KONEČNĚ PROJEV HODNÝ PRESIDENTA A MĚLA JEJ KANDIDÁTKA NA
PRESIDENTKU.
VŠICHNI PÁNOVÉ, ZELENÍ, RUDÍ, MODŘÍ I RŮŽOVÍ BY SE MĚLI, ZA
SVOJE PROJEVY A HLAVNĚ VIZE, PŘED TOUTO DÁMOU VELMI, ALE VELMI
SKLONIT. POSUĎTE JAKO LIDÉ TOHOTO STÁTU A NA CHVÍLI ZAPOMEŇTE NA
SVOJE ŽABOMYŠÍ POLICEJNÍ A CIVILO-POLICEJNÍ HÁDKY:
Jana Bobošíková: Jsme krok od mafiánského režimu
Jana Bobošíková u KSČM
11:45 | 15.2.2008 | Jana Bobošíková
Dobrý den dámy a pánové,
ve Španělském sále nehovořím poprvé. Před třemi lety jsem zde na
pozvání Českého svazu bojovníků za svobodu četla Přísahu
buchenwaldského vězně. Bylo to začátkem dubna 2005. Stejně jako
každý rok se tehdy vzpomínalo na ty, kterým nebylo souzeno žít
jako lidé. Na ty, kterým divoké politické, společenské a válečné
turbulence dvacátého století nedovolily prožívat běžné radosti i
starosti každodenního života. Ta dubnová vzpomínka se vztahuje k
Mezinárodnímu dni politických vězňů a dnes patří všem. Bez
ohledu na to, zda zemřeli jako hrdinové v boji za svobodu své
země nebo jako bezmocné oběti, odvlečené od svých blízkých a
umučené v nelidských podmínkách. Svornost ve smrti tak činí tyto
vzpomínkové akty důstojnými. Přesto nebylo lehké k ní po roce
1989 dospět. Hladina emocí ve společnosti, rozjitřené spoustou
těžkých historických křivd, potřebovala čas, aby nechala
promluvit rozum.
A já se Vás dámy a pánové ptám: Kolik let ještě budeme
potřebovat, abychom dokázali nalézt svornost v životě? A tím
vůbec nemyslím falešnou jednotu názorů a postojů. Naopak - čím
pestřejší jsou, tím vytvářejí lepší podmínky pro společnou sílu
a prosperitu. Svorností rozumím schopnost se domluvit na tom
základním, co činí společnost společností lidskou. To je svoboda
a z ní plynoucí odpovědnost, tolerance a ochota vyslechnout jiný
názor, úcta jeden k druhému a ochrana slabých před případnou
svévolí silných. Co nám brání dohodnout se na těchto hodnotách,
respektovat je a tak si navzájem dopřát daru důstojnosti? Proč
má být právě tento pamětihodný sál degradován na pouhé tržiště,
kde se kupčí s lidským strachem? Nepatří sem spíš debaty a spory
o myšlenky? Nepatří sem souboj kvalifikovaných argumentů těch,
kterým dali občané důvěru, aby zastupovali jejich a nikoliv své
vlastní zájmy?
Asi namítnete, že tento sál v polistopadové historii už zažil
ledacos. Jenomže když jsme se v roce 1998 při volbě Václava
Havla pohoršovali nad pískající první dámou, netušili jsme, čeho
můžeme být svědky při prezidentské volbě deset let poté. Sprosté
výhrůžky, vydírání, střelivo v dopisech...
Dámy a pánové, jsme na hranici. Nikoliv krok, ale pouhý krůček
stačí a zřítíme se do propasti mafiánského režimu, kde nevládne
skutečná demokratická volba, svoboda, tolerance, ani úcta. Do
režimu, kde není místo pro normálního slušného člověka. Do
systému, který bude pod taktovkou zlovůle silných pošlapávat
práva těch nejslabších.
Vydali jsme se špatnou cestou. Stejně rychle, jako mizí myšlenky
a demokratické politické soupeření, nastupuje korupce a hrubá
síla. Zájem mocných o osudy lidí této země se vytrácí. Před
volbami si pak politické strany nechají udělat drahé průzkumy
veřejného mínění. To aby věděly, co mají naslibovat a co vesměs
nikdy nesplní. Jak si jinak vysvětlit, že tu dnes máme zákony,
které vyhánějí nemocná batolata z léčeben? Platí dítě i jeho
matka. A dohromady více jak tři tisíce za měsíc. Jsou rodiny a
není jich málo, pro které je to náklad neúnosný. Věřím, že
alespoň někoho z Vás to právě v této chvíli zajímá víc než
špehování kolegů a fotky či videa z rádoby tajných schůzek.
Možná namítnete, že hlava státu s tím, vzhledem ke svým
kompetencím, mnoho nezmůže. Proč tedy ten lítý boj? Není potom
lhostejné, kdo tou hlavou bude? Ne, není a Vy to víte.
Hlava státu zmůže mnohé, když se nebude bát hlasitě hájit
hodnoty a principy civilizované společnosti. Když bude
připravena sloužit lidem a ne posluhovat mocnostem. Pokud bude
mít stále na paměti, že stát musí především chránit slabé. Že
musí trestat viníky a ne jejich oběti. A že musí zajistit všem
rovnost před zákonem, ať už se liší v barvě pleti nebo politické
příslušnosti. A to v našem právním systému ještě zdaleka není
samozřejmostí.
Ten, komu svěříte prezidentský úřad, má jedinečnou možnost
snímat hloupé nálepky, které staví nebezpečné bariéry mezi lidmi
i myšlenkami. Proč například mezi demokraticky smýšlejícími
politiky vzniká hráz kvůli referendu? Proč mají být jeho
zastánci automaticky označeni za populisty, když jde o
demokratický nástroj jako každý jiný? Proč každý, kdo mluví o
solidaritě, hned dostane na čelo razítko nebezpečného bolševika?
Vždyť solidarita se slabými je jednou ze základních vlastností,
která odlišuje lidskou společnost od džungle, kde platí "zabij,
nebo budeš zabit"!
Ten, kdo se bude dívat v příštích pěti letech na svět z výšky
Pražského hradu, by měl vidět dál než ostatní. A udělat všechno
pro to, aby každá lidská bytost mohla plně využít své schopnosti
a nadání. Protože budoucnost nám chystá tvrdou výzvu. Obstojíme
jen tehdy, když si začneme vážit kvalitního vzdělání. Nejen
proto, že přináší konkrétní dovednosti. Kvalitní vzdělání
otevírá mysl a tím i dveře do světa úspěšných. Do světa velkých
ambicí, které se díky tvrdé práci proměňují v konkrétní hodnoty,
sloužící celému lidstvu. Nikdy nerezignujme na velké cíle. S
hrdostí a noblesou lva, kterého máme ve státním znaku, pojďme
zápasit o místo na slunci v globální konkurenci. Potenciál
občanů České republiky je obrovský a my máme šanci uspět. Jenom
to nesmíme vzdát. Je to jediná cesta k zachování vlastní
identity, jako hodnoty plynoucí ze zdravého sebevědomí a nikoliv
jako stébla, kterého se marně chytá tonoucí.
Právě teď je před námi velká šance. Zanedlouho budeme předsedat
Evropské Unii. A budoucí hlava státu by měla s veškerým úsilím
přimět vládu i opozici, aby zanechaly planého hašteření, využily
jedinečné možnosti udávat tón a nespokojily se s rolí pouhého
údržbáře evropských procesů. Hlava státu prostě musí mít vizi a
znát cíle pro budoucnost.
Vím, že bych toho chtěla příliš po jednom člověku. Hlava státu
hodná svého titulu to ale může zvládnout. I když - jenom tehdy,
pokud jí víc, než na osobním prospěchu bude záležet na osudu
naší historicky těžce zkoušené země a lidí, kteří se tu narodili
či usadili s nadějí, že tu najdou domov.
Dámy a pánové, nejsem jen kandidátka na prezidentku České
republiky a europoslankyně. Jsem také dcera, manželka a matka. A
moc dobře vím, že žádný domov se neobejde bez vzájemné úcty,
pokory a již zmiňované svornosti a solidarity. Stvořit domov
dokážou jen lidé, kteří vědí, že žádný strom neroste do nebe, a
že i ti dnes nejsilnější se lehce mohou stát zítra těmi
nejslabšími.
Vytvořme proto domov. Bez ohledu na různost názorů a postojů.
Vytvořme domov hlavně těm, kteří jsou teď na prahu života. V
nich je klíč k úspěchu. Bez nich nebude budoucnost ani naděje.
Chraňme je. Pečujme o rodiny, ve kterých vyrůstají. Dopřejme jim
ekonomicky důstojnou existenci a bezpečí. Jsou mnohem cennější
než kariéry nás všech, kteří jsme dnes v tomto sále. A přesto
jsme to právě my, komu reformní kroky vlády přihrály měsíčně
navíc tisíce korun, zatímco dětem přikázaly platit za lékařskou
péči a jejich matkám snížily mateřskou. Takhle se domov
nestaví.
Naše země přitom v minulosti domovem byla. Jinak by pro ni lidé
neumírali. Vraťme jí tu podobu. A lidem ochotu bránit ji i za
cenu nejvyšší.
Na závěr mi dovolte poděkovat všem, kteří mi touto kandidaturou
umožnili promluvit do volby hlavy státu. Státu, jehož osud mi
nikdy nebyl, není a nikdy nebude lhostejný.
Děkuji Vám.
|