo být také něco nabídnuto.

Při hledání odpovědi na otázku druhou, týkající se pravidel a podmínek pro existenci elektronických médií u nás, vycházejme z toho, zda jsme či nejsme spokojeni se stávající podobou duálního modelu vysílání, která se vedle sebe rozvíjí a působí jak soukromá, tak veřejnoprávní média. Myslím si, že je velkou chybou dívat se na tyto zákony izolovaně bez toho, aniž bychom je vnímali v tomto kontextu. Domnívám se, že přes možné a relevantní výhrady a připomínky je možné hodnotit tento duální model jako vcelku úspěšný a dobře fungující. Nicméně změna pravidel financování veřejnoprávních médií, zejména tedy České televize, ale i Českého rozhlasu, do něj nejenom že může, ale z logiky věci také musí výrazně zasáhnout. A pokud k takovému zásahu má dojít, takový zásah, taková změna je možná, potom by měla být i prospěšná. Samozřejmě v závislosti na tom, jakou bude mít podobu.

Uvážlivá změna systému financování veřejnoprávních médií sebou může přinést jasné, přehledné a zejména systémové oddělení dvou světy, tedy světa jak veřejnoprávního, tak i světa soukromého. Ve světě soukromých médií platí - vysílat mohou pouze to, na co mají, co si mohou dovolit z jediného zdroje příjmů, který mají, tedy z reklamy. Proto stát neukládá těmto provozovatelům rozhlasového a televizního vysílání žádná zvláštní omezení, co mohou či nemohou dělat, vyjma respektování společností obecně sdílených hodnot, jako je odmítání propagace násilí, rasové či náboženské nesnášenlivosti apod., nepochybně také podmínka poskytovat vyvážené vysílání.

Veřejnoprávním médiím stát garantuje drtivou většinu jejích příjmů prostřednictvím takzvaných koncesionářských poplatků. A těm vedle obchodních omezení, jako je tomu u soukromých médií, stát také ukládá povinnosti, které bezprostředně souvisejí s podstatou jejich existence. A zde je ale potřeba říci, že navíc vedle tohoto zdroje financí mají tato média i významný příjem peněz z reklamy. A zde si myslím, že je klíčový bod problému, nebo právě takové rozmělnění finančních zdrojů vede mnohdy i k rozmělnění plnění jejich povinností a někdy až ke schizofrennímu chování, a to zejména v případě České televize, která je chvíli veřejnoprávní, chvíli je zase komerční, chvíli je veřejnoprávní a chvíli je komerční. A myslím si, že to je jednání, které je ku škodě všech nejenom diváků a koncesionářů, ale také televizních tvůrců a konec konců České televize samotné a elektronických médií obecně, těmi konče. (Ve sněmovně je stále hlučno.)

Tím se dostávám k otázce třetí: Jakou chceme mít Českou televizi a veřejnoprávní média? Moje odpověď na tuto otázku zní takto: Uvážlivá a systémová. A zdůrazňuji - systémová změna financování, a to například odpovídající navýšení koncesionářského poplatku na straně jedné a odstranění reklamy z vysílání veřejnoprávních médií na straně druhé, je šancí jasně, přehledně a systémově od sebe oddělit dva světy - svět veřejnoprávní a svět soukromý. A nejen to. Myslím si, že takové jasné oddělení těchto dvou světů od sebe by mohlo znamenat konec podbízení se komerčním zájmům ze strany České televize a Českého rozhlasu a možnost plně se soustředit na plnění role médií veřejné služby. Měla by znamenat možnost pro Českou televizi a Český rozhlas soustředit se výhradně a pouze na plnění svého poslání.

Změna v této podobě, kterou jsem zmínil, by podle mne také přinesla i finanční stabilizaci obou veřejnoprávních médií a zejména možnost dělat si nejenom dlouhodobý finanční program, ale i také program dlouhodobých programových plánů. Změna by podle mého přesvědčení přinesla České televizi i Českému rozhlasu nezávislost na výši sledovanosti nebo poslechovosti a z nich plynoucích příjmů z reklamy a s tím také související nutnost podbízet se vkusu diváků nebo posluchačů za cenu rezignace na své poslání.

Návrh, o kterém hovořím, by byl změnou zásadního významu a já to připouštím a říkám to zcela otevřeně. Právě proto si myslím, že pokud bychom se k němu odhodlali, nemělo by k němu dojít ze dne na den, nýbrž postupně, tak aby se s touto změnou, kterou já považuji za skutečně systémovou, dokázali sžít všichni zainteresovaní - televize, rádia, tvůrci pořadů, reklamní agentury a inzerenti. Například rozložit takovouto změnu do horizontu třeba pěti let. Diváci i posluchači by se podle mého dočkali změny k lepšímu, a to v podobě kvalitnějšího vysílání, nejenom veřejnoprávních médií, ale konec konců i soukromých elektronických médií. Z logiky věci v rámci takovéto systémové změny by došlo i k navýšení příjmů soukromoprávních médií, příjmů z reklamy, a to by pro ně mohlo znamenat také výrobu a nákup kvalitnějších a zajímavějších pořadů. A to by nepochybně podle mne ocenila ona drtivá většina společnosti, která oproti veřejnoprávním médiím právě tato soukromoprávní buď sleduje, nebo poslouchá.

Vážené kolegyně a kolegové, ve svém vystoupení jsem se vám pokusil nabídnout podle mého názoru promyšlený, logický a zejména systémový návrh, nikoliv dílčí a izolované řešení, tak jak je obsaženo ve vládních návrzích. Já rozumím tomu, že můj pohled na věc nemusíte sdílet všichni a že jej také všichni nesdílíte. Nicméně jsem přesvědčen o tom, že to je pohled, který stojí za zvážení, nebo to není návrh proti někomu a pouze pro někoho. A obávám se, že vládní návrhy, tak jak s nimi přichází do Poslanecké sněmovny pan ministr Dostál, jsou právě návrhy pouze pro někoho a proti někomu.

Základní motivací mého koncepčního pohledu na tuto problematiku je vytvořit systém financování veřejnoprávních, ale současně i soukromoprávních médií, který uvážlivě a - nebojím se říct - také spravedlivě přinese každému něco pozitivního. Veřejnoprávním médiím i soukromým médiím, ale zejména přinese něco pozitivního také divákům a posluchačům bez ohledu na to, zda sledují a poslouchají jenom soukromoprávní nebo veřejnoprávní média. Proto bych byl velmi rád, kdybychom se oprostili od těch prachobyčejných nálepek a pokřikování a osočování jeden druhého v tom smyslu, že ten nadržuje tomu, ten zas onomu, ten se snaží zlikvidovat toho, ten zase někoho jiného.

Myslím si, že i ti z vás, kteří se nezabývají problematikou médií jako takových, by mohli spatřit a naleznout v tomto mém návrhu velmi jasné rysy systémového řešení, které je postaveno na pozitivní motivaci, to znamená pokusit se vyjít vstříc každému, koho se problematika elektronických médií bezprostředně dotýká.

Děkuji vám za pozornost.

Poslanecká sněmovna Parlamentu, 15. května 2003