MINISTR VNITRA (09/2006 - 05/2009) / Novinky / Mirek Topolánek
[06.05.2009]
Mirek Topolánek
Projev předsedy vlády v Senátu k Lisabonské smlouvě
Dnes budete rozhodovat o osudu Lisabonské smlouvy, která mění a reformuje, resp. snaží se měnit a pokouší se reformovat základní smluvní rámec fungování Evropské unie. Jde o jednu z nejzásadnějších mezinárodních smluv v polistopadové historii České republiky a já si velmi vážím toho, že Senát věnoval jejímu projednávání náležitou pozornost, kterou si tento dokument bezpochyby zaslouží.
Senát již mnohokrát prokázal, že je vysoce odpovědným tělesem, že senátorky a senátoři umějí racionálně vážit všechna pro a proti a nenechají se mást lacinými argumenty či ideologickými proklamacemi. Nenechají se v tomto konkrétním případě ovlivnit ani bezprecedentním osobním zasahováním odpůrců, ani mediálním nátlakem domácích, díky vlastníkům lacině proevpropských médií, ani výroky některých zfanatizovaných evropských představitelů. Právě tato schopnost klidné a zralé úvahy je, či dobách mého působení zde, bývala na Senátu nejcennější. Právě tato schopnost je zapotřebí při projednávání tak závažného a současně tak kontroverzního dokumentu, jakým Lisabonská smlouva nepochybně je. Dokumentu, který je na jedné straně démonizován, na straně druhé jsou dopady jeho schválení bagatelizovány.
Jsem přesvědčen, že si sami dokážete udělat správný úsudek na základě informací a debat, které v Senátu probíhaly od 29. ledna 2008, kdy jsem Lisabonskou smlouvu jménem vlády předložil Parlamentu České republiky k vyslovení souhlasu s ratifikací. Stejně tak si jsem jist, že znáte můj názor na Lisabonskou smlouvu a mé konečné hlasování. Přesto mi dovolte, abych vám nyní předložil své argumenty, které jsou, stejně jako u vás, výsledkem poctivého a dlouhého uvažování, vážením všech pro a proti, esencí všech diskusí, zbavené nánosu sentimentu a ideologického balastu. Argumenty, které i mne přivedly k odpovědnému osobnímu rozhodnutí.
Jak vůbec máme pohlížet na Lisabonskou smlouvu? Jaký má být náš základní přístup, náš co nejracionálnější pohled? Jsem přesvědčen, že pokud chceme dojít ke správnému výsledku, nemůžeme brát Lisabonskou smlouvu v tom nejobecnějším smyslu jinak, než jako cenu za naši plnohodnotnou účast v evropském integračním procesu a v přeneseném smyslu i za potvrzení příslušnosti k evropskému civilizačnímu prostoru, za který chceme nést svůj díl odpovědnosti, kterého chceme být součástí, jehož hodnoty chceme sdílet a rozšiřovat. Je to v našem životním, chcete-li NÁRODNÍM zájmu.
Pokud přijmeme jako východisko, že Lisabonská smlouva je cenou za naši existenci ve společenství, můžeme si položit pouze jedinou základní otázku: Je ta cena příliš vysoká, nebo není? Nepřijímám názor, že ta cena je nulová, stejně jako nesouhlasím s těmi, kteří říkají, že se nic nestane, když ji odmítneme zaplatit. Lidské rozhodování má vždy důsledky, ať už řekneme ANO, či NE. Jde samozřejmě o to, být si dobře vědom nákladů a výnosů obou těchto možností. Proto tu budu důsledně mluvit o nákladech a výnosech, o poměru cena/výkon a pokusím se vyhnout ideologickým klišé a zbytečným emocím, i když to vždycky nepůjde.
Jaká je tedy cena za Lisabonskou smlouvu? Jaká je cena za její přijetí a jaká je cena jejího odmítnutí? To jsou otázky, které si kladu neustále již od chvíle, kdy jsem se poprvé coby premiér jménem České republiky se účastnil jednání o této smlouvě.
Nezdůrazňuji to takto formálně náhodou. Lisabonská smlouva, na rozdíl od předchozí Ústavní smlouvy, není pouze výplodem nějakého shora nadiktovaného Konventu, její definitivní podoba je výsledkem těžkého vyjednávání a kompromisů legitimně zvolených demokratických vlád. A přestože jako každý jiný evropský dokument moderní doby nezapře bruselské ptydepe, je v konečném důsledku vyjádřením politické vůle evropských státníků. Ano, míra shody obou smluv je vyšší, než procento pozitivních změn, které by byly v českém zájmu. To ostatně potvrzuje i jeden z autorů Smlouvy, zakládajíci Ústavu pro Evropu, bývalý prezident Francie a předseda Konventu o budoucnosti Evropy v The Independent, 30. října 2007, Valery Giscard D´Estaing. "Rozdíl mezi původní Ústavou a současnou Lisabonskou smlouvou je spíše v našem přístupu, než v jejím obsahu".
Celý projev čtěte ZDE