Vážený pane předsedo, vážení členové vlády, pane senátore, kolegyně a kolegové,

velmi pečlivě jsem si prostudoval předložený návrh ústavního zákona, kterým se mění ústavní zákon České národní rady 1/1993 Sb., Ústava České republiky, velmi pečlivě jsem také vyslechl jak vystoupení pana senátora coby zástupce předkladatele, tak i pana zpravodaje. Musím předem avizovat, že můj pohled na tento sněmovní tisk je zcela odlišný, než v těchto dvou vystoupeních zaznělo.

V souvislosti s avizovaným mým rozdílným pohledem bych se chtěl vyjádřit nejprve v rámci procedurálních výhrad, které mám k tomuto tisku, v druhé části potom bych chtěl přednést celou řadu věcných výhrad, a již obecných, nebo konkrétních.

Pokud jde o procedurální výhradu, zde sdílím zcela jednoznačné stanovisko pana zpravodaje kolegy Jičínského, nicméně se zcela odlišným závěrem. Sdílené stanovisko zní - myslím, že na tak zásadní normu, jako je novela ústavy, je čtyři měsíce před koncem volebního období pozdě, a že tudíž by taková zásadní norma neměla zde být projednávána. Proto si také myslím, že bychom se v tomto smyslu k této normě měli z tohoto formálního pohledu postavit.

Věcná výhrada obecného charakteru myslím začíná od samotné úvahy nad existencí či neexistencí Senátu. Pokud už se smíříme s myšlenkou existence dvoukomorového Parlamentu, měli bychom tak činit na základě rozdělení rolí a úkolů jednotlivých komor, aby byly jasné, srozumitelné a čitelné. Považuji za nesmyslné, aby komory byly svým vlastním zrcadlovým obrazem, aby byly - lidově řečeno - přepsány jejich kompetence takříkajíc přes kopírák.

Domnívám se, že Senát coby horní komora Parlamentu České republiky svoji roli, kterou má v rámci dvoukomorového Parlamentu, pochopil jinak, než bylo zamýšleno při psaní platné Ústavy České republiky. V důsledku toho se na místo působení coby garant jistoty, pilíř jistoty, garant ústavnosti sám proměnil v místo, kde probíhá něco, co nazývám - aniž bych to chtěl bagatelizovat a zesměšňovat - čtvrté čtení zákonů. Proměnil se v místo, kde se probírají jednotlivé dílčí detaily zákonů, které schválila Poslanecká sněmovna, namísto toho, aby se zabýval konceptem zákona jako takovým, aby si vybíral pouze některé zákony, které považuje za skutečně klíčové, aby se zabýval jejich vztahem k ústavnímu pořádku České republiky. I z tohoto pomýlení Senátu plyne tento návrh, který máme v tuto chvíli před sebou.

Pokud jde o konkrétní výhrady, které mám k předloženému tisku. Senátoři a Senát coby předkladatel se nechali částečně inspirovat návrhem změny ústavy, kterou zpracovala skupina poslanců, které schválila Poslanecká sněmovna, a začlenili je do svého návrhu tohoto ústavního zákona. Jde o onu problematiku zániku mandátu z důvodu spáchání úmyslného trestného činu, jde o zánik mandátu ze zákona v případě odsouzení k výkonu nepodmíněného trestu odnětí svobody. Současně se nechali také kolegové ze Senátu inspirovat řešením problematiky omezení imunity, a to pouze na dobu výkonu funkce poslaneckého, resp. senátorského mandátu.

Vše ostatní ale podle mého přesvědčení není zkvalitněním ústavy na základě její desetileté existence a na základě deseti let zkušeností, které s platnou ústavou máme. Zejména si myslím, že tento návrh není reakcí na konkrétní problémy, které deset let existence této ústavy přineslo. Podle mne zcela absentuje, resp. je nedostatečně řešen problém principu posílení veřejné kontroly některých rozhodovacích procesů. Vzpomeňte si prosím na koncept, který byl obsažen v poslaneckém návrhu novely ústavy, pokud se týkalo jmenování členů bankovní rady. Šlo nám tehdy přece o to, abychom věděli nejen my, ale zejména česká veřejnost, kdo je navrhován do tak významné funkce, proč je navrhován a zda je vůbec způsobilý k tomu, aby takovouto funkci zastával.

Myslím, že zcela chybí reakce na konkrétní problém, kterému jsme v minulosti čelili, za doby platnosti Ústavy České republiky, a to je problém sestavování vlády a problém, který se několikrát zde objevil, problém, který by se dal popsat jednoduchým příměrem: co je rozhodující pro sestavení vlády - zda to, co probíhá ve volbách, zda rozhodování občana ve svobodných volbách, nebo zda to, co probíhá až po volbách, a to za přímé a velmi silné účasti prezidenta.

Myslím, že zcela nedostatečně tento návrh řeší problematiku předcházení krizím ústavního systému, tak jak je řešil návrh poslanecký. Neřeší dostatečně problém, kdy je vyslovena nedůvěra vládě, kdy dochází k rozpouštění Poslanecké sněmovny. Vzpomeňte si na problém existence dvou předsedů vlády, které jsme měli v případě podání demise vlády jako takové.

Oproti tomu kolegové ze Senátu řeší svůj vlastní problém. Myslím, že by se to dalo nazvat hledáním vlastní identity a vlastní role, a řešení tohoto hledání kolegové vidí v jednostranném posílení svých kompetencí. Myslím, že to je špatně. Myslím si, že řešení leží úplně někde jinde. Leží v zásadní reformě ústavního systému. Myslím, že takováto zásadní reforma ústavního systému nemůže být projednávána několik málo měsíců před koncem volebního období. Dobrá doba myslím je maximálně polovina volebního období, tak aby byla dostatečně dlouhá doba na přípravu této změny a dostatečně dlouhá doba na zažití této změny.

Osobně si myslím, že bychom měli mít po příštích volbách odvahu k ústavní reformě. Rád bych přispěl do této reformy svým vlastním dílem, svou vlastní inspirací, která oproti posilování role Senátu leží úplně někde jinde. Spočívá ve zrušení Senátu, zavedení jednokomorového parlamentu, zavedení prostého většinového systému, kterým by byli voleni poslanci do této jedné komory nebo jednokomorového parlamentu, zmenšení počtu poslanců, zvětšení počtu volebních obvodů, což by ve svém důsledku znamenalo vyšší šanci pro každého z nás, kteří bychom v takovémto parlamentu jednoho dne možná seděli, více se identifikovat s volebním obvodem, který by byl výrazně menší, než jsou ty, ve kterých budeme nebo jsme byli voleni. Mělo by to znamenat šanci pro silnější odpovědnost každého z nás vůči těm, kteří nás zvolili, měla by to být šance pro větší kontrolu toho, co zde děláme, ze strany těch, kteří nás volili. Myslím, že by to byla šance pro zvýšení důvěryhodnosti politického systému jako celku, a tím i k vyšší spokojenosti občanů s tímto systémem. Myslím, že toto by měl být základní motiv jakékoli změny ústavy, a já jsem přesvědčen, že návrh, který nám kolegové ze Senátu předložili, takovýto cíl nebo naplnění tohoto cíle nepřináší, a proto jednak si netroufám v tuto chvíli navrhovat vrácení k přepracování, protože to považuji za nedůstojné.

Myslím, že korektní je, když už prezentuji tak zásadně odlišný názor, navrhnout zamítnutí předloženého ústavního zákona, a to také svým vystoupením činím.

Děkuji za pozornost.

Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky, 12. února 2002