Vážené kolegyně a kolegové,

na úvod svého vystoupení chci avizovat a současně se omluvit za to, že můj příspěvek k projednávanému zákonu bude poněkud obšírnější. Není to proto, že bych si liboval v dlouhých projevech. Důvodem mého obsáhlejšího vystoupení je fakt, že projednávaný návrh zákona je klíčovou normou pro naplnění jednoho ze základních úkolů státu - zajistit ochranu práv a majetku svých občanů a bezpečnost jejich životů.

Své vystoupení k vládnímu návrhu zákona o služebním poměru příslušníků ozbrojených sborů jsem rozdělil do tří základních částí:

k historii přípravy a projednávání tohoto zákona a k jeho obecné charakteristicek samotnému obsahu předloženého návrhuk proceduře projednávání návrhu, kterou hodlám navrhnout ministrovi vnitra

Ad 1)

Na samotný úvod považuji za klíčové, položit si 2 otázky: Za prvé o čem a za druhé pro koho má být tento zákon?

O čem je zákon? Tento zákon upravuje pravidla pro odměňování, vzdělávání, kariérní řád a sociální program pro více než 70 tisíc příslušníků bezpečnostních sborů. Tento zákon by měl být o motivaci pro kvalitní výkon jejich služby. O motivaci v kladném i záporném smyslu: Motivace kladná - tedy, že se vyplatí odvádět svoji práci co nejlépe. A to nejen krátkodobě, nýbrž po celou kariéru. Motivace záporná - znamenající postih finanční, služební i kariérní v případě neuspokojivých výsledků při výkonu služby, v případě profesního selhání.

Pro koho je zákon?Tento zákon není jen pro zhruba 70 tisíc policistů, hasičů, celníků, příslušníků Vězeňské služby a zpravodajských služeb. Zákon, který projednáváme se ve své podstatě dotýká života všech občanů České republiky. Tedy ne zákon pro 70 tisíc lidí, nýbrž zákon pro 10 milionů občanů! To je odpověď na otázku, pro koho má být tento zákon.

Současně ale platí, že je v zájmu celé společnosti, aby ti, kteří (a nebojím se to říct) dnes a denně nasazují své životy a zdraví při ochraně naší bezpečnosti, při ochraně našich majetků a při ochraně státu a jeho zájmů tak činili s vědomím toho, že je jejich služba nejen váženou, respektovanou, ale i dobře honorovanou prací.

Byl bych proto velmi rád, kdyby naše případné spory a pře o konkrétní podobu té či oné části zákona, nebyly vnímány jako osobní půtky, nýbrž jako zralá a uvážlivá polemika o tom, jak vytvořit zákon, který co možná nejvíce dosáhne svého základního cíle - dát jistotu odměny profesionálům a vědomí bezpečnosti občanům.

Tolik k charakteristice zákona. Nyní mi dovolte jen stručně připomenout něco z historie jeho projednávání: Zákon o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů neprojednáváme v Poslanecké sněmovně poprvé. Pamětníci si možná vzpomenou, že jeho první verze se zde poprvé objevila již v závěru roku 2001. Nechci zde příliš rozvádět okolnosti, které tehdy provázely jednání Poslanecké sněmovny. Proto se omezím jen na konstatování toho, že jsem rád, že naše dnešní jednání probíhá v klidnější atmosféře a bez houkajících sirén a blikajících majáčků policejních vozů.

Původní návrh zákona byl Poslaneckou sněmovnou, pro četné výhrady, v dubnu loňského roku ve 2. čtení zamítnut. Úmyslně to připomínám proto, že máme příležitost porovnat, nakolik si vzal předkladatel k srdci tehdejší nikoliv politické, ale velmi praktické a racionální připomínky, nakolik je promítnul do stávajícího návrhu zákona a do jaké míry setrval na svém původním návrhu.

Ad 2)

Před zhruba rokem a půl jsem z tohoto místa vyjádřil přesvědčení, že do tohoto zákona by měl být promítnut koncepční pohled na činnost bezpečnostních sborů. Položil jsem otázku, zda to není jen jeden z řady tzv. úřednických zákonů, bez jasně definované vize, tedy zákon, který nechce nikoho popudit a všechny alespoň trochu uspokojit?

Na tomto místě stojí za připomenutí jedna významná skutečnost. Přípravě služebního zákona předcházela obsáhlá studie a práce na projektu PHARE zaměřeného na řešení problematiky řízení lidských zdrojů v Polici ČR. Jen pro Vaši informaci, na tento projekt bylo vynaloženo zhruba 40 milionů korun a účastnili se ho kromě domácích, rovněž významní experti ze zahraničí. Projekt zpracovává problematiku kariérního řádu, systém služebního ohodnocení policistů, systém odměňování, organizaci policie, systém vzdělávání a výběru kandidátů pro řídící funkce, problematiku výcviku policistů a další a další oblasti.

Srovnám-li si závěry projektu a výslednou podobu zákona, dospívám s lítostí k závěru, že odvedená práce na tomto projektu a její výsledky byly v průběhu legislativního procesu "rozmělněny" a řadou dílčích úprav změněny. Nevím tedy, nakolik byla oněch cca 40 milionů korun vynaloženo efektivně. Ale to by byl pláč nad již rozlitým mlékem.

Stejně jako před rokem a půl i nyní jsem přesvědčen o tom, že první otázkou, která by nás měla při studiu tohoto zákona zajímat, je otázka - jaký je jeho charakter, jak vypadá koncepční pohled ministra vnitra na fungování a řízení bezpečnostních složek našeho státu?

Stejně jako před rokem a půl i nyní jsem přesvědčen o tom, že tento pohled může být dvojí. Zjednodušeně řečeno - motivační a rovnostářský. Zvolím-li prvně jmenovaný, znamená to, že mi jde především o kvalitu odvedené práce, a proto hledám, co nejsilnější prvky motivace s tím rizikem pro zaměstnance, že výše jejich odměn a požitků se může a také musí odlišovat. Druhý koncept reflektuje zejména kvantitu a teprve na druhé místo dává kvalitu výkonu, tedy systém, který příliš nemotivuje, a již v tom pozitivním nebo negativním slova smyslu.

Před rokem a půl jsem se jasně vyslovil pro první ze jmenovaných principů a konstatoval jsem, že tehdy předložený návrh zákon ho v žádném případě neodráží.

Po zevrubném prostudování nového návrhu zákona musím konstatovat, že to, co jsem ze svého pohledu tehdy kritizoval, zůstalo a zůstává prakticky nezměněno. Tento zákon si nevzal za své důraz na kvalitu výkonu služby a pojem motivace má více deklaratorní než reálný charakter.

V tomto smyslu je tedy zjevné, že jak tehdy, tak i teď se nejednalo a nejedná o spor dvou osob, nýbrž o střet rozdílných koncepcí řízení a fungování bezpečnostních složek státu. Na jedné straně konceptu motivačního, na straně druhé - rovnostářského. Z mnou výše uvedené logiky věci nemohu pohlížet na předložený návrh zákona jinou optikou než je ta, která vyplývá z motivačního konceptu. A ten vidím stále stejný - postavený na čtyřech základních pilířích:

systém odměňování

systém vzdělávání

kariérní řád

sociální program

Pilíř první: systém odměňování

V této oblasti je předložený návrh charakteristický výrazným tlakem na nivelizaci platů. Co to znamená v praxi? Již tak nevýrazné rozdíly mezi služebním příjmem získaným v nižší a vyšší služební hodnosti budou nadále setřeny poskytováním řady příplatků určité skupině příslušníků, zejména v nižších služebních hodnostech.

A právě absence motivace ke služebnímu postupu (výše příjmu neodpovídá míře odpovědnosti) bude bránit naplnění jednoho z klíčových motivačních prvků - získávání kvalitních příslušníků do vyšších služebních hodností. Zjednodušeně řečeno - proč mít víc práce a větší odpovědnost, když to pořádně nepoznám na výplatní pásce?

S tím souvisí samotná konstrukce platu příslušníků bezpečnostních sborů. Je pravdou, že by mělo dojít k redukci z 18 možných složek na 11:

základní tarif

příplatek za službu

příplatek za vedení

příplatek za službu v zahraničí

služební příjem za službu přesčas

příplatek za službu v noci

příplatek za službu ve svátek

zvláštní příplatek

další služební příjem

osobní příplatek

odměna

Přes dílčí redukci jsem přesvědčen, že takto složitá konstrukce celý systém znepřehledňuje, administrativně zatěžuje a zejména nivelizuje. A to nejen ve smyslu toho, co jsem již uvedl. Navržená konstrukce platu znamená velmi omezenou možnost ocenit výrazně kvalitnější příslušníky. Podle § 126 odst. 2 návrhu zákona, totiž může osobní příplatek činit pouze 20% mzdy. V praxi to znamená jedno jediné - proč se snažit, když se to nevyplatí?

V této souvislosti nabízím v úvahu jiný koncept než je 11 složek mzdy. A to například redukci na složky čtyři - skládající se ze základního tarifu, odlišení přímého a nepřímého výkonu služby, osobního příplatku závislého na kvalitě výkonu a z jednorázové odměny. Domnívám se, že vedle administrativního zjednodušení, by tato konstrukce sice znamenala větší tlak na pracovníky v řídících funkcích a jejich větší osobní odpovědnost, současně by však umožnila lepší individuální posouzení kvality skutečně odvedené práce.

Předkladatel dále vytváří představu, že nabytím účinnosti zákona vzroste plat o 28%. To podle mých propočtů není pravda. Ekonomické zdůvodnění, lze -li vůbec těch pár řádek v důvodové zprávě nazvat vychází z mylného předpokladu, že v roce 2004 bude průměrný měsíční plat 24.760,- Kč. Tato úroveň však bude dosažena již v roce 2003, takže avizovaný nárůst platu (po případném přijetí zákona) bude podle mého názoru výrazně nižší.

Druhý pilíř: systém vzdělávání

Konstrukci zákona v této oblasti nemohu označit jinak než za nepochopitelnou a absurdní. Oproti stávajícímu stavu se velmi výrazně snižují požadavky na dosažený stupeň vzdělání.

Návrh zákona (podle § 7) nepožaduje až do služební hodnosti rada (včetně) vysokoškolské vzdělání v magisterském studijním programu. Pro vaši informaci doplňuji ( s ohledem na charakteristiky tarifních třít, uvedené v příloze k navrhovanému zákonu), že služební hodnost rada odpovídá funkci krajského ředitele PČR a HZS. Znamená to, že po krajském policejním řediteli není požadováno úplné vysokoškolské vzdělání.

Všiml jsem si, že pan policejní prezident v březnovém vydání časopisu "Naše policie" hovoří o moderních prvcích v oblasti kariérního řádu. Kladu si otázku, je toto ten moderní prvek? Opravdu se policistům vyplatí investovat do vzdělání a odbornosti? Podle mne nikoliv.

Návrh zákona obsahuje jasný vzkaz všem příslušníkům - je zbytečné se snažit a vzdělávat, nebo úplné vysokoškolské vzdělání je požadováno pouze na nejvyšších funkcích!...Když nechci být policejní prezident, proč bych se měl zatěžovat studiem na vysoké škole?

Osobně si pod pojmem moderní prvky představuji něco úplně jiného. A nemohu se smířit s tím, že přinejmenším pro výkon funkce okresních a krajských ředitelů Policie ČR nemusí být podmínkou úplné vysokoškolské vzdělání magisterského typu!

Dovolte mi ještě několik poznámek k navrhovanému systému vzdělávání. Návrh zákona připouští nepřiměřeně dlouhé výjimky z požadovaného vzdělání pro stávající příslušníky - bez středního vzdělání na 4 roky a bez vysokoškolského dokonce na 8 let. A aby to nebylo málo, ustanovení § 220 odstavce 5 dokonce připouští, aby stávajícím příslušníkům bylo požadované vzdělání zcela prominuto. Navíc toto ustanovení má fakultativní povahu, takže někomu prominuto být může a někomu nemusí.

Za této situace si kladu otázku, zda má vůbec smysl hovořit o nějakém systému vzdělávání? Z toho, co jsem řekl myslím jasně plyne, že nikoliv. Systém ve kterém někdo musí a někdo ne, není žádným systémem.

Pilíř třetí: kariérní řád

Řekne-li se kariérní řád, je možné si pod tím představit jednu ucelenou normu, popisující možnosti a pravidla pro zaměstnance, umožňující jejich růst a postup na kariérním žebříčku při splnění daných předpokladů - vzdělání, věk, zkušenost, odbornost, kvalita dosavadní práce apod. Vedle této možnosti, může být kariérní řád souborem pravidel a principů obsažených na různých místech jedné nebo i několika norem, nicméně vcelku tvořící ucelený systém.

Předkladatel zvolil variantu druhou, nicméně upozorňuji každého, kdo by hledal nějakou samostatnou část zákona s názvem kariérní řád, že bude hledat marně. Celý systém, lze-li hovořit o systému, je rozprostřen na různých místech zákona. Nemyslím si, že je to špatně! Přináší to jen komplikace najít jednotlivé prvky, dát je do souvislosti a zejména jim porozumět. Současně to přináší riziko, že jednotlivé prvky se nejenže nemusí doplňovat, nýbrž mohou být i ve vzájemném rozporu.

Po velmi pečlivém studiu musím bohužel konstatovat, že motivace k profesnímu růstu, tedy k samotné podstatě kariérního řádu, je malá! Argumenty pro tento závěr jsou následující:

Již jsem hovořil o naprosté absenci motivace příslušníků se vzdělávat, nebo požadavky na dosažený stupeň vzdělání pro určité funkce jsou nízké. Připomínám, že podle návrhu, nemusí být krajský ředitel PČR a HZS absolventem magisterského studia na vysoké škole.

Systém odměňování je poznamenám silnou nivelizací platů a nedostatku finanční motivace pro služební postup.

Návrh zákona zcela degraduje význam výběrového řízení na obsazení volného služebního místa. Prostudujete-li si ustanovení §§ 20 - 22 zákona, zjistíte, že jejich obsahem je další sdělení všem příslušníkům: Je-li k dispozici nezařazený (by neschopný) příslušník v požadované služební hodnosti, navíc v kterémkoliv sboru, nemáte šanci postoupit ve služební hodnosti výš! Výběrové řízení ve kterém máte možnost prokázat své kvality je totiž až na posledním místě v řadě zákonem pevně předepsaných kroků.

Tzv. prostupnost sborů se mi navíc jeví jako kontraproduktivní. Myslím, že by bylo fér jasně sdělit všem policistům, hasičům a příslušníkům Vězeňské služby, že pokud nastane po vstupu ČR do EU plánovaný odchod několika tisíců příslušníků Celní správy a projeví-li zájem o další službu v jiných bezpečnostních sborech, nemá prakticky žádný policista, žádný hasič šanci na služební postup. Bude-li platit navrhovaný princip, bude to znamenat jedno jediné - na každé uvolněné místo bude mít přednostní právo přechodně nezařazený "bývalý celník" v požadované služební hodnosti.

Za naprosto nevhodný považuji navrhovaný systém hodností. Nezlobte se na mne, ale rozhodne-li si někdo obléknout uniformu, pak mu rozhodně není lhostejné, jakou hodnost bude mít na výložkách. Z předloženého návrhu zákona vyplývá, že několik stovek, možná tisíců policejních důstojníků bude jmenováno do podstatně nižších hodností, než jsou ty, kterých dosáhli na dosavadních funkcích. Pro upřesnění: v současnosti je plánovaná hodnost krajských ředitelů PČR a HZS generálmajor, přičemž v naprosté většině jsou plukovníky. Podle § 8 návrhu zákona budou mít hodnost major. Nejinak na tom budou okresní ředitelé a mnozí další. Říkejte si tomu třeba "boj o hvězdičky", ale v této zemi má vojskové označení svoji tradici, "hvězdičky" mají své opodstatnění a zejména jsou vnějším znakem kariérního postupu. Jsem proto přesvědčen, že tato věc se nemá měnit, že k hromadné degradaci ze zákona nemá dojít, že se hvězdičky brát nemají.

Na tomto místě bych chtěl zmínit ještě jednu zásadní připomínku. Návrh zákona počítá s přijetím občana České republiky do služebního poměru u Policie ČR, je-li starší 21 let a pokud vykonal základní vojenskou službu. Již mnoho týdnů a měsíců se hovoří o zrušení základní vojenské služby a profesionalizaci naší armády. V Poslanecké sněmovně je dokonce návrh zákona, který má vést k postupnému zkracování ZVS. Za této situace mi připadne jako absurdní, trvat na věkové hranici 21 let a absolvování ZVS. Trváním na tomto principu totiž Policie ČR jen ztrácí možné zájemce o službu, které i tak obtížně získává. Není proto nejvyšší čas, pane ministře, tuto zbytečnou bariéru odstranit a věkovou hranici snížit na 18 let?

Pilíř čtvrtý: sociální program

Zde musím konstatovat, že sociální program příslušníků bezpečnostních sborů je výrazně skromnější, než u Armády ČR. Přičemž rizika, kterou služba přináší jsou přinejmenším srovnatelná. Dokonce se nebojím říct, že zatímco vojáci se na boj připravují (a nemusejí do boje jít, když nechtějí), příslušníci bezpečnostních sborů jsou v boji dnes a denně. Chápu a rozumím limitům státního rozpočtu, ale ve světle toho, co dostávají a mají dostávat třeba policisté při odchodu do výsluhy, se mi jeví stejný druh "požitků" vojáků z povolání jako nepřiměřený a rozdíl jako velice nespravedlivý.

Na závěr mého hodnocení předloženého návrhu zákona mi dovolte ještě několik poznámek. Až dosud jsem hodnotil návrh z pohledu pozitivní motivace. V oblasti negativní motivace musím konstatovat, že zákon neumožňuje v důsledku odvádění neuspokojivých výsledků při výkonu služby, přeřadit příslušníka na funkci s nižší služební hodností - tedy neumožňuje přeřadit příslušníka do té funkce, na kterou stačí. Návrh zákona dále neumožňuje v souvislosti s nízkou kvalitou výkonu služby snížit osobní příplatek příslušníka - pouze ho odebrat.

Vedle toho zákon přináší pozitivní změnu podmínek pro výplatu odchodného a výsluhového příspěvku. Až dosud totiž mohlo docházet k paradoxním situacím, že ten policista, který se dopustil úmyslného trestného činu, ale včas, ještě před pravomocným rozhodnutím soudu, sám ukončil služební poměr, mohl odejít s plnými výsluhovými nároky, jako ostatní policisté. Tato praxe přijetím zákona končí a jsem rád, že tomu tak je.

Ad 3)

Nyní se dostávám k třetí, závěrečné části mého vystoupení. Při projednávání minulého návrhu služebního zákona jsem konstatoval, že není úkolem Poslanecké sněmovny od základu přepracovávat vládní návrhy zákonů, a proto jsem tehdy navrhoval vrátit předkladateli návrh k dopracování. Výhrady, které jsem tehdy vznášel jsou velmi podobné s těmi, které jsem uváděl i dnes. Dnes mohu navíc zodpovědně prohlásit, že většina příslušníků bezpečnostních sborů, se kterými jsem hovořil, se s podstatou mých připomínek ztotožňuje. Přitom jsem přesvědčen, že šlo a jde o příslušníky, kteří to se svojí službou státu myslí opravdu vážně, kteří opravdu usilují o zkvalitnění práce jednotlivých bezpečnostních sborů, avšak kteří vycházejí z toho, co navrhovaný zákon o služebním poměru skutečně obsahuje, nikoliv z toho, co navzdory tvrzením nadřízených služebních funkcionářů vůbec neobsahuje!

Přestože můj koncepční pohled na podobu zákona je zásadně odlišný od pohledu ministra vnitra, realita dnešních dnů je jasná - zákon je potřebný. Bezpečnostní sbory potřebují personální stabilizaci, lidé v nich potřebují mít alespoň nějakou jistou budoucnosti.

Nenavrhuji proto ani jeho zamítnutí, ani jeho vrácení k dopracování. Souhlasím s jeho propuštěním do druhého čtení. Současně však avizuji předložení komplexního pozměňovacího návrhu, jehož cílem je, v rámci předložené filosofie zákona, posílení motivačních prvků ve všech čtyřech rovinách, tak jak jsem o nich hovořil. Věřím, že pan ministr tuto nabídku spolupráce akceptuje a nabízenou pravici přijme.

Děkuji za pozornost.

Poslanecká sněmovna Parlamentu, 16. dubna 2003