Naše země prošla v tomto století mnoha historickými peripetiemi. Většina českého národa prožila přinejmenším část svého života v komunismu, menší část populace pamatuje nacismus, podstatnou část svého života mnozí z nás prožili v totalitním režimu a okupované zemi. Pouze malá žijících občanů ČR však zažila prvorepublikovou demokracii. To vše si musíme uvědomit, pokud se zamýšlíme nad stavem naší země, a především nad stavem české demokracie, potažmo českého parlamentarismu.Jako člověk a politik liberálně-konzervativní orientace jsem vždy obdivoval a obhajoval principy, na kterých stojí politický systém anglosaského typu (někdy označovaný jako westminsterský nebo také konkurenční model demokracie).

Odpověď na otázku "proč" je nabíledni. Jde o systém nejstarší, a dle mého soudu nejefektivnější (viz. politická, kulturní a ekonomická vyspělost Velké Británie). Základními instituty tohoto modelu správy věcí veřejných jsou zastupitelská forma vlády, tj. systém, kde se občané na správě věcí veřejných podílejí nepřímo, prostřednictvím svých zástupců, kteří jsou k tomu pověřeni ve svobodných volbách, a parlamentní demokracie, tedy systém výkonu státních mocí, pro který je charakteristické dominantní postavení parlamentu (jemuž je také odpovědná vláda). Celý tento systém je pak založen na volné soutěži politických idejí a programů, jež reprezentují jasně profilované a strukturované politické strany, ucházející se o přízeň voličů ve volbách.

Pouze a jedině voliči rozhodují o tom, kdo bude aktuálně vládnout a kdo bude tvořit opozici. O podobě vlády totiž nerozhodují zákulisní koaliční jednání, ale jenom a pouze odevzdané hlasy voličů. To přirozeně přispívá ke zvyšování důvěry vůči politice jako takové a pocitu voličů, že to jsou právě oni, kde rozhodující měrou ovlivňuje směřování jejich země. O nutnosti vykonávat odpovědnou politiku a správu věcí veřejných snad není ani nutno hovořit.

Jsem rád, že naše země - aspoň dle základního zákona (Ústavy ČR) - právě touto cestou vykročila. Zdá se však, že stále ještě není u konce spor o to, zda, a pokud ano v jaké kvalitě, jsou a budou tyto ústavní principy přeneseny do reálné politiky, do fungování českého politického systému. V posledních týdnech a měsících mám dokonce obavu o to, zda se jsme se v čase neposunuli o několik let dozadu, do doby, kdy se politický systém nacházel v plenkách a kdy se o jeho charakteru teprve rozhodovalo.

Nyní se pokusím o pohled na fungování parlamentu v systému, který jsem před chvílí charakterizoval. V prvé řadě jsem přesvědčen, že parlament by měl dodržovat jeden ze základních principů moderního demokratického státu - dělbu státních mocí. V praxi to znamená, že parlament by se měl zabývat především tvorbou zákonů. Naopak neměl by se pokoušet o zásahy do moci výkonné, která v parlamentním systému patří vládě, a především jejímu předsedovi. Měl by totiž ctít, že v tomto systému musejí být v rovnováze nejen pravomoci, ale také odpovědnost všech orgánů státní moci.

Je zcela logické, že každá rozprava vedená v parlamentu má politický charakter. Často se setkáváme s komentáři, které práci označují za handrkování a politikaření. Je, myslím, zajímavé, že obdobná hodnocení parlamentarismu jsem my a zejména naši otcové slýchali od představitelů totalitních politických směrů - komunismu a nacismu. Ano, parlamentní a demokratická forma vlády je poměrně pomalá a složitá. Existuje však jiný efektivnější systém, který by dříve nebo později nezvrhl v tu či onu formu totality? Historie 20. století nás přesvědčuje o pravém opaku. Proto také dlouhé a náročné rozpravy, plné politiky, na parlamentní půdu patří, neboť odrážejí jednak jisté programové a ideové základy jednotlivých politických proudů (politických stran), jednak zájmy, které politické strany zcela přirozeně odrážejí.

Dalšími klišé, ke kterým se musím vyslovit, jsou názory na poslance a jejich práci. Ano, vidím velkou řadu problémů, neúnosnou mírou imunity počínaje a řadou nedokonalých či vysloveně špatných zákonů konče. Podmínky, ve kterých se ale český politický systém po několik posledních let nachází, jdou přímo rájem pro některé negativní jevy.

Je to patrné např. v zákonodárné iniciativě, kterou má z ústavy i z logiky věci především vláda. Právě vláda má nejen tuto pravomoc, ale také disponuje veškerým aparátem k tomu potřebným (odborný personál, finanční prostředky). Pokud ovšem vláda tuto svoji roli neplní, nebo plní tak nedostatečně a špatně jako vláda nynější, a to i v oblastech vyžadujících jasnou prioritu (např. bezpečnost občanů), potom musejí zákonodárnou iniciativu převzít přímo poslanci, což však přináší řadu problémů.

Především problém, že poslanci pro tuto činnost nemají dostatečné zázemí. Sám patřím mezi nejaktivnější navrhovatele novel i celých zákonů (v poslední době např. zákona o elektronickém podpisu, novely trestního zákona ve věci znásilnění, mediálního zákona…), proto dobře vím, jak je těžké vytvořit kvalitní návrh, aniž k tomu mám prostředky, jež má vláda. Jiným problémem je, že neexistence vlády, která by se opírala o jasnou většinu v Poslanecké sněmovně, dává velký prostor různým zájmovým skupinám ovlivňovat zákonodárce ve směru svých zájmů.

Konečně posledním problémem, o kterém musím mluvit ve vztahu k parlamentu, jsou zavádějící informace o neúčastech poslanců na klíčových jednáních Poslanecké sněmovny, které jsou prezentovány jako vrchol nezodpovědnosti. Zcela odpovědně prohlašuji, že hlavní část práce poslance se odehrává nikoli na jednání "ostře" sledovaného pléna, ale ve výborech, komisích a poslaneckých klubech. Právě zde se vedou mnohahodinové debaty, navrhují se zásadní pozměňovací návrhy. Jednání celé sněmovny jsou pak pouze posledním krokem na dlouhé cestě zákonů parlamentem, krokem nepochybně důležitým, nikoli však jediným. Tato sekce mého webu by Vám tedy měla poskytnout vhled do mé práce poslance. Uvítám Vaše názory a připomínky - třeba na mém diskusním fóru.