Největší problém české politiky? Nepochybně roztříštěnost pravicového spektra. Zatímco levicový volič má jasně definovaný pevný dvojblok ČSSD a KSČM, občanská pravice je rozmělněna do desítek subjektů. Tato neschopnost domluvit se křiví volební výsledky a nadhodnocuje sílu levice.

ODS vždy prosazovala odpovědný pravicový program. Krize ukázala, jak moc ho potřebujeme, jak důležité je zabránit levicové politice dluhů a rozdávání almužen. Aby se však takový program mohl realizovat, musí nejprve získat mandát ve volbách. Proto nabízíme spolupráci každému, kdo nepreferuje vize ČSSD či KSČM. Činíme tak dlouhodobě, nejde tedy o nějaký marketingový krok ani o rychlou mobilizaci před předčasnými volbami.

Ostatně Klausova "mobilizace" v roce 2002 byla něco úplně jiného. Do ní šla ODS sama, izolovaná, rozhádaná s malými středovými a pravicovými stranami. Ty naopak mířily ke spolupráci s ČSSD.

Partneři vítáni V čele ČSSD také tehdy nestál Jiří Paroubek, ale zatvrzelý antikomunista Špidla, který odmítl vládu s podporou komunistů, pro niž by měl pohodlných 111 poslanců. Místo toho šel odvážně do stojedničkové koalice, kterou slíbil před volbami.

Nic z toho se nebude opakovat.

ODS se nevymezuje pouze negativně vůči ČSSD a KSČM, ale především pozitivně vůči stranám, které v posledních eurovolbách reprezentovaly čtvrtinu hlasů, jež bohužel propadly. Dnešní ODS je otevřenou stranou, pro kterou je občanská společnost přirozeným partnerem, aniž by se zpronevěřila pravicovým ideovým základům. Stranou, která rozšířila svůj programový záběr o témata jako konzervativní ochrana životního prostředí, sociální soudržnost, mezigenerační solidarita či vzdělání. Samozřejmě při zachování základních pravicových hodnot, jako je svoboda, nezadlužená budoucnost, podpora podnikání či rodiny. Jak bylo řečeno, Paroubek není Špidla. Malé strany považuje za obtížný hmyz. O to efektivněji dokázal již za své vlády prosazovat zákony s komunisty.

Malé strany nepotřebuje, KSČM mu nabízí víc. To je prostě fakt.

Spolupráce místo mobilizace ODS a ČSSD jsou úplně jinými stranami, než byly v roce 2002. Občanští demokraté mají potenciál i vůli ke spolupráci s celou občanskou pravicí i středem. Jsem přesvědčen, že to pomůže nejen voličům, které právem rozčilují žabomyší války, ale i celkové politické stabilitě. Bude totiž jasnější, kdo je kdo. Jestliže tu existuje jedna velice silná a jasně definovaná alternativa nalevo, měla by tu být stejně silná alternativa napravo.

To vše si ODS dobře uvědomuje. Proto nesází na masivní marketingovou kampaň, ale chce přímo oslovit co nejvíce přemýšlivých a aktivních lidí a co nejvíce jich také zapojit do veřejné debaty. S jejich pomocí pak vnést do kampaně daleko více věcných témat, aby opět nezůstala omezena pouze na populismus, demagogii a strašení. Aby nebyla vyprázdněná, negativistická a agresivní.

Moderní a pozitivní To není mobilizace "proti něčemu", to je spolupráce "pro něco". Spolupráce pro podporu programu, který krizi řeší, a nikoli zneužívá, který se obrací k budoucnosti, a ne k minulosti, který je pokračováním polistopadového vývoje a který umožní, abychom našim dětem předali naši zemi v lepším stavu, než jsme ji přebírali. Tedy ne předluženou, plýtvající všemi zdroji, jak přírodními, tak lidskými, rozhádanou třídní nenávistí a bojem o sociální dávky. Ale naopak moderní, sázející na vzdělání, moderní technologie a odpovědné chování vůči lidem i přírodě.

K dosažení těchto cílů "nabízíme pravici" všem, kteří o to budou stát. Stejné motto měla i první kampaň, kterou jsem v roce 2002 vedl. Šlo o volby do Senátu, ve kterých ODS zvítězila a stala se nadějí nelevicově smýšlejících občanů.