Projev premiéra ČR a předsedy ODS Mirka Topolánka na konferenci "Jak dál v Evropské unii a pozice České republiky" v Senátu Parlamentu ČR dne 9. února 2007

 

Vážené dámy, vážení pánové!

Na konci ledna jsem měl možnost jednat o budoucnosti evropské integrace s německou kancléřskou Angelou Merkelovou. A byl to svým způsobem historický okamžik. Protože to bylo vůbec poprvé, kdy se někdo vážně ptal zástupců České republiky, jak si představují budoucí podobu Evropské unie. Je to poprvé, kdy vstupujeme do rozbíhající se debaty od samého počátku jako plnoprávný člen.

Náš přístup k evropské integraci lze shrnout do dvou slov: více svobody. Nechceme připustit, aby se kvůli debatě nad novým způsobem rozhodování a hlasování zapomnělo na to, že nové země EU stále nemají ve všem stejná práva jako země staré. Stále nemůžeme plně využívat všech čtyř základních unijních svobod. Je proto logické, že nás tento problém trápí víc, než Němce nebo Francouze. Je logické, že chceme v první řadě dokončit evropskou integraci ve smyslu těchto základních svobod. Je logické, že chceme faktickou, nikoli jen papírovou rovnoprávnost.

Když jsem dával rozhovor pro evropskou televizi, kde jsem o těchto prioritách mluvil, musela se reportérka po jeho skončení ujišťovat, jaké že svobody to vlastně mám na mysli. Ne, že by je neznala. Ale prostě ji vůbec nenapadlo, že by některá země EU mohla v této oblasti cítit nějaký problém. Bohužel to nechápou ani někteří čeští politici, kteří postoj vlády označují za protievropský. Buď se hluboce mýlí, nebo je to zlý záměr. V každém případě zbytečná hádka o prioritách naší věci neprospívá.

Nebo si snad někdo myslí, že je pro občany špatně, když při reformě EU klademe důraz především na její kvalitu, nikoli na rychlost?

Je špatně, když chceme, aby text případné nové ústavy byl jednodušší, přehlednější a srozumitelnější pro lidi?

Je špatně, když požadujeme, aby na rozdíl od zamítnutého textu ten nový zcela jasně vymezoval kompetence mezi unií a členskými státy?

Je špatně, že požadujeme, aby hlas každého občan a každé členské země vážil stejně?

Je špatně, když chceme, aby reforma umožnila další rozšiřování EU jako prostoru svobody a prosperity?

Je špatně, že nám záleží na tom, aby rozhodovací procesy v Unii byly průhledné a kontrolovatelné?

Je špatně, když od nového textu očekáváme, že definitivně odstraní diskriminaci nových členů unie?

Je špatně, že chceme unii liberální, silnou, schopnou obstát v globální ekonomické soutěži?

Je špatně, že nám záleží na tom, aby reforma členské státy spojovala, nikoli rozdělovala?

Často slýchám, že "EU stojí na křižovatce", "EU je v krizi", "Evropa potřebuje nový rámec spolupráce", "EU potřebuje politickou reformu, institucionální reformu, ekonomickou reformu.."

Evropa není v krizi. Rozhodně ne v krizi institucí. Úspěšná integrace deseti nových členů a nynější přijetí dvou dalších svědčí o opaku. Také se ukázalo, že nové země nijak neohrozily sociální standardy těch starých, jak se často strašilo. Je tomu spíše naopak.

Zeptáte - li se mě však jakou Evropu chci především, odpovím, že chci Evropu svobodnou a flexibilní.

Unii, kdy si každý stát volí míru svého zapojení ve společných politikách unie.

Ale pozor! Mluvím-li o flexibilní integraci, nemyslím tím integraci tvrdého jádra.

Tedy situaci, kdy by skupina států, delorsovským jazykem řečeno, "avantgarda států" postupovala v integraci hlouběji ale zároveň přímo či nepřímo nutila integrační opozdilce, aby se k jádru přidali, jinak zůstanou na periferii a stanou se jakýmisi členy druhé kategorie.

Tuto formu variabilní integrace je nutné odmítnout, protože by ve svém důsledku státy Evropy rozdělovala a tvořila mezi nimi nové institucionální i politické a ekonomické bariéry.

Mluvím-li o flexibilní integraci, mám na mysli proces, kdy různé státy či skupiny států si vybírají stupeň a hloubku svého propojení podle svých zájmů.

Nikdo nikomu nebrání v hlubší integraci, ale na druhou stranu nikdo nikoho k hlubší integraci nenutí.

Ano, cesta flexibilní integrace není probádaná, ale její konkrétní příklady existují již dnes: spolupráce v rámci Schengenského prostoru, Evropské měnové unie, tzv. Prymská dohoda o policejní a hraniční spolupráci, či diplomatická Trojka EU zabývající se problematikou Íránu a jeho jaderného programu.

Jedná se nám tedy o více variabilní Evropu, kdy by různé skupiny států sledovaly různé zájmy.

Je však nutné podotknout, že k tomu, aby tento mechanismus spolupráce fungoval, musí mezi zúčastněnými státy panovat shoda na nejmenším společném jmenovateli, který bude definovat kompetence a pravidla, která budou platná pro všechny.

Co by mělo obsahem tohoto společného základu flexibilní evropské integrace?

Měly by to být současné politiky zahrnuté v acquis? Nebo čistě otázky týkající se fungování vnitřního trhu? Nebo půjdeme dále a budeme se snažit i přesun dalších pravomoci zpět na národní úroveň?

To je jsou otázky o kterých, si myslím, musíme s našimi partery v EU hovořit. Překročme těmito konkrétními otázkami rámec zákopové války o jednotlivá ustanovení dokumentu názvem Evropská ústava.

Hledejme cestu k zcela novému dokumentu. Vystupme ze zavedeného úhlu pohledu na charakter budoucí evropské spolupráce.

Flexibilita je dle mého názoru také způsobem, který by Unii čítající 27 členů mohl umožnit efektivní fungování a zároveň by ji umožnil dostát závazku dalšího rozšiřování.

Měly bychom dosáhnout stavu, kdy by každý členský stát byl spokojen s individální stavem hloubky své integrace v unii.

To bude vyžadovat institucionální změny a změny základních smluv Unie. Hlavně, se však musí stát změnou postupnou a přijatelnou pro naši veřejnost a to znamená, že musí být procesem postupným a vedeným na všech úrovních společnosti

Vidím Evropu jako prostor svobody, jako prostor míru a prosperity, jak si to před padesáti lety vytklo Společenství uhlí a oceli. Hodnota Evropy není v papíru, ale ve společně sdílených hodnotách. Pokud budeme mít toto na mysli, podaří se nám překonat i všechny reální a legitimní rozdíly v našich zájmech a názorech.

"E pluribus unum", jednota v různosti, zní motto americké unie. Myslím, že to samé platí i pro unii evropskou.

zpravy.ods.cz, 9. února 2007