Odpověď na tyto otázky se pokusím podat v následujícím vystoupení, které bude mít tyto části:

A. Co to je konkurenční model demokracie

B. Model demokracie a volební systém

C. Realita a zkušenosti ČR po deseti letech demokracie

D. Obhajoba reformy volebního systému

E. Co očekáváme od reformy volebního systému

F. Závěrečné shrnutí

A. Co to je konkurenční model demokracie

ODS, kterou zde mimo jiné reprezentuji, se od počátku své existence netajila svými sympatiemi vůči konkurenčnímu modelu demokracie, jenž je někdy také nazýván westminsterským modelem vlády. Asi nejlepším způsobem jak konkurenční model demokracie a jeho fungování přiblížit je popis politické reality v zemi, pro niž je nejtypičtější - ve Velké Británii.

Ve Velké Británii se o podobě vlády, a to jak politické tak i personální, rozhoduje výhradně ve volbách, ve kterých voliči jasně vyjadřují vůli dát svojí důvěru vybrané straně, jež naopak vyjadřuje svoji připravenost převzít odpovědnost za správu a vývoj země. Na konci volebního období pak jak vládní, tak opoziční strany skládají účty ze svého působení. Kvalitu jejich práce, a přirozeně též schopnost její prezentace a oslovení veřejnosti, pak opět neposuzuje nikdo jiný než voliči. Velmi zjednodušeně řečeno o podobě vlády nerozhodují zákulisní koaliční jednání, ale jenom a pouze odevzdané hlasy voličů. To přirozeně přispívá ke zvyšování důvěry vůči politice jako takové a pocitu voličů, že to jsou právě oni, kde rozhodující měrou ovlivňuje směřování jejich země.

Britské vlády jsou zpravidla jednobarevné, výjimkou byly pouze kabinety národní jednoty za obou světových válek. Odpovědnost za výkon vlády tedy z vládní strany nemůže nikdo sejmout.

Právě jednobarevné vlády jsou navíc, díky své programové a ideologické homogenitě, velmi stabilní a akceschopné. Důkazem jsou např. rázná opatření premiérky Margaret Thatcherové, která po levicových labouristech zdědila zemi s velkými hospodářskými problémy, zemi se syndikalistickými tendencemi, zemi, k níž její občané pociovali stále menší pocit loajality a sounáležitosti. Během doby její vlády se Velká Británie vrátila zpět mezi nejvyspělejší země světa, stala se respektovaným partnerem západních zemi. To vše díky poměrně radikálním a často bolestným opatřením, které konzervativní vláda udělala, a to jen díky svému neotřesitelnému postavení. Navíc platí, že Velká Británie jako jedna z mála evropských zemí v moderních dějinách nepodlehla ani jednomu pokušení totalitarismu - komunistického či fašistického (nacistického).

Obecně řečeno: britský (neboli westminsterský) typ demokracie klade důraz na efektivitu (akceschopnost) vládnutí, zatímco kontinentální typ demokracie obětuje politickou akceschopnost ve prospěch reprezentativnosti zastoupení. Ve své reakci na rozhodnutí Ústavního soudu o zrušení některých částí volebního zákona jsem v této souvislosti konstatoval, že ÚS překročil hranice pouhého rozhodování o ústavnosti té či oné normy a vstoupil na půdu politologicko-politického sporu o principy, resp. model demokracie. Ve sporu mezi principem reprezentativity zastoupení a principu efektivity vládnutí se jeho členové přiklonili na stranu prvního z nich. Svým rozhodnutím se tedy vyslovili pro co nejpestřejší zastoupení politických stran v Poslanecké sněmovně (včetně možného zastoupení extremistických stran), které tím upřednostnili před přehlednou politickou scénou, snadněji generující funkční většinové vlády. To je samozřejmě legitimní, avšak z mého pohledu pro českou demokracii velmi nešastné.

B. Model demokracie a volební systém

Je logické, že konkurenční (westminsterský) model demokracie nespadl z měsíce, že má své kořeny, předpoklady. Tyto předpoklady se dají dělit do několika kategorií: 1) předpoklady rázu historického, 2) sociálně-ekonomické a 3) konečně technické (chcete-li institucionální). Klíčovým technickým faktorem je volební systém do té komory zákonodárného sboru, jíž je odpovědná vláda, v ČR Poslanecké sněmovny.

Vezměme opět příklad Velké Británie. Zde se od počátku moderní existence dolní komora volí dle zásady většinového volebního systému, většinového systému tzv. relativního, tedy systému, kde "vítěz bere vše". Pokud bych měl tento volební systém s něčím srovnat, pak nejlépe s většinou sportů, kde zvítězit může obvykle pouze jeden, což možná v některých případech není zcela spravedlivé, avšak zároveň třeba říci, že to je zcela logické a přirozené. Právě systém, kde jedna politická strana vítězí a obvykle získává sama absolutní většinu mandátů a sama také vládne, zatímco druhá strana má nejenom faktické, ale také formalizované postavení "opozice Jejího Veličenstva", je do značné míry produktem relativního většinového systému. To je také základní důvod, proč ODS od počátku své existence považuje tento volební systém za nejlepší řešení také pro Českou republiku.

Dalším důvodem je silná vazba mezi poslancem a voliči, která logicky posiluje přímou odpovědnost jednotlivého poslance vůči svým voličům, vůči svému volebnímu obvodu, okresu, obci.

C. Realita a zkušenosti České republiky po deseti letech demokracie

Zkusme se teď ve světle toho, co jsem dosud říkal podívat na politickou realitu naší země po více než deseti letech zkušeností s demokracií. S upřímným politováním musím říci, že je na hony vzdálena o reality britské, a to nejen proto, že měla ke svému vývoji pouze o málo více než deset let.

ČR od roku 1996 nemá většinovou, a tedy akceschopnou vládu. To, že současná vláda je relativně stabilní, není výsledkem její politické síly a kvality, ale pouze účelové dohody - opoziční smlouvy. Ta byla uzavřena za účelem přijetí některých úprav Ústavy a dalších zákonů tak, aby již nadále nedocházelo k situacím podobným konci roku 1997, či povolebního vyjednávání v roce 1998. Fakt, že se tyto úpravy dosud nepodařilo prosadit, v případě volební reformy zejména díky ideově-právnímu zaměření Ústavního soudu, na tomto konstatování nic nemění.

České vlády se nechovají příliš odpovědně. Stejně je tomu u opozice, která může v poklidu slibovat nesplnitelné, jelikož jí takřka jistě nehrozí, že by snad své sliby měla naplňovat ve vládě. A kdyby snad opravdu byla nucena vstoupit do vlády, pak půjde o vládu koaliční nebo menšinovou, kde se dá odpovědnost snadno přenést na koaliční partnery, event. strany, které vládě blokují návrhy v parlamentu. Všudypřítomné kompromisy, a to i ve věcech naprosto zásadních, jsou sice faktickou ztrátou vlastních názorů, nicméně vedou ke spokojenému přežívání v politice, nebo nikdo není za nic odpovědný, k neúspěchům se nikdo nehlásí, zatímco úspěch je hned přivlastňován všemi.

Současný volební systém nedává českému voliči do ruky účinný prostředek k potrestání nebo naopak k odměnění politické strany za její dosavadní účinkování na politické scéně. Český volič má minimální vliv na konkrétní politickou a personální podobu vlády. O nich totiž nerozhoduje výsledek voleb, ale povolební jednání, handrkování a licitace o křesla a vliv, ve kterém má největší sílu ne vítěz voleb, ale ten kdo má největší "koaliční potenciál", což je podle mého soudu synonymum pro nedostatek programu, absenci politických idejí a možná také elementární politické etiky či lidské slušnosti!

Český volič také nemůže fyzicky znát všechny kandidáty své politické strany, což je dáno extrémní velikostí volebních obvodů, která logicky vede ke snižování sebeidentifikace s vlastním obvodem, voliči. Tím se také snižují kontrola ze strany občanů a v důsledku odpovědnost poslanců vůči svým voličům.

Politické strany v ČR nehrají takovou roli, jakou jim přisoudili voliči ve volbách. Příkladem byla parita dvou malých politických stran (které získaly 8 resp. 6%) v koaliční vládě s ODS po volbách do Poslanecké sněmovny v roce 1996. Ještě absurdnějším případem byl pokus KDU-ČSL prosadit svého předsedu do funkce premiéra po posledních volbách.

Nejsmutnější je ale fakt, že ČR jakoby od roku 1996 ztratila "politický tah na bránu", tedy jasný politický směr, jasné směřování k vyspělé demokratické a tržní společnosti. Namísto toho jsme dnes a denně v Poslanecké sněmovně svědky bitev o každý paragraf zákona, bitev, které probíhají napříč politickým spektrem, bitev, kde obvykle nejde o programovou shodu či neshodu, ale o politické obchodování a lobbying v tom nejhorším slova smyslu

Vedlejším produktem tohoto stavu je opětovné zatažení nereformované komunistické strany do politické hry.

Na realitě, o kterém jsem mluvil, má lví podíl současný volební systém do Poslanecké sněmovny, který svými jednotlivými prvky modeluje český politický a stranický systém:

Na jednotlivé volební kraje, kterých bylo osm, v minulých volbách připadalo průměrně 25 mandátů. Nyní se sice zdá, že počet krajů by měl být automaticky zvětšen na 14, nicméně jejich velikost bude nadále značná a navíc velmi rozdílná (v nejmenším Karlovarském kraji se tak bude volit 5-6, zatímco v Praze až 25 poslanců!). Za velké volební obvody se v západní Evropě přitom považují již desetimandátové volební obvody. V praxi to znamená, že pro získání nadpoloviční většiny v Poslanecké sněmovně je třeba stále vyšší podíl hlasů.

K velkým volebním obvodům pak přistupuje systém přidělování mandátů, který jednak ještě více přispívá k proporcionalitě, jednak - jak už jsem řekl dříve - posiluje rozhodování vedoucích představitelů politické strany na úkor vůle voličů.

D. Obhajoba reforma volebního systému

Vše, co jsem dosud řekl, mne vede k hlubokému přesvědčení, že český politický systém musí projít významnou reformou. Její součástí by měla - vedle razantní reformy státu, vedoucí ke snížení nákladů na jeho provoz (kterou - bude-li zájem, rád přiblížím detailněji), být také zásadní reforma či spíše změna volebního systému pro volby do Poslanecké sněmovny. Konkrétně bychom měli zavést jednokolový většinový volební systém.

Předpokladů sociálně-politického charakteru máme celou řadu: homogenita obyvatelstva z hlediska národnostního, jazykového a náboženského složení, neexistence jednoho či více regionů, které by měly autonomistickou politickou orientaci. (Těžko může v této souvislosti také obstát argument, že systém poměrného zastoupení je dobrou tradicí zděděnou především z období "vzorové" první Československé republiky. Meziválečná ČSR byla totiž zemí se zcela odlišnou národnostní a náboženskou skladbou než je tomu v případě ČR. Navíc je otázkou nakolik lze stranický systém první ČSR považovat za kladný vzor.) Nesdílím ani obavu z přílišné moci vítězné politické strany, která by mohla získat většinu v Poslanecké sněmovně. Jednak platí obecné pravidlo parlamentní demokracie, tj. že volby se konají opakovaně a pravidelně, což znamená, že žádná moc politické strany není "na věky". Za druhé mám pocit, že tyto obavy vyslovují ti, kteří by se rádi skryli před vládní odpovědností, ale současně by rádi rozhodovali. Spor o volební reformu je totiž skutečně sporem o tom, kdo chce vládnout a současně nést viditelnou odpovědnost na straně jedné, a na druhé straně těmi, kdo by rádi rozhodovali, aniž by přitom nesli skutečnou odpovědnost.

Podle mého názoru nemůže obstát ani argument odpůrců, že by po zavedení jednokolového většinového systému byla vymazána programová a ideologická pluralita. Je totiž jasné, že politické strany, které by chtěly hrát roli dvou nejsilnějších politických hráčů, by musely splňovat několik základních podmínek: 1. ideologickou umírněnost, 2. vnitřní soudržnost za současného respektování reprezentace různých názorových proudů (V případě ODS např. především pluralitu liberálního a konzervativního, event. i křesansko-demokratického proudu), 3. širší členskou základnou (+ jejich systematické vzdělávání), 4. rozšíření skutečné činnosti do všech regionů, 5. výběr silných osobností do funkcí politických lídrů na centrální i nižších úrovních.

E. Co očekáváme od zavedení většinového volebního systému?

Mezi zamýšlené cíle reformy resp. změny volebního systému patří:

posílení odpovědnosti a kontroly poslanců,

posílení vlivu voličů na výsledek voleb,

zvýšení konkurence a kvality zvolených zástupců,

oslabení extremistických (antisystémových) stran,

snadnější vytváření programově pevných a stabilních většinových vlád, reprezentujících jednu politickou stranu (pro přechodné období možná pevnou koalici několika programově blízkých stran) namísto účelových slepenců programově různorodých stran, jež se spojují pouze za účelem dosažení matematické většiny,

konečným cílem je pak stav, kdy Česká republika bude mít akceschopné a stabilní většinové vlády, o jejichž složení - politickém i personálním (především pak osobě premiéra) - budou v posledku rozhodovat pouze sami voliči, tj. konkurenční model demokracie, postavený na volné soutěži politických programů, soutěži, kterou prostředkují jednotlivé politické strany.

F. Závěrem

Jsem hluboce přesvědčen, že změna volebního systému do Poslanecké sněmovny, zasazená přirozeně do dalších rozsáhlejších reforem politického systému a státu, je v zájmu jak české demokracie, tak jednotlivých politických stran, ale především v zájmu občanů, kteří důsledky nestability, nedostatečné akceschopnosti a neodpovědnosti pociují nejvíce. Zároveň jsou však tyto změny také obrovskou výzvou politikům a politickým stranám, výzvou ke zvýšené kvalitě programu, ke zvýšené kvalitě práce každého člena politické strany bez ohledu na stranickou příslušnost, jsou výzvou ke zvýšené kvalitě kandidátů, které politické strany budou do těchto voleb nominovat, nebo výsledek jakékoli politické strany záleží jenom a pouze na ní, a na tom, jak přesvědčí voliče o svých kvalitách a odpovědnosti.