(Sněmovna přijala dne 6. 1. 2001 na 30. schůzi PS usnesení, http://ww.psp.cz)

Vážený pane předsedající, pane předsedo vlády, pane předsedo Poslanecké sněmovny, kolegyně a kolegové,

domnívám se, že čím déle kritická situace v České televizi trvá, tím více se vytrácí podstata této situace a tím více se současně asi vědomě a účelově od této podstaty odvádí pozornost. Říká se, že opakování je matka moudrosti, a a už to možná někomu připadne jako nezáživné a nudné, já jsem přesvědčen, že opravdu je občas vhodné podívat se zpátky a osvěžit si pamě, a myslím, že v tomto případě to platí více než kdy jindy.

Ve svém vystoupení bych proto chtěl podstatu krize v ČT připomenout, chtěl bych provést rekapitulaci událostí tak, jak probíhaly, a tak, jak na sebe navazovaly. Především ale musím na úvod jasně a jednoznačně odmítnout tvrzení, že to, co v tuto chvíli probíhá kolem České televize, je bojem za svobodu slova, bojem za nezávislost České televize.Jsem si jist, že mé vystoupení toto mé tvrzení jednoznačně potvrdí. Myslím, že vývoj událostí v České televizi je možné rozdělit do tří fází.

První fáze - tu bych nazval ekonomickou - byla nastartována odmítnutím schodkového rozpočtu České televize na tento rok, odvoláním bývalého generálního ředitele Chmelíčka provázeným jasným, srozumitelným a nezpochybnitelným rozhodnutím a oznámením Rady České televize o tom, že je rozhodnuta vnést pořádek do hospodaření České televize, že je rozhodnuta provést vyšetřovací audit o hospodaření České televize. A tehdy vzplanula, podle mého názoru, první fáze boje, protože právě tehdy se zvedla první vlna odporu, tehdy jen proti Radě České televize.

Je velmi zajímavé a pro pochopení všech následných událostí myslím i velmi poučné podívat se, kdo stál tehdy v čele těch, kteří demonstrovali před Kavčími horami a naříkali nad tím, že Rada České televize odvolala bývalého generálního ředitele. Nebyli tam náhodou titíž lidé, kteří při volbě toho samého bývalého generálního ředitele prohlašovali, že právě on je naprosto nezpůsobilý pro výkon své funkce?

Včera jsem slyšel názor, že se bývalému řediteli ČT alespoň podařilo zklidnit situaci v České televizi. Možná ano. Já si kladu otázku, jak se mu situaci podařilo zklidnit, resp. za kolik se mu tu situaci v České televizi podařilo zklidnit. V první vlně protestujících totiž nebyli nikdo jiní než právě ti, kteří jsou bezprostředně na rozpočet České televize ekonomicky, finančně i podnikatelsky napojeni. Velmi často jsou nám v souvislosti s Českou televizí vsugerovávány vize o snaze politiků získat nad Českou televizí politickou kontrolu. Já se ptám, jestli to není právě proto, aby se zapomnělo, že nikoliv politická, nýbrž ekonomická kontrola je tím skutečným problémem. Nezastírá se tato podstata věci jen proto, aby se nemluvilo o tom, kdo skutečně kontroluje, kdo skutečně ekonomicky kontroluje, tuto veřejnoprávní instituci?

Někteří se údajně bojí politiků. Já jako politik se bojím toho, že peníze občanů, koncesionářů, jsou rozhazovány způsobem, který vůbec nesvědčí o efektivitě hospodaření České televize.Česká televize je institucí, která ročně hospodaří zhruba s 5 miliardami korun, aniž by se musela řídit zákonem o zadávání veřejných zakázek. Po dobu své desetileté existence mohla Česká televize takto rozdělit téměř 50 miliard korun a myslím, že naší povinností je ptát se, kde jsou tyto peníze. V situaci, kdy každý starosta i té nejmenší obce, každý vedoucí i toho nejmenšího úřadu musí vypisovat výběrové řízení podle zákona o zadávání veřejných zakázek, v České televizi často záleží přidělení částky ve výši i desítek milionů korun na libovůli jedné nebo několika málo osob. Jsi kamarád, dostaneš peníze nebo technickou podporu, jsi kamarád, dostaneš svůj pořad, jsi kamarád, koupíme si od tebe tvůj pořad. Nejsi kamarád, nedostaneš nic.

Ano, i to je obrázek dnešní České televize a to je, podle mého názoru, smutný obraz veřejnoprávní instituce, který měla - a věřím, že stále ještě má - Rada České televize v úmyslu změnit. Proto také odmítla schválit onen deficitní rozpočet, proto hodlá iniciovat vyšetřovací audit hospodaření České televize. A připustil-li tento stav bývalý generální ředitel, nebo ho dokonce podporoval, bylo povinností rady mu ukázat dveře, bylo povinností rady ho odvolat z jeho funkce. Myslím, že to se logicky těm, kteří si průhlednost financí České televize nepřejí, nelíbí, a proto v první vlně povstali jako první a na dalších vlnách se vezou nebo je dále podporují. Právě proto také budu navrhovat v podrobné rozpravě Poslanecké sněmovně návrh usnesení: Poslanecká sněmovna žádá Radu České televize, aby neprodleně iniciovala provedení vyšetřovacího auditu hospodaření České televize, a to od roku 1992 až do současnosti, s tím, že závěry tohoto auditu předloží Poslanecké sněmovně nejpozději do 90 dnů.

Druhá fáze dění v České televizi nastala rozhodnutím rady o volbě nového generálního ředitele. Myslím, že každý z nás má právo přemýšlet a pochybovat o tom, jestli rada svým personálním rozhodnutím rozhodla dobře nebo špatně. Nechávám na uvážení každého z nás, aby si sám rozhodl, zda považuje osobu nového generálního ředitele za tu nejlepší vhodnou osobu pro řízení této instituce. V každém případě ale platí, že jediným oprávněným pro to, aby takto rozhodl, byla právě Rada České televize, a tato rada se k tom rozhodla na základě zákonného mandátu, který získala od Poslanecké sněmovny, a tato rada se logicky musí v důsledku činnosti generálního ředitele vzešlého její volbou zodpovídat tomu, kdo ji v zastoupení všech občanů zvolil do její funkce, tedy Poslanecké sněmovně, a to se prostřednictví její správy právě v tuto chvíli děje.

Můžeme si skutečně myslet, že rada zvolila špatně, můžeme dokonce rozumět tím pádem vzpouře zaměstnanců České televize, členů redakce zpravodajství, publicistiky a dalších. Můžeme je chápat, myslím, že s nimi můžeme i soucítit. Na straně druhé ale protiprávní jednání musíme jako protiprávní označit. I kdyby se zaměstnanci České televize tisíckrát domnívali, že nový generální ředitel není tou pravou osobou do čela této instituce, nic je neopravňuje k nerespektování platných zákonů a k braní si diváků jako rukojmích jejich sporu.

Česká televize totiž není televizí ani zaměstnanců, ani skupiny uměleckých tvůrců, ani politiků. Nelíbí-li se některým zaměstnancům právoplatně zvolený ředitel, neopravňuje to žádného z nich k nerespektování jeho rozhodnutí a k porušování pracovněprávních předpisů. Nelíbí-li se některým redaktorům zákon o České televizi, neznamená to, že se takovým zákonem nemusí řídit. Včera při jednání mediální komise jsem položil otázku, co se stane, když úplně stejným způsobem po příštích volbách, které třeba znovu vyhraje sociální demokracie, a na místo ministra kultury bude znovu jmenován prezidentem republiky Pavel Dostál, když zaměstnanci Ministerstva kultury ministrovi řeknou, že ho nepovažují za odborně způsobilého pro výkon jeho funkce, že ho nepovažují za legitimního ministra, nebo oni sociální demokracii nevolili. Co když na protest obsadí budovu ministerstva, vezmou si spacáky a uzavřou se v budově Ministerstva kultury? Možná to považujete za příliš nadnesené, možná příliš silné přirovnání, ale já si myslím, že je důležité uvědomit si významný precedenční rozměr situace, která nastala v České televizi.

Neupírám - a znovu to opakuji - neupírám nikomu právo mít subjektivní pocit, že ten či onen ředitel, že ten či onen ministr, koneckonců že ten či onen starosta nebo vedoucí úřadu není způsobilý pro výkon své funkce. Subjektivní pocit ale ještě není oprávněním, není žádným zmocněním svého ředitele, ministra, starostu, vedoucího nerespektovat a neřídit se jeho pokyny. V České televizi se to bohužel dělo a děje, a to cestou porušování platných zákonů. Znovu opakuji, že pokud zapomeneme na tento precedentní rozměr věci, děláme obrovskou chybu, která se nám kdykoli v budoucnu může vymstít.

Třetí fáze situace nebo sporu v České televizi, kterou nazývám politická, nastala tehdy - a myslím, že se nacházíme právě v její kulminační fázi - kdy do České televize vtrhli politici. Myslím, že je to logické, že někdo vycítil příležitost, možnost vytlouci z tohoto problému, který existuje, politický kapitál, a myslím, že jsme všichni svědky toho, že jej vytlouká, co mu jen síly stačí.

A tak jsme byli svědky toho, jak poslanci a senátoři Parlamentu České republiky vyzývali k nerespektování platných zákonů, dokonce veřejně podporovali ty, kteří tyto zákony porušovali a porušují. A tak jsme svědky dokonce toho, jak politici plamenně hovoří na náměstích a někteří se na těch náměstích dokonce přiznávají k tomu, že se stydí za to, že jsou politiky. Je to zvláštní schizofrenie - být politikem a současně se stydět za to, že je někdo politikem. Televizní záběry a fotografie členů Parlamentu polehávajících v budově České televize ve spacáku jsou možná pro někoho komickým, pro mne však tragickým projevem jednání, které je jen obtížně slučitelné s výkonem funkce poslance a senátora Parlamentu České republiky. Ani politici, ale ani samotní redaktoři si neuvědomili, jak medvědí službu sobě navzájem sami tímto prokázali.

Tím, že redaktoři ČT připustili účast politiků na půdě České televize, tím, že přijali jejich podporu, myslím, že jasně zpochybnili onu tolik proklamovanou svobodu a nezávislost této instituce. Jednou provždy podle mne ale zpochybnili především nezávislost, nepodjatost, objektivitu jich samotných. Nebo jak věrohodně bude působit ten či onen redaktor, který spal sice ne v jednom spacáku, ale přesto společně v jedné budově s politikem?

Jak bude čelit pochybnostem o nezávislosti a nestrannosti ten redaktor, kterého si pod svou imunitou chráněná ochranná křídla vzal nějaký senátor nebo politik? A čí vlastně byla ta nezávislá Česká televize, když se ji vyrazila hájit právě takováto skupina politiků, členů zákonodárného sboru České republiky? Smutným zjištěním pro mne je ovšem fakt, že nejen někteří poslanci a senátoři, nýbrž i samotný prezident republiky dal svým postojem najevo, jak vnímá principy právního státu. Bylo to tehdy, když veřejnosti sdělil, že je-li něco sice v souladu s literou, ale v rozporu s duchem zákona, není třeba to respektovat. Myslím, že to je velmi svérázné pojetí vlády zákona, nebo k takovémuto principu, k takovémuto nahlížení na zákony České republiky nejsou oprávněni politici ani prezident republiky, ale výhradně a pouze Ústavní soud.

Je to dokonce o to svéráznější, podíváme-li se na to, jak se v souladu s tímto prohlášením choval sám prezident republiky. Já sám jsem přesvědčen, že duch zákona o centrální bance byl např. urychleným a neprůhledným jmenováním členů bankovní rady prezidentem nejen nerespektován, ale řekl bych, že ten duch byl přímo pošlapán. Jsem přesvědčen, že při pohledu na řadu milostí udělených prezidentem republiky duch české ústavy přímo pláče. (Potlesk poslanců ODS.) A a už si o těchto rozhodnutích prezidenta myslím své, vzhledem k faktu, že byla učiněna v souladu s platným zákonem, v souladu s platnou ústavou, nedemonstruji, nepřespávám ve spacáku na Pražském hradě. Prostě se s nimi musím smířit.

Co říci závěrem? Myslím, že asi jen to samé, co jsem řekl na počátku. Spor kolem ČT není bojem za svobodu slova ani bojem za nezávislost této veřejnoprávní instituce. Je to spor o to, nakolik jsou u nás skutečně zakořeněny principy parlamentní demokracie a právního státu. Je to spor o to, nakolik jsme schopni a ochotni respektovat demokratickou volbu a zastupitelský mandát, který vzniká takovouto volbou. Je to spor o to, nakolik jsme schopni a ochotni zákony respektovat, i když o jejich dokonalosti nemusíme být právě přesvědčeni. Je to spor o to, zda tyto základní hodnoty mohou být kdykoli zpochybňovány, když se to právě někomu hodí.

Myslím, že právě v této podstatě sporu leží i jeho řešení. Možná se bude někomu jevit jako málo efektní, málo originální, ale je to řešení myslím jediné možné. Je jím důsledný respekt k platným zákonům této republiky, je jím důsledný respekt k institucím a k jejich rozhodnutím, která jsou v otevřené demokratické společnosti oprávněny vydávat.

Děkuji vám za pozornost.

Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky, 5. ledna 2001