Vážený pane předsedající, páni ministři, kolegyně a kolegové,

velmi pozorně jsem vyslechl obsáhlé vystoupení pana ministra a musím říci, že s některými věcmi, které zmínil, mohu souhlasit, s některými souhlasit nemohu a s některými nemohu souhlasit zcela zásadně.

Na úvod svého vystoupení v rámci obecné rozpravy musím říci, že nepovažuji za příliš korektní tvrzení pana ministra, že k návrhu zákona nebylo více než 45 pozměňovacích návrhů. Já sám jsem při prvním čtení a projednávání tohoto návrhu zákona avizoval celou řadu pozměňovacích návrhů, které měly k dispozici kolegové ve výboru pro obranu a bezpečnost. Napočítal jsem jich jenom z mé legislativní dílny 48 a ještě jednou tolik výhrad obecných. Jestliže tedy na výboru někdo argumentoval, že tento zákon by neměl být projednáván v tomto předvolebním období, že je třeba na něj mít klid a dost času z důvodu stovek pozměňovacích návrhů, nemyslím si, že by to nebyl relevantní argument. Říkám, že je přinejmenším 100 výhrad, a z toho polovinu konkrétních pozměňovacích návrhů mám já sám. Tolik moje první konkrétní poznámka.

Druhá poznámka obecnějšího charakteru. Myslím, že mezi námi v této sněmovně není sporu o tom, že by stát měl garantovat ochranu práv občanů a bezpečnost jejich životů. Myslím si, že se na tom shodneme zcela jednoznačně, jde jen o to, co si konkrétně pod touto ochranou práv a garancí bezpečnosti představujeme.

V případě policie myslím je toho možné dosáhnout mimo jiné také kvalitním odměňováním jejich práce. O tom by měl být - ale není - navržený zákon. O lepší ochranu práv občanů a bezpečnost života občanů je možné usilovat také tím, že policejní sbor bude skutečně působit profesionálně a disciplinovaně. Že to bude sbor lidí, kteří jsou na jedné straně kvalitně odměňováni za svoji těžkou práci a na straně druhé jsou nekompromisně postihováni v případě, že se dopustí nějakého pochybení, které souvisí s výkonem jejich funkce nebo případně s výkonem jejich funkce přímo nesouvisí.

Současně také platí, že o ochranu práv občanů a bezpečnost jejich životů se může postarat pouze taková policie, která občany neobtěžuje, ale občanům pomáhá. Tento zákon by měl být skutečně základní motivační normou pro policisty. Motivační normou pro to, aby svoji práci dělali kvalitně, aby věděli, že kvalitní výkon služby se vyplatí, zatímco za jakékoliv pochybení v rámci výkonu služby přichází trest.

Tento zákon ale ve své koncepci míří jinam, než by měl. Odvolávám se na své vystoupení v rámci prvního čtení kdy jsem řekl, že koncepce řízení a podle toho se také odvíjející koncepce odměňování, může být dvojího druhu - tzv. manažerská nebo tzv. odborářská. V prvním případě je to odměňování a řízení skutečně podle vykonané kvality práce. To znamená, že je-li práce kvalitní, odměna je vysoká, a když práce kvalitní není, je odměna nízká, resp. žádná. V druhém případě je to odměňování podle kvantity, podle odpracované doby, podle toho, kolik kdo má čárek bez ohledu na to, jakou kvalitu za sebou tento člověk ponechává. Jsem přesvědčen - a opakuji tedy základní tezi svého vystoupení v rámci prvního čtení - že tento zákon je koncepčně špatný právě proto, že vychází z druhého principu. Odměňuje podle kvantity, podle čárek, nikoliv podle kvality.

Znovu připomínám, že z mého pohledu je motivace v rámci odměňování postavena na čtyřech pilířích. Za prvé na systému odměňování: okamžité reakce za odvedenou kvalitu práce, což by se mělo projevit na poměru tarifní a nadtarifní složky mzdy. Nadtarif by měl být podstatně vyšší, než je navrhován v tomto návrhu zákona, aby skutečně umožnil nadřízenému služebnímu funkcionáři odměnit policistu podle toho, jak kvalitně dobře pracuje nebo nepracuje.

Druhý pilíř motivace spočívá v systému vzdělávání. Zmínil se o něm pan ministr. Myslím, že je zde dosažen pouze částečně. Systém vzdělávání by měl znamenat, že se vyplatí pracovat sám na sobě.

Třetím pilířem je kariérní řád. Budu-li svoji práci dělat dobře, bude to pro mne znamenat postup v rámci služebního žebříčku, ale postup, který má smysl a o který mohou také policisté usilovat. Zkuste se zeptat řadového policisty, jestli má motivaci dělat velitele obvodního oddělení či nikoliv. Zda se mu za odpovědnost, kterou má oproti např. řadovému pochůzkáři, vyplatí takovouto zodpovědnou funkci zastávat, jestli si řadový pochůzkář díky právě čárkovému systému nevydělá podstatně více s podstatně menší odpovědností, než má jeho velitel. Myslím si, že je to problém stávajícího systému odměňování. Problém, který tento návrh zákona neřeší.

Čtvrtým pilířem je onen sociální program, tedy dlouhodobá motivace, reakce na celoživotní práci policisty, jakýsi jasný maják, jasné světlo na konci služebního poměru. Že se vyplatí celou dobu (lidově řečeno) sekat latinu, že se vyplatí nedopouštět se žádných pochybení, protože pokud toho někdo je schopen, pak tomu odpovídá jeho sociální zajištění v případě, že odchází do důchodu. A tady si opravdu myslím, že je namístě ono srovnání vojáků a policistů. Je absurdní, aby vojáci odcházeli ve vedoucích funkcích do důchodu s dvojnásobkem důchodu, než je tomu u de facto stejně postavených policistů u Policie ČR. Je to nespravedlivé a popírá to čtvrtý pilíř - sociální program (dlouhodobá motivace pro kvalitní výkon služby).

Vedle těchto čtyř pozitivních pilířů bych dodal ještě jeden, o kterém jsem nehovořil v rámci prvního čtení, je to motivace negativní. Motivace, která říká, že za porušení zákona musí přijít trest. A jde-li o policistu, který má garantovat ochranu práv, garantovat dodržování zákonů, pak se nebojím říci velmi tvrdou myšlenku, že v případě policisty za porušení zákona musí přijít trest absolutní. Jsem rád, že pan ministr připustil, že tento návrh zákona obsahuje velmi závažnou chybu, která právě takovouto negativní motivaci nepřináší. Tedy, že i policista, který se dopustil úmyslného trestného činu, se může v klidu, pokud včas "uteče", těšit na sociální vymoženosti, které tento zákon, resp. stávající zákon nabízí.

Já si opravdu myslím, že spor o tento zákon není sporem o jednotlivá dílčí ustanovení. Opravdu si to nemyslím. Teoreticky by bylo možné - pokud bychom se ztotožnili s tou koncepcí, která zde je postavena - přijmout 10, 20, 30 pozměňujících návrhů, někde přibrat, někde ubrat. Jsem opravdu přesvědčen, že tento spor je skutečně sporem koncepčním. Zda odměňujeme kvalitu vykonané práce nebo kvantitu vykonané práce, zda reagujeme na odpovědnost, kterou policisté mají nebo na ni nereagujeme. A proto si myslím, že stanovisko výboru, které navrhuje Poslanecké sněmovně vyslovit nesouhlas s tímto návrhem zákona, je stanoviskem správným. Nemělo by to znamenat signál do řad policistů, že Poslanecká sněmovna se nechce k tomuto problému postavit čelem. Měl by to být signál, že se k tomuto problému chce postavit jinak, než se k tomu postavilo stávající ministerstvo vnitra v čele s panem ministrem vnitra.

Osobně mám obavu, že pokud v tuto chvíli neprojde návrh na zamítnutí, eventuálně návrh na vrácení k dopracování a my se pustíme do podrobné rozpravy, ve které zazní možná stovka konkrétních pozměňovacích návrhů, o které bychom měli jednat bez detailního projednání veškerých dopadů, porovnání provázanosti jednotlivých pozměňovacích návrhů mezi sebou, aniž by měl možnost vyjádřit se k tomu výbor, mohli bychom udělat možná více škody, než kdyby tento návrh zákona prošel bez jakékoliv změny do třetího čtení a bez jakékoliv změny byl schválen.

Myslím, že bychom měli v případě, že neprojde návrh garančního výboru na zamítnutí této normy, poté, co bude téměř uzavřena podrobná rozprava, ještě před jejím ukončením rozpravu přerušit, odročit, umožnit projednání pozměňovacích návrhů v garančním výboru a teprve poté se k tomuto návrhu zákona vrátit.

Osobně se ale domnívám, že správný postoj - s těmi výhradami, které jsem říkal, s tou vizí pro policisty do budoucna, o které jsem se zmiňoval - by byl předložený návrh zákona zamítnout. V tomto smyslu se ztotožňuji s usnesením výboru pro obranu a bezpečnost. Děkuji za pozornost.

Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky, 13. března 2002