1
Ztracené a nelezené děti

Tomáš Rajsigl, nebo Jan Nejedlý. To jsou dvě jména z celé řady dětí, které beze stopy zmizely a nikdo je už nikdy neviděl. Policie po ztracených dětech chvilku pátrá, nebo alespoň pátrání předstírá a potom je odepíše. Jednoduše dítě převede do mrtvé statistiky záhadně zmizelých. A takové záhadně zmizelé dítě může být velice prospěšná věc. Pedofilnímu deviantovi dokáže náležitě zpestřit jeho sexuální život, otrokáři vydělat peníze, nebo nemocnému poskytnout zdravý orgán pro transplantaci. Zmizelé dítě může přinést i jiný užitek. Farmaceutické koncerny ho mohou využít pro výzkum tolik potřebných léků, nebo teroristé vycvičit pro boj za jejich svatou věc. Beze stopy se ztrácejí děti z normálních rodin, které by se za normálních okolností vrátily domů. Z toho plyne, že kdosi, kdo má zájem na zmizení takového děcka, ho musí věznit a nějakým způsobem manipulovat s jeho vědomím. Pokud únosce nezavraždí dítě hned, musí ho zbavit původní identity a samozřejmě osobních dokladů. Děti se občas ztrácejí a po některých není podle vyšetřovatelů stopa už dlouhá léta.
Je tomu skutečně tak? Děti se totiž beze stopy ztrácejí, ale na druhou stranu se nacházejí. Tuto skutečnost se úřady pokoušejí tajit a nalezeným dětem znepříjemňují život, jak to jen jde. Jednou je úředníci přece odepsaly, prohlásily je za ztracené, tak co si tady dovolují otravovat. Pokud se v naší zemi dítě bez jediné stopy ztratí, nebude to mít lehké, ale pokud se nalezne, je ve zcela bezvýchodné situaci.
V březnu roku 2004 se v Moravskoslezském kraji objevil zmatený sedmnáctiletý chlapec. Dnes nechce zveřejnit své jméno, tak mu říkejme třeba David Novotný. Klučík nikdy nevlastnil žádné doklady totožnosti a tvrdil, že od nepaměti vyrůstal v hermeticky uzavřeném dětském domově v Bělorusku, kde děti neznaly ani svá jména a měly pouze přezdívky podle populárních ruských umělců. David neznal jediné slovo bělorusky a domluvil se česky a rusky. Jako své místo narození označoval Olomouc. Zařízení, ze kterého utekl, popisoval, jako uniformovanými muži hlídanou výkrmnu dětí bez identity, kde si děti vyráběly hračky z rozžvýkaného chleba, nemohly se vzdělávat, nikdo je nevychovával, nikdo nenavštěvoval a nikdy v životě se nedostaly za přísně střežené oplocení ústavu. Soudnému člověku bylo hned jasné, že takový dětský domov by neprošel ani tomu nejtotalitnějšímu režimu a že se musí jednat o zařízení sloužící organizovanému zločinu. Pár dní žil dezorientovaný David mezi bezdomovci, ale protože chtěl konečně studovat a normálně žít, rozhodl se požádat o pomoc Policii České republiky.
Do osmnácti let je každý člověk dítětem a i u nás teoreticky platí Mezinárodní úmluva o právech dítěte, nebo Zákon o sociálně-právní ochraně dětí. Podle těchto předpisů je každý orgán, který objeví dítě neznámé totožnosti, informovat odbor ochrany dětí. Ten dá podnět soudu, který dítěti okamžitě ustanoví opatrovníka, určí mu jméno a umístí ho do dětského domova, kde je mu poskytnuta normální péče. Teprve potom se řeší, odkud dítě je. Tyto zákony však existují jenom na papíře a úředníci je nehodlají dodržovat. David se dostal do rukou četnými korupčními aférami proslavené cizinecké policie, která nerespektovala ani jeho žádost o azyl a za to, že nebyl schopen předložit doklady totožnosti ho bez soudu potrestali půlročním vězením v Záchytném zařízení pro cizince ve Velkých Přílepech. Po půl roce ho chtěli vyhostit zpět do náručí zločinu. Nikoho ani nenapadlo se zabývat otázkou, zdali David nepatří mezi kdysi ztracené a nikomu nepřišla divná ani jeho čeština. Automaticky byl zařazen do seznamu nežádoucích osob a všichni dělali všechno pro to, aby se ho zbavili.
Ve Velkých Přílepech provozovalo Ministerstvo vnitra jeden z nejdrsnějších kriminálů v zemi. Lidé, kteří jsou zde zavření mají cejch nežádoucích a podle toho s nimi policisté zacházejí. Přes to, že mnozí z nich jsou ještě děti. Odmítají jim poskytnout zdravotní péči, hrubě jim nadávají, znemožňují jim kontakt s právníky a omezují jim osobní hygienu. Mlátí je a cvičí si na nich po nocích své služební psy.
2
To vše za absolutní nečinnosti Oddělení sociálně právní ochrany dětí Městského úřadu Černošice. Tak že žádný zákonem stanovený opatrovník, žádný dětský domov, ale samotka v kriminále. Úředníci černošického úřadu nemusí zvedat zadky ze svých pohodlných židlí a navíc takové nalezené dítě dostává jasný signál, že v naší zemi na nějaké zákony všichni kašlou a jsou přístupnější k jednání s obchodníky s lidmi. Státní úředníci tak napomáhají tomu, že nalezené děti snáze skončí, jako otroci, nedobrovolní dárci orgánů, nebo teroristé.
Nešťastného Davida jsem shodou okolností na samotce přílepské věznice objevil, nabídl mu svoji pomoc a začal suplovat opatrovníka, kterého mu měl zajistit stát. V džungli zákonů, které státní úředníci porušují, kdy se jim zamane, to není snadná záležitost. Navíc potřeboval David psychologickou péči. Kdosi mu ukradl celé dětství, které strávil ve vězení. A české úřady nevymyslely nic lepšího, než chlapce znovu uvěznit. Samozřejmě bylo nutné dostat Davida ven z cely. V Přílepech oslavil osmnácté narozeniny a tak ho již nebylo možno považovat za dítě neznámé totožnosti. Byl dospělý. Asi po měsíci slovních přestřelek s policisty se konečně podařilo pro Davida vybojovat rozhodnutí o propuštění na svobodu. Poprvé v životě měl stanout mimo střežený prostor.
Jel jsem si Davida do Velkých Přílep vyzvednout, ale místní cizinecká policie rozhodnutí o propuštění nehodlala respektovat. Chlapce prý nepropustí, dokud za něho někdo nezaplatí částku asi dvacet pět tisíc. Drží ho další dva týdny za katrem, dokud neseženu peníze a nezaplatím. Tak jsem nalezeného klučinu od Ministerstva vnitra vlastně koupil. Protože se na nalezence neznámé totožnosti příslušné úřady vykašlaly a chtěly se zbavit problému, neměl česky hovořící David kam jít. Jedinou možnost, kterou nabídly úřady byl tábor pro uprchlíky, ale David chtěl normálně žít a studovat. Když už jsem si ho od policistů koupil, rozhodl jsem se ho vzít k sobě domů. Zatím co se kluk učil nakupovat v obchodě, jezdit hromadnou dopravou a poznával hodnotu peněz, pátralo se po místě, kde chlapec vyrůstal. Samozřejmě adresa v Bělorusku, kterou udával, byla falešná a v této zemi nikdy nikdo podobný nežil. Psycholog jednoznačně potvrdil, že vyrůstal v kolektivním dětském zařízení, ale žádný legální dětský domov, nebo pasťák v okolních zemích podobné dítě nepostrádal a podle celníků ani nepřekročil žádné státní hranice. I Davidova slušná čeština nasvědčovala tomu, že vyrůstal v České republice. Podle všeho v nějakém zařízení, které chová nikde neevidované děti pro farmaceutický výzkum, nebo na orgány. Rozhodně byl obětí dobře organizovaného zločinu a bylo by logické, aby se orgány státní správy pokusily tento stav napravit a ulehčit mu jeho osud nalezence. Také zákony o tom hovoří jasnou řečí. Hned na začátku měl mít opatrovníka a měl skončit v dětském domově. Jako dítě nezjištěné totožnosti měl od soudu dostat jméno a měl být zapsán do matriky. Městský úřad Černošice ale zákony nedodržuje a tato práva Davidovi upřel. A samozřejmě mu tím způsobil obrovské komplikace
Čtyřicet pět dní po té, co byl chlapec odprodán, nastoupil na střední školu. Nalezenci, který nikdy nepoznal péči vlastních rodičů je zamítnuta žádost o azyl a úředníci mu dávají jasně najevo, že je v České republice nežádoucí a má se vrátit do neznámého a nelegálního dětského vězení, odkud se mu podařilo utéct. Za trest, že si troufá chodit do školy, mu odmítají přiznat jakoukoliv sociální podporu. Pokud chce žrát, má odejít ze školy a nechat se zavřít do sběrného tábora ukrytého před veřejností v hlubokých lesích. Není státním občanem České republiky a tak je pro české úředníky cizinec, což je pro ně naprosto totéž, co zločinec. Ani jeho jméno a příjmení nechtějí matrikáři řešit. To si má vyřešit tam, odkud přivandroval. David ale s největší pravděpodobností odnikud nepřivandroval, narodil se v Olomouci a celou dobu byl obětí zločinu, kterému dokázal utéct.
David se nechce ničím lišit od svých spolužáků a začíná užívat české jméno a příjmení. Zcela nesmyslně se každé dva měsíce musí hlásit úředníkům Ministerstva vnitra v kanceláři vzdálené přes dvě stě kilometrů od bydliště, kam musí deset kilometrů ještě pěšky. Následující den pak stát šílené fronty na cizinecké policii.
3
Byť nemá jedinou korunu příjmu, dopravu si musí hradit sám. Jeho absence ve škole úředníky samozřejmě nezajímají. Nemá co chodit do školy. Před vnitrem na něho čekávají rusky, nebo arabsky hovořící obchodníci s bílým masem, kteří mu nabízejí falešné doklady. Jen když je bude následovat. David moc dobře ví, že ty, co překupníky následovali, už nikdo nikdy nespatřil.
Z toho, jak české úřady s nalezeným Davidem jednají a nakládají začíná být zřejmé, že je pro ně nepohodlným svědkem čehosi nekalého a chtěly by se ho za každou cenu zbavit. Vědí snad naši nejvyšší političtí představitelé, kde se skrývá záhadný dětský domov, vychovávající děti bez identity, které později bez sebemenší stopy mizí? Jsou snad úředníci spojeni s překupníky?
Zákon na skutečnost, že je někdo nalezen pamatuje a jasně říká, že fyzická osoba nalezení na území České republiky je státním občanem České republiky, pokud se neprokáže, že narozením nabyla občanství jiného státu. To je přesně Davidův případ, k jehož občanství, ani narození se žádný stát nehlásí. Proto se chlapec obrátil na příslušnou matriku Praha 1 a žádal osvědčení o českém státním občanství podle tohoto předpisu. Narazil tam na matrikářku Talmanovou, neobyčejně sprostou a neurvalou tchýni ministerského předsedy, která nejprve existenci zákona popírala, jen zuřivě bránila zločin a odmítala ve věci jednat. Po roce i mnoha stížnostech vydala nesmyslné rozhodnutí, že žádost zamítá, protože David uvádí nevěrohodné informace o svém pobytu v Bělorusku, tedy o zemi, ve které nikdy nepobýval. Po otřesných zkušenostech s úřednickým chlévem na matrice putovalo odvoláni na pražský magistrát. Tady jednali o poznání slušněji, ale se stejným výsledkem. Po ročním nic nedělání Davidovu žádost zamítli. Pro platný zákon i pro závazné mezinárodní úmluvy má prý Ministerstvo vnitra vlastní výklad, který je obrací naruby. Státní občanství se u nás zkrátka neřídí zákonem, nýbrž mírou úplatnosti jednotlivých úředníků.
Státní úředníci využívají všech možných lží, výmyslů i vědeckých metod jenom proto, aby Davidovi co nejvíce znepříjemnili život. Zjištěná fakta schválně překrucují a provedení jakéhokoliv důkazu v chlapcův prospěch se zuřivě brání. Na to prý nejsou peníze. Vnitro hlídá, aby nalezenému dítěti nikdo nepomohl a aby mu všichni házeli klacky pod nohy. Systematické perzekuce řídí nejvyšší představitelé ministerstva vnitra. Svědčí o tom telefonát, kterým jsem žádal tehdejšího náměstka ministra o zákonné řešení celé situace. Ten rozčileně řval do telefonu, že vnitro není povinné nic řešit a jestli budeme dále otravovat, nechá nás vyhladovět. Jako mávnutím kouzelného proutku pro mě přestala být práce. Nebyla nikde a přátelé, kteří mi ji byli ochotni dát si stěžovali, že jim kdosi vyhrožuje jménem ministerstva vnitra. Pokud mi práci dají, sešle na ně podle výhrůžek stát nejpřísnější kontroly. Za trest, že jsem se ujal nalezeného dítěte a od Českého státu ho koupil, jsem neměl nárok ani na sociální dávky. Bydlel jsem totiž ve společné domácnosti s Davidem, tedy s osobou, která neměla v ČR trvalý pobyt. A to se u nás přísně trestá. A následovaly další, zcela zjevné politické perzekuce. Policie jezdí kluka kontrolovat do školy a odmítá vyšetřovat vandalské útoky na můj majetek. Nezabývá se ani vloupáním, u kterého jsem si sám zjistil jméno a bydliště pachatele. Nejspíš nás vykradl policejní konfident. Se svým vysokoškolským vzděláním si nesmím vydělávat ani jako pomocný dělník ve skladu. Přes to, že jsme členy EU nesmíme s Davidem ani na Slovensko. Nemá totiž občanský průkaz, ani pas. Nemůže si založit účet v bance, paušál na telefon a nemá nárok na zdravotní pojištění a péči. Ze strany státních orgánů chodí výhrůžky, že perzekuce budou pokračovat, dokud Davida neodhlásím ze školy a neodevzdám ho do sběrného tábora v hlubokých lesích. Tam by k němu měli snazší přístup překupníci a chlapec by na dobro zmizel.



4
Samozřejmě, že se David se svými problémy obrátil na soud. Případ dostal na stůl skvělý soudce Vojtěch Cepl, který byl ochoten rozhodnout podle zákona a přiznat chlapci občanství, ale bohužel musel konstatovat, že není kompetentní rozhodnout. Kompetentní je prý pouze matrika a jí nadřízené Ministerstvo vnitra.
David mi vyprávěl podrobnosti, jak ho policisté v Přílepech zavírali na samotce, jak mu hrubě nadávali, sprchovali ho ledovou vodou, tloukli obuškem a cvičili na něm po nocích odporně páchnoucí služební psy. Jeho bolestivý úraz odmítali léčit, aby co nejvíce trpěl. Protože nepovažuji za slušné, aby se takto jednalo s dítětem jenom proto, že mu nikdo nikdy nevystavil žádné doklady totožnosti, dospěl jsem k názoru, že se jedná o týrání svěřené osoby a podal jsem trestní oznámení. Za neoznámení takového podezření by mi podle zákona hrozily dva roky vězení. K otřesným závěrům dospěla v Přílepech i kontrola Mezinárodního výboru proti mučení. Vyšetřováním takových drobností, jako je týrání dětí se samozřejmě nikdo nezabýval. Pomstychtivá policie mne zažalovala za to, že jsem splnil svoji zákonnou povinnost a zinscenovala politický proces, v němž jsem byl odsouzen k podmíněnému trestu. Za dodržování zákona. Cvičit psy na dětech a trestat je bolestí patří podle soudu ke standardním výchovným metodám a kdo si myslí opak, dopouští se útoku na státní orgán. K tomuto názoru se přiklonil i prezident Václav Klaus. Pan prezident vehementně podporuje mučení a vraždění dětí na Kavkaze tak po něm zřejmě touží i doma.
Další soud rozhodl, že nalezený David nemá nárok na mezinárodní ochranu, ale bylo mu povoleno podat žádost znovu. Novou žádost už chlapec podal pod svým českým jménem a příjmením. Udělení azylu česky hovořícímu studentovi české střední školy Davidovi Novotnému se jeví, jako ta nejkrkolomnější cesta, ale chlapec v naprosto beznadějné situaci chtěl zkusit využít i ji.
Evropská úmluva o občanství, kterou Česká republika ratifikovala, jasně říká, že každý má právo na státní občanství. Langerovo ministerstvo si toto ustanovení vykládá tak, že na státní občanství není právní nárok. Proto je David stále trestán pravidelným policejním dohledem, povinností se hlásit na Cizinecké policii za víc, než nedůstojných podmínek a hlavně tím, že jako studující sirotek nemá od státu nárok na jedinou korunu podpory. Bez zdravotního pojištění a možnosti cestovat. A obrovská úřednická mašinérie pracuje na plné obrátky, aby chlapci ublížila, co nejvíce mu znepříjemnila život a poštvala ho do rukou hory doly slibujících obchodníků z lidmi. Obvodní úřady, pražský magistrát, Ministerstvo vnitra, Ministerstvo práce a sociálních věcí, soudy i Veřejný ochránce práv hledají cesty, jak prodloužit Davidovo trápení a vyhnout se dodržování zákonů a mezinárodních smluv. Samozřejmě jsme hledali pomoc i u ministrů vnitra. Tehdejší ministr Bublan při osobním setkání ochotně sliboval pomoc, ale potom mu zřejmě kdosi vysvětlil důležitost chovu dětí bez identity a ministr šalamounsky obrátil. Prý se nejprve se musí vypátrat, kdo jsou Davidovi rodiče a jaké mají státní občanství. Teprve potom bude možno chlapce považovat za nalezence. Nějakým pátráním se ale úřady zatěžovat nehodlají a David si má rodiče, o kterých nic neví,vypátrat sám. Ministra Bublana hluboce pobouřilo, že David užívá české jméno. Taková drzost, někdo, kdo nemá žádné doklady bude mluvit naším nadjazykem a chtěl by žít stejně, jako náš nadnárod. Jméno by přece mělo jasně signalizovat, že takový člověk je cizinec, tedy vlastně zločinec. Signalizoval nenávistně sociálně demokratický ministr.
Jistou naději jsme před parlamentními volbami vkládali do kandidátů z ODS, proto jsme se obrátili na pana Topolánka a na pana Langera. Oba svorně slibovali, že pokud ve volbách zvítězí, budou Davidovu situaci promptně řešit. V naivní víře jsem házel do urny lístek s modrým ptákem. Zvítězil. Volební vítězství přineslo konec mých politických perzekucí a je mi povoleno normálně pracovat. Davidovi je po třech letech čekání v nejistotě a po přímluvě pana senátora Tőpfera udělen azyl. Azyl i průkaz azylanta samozřejmě dostal na své české jméno a příjmení s tím, že je osobou bez státního občanství.
5
Zdálo by se, že je všechno vyřešeno. Odbor státního občanství sliboval, že pokud David dostane azyl, může mu automaticky přiznat české občanství. Zřejmě v to nedoufal a tak když se o azylu rozhodlo, pohotově otočil. Kluk nikdy žádné občanství neměl a podle zákona má na ně nárok. I novému panu ministrovi však zřejmě někdo vysvětlil potřebnost chovu bezejmenných dětí a důležitost jeho utajení. Tak Ministerstvo vnitra a pan ministr Langer jenom změnili taktiku ubližování a perzekucí. Ačkoliv průkaz azylanta je veřejnou listinou, kterou azylant prokazuje své jméno, příjmení a další fakta o své osobě, vyrukovala vedoucí Odboru státního občanství a matrik Ministerstva vnitra, paní Goluškinová s teorií, že David neoprávněně používá své jméno a příjmení. To znamená, že ministerstvo ve své cílevědomé snaze Davida systematicky deptat odmítá uznávat doklady, které samo vystavilo.Vnitro tak bezostyšně dává najevo, že pohrdá nejen Ústavou této země, která zaručuje, že každý má právo, aby byla zachována jeho lidská důstojnost, osobní čest, dobrá pověst a chráněno jeho jméno, ale hlavně samotným Davidem, tím, že ho tituluje hanlivou přezdívkou, kterou mu dali jeho věznitelé a která ho uráží. Tomuto psychickému týrání David na čas podléhá. Deprese způsobené šlendriánským rozhodnutím vnitra řeší přerušením školy a půlročním flákáním. Převládl v něm pocit, že letitý boj se zlomocnými úředníky je marný a že nikdy nebude normálním člověkem. Ministerstvu vnitra se na čas podařili to, oč celá léta usilovalo. Jeho úředníkům vadí, že se chlapec snaží normálně žít a že netrpí žádnou vážnou duševní poruchou. Naštěstí se David postupně uklidnil a jenom si musel zopakovat poslední ročník. Dnes už je vyučen a pokračuje na maturitní nástavbě.
Desítky dětí se bez sebemenší stopy ztratí a občas se nějaké dítě nalezne. Ztracené děti státní úředníky nechávají v klidu, ale nalezené dítě je provokuje , jako málo co. Snaží se ho zdeptat, zbavit se ho a dostat ho zpátky do náruče zločinu. Prorůstání zločinu se státní správou není nová věc. Někteří lidé opilí mocí si přisvojují práva na všechno. Vedle laciných dovolených a tramvají zdarma by zákonodárci mohli mít právo i na nadstandardní zdravotní péči. Vždyť na recepcích jejich játra a ledviny tolik trpí. Ústav, kde by vyrůstaly ztracené děti ve zdravé, ale právně neexistující jedince by beze sporu k nadstandardní zdravotní péči našich zákonodárců přispěl. Bez něho není orgánů pro transplantaci nazbyt. A jsou tolik potřebné. Byť by to stálo nějaké ztracené děti.Zákon, nezákon. Mocní vládnou a cítí se nadřazení
Svoji nadřazenost i skutečnost, že rozhodně se svým úřadem nehodlá nikomu pomáhat, ani nikoho chránit, projevil osobně i pan ministr Langer. Ze svého ministerského postu přece nebude dodržovat nějaké zákony, nebo dokonce práva. Ve svém úředním rozhodnutí pan ministr Davida neurvale uráží přezdívkou z vězení a navíc podle hesla zraňovat a zatloukat, naprosto popírá jeho identitu. Podle úředního dopisu pana ministra nemůže být s Davidem vedeno žádné správní řízení, dokud neprokáže, že se jmenuje tak, jak se jmenuje a nejmenuje se tak, jak se nejmenuje. Jinými slovy, pokud nepředloží rodný list, který mu nikdo nikdy nevydal, nemůže mu být vystaven rodný list, ani přiznáno, nebo uděleno státní občanství. Pan ministr tak neuznává platné rozhodnutí, které vlastnoručně podepsal a neuznává doklady vydané jeho ministerstvem. Moc šalamounské rozhodnutí, které by nevymyslel ani předchůdce pana ministra Gottwald. Nalezenému klukovi neznámé totožnosti byl udělen azyl, který ministr Langer podepsal, ale neuznává. Podle jeho ministerstva s ním nemůže být nakládáno, jako z nalezencem, protože si úředníci slovo fyzická osoba překládají, jako debil. Vládnou, cítí se výš, než ostatní, výš než zákon, osobují se možná i nemožná práva a pokud zrovna nejsou volby, považují prosté lidi za debily. David podle pana ministra vlastně opět právně neexistuje. Nemá právo vést správní řízení, tedy se třeba oženit. Neexistujícího člověka nemusí podle ministrova rozhodnutí všemocní vládci řešit a zbývá jim dostatek času přemýšlet, jak zbohatnout. Navíc se člověk, který neexistuje může klidně ztratit a nikdo po něm nikdy nebude pátrat.

6
Možná pana ministra Langera zlobí ledviny, uvažuje o transplantaci a ty Davidovy v nějakém utajeném ústavu tolik scházejí. Co když Tomáš Rajsigl a Jan Nejedlý mají jinou krevní skupinu.



Vladislav Kvasnička

Já jsem s Langerem spokojený. Mám flíček pár exeláns a žiju si v krizi nad poměry dobře. Ještě že je PČR. organizace, která nerozpozná flíkače od kvalitních lidí. Bejt to soukr. firma zkrachovala by za jeden den.

pane provokatére chvátale martine z NBÚ

by křivé obvinění?

Vezmi si prášek....

Takový binec a chaos co je teď ve vnitru, ještě nikdy v minulosti nebyl. Reforma, chá chá, samý intriky a dohody a naoko výběrová řízení a kecy a kecy...

BYCH SVAZÁKOVI DOKTOROVI,MAGISTROVI,ABY SI PO VOLBÁCH NAŠEL PRÁCI V OBORU,NAPŘÍKLAD PRÁCI NA PATOLOGII,TAM BY UŽ NIC NEZKURVIL-SNAD...

tunel-Íčko má s ozdravovnami vystaráno.

nemusí...má přeci bývalá rekreační střediska MV, to ho přeci v poho uživí:)))

Ivane, tobě by měli sebrat i papíry na auto a né že budeš ještě řídit nějakou volební kampaň!

Už můžeme zalévat květiny, nebo stále platí krizový scénář podle pablbů na vysokých funkcích MV a PP.

pokud je nedostatek peněz v době krize u MV, přisypal bych tam peníze z prodeje lázní v K.Varech, které bych rovněž prodal s podmínkami smlouvy poskytovat tuto službu pořád za výhodných podmínek resortu MV. Mám dojem, že však osud lázní je již jinak spečetěn.

tunel Íčko už lázně nepustí.

já bych zase zrušil renty a přidal na platy

Jak už tu něolikrát bylo řečeno, platy a výsluhy se vyplácejí z úplně jiných kapitol rozpočtu. Takže při zrušení rent by určitě nedošlo ke zvýšení platů. Ba právě naopak.

a co takhle obráceně, přidat renty a zrušit platy, to by se ti nelíbilo? potom ty radši neruš nic! nebo třeba někdo zruší nakonec i tebe

"přidat renty a zrušit platy" no ty už to neber ani ředěné

Doplnění příspěvku z 15. 5. pro Klokana a spol.Bratři Mašínové se aktivně zapojili do protikomunistického odboje až po tom, co komunisté začali provádět teror a čistky v jejich rodině a v okruhu jejich přátel. Zaměřeném na lidi podílející se na protifašistickém odboji, demokraticky smýšlející a se zkušenostmi ze západu. Byla to politická perzekuce nevinných, končících v komunistických lágrech, která přivedla skupinu bratří Mašínů k aktivnímu odporu. Teprve po té, co byla částečně odhalena, následovala akce na záchranu vlastních životů - útěk za hranice. I mně může být líto policisty, který byl v nesprávný čas na nesprávném místě a kterého někdo zabil jako nepohodlného svědka. Přesto je neoddiskutovatelným faktem, že příslušníci SNB byly ozbrojenou složkou zajišťující absolutní moc KSČ a stáli tedy na straně totalitní moci, ať již z jakéhokoli důvodu. Proto je mi více líto komunistických obětí, než jejich přisluhovačů. Prvopočátek a zodpovědnost padá na hlavu toho, kdo se chopí moci a u moci se protizákonnými prostředky drží. Kdo vraždí, mučí, zinscenovává politické procesy, vězní jen z důvodu příslušnosti ke společenské skupině ( živnostník, rolník, člen církve a pod.). Je právem občanů postavit se takovému režimu na odpor. A pokud chtějí přežít alespoň pár prvních týdnů mají jedinou možnost. Ctít pravidla partizánské války. Je to jednoduché, prosté, jasné jak facka. Jen na závěr. Pokud bych něco podobného zveřejnil v padesátých letech, skončil bych jako otrok patnáct let na uranu. Jako dva moji vzdálení příbuzní, které propustily těsně před smrtí, tak aby jim nechcípli v lágru. S pozdravem St.

Většina lidí má v této věci jasno a s vyznamenaním zločinců nesouhlasí. Nabízí se úvaha o hodnotě ocenění, které dostali, včetně pana Paumera od bývalého premiéra. Tito "hrdinové" se nikdy nepostavili na odpor jako chlapi .... Hodnota takového vyznamenání se odvíjí od hodnoty vyznamenávající osoby, plnící si svůj životní cíl.

Děkuji za názor a i za fakta. Nechci aby to vypadalo, že hájím zločiny komunismu, to v žádném případě. Ale já se prostě nemohu smířit s tím, že někdo podřízne spoutaného člověka, ať jsou důvody jakékoliv. Ten kdo tohle udělal, musí mít na to náturu, náturu vraha. A vrahům se vyznamenání nedávají. Také si myslím, že kdyby batři Mašínové zůstali v republice a bojovali s komunisty zevnitř, tak by jim určitě patřilo dík. Ale oni zdrhli, zanechali po sobě několik mrtvých a jak víme, jinou činnost proti komunistům nevyvíjeli. Tudíž si vyřešili svůj problém a osud ostatních jim byl ukradený. A jak Vy píšete, jejich aktivní odpor najednou skončil. Máme na věc odlišný názor a těžko budeme hledat shodu. Byli lidé, kteří se postavili komunistům na odpor, trpěli mnohem více a nikoho nemuseli podřezávat jak prase. A tito lidé se nikdy žádného vyznamenání nedočkali a už nedočkají. Rovněž se nemohu ztotožnit s tvrzením, že obyčejný řadový esenbák zajišťoval absolutní moc KSČ. To je velmi povrchní tvrzení. A tvrzení, že byl v nesprávný čas na nesprávném místě, no promiňte, to snad nemyslíte vážně.... V listině základních práv a svobod je také uvedené, že každý člověk má právo na život. A tím, že listina dává možnost postavit se na odpor určitě není myšleno podříznout člověka jako podsvinče. Oni totiž bratři Mašínové svým činem prokázali, že neměli vůbec žádnou úctu k životu a paradoxně se chovali stejně jako komunisté, používali stejné metody, tedy jsi pro nás nebezpečný nebo nepohodlný, musíme tě zabít. A esenbák nebyl jediný zabitý, bohužel. I když se ve věci nikdy neshodneme, děkuji za diskuzi. Přeji hodně štěstí.

Ti vaši "hrdinové" dodnes nesmí do Německa, protože při svém "hrdinném" útěku přes dráty v Německu zabili i příslušníky pohraniční stráže NDR. Za vraždu by prostě šli k soudu.

byste byl vy, nebo někdo z vaší rodiny či přátel "v nesprávný čas na nesprávném místě" podříznut jako tele, byl by váš názor stejný?

Váž., pane
každý režim ať totalitní či demokratický a nebo jejich odnože potřebují represivní složku, kterou je policie a to nejen k udržení nastoleného režimu. Pokud se nebavíme o příslušnících zvl. složek, kterou bylo stb,aj., tak i tehdy policista řešil převážně věci týkající se otázek veřejného pořádku. Polopaticky Vám mohu napsat, že se jednalo o to poslední ho... na článku řetězu, které nic nemohlo změnit jako většina obyvatel tehdejšího státního zřízení. Možná, že sám tento policista, který byl podřezán jak prase zachránil někomu před darebákem život... sám bych dovedl pochopit situaci, kdy by někoho zabil v případě bezprostředního kontaktu v obavě před zatčením (přestřelka aj.), ale podřezat svázaného může udělat jen hovado !!!

Tak naposled. Nejsou to moji hrdinové a v podstatě jsou mi lhostejní. To co hájím, je právo postavit se na odpor. Právo jejich, moje a také vaše.
Oldo, něco si o tom přečtěte, již prezident Beneš je vyznamenal za aktivní odpor a hádejte v kolika letech?
Pro klokana. Chápu. Důvod je ale jediný, partizánská válka se svými specifiky, kterou uznává i soud pro lidská práva. Pokud by zůstaly v republice, skončili by na šibenici tak jako další dva členové jejich skupiny. V odporu chtěli pokračovat i za hranicemi a je zdokumentováno, že se hlásili do tajných služeb. (k SNB níže).
Pro ostatní. Máte na mysli ty příslušníky pohraniční stráže NDR, po jejichž zásazích zůstávaly na ostnatých drátech vyset rozstřílená těla těch, jejichž jediným proviněním byla touha po svobodě (a byli to právě ti co chtěli přejít neozbrojeni )? Kolik z těchto pohraničníků šlo k soudu za vraždu?
Další. Nikdy bych nepracoval v ozbrojených složkách totalitního státu a tak bych nemohl být v nesprávný čas na nesprávném místě.
K poslednímu. Nemusíte mne poučovat o důležitosti existence policie. Idealizování komunistického policisty však nechám na Vás. Již v roce 1946 obsadila KSČ ministerstvo vnitra a zahájila důsledné čistky. Takže i ten poslední článek řetězu musel být po převratu loajální. A z vlastní zkušenosti vím, že když jsem byl předveden k výslechu proto, že jsem si pustil hubu na špacír, vrátil jsem se s ní od krve a přeraženým nosem. I to byli pouze řadoví policisté, kteří si plnili své denní povinnosti v potírání kriminality. Mimo to byli také loajálními přisluhovači totalitní moci.St.
Staženo z netu.
Bratři Mašínové
Bratři Ctirad Mašín (* 11. srpna 1930) a Josef Mašín (* 8. března 1932) jsou syny generála Josefa Mašína.
V roce 1945 byli bratři vyznamenáni prezidentem Edvardem Benešem čs. medailí Za chrabrost za „osobní statečnost v době války“. Jsou však známi především svým ozbrojeným odbojem proti komunistickému režimu v Československu v letech 1951 - 53 a posléze odchodem z komunistického Československa přes východní Německo do západního Berlína v říjnu 1953. Český premiér Mirek Topolánek ocenil jejich odbojovou činnost čestnou plaketou, kterou předal 28. února 2008 ve Spojených státech Josefu Mašínovi a Milanu Paumerovi 4.3.2008 v Kramářově vile v Praze.
Po únoru 1948 pokračovali v ozbrojeném odboji, tentokrát proti komunistům. Ctirad a Josef Mašínovi byli za žertovnou debatu o schopnosti před nimi stojícího vraku letadla, považovanou jako záměr uprchnout na Západ po nějakou dobu vězněni, Ctirad byl ve výkonu trestu i v uranových dolech v Jáchymově.
• 13. září 1951 v Chlumci nad Cidlinou zabit příslušník SNB Oldřich Kašík při přepadení stanice SNB za účelem získání zbraní.
• 28. září 1951 v Čelákovicích podřezán po podání chloroformu svázaný příslušník SNB strážmistr Jaroslav Honzátko při přepadení stanice SNB za účelem získání zbraní.[1] Tento čin Mašínů je nejčastěji odsuzován, neboť i v případě vyhlášeného válečného stavu by se v souladu s Úmluvou o zacházení s válečnými zajatci z roku 1929 jednalo popravou bezbranného zajatce o válečný zločin. Na druhé straně při partyzánské válce je takové zacházení ze zajatci běžné, neboť si je žádá vojenská nutnost, a za druhé světové války je navzdory právnímu pohledu praktikovaly všechny strany konfliktu, včetně českých a slovenských partyzánů - a právě takovéto činy protinacistického odboje vyviňoval zákon č. 115/1946 Sb.
• 2. srpna 1952 mezi Čáslaví a Hedvikovem byl zastřelen svou zbraní pokladník (člen LM) Kovolisu Josef Rošický při přepadení vozu vezoucího výplaty pro zaměstnance do Hedvikova. Dle tvrzení Milana Paumera se však zastřelil, když při potyčce stiskl spoušť ve chvíli, kdy mu Josef Mašín zkroutil ruku, tak že hlaveň mířila na pokladníkovo břicho.
Ozbrojený pokladník bránil peníze před Mašíny, kteří byli převlečeni do uniforem Lidových milicí. Pokladník nejprve zatajil, že má u sebe zbraň a poté se snažil zadržet neozbrojeného Josefa Mašína. Ten ho však v následné potyčce zastřelil.[2] Vedou se spory, zda zmíněný pokladník byl členem milicí. V knize Odkaz[3] je citována řeč vysokého představitele Lidových milicí a bezpečnostního referenta Karla Skokana, který také jel ve vozu a který tehdy prý tvrdil, že Rošický je člen závodní milice. Zaznívá také názor, že v tomto případě došlo k záměně jmen, milicionář se měl jmenovat Rosický a Mašínové měli zastřelit bezpartajního nečlena milicí Rošického.[4] Podle některých svědectví si za uloupené peníze (cca 900 000 korun) pořídili motorky, kožené boty, módní oblečení a jeden z členů skupiny si měl nechat zavést vodovod v domě a koupit rozkládací gauč.[5][6] V obhajobě zaznívá, že motorky byly určené pouze k rychlému přemisťování v rámci odbojových akcí a vybavení do bytu Václava Švédy zakoupili pouze proto, že ho komunisté o všechen majetek připravili a on neměl ani na čem spát, jinak žádné z uloupených peněz nepoužili pro vlastní (osobní) potřeby.[7]
• 7. září 1953 na Olomoucku po zapálení 11 stohů byl těžce zraněn člen požární hlídky a zároveň příslušník Pomocné stráže Veřejné bezpečnosti Lecián, který se pokusil Mašíny zadržet (přišel o oko).
Útěk z Československa
Teprve v roce 1953 se jejich pětičlenná skupinka rozhodla opustit Československo. Na území NDR byla však odhalena a pronásledována vojskem a příslušníky bezpečnostních sil. Celkem bylo proti pěti odbojářům mobilizováno 20 000 WOPO, jak se říkalo příslušníkům Volkspolizei. V říjnu 1953 v tehdejší NDR byli ve stanici Ucro zastřeleni komisaři H. Grumini a M. Lehman, další policista byl těžce zraněn. Potom byli zastřeleni policisté H. Hoffmann a H. Sunckel.
Dva členové skupinky Václav Švéda a Zbyněk Janata byli v sovětské zóně Německa dopadeni a vydáni do Československa, kde pak byli popraveni. Bratři Mašínové a poslední člen skupiny Milan Paumer úspěšně dorazili do západního Berlína. Milan Paumer s vážným průstřelem břicha. Později, v USA, se všichni tři přeživší členové skupiny přihlásili do americké armády se záměrem pokračovat v protikomunistickém odboji.
Jelikož při přípravě útěku a při něm zabili celkem šest ozbrojených lidí (dva příslušníky bezpečnosti a ozbrojeného člena lidových milicí, který vezl výplaty, tři příslušníky východoněmeckých ozbrojených složek), je dodnes ta část české veřejnosti, kterou kauza zajímá, rozdělena na dva tábory, z nichž jeden považuje skupinu bratrů Mašínů za vrahy, zatímco druhý za národní hrdiny, kteří vedli legitimní ozbrojený odboj proti totalitnímu komunistickému režimu.
Vyznamenání
• V roce 1945 vyznamenání Dr. Edvarda Beneše za "osobní statečnost v době války" čs. medaile Za chrabrost.
• Nově vytvořená Plaketa předsedy vlády České republiky - udělena 28.února 2008 premiérem Topolánkem. Podle svých slov jí Topolánek udělil, aniž by svůj záměr s někým konzultoval.
Vyznamenání od Mirka Topolánka vzbudilo novou vlnu diskuze o třetím odboji, některé veřejně známé osoby však s vyznamenáním nesouhlasily.

Také naposledy. Vidím, že to nemá cenu, Váš názor respektuji, Vy respektujte můj.

Skoro vše kolem Mašínu jsou lži,vymýšlejí se řeči o odboji.Tvrdí, že se chtěli vrátit zpátky s jakousi svobodnou misí. Leda, že by to vzali z Koreje, kde zase jen zabíjeli a krví jiných si vykoupili svůj americký pobyt, vzali přes území Ruska a vsadili na moment překvapení.

Váž. pane,
pokud nemáte vlastní názor a věříte jakému-koliv článku z netu tak mi je Vás spíše líto, že neumíte číst a třídit myšlenky pisatelů. A ad.2) Vaše citace : Nikdy bych nepracoval v ozbrojených složkách totalitního státu a tak bych nemohl být v nesprávný čas na nesprávném místě.- tak Vám mohu říci, že práve proto by jste si měl těchto lidí Vážit, protože Vás musí navíc zajímat lidský život, kdy demokratický systém "pokud jej prosazuji" zavrhuje trest smrti. Navíc se nezlobte co napíši, ale s takovým názorem Vás lituji a nepřeji Vám, aby v tomto demokratickém státě provedl někdo obdobný útok na Vaši rodinu ze strany přívrženců DS (krajně pravicové strany) a to jen proto, že budete Vy a nebo někdo z Vaší rodiny na nesprávném místě v nesprávný čas !

Je mi líto, ale naše náhledy na právo a morálku v případu bří Mašínů jsou příliš rozdílné. Pro vás hrdinové, pro mne vrazi.

Hájíte právo postavit se na odpor? Ale ten vám přece nikdo nebere. Jen mi vadí, že vám vůbec nevadí dopouštět se "při právu na odpor" kriminálních činů vč.vraždy.

Tak chlapi už není co řešit, ten debílek je pryč a tohle forum je úplně k HHHH

TUNEL ÍČKO nakoupil nová auta a teď si je budeme prohlížet na obrázcích a koukat se na ně z okna.

SKUTEČNÝ PŘÍBĚH
Měla to být rutinní cesta pro důkazy na benzinku za městem. Jenže policista, který záznam z bezpečnostní kamery potřeboval pro vyšetřování, nesměl jet služebním autem. A tak šel na benzinku pěšky. Letos dostala policie na zajištění provozu o miliardu korun méně, a proto šetří. Navíc je ekonomická krize.
David Port, MF DNES

Ilustrační foto.

"Cesta mi zabrala 53 minut. Vedoucí benzinky mě viděl, jak jdu pěšky, a nabídl mi odvoz. Ale odmítl jsem, připadal jsem si jak žebrák," píše policista ze severní Moravy na webu policista.cz, kde diskutují "muži i ženy zákona" o svých problémech. "Do kanceláře jsem se dostal za dvě hodiny. Ale ušetřil jsem asi litr benzinu," doplňuje.