Prohlášení NSJ 15/2005
NSJ protestuje proti propuštění katarského prince
Politická strana Národní sjednocení (NSJ) důrazně protestuje proti propuštění katarského prince Hamada as Sáního, který byl v naší zemi nepravomocně odsouzen za sex se školačkami na dva a půl roku do vězení. Podle NSJ se jedná o závažné porušení nezávislosti soudů a v ohrožení je celý systém české justice, jako svrchovaného nezávislého státu. Jako hlavního viníka tohoto bezprecedentního kroku vidí NSJ ministra spravedlnosti Pavla Němce, který by měl okamžitě odstoupit z funkce ministra spravedlnosti i vzhledem k desítkám dalších justičních kauz a k celkovému stavu tohoto rezortu.

NSJ má vážné podezření že tato kauza má kurupční pozadí a o propuštění pedofilního prince bylo rozhodnuto dávno před rozhodnutím nevyššího soudu, který na nátlak ministra spravedlnosti učinil toto nebezpečné rozhodnutí. Za velmi závažné považujeme v této věci přiznání mluvčího ministra spravedlnosti Petra Dimuna, že se úředníci ministerstva spravedlnosti připravovali na tuto skutečnost dávno před rozhodnutím nejvyššího soudu.To potvrzuje naše podezření že rozhodnutí nejvyššího soudu bylo politicky ovlivněno.

NSJ nedůvěřuje slovům ministra o tom, že princ bude ve své vlastní zemi podroben spravedlivému procesu. Jako závažnou překážku tohoto kroku vidí NSJ především islámský charakter katarského státu, kde nebude brána výpověď poškozených dívek stejně vážně jako v naší zemi. Jako další překážku vidíme zejména vzdálenost obou států a z toho vyplývající praktickou nemožnost svědectví, poškozených dívek před katarským soudem. Bez těchto svědectví se potom pravděpodobnost odsouzení jeví NSJ jako málo pravděpodobná.

Za nejzávažnější ovšem považuje NSJ motivy, které ministra Němce k vměšování do nezávislosti justice vedly. NSJ nevěří, že se jedná o snahu Pavla Němce dodržovat zákon, ale spíše pouze o snahu vyřídit si účty s nejvyšší státní zástupkyní, která se tomuto jednání vzepřela. NSJ také nevylučuje, že se v této záležitosti jedná o osobní prospěch ministra Němce. NSJ naopak podporuje snahu nejvyšší státní zástupkyně zahájit policejní vyšetřování ministra Němce v této záležitosti.

Podstata, vnitřní struktura a vývvojové tendence první
historické formy socialismu (protosocialismus).

1. Historické místo protosocialismu

Protosocialismus1) je zákonitým stupněm v dlouhodobé linii prosazování tendence společenského pokroku směřující k zespolečenštění práce a výroby a osvobození člověka. Naplňování této linie nelze ovšem chápat jako lineárně vzestupný proces, kde by automaticky na jeden stupeň navazovaly stupně další, vyšší. Zánik protosocialismu ukázal, že tendence k zespolečenštění se prosazuje spíše jako proces prověřování jednotlivých paralelních variant, po nichž mohou následovat návraty k soukromému vlastnictví a nové vzestupy využívající předpokladů vytvořených v předchozích variantách. Sama tendence k zespolečenštění je ovšem zákonitá a nezvratná a neustále se reprodukuje vnitřními rozpory nižších stupňů zespolečenštění.
Protosocialismus je třeba chápat jako specifickou a relativně celistvou společensko-ekonomickou formaci, která zákonitě vyrůstá z vnitřních rozporů a předpokladů kapitalismu, je s to vytvořit světovou soustavu států, dlouhodobě soutěžit s kapitalismem a svébytně řešit základní společenské a civilizační problémy. Na základě dosavadních poznatků lze formulovat jako výzkumnou hypotézu závěr, že na protosocialismus nemůže navázat nový vyšší stupeň zespolečenštění, že protosocialismus nemůže trvale soutěžit s kapitalismem pokud jde o rozvoj výrobních sil, že protosocialistické výrobní vztahy nejsou s to trvale zachytit tendenci k zespolečenštění odvíjející se ve sféře výrobních sil a že v lůně protosocialismu nevznikají třídy a skupiny schopné systém progresivně přetvořit.

2. Výrobní vztahy a vlastnický systém protosocialistické společnosti

Protosocialistickou společnost nelze chápat jako jakousi modifikaci historicky starších společenských systémů, npř. jako asijský výrobní způsob, státní kapitalismus, formu monopolního kapitalismu nebo feudalismus. Je to společnost, která organicky navazuje na kapitalismus. Opírá se o takovou úroveň výrobních sil, která po určitou etapu vývoje tvoří i základ kapitalistické společnosti. Její výrobní vztahy navazují za takové struktury výrobních vztahů, které existovaly již před kapitalismem a byly modifikovány pod vlivem základního výrobního vztahu kapitalismu (dělba práce, zbožní vztahy). Pod vlivem základního výrobního vztahu socialismu se opět modifikují do nové podoby. Tento společný prvek obsažený jak v kapitalistických, tak v protosocialistických výrobních vztazích navozuje při nedokonalé analýze představu mechanického, neorganického přebírání prvků kapitalismu do socialismu a možnosti mechanického odstranění těchto prvků ( npř. zbožních vztahů, peněz).
Protosocialismus přebírá do své struktury výrobních vztahů i některé prvky kapitalistických výrobních vztahů, které ovšem tím, že jsou začleněny do jiných vazeb a ovlivněny základním výrobním vztahem (protosocialistickým nedokonale společenským vlastnictvím výrobních prostředků) nabývají jiného charakteru (npř. kapitál, hodnota pracovní síly, nadhodnota).2)

Protosocialistickou výrobně vztahovou základnu nelze chápat jako eklektickou směsici různých vztahových prvků, ale jako celistvý svébytný systém, rámcově determinovaný charakterem výrobních sil, který je ovšem vnitřně integrován základním výrobním vztahem (nedokonale společenským vlastnictvím výrobních prostředků).
Pro analýzu výrobně vztahové základny protosocialismu i celé protosocialistické společensko-ekonomické formace je třeba vycházet z analýzy úrovně výrobních sil, na které protosocialismus vznikl, poprvé v Rusku a pak i v dalších zemích Evropy, Asie i Ameriky. Jde o výrobní síly víceméně industriálního typu (t. j. založené na mechanizované průmyslové výrobě a nedokonale mechanizované zemědělské výrobě v klíčových oblastech ekonomické struktury dané země). K tomuto stupni vývoje výrobních sil patřila i výrobně technická stránka společenské dělby práce vyznačující se oddělením práce průmyslové a zemědělské, duševní a fyzické, řídící a řízené, výrobní a nevýrobní, mechanické a tvořivé. Historické zkušenosti ukázaly, že pro vznik protosocialismu postačovala poměrně nízká úroveň rozvinutosti této kvality výrobních sil a že zánik protosocialismu nastal tehdy, když se tato kvalita začínala měnit směrem k vědeckotechnické revoluci, automatizaci a informatizaci společnosti a vytváření prvních předpokladů pro prolamování staré společenské dělby práce.
Z dané úrovně výrobních sil vyplývaly následující limity pro proces reálného zespolečenštění práce i výroby. Pro objasnění těchto limitů je možné využít metodologických přístupů K. Marxe, B. Engelse i V. I. Lenina týkajících se vztahu společenské dělby práce a vlastnictví.3) Jedním z faktorů, který musel výrazně ovlivnit způsob realizace protosocialistické formy vlastnictví byl fakt připoutání celých velkých skupin lidí k odlišným druhům práce (duševní, fyzická, řídící, řízená apod.). Druhým byla pokračující odlišnost tzv. manufakturní (tovární) dělby práce (dělby práce uvnitř továrny jako relativně samostatného celku) a dělby práce uvnitř společnosti (mezi různými relativně samostatnými celky).4))
Zjednodušeně řečeno, při existenci dělby práce mezi velkými skupinami lidí i mezi různými relativně samostatnými celky (podniky, organizacemi, institucemi) nemohlo formální nastolení společenského vlastnictví, ať již ve formě státního vlastnictví nebo vlastnictví družstevního, vytvořit reálnou vlastnickou rovnost občanů, ale muselo vést ke vzniku různých odstínů a modifikací ve vlastnických aktivitách a především k privilegované vlastnické aktivitě skupin spojených profesně s řídící činností. Nejde zde přitom o nahodilost vzniklou v jedné zemi v důsledku zvláštních historických podmínek, ale o obecnou zákonitost, která by se musela projevit i tehdy, kdyby protosocialismus zvítězil npř. v Německu nebo v USA.
Budeme-li zkoumat proces zespolečenštění na té úrovni, kterou dovolovala daná úroveň výrobních sil a dělby práce, musíme vytvořit celý systém kategorií, které by postihovaly jednotlivé zákonitosti a procesy. Tento systém musí být vytvořen jinak než minulá politická ekonomie socialismu, která s omezeností zespolečenštění a reálnými vlastnickými rozdíly nepočítala. Může se ovšem výrazně opírat o Marxovu metodu zkoumání kapitalistické společnosti.
Metodologicky jsou pro postižení protosocialismu neobyčejně důležité Marxovy poznámky o tzv. hrubém komunismu v Ekonomicko-filozofických rukopisech.
Hrubý komunismus jako " jevová forma podlosti soukromého vlastnictví, která se chce klást jako pozitivní pospolitá podstata. " Marxovo pojetí prvního kroku k zespolečenštění (v dobové realitě ovšem uskutečněného pouze v hlavách utopistů, v jejich představách o komunistické společnosti), který je spíše dovršením a zevšeobecněním soukromého vlastnictví, jeho přenesením na celou pospolitost, která je ovšem nadále podřízena vládě věcí, je negací lidské osobnosti, snaží se zničit všechno, " co není s to být jako soukromé vlastnictví drženo všemi, chce násilným způsobem abstrahovat od talentu atd. "4)5
Zvláště koncentrovaně je celý problém " hrubého komunismu" vyjádřen při kritice myšlenky zespolečenštění žen :
" Možno říci, že tato myšlenka společenství žen je vyslovením tajemství tohoto ještě zcela hrubého a bezmyšlenkovitého komunismu. Tak jako žena přechází z manželství do všeobecné prostituce, tak celý svět bohatství, t. j. celý svět předmětné podstaty člověka, přechází z poměru výlučného manželství se soukromým vlastníkem do poměru univerzální prostituce s pospolitostí. " 6)
Tato Marxova úvaha se plně materializovala v podmínkách protosocialismu. Místo suverénní role soukromého vlastníka, individuálního či kolektivního ( akciová společnost), resp. místo množiny suverénních soukromých vlastníků spojených trhem, existovala v podmínkách protosocialismu množina dílčích, nesuverénních, nicméně relativně samostatných funkcí nutných k tomu, aby se proces přivlastňování výrobních prostředků a spotřebních předmětů mohl vůbec odehrát.7)
Tyto funkce byly rozptýleny mezi masou formálně rovnoprávných vlastníků a delegovány na jednotlivé kolektivy, do kterých byli tito spoluvlastníci dělbou práce rozčleněni. Některé z těchto funkcí byly delegovány na výrobní podniky seskupené do nadpodnikových útvarů, jiné na obchodní organizace, podniky dopravy, peněžnictví, aplikované vědy apod. , především však na řídící štáby a instituce různého druhu. Různé funkce nutné nikoli již pro výrobní sféru, ale pro fungování společenského systému jako takového, byly svěřeny dalším kolektivům pracovníků materiálních, duchovních a sociálních služeb, vědy , kultury, sféry informací, ale především administrativnímu, politickému a ideologickému aparátu, mocenským složkám apod.
Teprve určitá míra spojení a souladu těchto funkcí vykonávaných prostřednictvím konkrétních pracovních aktivit lidí seskupených do pracovních kolektivů různého druhu umožňovala fungování protosocialistického systému a jeho základu - svérázné formy vlastnictví zprostředkovaného řídícím aparátem. Nikdo zde nebyl výlučným vlastníkem a každý se formálně účastnil všeobecné prostituce vlastnictví s pospolitostí. Ne každý se jí však účastnil stejně intenzivně a jen některé společenské skupiny se do ní zapojovaly reálně ( především řídící aparát). Určitou zvláštní modifikací této "všeobecné prostituce" vlastnictví bylo skupinové vlastnictví jako doplňková vlastnická forma tohoto systému.
Za této situace, kdy ve společnosti neexistuje jen nutná technická dělba práce, ale kdy i proces přivlastňování výrobních prostředků a spotřebních předmětů je rozčleněn na řadu funkcí přidělených různým skupinám a kolektivům, nelze hovořit o bezprostředně společenském, ale pouze o zprostředkovaně společenském charakteru práce (živé i zvěcněné).8) Nastává tu situace obdobná jako v kapitalistické zbožní výrobě, kde ve formě zboží je překonáván rozpor mezi skrytě společenským, ale zjevně soukromým charakterem práce. V protosocialistické podobě zbožní výroby je možno hovořit o rozporu mezi skrytě společenským, ale zjevně partikulárním charakterem práce a tento rozpor musí být řadou mechanismů překonáván.
Právě díky existenci partikulárního, lokálně omezeného způsobu přivlastňování práce a jejích produktů v protosocialistické společnosti nezmizela zbožní výroba a hodnotové vazby s nastolením formálně společenského, protosocialistického vlastnictví, ale zůstala i nadále, pochopitelně v modifikované podobě, organickou součástí protosocialistických výrobních vztahů.
Práce měla tedy i nadále dvojaký charakter konkrétní práce tvořící užitné hodnoty a abstraktní práce produkující hodnotu zboží. Vyrobené produkty byly zbožím s užitnou hodnotou i hodnotou, a to bez ohledu na to, zda byla existence zbožní výroby ve společenském vědomí a dalších nadstavbových (právních apod.) mechanismech odrážena a vyjadřována.
V protosocialistických výrobních vztazích nebyly integrovány jen základní prvky vztahů prosté zbožní výroby, ale i vztahy, které se vytvořily v podmínkách kapitalistické formy této zbožní výroby (hodnota pracovní síly, nadhodnota, kapitál). V nové souvislosti a logice protosocialistických výrobních vztahů, pod určující rolí základního výrobního vztahu nedokonale společenského, partikulárně lokálního přivlastňování, se však tyto vztahové prvky modifikovaly a nabyly nový obsah i formu. Pokud pro jejich označení pro lepší pochopení užíváme původní slovní termíny převzaté z marxistické politické ekonomie kapitalismu, máme na mysli právě jejich nový protosocialistický charakter.
Při popisování mechanismu fungování protosocialistických vlastnických vztahů zahrnujících i procesy protosocialistické zbožní výroby je třeba si stále připomínat základní kvalitativní charakteristiky této vlastnické soustavy dané základním výrobním vztahem nedokonale společenského přivlastňování.
Je to především skutečnost, že příslušník protosocialistické společnosti nebyl formálně oddělen od vlastnictví výrobních prostředků, ale byl formálně, potenciálně rovnoprávným spoluvlastníkem. Z toho vyplývá i skutečnost, že jeho živá práce i její produkty byly potenciálně, formálně společenskou prací a společenskými produkty. Na druhé straně existovala díky výše uvedeným limitům nerovnost ve skutečné realizaci vlastnických funkcí a proces společenského přivlastňování byl velmi složitě zprostředkován začleněním jednotlivce ve společenské dělbě práce i v relativně samostatných pracovních kolektivech.9)
Vstup občana do protosocialistické podoby ekonomicko-vlastnického procesu měl proto podobu začlenění do určitého pracovního kolektivu podniku, ve kterém mohl vynakládat svou práci a tím naplnit určitou základní podmínku realizace své role společenského spoluvlastníka. Díky složité zprostředkovanosti této vlastnické role vznikal při vstupu občana do pracovního kolektivu vztah, který můžeme vyjádřit pomocí kategorie " hodnota pracovní síly" a " prodej pracovní síly". V podmínkách protosocialismu vyjadřuje kategorie " hodnota a prodej pracovní síly" nikoli oddělenost výrobce od výrobního prostředku, ale pouze složitou zprostředkovanost jeho role vlastníka výrobního prostředku.
Zaměstnanec protosocialistického podniku vynakládá svou pracovní sílu v rámci potenciálně společenského způsobu přivlastňování jako součást úhrnné společenské práce. Jeho práce však musí být jako společenská, společensky nutná prověřena složitým mechanismem vytváření a slaďování vzájemných vazeb mezi různými podniky a organizacemi zahrnujícím i různé formy celospolečenského přerozdělování práce, finančních prostředků i produktů. Vzhledem k tomuto složitému celospolečenskému zprostředkování společenskosti vynaložené spotřebované živé i mrtvé práce nebyla hodnota individuální pracovní síly zaměstnance dána zvláštními podmínkami kolektivu, ve kterém byla vynaložena, ale širšími celospolečenskými vazbami a souvislostmi zahrnujícími i vstupy a výstupy z ekonomického systému jedné země do vnějších ekonomických vztahů.
Těmito souvislostmi se prověřuje i to, nakolik bylo vynaložení práce zaměstnancem v příslušném podniku realizací funkce celospolečenského spoluvlastníka (v případě neefektivního či přímo zbytečného vynaložení živé práce i výrobních prostředků se mohlo ukázat, že vlastně o racionální vlastnické zacházení vůbec nešlo a že šlo spíše o parazitování na práci jiných složek společnosti).
Výsledkem tohoto zprostředkování společenskosti vynaložené práce i vlastnické funkce občana bylo pak množství životních prostředků nutných k reprodukci pracovní síly, tedy ekvivalent hodnoty jeho pracovní síly, který obdržel ve formě mzdy i dalších npř. celospolečensky zprostředkovaných požitků. 10)
Stejně tak specifický obsah jako kategorie " hodnota pracovní síly" má v protosocialistickém systému i kategorie "kapitál". Tato kategorie vyjadřuje vztah nedokonalého, složitě zprostředkovaného přivlastňování výrobních prostředků i spotřebních předmětů společností jako celkem za situace, kdy žádná skupina není s těmito prostředky monopolně spojena a žádná od nich není totálně oddělena, kdy se však disponování s těmito prostředky uskutečňuje prostřednictvím nerovných funkcí pracovních kolektivů a sociálních skupin. Vzhledem k tomu, že jde o charakteristiku společnosti jako celku (i když složitě a nerovnoprávně strukturované) je možno hovořit pouze o celospolečenském kapitálu ( konstantním i variabilním) a nikoli o množině dílčích, npř. podnikových kapitálů.
Proces "zhodnocení kapitálu" byl procesem opakovaného přisvojování společenské nadhodnoty společností jako celkem prostřednictvím jednotlivých kolektivů a sociálních skupin. Šlo opět o celospolečenský celistvý proces, nikoli o sumu procesů probíhajících v jednotlivých lokalitách (podnicích). Je proto možno hovořit nikoli o podnikovém zhodnocení, ale pouze o celospolečenském zhodnocení a celospolečenské nadhodnotě, jejíž části byly ovšem distribuovány do různých lokalit, k různým kolektivům i jednotlivcům. To platí i o reprodukované hodnotě společenského konstantního i variabilního kapitálu spotřebované ve výrobním procesu.
Výchozím bodem protosocialistických vlastnických vztahů byl tedy zaměstnanec začleněný do sociální skupiny i pracovního kolektivu, který směňoval hodnotu své pracovní síly za peníze společnosti vyčleněné jako variabilní kapitál a dislokované do příslušných lokalit-podniků. Ve výrobním procesu se spojoval s výrobními prostředky představujícími hodnotově konstantní kapitál společnosti, rovněž dislokovaný do podniků. Produkcí "protosocialistického zboží" vytvářel základ procesu zhodnocení celospolečenského kapitálu a produkce celospolečenské nadhodnoty.
Míra zhodnocení ( či znehodnocení) vynaloženého kapitálu však byla závislá na tom, jak budou působit společenské mechanismy propojující a koordinující různé formy vynakládání společenské živé i mrtvé práce v podnicích, organizacích a institucích a prověřující jejich společenskou nutnost a užitečnost.
K tomuto zprostředkování společenskosti práce i vlastnické funkce občanů-zaměstnanců sloužily v nedokonale společenské protosocialistické formě přivlastňování dva základní mechanismy.
Především to byl sám pohyb zboží, ať už výrobních prostředků či spotřebních předmětů.11) V protosocialistické formě zbožní výroby existoval ve srovnání s prostou zbožní výrobou i kapitalistickou zbožní výrobou specifický vztah mezi užitnou hodnotou i hodnotou, vyplývající z potenciálně společenské formy přivlastňování a formálního, potenciálního spojení všech členů společnosti s výrobními prostředky.
V kapitalistické zbožní výrobě bylo cílem ekonomického systému zhodnocení kapitálu, tedy produkce hodnoty a nadhodnoty, a produkce užitné hodnoty byla pouze nutnou podmínkou tohoto procesu.
V protosocialistické formě zbožní výroby bylo ústředním cílem pokrytí potřeb příslušníků společnosti, jak pokud jde o spotřební předměty, tak pokud jde o nutné služby, a to v určité naturální proporci. Produkce hodnot byla pouze procesem zprostředkování tohoto cíle, jakkoli významným a relativně samostatným. Hodnotové vztahy působily spíše jako určitý rámec a limit možností, za nichž bylo možné získat užitné hodnoty a služby. Nepůsobily s bezvýhradnou silou a transparentností jako v jiných typech společnosti, zejména v kapitalismu, ale spíše jako živelný a deformovaný mechanismus notoricky vyvolávající nesoulad a disproporce.
Hodnotové vztahy a mechanismy nebyly ve společenské teorii (ideologii) i politické a řídící praxi plně vědomě reflektovány a racionálně využívány. Prosazovaly se nejen v podobě oficiálního protosocialistického trhu, oficiálně stanovených cenových, mzdových aj. relací. Současně působily i v řadě neoficiálních či přímo nelegálních forem, mezi něž patřilo vyjevování skutečných hodnotových relací mimo oficiální ceny a mzdy, nelegálním přerozdělováním, korupcí, pokoutním prodejem nedostatkového zboží, tolerovaným rozkrádáním státního i družstevního majetku, skrytým zvýhodňováním či doplňkovým ohodnocením pracovníků pomocí různých naturálních požitků, využívání pracovní doby pro osobní účely, funkčních výhod apod.
Cenová i mzdová soustava se výrazně odpojila od svého základu v hodnotě zboží i pracovní síly, působila zcela autonomně a ještě komplikovala nepřehlednost, složitost a rozpornost procesu vyjevování společenskosti práce. Přes všechny tyto deformace a nedostatky však hodnota jako objektivní kategorie vyjadřující míru společenské nutnosti práce existovala, vynucovala si, aby byla respektována.


3. Úloha řídícího aparátu

Nedokonale společenský charakter práce i přivlastňování ovšem znemožňoval, aby byla společenskost práce zprostředkována pouze protosocialistickou variantou zbožně peněžních vztahů a hodnotových mechanismů. Propojování jednotlivých ekonomických lokalit, zprostředkování pohybu společenské mrtvé i živé práce přes bariéry dílčích vlastnických funkcí jednotlivých kolektivů, vyžadovalo i přímé vlastnické aktivity, které by zároveň pomáhaly uvádět do pohybu a realizovat i příslušné hodnotové vazby. Těmito aktivitami, které se postupně staly nedílnou součástí mechanismu zprostředkování společenskosti vynaložené práce, byly mechanismy direktivního řízení a plánování prováděné hierarchicky uspořádaným aparátem řízení, řídícími štáby a institucemi různé úrovně.
Tyto řídící a plánovací aktivity nelze chápat jako něco, co existovalo mimo zbožně peněžních a hodnotových vazeb či jako něco, co by tyto vazby nahrazovalo. Uvažovat takto by znamenalo přebírat mýtický závoj, který si kolem vlastních aktivit řídící aparát vytvořil a který vtělil do své ideologie. Různé akty plánování a řízení sice působily dojmem, že s objektivními hodnotovými vztahy nemají nic společného. Často se marně snažily adekvátně vyjadřovat hodnotové vztahy a nezřídka byly pouze jejich relativně samostatným a pokřiveným odrazem. Byly však přesto součástí historicky konkrétního procesu, ve kterém se mohly objektivní hodnotové souvislosti vyjevovat, a byly na těchto objektivních vazbách závislé tím více, čím méně je vědomě respektovaly. Nezbytný soulad plánu a direktiv na jedné straně a oficiálního i neoficiálního protosocialistického trhu na straně druhé se však vytvářel velmi obtížně a měl spíše podobu periodických krizí a kataklysmat.
Bylo by úkolem pro speciální ekonomickou analýzu popsat konkrétně způsoby, jimiž řídící aparát zprostředkoval pohyb společenské živé i mrtvé práce, vytváření proporcí mezi jejími jednotlivými složkami a poměřování této práce jako společensky nutné či nenutné. Patřilo by sem přidělování peněz i hmotných prostředků, přerozdělovací mechanismy, různé normativy spotřeby, cenové i mzdové tarify, konstrukce i dodatečná úprava plánu, různé ukazatele orientující výrobu, omezování volného pohybu pracovní síly i peněz, přímá řídící rozhodnutí na různých úrovních atd.
Tyto hierarchicky propojené aktivity vnitropodnikového, nadpodnikového, rezortního i celospolečenského řízení prováděného jak státními, tak stranickými orgány vytvářely podmínky, za nichž vstupovali řadoví celospolečenští spoluvlastníci - zaměstnanci do příslušných pracovních kolektivů, ať již výrobní či nevýrobní povahy, a včleňovali se do procesů reprodukce dané podoby vlastnických vztahů. Řídící aparáty ztělesňovaly vůči pracujícím logiku systému a rozhodovaly o tom, v jaké podobě budou " nakoupeny" individuální pracovní síly občanů. V této roli personifikovaného celospolečenského kapitálu vystupoval řídící aparát i vůči sobě, svým jednotlivým příslušníkům, dílčím štábům a institucím, kterým rovněž stanovoval cenu a podmínky nákupu pracovní síly, míru společenské nutnosti práce i vynaložených hmotných prostředků.
Činnost řídícího aparátu byla jen jednou, i když významnou podobou vlastnické nerovnosti různých sociálních skupin v podmínkách protosocialismu. Byla zároveň i ztělesněním a zvláště výrazným projevem nedokonalé společenskosti protosocialistické formy vlastnictví (pro jednoduchost se soustřeďujeme na hlavní - t, j, státně byrokratickou formu vlastnictví). Složitý mechanismus všeobecné a značně nerovnoměrné prostituce vlastnictví se společností, ve kterém řídící aparát hrál zvláště významnou úlohu, nevytvářel totiž u žádné sociální skupiny, řídící aparát nevyjímaje, plnou vlastnickou suverenitu a zainteresovanost na zhodnocení společenského kapitálu.
Jednotlivé dílčí útvary řídícího aparátu byly sice nejvíce ze všech společenských složek spojeny s výkonem řady konkrétních vlastnických funkcí delegovaných na podniky, obchodní organizace, organizace služeb, různé nadstavbové instituce, instituce nadpodnikového i celospolečenského řízení. Současně však byly spojeny pouze s určitou dílčí (partikulární, lokální) funkcí a výrazně se tím odlišovaly od plné vlastnické suverenity kapitalisty (jakkoli vykonávané prostřednictvím manažerů). Výsledkem této partikularizace vlastnických funkcí byla soustava lokálních a partikulárnách zájmů, jejichž nositeli se staly řídící štáby a které vnitřně podvracely celý systém.
Příslušný řídící štáb byl zainteresován pouze na výkonu příslušné dílčí funkce. Kritériem toho, jak tuto funkci plnil, ovšem nebylo npř. zhodnocení kapitálu delegovaného do příslušného podniku nebo zajištění určitého okruhu užitných hodnot a služeb za efektivních podmínek. Bylo jím spíše to, nakolik se příslušný řídící štáb vešel při své činnosti do logiky výkonu jiné dílčí funkce vykonávané noř. řídícím štábem vyšší hierarchické úrovně, resp. nakolik se dokázal sladit s funkcemi jiných řídících štábů na paralelní úrovni. Tato vzájemná návaznost jednotlivých funkcí řídících štábů sice nevylučovala, že jednotlivé funkce nebudou plněny při respektování kriterií ekonomické efektivnosti či potřeb občanů. Zároveň však toto spojení výkonu funkce s hodnotovými či užitně hodnotovými kritérii vůbec nezaručovala.
Úspěšně splnit svou dílčí funkci a zařadit se do celkové logiky jednání řídícího aparátu mohl npř. i ten podnikový řídící štáb, který splnil a překročil nesmyslně stanovený plán a vyráběl nikomu nepotřebné výrobky, stejně jako štáb, který naprosto zbytečně "proinvestoval" svěřené prostředky. Naopak velké potíže mohl v celém systému způsobit ředitel podniku, který by se pokoušel zavést nový, na trhu žádaný výrobek nebo aplikovat nové vědecké poznatky. Ani vrcholové řídící orgány nebyly nijak konkrétně zainteresovány na zhodnocení celospolečenského kapitálu či zajištění potřebné struktury užitných hodnot a služeb. Pod tlakem nahodile projevované společenské potřeby mohly sice npř. stranické orgány zasahovat do řízení a přerozdělením prostředků a přímými direktivami ovlivnit některé dílčí momenty fungování systému, nemohly však zajistit stabilní systémový soulad všech dílčích funkcí.
Nedokonalé zprostředkování pohybu společenské práce direktivami řídícího aparátu doplňujícími jiné mechanismy vyjevování hodnotových vazeb se relativně osvědčovalo zejména v období extenzivního rozvoje ekonomiky i celé společnosti. Díky různým kvantitativním ukazatelům mohlo být alespoň do jisté míry zajištěno spojení řídících direktiv s reálnými potřebami společnosti a zhodnocením společenského kapitálu. Čím více se vyčerpávaly hmotné prostředky i rezervy pracovních sil a do popředí vystupovala různá kvalitativní hlediska a zejména potřeba aktivity a iniciativy pracovníků a vědeckotechnického pokroku, začal se způsob naplňování funkcí řídícího aparátu stále více odpojovat od reálné základny hodnotových vazeb i užitných hodnot a stále výrazněji se začala prosazovat tendence k vytváření pouze formálního souladu dílčích vlastnických funkcí. Tento formální soulad začal být vytvářen formálním vykazováním plnění ukazatelů, prací "jako", "pro čárku", která měla mnoho různých podob a zasahovala všechny oblasti života společnosti.
Je třeba si připomenout, že tato formálně vykazovací logika nastupující tam, kde bylo snazší řešit problém formálně než reálně, či kde se místo skutečných problémů vytvářely pseudoproblémy, působila nejen v oblasti ekonomicko-řídící činnosti. K jejím zvláště negativním projevům platil formálně vykazovací, příkaznický, necitlivý, resp. nežádoucím způsobem aktivní přístup řídícího aparátu v mocenské sféře npř. v období padesátých let či normalizace. Místo citlivého řešení složitých problémů vznikajících v době kolektivizace bylo jistě snazší vykazovat a dodávat příslušné počty škůdců a kulaků a odstraňovat problematické názory i s jejich nositeli.
Lokální zájmy složek řídícího aparátu a ohledy na nadřízené složky vedly k řetězovému efektu "honů na čarodějnice" v době politických procesů či normalizačních čistek. Stejným způsobem pracoval leckdy řídící aparát v ideologické sféře, npř. ve sféře kultury a společenské vědy, při likvidaci nepohodlných "úchylek" apod., aniž by ovšem dokázal skutečně účinně čelit vlivu ideologií směřujících proti samotné podstatě socialismu. .
Při hodnocení úlohy řídícího aparátu (ekonomického, politického, ideologického i mocenského) v protosocialistickém systému vlastnictví a organizace společnosti je třeba mít na paměti, že nejde o žádné moralizování nebo účelové politizování. Příslušníci řídícího aparátu plnili, často s velkou obětavostí a nasazením, určité sociální role, které vyplývaly z daného nedokonalého způsobu zespolečenštění výroby. Nemohli však zcela ignorovat a překročit logiku těchto rolí a naopak se jim v dlouhodobé perspektivě museli přizpůsobit.
Výkon řídících funkcí nebyl nijak automaticky spojen s finančními výhodami nebo zlepšením životní úrovně. Velmi početná složka řídícího aparátu, nejnižší řídící pracovníci na podnicích, patřila po celou dobu trvání systému k nejhůře placeným kategoriím zaměstnanců a měla ve společnosti velmi nízkou prestiž. Řadoví úředníci ekonomických ministerstev či řadoví pracovníci stranického aparátu rovněž nepatřili mezi špičkově honorované pracovníky. V ČSSR se teprve v závěrečných etapách existence sytému začínaly vytvářet určité mechanismy sociálních privilegií a přilepšení pro politický aparát. Ve srovnání se současnou mocenskou a majetkovou elitou byli i mnozí špičkoví manažeři či straničtí a státní představitelé svou životní úrovní a svými sociálními výhodami naprostými outsidery.
Problém protosocialistického řídícího aparátu rozhodně nespočíval v tom, že by si neoprávněně individuálně přivlastňoval výsledky práce ostatních občanů. O parazitní spotřebě by bylo možno hovořit i u mnoha jiných kategorií pracovníků, nevyjímaje dělníky některých uměle udržovaných podniků a odvětví.
Řídící aparát vyjadřoval prohlubující se rozpor mezi objektivně narůstající potřebou zespolečenštění výroby a omezující, nedokonale společenskou slupkou protosocialistického vlastnictví jiným způsobem. Svou činností zprostředkoval v určitých etapách vývoje systému neefektivní vynakládání společenské živé i mrtvé práce a tím i mrhání společenskými zdroji a prostředky. Vytvářel atmosféru nepříznivou reálnému uplatňování vlastnických funkcí, rozvoji aktivity a iniciativy pracujících.
Protože tento aparát určoval sám sobě společenskou užitečnost své práce, byly náklady vynaložené na fungování řady jeho složek naprosto zbytečné z hlediska skutečných potřeb občanů i z hlediska potřeb zhodnocení společenského kapitálu. Představovaly "faux frais", neproduktivní náklady výrobního procesu vyplývající pouze z dané společenské formy tohoto procesu.12))
Řídící aparát se zformoval jako specifická společenská skupina se zvláštním postavením ve společenské organizaci práce, v rozdělování a tedy i se zvláštním vztahem k výrobním prostředkům. Naplnil kritéria Leninovy definice13) tříd a představoval sociální skupinu třídního typu. V podmínkách protosocialismu byl třídou vládnoucí a privilegovanou, a to především svým objektivně vymezeným aktivním vlastnickým jednáním. Je samozřejmé, že tato možnost aktivního vlastnického jednání se nemohla neodrazit i v jeho aktivní a privilegované roli v oblasti politiky a při produkování určité specifické ideologie odrážející jeho zájmy. Neměla by nás mást skutečnost, že řídící aparát plnil svou aktivní vlastnickou, politickou i ideologickou roli zvláštním způsobem, nikoli prostřednictvím suverénního jednání svých jednotlivých příslušníků, ale kolektivně, jako určitá složitě poskládaná mozaika dílčích nesuverénních celků.
Nedílnou, nutnou a zastřešující součástí této mozaiky byl i politický aparát strany a stranické vedení, které představovalo vrchol skládačky. Toto vrcholové stranické vedení nelze vidět jako zvláštní vládnoucí strukturu, jakousi elitu, která neomezeně vládne a neomezeně spotřebovává, i když samozřejmě příslušnost k němu přinášela i své sociální výhody a privilegia.
Ani nejmocnější příslušníci stranického vedení nemohli překročit logiku, kterou se řídil celý aparát. Mohli subjektivisticky prosazovat do činnosti aparátu cokoliv, určitý způsob setí kukuřice, uctívání sovětských vzorů nebo výstavbu atomových elektráren. Nemohli však změnit zainteresovanost složek aparátu na určitých partikulárních zájmech a formalizovaný "vykazovací" způsob činnosti. Pokusy o přílišné překračování logiky fungování aparátu vedly k pádu i hierarchicky velmi vysoko postavených činitelů. I zde platilo, že představitelé třídy nemohli překročit logiku zájmu třídy a určité projevy jednání i myšlení představitelů aparátu na konci protosocialistického systému (Gorbačov) jsou logickým vyústěním vývoje, který probíhal v rámci řídícího aparátu i krize systému jako celku.

4. Třídně sociální struktura protosocialismu

Ne všechny funkce nutné k zprostředkování pohybu společenské práce a k vyjadřování míry její společenskosti však vykonával řídící aparát. Kromě dalších vlastnicky privilegovaných či specifických skupin nebyla protosocialistická forma vlastnictví myslitelná bez úlohy dělnické třídy. Existoval zde rovněž doplňkový sektor skupinového vlastnictví a třídy a skupiny s ním spojené, v některých protosocialistických zemích přetrvával a do logiky protosocialismu se svérázně začleňoval i soukromovlastnický sektor, v pozdějších etapách vývoje systému vznikala tzv. stínová ekonomika.
Pokračovat v analýze výrobních vztahů protosocialistické společnosti předpokládá uplatnit další metodologické přístupy, které klasikové marxismu, především sám K. Marx, používali k popsání postavení a úlohy jednotlivých společenských skupin v daném historickém typu vlastnických vztahů, především v kapitalismu. Soustřeďme se přitom především na určení týkající se úlohy tříd a skupin spojených s hlavním vlastnickým sektorem protosocialistického systému, t. j. se státním vlastnictvím.
Pro zkoumání mechanismů fungování protosocialistických výrobních vztahů i pro zkoumání třídně sociální struktury vytvářející se na základě těchto vztahů je mimořádně důležité především Marxovo pojetí produktivnosti či neproduktivnosti práce obsažené v řadě jeho zralých prací.14 ) Tyto Marxovy přístupy nebyly bohužel oficiální teorií rozvíjející se v průběhu existence protosocialismu dostatečně pochopeny a popularizovány.

V první řadě je nutno rozlišit jednotlivé kontexty, ve kterých K. Marx pojem " produktivní" či " neproduktivní" práce užívá. Pro charakteristiky tříd a sociálně ekonomicky specifických skupin nelze použít tu souvislost, ve které Marx rozumí pod pojmem " produktivnost" úlohu skupin pracovníků při vytváření užitných hodnot či jiných užitečných efektů, jejich blízkost či vzdálenost bezprostřednímu výstupu z pracovního procesu ( t. j. npř. to, zda dané skupina výrobek přímo vytváří či zda ho pouze projektuje, to, zda příslušná skupina produkuje výrobek nebo službu, zda přitom vynakládá fyzickou či duševní práci apod.). Takovýto způsob užívání kategorie " produktivní" či " neproduktivní" práce je naopak potřebný k určení profesních skupin a profesní struktury společnosti. Hranice profesní struktury a profesních skupin se s hranicemi tříd a sociálně ekonomicky specifických skupin mohou, ale nemusí krýt.
Pro zkoumání tříd a sociálně ekonomických skupin lze využít těch souvislostí, kdy Marx pomocí pojmu " produktivní" práce postihuje úlohu skupin při produkci určitého typu výrobních vztahů, při produkci hodnoty a nadhodnoty, Z tohoto hlediska K. Marx npř. při kritickém přehodnocení přístupu A. Smithe označuje jako produktivního námezdně zaměstnaného krejčího v kapitalisticky provozované dílně, který svou práci směňuje za peníze jako kapitál a produkcí nadhodnoty daný kapitál zhodnocuje. Jako neproduktivního označuje krejčího, který kapitalistovi ušil na objednávku kalhoty, který směňuje svou práci za peníze jakožto osobní důchod kapitalisty a touto prací kapitál nikoli zhodnocuje, ale spotřebovává.
V tomto Marxově pojetí jde o rozlišení role námezdně zaměstnaného vykořisťovaného pracovníka, který sice produkuje kapitálový vztah, ale v roli podřízeného, vlastnictví zbaveného objektu od prostého zbožního výrobce nebo sloužícího kapitalisty. Tento prostý zbožní výrobce či sloužící může sice být olupován o výsledky své práce, ale v rámci zcela odlišného vlastnického vztahu, který sice existuje vedle kapitálového vztahu, nemá však s ním nic společného, není pro kapitalistickou společnost určující, ale naopak je hlavním kapitálovým vztahem ovlivňován a modifikován.
Tento Marxův přístup může být aplikován i na od kapitalismu odlišné a svébytné podmínky protosocialismu.15) Jako neproduktivní pracovníci mohou být v protosocialistických podmínkách označeni ti, kdo směňují svou práci jednak za mzdu či jinou formu příjmu občana, jednak za tu část finančních prostředků, která nepředstavuje součást celospolečenského variabilního kapitálu, ale část celospolečenské nadhodnoty určené jakožto spotřební fond společnosti. Protosocialistický neproduktivní pracovník tedy neprodukuje základ vztahu státního vlastnictví, ale jeho sociální role i existence je na vytvoření tohoto vztahu závislá a od něj odvozená. Neproduktivními (nikoli neužitečnými) pracovníky jsou tedy v protosocialistických podmínkách npř. lékaři, učitelé, kulturní pracovníci, sportovci, část vědců, správní úředníci, kněží, ale i vykonavatelé tzv. státem (můžeme dodat i komunistickou stranou) vnucených služeb - mocenský, politický a ideologický aparát. V rámci uvedeného pojetí produktivnosti jakožto vlastnické role ještě K. Marx rozlišuje mezi produktivností v širším slova smyslu, která pouze vyjadřuje obecné začlenění do kapitálového vztahu, a produktivností v užším slova smyslu, která je spojena s vytvářením " materiálních statků, zboží".

V případě užšího pojetí produktivnosti nejde o primitivní naturální chápání produktivnosti. Věc, kterou pracovník produkuje, Marxe nezajímá jako užitná hodnota, ale jako zprostředkování, ztělesnění vlastnického vztahu, jako kondenzovaný vlastnický vztah sám. Zajímá ho jako hodnota, jako zboží, jehož prodej je součástí procesu zhodnocení kapitálu. Marxovo pojetí je natolik filozofické, že umožňuje řešit řadu aktuálních současných problémů. Umožňuje npř. nechápat pojem " zboží", " materiální statek" úzce látkově, ale mnohem šířeji - jako počítačový program, technologii, poznatky aplikované vědy, zkrátka jako všechno, co patří k moderní členité výrobě a stává se samostatným zbožím ztělesňujícím kapitálový vztah.
Z hlediska tohoto Marxova užšího pojetí je pak přirozeně třeba vidět vlastnickou (či spíše nevlastnickou) roli námezdně zaměstnaného výrobce produkujícího materiální statky, který produkcí těchto statků reálně zhodnocuje kapitál a je začleněn v primární rovině vztahu kapitalistického přivlastňování. Od této role je třeba odlišit roli pracovníků v oběhu a části služeb jejichž vykořisťování umožňuje kapitalistovi podnikajícímu v těchto sférách podílet se na přivlastňování nadhodnoty vytvořené námezdními pracovníky v bezprostřední výrobě. Tito námezdní zaměstnanci v oběhu a nevýrobních službách neprodukují hodnotu a nadhodnotu. Jsou sice rovněž objektem kapitálového vztahu, ale v jeho druhotných, odvozených a relativně samostatných podobách. Nejsou tedy pracovníky produktivními ve smyslu Marxova užšího pojetí produktivnosti.
I tento Marxův přístup je možno aplikovat na podmínky protosocialismu a doplnit ho podněty vyplývajícími z Marxových charakteristik tzv. faux frais ( neproduktivních, nutných nákladů výrobního procesu) a kapitálového vztahu v oblasti obchodu. Umožňuje nám odlišit roli pracovníků účastnících se reprodukce protosocialistických výrobních a vlastnických vztahů v primární rovině těchto vztahů od dalších pracovníků působících v dalších odvozených rovinách. Je možné vymezit další, v podmínkách protosocialismu velmi důležitou sociální skupinu tzv. zprostředkovaně produktivních pracovníků. V podmínkách protosocialismu šlo o pracovníky, kteří : 1) směňovali svou pracovní sílu za peníze jakožto společenský variabilní kapitál, 2) neprodukovali materiální statky-zboží, hodnotu a nadhodnotu. Svou prací ovšem zprostředkovali pohyb a realizaci hodnot a aktivně formovali podmínky, za nichž docházelo k zhodnocení společenského kapitálu pracovníky produktivními.
Do kategorie zprostředkovaně produktivních pracovníků patřila podstatná část řídícího aparátu - pracovníci ekonomicko-řídící sféry mimo vlastní výrobní proces (podnikových, nadpodnikových i centrálních řídících štábů) i pracovníci vysloveně politických institucí, kteří se účastnili řízení ekonomiky ( ekonomická oddělení stranických aparátů, vedoucí funkcionáři strany vstupující do řízení ekonomiky apod. ). K zprostředkovaně produktivním pracovníkům patřili ovšem i pracovníci v oblasti účetnictví, evidence a administrativy v ekonomické sféře, vnitřního i zahraničního obchodu i peněžnictví, část vědecké sféry aj.
Budeme-li se metodologicky opírat o Marxovo užší pojetí produktivní práce, můžeme jako produktivní pracovníky v podmínkách protosocialismu označit ty pracovníky, kteří : 1) směňovali hodnotu své pracovní síly za peníze vyčleněné jako společenský variabilní kapitál, 2) produkovali materiální statky jakožto zbožní hodnoty (včetně duchovních prvků materiální výroby) a tím produkovali i nadhodnotu, zhodnocovali společenský kapitál. Tyto charakteristiky se tedy týkaly dělníků ve výrobním procesu, a to jak dělníků fyzických, tak i duševních profesí ( konstruktéři, programátoři, pracovníci aplikovaných věd). Týkaly se ale i nejnižšího řídícího aparátu začleněného do moderního, technickou dělbou práce rozčleněného výrobního procesu (Marxův tzv. souhrnný pracovník).
Určení produktivní, neproduktivní a zprostředkovaně produktivní práce je přirozeně možné aplikovat i na podmínky protosocialistického skupinového vlastnictví. V této první fázi formulování výzkumné hypotézy od toho zatím upustíme.
Zpřesnění charakteristik jednotlivých složek protosocialistické společnosti a jejich úlohy v realizaci výrobních, vlastnických vztahů této společnosti vyžaduje ovšem uplatnění dalších významných podnětů Marxovy metodologie, které by umožnily pochopit způsob, jakým jednotlivé třídy či skupiny naplňovaly své vlastnické funkce bez ohledu na to, zda šlo o funkce v primární či odvozené rovině vlastnických vztahů.
Těmito dalšími podněty jsou Marxovy úvahy o formálním a reálném podřízení práce kapitálu, o dvou stránkách řízení a dvojakém sociálně ekonomickém postavení řídících pracovníků- "důstojníků a poddůstojníků kapitálu".16)
Marxovy úvahy o formálním a reálném podřízení práce kapitálu rozlišovaly míru podřízení dělníků - vykořisťovaných nevlastníků kapitálu v manufaktuře a v továrně, t. j. v závislosti na technické základně výroby, míře využití sil společenské organizace a vědy kapitálem, rozčlenění pracovního procesu apod.
Poznámky o dvojakém charakteru řízení a úloze řídících pracovníků nám opět ukazují, jak se řídící činnost v podmínkách kapitalismu pojí s určitým vlastnickým jednáním a jak i řídící pracovník - nevlastník vykonává za kapitalistu některé jeho vlastnické funkce a má tedy určitou omezenou vlastnickou subjektivitu. Tím se odlišuje od dělníka, který je jakýchkoli prvků této subjektivity dokonale zbaven a je pouze objektem kapitálového vztahu a vykořisťování.
S použitím této metodologie můžeme pochopit otázky vlastnické subjektivity v podmínkách protosocialismu. Je nutné si především položit otázku, jak dalece byly či nebyly jednotlivé skupiny protosocialistických společenských vlastníků skutečně zainteresované na celospolečenském způsobu přivlastňování, na optimálním celospolečenském sladění všech dílčích vlastnických funkcí a jak mohly reálně svou každodenní aktivitou k tomuto celospolečensky optimálnímu slaďování přispívat.17)
Pokusíme-li si na tuto otázku odpovědět, zjistíme velmi podstatný rozdíl v míře spojení s celospolečenským způsobem přivlastňování. Na jedné straně nám vystupuje část společnosti, která se jako reálně jednající subjekt přivlastňovacích procesů může uplatnit jen úměrně tomu, nakolik se daří uskutečnit celospolečenský způsob přivlastňování, což ovšem bylo za daných limitů značně složitou záležitostí.
Na druhé straně vystupuje množství společenských skupin, které kromě možnosti podílet se na celospolečenském způsobu přivlastňování měly i možnost aktivně využívat zvláštních dílčích vlastnických funkcí, jejichž prostřednictvím se celospolečenské přivlastňování uskutečňovalo a které byly delegovány na různé pracovní kolektivy a sociální skupiny. Můžeme proto o nich hovořit jako o určitých lokálních vlastnických funkcích. Při nedokonalém zespolečenštění charakteristickém pro protosocialismus mohly se tyto dílčí vlastnické funkce více či méně osamostatňovat, odchylovat od celospolečenských zájmů a cílů, být využívány dílčími skupinami jako základ jejich vlastních lokálních, partikulárních zájmů.
Skupiny, kterým dělba práce dávala klíčovou, aktivní roli při výkonu těchto lokálních, dílčích vlastnických funkcí, získávaly tak určitou dílčí vlastnickou subjektivitu, která je stavěla nad jiné části společnosti a činila jejich spojení s celospolečenským způsobem přivlastňování volnějším a problematičtějším.
Zavedení kategorie "lokální vlastnická subjektivita" odlišné od "jen celospolečenské vlastnické subjektivity" a hledisko míry spojení s celospolečenským způsobem přivlastňování umožňuje vytvořit určitý model třídně sociální struktury protosocialistické společnosti. Do tohoto modelu zatím nebudeme začleňovat skupiny spojené s družstevním vlastnictvím, ani skupiny spojené s vlastnictvím soukromým či se stínovou ekonomikou. Soustředíme se pouze na ty formálně celospolečenské spoluvlastníky spojené se státním vlastnictvím výrobních prostředků.
Jádro celé třídně sociální struktury protosocialismu tvořila přirozeně dělnická třída. Metodologickými kritérii ekonomické příslušnosti k dělnické třídě je především hledisko produktivnosti práce ( z hlediska daného typu výrobních vztahů). K dělnické třídě však nepatřili všichni produktivní pracovníci. Nepatřil do ní nižší řídící aparát vybavený lokální vlastnickou subjektivitou.
Dalším podstatným určením dělnické třídy byla skutečnost, že se mohla jako vlastnický subjekt realizovat jen prostřednictvím celospolečenského přivlastňování, úměrně kvalitě tohoto přivlastňování a aktivitami, které by toto celospolečenské přivlastňování rozvíjely a prohlubovaly.
Postavení a úlohu dělnické třídy v podmínkách protosocialismu však výrazně poznamenaly objektivní limity celospolečenského přivlastňování vyplývající z existence staré společenské dělby práce a dané úrovně výrobních sil. Dělnická třída mohla k formování celospolečenského způsobu přivlastňování teoreticky přispět dvěma způsoby:.
1) svou každodenní pracovní činností (samozřejmě včetně činností přesahujících náplň profesního začlenění - vynálezectví, brigády atd. ) vytvářející zbožní hodnoty jako nutnou podmínku přivlastňovacích procesů,
2) aktivní účastí na řídící činnosti, a to:
a) v aktivitách uskutečňujících jednotlivé dílčí vlastnické funkce ve výrobních podnicích, ale i v jiných pracovních kolektivech,
b) v aktivitách slaďujících různé lokální vlastnické funkce svěřené řídícím štábům, pracovníkům obchodu, peněžnictví, služeb materiálních, sociálních i duchovních, mocenskému aparátu a dalším a dalším skupinám občanů protosocialistického státu.
Tato aktivní účast dělnické třídy na řízení by se tedy rozhodně nesměla omezit na úroveň dílen a jednotlivých podniků, ale musela by především zahrnovat vstup do oblasti celospolečenského řízení. Při daném charakteru práce a pracovní doby dělníka bylo něco podobného možné pouze výjimečně, případně přes různé zprostředkovací články - tedy opět přes zvláštní funkce řídícího aparátu a dalších, převážně duševních pracovníků. Tento druh vstupu dělnické třídy do řízení se jako masový a každodenní proces neuskutečnil a postupně degenerovaly i nižší formy účasti dělníků na řízení.

Sama pracovní aktivita dělníků se rovněž stávala celospolečensky orientovanou vlastnickou aktivitou jenom jako živelně se vytvářející tendence, protože byla závislá na řídících a jiných aktivitách ostatních společenských skupin, především na způsobu rozvíjení lokálních vlastnických funkcí řídícího aparátu. Omezená logika těchto dílčích funkcí, jejich neustálý nesoulad a rozpornost vedly naopak k tomu, že pracovní aktivita dělníků se často nepotvrzovala jako společensky nutná, ale naopak jako zbytečná, neefektivní, jako znehodnocování společenského kapitálu. U jednotlivých kolektivů a skupin dělníků se tedy nezávisle na jejich vůli nestávala vlastnickou aktivitou, ale spíše parazitováním na vlastnické aktivitě jiných, momentálně úspěšnějších složek téže třídy i dalších pracujících.
Toto neustálé kolísání charakteru aktivity dělnických kolektivů mezi skutečným podílem na zhodnocení celospolečenského kapitálu a skutečnou vlastnickou aktivitou na jedné straně a parazitováním na společnosti na straně druhé se navíc nepřenášelo nijak automaticky do rozdělování a spotřeby, což velmi brzy začalo vést k demoralizaci dělníků i dalších pracujících.
Ačkoliv tedy byla dělnická třída svým objektivním postavením a zájmem nejvíce spojena s celospolečenským způsobem přivlastňování, ačkoliv se mohla stát skutečným vlastnickým subjektem jedině jako celá třída, stará společenská dělba práce a nedokonale společenský charakter přivlastňování ji neumožňoval tuto roli kolektivního celotřídního vlastnického subjektu naplnit.
V realitě protosocialistické společnosti byla dělnická třída množinou dílčích dělnických kolektivů, jejichž spojení s jinými kolektivy bylo složitě zprostředkováno úlohou jiných sociálních skupin, především řídícího aparátu. V konkrétních podnicích se fakticky prosazovala omezená lokální subjektivita složek řídícího aparátu a dílčí dělnické kolektivy působily v intencích této lokální subjektivity a výrazně se s ní ztotožňovaly i ve svém vědomí a postojích.
Názorným příkladem takovéhoto živelného ztotožnění se s lokální subjektivitou a zájmy článků řídícího aparátu byly případy, kdy dělnické kolektivy oceňovaly takové vedení, které dokázalo za všech okolností zajistit prémie, úpravu plánu, rovnostářské odměňování či udržení neefektivní výroby, kdy se stavěly proti zavádění nové techniky a vědeckých poznatků a kdy přes různé kritické nálady nedokázaly požadovat zásadní systémové změny v mechanismech řízení, plánování, odměňování apod. Jiným příkladem jednání, kdy se dělníci nedokázali chovat jako celotřídní vlastnický subjekt, byly případy nevyužívání pracovní doby, rozkrádání společenských prostředků, vytváření atmosféry nenáročnosti na pracovní výkon, iniciativu, úspornost apod. Některé formy reagování dělníků na konkrétní projevy systému řízení i politiky je možno dokonce považovat za určitou formu neuvědomělého, živelného třídního boje proti privilegovanějším skupinám.
Situaci nemohly změnit ani pozitivní formy aktivity dělnické třídy - účast na řízení v rámci podniku, výrobní porady, závazkové hnutí, komplexní racionalizační brigády a brigády socialistické práce, určité formy zapojení dělníků do vědeckotechnického rozvoje či šetření s hmotnými zdroji. Všechny tyto formy aktivity mohly sice ovlivnit výkon jedné specifické vlastnické funkce delegované na podnik, nemohly však ovlivnit podstatný problém protosocialistického vlastnictví - problém každodenního celospolečenského spojování množiny dílčích funkcí a stránek.
Všechny dílčí formy aktivity dělníků se bez současné účinné účasti na celospolečenském řízení měnily v pouhé doplňky vlastnické subjektivity dílčích řídících štábů a dalších skupin pracujících, které tyto aktivity nezřídka usměrňovaly v souladu s vlastními omezenými zájmy, resp. lokálními podnikovými zájmy. Bez ohledu na nejlepší úmysly těch, kdo se jich účastnili, mohly se z hlediska širších souvislostí měnit ve formální a nesmyslné aktivity plýtvající společenskými prostředky i pracovní silou.
Potřebný vliv na podstatné podmínky nutné k celospolečenskému přivlastňování neměly ani ty formy aktivity dělníků, které byly oficiální ideologií a politikou nejvíce glorifikovány. Byla to politická aktivita rozvíjená na půdě strany, zastupitelských či mocenských orgánů státu (soudci z lidu, Lidové milice atd. ). Tato aktivita sice pozitivně přispívala k zajištění jednotlivých funkcí protosocialistického způsobu přivlastňování i protosocialistického společenského systému, jakož i k zabezpečování nutných obecně civilizačních funkcí, které tento systém plnil, nebyla však skutečně účinným projevem vlastnické, politické a obecně organizátorské a duchovně orientující role dělnické třídy.
Dělníci se do této aktivity zapojovali často s velkým vnitřním nasazením, bez jakýchkoli odměn a výhod, s vědomím své odpovědnosti za osud společnosti či pouze z přirozené lidské činorodosti a snahy po uplatnění schopností nedostatečně rozvíjených v pracovním procesu. Obětovali ji volný čas, zdraví či rodinné vztahy. Jejich aktivita vyjadřovala tedy nesporně určité celospolečenské zájmy vyplývající z určité míry zájmového spojení všech tříd a skupin s celospolečenským způsobem přivlastňování a z určitého stupně vlastnického sjednocení společnosti. Z tohoto hlediska vyjadřovala tedy i určité stránky zájmu dělnické třídy.
V dané celospolečenské jednotě však byla aktivita dělníků zprostředkována aktivitou ostatních, relativně privilegovaných společenských skupin a tedy i specifickými zájmy těchto skupin (řídící aparát, včetně specifického politického a ideologického aparátu, skupiny duševních pracovníků aj.). Celospolečenský efekt aktivity dělníků, tedy efekt, který byl i základním objektivním zájmem dělnické třídy, ovšem odpovídal tomu, do jaké míry byly specifické zájmy zprostředkujících skupin v příslušné etapě vývoje systému spojeny s celospolečenskými zájmy či do jaké míry se od nich odchylovaly.
Politická aktivita dělníků byla tedy v realitě aktivitou z pozic zájmu dělnické třídy a tedy i z pozic zájmu společnosti natolik, nakolik to dovolovala aktivita ostatních společenských skupin, která filtrovala a modifikovala výsledky dělnické aktivity nejen na půdě státu, společenských organizací apod., ale i na půdě komunistické strany. Nebyla plně uvědomělou vlastnickou a občanskou aktivitou vedoucí třídy, která by rozhodujícím způsobem ovlivňovala systém a rozvíjela v dostatečné míře jeho progresivní stránky. Vzhledem k tomu zůstávala vlastnická a politická subjektivita dělnické třídy spíše potenciální, nenaplněnou subjektivitou.
Čím více se díky nedostatečně celospolečenské integrovanosti systému přivlastňování, kterou nemohl zajistit řídící aparát, otevíral prostor pro rozvíjení izolovaných a ve vzájemném rozporu působících specifických funkcí ostatních skupin pracujících, tím více se výslednice střetávání těchto dílčích funkcí rozcházela se zájmy dělnické třídy a společnosti jako celku a tím více se dělnická třída měnila v pasivní manipulovaný objekt.
Měnila se v objekt, kterému se nejvíce ze všech složek třídně sociální struktury odcizovala každodenní pracovní činnost, prostředky i produkty této činnosti i ostatní aktivity a společenské vztahy. Zvláště výrazně se dělnické třídě odcizovala oblast řízení společnosti a politiky a také oblast teoretické reflexe společenských podmínek. Odcizovala se jí strana, která o sobě prohlašovala, že je jejím předvojem a nástrojem, odcizovala se jí ideologie, která se vydávala za její ideologii, ale byla vlastně ideologií ostatních tříd a skupin, zejména řídícího aparátu. .
Odcizovalo se jí její vlastní třídní bytí i vědomí, bytí i vědomí individua jako "průměrného třídního individua", jako příslušníka třídy. Nahrazováno bylo bytím i vědomím, nad kterým si jedině mohla udržet určitou vědomou kontrolu, t. j. bytím a vědomím příslušníka profesní, zaměstnanecké skupiny, bytím a vědomím příslušníka malého pracovního kolektivu či rodinné a sousedské pospolitosti.
Vědomí dělnické třídy bylo tedy v souladu se zákonitostmi, které vyložil zvláště výrazně V. I. Lenin v práci "Co dělat?"18), především jakousi protosocialistickou podobu trade-unionismu, jakýmsi profesně-zaměstnaneckým vědomím. Toto vědomí se pochopitelně obracelo ke společnosti jako ke svému protikladu, jako k cizímu a nepřátelskému organismu, proti němuž je třeba vést každodenní boj, ve kterém jsou dovoleny všechny prostředky, včetně nízkého pracovního výkonu a rozkrádání.
Nejde o to dodatečně moralizovat chování dělníků v protosocialistické společnosti. Toto chování mělo svou logiku, vyplývalo z nedokonale společenského způsobu přivlastňování, bylo ovlivněno způsobem prosazování lokální vlastnické subjektivity ostatních skupin pracujících a odpovídalo zákonitostem formování a vývoje vědomí tříd, k jejichž výkladu se ještě vrátíme. Podstatným momentem však byla skutečnost, že dělnická třída nebyla s to uvažovat a jednat jako vedoucí vlastnický subjekt a protosocialistickému způsobu přivlastňování tak chyběl základní orientující a korigující prvek.
Vedle dělnické třídy existovala v mase formálních spoluúčastníků protosocialistické státní formy přivlastňování řada dalších útvarů třídně sociální struktury. Společným jmenovatelem všech těchto útvarů bylo určité dvojaké sociálně ekonomické postavení. Jednu stránku této dvojakosti představovala skutečnost, že všechny uvedené skupiny byly spojeny se společenským způsobem přivlastňování a mohly, stejně jako dělnická třída, realizovat svou vlastnickou subjektivitu ve formě aktivně projevené subjektivity celé společnosti.
Mohly tedy jednat v rámci subjektivity, která by cílevědomě formovala soulad množiny dílčích vlastnických funkcí, zhodnocovala společenský kapitál a vytvářela potřebný okruh užitných hodnot a služeb. V jisté míře také k formování takovéhoto souladu skutečně přispívaly, i když žádná z nich nedokázala působit jako jednoznačný celospolečensky integrující síla. Stejně jako v případě dělnické třídy, byla i u ostatních pracujících jejich celospolečenská subjektivita spíše potenciální, nerealizovanou tendencí prosazující se spíše přes svůj vlastní opak a stále obtížněji.
Druhou stránku vlastnického určení souhrnu různých nedělnických sociálních skupin byla možnost rozvíjet vlastní skupinovou subjektivitu v rámci dílčích, lokálních funkcí delegovaných na různé články společenského organismu. Šlo tedy o potenciálně nespolečenskou stránku ekonomicko-vlastnického postavení zmíněných skupin pracujících, o jejich možnost jednat více či méně v rozporu s širšími celospolečenskými souvislostmi a zájmy.
Lokální vlastnická subjektivita byla vlastní především všem složkám řídícího aparátu, ať už šlo o ty části, které měly charakter pracovníků produktivních (nižší řídící inteligence ve výrobě), zprostředkovaně produktivních (řídící aparát v podnikových štábech, nadpodnikových útvarech, v centrálních orgánech, včetně ekonomicko-řídícího aparátu strany, ostatní řídící aparát ve sféře obchodu, peněžnictví, části vědy apod. ) či neproduktivních pracovníků (ryze politický a ideologický řídící aparát na jakékoliv úrovni, řídící aparát v mocenské sféře, ve většině institucí služeb, zdravotnictví, školství, značné části vědy, kultury, sportu, informací, administrativní správy atd. ).
Vedle řídícího aparátu disponovaly ovšem lokální vlastnickou subjektivitou i další skupiny zprostředkovaně produktivních i neproduktivních pracovníků. Tato subjektivita měla různou podobu. Tyto formy je snadnější charakterizovat na příkladech než vyjádřit obecnějšími shrnujícími abstrakcemi.
Z předlistopadových dob známe dobře npř. negativní projevy specifické subjektivity řemeslníků OPBH či autoservisu, prodavačů úzkoprofilového zboží, taxikářů nebo číšníků. V jiné podobě se realizovala subjektivita lékaře, kterého jeho hluboce podúrovňový plat a značná možnost i nutnost přidělovat úzkoprofilové kapacity a materiální zdroje přímo tlačila k rozhodování o konkrétních lidech a vytvářela tak možnost prosazování omezených partikulárních, lokálních i individuálních zájmů. Opět jinak se vytvářela tato subjektivita u učitele, sportovce, umělce či vědeckého pracovníka nebo úředníka.
Někde se odrážela v možnosti neoficiálního finančního či materiálního nadlepšení, jinde v možnosti budovat si výhodné kontakty a získávat protislužby. Mohla se projevit i v podobě možnosti využívat pro své individuální zájmy pracovní dobu či využít pracovní doby a společenské prostředky k vlastnímu nelegálnímu podnikání v rámci stínové ekonomiky.
Další formy partikulární subjektivity se otvíraly před pracovníky masových sdělovacích prostředků, společenskými vědci, propagandisty a lektory společenských věd, před pracovníky mocenských orgánů, soudci, prokurátory, příslušníky SNB, zejména StB. Zde už nešlo jen o možnost aktivní realizace specifických funkcí nezávisle na skutečných potřebách společnosti, ale o volbu mezi způsobem, jakým bude vykonávána nutná profesní role, tedy ne už o profesní, ale o sociální, vlastnický, politický a ideologický rámec této role.
Šlo o volbu, zda společenský vědec bude zkoumat existující realitu či zda se podřídí potřebám ideologie vládnoucího řídícího aparátu či ideologie jiných privilegovaných skupin. Šlo o volbu, jak bude pracovník sdělovacích prostředků zacházet s informacemi, které měl k dispozici. Jednalo se o volbu, proti komu bude obrácena síla společenských mocensko-potlačovacích prostředků, zda bude použita v souladu se zájmy společnosti jako celku či vládnoucích vrstev.
Společným jmenovatelem všech těchto forem byla možnost, nikoli ovšem fatální nutnost, plnit vlastní specifické funkce či usměrňovat funkce svěřené širším kolektivům zahrnujícím i dělníky podle vlastní omezené a potenciálně nespolečenské logiky a zájmu. Nebylo přitom podstatné, zda se tento zájem promítal v podobě existenčních výhod nebo pouze v podobě potřebám lidí zcela odcizených byrokraticko-institucionálních a podnikových či stavovských hledisek, přístupů vědeckých či uměleckých škol a klanů. Společným jmenovatelem byla sama existence manévrovacího prostoru mezi společenským a partikulárním, možnost určitých skupin i jednotlivců působit v tomto prostoru jako aktivní a vůdčí subjekty.
Je samozřejmé, že k složitým a rozporným vztahům docházelo s vývojem systému nejen mezi dělnickou třídou na jedné straně a privilegovanými skupinami na straně druhé. Postupně se rozporné vztahy vytvářely i mezi různými skupinami vybavenými lokální vlastnickou subjektivitou i mezi různými složkami řídícího aparátu.
Pro dlouhodobější vývoj systému začala být charakteristická prohlubující se rozpornost mezi řídícím aparátem, zejména jeho politicko-mocenskou složkou, a skupinami pracovníků v oblasti obchodu a služeb, ale také rozpory mezi politickým, ideologickým a mocenským aparátem a skupinami pracovníků vědy, kultury, zdravotnictví, školství a sdělovacích prostředků. Řídící aparát korigoval specifické funkce a zájmy ostatních privilegovaných skupin z pozic vlastních partikulárních zájmů, což mělo vždy z širšího společenského hlediska nejednoznačné a spíše problematické dopady. Zároveň se však také postupně začala vytvářet i určitá forma parazitní symbiózy mezi složkami řídícího aparátu a výše uvedenými privilegovanými skupinami, kterou tyto skupiny snášely s rostoucí nechutí.
Vrátíme-li se znovu ke globálnímu obrazu vlastnické subjektivity v podmínkách protosocialismu, vidíme zde především rozdíl mezi dělnickou třídou a ostatními, svým postavením dvojakými útvary vybavenými partikulární (lokální) vlastnickou subjektivitou. Vzhledem k tomu se nám užívání pojmu " třída" pro dělníky jeví jako nejméně sporné a nejvíce odpovídající metodologickému přístupu klasiků, zejména Leninově definici tříd.
Výhradně celospolečenská, i když spíše potenciální a nenaplněná vlastnická subjektivita, faktická role objektu působení subjektivit ostatních skupin, produktivní charakter práce a nejtěsnější závislost na celospolečenském způsobu přivlastňování, získávání životních prostředků směnou za prostředky představující variabilní kapitál společnosti - to jsou charakteristiky poměrně vyhraněného a kompaktního celku a nemají nic společného s profesními určeními. Podle těchto charakteristik mohou být příslušníky dělnické třídy i pracovníci duševních profesí, pracovníci aplikované vědy, programátoři výpočetní techniky užité ve výrobním procesu, inženýři obsluhující složité automatizované zařízení. K dělnické třídě protosocialistické společnosti naopak nepatřili neblaze proslulí řemeslníci OPBH, vrátní, šoféři ředitelů či sanitek, číšníci a holiči.
Mnohem problematičtější je již užití pojmu třída pro řídící aparát, který se de facto rozpadal na tři zvláštní složky z hlediska produktivnosti práce a byl naopak svou lokální vlastnickou subjektivitou blízký řadě dalších sociálně ekonomicky specifických skupin. Pro uznání řídícího aparátu jakožto útvaru třídního typu hovoří určitá provázanost mnoha podob lokální subjektivity řídících štábů, skutečnost, že tento aparát představoval do určité míry integrovanou mozaiku sahající od řídících pracovníků na dílnách přes podniková a generální ředitelství a ekonomická oddělení stranických orgánů až k ministerstvům, Státní plánovací komisi, vrcholným stranickým a státním orgánům. V rámci tohoto aparátu byly do jisté míry integrovány i funkce ekonomické, politické, mocenské a ideologické. Alespoň v počátečních obdobích vývoje systému můžeme v případě řídícího aparátu hovořit i o vyšší kvalitě jeho spojení s celospolečenským způsobem přivlastňování, jehož byl prvním nedokonalým ztělesněním.
Kolem dělnické třídy a řídícího aparátu se pak v rámci třídně sociální struktury protosocialismu pohybovalo i několik sociálně ekonomický specifických skupin, které nemají charakter samostatné třídy, vzhledem k tomu že se v různých stránkách svého sociálně ekonomického postavení přimykají k různým složkám řídícího aparátu, na rozdíl od něj jsou však značně volnějši napojeny na celospolečenský způsob přivlastňování. (neřídící zprostředkovaně produktivní pracovníci npř. obchodu a peněžnictví, neřídicí neproduktivní pracovníci ve službách

Vnímání sociálního státu v politice KSČM a v jejím voličském a členském zázemí

V průběhu dnešního semináře byla provedena komplexní analýza problémů sociálního státu z různých aspektů. Je velmi obtížné k této analýze něco přidat. V rámci posledního panelového bloku zbývá snad už jen jeden aspekt (samozřejmě za situace, kdy nechceme přeměnit dnešní seminář v seminář ze sociální politiky a přejít na výklad jednotlivých bodů programu parlamentních stran a konkrétních problémů naplňování těchto bodů v sociální politice zmíněných stran). Tímto aspektem je, jak je otázka sociálního státu vnímána v jednotlivých rovinách vnitřní strukturace levicových stran – v jejich funkcionářském aktivu, členské základně i širších vrstvách sympatizantů a voličů a jaká stanoviska tedy příslušné strany zaujímají k sociálnímu státu a jeho případné reformě. Dovolte mi, abych se v dílčí odpovědi na tuto otázku zaměřil na KSČM.

Při té příležitosti prosím, aby moje vystoupení nebylo bráno jako nějaké oficiální vystoupení politika, ale jako osobní názor člověka, který se zabývá spíše teorií. Dále bych chtěl předeslat, že celou problematiku chápu z pozic svého pevného přesvědčení, že jedinou trvale úspěšnou alternativou soudobého globálního kapitalismu může být jenom vyrůstání samosprávného vlastnického sektoru v rámci samotného kapitalismu, v širokém nadnárodním měřítku a za doprovodného intenzivního politického třídního boje vedeného demokratickou cestou a demokratickými formami.

V realitě současného světa, v realitě epochy globálního kapitalismu zůstává zejména evropský sociální stát významnou hodnotou. Přesto, že i v Evropě se prosazují silné tendence k jeho demontáži, jeví se v dané realitě jako nejvýznamnější protiváha k daleko sociálně méně citlivému americkému modelu sociální sféry, nemluvě už o různých modelech asijských. Bylo proto přirozené, že stát vzniklý transformací podmínek protosocialismu v ČR směrem k evropskému modelu sociálního státu se musel stát klíčovým předmětem zájmu levicových společenských sil, které se po překonání prvního šoku z porážky protosocialismu a jeho zásadní diskreditace v důsledku soustředěné ofenzivy privilegovaných vrstev pokoušely znovu sešikovat. Do tohoto procesu se zapojila i vznikající KSČM.

KSČM sociálně zakotvila ve dvojím prostředí. Jejím klasickým prostředím a nejbezprostřednějším sociálním zázemím k průběhu rekapitalizace se stala část privilegovaných vrstev minulého systému, která nepřeběhla k velkému kapitálu a naopak svým postavením klesla mezi vykořisťované a sociálně handicapované vrstvy systému nového. Zvláště se to týká starší generace těchto vrstev.

Dovolte mi však vysvětlující poznámku. Jestliže hovořím o privilegovaných vrstvách, nemám na mysli kvantitativně vyjádřenou příjmovou či majetkovou privilegovanost, nějakou míru finanční zazobanosti, ale fakt, že šlo o různé složky řídícího aparátu a inteligence, které měly v minulém systému klíčovou roli v disponování se společenskou živou i mrtvou prací a s tím spojenými funkcemi správními, politicko-mocenskými a ideologickými. Tato pozice se mohla, ale také nemusela odrážet v příjmové i celkové životní úrovni těchto vrstev. Celkově je možno říci, že tyto síly si toho z minulého systému mnoho neodnesly.

Tak či tak se po listopadu tyto složky společnosti staly přirozenými obhájci sociálního státu a vedly prostřednictvím své strany zákopovou válku o co největší zpomalení procesu jeho odbourávání. Své zájmy nutně promítaly do všech strukturních rovin existence KSČM, pochopitelně včetně jejího programu. Toto bazální sociální prostředí kolem KSČM projevilo sice obdivuhodnou rezistenci vůči obrovskému tlaku zvenčí, dokázalo udržet KSČM jakožto relativně silnou a životaschopnou stranu a vysílat levicové myšlenky a hodnoty do společnosti. Mělo však základní slabinu a tou byl těsný vztah těchto vrstev k minulému systému. Jelikož k výrazným kvalitativním charakteristikám tohoto systému patřila úloha silného paternalistického státu, bylo logické, že obrana sociálního státu z pozic analyzovaných vrstev nebyla schopna reflektovat objektivní projevy krize tohoto státu, které se projevovaly již před listopadem 1989.

Nad čím se toto prostředí nedokázalo zamyslit byly otázky neefektivní správy celospolečenských prostředků státním aparátem umocněné po kapitalistické rekonstrukci ještě specifickými parazitními rysy tohoto nového „lumpenkapitalismu“ a „lumpenburžoasie“ a s ní těsně propojené „lumpenbyrokracie“. Mnozí členové a sympatizanti KSČM pod vlivem hluboce zažitého předlistopadového rovnostářství nebyli a nejsou schopni vnímat potřebu, aby se široká solidarita s postiženými a handicapovanými skupinami spojovala se stimulací vysokého individuálního úsilí v pracovním procesu i ve společenských aktivitách. Velkou slabinou původního prostředí, ve kterém působila a stále působí KSČM, byla dosti výrazná neschopnost dojít v dlouhodobém výhledu k odmítnutí státně byrokratického vlastnictví jako hlavní vlastnické formy. S tím pak souvisela a stále souvisí i neschopnost pochopit potřebu přebudování společnosti na bázi samosprávného vlastnictví a samosprávy vůbec. Tato cesta není v původním prostředí KSČM vnímána jako adekvátní nahrazení předlistopadové formy socialismu a jediná dlouhodobě nosná cesta k socialismu..

Tyto retardační prvky sociálního prostředí, ve kterém působila a působí KSČM se proto nezřídka odrazily i v radikalistických a maximalistických požadavcích typu “Mne nezajímá sociální stát, sociální stát je jen nějaké šidítko, které má zastřít existenci a nástup kapitalismu. Čím hůře, tím lépe. Počkáme si na novou socialistickou revoluci a zase to všechno vybudujeme na základě centrálně byrokratického státu“. Doprovodným jevem těchto extrémních názorů bylo pak nezřídka i národovectví, odmítání procesů evropské integrace a iluzorní představa o možnosti jakési samostatné národní existence mimo globalizaci pod ochrannými křídly národního státu.

Abych byl správně pochopen, nejde o to, že bych snad v polemice s některými členy KSČM doporučoval model slabého státu zbaveného všech podstatných funkcí, ke kterému tak něžně lne konzervativní i liberální pravice. V současné době je silný sociální stát jedinou alternativou k pravicové asociálnosti a je třeba zkoumat velmi důležitou otázku – jak udržet a rozvinout zejména jeho funkce ve veřejných službách za podmínek, kdy národní stát ztrácí půdu pod nohama a je vystřídáván státem nadnárodním. V budoucnu, dříve než se zformuje silný samosprávný vlastnický sektor, by se sociálně silný nadnárodní stát mohl stát významným záchytným bodem a oporou pro rozvoj alternativní společnosti. Na druhé straně by rozvíjející se samosprávný vlastnický sektor mohl představovat významné zázemí pro posilování sociálních funkcí státu. Jde však o to, abychom se neohlíželi do minulosti na stát profesionálního řídícího aparátu jako monopolního vlastníka výrobních prostředků, spravujícího tyto výrobní prostředky neefektivně, neschopného stimulovat uvědomělé vlastnické jednání pracujících a plodícího nedemokratické tendence v politice. Bohužel, část členů KSČM má při své obraně sociálního státu před očima právě tento minulý obraz, což jim blokuje schopnost chápat řadu nutných reforem funkcí státu v současnosti i dohledné budoucnosti.

Při veškeré kritičnosti k původnímu sociálnímu prostředí KSČM je ovšem třeba ocenit, že toto sociální prostředí bylo dosud nejpevnějším obhájcem principu vzájemné solidarity sociálních i generačních vrstev, a tedy obhájcem takových principů jako je solidární důchodové a zdravotní pojištění, bezplatné zdravotnictví, otevřený přístup ke vzdělání bez jakékoliv sociální zátěže, podpora nezaměstnaným apod. V tomto prostředí bylo také velmi pevně zachyceno poznání naprosté falešnosti argumentace, kterou pravice, ale i vlivné skupiny v ČSSD odůvodňují nutnou krizi sociálního státu. Klasičtí členové a sympatizanti KSČM dobře vědí, že touto příčinou není chudoba společnosti, demografická situace apod., ale nenasytnost majetných vrstev, které chtějí dosáhnout snížení nákladů na pracovní sílu a zbavení této síly jakéhokoli ochranného „polštáře“.

Prostředí bývalých privilegovaných vrstev předlistopadového systému však nebylo a není jediným sociálním prostředím, ze kterého vychází politika KSČM. Od konce 90 let se rozšiřují vrstvy sympatizantů a zejména voličů KSČM o příslušníky současných neprivilegovaných vrstev postihovaných kapitalistickou rekonstrukcí a asociální ofenzívou.

Mezi členy, ale daleko více mezi voliči KSČM přibývají nespokojení se současným vývojem s levicovým cítěním. Část těchto sympatizantů přešla ke KSČM od ČSSD. Nejde zde jen příslušníky sociálně slabých vrstev a handicapované občany různého druhu, ale i příslušníky sociálně drcených středních vrstev, humanisticky cítící příslušníky inteligence apod. Problémem jenom je, že spojení řady těchto sympatizantů se stranou je příliš volné, že stojí spíše v pozadí a vyjadřují své sympatie až při volbách, že se bojí zapojit do různých forem sociálních či politických aktivit, které ostatně ani KSČM zatím příliš neumí organizovat. Přesto se názory a přístupy těchto vrstev prolínají i do stranických orgánů a organizací, produkce odborných skupin, do přístupů vedoucích politiků a pochopitelně i do programových dokumentů KSČM.

V důsledku vlivu těchto sympatizantů byly do jisté míry paralyzovány tendence k zaujímání stanovisek pseudoradikalistického typu (viz výše připomenuté uvažování „nebudeme opravovat kapitalismus, počkáme si na socialistickou revoluci“, „ne sociální stát, ale socialismus“). Prosadila se přirozená a logická linie, ve které strana na jedné straně poukazuje na dlouhodobou a zásadní neřešitelnost problémů v rámci kapitalismu a hlásí se k systémové změně, na druhé straně se však snaží prosazovat nutné reformy, které zmírňují antisociální ofenzívu vládnoucí třídy a jejích spojenců a ulehčují život obyčejných lidí, neprivilegovaných vrstev apod. Ne náhodou se v materiálech VI. sjezdu KSČM vedle vytýčení linie na demokraticky vytvořený socialismus jako strategický cíl objevuje i orientace na sociální stát jako dílčí reformu.

Hlavní slabinou současného pojetí sociálního státu v programových dokumentech KSČM je proto určitá krátkodobost tohoto programu, jeho neschopnost řešit otázky nutných okamžitých kroků se zřetelem k určité strategické orientaci. Dalším nedostatkem je pak malá schopnost řešit tyto otázky v širokém mezinárodním kontextu, ve spolupráci s minimálně evropskými levicovými stranami a alterglobalizačním hnutím. Kvůli spravedlnosti je však třeba konstatovat, že velkou schopností řešit problémy současného sociálního státu v nadnárodním kontextu se nevyznačují ani ostatní složky levice. Je to škoda, protože pozornost veřejnosti věnovaná těmto otázkám bude nepochybně vzrůstat..

Je třeba počítat s reakcí širokých neprivilegovaných vrstev vyděšených asociálními návrhy pravice a opuštěných sociálně demokratickou politikou, která není schopna překročit logiku kapitalistického systému a pouze se snaží zmírnit drtivé dopady realizace této logiky. Je třeba počítat s faktem, že nebude-li obrana sociálního státu spojena s určitou vizí budoucnosti, s vizí alternativní nekapitalistické společnosti, navíc realizovanou v širokém mezinárodním rámci, nedokáže se levice účinně bránit a bude prohrávat.

V této situaci by se mohlo stát, že řada postižených vrstev se bude dále odklánět od dosavadních politických subjektů, a to nejen od ČSSD, a bude náchylná přijmout různá pseudořešení, které by jim mohla předložit populistická nacionalistická pravice. Takovému to vývoji je třeba všemi prostředky zabránit.

Ďáblův advokát: "atheistova" úvaha o levici a náboženství

Levice vždy trpěla jedním neduhem: pevnou, či snad dokonce slepou vírou v etickou podstatu lidství, vírou, že člověk je v jádru dobrý. Při pokusu aplikovat tuto víru ve společenské realitě se však objevil problém: náboženský pojem "prvotního hříchu" vystoupil ve vší své hrůznosti.

Ukázalo se, že v člověku pořád ještě zůstává příliš mnoho z krutého zvířete, ze kterého se evolučním procesem vyvinul. Přežití silnějšího a bezohledná, individualistická konkurence - onen ve své podstatě hluboce amorální, základní mechanismus evoluce - je právě oním prvotním hříchem, se kterým se humanita musí nějak vypořádat. Jeho vliv na každodenní lidské rozhodování levice hluboce podcenila.

Nakonec i stará levicová představa o osvícené elitní avantgardě, která po získání absolutní moci dovede masy do ráje, byla vývojem odkázána na smetiště dějin: ukázalo se, že ony osvícené elity byly ve skutečnosti také jen nelidskými zvířaty, možná ještě horšími než ovládaní plebejci.

Levice v tomto historickém případě neváhala přijmout taktiku svých fašistických oponentů, ideu velkých vůdců jako stvořených pro ideologické uctívání a následnou mumifikaci v mauzoleu. Obdobně by se v dnešní době mohla něčemu přiučit od amerických neokonzervativců nebo Bin Ládinových islamistů.

Tyto dvě skupiny autoritářů, odlišující se od sebe prakticky pouze reálnou mocí, mají stejné záměry i konzervativní vize, a stejný, efektivní nástroj pro prosazování těchto cílů: náboženství.

Náboženství není dobré ani špatné samo o sobě, z politického hlediska je nástrojem ideologické kontroly: záleží na tom, pro jaké účely je jím poskytovaná moc využita. Každá politická ideologie je ve své podstatě náboženstvím: předepisuje či zavrhuje hodnoty a podává nějakým způsobem zredukovaný, schematický pohled na svět, který je největším společným jmenovatelem toho, na čem se ještě dokáží lidé ve vší své rozdílnosti shodnout.

Politické ideologie i náboženství jsou tak v první řadě nástrojem sociální soudržnosti: obě slouží k vytvoření společného myšlenkového a hodnotového prostoru, který poskytuje společnosti ochranu před individualistickým rozkladem a anomií. Levice by se měla přestat náboženství vyhýbat, představuje totiž možnost, jak prosadit levicové ideje bez pádu do pasti centralizované totality.

Jsou špatná náboženství a dobrá náboženství. Z politického hlediska se liší především tím, jak dobře jsou zneužitelná k vytvoření státně-církevních, tj. totalitních a přísně hierarchických společenských struktur.

Dobře navržené náboženství dokáže svou hlavní funkci - udržování sociální soudržnosti - plnit decentralizovaným způsobem. Předepisuje hodnoty, ale nevytváří centralizované struktury pro jejich prosazování. Moc tak zůstává rozložena mezi jedince, kteří toto náboženství vyznávají.

Některá původní čínská náboženství takto dokázala dlouhodobě fungovat v rámci starověké Číny, která měla na dnešní poměry velmi malou míru byrokracie a systémů k prosazování centrální moci a dohledu.

Křesťanství takto fungovat nedokázalo, možná v důsledku svého přílišného zaměření na fenomén jediného Boha jako na symbol omnipotentní, centralizované moci, sídlící v jakési externí entitě, a nikoliv v lidech samotných. Takový koncept je až příliš snadno možné převést na svůdnou představu osvícené, centralizované moci lidské.

Z hlediska centralizace jde o obdobný rozdíl jako mezi "volným trhem" a centrální kontrolou ekonomiky: volný trh dokáže do určité míry využít - jistě omezený - samoorganizační potenciál společnosti a vytvořit tak základy pro decentralizaci moci.

Skutečná levice by neměla volný trh zavrhovat, naopak by ho měla bedlivě studovat, protože je funkčním příkladem toho, čemu anarchisté věří už od počátku: že společnost jako komplexní system má značnou schopnost samoorganizace, že v ní dokáží spontánně vzniknout struktury pro přenášení informací a decentralizovanou koordinaci velmi komplexních procesů.

Bohužel i dnešní "moderní" socialisté si tento fascinující aspekt trhu neuvědomují, vidí v něm jenom ideologický nástroj kapitalistů pro zotročování nemajetné většiny populace a ve vší vážnosti prosazují jakési vize ekonomiky (a tudíž společnosti) řízené výkonným centrálním počítačem.

A stejně tak si neuvědomují samoorganizační potenciál náboženství. Společnost bez náboženství, bez sdílené, v principu náboženské představy reality, je nutné ovládat centrálně, donucováním, autoritářskými metodami, jelikož bez této sdílené představy lidé nedokáží aplikovat své etické principy v praxi a společnost má pak tendenci se rozložit.

Nicméně většinou se nerozloží: mocní a schopní si uvědomí situaci a začnou sociální soudržnost rekonstruovat po svém, tak jako to dělají američtí neokonzervativci a arabští islamisté. A využijí k tomu fašistické ideje a odpovídající centralistické variace náboženské víry. Společnost individualismem zaslepených liberálů tak nevědomky vytvoří fašismus.

Levičáci by si měli přestat hrát na atheisty. Ve skutečnosti nic takového jako pozitivní atheismus neexistuje, jedinou alternativou k theismu je v životní praxi destruktivní nihilismus. Oddělovat politické a osobní ideje a hodnoty od náboženství nemá žádný význam.

Náboženství není o obrazu vousatého starce vznášejícího se na oblaku ani o doslovně interpretovaném souboru přidružených výchovných mýtů, ale o sdílených etických hodnotách a vytvoření sdílené, nezrelativizované představy světa, jejíž existence je podmínkou pro reálnou životní aplikaci hodnot a etických principů, a tím i pro existenci svobody v jakémkoliv smysluplném významu.

Dobré náboženství by mělo být upřímné: nemělo by lidem tvrdit, že předkládaný výklad světa je nějak "pravdivý", mělo by jim přiznat, že ve výkladu reality se už z podstaty lidského myšlení žádné pravdy dobrat nelze. Mělo by přiznat, že předkládaný výklad je mýtus, sice uměle vytvořený, ale zároveň pozitivní, jehož přijetím lze vykompenzovat omezenou schopnost lidského pochopení reality, a tím vytvořit základy světa, ve kterém lidská svoboda není zredukována na svou individualistickou, osamělou parodii.

Toto století bude velmi vhodnou dobou pro vytvoření nového, levicového náboženství, zvláště díky slábnoucí síle náboženství současného, totiž lidské víry ve vědu, "racionalitu" a technologicko-ekonomický pokrok. I filozofie je již odumřelá a neduživá, filozofové narazili na hranice možností sdíleného lidského pochopení a myšlenkového výkladu reality.

Věda se stala příliš složitou a příliš zneužitelnou: normálnímu člověku žádnou oporu při výkladu světa neposkytuje, protože je prostě příliš složitá. Věda jako systém výkladu reality se svou nepraktičností z hlediska lidského uvažování přiblížila ve své složitosti samotné realitě, jejíž pochopení měla pomocí systematizování usnadnit.

K tomu nedošlo. Naopak došlo k tomu, že lidé jsou obklopeni a čím dál více závislými na magických technologických černých skřínkách, jejichž fungování nerozumí a jež tak nabývají podoby magického amuletu z šamanských rituálů.

Na druhou stranu evolucí vytvořená lidská schopnost víry je tu pořád v neztenčené míře, pouze byla zahnána do podvědomí a klece individualistické pseudoracionality. Manipuluje tak s lidmi freudovským způsobem bez jejich vědomí, z čehož vyrůstá konzumerismus, komoditní fetišismus (máte rádi svůj mobil s individuálně vyměnitelným krytem, vyjadřujícím vaši osobnost?), sexuálně-redukcionistický pohled na lidskou existenci (a co takhle magické pilulky na zvětšení penisu nebo prsou?) a další legrace příznačné pro dnešní dobu.

Věda či její pseudovědecká interpretace by mohly být dobrým základem tohoto nového náboženství. Zaprvé jsou pseudovědecké myšlenky už ve společnosti rozšířené a zadruhé některé vědecké teorie přímo volají o přeměnu v pohádkové, výchovné mýty.

Třeba taková evoluční teorie, která nám, třeba ve fascinujícím podání Richarda Dawkinse, ve vší vědecké vážnosti tvrdí, že veškerý život a my sami jsme vznikli z kousků slizu či z mazlavých jílů s různou přilnavostí.

A nejen to, tvrdí nám dokonce, že celý tento vývoj či prostředí, které mu svými charakteristikami umožňuje průběh, nemá žádnou vnitřní entelechii ani teleologické směřování. Obě možnosti jsou stejně fascinující a nepředstavitelné: představa, že onen vývoj teleologický je, i představa, že takový není.

Průměrný člověk se vědě učí stejně, jako se dříve vyučovalo náboženství. Neučí se experiment a myšlenkový proces, místo toho jsou ve školách autoritářským způsobem memorovány apodiktické pravdy. Jak takové množství znalostí také jinak chcete populaci učit? A to množství bude jenom narůstat, exponenciálně.

Dalším příkladem budiž třeba kvantová mechanika, nebo jakákoliv složitější oblast matematiky, pro většinu lidí nepochopitelná a neověřitelná. Z takové vědy lidé vidí skutečně pouze její magické výsledky, různá technologická zařízení, neposkytuje jim tolik potřebný výklad reality a smyslu čehokoliv.

Celá kultura racionality jako vůdčího principu lidského uvažování, založená právě na vědeckém pokroku a materiálních výdobytcích, které lidem poskytla, přerostla lidské duševní schopnosti a stala se sama o sobě iracionální modlou.

Taková situace vytváří prostředí pro rekonstrukci víry a vznik nových náboženství. Náboženství a víra jsou ve své podstatě nesmírně racionální: rozumí totiž omezenosti lidského myšlení a umožňují tak člověku smysluplnou existenci v příliš komplexní realitě, kterou nelze pochopit.

Levice by měla věnovat víc filozofického úsilí této oblasti, uznat omezenost své víry v racionalitu a dobrou lidskou podstatu, a nabídnout lidem racionálně přijatelný, decentralizaci podporující, optimistický, humánní a nábožensky shrnující výklad světa, zahrnující socialistické politické principy. V dnešním světě "racionálního" nihilismu a masové deziluze s ním může uspět a získat tak základ pro demokratické prosazení svých myšlenek.

A ještě ohledně revoluce, tématu, kterému se v souvislosti s levicí lze jen těžko vyhnout.

Žádná revoluce nebude potřeba. Stejně tak jako žádná revoluce nebyla potřeba ke svržení tyranského "socialismu", nebude potřeba ani ke svržení globálně-amerického kapitalismu. Lidé se mohou se současným systémem vypořádat stejně, jako se vypořádali se systémy v zemích Sovětského bloku: prostě počkat a nechat je zcela vyhnít, nechat je rozložit se v důsledku jejich vlastní sebedestruktivní vnitřní podstaty.

Pokud se kapitalistický systém rozloží, jak Marx a jeho stoupenci předvídají, můžeme pouze doufat, že tentokrát bude připravena skupina ideologů méně asociálních, než byli ti, kteří převzali moc po pádu "komunismu". Úkolem levice je tyto ideology připravit. Historie chiliastických hnutí a náboženství, především těch východních, může poskytnout inspiraci.

Místo iracionality potřebujeme návrat k racionalitě

četných debatách o problémech současné levice, těžce zasažené krachem prvního historického pokusu o vytvoření nekapitalistické společnosti (laskavý čtenář mi dovolí, abych tento pokus v souladu s Vojtěchem Menclem nazýval protosocialismem) i pseudomarxistické ideologie jeho vládnoucí třídy, jsem se nejednou setkával s názorem, že levice potřebuje nové paradigma, nový jednotící svorník, novou „metateorii“. Nositelé tohoto názoru, a musím se přiznat, že k nim patřím, v zápalu diskuse nejednou používali pro tento nový konstrukt termín „náboženství“. Ve jménu potřeby tohoto nového náboženství jsme přitom kritizovali ty z nás, kteří se sice snaží v rovině odborné či v rovině politické praxe prosazovat různé recepty na dílčí reformy soudobého kapitalismu (např. důchodovou, zdravotní, školskou apod.), nedovedou však tuto snahu propojit s konstrukcí modelu budoucí společnosti - řečeno otevřeně - s projektem nového socialismu.

Vzhledem k tomu jsem si s velkým zájmem přečetl článek Tomáše Stýbla „Ďáblův advokát: „ateistova“ úvaha o levici a náboženství“, který je této problematice věnován. Je to článek velmi zajímavý a v mnohém koresponduje s tím, čím jsem sám k výše zmíněným diskusím přispíval a o čem jsem se přel se svými pragmatičtěji založenými přáteli. Přesto mi po jeho přečtení vyvstala na těle „husí kůže“. Uvědomil jsem si totiž jasněji než dříve, jaká úskalí zmíněná problematika má a k jakým novým katastrofám by mohlo vést, kdyby náboženství, které projektuje autor, skutečně vzniklo. Stýblo přispěl odvážně k diskusi o zajímavém a vysoce aktuálním problému.

V mnohém mohou pomoci svého času hojně reprodukované a oficiální ideologií vládnoucí třídy protosocialismu až trapně obehrané a zneužívané poznatky klasiků marxismu o ideologii a náboženství a jeho kořenech. Stýblo má plnou pravdu, když ukazuje na složitost současného světa, na náročnost procesu zprostředkování vědeckého poznání širokým vrstvám občanů. V jeho přístupu však chybí konkrétní sociální analýza. Chybí tam konstatování, že složitost zprostředkování procesu racionálního poznání je dána především bariérami třídně vykořisťovatelské společnosti a manipulačními mechanismy, sloužícími vládnoucí třídě a poskytujícími ji nezanedbatelné výhody v zápase o vědomí lidí. Složitost zprostředkování vědy je však stále ještě dána i tak významným procesem, jako je stará společenská dělba práce. Stav, kdy jsou zásadně odlišné typy pracovní činnosti sociálně fixovány masami doživotních existencí lidí, kterým nutná práce pro obživu požírá podstatnou část jejich životního času. Na tyto problémy poukazovali již klasikové marxismu a viděli v nich významné sociální kořeny tak specifického způsobu odrazu světa ve vědomích a postojích lidí, jakým je náboženství. Samozřejmě, že tyto kořeny neabsolutizovali jako jediné. Poukazovali i na tak významné kořeny, jakými jsou složitý a rozporný vztah člověka k přírodě, jeho psychika, ve které se jen s obtížemi vyrovnává s mezemi své existence a snaží se je překračovat i nad rámec a mimo prostředky racionality, neřku-li vědy.

Je samozřejmé, že svět globalizovaného kapitalismu, opírající se o produkty vědecko-technického a informačního pokroku, činí všechny tyto závěry klasiků jen ještě naléhavějšími a akutnějšími, i když je vlastně již těhotný procesy, které daný stav překračují Mám na mysli především obrovské množství disponibilního času, skryté v produkčních prostředcích současnosti (jakkoli blokované kapitalismem v té absurdní podobě, že se musí prodlužovat pracovní den malé části pracovníků, aby se zvyšovala nezaměstnanost stále širších vrstev). Dále mám na mysli i pokračující prolamování a překonávání staré profesní dělby, při kterém je destruováno odvěké připoutání sociálních skupin k určitým průmyslovým či zemědělským odvětvím a druhům práce či ke konkrétním ekonomickým lokalitám. Těmi byly v éře industriálního kapitalismu i protosocialismu například podniky. Mám na mysli krizi sociálně fixovaných mechanismů profesionálního řízení (viz procesy samosprávy a participace) a mnoho jiného. Nicméně všechny tyto procesy, ve kterých se ohlašuje budoucnost, jsou dnes skutečně ještě v takovém stadiu a v takové antihumánní formě (vezměme si jen v současnosti zcela deformovanou podobu flexibilizace práce), kdy se negativní určení člověka v podmínkách kapitalistického soukromého vlastnictví a staré dělby naopak znásobují. Existuje stav, který je mimořádně nepřátelský vůči racionální a kultivované reakci širokých neprivilegovasných vrstev, na problémy, které je obklopují. Ať jsou to problémy ekologické, sociální, kulturní, psychické.

V této souvislosti mi dovolte první závažné vymezení se k autorovi analyzovaného článku. Nemohu souhlasit s jeho tezí, že levice vždy trpěla slepou vírou v etickou podstatu lidství, že nedokázala reflektovat „prvotní hřích člověka“ - skutečnost, že není nějakou ideální bytostí, ale že v něm pořád ještě zůstává příliš z krutého zvířete, ze kterého se evolučním procesem vyvinul. Toto tvrzení rozhodně neplatí o marxovském uvažování, které s žádným ideálním člověkem nepočítalo, které vidělo v člověku průsečík konkrétně historických vztahů a měnit člověka chtělo zcela logicky na základě zásadních změn těchto vztahů a jejich logiky, a to opět na základě rozvoje produkčních potencí lidstva. Na obligátní polemické výtky jako „zkrachovali jste s pokusem o socialismus a komunismus, protože jste si příliš idealizovali člověka“ existuje naprosto banální odpověď:

Ne, dámy a pánové, neidealizovali jsme si člověka. Člověk se v podmínkách protosocialismu choval zcela logicky a adekvátně k úrovni výrobních sil, o které se opíral. Choval se logicky i k charakteru společenských vztahů, které na této bazi vznikly a které zrodily existenci nové vládnoucí třídy, aniž by zrodily nové, společenštější mechanismy spravování živé a mrtvé práce. Naše chyba byla v tom, že jsme nedocenili, co dovedou ta různá mateřská znaménka starého na těle nově vznikající společnosti, na která nás dokonce klasikové v řadě svých prací upozorňovali. Jestliže se dnes toto zezvířečtění člověka v mnoha směrech prohloubilo (viz např. růst kriminality, proti kterému byla kriminalita éry protosocialismu jen dětskou hrou), nepromlouvá tu žádná abstraktní lidská přirozenost, ale hluboce dehumanizující podmínky kapitalistické společnosti, které v lidech otevírají nové a nové temné stránky, které se oficiální ideologie marně snaží vydávat za dědictví minulosti nebo, to už mnohem úspěšněji, za jakousi daň za individuální svobodu a civilizaci.

Případné projekty nové společnosti proto nemohou začít od rozboru nějakého abstraktního „prvotního hříchu“, nějaké jakoby „zvířecí“ psychické podstaty člověka, ale musí začít od kritického rozboru nedokonalostí protosocialismu, od rozboru limitů, za nichž působil, t.j. zejména od procesů zespolečenštění práce, výroby a staré společenské dělby práce. Musí pokračovat hlubokou analýzou kapitalismu. Hlubokou analýzou odcizení, ve kterém se v podmínkách kapitalismu ocitá člověk a které má tak katastrofální dopady na jeho psychiku i praktické jednání. Měnit tyto procesy je nutno s využitím té podstaty, kterou má člověk dnes, té logiky, ke které ho dovádějí vztahy, jichž je dnes průsečíkem. V této souvislosti má pravdu autor, když poukazuje na možnosti, které poskytuje trh, decentralizace, politické hodnoty levice (pod těmito hodnotami si já představuji využití plurality, demokracie a samosprávy, struktury občanské společnosti, výsledky dosažené v oblasti lidských práv, byť i deformovaných kapitalismem, multikulturalitu, internacionalitu apod.).

Ano, nepřehlížíme mechanismy, rozbíjející společenskou strukturu na atomy, které jsou sice objektivně vzájemně provázány daleko více, než kdykoli předtím, přesto se však cítí v současné realitě ztracené a izolované. Autor má pravdu, když upozorňuje na nutnost hledat cesty, jak upevnit soudržnost a dát lidem pocit zakotvení. Pocity atomizace a ztracenosti, ať už tak či onak reflektované vědomě, projevující se ve vypjatém, dravém, agresivním individualismu nebo se přetavující do podoby bezduchého konzumerismu a davové konformity, jsou zvláště charakteristické pro neprivilegované vrstvy.

Vzhledem k tomu by to měla být levice, která bude nové cesty hledat. Musí je však primárně hledat nikoli v náboženství, ale v realitě, v praktických aktivitách, které by právě příslušníky neprivilegovaných vrstev propojovaly a začleňovaly. Které by jim dávaly zakotvení a učily je být pánem svých věcí. Pak budou schopni orientovat se ve světě racionálněji a kultivovaněji, budou odolnější k mnohačetným a složitě strukturovaným manipulačním mechanismům vládnoucí třídy. Budou odolnější i vůči komplikovaným ideologiím, které je do odcizeného světa ještě více zaplétají, a také včetně velmi výrazné tendence k oživování a pěstování různých forem iracionality, kultu. Včetně kultu náboženského. Klíč k tomuto hledání je opět - jako vždycky v dějinách byl - v problematice vlastnického jednání ve vztahu k výrobním prostředkům. Po krachu pokusu o nahrazení kapitalistického vlastnictví vlastnictvím hierarchizovaného byrokratického aparátu protosocialismu, vyvstává nám světlo v tunelu v souvislosti s výše zmíněnými procesy rozvíjení samosprávného vlastnictví a participace zaměstnanců na zisku a řízení.

Samozřejmě, při tomto hledání můžeme využít i řady podnětů Tomáše Stýbla. Prosazení samosprávy jistě nemůže donekonečna probíhat ve víceméně živelné formě, která navíc je a dlouho ještě bude závislá především na tom, jak dalece se hodí do krámu současným kapitálovým a manažerským strukturám, případně státním expoziturám těchto struktur. Autor nemá pravdu, že není třeba revoluce, že stačí prostě nechat procesy soudobého kapitalismu zcela vyhnít, nechat je rozložit v důsledku jejich vlastní sebedestruktivní vnitřní podstaty. Takto dějiny nefungují a nikdy nefungovaly. Dějiny tvoří cílevědomá činnost lidí, velkých společenských skupin, revoluce nemusí být jen dobývání Tuilerií či Zimních paláců. Může proběhnout i jako stále mohutnější cílevědomé hnutí široké fronty levicových organizací za prosazení samosprávného vlastnického sektoru. Toto hnutí se může dokonce v určitém momentu vlamovat do dveří, které pootevřela sama logika globálního kapitalismu, který ve své honbě za ziskem už je a ještě více bude nucen samosprávné prvky zavádět a využívat. Pro organizaci a vývoj takovéhoto hnutí by jistě byl velmi potřebný určitý myšlenkový komplex, který by byl cílevědomě pěstován a kultivován. Jinými slovy, měl by i své struktury vědecké, popularizační, reklamní. Struktury, kde by se více pracovalo i s emocemi, probouzejícími se v těch sympatizantech, které by široké levicové hnutí dokázalo ovlivnit a získat, a to i ve fázi vývoje, kdy by ještě každodenní emiprické zkušenosti nemusely působit jednoznačně přesvědčivě.

Tento myšlenkový komplex by tedy byl podobný náboženství, ale současně by tímto náboženstvím rozhodně nemohl být. V každém případě nikoli v tom smyslu, jak ho na řadě míst charakterizuje Stýblo. Musel by stát na vědecké, objektivními poznávacími postupy ověřitelné bázi. Nesměl by být mýtem, lží, manipulací odtrženou od praktické zkušenosti lidí. Neměl by být naučeným souborem pouček, o nichž se nepochybuje, nediskutuje a nekonec ani nepřemýšlí. Stoupenci tohoto komplexu by museli mít možnost vstupovat do jeho tvorby, podle svých zatím ještě dělbou práce značně diferencovaných možností by museli formovat a ovlivňovat organizační struktury, důrazně kontrolovat své vůdce a aparáty (viz autorem prognózovaná „skupina ideologů“), museli by na své kůži pociťovat průběžné výsledky hnutí, a tedy i procesy zdokonalování myšlenkových struktur hnutí doprovázející. Občanská společnost či „třetí sektor“, prakticky však společnost emancipovaných občanů musí být částečně samoorganizovaná. Vůdci či výkonný aparát musí mít mandát, nikoliv absolutní moc.

Zastavme se ostatně krátce u autorovy představy o náboženství. Je jasné, že autorovy teze nemůžeme brát příliš doslova. Z jeho charakteristik vyplývá, že mu nejde o náboženství v pravém slova smyslu, t.j. o takový fantaskní výklad světa, ve kterém klíčovou roli hraje tak či onak cosi mimo hmotu, co je vůči hmotě (samozřejmě hmotě, která není chápána mechanisticky) prvotní a determinující. Jde mu spíše o určitý intenzivní vnitřní emoční prožitek širokých vrstev, o sdílení etických i jiných hodnot a ucelených představ o světě, které by dokonce měly být „upřímně“ prezentovány jako neověřitelné.

V tomto smyslu je svérázná i autorova představa o ateismu. V Stýblově intepretaci je ateista ten, koho autor označuje jako destruktivního nihilistu, t.j. zřejmě kdosi, kdo kolem sebe nevidí žádný řád a logiku, není k ničemu emočně vázán a zmítá se v křečích ničím neomezeného individualismu. Vržen do svobody, se kterou neví, co si počít. K této představě je nutno dodat, že právě takovéto“atheisty“ produkuje současná, iracionalitou prosycená vládnoucí ieologie a postmoderní filozofie se svou tezí o konci velkých příběhů. Skutečný ateista, který odmítá fantaskní, převrácený odraz světa a společenských poměrů v podobě boha, může zcela pozitivně a aktivně odrážet svět v rovině hlubokého emočního prožitku reflektujícího dialektiku objektivní determinace i subjektivní svobody člověka a celostně se angažovat ve směru progresivních společenských zákonitostí.

Zdá se, že autor pod pojmem náboženství rozumí spíše to, co se v marxistické literatuře vyjadřuje pojmem „ideologie“, což je odraz světa přes prisma intenzivně a komplexně prožívaného zájmu, odraz, ve kterém své místo mají jak přísně racionální, ba dokonce vědecké struktury, tak i další struktury lidského prožívání. Na rozdíl od marxistů však Stýblo není schopen vnímat spojení takovéhoto odrazu společenské, ale i přírodní reality s konkrétními velkými společenskými skupinami - třídami, případně útvary třídního typu. Když vyzývá k přijetí náboženství, jde mu vlastně o zformování jakéhosi spojujícího, komplexního (zdá se, že spíše iracionálního) prožitku nijak nedefinovaných entit. Prožitku, který nemá žádný vztah k skutečné společenské realitě, nemá ambice tuto realitu poznávat, rozhodovat o tom, co je a co není pravdivé.

Vraťme se však k těm pasážím Stýblova textu, kde se autor zabývá společenskými procesy. Zde se hluboce mýlí, když tvrdí, že je třeba nechat soudobý kapitalismus vyhnít a ve své víře, že „tentokrát bude připravena skupina ideologů méně asociálních, než byli ti, kteří převzali moc po pádu komunismu“, prokazuje spíše duchovní pouto s těmi, kteří tuto moc v reálné historii převzali. Vždyť už sám protosocialismus názorně dokázal, že jestliže má být připravena jen nějaká elita, která v určité chvíli převezme moc, třeba i s pomocí manipulujícího náboženství, nic podstatného se nezmění. Jednoho pána nahradí pán druhý, který může být ještě horší. Naopak, již před kvalitativní změnou musí být připraveni ti, kteří převezmou vlastnické a regulační funkce a skutečně změní logiku systému. Právě v tomto smyslu se nejvíce mýlili klasikové marxismu, když věřili, že socialismus bude z kapitalismu vznikat , než vznikal kapitalismus z feudalismu. Že nejdříve proběhne politická revoluce a pak se teprve budou masy zapojovat do tvorby nového vlastnictví a ekonomiky… V případě „nové samosprávné revoluce“ musí být masy připravené již předem, svou dlouhodobě zaběhanou zkušeností s realizací samosprávných procesů (a to procesů nejen ekonomických, ale i procesů ve veřejné správě, důchodových či pojišťovacích fondech apod.), s výkonem vlastnických a regulačních funkcí. Jen v takovémto případě se aparáty a vůdcové nevymknou z ruky a nevytvoří jen zase nějakou jinou verzi protosocialismu, třeba i za pomoci manipulativního neostalinského náboženství.

Upřímně řečeno, právě možnost, že by se autorem předpokládaným typem náboženství, pro který, jak dokazuje, existuje půda nakypřená soudobým globálním kapitalismem, stala nějaká modernizovaná podoba stalinismu, to je to, z čeho mi při úvahách o levicovém náboženství naskakuje „husí kůže“. Mnohokrát jsem totiž měl možnost sledovat projevy „náboženství“ - ve skutečnosti ideologie, které vzniklo u řady členů a sympatizantů KSČM pod tlakem antikomunismu, negujícího veškeré pozitivní rysy protosocialismu. Toto „náboženství“ se vyznačuje především neschopností pochopit systémové vady protosocialismu. Pochopit to, že jeho sociální základnu tvořila nová třída řídícího aparátu. To, že systém zašel na úbytě především proto, že nedovedl racionálně slaďovat jednotlivé formy vynaložené živé i mrtvé společenské práce a hospodařit s nimi společenštěji než kapitalismus. To, že tudíž nedokázal vypěstovat v řadovém pracovníkovi psychologii racionálního vlastníka a hospodáře. „Náboženství“ neostalinistů se vyznačuje takovými absurditami, jako je přesvědčení, že právě za Stalina systém fungoval nejlépe a všechny poststalinské reformy byly už jen cestou do pekla, popíráním zločinů třicátých a padesátých let, přesvědčením, že procesy padesátých let stvořila americká CIA. Že systém padl vlastně jen proto, že zradil Gorbačov a že kapitalismus ho udusil embargy a zbrojením... „Náboženství“ (ideologie) se nachází v naprostém rozporu s logikou, v rozporu s realitou, v rozporu s elementárními prvky skutečného marxismu. Je však svým způsobem pochopitelné u generace, která odevzdala protosocialismu své nejlepší síly a prožila v něm celý svůj aktivní život. Jak navíc vysvětlit příslušníkům této generace, kteří svým způsobem patřili k jeho privilegovaným vrstvám (podtrhuji, že většinou k nižším vrstvám řídícího aparátu a inteligence), že prvky podobného uvažování nejsou jen generační výpovědí, ale objevují se i u dnešních mladých lidí z řad alterglobalistů či trockistů? Řada mladých lidí, která na své kůži protosocialismus nepoznala, je ještě dnes ovlivňována nostalgií jeho pohrobků a od nich získává pochopitelný a oprávněný odpor ke kapitalismu. CO když ale „zešílí z hrůz kapitalismu“ (jak kdysi napsal Lenin o maloburžoasii) a bude chtít opakovat staré chyby?

To všechno mne vede k vyhraněnému odporu k myšlence manipulativního náboženství, rozvíjeného nějakou osvícenou elitou, byť by i z počátku měla nejlepší úmysly. To všechno mne vede k vyhraněnému odporu ke kultu iracionality, který je konec konců především produktem neschopnosti současných globálních vlastníků obhájit své zájmy prostředky racionality a vědy, a tedy i k odporu k myšlence nějakého náboženství pro levici. V podmínkách současného světa je (každé) náboženství především ideologií a jako takové je převráceným, falešným odrazem světa, falešným vědomím a má těsný vztah k politice, jako prosazování zvláštního zájmu určité třídy. Současný svět, byť by to byl i svět kapitalistický, přitom v sobě obsahuje prvky, které paradoxně ukazují na nutnost odumření politiky jako vlády jedné třídy a tedy i vlády jedné ideologie.

Samosprávná revoluce nepotřebuje politiku ani ideologii. Potřebuje širokou základnu, ve které politika i ideologie odumírají, ve které se člověk pomocí produktů vědecko-technické a informační revoluce, vylaďující a optimalizující jeho vztah k přírodě, osvobozuje i z pout soukromého vlastnictví a staré společenské dělby práce. Ve které se osvobozuje od nerovnosti v procesu řízení a poznávání a učí se být spoluvlastníkem a spolusprávcem. Místo iracionality potřebuje návrat k racionalitě, obnovení víry ve své schopnosti a možnosti, v poznatelnost a přetvořitelnost světa. A právě kus téhle „uhlířské víry“ mu musí dát levice. A musí mu ji dát rychle, dříve než nás zaskočí výsledky biologické revoluce a než globální kapitalismus začne predestinovat lidi jako bety a gamy, jako méněcenné otroky úzké elity alfa samců. Dříve, než tak přehodí výhybku dějin lidstva na něco, o čem se ani nechce přemýšlet.

Íránský jaderný program

Zpráva vydaná Mezinárodní agenturou pro atomovou energii (IAEA) v úterý 23. srpna nenašla žádný důkaz o tom, že Írán pracuje na tajném programu vývoje jaderných zbraní. Zpráva vyšla po té, co byly nalezeny stopy obohaceného uranu v íránských jaderných zařízeních před dvěma lety. Tvrzení Íránu, že vzorky uranu pocházely z kontaminovaného vybavení nakoupeného jako použité od Pákistánu, se potvrdilo. Americká vláda doufala v nalezení důkazů, že Íránci již zahájili tajný program obohacování uranu, což by jim umožnilo vystupňovat tlak na další členy Rady bezpečnosti, aby uvalily sankce OSN – první krok k další vojenské operaci. Pouhých deset dní před vydáním zprávy dal Bush jasně na srozuměnou, že nevylučuje použití síly proti Íránu, pokud se potvrdí, že ve svém jaderném zbrojním programu pokračuje. Není proto žádným překvapením fakt, že americké ministerstvo zahraničí zlehčilo zprávu IAEA a prohlásilo, že nijak nesnížila jejich obavy ohledně íránského jaderného programu. Krátce řečeno, vláda USA potřebuje přesně ten druh důkazu, jaký měla o Sadámových zbraních hromadného ničení — falešný důkaz, který uspokojí možná tak Bushe a možná ještě jeho britského pudlíka. USA a Británie nadále obviňují Írán z porušování Smlouvy o nešíření jadernách zbraní, podepsané v roce 1968 mezi Čínou, USA, SSSR, Británií a Francií. Tato smlouva sice nezakazuje tehdejším jaderným mocnostem držet jaderné zbraně, nicméně zakazuje jim předávat tuto technologii dalším zemím. Smlouva také umožňuje ostatním zemím vyvíjet jadernou energii k “mírovým účelům”, tj. výrobě energie, pokud budou souhlasit s inspekcemi IAEA. Izrael, Pákistán a Indie, které od té doby získaly jaderné zbraně, odmítly tuto smlouvu podepsat. Severní Korea od smlouvy odstoupila a tvrdí, že má také jaderné zbraně. Přirozeně USA nenavrhly sankce OSN proti Izraeli, Pákistánu ani Indii. A když Severní Korea ohlásila držení jaderných zbraní, hrozby USA proti ní byly okamžitě utlumeny. Poučení — držení jaderných zbraní je asi jediným garantem, aby zemi nebylo vyhrožováno útokem. Není divu, že je tak velké pokušení další země — obzvláště, když má obrovské zásoby ropy, na které Halliburton, Exxon nebo Texaco-Chevron upínají svá prasečí očka — získat odstrašující jadernou sílu. Írán se přirozeně drží verze, že pouze vyvíjí program jaderné energetiky. Ruští technici zcela jistě v současné době pomáhají vybudovat první íránský jaderný reaktor v Bushehru. V centru sporu s IAEA je zařízení na obohacování uranu poblíž města Isfahan. Továrna zpracovává uranový koncentrát na palivo pro jaderné elektrárny. Všechny západní mocnosti by chtěli továrnu zavřít a tvrdí, že může být použita na větší obohacení uranu potřebné pro jadernou bombu. V září 2004 IAEA přijala rezoluci, v níž stanovila listopadový termín pro ukončení obohacování uranu v Íránu. Írán výzvu odmítl, ale později souhlasil výměnou za obchodní ústupky s EU. Rozhovory mezi Íránem a EU (Británií, Francií a Německem) o trvalém odstoupení od obohacování uranu v Íránu pak začaly v lednu tohoto roku. Nicméně zvolení “zastánce tvrdé linie”, Mahmouda Ahmadinejada, íránským prezidentem 3. srpna 2005 vedlo k rychlému rozpadu rozhovorů a 8. srpna Írán obnovil práci svých zařízení na obohacování uranu. Francie a Německo doufali ve zvolení “umírněného” Akbara Hashemi Rafsanjaniho, který by souhlasil s odstoupením od jaderného programu, čímž by zbavil Bushe jakékoliv záminky pro shrábnutí íránské ropy a ponechal otevřené pole působnosti pro “mírové” evropské vykořisťování své země. Ve skutečnosti znamenají termíny “umírněný” a “zastánce tvrdé linie”, jen větší či menší míru ochoty poslouchat příkazy imperialistických mocností. Udržení Íránu slabým a zranitelným je klíčové pro kontrolu nad ropou této oblasti, neboť vstup muslimské jaderné mocnosti na Střední Východ, by mohl povzbudit další státy v odmítnutí poslušnosti příkazům z Washingtonu. Jestli může nebo nemůže být Rada bezpečnosti donucena k uvalení sankcí na Írán, zatímco jsou USA zabřednuty v Iráku, je stále nejisté. Rusko, které je klíčovým dodavatelem íránského jaderného programu, by mohlo vetovat každé rozhodnutí Rady bezpečnosti OSN. Role imperialismu v Íránu, stejně jako ve zbytku Středního Východu, navazuje na dlouhou historii útlaku a krveprolití. V roce 1953 pomohly americké a britské zpravodajské služby íránským vojenským velitelům sesadit premiéra Muhammada Mussadeqa, předního zastánce znárodnění ropného průmyslu. Znovudosadily nenáviděného Šáha Mohammada Rezu Pahlavího, který mučil a vraždil vlastní lid přes půlstoletí, dokud jej masové lidové povstání v roce 1979 nevyhnalo do exilu. O rok později zahájil Sadám Husajn, povzbuzovaný, vyzbrojený a podporovaný USA a Británií, osmiletou válku mezi Irákem a Íránem v letech 1980-88, která stála životy miliony lidí na obou stranách. Tento hrůzný krvavý konflikt dobře posloužil západním mocnostem; zabránil rozvoji obou zemí v silné a nezávislé mocnosti. Bály se totiž, že to podkope jejich loutkové režimy v regionu — Saudskou Arábii, Jordánsko, Egypt — nebo jejich žandarma (Izrael), který je klínem do arabského a muslimského světa, štěpí ho a oslabuje. USA zařadily Írán do nechvalně známé “osy zla”, obviňované z podpory terorismu. Nedávno se objevili zprávy o tom, jak Pentagon aktualizuje své bojové plány na invazi Íránu. To by byla samozřejmě naprostá šílenost, dokud se USA nadále nebude dařit stabilizovat situaci v Iráku. Nicméně preventivní bombardování íránských zařízení jaderného výzkumu vyloučit rozhodně nelze. Za těchto okolností by nebylo žádným překvapením, kdyby se Írán snažil vyvinout jadernou bombu co nejrychleji. Pokud by o tom mohly USA předložit alespoň trochu důvěryhodný důkaz, EU by se bezpochyby podřídila jejich požadavkům na uvalení sankcí i na tolerování amerických preventivních úderů. Jakákoliv intervence v Íránu ze strany imperialistů nebo s pomocí jejich místního žandarma Izraele musí být odsouzena a všichni antiimperialisté proti ní musí bojovat. Právo Íránu bránit se, včetně držení jaderné bomby, musíme bránit. Držení těchto zbraní imperialisty a jejich izraelským spojencem, je lidstvu daleko nebezpečnější, než jejich vývoj zeměmi jako je Írán. Konec konců, jak nám připomnělo nedávné 60. výročí svržení atomových bomb na Hirošimu a Nagasaki, USA jsou jedinou zemí, která kdy použila jaderné zbraně, a to proti úplně bezbrannému civilnímu obyvatelstvu. Za tuto krutost se nikdy neomluvily, ani nezaplatily obětem žádné odškodnění. Přesto, nejlepší ochranou proti hrůzám jaderné války je mocné hnutí v zemích vykořisťovaných imperialismem a imperialistických zemích samotných, ukončení okupace a plundrování těch prvních a odstavení Bushů a Blairů od moci — stručně řečeno, světová socialistická revoluce.

me som já jsem amen sam my jsme

tu sal ty jsi tumen san vy jste

jov hin on je jon hine oni, ony jsou

joj hiňi ona je

Ukázka skloňování - sloveso dělat - te kerel:

me keravamen keras

tu keres tumen keren

jov, joj kerel jon keren

Sloveso mít tak jak je v češtině neexistuje - vlastnictví se vyjadřuje slovesnou vazbou podobně jako v ruštině.

Hin tut čhave?

Máš

děti?(jsou u tebe děti?)

Man hin romňi the pandž čhave.

Mám ženu a pět dětí.

(U mne je žena a pět dětí).

Přídavná jména a příslovce se stupňují podobně jako v češtině: ve druhém stupni přidáním koncovnky a ve třetím ještě přidáním předpony

baro - velký

bareder - větší

www.romove.cz

pekna diskuse, moc moc moc......

Hezký den,
už jste si koupil DVD - Pupl Fiction? Je to fakt mazec...