Ivan Langer, místopředseda PSP ČR:

Vážený pane předsedo, členové vlády, kolegyně a kolegové,

dne 3. prosince loňského roku jsem podal písemnou interpelaci na ministra vnitra, a to ve věci nezákonnosti prohlídky údajného sídla společnosti Nomura International. A to na základě informací z tisku, podle kterých Ústavní soud dne 27. listopadu loňského roku vyhověl ústavní stížnosti této společnosti a konstatoval, že provedená policejní prohlídka ze dne 30. ledna loňského roku byla protiprávní a porušila ústavou chráněné právo stěžovatele na nedotknutelnost soukromí.

V této souvislosti jsem se na pana ministra vnitra obrátil s několika otázkami, z nichž osobně považuji za nejdůležitější otázku, v čem vidí příčiny tak závažného pochybení, kdy Ústavní soud ruší, resp. označí postup policie za nezákonný, a zejména jaké v rámci pravomoci ministra vnitra vytvoří pan ministr záruky, aby k obdobným pochybením, nazval jsem to excesem, v práci složek Ministerstva vnitra již v budoucnosti nedocházelo. Samozřejmě že mě také zajímalo, jak eventuálně bude postupovat vůči konkrétním osobám v řadách policie, které se tohoto nezákonného postupu dopustily. Pan ministr mi odpověděl velmi stručně a odpověď máte v příloze tohoto tisku.

Za nejdůležitější jeho odpověď považuji jeho konstatování, že policie při provádění nezákonné prohlídky vycházela z údajů získaných z veřejně dostupných zdrojů a z poznatku policejního orgánu. Pan ministr mi odpověděl, že nezákonnost policejního postupu vyplývá z odlišného právního názoru a že se nedomnívá, že by odlišný právní názor měl být důvodem pro vyvozování jakýchkoliv kázeňských či jiných opatření vůči osobám z řad policie, které se tohoto postupu, který byl označen za nezákonný, účastnily. Současně také, a to považuji za velmi smutné, pan ministr konstatoval, že jako ministr vnitra nebude moci zaručit, že by k obdobné situaci v budoucnu nedocházelo, a - to musím uznat za logické, ovšem jen z části - odvolání se na to, že mu nepřísluší zasahovat do postupu a rozhodování orgánů činných v trestním řízení. Tolik rekapitulace stavu.

Věřím, že se shodneme, a věřím, že nejenom já a pan ministr vnitra, že by měla platit jasná a nezpochybnitelná skutečnost, že každý, kdo poruší platné zákony této země, musí počítat s trestem, musí počítat s důsledným postupem orgánů činných v trestním řízení. Stejně tak věřím, že se shodneme na tom, že klíčovým momentem důvěry veřejnosti ve vládu práva je důvěra veřejnosti v policii a v její schopnosti být skutečně důsledným ochráncem těch, kdo zákon dodržují a jejichž práva jsou někým jiným narušena, ohrožena či poškozena. To podle mne v tom nejzákladnějším znamená, že ten, kdo vymáhá dodržování zákona, sám nesmí zákon porušovat.

Věřím také do třetice, že je shoda mezi mnou a panem ministrem, že jedním z nejzákladnějších principů demokratického právního státu je respekt k nezávislosti orgánů činných v trestním řízení a jejich odolnost vůči zásahům politické moci. A doufám, že tomu tak v tomto případě skutečně bylo.

Případ, kvůli kterému jsem interpeloval, je podle mne o to vážnější, nebo souvisí s probíhajícím arbitrážním řízením mezi Českou republikou a společností Nomura, resp. Saluka Investments. Tedy v tom, že každé pochybení ze strany českého státu může mít vážné dopady na rozpočet České republiky, a tím i na každého občana této země. Rád bych proto v této souvislosti zdůraznil, a to z důvodů, abych předešel pochybnostem a možným spekulacím, že cílem mé interpelace není v žádném případě zhoršit postavení naší republiky ve výše uvedeném sporu. Naopak, jde mi o to, abych upozornil na pochybení orgánů státu, pochybení, která konstatovala nejvyšší ústavní autorita, Ústavní soud, na pochybení, která ve svém důsledku mohou toto postavení a výsledek sporu pro Českou republiku zhoršit. Jde mi o to, a proto interpeluji, aby tato pochybení byla napravena a aby pokud možno se již v budoucnu nikdy neopakovala.

Současně chci také sdělit, že se žádnou z osob, o které v této věci jde, nejsem v žádném styku, že na uvedené věci nemám žádný osobní zájem ani z ní nemám žádný osobní prospěch. Říkám to také proto, abych i v tomto předešel pochybnostem o důvodu podání této interpelace.

Nález Ústavního soudu, na který se odvolávám a který byl důvodem mé interpelace, jako nejvyššího garanta ochrany základních práv a svobod občanů České republiky v této, ale i v další věci, která souvisí s předmětem mé interpelace, mě vede k závěru, který je nepříjemným zjištěním, a věřím, že nepříjemným nejen pro mne, nýbrž pro každého z nás, kdo si přejeme, aby Policie České republiky byla skutečně garantem zákonnosti u nás. Proč to říkám? Ústavní soud České republiky ve svém nálezu ze dne 31. října roku 2001 ve věci postupu české policie konstatoval:

1. Prohlídkou jiných prostor provedenou dne 3. ledna 2001 v prostorách stěžovatele v Praze 1, Husova ulice 5, účastník řízení Policie České republiky, Úřad vyšetřování pro Českou republiku, porušil čl. 7 odst. 1, čl. 10 odst. 2 a 3, čl. 11 a čl. 12 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod.

2. Ústavní soud zakazuje Policii České republiky, Úřadu vyšetřování pro Českou republiku, pokračovat v porušování citovaných základních práv a svobod stěžovatele.

3. Ústavní soud přikazuje Policii České republiky, Úřadu vyšetřování pro Českou republiku, obnovit stav před porušením práv a svobod stěžovatele, to znamená vrátit stěžovateli materiály odňaté při předmětné prohlídce a blíže specifikované v protokolu o provedení prohlídky jiných prostor, pozemků, ze dne 30. ledna 2001.

Osobně doporučuji všem, kteří chcete věnovat této interpelaci poněkud vyšší pozornost, abyste se seznámili s odůvodněním nálezu Ústavního soudu, které zde mám k dispozici, nebo jde o nesmírně zajímavé, nicméně musím konstatovat, že současně také velice smutné čtení. V této souvislosti, aby bylo zřejmé, o jak závažnou skutečnost jde, připomínám ještě nález Ústavního soudu, který byl uveden pod spisovou značkou III.US 287/96, tedy nález, který je více než pět let starý, ve kterém Ústavní soud již dříve judikoval, že domovní svoboda svou povahou a významem spadá mezi základní lidská práva a svobody, nebo spolu se svobodou osobní a dalšími ústavně zaručenými základními právy dotváří osobnostní sféru jedince, což představuje nezbytnou podmínku důstojné existence jedince a rozvoje lidského života vůbec.

Jestliže proto ústavní pořádek České republiky připouští průlom do této ochrany, děje se tak toliko a výlučně v zájmu ochrany demokratické společnosti jako takové, případně v zájmu ústavně zaručených základních práv a svobod jiných. Sem spadá především nezbytnost daná obecným zájmem na ochraně společnosti před trestnými činy a dále tím, aby takové činy byly zjištěny a potrestány. Přípustnost domovní prohlídky je třeba chápat jako výjimku, která nadto vyžaduje restriktivní interpretaci zákonem stanovených podmínek její přípustnosti. Ústavně jsou zaručena základní práva a svobody zakotvené v Listině a v úmluvě se též vztahují na osoby právnické, přirozeně za splnění předpokladu, že to povaha věci umožňuje.

Kogentní ustanovení § 83a trestního řádu, tedy v tehdejším znění, vyžaduje náležité odůvodnění - což podtrhuji - náležité odůvodnění příkazu k prohlídce jiných prostor a pozemků a doručení tohoto příkazu tomuto uživateli dotčených prostor nebo pozemků, jež mají být podle příkazu prohlédnuty. Z hlediska respektování ústavně zaručených základních práv a svobod je zřejmé, že příslušná domovní prohlídka může být provedena toliko v prostorách subjektu, který je v příkazu k ní řádně označen. Jinými slovy již pět let před provedením zásahu policie, o kterém hovořím, se k podmínkám provádění domovní prohlídky Ústavní soud myslím zcela jasně, pregnantně, výstižně vyjádřil.

Pan ministr ve své odpovědi na moji interpelaci odpověděl, že vyšetřoval vycházel před vydáním příkazu k prohlídce jiných prostor v sídle společnosti Quartermaine Capital, s.r.o., dříve Nomura Capital, s.r.o., z veřejně dostupných zdrojů a poznatků policejního orgánu, s tím, že v závěru své odpovědi pan ministr vnitra dokonce připouští jiný výklad příslušných ustanovení trestního řádu policejními orgány. Stačí jen v tuto chvíli připomenout onen citovaný nález Ústavního soudu, z něhož jsem citoval před chvílí.

Mimo jiné i proto musím s politováním konstatovat, že odpověď pana ministra je třeba označit za nedostatečnou. Domnívám se tedy zcela v souladu s tím, co judikoval Ústavní soud, že policejní orgány by si měly při vyšetřování takto závažné věci důsledněji ověřovat informace z veřejně dostupných zdrojů, nebo ukvapená a rychlá rozhodnutí, která jsou později prohlášena nejvyšší ústavní autoritou za nezákonná, v žádném případě nepřispívají k deklarovanému dodržování zákonnosti při vyšetřování. Takzvaná analogie postupu, na kterou se pan ministr vnitra odvolává, je v tomto případě zcela nepřípustná, nebo je vyloučena v případech ustanovení trestního řádu, která připouštějí zásahy do základních práv a svobod, mezi které bezesporu patří nedotknutelnost osoby a jejího soukromí. V tomto konkrétním případě analogie trestního řádu podle tvrzení ministra vnitra je rozdílná interpretace zákonných ustanovení a ta není možná a je v rozporu se základními zásadami trestního řízení, které jsou uvedeny v ustanovení § 1 trestního řádu, jakož i s ústavním pořádkem České republiky.

V této souvislosti ale musím poukázat na další rozhodnutí Ústavního soudu České republiky, které naleznete pod spisovou značkou I ÚS 182/01, kdy Ústavní soud konstatoval další skutečnosti, které by ve svém důsledku mohly vést k nezákonnosti celého trestního řízení v této věci. Touto skutečností je namítaná nesrozumitelnost sdělení obvinění. O co jde. Policie České republiky, Úřad vyšetřování České republiky, tehdy, v loňském roce, vede trestní řízení proti několika osobám pro podezření ze spáchání trestného činu úvěrového podvodu podle § 250B odst. 1 trestního zákona, spáchaného ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 téhož zákona. Proti tomuto faktu nelze nic namítat, nebo platí to, co jsem již zmínil, že policie musí být garantem zákonnosti, musí důsledně postupovat proti všem, kdo platné zákony této republiky nerespektují resp. jsou z tohoto důvodně podezřelí. Toto trestní stíhání, o kterém hovořím, bylo zahájeno sdělením obvinění, vůči kterému byla vznesena námitka pro jeho nesrozumitelnost. Na to reagovala rozhodující státní zástupkyně úkonem, který nazvala - a prosím právníky o pozornost - upřesněním sdělení obvinění. Vzhledem k tomu, že ani z tohoto upřesnění sdělení obvinění nebylo jasné, co je obviněným kladeno za vinu, čeho se měli dopustit, byla podána již výše zmíněná ústavní stížnost druhá.

Ústavní soud oproti stížnosti první tuto druhou sice odmítl, ale odmítl ji z důvodu, že případné protiústavní procesní vady lze napravit zákonem předvídaným způsobem, a to především orgány činnými v trestním řízení samotnými. Ústavní soud k zásadní námitce nesrozumitelnosti sdělení obvinění uvedl následující. Cituji: Jakkoliv se může jevit Ústavnímu soudu obecně pokyn státního zástupce k upřesnění sdělení obvinění výjimečným, přičemž je třeba dát za pravdu stěžovateli v tom, že termín upřesnění sdělení obvinění platný trestní řád vůbec nezná, nemohl Ústavní soud odhlédnout od konkrétních okolností daného případu.

Podotýkám, že přes další rozhodnutí státní zástupkyně v této věci, kdy následně zrušila sdělení obvinění jiné osobě právě pro onu nekonkrétnost, kterou lze zhodnotit jako reflexi státní zástupkyně názoru Ústavního soudu ve věci samotné, která byla napadena ústavní stížností, zjednána náprava dosud nebyla.

Celý případ, a tím se dostávám do druhé části své interpelace, má ovšem ještě jeden závažný rozměr, a tím je pochybnost, nakolik byl a je dosavadní postup orgánů činných v trestním řízení postupem sice obsahujícím závažná pochybení, a já věřím, že nikdo nejvyšší ústavní autoritu v tuto chvíli zpochybňovat nebude, nicméně nakolik je postupem skutečně nezávislým a prostým jakéhokoliv politického vlivu. Podle informací uveřejněných v denním tisku na počátku tohoto roku by vyšetřování případu, který je předmětem mé interpelace, mělo být ukončeno, a to i přesto, že údajně ještě nebyly provedeny ani důkazy, které navrhl sám vyšetřovatel, zejména klíčový, soudně znalecký posudek z oboru ekonomiky. Vyšetřovatel měl prý i zrušit další plánované vyšetřovací úkony s odůvodněním, že je vše nadbytečné, že na provedení dalších důkazů není čas, nebo vyšetřování má být údajně dokončeno do konce loňského roku. A tím se dostávám již k dříve uvedené otázce, nakolik je průběh tohoto případu skutečně prost jakéhokoliv vnějšího vlivu.

Předpokládám, že každý z nás, kdo jsme činni v politice, jsme si na počátku tohoto roku všimli - označím to za sebevědomé - prohlášení ministra vnitra, které bylo uveřejněno v placené inzerci ČSSD na stránkách denního tisku. V něm oznamoval, kolik a které ze známých případů vyšetřovaných policií je u konce, kolik a které osoby budou ještě za vlády této politické strany postaveny před soud. A já myslím, že je zcela na místě si v tuto chvíli položit otázku, nakolik je tato skutečnost jen souhrou náhod, nakolik skutečně jde jen o pouhou shodu okolností a nakolik se jedná o cílenou snahu, logickou do určité míry, snahu této administrativy dotáhnout stůj co stůj do konce, a to ještě před volbami, volební tahák sociální demokracie, kterým byla tzv. akce čisté ruce, tedy dotáhnout tyto případy alespoň před soud, aby alespoň před volbami byla podána obžaloba, aby alespoň před volbami soud začal jednat, s tím, že co bude po volbách, to už nikoho nezajímá. Pokud soud náhodou rozhodne o zproštění, potom to bude označeno za rozhodnutí soudu.

Myslím, že pochybení a pochybností v tomto případě je podle mne až příliš mnoho a pan ministr je ve své odpovědi na moji písemnou interpelaci nijak neobjasnil ani nijak nevyvrátil. Pokud tak neučiní ani nyní, a já předpokládám, že vystoupí v obecné rozpravě, nebude možné tuto odpověď nadále považovat za dostatečnou a nebude možné navrhnout jiný postup než vyslovení nesouhlasu s touto odpovědí. Ale to už bych předbíhal událostem. Návrh na usnesení v této věci podám teprve poté, až jak se k výše uvedeným skutečnostem pan ministr vnitra vyjádří.

V tuto chvíli vám děkuji za pozornost.

 

Stanislav Gross, ministr vnitra České republiky:

Vážený pane předsedo, pane místopředsedo, paní poslankyně, páni poslanci,

já bych asi začal tím, že název interpelace pana místopředsedy Langera vůbec nebyl o pochybnostech při sdělení obvinění, vůbec nebyl o závislosti či nezávislosti orgánů činných v trestním řízení, ale byl o té prohlídce, která byla předmětem zkoumání Ústavního soudu. To je první věc, kterou by bylo dobré říci, a proto považuji za vcelku nelogickou představu pana místopředsedy Langera o tom, že budu schopen tady odpovědět na některé otázky, které přednesl v závěru. Buďto pan místopředseda Langer chce odpovědět na některé otázky, a to by bylo dobré, kdyby předem upozornil, že se budou vztahovat k záležitostem, o kterých zde hovořil. Anebo odpověď nechce a je to spíše řečnické cvičení nebo nějaký jiný politický tah, a pak samozřejmě ví, že nemůže dostat odpověď na některé otázky.

Abych se vrátil k záležitosti prohlídky jiných prostor, která byla předmětem zkoumání soudu a která byla také avizována v této interpelaci. Nebudu příliš polemizovat s tím, co tady říkal pan místopředseda Langer, protože skutečně nehodlám zpochybňovat autoritu Ústavního soudu, ani ji nemohu zpochybňovat, pouze bych jenom podotkl, že ta věc není tak dramatická, jak byla prezentována, a to z jednoho prostého důvodu. Adresa, na které byla dělána domovní prohlídka, patřila té firmě, respektive sídlila v ní ta firma, vůči které byla legálně dělána domovní prohlídka, ale na stejné adrese ve stejných prostorách sídlila i jiná firma. A to bylo předmětem sporu.

Pokud si někdo myslí, že v tom bylo něco jiného, jak tady bylo naznačováno, porušování zákona, případně vyvozování trestněprávní odpovědnosti, tak je dobré podat třeba trestní oznámení pro podezření ze spáchání trestného činu zneužití pravomoci veřejného činitele a věc bude důkladně a objektivně posouzena.

Tolik k té záležitosti, která se týkala toho, co zkoumal Ústavní soud. Víc k tomu skutečně dodat nelze, protože chyba nebyla dramatická v tom směru, že by prostě policie vlítla v uvozovkách někam, kde neměla povolení, někam, kde by se nenacházelo nic, co souvisí s předmětnou trestní záležitostí, nicméně chyba byla v tom, že v těch prostorách sídlila jiná firma, která s předmětnou záležitostí skutečně - respektive nebyla předmětem konkrétní prohlídky jiných prostor.

Pak bych chtěl vyzdvihnout to, co tady říkal pan místopředseda Langer, což mě zaujalo, a jsem rád, že to tady zaznělo. To znamená ujištění o tom, že pan místopředseda Langer nemá nic společného ani se nestýká s lidmi, kteří jsou předmětem této trestní kauzy. To si myslím, že je dobře, že zaznělo zde na mikrofon, protože samozřejmě, tak jak může být tady vznášena otázka o pochybnostech v tom směru, že policie je pod něčím tlakem, tak samozřejmě mohou vznikat pochybnosti o tom, jestli některá vystoupení, a již mediální, nebo při interpelacích nejsou právě motivována něčím jiným. A já skutečně jsem rád, že pan místopředseda Langer řekl, že s nikým z lidí, kteří jsou v této trestní kauze stíháni, v kontaktu není a nezná se s nimi.

Co se týče záležitosti nesrozumitelnosti sdělení obvinění, to je záležitost, která musí být posuzována a směřována někam jinam, protože opravu, respektive upřesnění, jak zde i pan místopředseda Langer říkal, dělal dozorující státní zástupce, respektive dozorující státní zástupkyně. A státní zástupci nespadají ani do organizační působnosti Ministerstva vnitra. Stejně tak předmětná prohlídka jiných prostor byla po předchozím projednání a po předchozím souhlasu příslušného dozorujícího státního zástupce. Čili i zde je na místě ještě jednou upřesnit jeden princip, který spočívá v tom, že ani ministr vnitra, ani poslanec, ani místopředseda Poslanecké sněmovny nemůže zasahovat do jednotlivých procesních úkonů. Jediný, kdo tak může učinit, je příslušný dozorující státní zástupce. V tomto případě dozorující státní zástupce tento úkon před vykonáním schválil.

Co se týče záležitosti arbitráže, o tom se tady již hovořilo, respektive je to v závěru mé písemné odpovědi na otázky pana místopředsedy Langera. Nemá smysl se k této záležitosti vracet, protože v té arbitráži samozřejmě budou hrát roli mnohé záležitosti, nicméně ty trestní záležitosti by neměly být nikterak ovlivněny průběhem arbitrážního řízení, protože v tomto směru orgány činné v trestním řízení budou konat bez ohledu na to, jak se bude vyvíjet příslušná arbitráž.

Jak už jsem říkal v úvodu, pokud jde o další procesní postupy, jako je sdělování obvinění, jako je ukončení vyšetřování, jako je tady konstatování toho, že vyšetřovatel se rozhodl některé úkony neučinit, to má pan místopředseda Langer více informací než já. Já nevím o tom, že vyšetřovatel v této věci se rozhodl některé úkony udělat a posléze neudělat. Možná by bylo dobré zeptat se pana místopředsedy Langera, odkud má takovéto podrobnosti z aktuálního stavu vyšetřování v této trestní kauze, když - jak řekl - se s nikým z předmětných lidí nezná a nekomunikuje s nimi.

Děkuji.

 

Ivan Langer, místopředseda PSP ČR:

Vážený pane předsedo, členové vlády, kolegyně a kolegové,

pokud toto má být doplnění odpovědi pana ministra na moji interpelaci, tak to musím považovat za doplnění naprosto nedostačující, protože jestli někdo konstatuje, že chyba v policii nebyla závažná, chyba, když někdo někam vejde, zabaví materiály a odnese si je pryč a je tento postoj nebo postup shledán Ústavním soudem jako nezákonný, kdy dokonce Ústavní soud musí přikázat, respektive zakázat policii, aby pokračovala v takovém postupu, přikázat policii, aby vrátila to, co sebrala někomu, komu to sebrat neměla, tak mi to rozhodně jako málo závažná chyba nepřipadá.

Skutečně trvám na tom, co jsem řekl ve svém vystoupení, že s žádnou osobou, o které v této věci jde, nejsem ve styku, že na uvedené věci nemám žádný osobní zájem a nemám z ní žádný osobní prospěch. Jenom mě mrzí, že pan ministr namísto toho, aby se postavil k celému problému čelem, tak se snaží od něj uskakovat, skrývat se a ukazovat prstem na někoho jiného a říkat pozor, podezřelý je ten, kdo se snaží mě osobně kritizovat.

Jestli je toto všechno, co pan ministr chtěl v této věci říci před touto sněmovnou, tak potom je mi to velmi líto a musím jednak konstatovat, že mám vážné obavy z toho, že přístup pana ministra je jenom dalším vybídnutím k tomu, aby Policie České republiky nebyla skutečně důsledným garantem zákonnosti v této zemi, aby policie byla důsledná při postihu všech těch, kdo si postih zaslouží, ale současně aby při svém postupu byla vždy korektní, důsledná a zejména postupovala podle platných zákonů této země.

Je mi to líto, ale v tuto chvíli musím navrhnout Poslanecké sněmovně návrh usnesení, kterým Poslanecká sněmovna vyslovuje nesouhlas s odpovědí pana ministra na moji interpelaci.

 

Stanislav Gross, ministr vnitra České republiky:

Pane předsedo, paní poslankyně, páni poslanci,

abych navázal na konstruktivní duch vystoupení pan místopředsedy Langera, tak chci říci, že by bylo dobré si uvědomit, jaké jsou možnosti ministra vnitra v jednotlivých konkrétních trestních kauzách. Jestliže dozorující státní zástupce odsouhlasí návrh vyšetřovatele - dnes příslušníka společné služby kriminální policie a vyšetřování - k nějakému konkrétnímu procesnímu úkonu, tak samozřejmě předem není vůbec myslitelné, aby ministr vnitra jakoby něco ještě dodatečně schvaloval, protože k tomu za prvé nemá žádné zmocnění v zákoně, je to procesní úkon orgánů činných v trestním řízení, a za druhé by to ani technicky nebylo možné, protože ministr vnitra nemá takový okruh informací. Čili asi se shodneme na tom, že není možné, aby se vložil nějaký nový článek do toho, než někdo bude takovýto procesní úkon realizovat. To myslím, že je naprosto nepochybné, že toto nelze.

Co lze, a to se také pokusím učinit, je to, aby v rámci školení, která se provádějí u příslušníků společné služby kriminální policie a vyšetřování - to školení probíhá v návaznosti na nový trestní řád a probíhá permanentně od poloviny loňského roku a ještě každý příslušník této společné služby několika běhy takovéhoto školení bude procházet - tak aby v rámci těchto školení se také věnoval čas této problematice. To se nepochybně udělat dá a nepochybně to prospěje atmosféře v České republice a to učiním.

 

Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky, Praha, 13. února 2002