Vážená paní místopředsedkyně, kolegyně a kolegové,

dovolte mi, abych se i já připojil do rozpravy v prvém čtení k tomuto návrhu zákona. V některých věcech naváži na svého předřečníka, v některých věcech zopakuji jeho výhrady, neboť je považuji za natolik zásadní, že by neměly ujít naší pozornosti.

Když jsme před několika dny nebo týdny projednávali nový trestní zákon, padala zde myslím důvodná slova o výjimečnosti této normy, o historickém přelomu, o historické normě. Nemyslím si, že by podobnému přirovnání neměl být podřízen také tento návrh zákon, neboť podle mne významným způsobem zasahuje do našeho právního řádu. Připojím se ke slovům svého předřečníka a věřím, že i ke slovům dalších účastníků této rozpravy, kteří považují tento návrh za legislativně špatný, právně, politicky nebezpečný a legislativně nadbytečný. Je tomu tak konkrétně nejenom z důvodu chybné konstrukce přičitatelnosti trestného činu právnické osobě, ale koneckonců i z důvodu výčtu trestných činů, které jsou uvedeny v onom zmíněném paragrafu 4 návrhu, který je podle mého hlubokého přesvědčení a analýz, které mám k dispozici, zcela nad rámec příslušných rámcových rozhodnutí orgánů Evropské unie.

Vím, že se můžeme zasmát nad trestným činem znásilnění, který zde byl zmíněn. Myslím si, že bychom ale měli mít vážný výraz v tváři, když si uvědomíme, že do paragrafu 4 je zařazeno více než sto skutkových podstat trestných činů, kterých by se měla dopustit právnická osoba, skutkových podstat, které podle mého hlubokého přesvědčení tam v žádném případě nepatří.

Uvědomme si, co to je právnická osoba. Je to umělý subjekt, je to fikce, kterou vytvořila a popsala právní teorie pro usnadnění některých lidských činností dávno, dávno v minulosti. Nicméně platí, že za tuto fiktivní osobu vždy jedná konkrétní osoba fyzická, ve všech jejích věcech její statutární orgán, v jednotlivostech to může být někdo jiný, ale vždy konkrétní fyzická osoba.

Návrh jde paradoxně dokonce tak daleko - a už to můj předřečník zmínil - , že za jednání zaměstnance právnické osoby by mohlo být možné trestně stíhat právnickou osobu. A je asi zbytečné připomínat, jak široké je spektrum typů či druhů právnických osob, a že tomu odpovídá málo či více strukturovaná a složitá podoba jejich vnitřního uspořádání. A na tomto místě je jen stěží možné domýšlet důsledky, jaké by mohla takto navrhovaná právní konstrukce trestní odpovědnosti právnické osoby za jednání zaměstnance mít pro obsah pracovních smluv, a velmi by mě zajímalo, jak by se s tím vypořádal pan navrhovatel, a zda vůbec je on schopen odhadnout důsledky pro znění pracovně právních smluv v případě zavedení trestní odpovědnosti právnické osoby za jednání zaměstance.

Podle mého přesvědčení za snahou kriminalizovat právnické osoby je - obávám se - jedno jediné, a to je hledání systému sankcí, na jejichž základě bude možné dosáhnout na majetek právnické osoby. A takováto snaha je podle mne založena na velmi pochybném a chybném přesvědčení, že právnická osoba je jenom jakási schránka pro majetek a zástěrkou pro fyzické osoby.

Ne nadarmo si pamatuji na slova jednoho dnes již bývalého slovenského politika, který vytáhl do boje proti zločinným "eseročkům" a doporučoval dokonce jejich zrušení, neboť "eseročka" byla původcem všeho zla. Připomíná mi to také tak trochu debatu, kterou jsme tady měli k zákonu o hluku, kdy někteří členové vlády toto tažení proti oněm "eseročkům" nebo obchodním společnostem následovali i z tohoto místa.

Trestní odpovědnost právnických osob otevírá přirozeně i otázku z obavy kriminalizace podnikání. Nelze vyloučit to, že této normy bude účelově zneužíváno k podávání účelových trestních oznámení, a to jako prostředku konkurenčního boje, a po mírně řečeno přehmatech, které v poslední době předvádí policie, lze důvodně těžko očekávat, že by si takto odborně náročnou agendu rychle a fundovaně osvojila a poradila si s ní.

Na okraj připomínám - a již to zde bylo zmíněno -, že rovněž státu je přiznána pro oblast soukromého práva povaha právnické osoby. Nicméně návrh nepředpokládá trestní odpovědnost státu, České národní banky, či jednotek územní samosprávy, a ani sdružení majetku nadací či nadačních fondů. Tím by podle mne byla založena - jen zdůrazňuji to, co zde bylo již zmíněno - významná a nepřijatelná nerovnost mezi subjekty práv a povinností.

A na tomto místě je třeba se ptát pana ministra, jestliže Ministerstvo spravedlnosti tvrdí, že jde o závazek České republiky - viz. včerejší prohlášení tiskového mluvčího Ministerstva spravedlnosti, z jakého dokumentu tento závazek vyplývá? A pokud tedy vyplývá, do kdy je třeba jej splnit? A pokud je třeba jej splnit, pak je potřeba položit otázku, proč drtivá většina všech členských zemí Evropské unie tento závazek nesplnila a proč Česká republika na sebe v podobě horlivého žáka opětovně bere tento závazek jako jedna z prvních? A je potřeba si také položit otázku, na kolik je Česká republika a její instituce - soudy, státní zastupitelství a policie - vůbec schopna tento závazek naplnit, a to nejen z důvodů personálních, odborných, ale také finančních.

Vážené kolegyně a kolegové, z výše uvedených argumentů a výhrad podle mne plyne jeden jediný možný závěr. Myšlenka trestní odpovědnosti právnických osob v navrhovaném provedení je pochybná. Kvalita předloženého návrhu je ještě pochybnější. Návrh sám o sobě je nepřepracovatelný, návrh této normy je zcela nadbytečný. Byl bych velmi rád, kdybychom si toto všechno přiznali, byl bych velmi rád, kdybychom se nepřetlačovali z pozice vlády, vládní koalice a opozice, byl bych velmi rád, kdybychom do našeho rozhodování zapojili zdravý rozum, zdravou úvahu, zdravé rozhodování, a kdybychom společně tento velmi nekvalitní a zbytečný návrh odmítli.