Návrh poslanců Petra Bendla, Miroslava Kučery st

Návrh poslanců Petra Bendla, Miroslava Kučery st., Petry Buzkové, Ivana Langera a dalších na vydání zákona o provozování rozhlasového a televizního vysílání /sněmovní tisk 717/ - prvé čtení

(Návrh zákona byl projednán dne 29.11.2000 na 29. schůzi PS ve sloučené obecné rozpravě společně s vládním návrhem a byl přikázán k projednání výborům - http://www.psp.cz)

 

Vážená paní místopředsedkyně, pane ministře, kolegyně a kolegové,

myslím si, že vystoupení obou zástupců předkladatelů a obou zpravodajů navodilo relativně klidnou atmosféru. Nechci ji nikterak rozbouřit. Předpokládám, že když všichni čtyři předcházející řečníci se vyslovili pro propuštění obou návrhů do druhého čtení s tím, že pan ministr dokonce naznačil vizi, jak by se mohl osud obou těchto návrhů vyvíjet, nemá smysl zde přednášet pětistránkové pečlivě připravené vystoupení.

Jako jeden z předkladatelů poslaneckého návrhu a současně jako předseda stálé komise Poslanecké sněmovny pro sdělovací prostředky cítím potřebu říci především k poslaneckému návrhu několik málo slov.Tento návrh není žádnou novinkou, žádným bleskem, který přichází z čistého nebe. Myslím, že pro nikoho by nemělo být překvapením, že návrh přišel do Poslanecké sněmovny a že přišel právě v takové podobě, jak jste měli možnost si jej prostudovat. Návrh totiž vychází z téměř devítiměsíční velmi důkladné diskuse, která byla vedena nad původním vládním návrhem zákona, který předkládal pan ministr kultury a který, bohužel, následně skončil stažením projednávání Poslanecké sněmovny.

Toto sdělení říkám úmyslně a vědomě právě proto, abychom si řekli, že předložení tohoto návrhu zákona Poslanecké sněmovně předcházela nesmírně dlouhá, někdy únavná, ale zodpovědná práce Ministerstva kultury, poslanců obou výborů, kulturního a poslanců, kteří jsou v mediální komisi, ale také expertů mimo Poslaneckou sněmovnu a exekutivu a samozřejmě také broadcasterů. Proto má poslanecký návrh takovou podobu, jakou má. Je to podoba, která vznikala po dlouhé týdny a měsíce, a především konkrétními hodinami práce konkrétních lidí.

Při charakteristice zákona bych se zaměřil pouze na některé nejdůležitější části, které obsahuje. Je to především za prvé definice základních pojmů. Návrh počítá s upřesněním definice tak, aby odpovídala směrnici "televize bez hranic", jak o ní hovořili všichni čtyři předřečníci. Za druhé. Návrh počítá se změnou postavení Rady pro rozhlasové a televizní vysílání. Myslím si, že je dobré, že i zástupce vlády, pan ministr kultury, bere postavení tak, jak je zde formulováno, nebo koneckonců toto postavení by se vyvíjelo i z návrhu, se kterým přišlo Ministerstvo kultury a ze společné práce mediální komise.

Za třetí. Návrh se týká nově problematiky licencí. Dovolte, abych se u tohoto bodu pozastavil, nebo tento návrh je nový proti původní stávající koncepci v tom, že se vyslovuje pro zcela jiný koncept, nebo otázka licencí, resp. vlastnictví se týká problematiky vlastnictví. V tuto chvíli tento nový koncept spočívá v tom, že vychází z důrazu na pluralitu informací, nikoli aby se zaměřoval prioritně na pluralitu vlastnickou. Proto jsme přesvědčeni, že v praxi nelze uregulovat vlastnictví v oblasti médií, protože ke změnám může docházet například formou tajných dodatků smluv, převodů různých obchodních podílů, akcií, opcí, opčních smluv apod.; proto pluralita informací, kde základním požadavkem je vědomí o tom, co a komu patří, a vědomí o tom, kdo, co a jakým způsobem vysílá.

Bylo zmiňováno, že předkladatelé pouze v míře nezbytně nutné omezují vlastnictví v oblasti médií. Dohoda na tom, že restrikce by měla být v tomto smyslu pouze monomediální, je velmi snesitelným kompromisem pro zastánce různých pohledů na tuto oblast, stejně tak jako pokud jde o multimediální restrikci, která v tuto chvíli přítomna není, ale omezuje se na přesně specifikované povinnosti informovat toho či onoho broadcastera, držitele licence o tom, zda vlastní či nevlastní podíl v jiném elektronickém médiu, případně v médiu tištěném. Myslím si, že právě tato velmi důsledná informační povinnost je klíčovou pro tu koncepci, kterou zde zmiňuji. Chceme vědět, kdo, co a jakým způsobem vysílá. To je základní změna proti minulosti a změna, kterou považuji za nesmírně pozitivní a správně řešenou.

Ve čtvrté oblasti, ke které sahá tento poslanecký návrh, jsou tzv. práva a povinnosti provozovatelů. Byla zde již zmiňována směrnice "televize bez hranic" a kvóty evropské produkce. Je o mně známo, že můj osobní náhled na tuto povinnost přicházející do České republiky z Evropy je absolutně negativní.

Pokud by záleželo jen na mém svobodném rozhodnutí, řekl bych kategoricky a tisíckrát ne, žádná takováto omezení, žádné takové diktáty pro soukromé provozovatele rozhlasového a televizního vysílání, nech si každý vysílá z produkce té či oné země, která se mu líbí, a o kvalitě této produkce nech nerozhodují zákonodárci, nech nerozhoduje zákon, ale především diváci, kteří se na takové vysílání budou nebo nebudou dívat. Osobně mám dokonce pocit, že evropská produkce ještě neznamená a priori, že je to produkce kvalitnější, než je mimoevropská. Mám dokonce vážné důvody pro to, pochybovat a domnívat se, že právě směrnice "televize bez hranic" vedla ke snížení kvality evropské produkce jako takové.

Poslední oblast, o které bych se rád zmínil, je problematika sankcí. Myslím si, že je zde potřeba zdůraznit filozofii sankcí tak, jak je obsažena v poslaneckém návrhu, nebo filozofie je velmi jasná, srozumitelná a čitelná. Vychází také z jednání mediální komise, kde bylo řečeno, že by bylo dobré sankce jednotlivě strukturovat, a to na sankce za málo závažné porušení zákona, sankce za závažné porušení zákona, sankce za opakované závažné porušení zákona a sankce za opakované zvláště závažné porušení zákona. Tady je jasná kategorie strukturace těchto sankcí.

Myslím si, že vážnosti provinění by měla také odpovídat míra sankčního postižení toho či onoho provozovatele rozhlasového a televizního vysílání. Myslím si, že právě takovýto řád a takovouto jasně definovanou filozofii stávající zákon postrádal, a myslím si, že je dobře, že nový poslanecký zákon s něčím takovým počítá. Zdůrazňuji, že je to filozofie, která vznikla na společném jednání jak poslanců, tak Ministerstva kultury.

Rád bych také vám všem dal na vědomí následující informaci, alespoň pro ty, kteří se zajímají o tuto problematiku a chtějí znát také jiný, než je logicky subjektivně ovlivněný pohled buď předkladatelů z řad poslanců, nebo pana ministra.Doporučuji a mohu nabídnou každému, kdo o to projeví zájem, stanovisko a posudek Ústavu státu a práva Akademie věd České republiky, který k poslaneckému návrhu zákona byl vypracován. Doporučuji nejnovější studii vypracovanou odborníky z Parlamentního institutu. Jsem přesvědčen, že také zkušenosti kolegů ze všech politických stran, kteří byli přítomni v Bruselu, dají za pravdu přinejmenším té elementární nepřesnosti, která je šířena o poslaneckém návrhu, že je v naprostém rozporu s tím, co po České republice Evropa žádá.

Kolegové zde již řekli, že se vyslovují pro společné projednání a společné propuštění obou návrhů do druhého kola. K tomuto závěru se také přikláním. Myslím si, že osud společného projednávání je osudem dobrým, a věřím, že se nám konečně věcně, v klidu, bez emocí, bez osobních výpadů podaří návrh dotáhnout do zdárného konce. Myslím si, že nejenom my, kteří ho předkládáme, a již jde o pana ministra, nebo o poslance, ale i ti, kterých se týká, což jsou provozovatelé rozhlasového a televizního vysílání, ale především diváci a posluchači, nový zákon potřebují.

Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky, 29. listopadu 2000