Vážená paní místopředsedkyně, vážené kolegyně a kolegové,

na úvod mého vystoupení musím prohlásit, že v projednávané věci jsem ve střetu zájmu, nebo jsem advokátním koncipientem a doufám, že jednoho dne složím advokátní zkoušky a stanu se advokátem zcela plnohodnotným. Vzhledem k tomu, že jednou z povinných osob, se kterou pracuje tento zákon, jsou i advokáti, v tomto smyslu spatřuji střet svého zájmu.

Přes toto mé úvodní vystoupení mi dovolte, abych se vyjádřil k předloženému návrhu zákona poněkud obšírněji. Chtěl bych zde upozornit zejména na následující skutečnost. Návrh zákona, který v tuto chvíli projednáváme, není klasickou technickou normou, klasickou evropskou normou, na kterou bychom neměli nahlížet s velkou obezřetností a s jistou dávkou nedůvěřivosti. Tento návrh zákona je totiž klasickou právní normou, ve které se odehrává zcela zásadní střet na jedné straně veřejného zájmu a na druhé straně osobní svobody, soukromí každého z nás a jeho nedotknutelnosti. Je to střet zcela legitimní, protože oním veřejným zájmem je hrozba, kterou považujeme všichni za velmi nebezpečnou, hrozba, vůči které je třeba postupovat, a to je jak organizovaný zločin, tak mezinárodní terorismus, nebo právě legalizace výnosů z trestné činnosti jsou jedním z prostředků, jak účastníci jednak organizovaných forem trestné činnosti, tak i mezinárodního terorismu získávají prostředky k této své zavrženíhodné činnosti.
Při konstatování toho je tedy postup státu a jeho orgánů proti této formě získávání prostředků naprosto legitimní, legální a ospravedlnitelný cíl a způsob. Na straně druhé oproti tomuto veřejnému zájmu stojí zájem soukromý. Je to soukromí každého jedince, je to osobní svoboda, je to nedotknutelnost našeho soukromí a míra respektu, které mu projevujeme. Byl bych velmi rád, kdybychom v této souvislosti a touto optikou také posuzovali předložený návrh zákona a velmi pečlivě vážili, kde je ona míra, kdy svoboda jednotlivce a jeho soukromí má ustoupit tomuto veřejnému zájmu a jak dalece má být ono soukromí každého z nás, naše svoboda omezena ve jménu jinak zcela legitimnímu veřejnému zájmu, jako je boj proti organizovanému zločinu a mezinárodnímu terorismu.

Tolik moje úvodní obecná poznámka.Druhá moje poznámka má částečně obecný, většinou však konkrétní charakter.Návrh zákona ve své důvodové zprávě konstatuje, že se do něj promítá příslušná evropská směrnice, nicméně také připouští, že návrh promítá do našeho právního řádu též doporučení Rady Evropy a jejích expertních orgánů. A myslím si, že je namístě se zamyslet, nakolik musíme být - lidově řečeno - papežštější než papež, nakolik opravdu musíme věci, které nejsou po nás přímo požadovány příslušnou směrnicí, zapracovávat do našeho právního řádu. A tady si myslím, že odpověď by měla být zcela jednoznačná - nechceme být a nebudeme papežštějžší než papež, a proto do našeho právního řádu budeme zapracovávat jen to, co jsme skutečně povinni.

Poznámka třetí, tentokrát již konkrétní. Vidím skutečně jako základní problém mimo jiné ono stanovení okruhu tzv. povinných osob, a kladu si otázku, zda není příliš široký, zejména v případě těch osob, které jsou povinny sdělovat Ministerstvu financí identifikační údaje o některých druzích transakcí. Mezi těmito osobami je totiž celá řada subjektů, které lze považovat za svobodná povolání - advokát, daňový poradce, notář, pokud poskytuje právní služby v dané věci nebo úschovu. A to jsou všechno subjekty, které charakterizuje vztah ke klientovi založený na vzájemné důvěře. Klient sděluji skutečnosti, které nikomu jinému nesdělí právě proto, že mají tyto subjekty povinnost mlčenlivosti, a vice versa.

Zákon sice předpokládá, že za určitých podmínek mohou advokáti a další mlčenlivost zachovat - je to § 4 odst. 7 návrhu -, ale podle mého přesvědčení je to výkladově velmi nejednoznačné ustanovení, a tím pádem i problematické.

Myslím si, že uvedení těchto subjektů mezi povinnými osobami je třeba považovat za průlom v oblasti opatření proti praní špinavých peněz, a myslím si, že jedním z atributů právního státu je právo na právní ochranu, na právní zastoupení před soudem, a to právní zastoupení, ve kterém klient skutečně má maximální důvěru ve svého právního zástupce, např. v podobě advokáta.

Závěrem bych tedy doporučoval velkou obezřetnost při posuzování této normy a zejména bych apeloval na členy ústavně právního výboru, aby pečlivě prostudovali příslušnou směrnici Evropského společenství a pokusili se ze zákona odpreparovat to, co od nás není přímo považováno, a zejména bych apeloval na to ustanovení, které se týká prolamování povinnosti zachovávat mlčenlivost některým subjektům, abychom skutečně nenarušili soukromí každého z nás nad míru nezbytně nutnou a zejména abychom nenabourali onen základní atribut právního státu, kterým je právo na právní pomoc, právní zastoupení a z toho vyplývající také možnost zcela důvěřovat svému právnímu zástupci.

Děkuji vám za pozornost.