Člověk, kterému tady poděkováno nebylo, stojí po mé levici. Vybral jsem si ho určitě dobře, když jsem ho nominoval na předsedu vlády. Je to Jan Fischer. Vstoupil do velmi nelehké doby, ve velmi nejednoduché situaci. Zvládl ji se ctí a zamezil té největší ostudě, kterou jsme si sami tak trochu připravili. České předsednictví můžeme tedy i díky němu pokládat za úspěšné.

Chtěl jsem mu poděkovat nejen za to, jak to se svým týmem zvládl, ale osobně i za to, že tady dnes mohu stát vedle něho. Protože speciálně česká politika je velmi nekulturní, nepřátelská a agresivní. A to, že tady dnes mohu být s Janem Fischerem jako předseda Evropské rady, který ve funkci strávil 128 dnů, a on myslím 53, pokládám za dobrý vklad. Za dobrý vklad české politické kultuře. Moc si toho vážím.

Myslím, že Česká republika ukázala a Evropě jsme to opravdu osladili, že vždy máme nějaké zvláštnosti. Protože opravdu jenom v Praze je možné, aby závěrečnou řeč vedli dva lidé, kteří se na předsednictví podíleli. Je to vklad, který si snad ta Evropa možná ani nezasloužila. To myslím ironicky, samozřejmě.

Chtěl jsem poděkovat ještě jedné skupině, ačkoli to ode mě nikdo moc nečeká. Jsou to novináři, kteří až na výjimky minimálně do 24. března respektive 8. května, kdy přišla vláda Jana Fischera, opravdu pochopili svoji roli. Až na výjimky podávali informace o českém předsednictví velmi korektně, pochopili správně, že to není politická nebo jen vládní nebo stranická linka. Že to je naše česká odpovědnost a naše česká hrdost, že je to republiková záležitost. Za to jsem chtěl také poděkovat.

Vím, že potom už byly komentáře více jízlivé, někdy sarkastické. Na rozdíl od zahraničních kolegů, čeští novináři neumí psát pochvalně o vlastní vládě a možná to je dobře a patří to k našemu národnímu naturelu. Francouzský novinář by to nikdy neudělal, mimochodem.

Myslím si, a jsem o tom hluboce přesvědčen, že naše předsednictví bylo úspěšné z mnoha pohledů. Nejen proto, že jsme zvládli tu vnitropolitickou krizi, ale i kvůli problémům, které jsme řešili. Možná, že budou zapomenuta jména protagonistů, ať už mé vlády nebo vlády Jana Fischera. Určitě bychom ale měli pamatovat na ty lidi, kteří stáli za tím.

Jsou to stovky, možná tisíce bezejmenných úředníků a specialistů, kteří zvládli celou operaci na výbornou. A jestli se za něco nemusíme vůbec stydět, tak je to právě technická a logistická úroveň. Jsem na to hrdý a pyšný.

Myslím, že i motto, které jsme si zvolili, tedy "Evropa bez bariér", se nám snad také podařilo naplnit. Panuje o nás spousta různých klišé a předsudků. Pokud se nám pomocí našeho předsednictví podařilo některé potvrdit, ale některé vyvrátit, tak i tady jsme naplnili minimálně jednu rovinu té "Evropy bez bariér". Tím nemyslím jen překážky pro byznys, ale myslím tím i bariéry v hlavách. Ty psychologické bariéry, které mezi námi panují.

Myslím si, že přestože převážně ti starší mají z Evropské unie pořád strach a my sami máme celou řadu výhrad, tak speciálně naše děti jsou už současně i Evropané a to heslo "Evropa bez bariér" berou jako samozřejmost. A speciálně pro ně jsme, podle mě, udělali dost pro to, aby Evropu brali za svou. Dělali jsme všechno pro to, aby Evropa byla prosperující, bezpečná a to si myslím, že to je to nejlepší, co jsme mohli pro naše děti udělat. Děkuji.