Ďáblův advokát: "atheistova" úvaha o levici a náboženství
Levice vždy trpěla jedním neduhem: pevnou, či snad dokonce
slepou vírou v etickou podstatu lidství, vírou, že člověk je v
jádru dobrý. Při pokusu aplikovat tuto víru ve společenské
realitě se však objevil problém: náboženský pojem "prvotního
hříchu" vystoupil ve vší své hrůznosti.
Ukázalo se, že v člověku pořád ještě zůstává příliš mnoho z
krutého zvířete, ze kterého se evolučním procesem vyvinul.
Přežití silnějšího a bezohledná, individualistická konkurence -
onen ve své podstatě hluboce amorální, základní mechanismus
evoluce - je právě oním prvotním hříchem, se kterým se humanita
musí nějak vypořádat. Jeho vliv na každodenní lidské rozhodování
levice hluboce podcenila.
Nakonec i stará levicová představa o osvícené elitní avantgardě,
která po získání absolutní moci dovede masy do ráje, byla
vývojem odkázána na smetiště dějin: ukázalo se, že ony osvícené
elity byly ve skutečnosti také jen nelidskými zvířaty, možná
ještě horšími než ovládaní plebejci.
Levice v tomto historickém případě neváhala přijmout taktiku
svých fašistických oponentů, ideu velkých vůdců jako stvořených
pro ideologické uctívání a následnou mumifikaci v mauzoleu.
Obdobně by se v dnešní době mohla něčemu přiučit od amerických
neokonzervativců nebo Bin Ládinových islamistů.
Tyto dvě skupiny autoritářů, odlišující se od sebe prakticky
pouze reálnou mocí, mají stejné záměry i konzervativní vize, a
stejný, efektivní nástroj pro prosazování těchto cílů:
náboženství.
Náboženství není dobré ani špatné samo o sobě, z politického
hlediska je nástrojem ideologické kontroly: záleží na tom, pro
jaké účely je jím poskytovaná moc využita. Každá politická
ideologie je ve své podstatě náboženstvím: předepisuje či
zavrhuje hodnoty a podává nějakým způsobem zredukovaný,
schematický pohled na svět, který je největším společným
jmenovatelem toho, na čem se ještě dokáží lidé ve vší své
rozdílnosti shodnout.
Politické ideologie i náboženství jsou tak v první řadě
nástrojem sociální soudržnosti: obě slouží k vytvoření
společného myšlenkového a hodnotového prostoru, který poskytuje
společnosti ochranu před individualistickým rozkladem a anomií.
Levice by se měla přestat náboženství vyhýbat, představuje totiž
možnost, jak prosadit levicové ideje bez pádu do pasti
centralizované totality.
Jsou špatná náboženství a dobrá náboženství. Z politického
hlediska se liší především tím, jak dobře jsou zneužitelná k
vytvoření státně-církevních, tj. totalitních a přísně
hierarchických společenských struktur.
Dobře navržené náboženství dokáže svou hlavní funkci - udržování
sociální soudržnosti - plnit decentralizovaným způsobem.
Předepisuje hodnoty, ale nevytváří centralizované struktury pro
jejich prosazování. Moc tak zůstává rozložena mezi jedince,
kteří toto náboženství vyznávají.
Některá původní čínská náboženství takto dokázala dlouhodobě
fungovat v rámci starověké Číny, která měla na dnešní poměry
velmi malou míru byrokracie a systémů k prosazování centrální
moci a dohledu.
Křesťanství takto fungovat nedokázalo, možná v důsledku svého
přílišného zaměření na fenomén jediného Boha jako na symbol
omnipotentní, centralizované moci, sídlící v jakési externí
entitě, a nikoliv v lidech samotných. Takový koncept je až
příliš snadno možné převést na svůdnou představu osvícené,
centralizované moci lidské.
Z hlediska centralizace jde o obdobný rozdíl jako mezi "volným
trhem" a centrální kontrolou ekonomiky: volný trh dokáže do
určité míry využít - jistě omezený - samoorganizační potenciál
společnosti a vytvořit tak základy pro decentralizaci moci.
Skutečná levice by neměla volný trh zavrhovat, naopak by ho měla
bedlivě studovat, protože je funkčním příkladem toho, čemu
anarchisté věří už od počátku: že společnost jako komplexní
system má značnou schopnost samoorganizace, že v ní dokáží
spontánně vzniknout struktury pro přenášení informací a
decentralizovanou koordinaci velmi komplexních procesů.
Bohužel i dnešní "moderní" socialisté si tento fascinující
aspekt trhu neuvědomují, vidí v něm jenom ideologický nástroj
kapitalistů pro zotročování nemajetné většiny populace a ve vší
vážnosti prosazují jakési vize ekonomiky (a tudíž společnosti)
řízené výkonným centrálním počítačem.
A stejně tak si neuvědomují samoorganizační potenciál
náboženství. Společnost bez náboženství, bez sdílené, v principu
náboženské představy reality, je nutné ovládat centrálně,
donucováním, autoritářskými metodami, jelikož bez této sdílené
představy lidé nedokáží aplikovat své etické principy v praxi a
společnost má pak tendenci se rozložit.
Nicméně většinou se nerozloží: mocní a schopní si uvědomí
situaci a začnou sociální soudržnost rekonstruovat po svém, tak
jako to dělají američtí neokonzervativci a arabští islamisté. A
využijí k tomu fašistické ideje a odpovídající centralistické
variace náboženské víry. Společnost individualismem zaslepených
liberálů tak nevědomky vytvoří fašismus.
Levičáci by si měli přestat hrát na atheisty. Ve skutečnosti nic
takového jako pozitivní atheismus neexistuje, jedinou
alternativou k theismu je v životní praxi destruktivní
nihilismus. Oddělovat politické a osobní ideje a hodnoty od
náboženství nemá žádný význam.
Náboženství není o obrazu vousatého starce vznášejícího se na
oblaku ani o doslovně interpretovaném souboru přidružených
výchovných mýtů, ale o sdílených etických hodnotách a vytvoření
sdílené, nezrelativizované představy světa, jejíž existence je
podmínkou pro reálnou životní aplikaci hodnot a etických
principů, a tím i pro existenci svobody v jakémkoliv smysluplném
významu.
Dobré náboženství by mělo být upřímné: nemělo by lidem tvrdit,
že předkládaný výklad světa je nějak "pravdivý", mělo by jim
přiznat, že ve výkladu reality se už z podstaty lidského myšlení
žádné pravdy dobrat nelze. Mělo by přiznat, že předkládaný
výklad je mýtus, sice uměle vytvořený, ale zároveň pozitivní,
jehož přijetím lze vykompenzovat omezenou schopnost lidského
pochopení reality, a tím vytvořit základy světa, ve kterém
lidská svoboda není zredukována na svou individualistickou,
osamělou parodii.
Toto století bude velmi vhodnou dobou pro vytvoření nového,
levicového náboženství, zvláště díky slábnoucí síle náboženství
současného, totiž lidské víry ve vědu, "racionalitu" a
technologicko-ekonomický pokrok. I filozofie je již odumřelá a
neduživá, filozofové narazili na hranice možností sdíleného
lidského pochopení a myšlenkového výkladu reality.
Věda se stala příliš složitou a příliš zneužitelnou: normálnímu
člověku žádnou oporu při výkladu světa neposkytuje, protože je
prostě příliš složitá. Věda jako systém výkladu reality se svou
nepraktičností z hlediska lidského uvažování přiblížila ve své
složitosti samotné realitě, jejíž pochopení měla pomocí
systematizování usnadnit.
K tomu nedošlo. Naopak došlo k tomu, že lidé jsou obklopeni a
čím dál více závislými na magických technologických černých
skřínkách, jejichž fungování nerozumí a jež tak nabývají podoby
magického amuletu z šamanských rituálů.
Na druhou stranu evolucí vytvořená lidská schopnost víry je tu
pořád v neztenčené míře, pouze byla zahnána do podvědomí a klece
individualistické pseudoracionality. Manipuluje tak s lidmi
freudovským způsobem bez jejich vědomí, z čehož vyrůstá
konzumerismus, komoditní fetišismus (máte rádi svůj mobil s
individuálně vyměnitelným krytem, vyjadřujícím vaši osobnost?),
sexuálně-redukcionistický pohled na lidskou existenci (a co
takhle magické pilulky na zvětšení penisu nebo prsou?) a další
legrace příznačné pro dnešní dobu.
Věda či její pseudovědecká interpretace by mohly být dobrým
základem tohoto nového náboženství. Zaprvé jsou pseudovědecké
myšlenky už ve společnosti rozšířené a zadruhé některé vědecké
teorie přímo volají o přeměnu v pohádkové, výchovné mýty.
Třeba taková evoluční teorie, která nám, třeba ve fascinujícím
podání Richarda Dawkinse, ve vší vědecké vážnosti tvrdí, že
veškerý život a my sami jsme vznikli z kousků slizu či z
mazlavých jílů s různou přilnavostí.
A nejen to, tvrdí nám dokonce, že celý tento vývoj či prostředí,
které mu svými charakteristikami umožňuje průběh, nemá žádnou
vnitřní entelechii ani teleologické směřování. Obě možnosti jsou
stejně fascinující a nepředstavitelné: představa, že onen vývoj
teleologický je, i představa, že takový není.
Průměrný člověk se vědě učí stejně, jako se dříve vyučovalo
náboženství. Neučí se experiment a myšlenkový proces, místo toho
jsou ve školách autoritářským způsobem memorovány apodiktické
pravdy. Jak takové množství znalostí také jinak chcete populaci
učit? A to množství bude jenom narůstat, exponenciálně.
Dalším příkladem budiž třeba kvantová mechanika, nebo jakákoliv
složitější oblast matematiky, pro většinu lidí nepochopitelná a
neověřitelná. Z takové vědy lidé vidí skutečně pouze její
magické výsledky, různá technologická zařízení, neposkytuje jim
tolik potřebný výklad reality a smyslu čehokoliv.
Celá kultura racionality jako vůdčího principu lidského
uvažování, založená právě na vědeckém pokroku a materiálních
výdobytcích, které lidem poskytla, přerostla lidské duševní
schopnosti a stala se sama o sobě iracionální modlou.
Taková situace vytváří prostředí pro rekonstrukci víry a vznik
nových náboženství. Náboženství a víra jsou ve své podstatě
nesmírně racionální: rozumí totiž omezenosti lidského myšlení a
umožňují tak člověku smysluplnou existenci v příliš komplexní
realitě, kterou nelze pochopit.
Levice by měla věnovat víc filozofického úsilí této oblasti,
uznat omezenost své víry v racionalitu a dobrou lidskou
podstatu, a nabídnout lidem racionálně přijatelný,
decentralizaci podporující, optimistický, humánní a nábožensky
shrnující výklad světa, zahrnující socialistické politické
principy. V dnešním světě "racionálního" nihilismu a masové
deziluze s ním může uspět a získat tak základ pro demokratické
prosazení svých myšlenek.
A ještě ohledně revoluce, tématu, kterému se v souvislosti s
levicí lze jen těžko vyhnout.
Žádná revoluce nebude potřeba. Stejně tak jako žádná revoluce
nebyla potřeba ke svržení tyranského "socialismu", nebude
potřeba ani ke svržení globálně-amerického kapitalismu. Lidé se
mohou se současným systémem vypořádat stejně, jako se vypořádali
se systémy v zemích Sovětského bloku: prostě počkat a nechat je
zcela vyhnít, nechat je rozložit se v důsledku jejich vlastní
sebedestruktivní vnitřní podstaty.
Pokud se kapitalistický systém rozloží, jak Marx a jeho
stoupenci předvídají, můžeme pouze doufat, že tentokrát bude
připravena skupina ideologů méně asociálních, než byli ti, kteří
převzali moc po pádu "komunismu". Úkolem levice je tyto ideology
připravit. Historie chiliastických hnutí a náboženství,
především těch východních, může poskytnout inspiraci.
|