Ministr vnitra ČR Ivan Langer Pane prezidente, páni předsedové, milé dámy a pánové, omlouvám se za své vystoupení. Nechtěl jsem vystoupit. Přesto mi dovolte, abych začal jednou glosou. Je zajímavé sledovat obsah vystoupení, která zazněla ještě před polední přestávkou. Ti, kteří chtějí volit Václava Klause prezidentem České republiky, hovořili o Václavu Klausovi. Ti, kteří nechtějí volit Václava Klause prezidentem republiky, volili (?) a hovořili o Václavu Klausovi.

Myslím si, že se zde potýkáme se zvláštní situací, kdy je nám podsouváno, že ten či onen druh volby napovídá nebo nahrává tomu či onomu kandidátovi. Já se domnívám, že to je špatná cesta. Myslím si, že volba jako taková možná pro někoho takovýto význam má, ale pro nás pro všechny by způsob volby měl být veden úplně jinou motivací, než je to, jestli fandím tomu nebo onomu kandidátovi. A určitě tady neplatí, že ten, kdo hlásá veřejnou volbu, je větší demokrat než ten, který upřednostňuje tajnou volbu.

Přesto mi dovolte, abych já zde prohlásil, že pro mne tajná volba je jedním ze symbolů toho, proč jsem byl v listopadu 1989 členem stávkového výboru, a na rozdíl od svého kolegy Mejstříka jsem svůj názor nezměnil. Já jsem v té době stávkoval mimo jiné proto, abych mohl tajně volit, protože jsem si pod tajnou volbou dokázal představit a představuji jednu z nejzákladnějších svobod a hodnot demokracie.

Respektuji váš názor, kteří jste přesvědčeni o tom, že veřejná volba je lepší. Dovolte mi, abych já zde svůj hodnotový princip takovýmto způsobem zdůraznil. Ano, považuji tajnou volbu nikoliv za něco nemravného, nestoudného, ale za něco, čeho si musíme vážit, nebo alespoň bychom si toho měli vážit.

Poslední poznámka. Před pěti lety společnou schůzi obou dvou komor vedl, nepletu-li se, pan Zaorálek. Myslím si, že stojí za to v tuto chvíli si zapamatovat, a tady bych rád navázal na svého kolegu senátora Štěcha, na to, co řekl - že buď zde platí, že jsme shromáždění volitelů, buď zde platí, že každý z nás má stejnou váhu hlasu, že každý hlas každého nás má mít stejné právo o tom rozhodnout, jakým způsobem postupovat, ať rozhodne Parlament jako celek, jakým způsobem máme při volbě prezidenta postupovat.

To si myslím, že je přesně to pravidlo, vůči kterému se někteří předřečníci odvolávali: neshodnou-li se právníci, neshodnou-li se politici, má rozhodnout zdravý rozum!

Děkuji za pozornost.

Ivan Langer, 8. února 2008