(Zpráva schválena - usnesení č.268, http://www.psp.cz)

Vážený pane předsedo, pane ministře, kolegyně a kolegové,

přiznám se, že svůj projev jsem chtěl zahájit jinak, než ho zahájím. Nicméně donutilo mě k tomu úvodní vystoupení pana ministra vnitra. Velmi pečlivě jsem se snažil zachytit smysl a obsah jeho slov, která pronášel po dobu více než 40 minut. Nicméně se přiznám, že se mi to nepodařilo. Chtěl-li bych nějakým způsobem hodnotit toto vystoupení, myslím, že považuji-li se za člověka, který byl odmala veden ke slušnosti, k úctě k šedinám a životním zkušenostem, stěží nacházím slova, jakými bych mohl ohodnotit vystoupení pana ministra. Snad jen zmatek, nejistota, pochyby a možná lépe spousta slov a žádný obsah. Není mým úkolem hodnotit vystoupení ministra, ale spíš se zamyslet nad tím, co před námi je v materiálech, které byly z části předloženy a - jak také správně podotkl kolega Výborný - předloženy nebyly vůbec.

Podle našeho rozhodnutí od 1. ledna příštího roku vznikne, i když zatím jen na papíře, 14 vyšších územně samosprávných celků. Nechtěl jsem se původně zamýšlet nad smysluplností právě takového počtu krajů, i když jsem v poslední době slyšel mnoho argumentů ve prospěch snížení počtu krajů a pouze jen jeden jediný, zato hojně diskutovaný, jenž se vyslovoval pro zachování statu quo. Nicméně mi dovolte, abych se v krátkosti zmínil alespoň k tomu počtu vyšších územně samosprávných celků, nebo je poctivé říci, že nižší počet, než byl zvolen, by znamenal podle mého hlubokého přesvědčení především značnou úsporu nákladů nezbytných jednak na samotné zřízení krajů, jednak na financování jejich provozu. Úspora podle mého názoru odhadovaná na každý jeden takový kraj by přesáhla přinejmenším dvě miliardy. Korun. Menší počet krajů by samozřejmě znamenal, že jednotlivé regiony by byly územně i počtem obyvatel větší, z čehož by plynuly další, podle mého názoru pozitivní důsledky.

Česká republika by nemusela být uměle rozdělena na osm jednotek, aby byla splněna kritéria pro čerpání dotací ze strukturálních fondů Evropské unie, nebo větší kraje by na rozdíl od schválených čtrnácti tato kritéria co do rozlohy a počtu obyvatel jednoznačně splňovaly. Na větší regiony by bylo možné podle mého přesvědčení převést také větší kompetence, což mi otvírá myšlenku, nakolik je vlastně míněn vážně proces decentralizace. V případě velkých regionů by mezi nimi existovala také podstatně větší rovnoměrnost. Tudíž by na minimum byla omezena potřeba přerozdělovat prostředky přes státní rozpočet ve prospěch malých, a tedy s největší pravděpodobností i slabých krajů.

Myslím si, že si to už někteří představitelé především samosprávy v určitých regionech nebo VÚSC uvědomují. Z toho také pramení jejich děs a hrůza s blížícím se termínem spuštění existence vyšších územně samosprávných celků. Já to úmyslně odděluji od spuštění reformy veřejné správy, protože ta bohužel s tímto nemá dosud sebemenší souvislost a je to úplně o něčem jiném. Trochu mě mrazí, když slýchám denně, že úvaha o snížení počtu krajů je logická, nicméně věcně správná věc, ovšem věc, která je vždy přebita jedním argumentem - že by se jakoukoli diskusí na toto téma oddálila reforma veřejné správy. Mám pocit, že jakkoli se zřejmě v této sněmovně nenajde většina poslanců a politické vůle měnit něco na rozhodnutí bývalé Poslanecké sněmovny, přinejmenším argumenty, o kterých jsem hovořil, to znamená efektivnost, vyváženost regionů a samozřejmě jejich finanční soběstačnost společně s úsporou nutně vynaložených prostředků, by si alespoň okrajově takovouto diskusi zasloužily.

Myslím si, že to, co předkládá vláda, je snaha udělat si čárku, splnit určitou část volebního programu spíše než skutečná snaha o naplnění smyslu reformy veřejné správy. Vláda se navíc obrátila na parlament a očekává od něj politické rozhodnutí o tom, jakou cestou se má reforma veřejné správy ubírat. Ke zvážení nabízí tři varianty. Nicméně z předloženého materiálu vyplývá, že pouze jedna varianta je rozpracována, obsahuje nějaké argumenty hlubší - třebaže podle mého názoru stále ještě povrchní - úvahy a analýzy o jejích kvalitách a jejích záporech.

Namísto toho varianty II a III, které by si přinejmenším pro srovnání zasloužily takové podrobnější rozpracování, rozpracovány nejsou, a vláda tedy - a pan ministr to potvrdil - navrhuje onu variantu absolutního oddělení státní správy od samosprávy. Samozřejmě mě hned napadají rizika, která by s sebou nesl takový krok. Myslím si, že usnesení výboru pro veřejnou správu, jak o něm hovořil zpravodaj, bylo velmi logické a smysluplné, nebo hovořilo o spojení státní správy a samosprávy v jeden celek obecně nazývaný veřejná správa, nebo přináší podle mého přesvědčení nižší náklady, zabraňuje duplicitě činností, snižuje nárůst byrokracie, ovlivňování státní správy a neustálý konflikt státní správy a samosprávy.

Když hovoříme o reformě veřejné správy, bylo by čestné říci si - alespoň my, kteří jsme seděli v minulé Poslanecké sněmovně - že tato reforma začala od konce, že místo toho, abychom skutečně začali od začátku, začali jsme od konce, a to od konce v podobě malování čar na mapě České republiky, dělení České republiky na určitá teritoria, místo toho, abychom nejdříve vymezili kompetence, majetek, způsob získávání příjmů pro realizaci záměrů v těchto celcích. Tady si troufám nesouhlasit zcela zásadně s panem ministrem, nebo on ani nemůže hájit jiný názor, než prezentoval, protože patřil k těm, kteří považovali za důležité republiku nejdříve rozdělit, vytvořit jakousi formu, a potom se bavit o jejím obsahu. Já osobně považuji takovýto postup za naprosto špatný, a plody takového špatného postupu budeme sklízet - pokud se nám nepodaří tomu zabránit - ještě dlouhá léta.

Myslím, že kdyby se nemalovaly mapy bez ohledu na přirozené vazby, tradiční sídelní strukturu a potřeby občanů, nenastávalo by to, o čem jsem hovořil již v úvodu, to, s čím se mnozí kolegové setkávají, to je "přestupy", které v tuto chvíli oznamují některé obce, jejichž starostové tyto přestupy oznamují již v tuto chvíli, aniž by vyšší územně samosprávné celky existovaly, byly naplněny a fungovaly. Mám pocit, že obavy zástupců samospráv bychom měli vyslyšet a přinejmenším se zamyslet nad tím, proč někteří starostové a některé obce mají přímo hrůzu z toho, že by měli patřit do toho či onoho regionu. Myslím, že důvody jejich obav jsem již zmínil.

Jestliže jsem říkal, že jsme jednoduše rozparcelovali republiku na základě jednoduchého rozhodnutí, obávám se, že teď se blížíme k obdobnému rozhodnutí, že se opět předpokládá, že stačí chvíli si podebatovat v Poslanecké sněmovně, vyslechnout čtyřicetiminutový projev ministra vnitra, zvednout ruku pro jednu z variant, a bude to hotovo. Jsem přesvědčen, že takovýto krok předpokládá a vyžaduje především hlubší odbornou diskusi, a já se opravdu nebojím toho, že tato diskuse bude vedena více než několik týdnů, více než několik měsíců nebo několik let, protože krok, před kterým stojíme, je krokem skutečně zásadním a překračujícím jedno volební období jedné vlády.

Myslím si, že je to krok, který si vyžaduje více práce, a neměli bychom se takové práci bránit. Já si uvědomuji to, že i minulé vlády zůstaly dosažení tohoto cíle něco dlužny, ale to přece není ospravedlnění toho, abychom nyní klopotně spěchali k cíli a zakopávali o klacky a kameny, které jsme si společně do cesty naházeli. Měli bychom spíše opatrně překračovat překážky, než abychom místo dosažení cíle upadli na zem.

Vláda po poslancích chce, aby rozhodli, a zatím nepředkládá detailní ekonomický rozbor toho, na kolik nás reforma přijde. Pro jistotu takovéto rozhodnutí nechává až na pozdější dobu, ale já si myslím, že legitimní je položení otázky, na kolik vlastně přijde takováto reforma, kolik peněz odčerpáme daňovým poplatníkům z kapes, když de facto ani nevíme, za co to bude. Jinými slovy, chce se od nás, abychom podepsali jakýsi bianco šek. Jsem přesvědčen, že vláda by měla dopracovat nejdříve varianty II a III do podoby rovnocenné s variantou I a svůj návrh doplnit především o podrobný ekonomický rozbor všech variant, tak abychom se skutečně bavili nejen o ušlechtilých cílech, o předpokládaných profitech takového kroku, ale především o nákladech, které jsou s takovým krokem spojeny.

Tím se dostávám ke druhému okruhu problémů. Myslím si, že pokud nebude schválena koncepce reformy, nemohou být předkládány ani příslušné návrhy zákonů, bez nichž není rozjezd reformy myslitelný. Předpokládám tedy, že z logiky věci vyplývá, že nemá smysl se zabývat jednotlivými zákony, jak o nich hovořil pan ministr, dokud nebude zvolena jasná cesta, kudy se má reforma ubírat. Pokud je mi známo, těch norem, které chybějí, není jen 13, ale více, a většina z nich je v nejlepším případě ve stadiu věcného záměru. Píše se teď květen 1999, do ledna 2000 zbývá sedm měsíců a pár dnů, do listopadu příštího roku rok a půl, a nejsem přesvědčen o tom, že za situace, kdy ani jeden ze zásadních zákonů nemáme k dispozici, jsme schopni tento vytyčený termín skutečně kvalifikovaně naplnit. I v případě, že by se nad zmíněnými 18 nebo 13 zákony našla shoda, myslím si, že stává šibeničním i termín voleb do vyšších územně samosprávných celků.

Proto si dovoluji navrhnout ne jako usnesení, ale spíše jako vybídnutí svému nestínovému kolegovi, aby pro zajištění větší kvality zákonů, které jsou nezbytné pro reformu veřejné správy, byl reálný vznik, reálné naplnění vyšších územně samosprávných celků odloženo, a to přinejmenším o dva roky, do roku 2002. Pro tento návrh předkládám přinejmenším dva, možná tři argumenty. Svůj návrh opírám kromě legislativní nepřipravenosti především o fakt, který jsem zmínil, že zřízení vyšších územně samosprávných celků si vyžádá mnohamiliardové náklady na státní rozpočet, jehož deficit průběžně vzrůstá bez naděje na brzkou změnu. Myslím, že je třeba položit si otázku - a to není boj proti VÚSC, proti reformě veřejné správy - nakolik si tato republika může za stávající ekonomické situace dovolit takto zatížit státní rozpočet dalšími výdaji, jejichž smysluplnost zatím není zcela jasná.

Druhý argument, který mě vede k předložení tohoto vybídnutí ministru vnitra, je fakt, že v listopadu roku 2002 by se měly konat volby do krajských zastupitelstev, které by mohly být spojeny s volbami do obecních zastupitelstev. Kromě značných úspor nákladů spojených s těmito volbami připadá mi logičtější spojit volby do obecních samospráv s volbami do vyšších územně samosprávných celků a nenutit tak voliče - uvědomme si prosím, že tím nastartujeme jakýsi cyklický proces -, aby chodili každé dva roky po území celé republiky k volbám. Rizika tohoto kroku by měla být v každé politické reprezentaci velmi jasná.

Třetí argument, který jsem si přidal spíše po vystoupení pana ministra, je fakt, že jeho vystoupení bylo vystoupením s mnoha slovy, trvalo několik desítek minut, nicméně prakticky vůbec nic neřeklo. Vyčítám svému nestínovému kolegovi, ministru vnitra, mnoho věcí. Co bych mu ovšem nevyčetl ani v nejmenším, by byla uvážlivost a pečlivost při přípravě reformy veřejné správy, co bych mu vůbec nevyčítal a co bych naopak podpořil, by bylo to, kdyby předstoupil před sněmovnu a řekl "můj úkol je natolik složitý a významný, že nechci nic uspěchat a žádám sněmovnu o to, aby lhůta pro splnění tohoto úkolu byla prodloužena".

Pan ministr v úvodu odmítl debatu o stranickosti na toto téma. Já s ním souhlasím. Tato debata by neměla být o stranickosti, měla by to být diskuse o efektivitě a kvalitě všech kroků, které vláda, tento stát a politická reprezentace tohoto státu udělají. Já jsem přesvědčen, že spíše než důraz na rychlost v tomto případě bychom měli klást důraz na kvalitu všech připravovaných změn. A proto vybízím ministra vnitra, proto vybízím vládu, aby skutečně zvážila, nakolik je reálný, efektivní a kvalitně proveditelný ten záměr, který si vytyčila, tj. naplnit vznik a existenci vyšších územně samosprávných celků v roce 2000.

Děkuji za pozornost.

Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky, 19. května 1999