(ne)vážený pane ministře,
jsem jen pouhý civil, ale jsem manželka policisty-kriminalisty.
Jako policistu jsem si ho brala a musím přiznat, že z počátku
jsem si na pracovní dobu-kdykoliv a leckdy i výrazně zasahující
do našich plánů nemohla zvyknout. Vím, že on miluje(já jeho
taky) a poctivě a svědomitě vykonává svou práci– zvykla
jsem si a jsem na něj pyšná a hrdá. Před několika lety jsem si
naivně myslela, že tuto práci opustí, abychom si pořídili
vlastní bydlení (to víte polda, učitelka a 3 děti…)ale
tehdy jsem pochopila, že bych mu ublížila.
Je policistou 18 let a vím, že tuto práci vždy dělal srdcem i
když někdy nebyla lehká a příjemná (násilná).
Vypracoval se tam, kam chtěl a vysloužil si několik povýšení
(dokonce medaili, ale ta se jíst nedá) za dobře odvedenou
práci.
Pak jste mu ji v rámci reorganizace vzali. Překousl to –
ale bolelo ho to.
Donutili jste ho studovat – nechtěl, ale začal.
Nyní jste mu vzali jste mu hodnost, na kterou byl pyšný.
Nevím dost přesně, co se odehrává ve vašich policejních vodách,
ale vím, že je to dost vážné a ten můj polda strašně morálně
trpí a je definitivně rozhodnut odejít. Cítím to na atmosféře
doma, jak je toto rozhodnutí pro něj těžké, ale vím, že se
nemůže a nechce ztotožnit s tím, co se teď děje.
To je vše …– musela jsem to sem napsat, ale Vy, pane
ministře, to stejně asi nebudete číst….
Všem ostatním – přeji hezký večer.
|