Dehonestace policistů
Ministr vnitra Ivan Langer slíbil po nástupu do své funkce
uplatňovat bismarckovskou politiku cukru a biče. Podle
aktuálních reakcí policistů došlo očekávaně zatím na to druhé.
Smutným dokladem je zvláště rozhodnutí, že policisté mohou mít
jen takovou hodnost, jaká odpovídá zastávané funkci. Možná že v
některých zemích je tato stupidní praxe zavedena. Nedokážu si
však představit pro příslušníka ozbrojených sil horší způsob
jeho dehonestace.
Představme si, že policista poctivě slouží dlouhé roky, je za to
odměňován, pověřován vyššími funkcemi a povyšován do vyšších
hodností, a najednou je z různých důvodů ustanoven na funkci
nižší, dojde k reorganizaci nebo prostě si někdo vzpomene při
tzv. úpravě tabulkových počtů přiřknout určité funkci jinou
hodnost a kvůli tomu je v podstatě degradován.
Možná jedním z argumentů je, že nemůže být někdo s vyšší
hodností podřízen nadřízenému s hodností nižší, třeba jen zatím.
Ale současný policejní prezident je plukovníkem a jak se zdá,
bez problémů velí generálovi na krajské policejní správě. Tady
logika trochu pláče. Jako kdyby profesor, který je vedoucím
katedry, děkanem nebo dokonce rektorem, přestal být po svém
odvolání profesorem a stal se jen docentem. A kardinál ve funkci
arcibiskupa po ustavení jiného církevního funkcionáře už nemohl
být kardinálem. Povýšený policista by měl tedy uvážit, zda není
pošetilé tento akt oslavit.
Policisté se ale bouří a část jich raději odchází ze služby
hlavně proto, že slibovaný cukr zvýšení platů se zatím mnohým z
nich změnil dokonce v jejich snížení. Jak jinak, stejně jako v
připravované daňové reformě, na tom vydělají ti lépe odměňovaní
a nevydělají nebo dokonce prodělají placení nejméně, tedy v
daném případě mladí policisté, které na ulicích vidíme
nejčastěji. Těch nespokojených není zas tak málo, údajně mezi
třemi až pěti tisíci.
Ivan Langer to vysvětluje chybami managementu, že odsloužili
příliš mnoho přesčasových hodin. Místo toho tedy, aby byli
postiženi nadřízení, pykají podřízení, kteří jen plnili rozkazy.
Ministru vnitra lze doporučit, aby si přece jen svou strategii
promyslel trochu lépe než říšský kancléř a ministr zahraničí
Otto von Bismarck-Schönhausen, než ho nastupující císař Vilém
II. donutil k rezignaci.
Policejní prezident Vladislav Husák také příliš nenadchl, když
řekl, že situaci bude moci posoudit až po skončení kvartálu.
Jako kdyby v policii nebylo jasno, komu a kolik budou moci
vyplatit. Tenhle argument by bylo možné akceptovat tehdy, kdyby
v tomto období došlo k nějaké mimořádné situaci, která by
vyžadovala enormní policejní nasazení.
O vážnosti situace svědčí, že republiku navštívil prezident
Evropské policejní konfederace EuroCOP Heinz Kiefer. Ten našim
policistům doporučil, aby demonstrovali proti snížení platů až
po neúspěchu vyjednávání. Je to jistě dobrá rada, veřejnost by
se na demonstrující policisty dívala s rozpaky, i když většina
by jejich nespokojenost chápala.
Ve světě nejsou nespokojení policisté výjimkou. Policejní
prezidium jako by se náhle probudilo, má prý několik možností
jak platy poškozeným kompenzovat, třeba osobními příplatky.
Uvidíme. Jako by se znovu potvrdilo, že lidem se naslouchá až
tehdy, když se co nejhlasitěji ozvou.
Antonín Rašek
|