Ivan Langer


Děkuji všem za dosavadní přízeň. Rád se s vámi potkám na mém Facebooku. Ivan Langer

Zaujalo mě...

Vrchní soud dal Ivanu Langerovi za pravdu ve sporu s vydavatelem MF DNES a idnes.cz (MAFRA, a.s.) o ochranu osobnosti a zrušil rozsudek soudu prvního...

více »

Ivan Langer
Curriculum vitea

Diskuze

Omlouvám se všem zájemcům o komunikaci se mnou na tomto webu, ale diskuse zde byla pozastavena, beru si na nějaký čas prázdniny :-)

Pokud máte zájem komunikovat se mnou i nadále, můžete využít můj Facebook, rád Vás přivítám mezi své přátele :-)

Ivan Langer

  26.09.2008 23:13 George
 
4 Ads 20/2007-59



ČESKÁ REPUBLIKA

R O Z S U D E K

J M É N E M R E P U B L I K Y

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Turkové a soudců JUDr. Dagmar Nygrínové a JUDr. Petra Průchy v právní věci žalobce: M. Č., zast. Mgr. Radimem Kubicou, advokátem, se sídlem O. Lysohorského 702, Frýdek - Místek, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 9. 2006, č. j. 12 Ca 118/2005 - 35,

takto:

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 14. 9. 2006, č. j. 12 Ca 118/2005 - 35, s e z r u š u j e a věc s e v r a c í tomuto soudu k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Rozhodnutím ze dne 17. 8. 2005, č. j. OSZ-19-88/SE-Dv-2005, žalovaný zamítl odvolání žalobce a potvrdil rozhodnutí ředitele odboru sociálního zabezpečení Ministerstva vnitra ze dne 1. 6. 2005, č. j. OSZ-126170/VO-Bu-2005, jímž byl žalobci od 1. 4. 2005 přiznán příspěvek za službu ve výši 8537 Kč měsíčně.

Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce žalobu, v níž namítal, že zákon České národní rady č. 186/1992 Sb., o služebním poměru příslušníků Policie České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o služebním poměru“), v § 114 garantuje, aby bylo policistovi vyplaceno odchodné podle výše posledního hrubého měsíčního příjmu. Zákon je normou vyšší právní síly, která může v sobě zahrnovat zákonné zmocnění pro orgány státní správy vydávat k provedení zákona normy nižší právní síly, které v žádném případě nesmí být v rozporu se zákonem samotným (čl. 78 a 79 Ústavy České republiky). Na základě § 121 zákona o služebním poměru, který zmocňuje Ministerstvo vnitra k vydání právního předpisu, jenž by v podrobnostech charakterizoval nároky související se skončením služebního poměru, byla vydána vyhláška Ministerstva vnitra č. 287/2002 Sb., která v § 76 definuje poslední měsíční hrubý služební příjem policisty způsobem, jenž zužuje finanční částku stanovenou jako hrubý měsíční služební příjem policisty v měsíci předcházejícím ukončení služebního poměru. Vyhláška se tak podle žalobce dostává do rozporu se zákonem, proto není možno podle vyhlášky postupovat a je nutno vycházet pouze ze zákona. V případě žalobce poslední služební hrubý měsíční příjem podle § 76 vyhlášky č. 287/2002 Sb. činil 28 455 Kč, avšak poslední služební hrubý měsíční příjem podle výplatní pásky, tedy v souladu s § 114 zákona o služebním poměru, činil 31 740 Kč. Pokud by byla vyhláška v souladu se zákonem, výpočet posledního hrubého měsíčního služebního příjmu by musel být stejný a nemohl by krátit nárok žalobce na příspěvek za službu. Nezákonnost napadeného rozhodnutí tak podle žalobce spočívá v tom, že bylo postupováno podle vyhlášky, která je v rozporu se zákonem, a byl mu přiznán nárok menší, než mu podle zákona náležel (příspěvek měl činit 9522 Kč měsíčně). Žalobce navrhl, aby bylo napadené rozhodnutí zrušeno a věc byla vrácena žalovanému k dalšímu řízení.

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 14. 9. 2006, č. j. 12 Ca 118/2005 - 35, žalobu zamítl a rozhodl dále, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. V odůvodnění rozsudku soud konstatoval, že § 117 odst. 2 zákona o služebním poměru žádným způsobem nedefinuje poslední hrubý měsíční příjem, ale definice tohoto pojmu je upravena až v § 76 vyhlášky č. 287/2002 Sb. Podle tohoto ustanovení jsou součástí posledního hrubého měsíčního služebního příjmu složky služebního příjmu stanovené pevnou měsíční výměrou a průměr měsíčního úhrnu dalších služebních příjmů, proměnlivých složek služebního příjmu a odměn, které náležely policistovi v kalendářním roce, jenž předcházel dni skončení služebního poměru. Zákon o služebním poměru ani vyhláška nestanoví, že by poslední hrubý měsíční služební příjem byl příjmem uvedeným na výplatní pásce za poslední kalendářní měsíc trvání služebního poměru. Soud po provedeném dokazování dospěl k závěru, že ze strany žalovaného nedošlo k pochybení a výpočet příspěvku za službu byl proveden správně v souladu s právními předpisy. Městský soud v Praze proto žalobu podle § 78 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), jako nedůvodnou zamítl.

Proti tomuto rozsudku podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) včas kasační stížnost z důvodu podle § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Namítal, že zákon o služebním poměru v § 114 garantuje, aby bylo policistovi vyplaceno odchodné podle výše posledního hrubého měsíčního příjmu. Jestliže § 76 vyhlášky č. 287/2002 Sb. definuje poslední hrubý měsíční služební příjem způsobem, který zužuje finanční částku stanovenou zákonem jako hrubý měsíční služební příjem policisty v měsíci předcházejícím ukončení služebního poměru, pak je toto ustanovení v rozporu se zákonem, proto není možno podle vyhlášky postupovat a je nutno vycházet pouze ze zákona. V případě stěžovatele poslední služební hrubý měsíční příjem podle § 76 vyhlášky č. 287/2002 Sb. činil 28 455 Kč, avšak poslední služební hrubý měsíční příjem podle výplatní pásky, tedy v souladu s § 114 zákona o služebním poměru, činil 31 740 Kč. Pokud by byla vyhláška v souladu se zákonem, výpočet posledního hrubého měsíčního služebního příjmu by musel být stejný a nemohl by krátit nárok stěžovatele na příspěvek za službu. Nezákonnost rozhodnutí žalovaného tak podle stěžovatele spočívá v tom, že bylo postupováno podle vyhlášky, která je v rozporu se zákonem, a byl mu přiznán nárok menší, než mu podle zákona náležel (příspěvek měl činit 9522 Kč měsíčně). Stěžovatel nesouhlasil se závěrem soudu, že § 117 odst. 2 zákona o služebním poměru nedefinuje poslední hrubý měsíční příjem a samotná definice je upravena v § 76 vyhlášky. Stěžovatel citoval předmětné ustanovení § 117 a konstatoval, že je jednoznačné a není třeba dále definovat zcela zřejmý výklad posledního hrubého měsíčního příjmu. K argumentu soudu, že zákon ani vyhláška nestanoví, že by poslední hrubý měsíční příjem byl příjmem uvedeným na výplatní pásce za poslední kalendářní měsíc trvání služebního poměru, stěžovatel namítl, že jiný výklad by byl z gramatického hlediska nepřijatelný. Stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.

Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že rozhodnutí Městského soudu v Praze považuje za správné, a navrhl, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl.

Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v souladu s § 109 odst. 2 a 3 s. ř. s. vázán rozsahem a důvody, které stěžovatel uplatnil ve své kasační stížnosti. Neshledal přitom vady podle § 109 odst. 3 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti. V kasační stížnosti se stěžovatel dovolává důvodu podle § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., podle kterého lze kasační stížnost podat z důvodu tvrzené nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení. Nesprávné právní posouzení spočívá buď v tom, že na správně zjištěný skutkový stav je aplikován nesprávný právní názor, popř. je sice aplikován správný právní názor, ale tento je nesprávně vyložen.

Z obsahu správního spisu Nejvyšší správní soud zjistil následující informace podstatné pro rozhodnutí o kasační stížnosti.

Dne 17. 3. 2005 podal stěžovatel žádost o příspěvek za službu od 1. 4. 2005 s tím, že jeho služební poměr skončil dne 31. 3. 2005. Rozhodnutím ředitele odboru sociálního zabezpečení Ministerstva vnitra ze dne 1. 6. 2005, č. j. OSZ-126170/VO-Bu-2005, byl stěžovateli ode dne 1. 4. 2005 přiznán příspěvek za službu ve výši 8537 Kč měsíčně. V odůvodnění se uvádí, že důvod skončení služebního poměru založil nárok na příspěvek za službu. Poslední hrubý měsíční služební příjem za měsíc březen 2005 činí 28 455 Kč, průměrný hrubý měsíční služební příjem za posledních 12 měsíců před skončením služebního poměru činí 26 008 Kč. Celková doba služba činí 20 roků. Příspěvek za službu podle právní úpravy ke dni skončení služebního poměru činí 30% posledního hrubého měsíčního služebního příjmu ve výši 28 455 Kč, tj. 8537 Kč.

Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel odvolání, které žalovaný rozhodnutím ze dne 17. 8. 2005, č. j. OSZ-19-88/SE-Dv-2005, zamítl a napadené rozhodnutí potvrdil. V odůvodnění uvedl, že zákon o služebním poměru nedefinuje poslední hrubý měsíční služební příjem, definice je upravena v § 76 vyhlášky č. 287/2002 Sb. Zákon ani vyhláška nestanoví, že by poslední hrubý měsíční služební příjem byl příjmem uvedeným na výplatní pásce za poslední kalendářní měsíc trvání služebního poměru. V takovém případě by policista, kterému v posledním kalendářním měsíci trvání služebního poměru nebyl vyplacen žádný služební příjem, neměl nárok na příspěvek za službu. Problém by nastal rovněž v případě výplaty poměrné části služebního příjmu za necelý kalendářní měsíc. Žalovaný konstatoval, že na výplatním lístku jsou uvedeny i náležitosti a plnění, které nejsou součástí služebního příjmu, například nemocenské, náhrady, kázeňské odměny, odměny za služební pohotovost nebo odměny z prostředků fondu kulturních a sociálních potřeb, a proto částka uvedená na výplatním lístku policisty za poslední kalendářní měsíc trvání služebního poměru nemůže být vyměřovacím základem pro příspěvek za službu. Ke stanovení podrobností o nárocích souvisejících se skončením služebního poměru je Ministerstvo vnitra zmocněno § 121 zákona o služebním poměru, proto byla vydána vyhláška č. 287/2002 Sb., která z uvedených důvodů není se zákonem v rozporu. Žalovaný uzavřel, že nedošlo k pochybení a výpočet příspěvku za službu byl proveden ve správné výši.

Na základě takto zjištěného skutkového stavu posoudil Nejvyšší správní soud jednotlivé kasační námitky a dospěl k závěru, že kasační stížnost je důvodná.

Nejvyšší správní soud předesílá, že stěžovatel uplatnil nárok na příspěvek za službu podle § 116 a násl. zákona o služebním poměru, proto není na místě jeho argumentace ustanovením § 114 téhož zákona a nárokem na odchodné.

Podle § 116 odst. 1 zákona o služebním poměru příspěvek za službu (dále jen „příspěvek“) náleží za podmínek dále uvedených policistovi, jehož služební poměr skončil uvolněním nebo propuštěním z některého z důvodů uvedených v § 106 odst. 1 písm. a), b), c) a odst. 2.

Podle § 117 odst. 1 téhož zákona příspěvek činí 20 % služebního příjmu, jestliže policista konal službu alespoň po dobu deseti roků. Za každý další ukončený rok této služby se příspěvek zvyšuje o 1 % služebního příjmu. Podle odst. 2 tohoto ustanovení se příspěvek vyměřuje z posledního hrubého měsíčního služebního příjmu policisty před skončením služebního poměru nebo, jestliže je to pro něj výhodnější, z jeho průměrného hrubého měsíčního služebního příjmu za posledních 12 měsíců před skončením služebního poměru.

Podle § 121 zákona o služebním poměru Ministerstvo (vnitra, pozn. soudu) stanoví obecně závazným právním předpisem podrobnosti o nárocích souvisejících se skončením služebního poměru.

Podle § 76 vyhlášky Ministerstva vnitra č. 287/2002 Sb., kterou se upravují některé podrobnosti služebního poměru příslušníků Policie České republiky, ve znění pozdějších předpisů, posledním hrubým měsíčním služebním příjmem policisty je služební příjem, který mu náležel před skončením služebního poměru v rozsahu složek služebního příjmu stanovených pevnou měsíční výměrou. Do posledního hrubého měsíčního služebního příjmu se započítává průměrný měsíční úhrn jeho proměnlivých složek a odměn, které náležely policistovi v kalendářním roce, jenž předcházel dni skončení jeho služebního poměru. Skončí-li služební poměr policisty posledním dnem kalendářního roku, zjišťuje se měsíční průměr proměnlivých složek služebního příjmu a odměn z tohoto kalendářního roku.

Mezi účastníky řízení není sporu o tom, že stěžovateli vznikl nárok na příspěvek za službu, který v jeho případě činí 30% služebního příjmu. Předmětem posouzení Nejvyššího správního soudu tak zůstává pouze otázka, zda v případě stěžovatele při určování výše příspěvku za službu aplikovat vyhlášku č. 287/2002 Sb., či nikoliv. Stěžovatel k tomu poukazoval na Ústavu České republiky, podle jejíhož čl. 95 odst. 1 je soudce při rozhodování vázán zákonem a mezinárodní smlouvou, která je součástí právního řádu; je oprávněn posoudit soulad jiného právního předpisu se zákonem nebo s takovou mezinárodní smlouvou.

Podle nálezu Ústavního soudu ze dne 4. 10. 2006, sp. zn. III. ÚS 269/05, ustanovení věty obsažené v čl. 95 odst. 1 Ústavy za středníkem nese následující smysl: Soudce obecného soudu při použití „jiného právního předpisu“ opravňuje přezkoumat jeho soulad se zákonem, a to s právními účinky inter partes a nikoli erga omnes. Smyslem tohoto přezkumu není kontrola norem, soud tedy nerozhoduje o neplatnosti „jiného právního předpisu“, rozhoduje toliko o jeho neaplikovatelnosti v dané věci. Nejde tedy ani o paralelu k systémům dekoncentrovaného (difúzního) ústavního soudnictví v omezeném segmentu, jelikož závěr obecného soudu o neaplikovatelnosti „jiného právního předpisu“ není v českém právním řádu právním precedentem. Vázanost soudce zákonem dle čl. 95 odst. 1 Ústavy ve spojení s čl. 1 Ústavy tudíž z pohledu čl. 95 odst. 1 Ústavy, věty za středníkem, znamená oprávnění soudu neaplikovat „jiný právní předpis“, je-li soudem považován za rozporný se zákonem. A contrario z uvedených ústavních ustanovení ale vyplývá, že v případě, nekonstatuje-li obecný soud nesoulad „jiného právního předpisu se zákonem“, je jím vázán.

V nálezu ze dne 11. 3. 2003, sp. zn. I. ÚS 276/01, Ústavní soud vyslovil, že v řadě svých rozhodnutí Ústavní soud zformuloval hlediska posuzování ústavnosti zmocňovacích zákonných ustanovení, a od nich se odvíjejících hledisek posuzování souladu „jiných právních předpisů“ se zákony. Dle nálezů sp. zn. Pl. ÚS 17/95 a Pl. ÚS 43/97 „jiný právní předpis“ nemůže vybočit ze zákonných mezí - nemůže tedy být praeter legem, jinak řečeno, musí se držet v mezích zákona, které jsou buď vymezeny výslovně anebo vyplývají ze smyslu a účelu zákona. Dle nálezu sp. zn. Pl. ÚS 45/2000 ústavní vymezení odvozené normotvorby exekutivy spočívá na následujících zásadách: „Jiný právní předpis“ musí být vydán oprávněným subjektem, nemůže zasahovat do věcí vyhrazených zákonu (nemůže tedy stanovit primární práva a povinnosti), musí být zřejmá vůle zákonodárce k úpravě nad zákonný standard (musí být tedy otevřen prostor pro sféru „jiného právního předpisu“).

Podle čl. 79 odst. 3 Ústavy České republiky ministerstva, jiné správní úřady a orgány územní samosprávy mohou na základě a v mezích zákona vydávat právní předpisy, jsou-li k tomu zákonem zmocněny.

Nejvyšší správní soud ve shodě se závěry vyslovenými v usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 5. 2004, č. j. 6 A 100/2002 - 74, publikovaném ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod č. 449/2005, podotýká, že vyhláška jsouc podzákonným právním předpisem musí být - jak ukládá Ústava České republiky - vydána „na základě a v mezích“ zákona (secundum et intra legem). Tyto principy vyvěrající z podstaty dělby moci znamenají, že exekutiva nejenže nesmí bez výslovného dovolení zákonodárce stanovit nic dalšího či nového o právních vztazích nebo jiné materii upravené zákonem, ať již shledaná mezera v zákoně se stala nedopatřením nebo záměrně (zákaz úpravy praeter legem), ale i tam, kde je výslovně dovoleno výkonné moci vydat k provedení zákona podzákonný právní předpis, může být provedeno jenom to, co zákonodárce výslovně označil (zpravidla výčtem jednotlivých zákonných ustanovení shrnutých v ustanoveních zmocňovacích, anebo přímo v jednotlivých ustanoveních zákona, někdy oběma způsoby současně), a nic jiného; konečně podzákonný právní předpis zejména nesmí zákonu odporovat, nesmí jít contra legem.

Právní život však nezřídka přináší situace, kdy dojde k vydání podzákonného právního předpisu, který (nebo častěji některá jeho ustanovení) se neopírá o výslovné zákonné zmocnění, nebo takové zmocnění překračuje, anebo úprava jde „nad zákon“ (vyhláškou je upraveno něco, co by vyžadovalo zákonnou úpravu, která však chybí) nebo proti němu (vyhláška např. upraví podrobnosti při plnění povinnosti, o které zákon vůbec nemluví a nelze ji z něj dovodit, případně takovou povinnost vyhláška sama stanoví, resp. vyhláška odpírá, oslabuje či podmiňuje subjektivní oprávnění, aniž by to zákon umožňoval).

V situacích právě naznačených, tedy tam, kde se dostává do rozporu zákon s podzákonným právním předpisem, je postavení soudce výjimečné v tom, že soudce (na rozdíl od orgánu exekutivy) je vázán pouze zákonem. Jen on je oprávněn podzákonný právní předpis v takovém případě nerespektovat (čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky) a použít pouze zákon. Nejde o abstraktní přezkoumání zákonnosti podzákonného předpisu a jeho zrušení, o čemž se zatím vedou úvahy jen de lege ferenda (provedení čl. 87 odst. 3 Ústavy České republiky), ale posouzení jeho aplikovatelnosti se závazností pro projednávanou věc.

Důsledek zjištěného rozporu zákona a podzákonného právního předpisu vydaného k jeho provedení je tu jasný: soud nejenže nemusí takový předpis (nebo jeho jednotlivé ustanovení) použít, ale použít je ani nesmí; aplikuje pouze zákon a v důvodech svého rozhodnutí vyloží, proč považoval podzákonný právní předpis za jsoucí v rozporu se zákonem.

Nejvyšší správní soud proto nejprve posoudil ustanovení § 117 odst. 2 zákona o služebním poměru a shledal, že obsahuje poměrně jednoznačnou definici výpočtového základu pro určení výše příspěvku za službu. Jedná se o poslední hrubý měsíční služební příjem policisty před skončením služebního poměru, nebo o průměrný hrubý měsíční služební příjem policisty za posledních 12 měsíců před skončením služebního poměru, je-li to pro žadatele výhodnější.

Gramatický i logický výklad citovaného ustanovení vede podle názoru Nejvyššího správního soudu k jednoznačnému závěru, poslední měsíční příjem policisty není součtem průměrů určitých složek příjmů, jak stanoví zmíněná vyhláška, ale skutečným příjmem žadatele o příspěvek za službu v měsíci předcházejícím skončení služebního poměru. Pokud zákon na jedné straně počítá s průměrným příjmem za určité období a na druhé straně s příjmem posledním, je zcela evidentní, že poslední příjem nemůže být průměrem dřívějších příjmů, neboť tím by se stíraly rozdíly mezi oběma výpočtovými základy a volba pro žadatele výhodnější varianty by ztratila smysl. Stejně tak se jeví nelogickým, aby zákonné označení „poslední příjem“ v sobě skrývalo průměr některých složek příjmu za uplynulé měsíce, když poslední měsíční příjem nade vší pochybnost znamená příjem za poslední měsíc před skončením služebního poměru.

Stanovil-li zákon o služebním poměru jednoznačný základ, od něhož se odvíjí výše příspěvku za službu, garantuje tím všem svým adresátům určitý minimální standard. Nejvyšší správní soud má za to, že tento garantovaný standard může být formou podzákonného předpisu navýšen, nikoliv však snížen. Podzákonný právní předpis totiž může podrobněji upravit určitou problematiku, nesmí ovšem vybočit z mezí daných zákonem, případně jeho smyslem a účelem. V tomto kontextu je nutné vykládat i zmocňovací ustanovení § 121 zákona o služebním poměru, které opravňovalo Ministerstvo vnitra k vydání zpřesňující vyhlášky, nikoliv k omezení zákonem určených nároků žadatelů o příspěvek za službu.

Nejvyšší správní soud si je vědom toho, že smyslem ustanovení § 76 zmíněné vyhlášky bylo omezení nahodilých výkyvů v příjmech policisty a zohlednění stavu a podmínek, za nichž policista pracoval v delším předcházejícím období, což ovšem v některých případech přináší nepřípustné omezování nároků policistů oproti situaci, kdy by tato vyhláška nebyla vydána. Ostatně nahodilé výkyvy příjmů vyrovnává a dlouhodobý pohled na výkonnost policisty přináší druhá zákonem stanovená varianta základu pro vyměření příspěvku za službu, a to průměrný hrubý měsíční služební příjem policisty za posledních 12 měsíců před skončením služebního poměru.

Za dané procesní situace, přináší-li výpočet příspěvku za službu podle § 76 vyhlášky č. 287/2002 Sb. žadateli o tuto dávku horší výsledek, než by mu přinesl výpočet příspěvku provedený pouze v intencích zákona, považuje Nejvyšší správní soud toto ustanovení zmíněné vyhlášky za rozporné se zákonem. Podle názoru Nejvyššího správního soudu tedy ustanovení § 76 vyhlášky Ministerstva vnitra č. 287/2002 Sb. nelze použít, pokud by jeho aplikace vedla ke zhoršení postavení žadatele o příspěvek za službu.

S ohledem na tyto skutečnosti musí žalovaný v řízení o žádosti o příspěvek za službu nejprve zjistit a porovnat, zda je pro žadatele nejvýhodnější vyměření příspěvku z posledního hrubého měsíčního služebního příjmu policisty před skončením služebního poměru, z průměrného hrubého měsíčního služebního příjmu za posledních 12 měsíců před skončením služebního poměru, nebo z výpočtového základu určeného podle § 76 vyhlášky č. 287/2002 Sb.

Bude-li nejvýhodnější první varianta, žalovaný nesmí pro rozpor se zákonem ustanovení § 76 vyhlášky č. 287/2002 Sb. aplikovat a musí rozhodnout toliko na základě zákona.

Argumentaci žalovaného v odůvodnění jeho rozhodnutí, jejíž část převzal i Městský soud v Praze, považuje Nejvyšší správní soud za absurdní. Pokud totiž policistovi v posledním měsíci trvání služebního poměru nebyl vyplacen žádný příjem, bude mu příspěvek za službu vyměřen z příjmu průměrného, jak předpokládá zákon, a nelze proto namítat, že by v takovém případě neměl policista na tento příspěvek nárok.

Pokud žalovaný dále tvrdí, že na výplatní pásce (výplatním lístku) jsou kromě služebního příjmu i jiné náležitosti, které součástí služebního příjmu nejsou, Nejvyšší správní soud podotýká, že v takové situaci by poslední hrubý měsíční služební příjem policisty neodpovídal výsledné částce uvedené na výplatní pásce. To ovšem zřejmě není případ stěžovatele, který konstantně tvrdí, že jeho poslední hrubý měsíční služební příjem podle výplatní pásky činil 31 740 Kč a tato částka byla uvedena i v potvrzení o jeho příjmech.

V projednávané věci potvrdila Policie České republiky, Správa Severomoravského kraje stěžovateli hrubý měsíční služební příjem za měsíc březen 2005 ve výši 31 740 Kč, což je více, než jeho průměrný hrubý měsíční příjem za posledních 12 měsíců (26 008 Kč) i než výpočtový základ určený podle § 76 vyhlášky č. 287/2002 Sb. (28 455 Kč). Uvedená čísla jednoznačně potvrzují názor stěžovatele o tom, že v jeho případě se zmíněná vyhláška dostává do rozporu se zákonem, neboť její aplikace stěžovatele poškozuje. V souladu s ustanovením čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky a citovanou judikaturou Ústavního soudu proto Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že v dané věci nelze tuto vyhlášku aplikovat.

Z výše uvedeného je zřejmé, že Městský soud v Praze pochybil, když vycházeje z chybné argumentace žalovaného nesprávně posoudil stěžejní právní otázku a shledal, že předmětnou vyhlášku lze v daném případě aplikovat, což Nejvyšší správní soud nesdílí.

Nejvyšší správní soud uzavírá, že kasační důvod podle § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. byl prokázán, napadený rozsudek Městského soudu v Praze č. j. 12 Ca 118/2005 - 35, ze dne 14. 9. 2006, je nezákonný, a proto jej Nejvyšší správní soud podle § 110 odst. 1 s. ř. s. zrušil a věc vrátil Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.

Podle § 110 odst. 3 s. ř. s. zruší-li Nejvyšší správní soud rozhodnutí krajského soudu a vrátí-li mu věc k dalšímu řízení, je krajský soud vázán právním názorem vysloveným Nejvyšším správním soudem ve zrušovacím rozhodnutí. Na Městském soudu v Praze tedy nyní bude, aby napadené správní rozhodnutí zrušil, věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení a uložil mu, aby postupoval a rozhodl v souladu s výše uvedenými závěry.

V novém rozhodnutí ve věci Městský soud v Praze rozhodne i o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti podle § 110 odst. 2 s. ř. s.

Poučení: Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 26. srpna 2008

JUDr. Marie Turková

předsedkyně senátu
  27.08.2009 09:19 -
 
Tak Zhouba to zabalil, kdo to ale dá do pořádku.
  28.08.2009 07:14 Pavel
 
Ty si opravdu myslíš,že politikům jde o to,aby byl u policie pořádek?
  26.08.2009 08:00 :-)
 
to bylo ubohy ivane. jako pokus dobrej s tim trapnym utokem na topola. to jsi vymyslel sam??? ale jako odvedeni pozornosti od mafianske schuzky v toskansku to postaci. cesky lid je blbej.
  26.08.2009 09:24 rak
 
:-))
  26.08.2009 01:08 Langer
 
A pak že není celé tohle fórum o sračkách
  26.08.2009 01:06 trochu teorie
 
Naše učení není dogma, je to návod k myšlení a jednání.










Marxismus je jedním z mnoha názorů na svět. Má jedinou přednost: ještě nevznikl lepší.
(V roce 1999 byl Karel Marx v anketě britské BBC vyhlášen největším světovým myslitelem tisíciletí.
V listopadu 2003 byl celonárodním televizním hlasováním vyhlášen třetím nejlepším Němcem všech dob.)





Sociální i gnoseologické kořeny všeho jsou vždy konec konců materielně podmíněny




Georg Wilhelm Friedrich Hegel, 1770 - 1831, německý filozof, tvůrce teorie dialektiky. Jako prvý vytýčil úkol vypracovat celkové dialektické pojetí světa, tj. přírody, dějin i myšlení. Rozpracoval teorii rozporu, zákony dialektiky, spojil však svou vrcholnou dialektiku s idealistickým přístupem ke světu a odmítl materialismus.




Ludwig Andreas Feuerbach, 1804 - 1872, německý filozof, ateista. Odhalil příčiny vzniku náboženství.Vytvořil antropologický materialismus, kritizoval Hegelův idealismus, přičemž nepochopil význam jeho dialektiky. Tím podle Marxe "vylil s vaničkou i dítě". Jeho práce je vyvrcholením předcházejícího materialistického filozofického myšlení.




Adam Smith, 1723 - 1790, britský ekonom a filozof, jeden z představitelů klasické buržoazní politické ekonomie. Přispěl k vytvoření pracovní teorie hodnoty, vymezil směnnou a užitnou hodnotu, vyznačil třídní rozdíly kapitalistické společnosti. Snažil se o odhalení ekonomické podstaty hodnoty, zisku a renty.




David Ricardo, 1722 - 1823, britský ekonom, vycházel z toho, že práce je jediným zdrojem hodnoty, přispěl k rozvoji teorie rozdělování. Vytvořil základy teorie pozemkové renty a mzdy jako ceny práce. Směnu chápal jako směnu pracovních ekvivalentů. Jeho učení odráželo průmyslovou revoluci v Anglii a její sociálně-ekonomické důsledky.




Thomas More, 1477 - 1535, anglický filozof a lord kancléř, popraven a o 400 let později kanonizován. Jeden ze zakladatelů utopického komunismu. Ve spise "Utopie" poprvé vyslovil myšlenku odstranění soukromého vlastnictví a zespolečenštění výroby, spojenou s komunistickou organizací práce i rozdělováním a všestranným rozvojem osobnosti.




Robert Owen, 1771 - 1858, anglický utopický socialista. Uskutečnil nezdařený pokus o umělé vytvoření beztřídní společnosti. Budoucí společnost si představoval jako federaci samosprávných občin a družstevních podniků, kde by každý pracoval podle svých možností a dostával produkty podle svých potřeb.




Tommaso (Giovanni Domenico) Campanella, 1568 - 1639, italský mnich a filozof, utopický socialista. Kritik scholastiky, panteista, přívrženec senzualismu. Odsouzen na doživotí, napsal "Sluneční stát", v němž popsal budoucí komunistickou společnost z pozic protifeudální buržoazie. Ovlivnil myšlení utopických socialistů v 18. a 19. století.




Claude Henri Saint-Simon de Rouvroy, 1760 - 1825, francouzský hrabě, utopický socialista. Společenský vývoj pokládal za přísně determinovaný a jeho hnací sílu viděl v pokroku vědy. Poprvé použil termín "třídy". Předvídal vznik nové společnosti, kde politika splyne s ekonomikou a výroba bude plánována.




Franciois Marie Charles Fourier, 1772 - 1837, francouzský utopický socialista. Navrhoval organizovat společnost ve falangách, kde by byl odstraněn úzký profesionalismus, lidé by se střídali u různých druhů práce a její výsledky by byly rozdělovány podle práce a nadání. Socialismu chtěl dosáhnout propagováním jeho idejí.




Charles Robert Darwin, 1809 - 1882, britský přírodovědec. Objasnil vznik a vývoj rostlinných a živočišných druhů přírodním výběrem, popřel dosavadní názory o stálosti a neměnnosti přírody. To způsobilo převrat v přírodovědě i metodice; ovlivnilo a urychlilo vývoj marxistické filozofie. Myšlenku přírodního výběru však předtím vyslovil již Empedokles.




Snaha srovnávat komunismus a fašismus je vědomým podvodem. Zatímco komunismus bojuje proti kapitalismu, fašismus jej nejtvrdšími prostředky brání. Proto také prvními oběťmi fašismu jsou vždy komunisté. Společným jevem může být jenom to, že fašismus na rozdíl od buržoazního liberalismu akcentuje v obraně kapitalismu roli státu a na rozdíl od buržoazního individualismu využívá určité prvky kolektivismu.




Utopický socialismus a komunismus, to jsou reálné cíle spojené s nerealistickými prostředky jejich dosažení. Vysněná, sociálně spravedlivá společnost (u topos = neexistující místo), které lze dosáhnout pouhým rozumem, osvětou, přesvědčováním; tím, že se někdo vzdá moci a bohatství ve prospěch všech sám a dobrovolně. A v tom je ona utopie: v prostředcích - nikoliv v cílech.




Politická ekonomie, tj. nejobecnější ekonomická věda, zkoumající základní tj. výrobní vztahy dané společensko ekonomické formace a jejich vliv na společnost. Zabývá se společenskou stránkou výroby a ekonomickými vztahy tříd. Je to historicko-ekonomická věda. Vzniká od XVII. století jako reakce vědy na složitosti ekonomických vztahů rozvíjející se zbožní výroby.(jiná definice)




Buržoazie, společenská třída vlastníků velkých výrobních prostředků, vzniká v období renesance, po dlouhou dobu nejpokrokovější společenská síla. Po vítězství nad feudály zaujímá jejich místo, usiluje o zakonzervování společenských vztahů, které nastolila a stává se silou reakční. Dnes je vládnoucí třídou planety.




Jan Evangelista Purkyně, 1787 - 1869, český fyziolog, anatom, biolog a filozof. Odmítal tradiční náboženské představy i mechanický materialismus. V roce 1837 formuloval základy své buněčné teorie, kterou krátce nato rozpracovali a popularizovali jeho následovníci. Byl to jeden ze tří velkých přírodovědeckých objevů, které připravily půdu pro vznik dialektického materialismu.




Žádná společenská věda ve společnosti, která je rozdělena do protikladných tříd, nemůže být zcela nestranná. Jakmile se totiž dotkne zájmů tříd, stojí vždy na jedné straně, protože je tvořena lidmi, kteří k určitým třídám patří. Nedotkne-li se zájmů tříd - není vědou, protože přehlíží podstatný fakt, jenž ve společnosti reálně existuje a ovlivňuje ji.




Proletariát, z lat. proletarius - patřící k nemajetné vrstvě ve starém Římě, tento název se již před vznikem komunistického hnutí užíval pro označení třídy těch nemajetných, kteří v materiální výrobě pracují za mzdu, živících se prací. S rozvojem kapitalismu, který rozložil drobnou řemeslnou výrobu, se stal jednou ze základních společenských tříd a současně nejpočetnější skupinou lidí ve společnosti.




Karel Marx

Nic lidského mi není cizí.




Součásti marxismu, toto rozdělení provedl V. I. Lenin až 30 let po smrti Karla Marxe spíše pro snazší pochopení a studium než pro skutečnou oddělitelnost filozofických, ekonomických a politických názorů Marxe a Engelse. V jejich díle se toto rozdělení nevyskytuje, je organicky spojeno v jeden celek a jedině vcelku může být studováno. To platí o všech filozofiích, i když většina z nich není takto úplná.




sir William Petty, 1623 - 1687, anglický politik, národohospodář, ekonom a statistik, zakladatel buržoazní politické ekonomie, bývá považován i za otce statistiky. Jako první se snažil objasnit podstatu hodnoty, úroku a renty. Podle Marxe jeden z nejgeniálnějších a nejoriginálnějších ekonomických badatelů.




William Petty
Obchodníci a kramáři ... jsou jen hráči, kteří mezi sebou hrají o výsledky práce chudáků a sami nic nevytvářejí, jsou jen tepny .. různými směry rozdělují výživné látky společenského organismu, tj. produkty zemědělství a průmyslu.




Villiam Petty
Náboženství nejvíc vzkvétá, když se kněží kají,
stejně tak jako právu ... se daří nejlépe, když mají advokáti nejméně práce.





Je historickým paradoxem, že se marxismus zasloužil o přežívání kapitalismu:
buržoazie se z marxismu poučila často lépe, než její odpůrci.





Každý z otců medicíny by byl podle dnešních kriterií odsouzen jako šarlatán




Mendělejev Dmitrij Ivanovič, 1834 - 1907, ruský vědec, chemik, důsledný materialista a živelný dialektik. Vypracoval periodický systém chemických prvků, odhalující vztah vlastností prvků k jejich vnitřnímu složení. Obhajoval spojení vědy s výrobou, dialektiku teorie a praxe.




Dmitrij Ivanovič Mendělejev

Teorie, která nebyla ověřena zkušeností, ztrácí při vší krásné koncepci na vážnosti.




Nemajetné vrstvy, to byli vždy ti, kteří sice měli nezbytné osobní vlastnictví potřebné k životu, odpovídající dané době a společnosti, ale neměli majetek, který by rozmnožovala práce jiných. Dnešní nemajetný může mít auto, chatu i úspory, ale nemá nic, co by umožňovalo akumulaci jeho bohatství. Jeho majetek není kapitálem, jen je spotřebováván a udržován - růst může jen jeho vlastní prací.




Karel Marx
Je zapotřebí času a zkušenosti, aby se dělník naučil rozlišovat mezi strojem
a jeho kapitalistickým používáním a aby proto svoje útoky přenesl
z materiálních výrobních prostředků na společenskou formu jejich exploatace.




Charles Fouriere

Továrny jsou jen zmírněné galeje.




Mao Ce-tung

Marxismus je hledáním pravdy z faktů.





Mao Ce-tung, 1893 - 1976, čínský komunistický politik. Přijal marxismus, který však postupně přetvářel jako odraz nevyzrálé sociální struktury, a přidával do něj prvky konfucianismu a tradičního čínského nacionalismu spolu s avanturismem a sociálním utopismem. Marxismus tak z velké části opustil a vytvořil vlastní učení - maoismus.




Bedřich Engels
Politická ekonomie je v nejužším smyslu vědou o zákonech,
které ovládají výrobu a směnu životních hmotných prostředků
v lidské společnosti.


Manifest Komunistické strany
Proletariát se rekrutuje ze všech tříd obyvatelstva.










Frank Thiess

Člověk vynalezl všechno co potřeboval, ale vynalezl to až tehdy, když to potřeboval.




Frank Thiess, 1890 - 1977, německý spisovatel, intelektuální a senzibilní prozaik, specializující se na líčení konfliktních společenských situací a kritický román ze současnosti. Zavedl v Německu pojem "vnitřní emigrace", který pak byl disidenty přenášen do prostředí socialistických zemí.




T. G. Masaryk
A to jest nová doba ve vývoji smyšlení sociálního, že totiž socialismus přestává být náboženský.
Toto stádium vývoje nám prezentuje marxismus a to jest jeho veliká zásluha.




Karel Marx

Být radikální, znamená uchopit věc u kořene.




Willi Brandt
Cokoli se z Marxe dělalo nebo dělat chtělo: motivem jeho myšlení a jeho činů bylo usilování o svobodu, o osvobození člověka z poroby a nedůstojné závislosti. Jinými slovy byl demokratickým revolucionářem v době, kdy žádná demokracie v Evropě nikde neexistovala...




Willi Brandt, 1913-1992, německý politik, nositel Nobelovy ceny za mír. Předseda SPD, primátor Západního Berlína, poslanec Spolkového sněmu, ministr zahraničí, vicekancléř a kancléř Spolkové republiky Německo.




Černyševskij Nikolaj Gavrilovič, 1828 - 1889, ruský revoluční demokrat, materialistický filozof, utopický socialista a spisovatel. Carským režimem byl odsouzen k nuceným pracím a věčnému vyhnanství. Již ve své době byl považován za mučedníka. Je předchůdcem marxismu v Rusku.




Nikolaj Gavrilovič Černyševskij

Skutečnost v sobě zahrnuje nejen současnost, nýbrž i minulost a budoucnost.




Nikolaj Gavrilovič Černyševskij

Praxe, to je neklamný zkušební kámen každé teorie.




Nikolaj Gavrilovič Černyševskij

Abstraktní pravdy není.




Nikolaj Gavrilovič Černyševskij
Všechny obecně filozofické nauky byly vždy vytvářeny pod nejsilnějším vlivem toho společenského stavu,
k němuž (autoři) náleželi.




Nikolaj Gavrilovič Černyševskij
Každý filozof byl představitelem jedné z politických stran,
bojujících v jeho době za ovládnutí společnosti.




Nikolaj Gavrilovič Černyševskij
Všechny rasy pocházejí z jediných předků,
všechny vlastnosti, kterými se liší jedna od druhé, mají historický původ.




Nikolaj Gavrilovič Černyševskij
Až dosud nám historie nedala příklad,
kdy by bylo dosaženo úspěchu bez boje.




Eklekticismus, bezzásadové, mechanické, jen efektní spojování různých, často protikladných filozofických názorů, teoretických tezí, politických hodnocení a hledisek za účelem vytvoření zdánlivě originálního systému, který však nemá vnitřní logiku, je samoúčelný, nefunkční a odporuje poznání ostatních věd i praxi. Skutečná věda spočívá v organickém spojování různých poznatků v nový, logický celek. (Podle biblické knihy Eclestiastes, prodchnuté duchem cizím samé podstatě judaismu i křesťanství.)





Eklekticismus, to je škodovka s parním motorem a vrtulí.




Monismus, učení o jednotě světa, která je základním určením skutečnosti. Marxismus je materialistickým monismem, učení hledající jednotu v bohu, světovém duchu apod. jsou monismem idealistickým. Vedle toho existují i přístupy dualistické a pluralistické. Tyto pojmy necharakterizují konkrétní filozofii komplexně, označují pouze její vztah k jednotě světa.




Malthuziánství, nevědecká asociální doktrína kněze Malthuse, vycházející z jakéhosi nadhistorického populačního zákona, podle kterého se růst životních prostředků zvětšuje pouze aritmetickou řadou, zatímco populace roste řadou geometrickou. Vinu za stav společnosti sváděla na sociálně slabé, kteří se neodpovědně množí, ospravedlňovala válku, která tento růst zpomaluje apod.




Malthus Thomas Robert, 1766 - 1834, anglický kněz, národohospodář a historik, autor teorie přelidnění. Z pozic maloburžoazie vysvětloval nezaměstnanost, bídu a hlad a podléhaje pravici, svou teorii postupně zintenzivňoval. Jeho teorii věda nepřijala, poprvé ale upozornil na reálný problém a dokonce inspiroval Darwina k jeho teorii přirozeného výběru.




Tomas Malthus
Protože obyvatelstvo neustále se snaží překročit prostředky obživy, je dobročinnost bláznovstvím,
veřejným povzbuzováním bídy. Proto stát nemůže udělat nic jiného
než ponechat bídu jejímu osudu a nanejvýš zbídačelým ulehčovat umírání.




Bedřich Engels
... z Malthusovy teorie vyvozujeme nejpádnější ekonomické argumenty pro sociální přeměnu,
vždyť i kdyby měl Malthus úplně pravdu, bylo by nutno tuto přeměnu okamžitě provést ...





Krištof Kolumbus, 1451 - 1506, objevitel Ameriky. Gnoseologickým kořenem jeho objevu byly poznatky o Zemi jako kouli, sociálním kořenem pak rozvíjející se obchod, rostoucí potřeba zlata a s tím spojený kolonialismus. Gnoseologickým kořenem jeho omylu byla neznalost rozměrů Země, sociálním kořenem přezíravost vůči "domorodcům", která nevyžadovala potřebu rozlišovat je.




Kryštof Kolumbus
Zlato je báječná věc. Kdo je má, je pánem všeho, čeho se mu zachce.
Zlato dokonce otevírá duším brány ráje.




Karel Marx
Komunisté nevycházejí z té či oné filosofie, nýbrž z celých dosavadních dějin
a zvláště pak z jejich současných skutečných výsledků v civilizovaných zemích..."




Jeho Svatost čtrnáctý dalajlama Džampal Ngawang Lozang Ješe Tändzin Gjamccho

Marxismus se stará o spravedlivé využívání výrobních prostředků a osud pracujících,
...myslím, že jsem poloviční marxista a poloviční buddhista.




Jeho Svatost čtrnáctý dalajlama Džampal Ngawang Lozang Ješe Tändzin Gjamccho

Marxismus je založený na morálních principech,
zatímco kapitalismus se stará jen o zisk a výkonnost.




Dobroljubov Nikolaj Alexandrejevič, 1836 - 1861, ruský revoluční demokrat, spisovatel, kritik a publicista, rozvíjející materialistickou filozofii, estetiku a pedagogiku. Byl předchůdcem marxismu v Rusku.






RSDr. František Ledvina
  27.08.2009 08:28 St
 
A ještě jste pane Ledvino zapoměl chvalozpěv na Stalina. St.
  31.08.2009 09:37 x
 
Sem už může vážně každej :o)
  26.08.2009 01:03 trochu teorie
 
Ekononomické teorie 18. a 19. století
Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Historické souvislosti

Během 18. a 19. století udělala ekonomie značný pokrok. Do 18. století se jednalo o ekonomiku tzv. premoderní, která se později rozvinula v ekonomiku tzv. brzy moderní, do které patří například merkantilismus a kameralismus. V 18. století Adam Smith položil základy moderní ekonomiky, když sepsal dílo zvané „Bohatství národů“. Jednalo sice o soupis již dříve známých poznatků, ovšem i přes to je Adam Smith nazýván zakladatelem moderní ekonomiky.

Ekonomické teorie 18. a 19. století jsou většinou reakcí na ekonomickou teorii merkantilismu, první buržoazně ekonomickou teorii datující se od 16. století. Merkantilismus vychází z předpokladu, že prosperita národa závisí především na jeho kapitálových zdrojích, (množství drahých kovů) a na mezinárodním obchodu (převaha exportu nad importem), za tím účelem jsou zvyšována dovozní cla.

Merkantilismus je na počátku 18. století postupně vystřídán jinými teoriemi (například fyziokratismem) a ty jsou na přelomu 18. a 19. století nahrazeny klasickou politickou ekonomií. V 19. století přichází Karl Marx se svou teorií komunistické společnosti, která je beztřídní, kde si všichni mají být rovni, a všechno má být všech. Ovšem později ve 20. století je socialistická společnost (která má být cestou ke společnosti komunistické) ve většině případů znovu změněna ve společnost třídní.

Obsah [skrýt]
1 Kameralismus
2 Fyziokratismus („vláda přírody“)
3 Klasická politická ekonomie
3.1 Adam Smith (1723-1790)
3.2 Thomas Robert Malthus (1766-1834)
3.3 David Ricardo (1772-1823)
3.4 John Stuart Mill (1806-1873)
4 Francouzský socialismus
5 Německá historická škola
5.1 Starší historická škola
5.2 Mladší historická škola
5.3 Nejmladší historická škola
6 Karl Marx (1818-1883) a Marxismus
7 Seznam použité literatury
8 Externí odkazy



[editovat] Kameralismus
Kameralismus ovlivnil ekonomické myšlení v Německu a v Rakousku na přelomu 18. a 19. století. Je jakousi středoevropskou odrůdou merkantilismu. S merkantilismem sdílí ideu silného státu a princip pozitivní obchodní bilance. Stejně jako merkantilisté se i kameralisté soustředili na praktické otázky hospodářské politiky a ne příliš na teoretické otázky.

Od merkantilismu se mimo jiné liší větším důrazem na populační růst. A to ze tří důvodů: mocenských (více poddaných, větší armáda), fiskálních (více lidí odvádějících daně) a poptávkových (větší poptávka → větší trh a výroba). Důraz na populační růst byl znatelný i v merkantilismu, ale v kameralismu byl daleko zřetelnější a to kvůli tomu, že v Rakousku (i v Českých zemích) byl velice znatelný úbytek obyvatelstva. Rozdílný byl také pohled na obchodní bilanci, pro merkantilisty to byla bilance peněz, pro kameralisty spíše bilance práce (zaměstnanosti). Kameralisté nekladli tak velký důraz na příliv zlata. Za zdroj národního bohatství považovali spíše zemědělství. Zemědělství považovali za nejdůležitější, protože se domnívali, že veškerý průmysl, řemesla a obchod může vzkvétat pouze tam, kde je kvalitní zemědělství. Dalším důvodem byla snaha zajištění zemědělství, které by bylo soběstačné a tudíž nezávislé na dovozu z okolních států. Kvůli tomu byli velmi znepokojeni hospodářskou nerovnováhou mezi městem a venkovem. Kameralisté navrhovali reformu zemědělství, která spočívala v parcelaci velkostatkářské půdy. To by podle nich zvýšilo počet zemědělského obyvatelstva a tím i zemědělskou výrobu. Také motivace rolníků by tím byla posílena, jelikož by pracovali na své vlastní půdě. Kameralisté také rozdělovali práci na produktivní a neproduktivní. Do neproduktivní řadili například práci služebnictva, atp.

Kameralismus byl dokonce učen i na univerzitách. První katedra kamerálních věd byla založena na Vídeňské univerzitě roku 1752 Johanem von Justi na přání Marie Terezie. Později vznikaly další katedry kamerálních věd jak na rakouských, tak na německých univerzitách.


[editovat] Fyziokratismus („vláda přírody“)
Fyziokratismus vznikl v polovině 18. století ve Francii, nejpopulárnějším se stal později na konci 18. století. Podstatou fyziokratismu je teorie, že bohatství národů pochází ze zemědělství. Fyziokratismus je považován za první propracovanou ekonomickou teorii a učinil první kroky k osamostatnění ekonomie jako samostatné vědecké disciplíny. Na fyziokratismus navazuje Adam Smith a jeho Bohatství národů, které je považováno za počátek moderní ekonomie.

Fyziokratismus předznamenal příchod klasické ekonomie. Jejich přínosem bylo kladení důrazu na produktivní práci, idea přirozeného řádu a požadavek volného trhu (laissez faire). Jejich slogan, který se snažili prosadit, zněl: „Laissez faire, laissez passer“ – „nechte být, nechte plynout“. Ale i přes všechny tyto jejich přínosy nelze fyziokraty přiřadit ke klasické ekonomii. Hlavním důvodem je, že za produktivní práci považovali jen zemědělství, jejich víra, že bohatství je možno tvořit pouze ve spojení s přírodou (tedy půdou), a že zpracování výrobků považovali jen za nakládání se zemědělskými přebytky. Také se nikdy nepokusili o vysvětlení a popsání směnných poměrů, a čistý produkt chápali jen jako rozdíl hodnoty zemědělské produkce a jejích nákladů.

Specifickým přínosem fyziokratimu byla Ekonomická tabulka Francoise Quesnaye. Byla významným metodickým přínosem, protože poprvé ukázala ekonomiku jako neustále se opakující (kruhový) tok zboží a peněz. Dalo by se říci, že byla prvním, jednoduchým ekonomickým modelem. Quesnay v Ekonomické tabulce popisoval vazby mezi hlavními společensko - ekonomickými třídami lidí. Fyziokraté rozdělili společnost do 3 tříd:


1) Produktivní třída – zemědělci
2) Sterilní třída - lidé v průmyslu a v obchodě
3) Nečinná třída – vlastníci půdy


Mezi fyziokraty řadíme kromě Francoise Quesnaye například: Duponta de Nemour, Victora Riquetii a další…


[editovat] Klasická politická ekonomie

[editovat] Adam Smith (1723-1790)
Skotský ekonom a filosof Adam Smith se narodil 5. června 1723 ve městě Kirkcaldy ve Skotsku. V letech 1737-1740 studoval matematiku, geometrii a fyziku na Glasgowské univerzitě. Od roku 1740 studoval sedm let na Oxfordské univerzitě. Od roku 1751 učil logiku jako profesor na Glasgowské univerzitě. V roce 1759 vydal „Teorie mravních citů“. V roce 1764 ukončil svou dráhu profesora, a stal se učitelem syna významného politika Charlese Townshelda. V letech 1764- 1766 cestoval po Evropě (Paříž, Toulouse a Ženeva). V roce 1767 byl poradcem Ch. Townshelda při vypracování návrhu zdanění. 9. března roku 1776 vydal své stěžejní dílo „Bohatství národů“ (celým názvem „Pojednání o podstatě a původu bohatství národů“). Roku 1778 byl jmenován celním zplnomocněncem pro Skotsko a pro daň ze soli. 17. července roku 1790 umírá v rodném Skotsku.

Bohatství národů
Bohatství národů je významným dílem nikoli díky tomu, že by přineslo nějaké nové poznatky, ale díky tomu, že se Smithovi podařilo shrnout tehdejší ekonomické vědění do jednoho celistvého díla. Smithovo Bohatství národů bylo značně ovlivněno dobou, v níž Smith žil, tedy osvícenstvím. V období osvícenství filosofové razili cestu myšlenkám svobody, ale státníci stále uplatňovali politiku merkantilismu. Tenko konflikt mezi ideologií liberalismu a přetrvávající politikou merkantilismu je i tématem Bohatství národů, kde Smith kritizuje stávající obchodní systém. Smith věnoval stávajícímu systému osm kapitol čtvrté knihy, a poslední kapitolu věnoval fyziokratismu, který považoval za velký pokrok. V Bohatství národů Smith zmiňuje a popisuje čtyři ústřední témata, která se stala stěžejními pro klasickou politickou ekonomii. Těmito tématy jsou:

Neviditelná ruka trhu
Růst národního bohatství
Měření národního bohatství
Teorie hodnoty a rozdělování
Smith zdůrazňoval, že ekonomika nemůže být řízena jako jedna velká firma. Osobně prosazoval ideu přirozeného řádu. Tu odvodil od D. Huma a F. Quesnaye, ale dovedl jí do hloubky, a to hlavně svou představou neviditelné ruky trhu, která ho proslavila nejvíce. Podstatou teorie neviditelné ruky trhu je myšlenka spontánní harmonie individuálního a společenského zájmu. Smith si byl vědom konfliktů mezi třídami a mezi zájmy jednotlivce a zájmy společnosti, neviditelná ruka trhu tedy ztělesňuje určitý soulad mezi zájmy jednotlivce a zájmy společnosti. Zároveň tvrdí, že tento soulad je přirozený a neměl by být docilován zasahováním státu do politiky. Smith zdůrazňuje, že národní bohatství není ničím jiným než souhrnem individuálních bohatství. Z toho vyplývá, že jedinec sledující své zájmy a zvětšující své bohatství, zvětšuje i bohatství celého svého národa. Ovšem Smith nevysvětloval harmonii mezi individuálními a společenskými zájmy pouhým sčítáním bohatství. Pro Smithe byla velice důležitá i dělba práce, konkurence a akumulace. Smith sám ve své knize píše:„Není to laskavost řezníka, sládka nebo pekaře, které vděčíme za to, že máme svůj oběd, nýbrž jejich zřetel na vlastní zájem. Nespoléháme na jejich lidskost, ale na jejich sebelásku, a nezdůrazňujeme jim naše potřeby, ale výhody, které jim plynou.“ (Smith, A, 1910, dle Holman, R. a kol., nakladatelství C. H. Beck, Praha 1999, Dějiny ekonomického myšlení, s.47)


[editovat] Thomas Robert Malthus (1766-1834)
Tomas Robert Malthus se zapsal do dějin ekonomického myšlení svou populační teorií. Tato teorie sice nebyla moderní ekonomií přijata, ale nebyla zcela zavržena. Ekonomové tvrdí, že spíše patří do jiného vědeckého oboru něž je ekonomie. Jeho teorie vycházela z toho, že přirozená tendence k rozmnožování je tak silná, že vyvolává rychlejší růst populace, než jak rychle mohou růst zdroje obživy. Zatímco populace má tendenci se zvětšovat geometrickou řadou (1, 2, 4, 8, 16, 32, 64, 128,…), zdroje obživy se mohou zvětšovat nanejvýš řadou aritmetickou (1, 2, 3, 4, 5, 6, 7, 8,…). Z toho na první pohled plyne nesoulad, který Malthus nazval populační teorií. Jeho teorie naznačovala, že hospodářský růst není schopen odstranit chudobu mas. Jediným způsobem by podle Malthuse byla morální sebekontrola. Podle Malthuse k hromadné smrti hladem nedochází jen díky jevům zvyšujícím úmrtnost, nebo snižujícím porodnost. Malthus vidí tyto jevy v jistém smyslu jako pozitivní. Pro tyto názory si ekonomie vysloužila přízvisko „ponurá věda“.


[editovat] David Ricardo (1772-1823)
David Ricardo přišel s novým pojetím existenčního minima. Do té doby bylo za existenční minimum považováno fyzické minimum (minimum pro přežití dělníka). Podle Ricarda bylo existenční minimum ovlivněno vyspělostí dané země, historickým vývojem dělnické třídy, jejími zvyky a životním stylem. Díky tomu mohlo být existenční minimum různé v různých zemích a výše existenčního minima anglického dělníka tak byla několikrát vyšší než výše existenčního minima indického dělníka. Ricardo také vysvětlil, proč se mzda dlouhodobě udržuje okolo existenčního minima. Ricardo rozlišoval tržní mzdu a přirozenou mzdu, přirozená mzda podle něj byla peněžním vyjádřením existenčního minima. Když akumulace kapitálu sílí, roste poptávka po práci a s ní i tržní mzda, dělnické rodiny pociťují zlepšení oproti normálnímu stavu v dané zemi a přirozenou reakcí je zvyšování populace. Růst populace po určité době zvýší nabídku práce na trhu a tím stlačí tržní mzdu zpět na úroveň přirozené mzdy. Opačnou situací je ochabnutí akumulace kapitálu a s ní i poptávka po práci. To vyvolá pokles tržní mzdy pod přirozenou mzdu a tím sníží populaci. To se po delší době projeví poklesem nabídky a zvýšením tržní mzdy zpět na úroveň přirozené mzdy. Tato teorie je nazvána Ricardův mzdový zákon.


[editovat] John Stuart Mill (1806-1873)
Mill navazoval na Smithe, Malthuse i Ricarda. Byl v zásadě posledním velkým představitelem klasické politické ekonomie (i když v zásadě i Karl Marx vycházel z Ricarda). Jeho dílo „Zásady politické ekonomie“ mělo velký úspěch u Anglické ekonomické veřejnosti. Po dvě generace se v Anglii učila politická ekonomie právě podle jeho díla. Až v roce 1890 se v Anglii začalo učit podle Marshallových „Zásad ekonomie“

Dalšími klasickými politickými ekonomy byli Jean B. Say a Nassau W. Senior.


[editovat] Francouzský socialismus
Na počátku 19. století se začínají objevovat myšlenkové směry, které odmítají kapitalismus. I když jsou jednotlivé proudy od sebe odlišné, mají několik společných znaků. Nový systém, který chtěly nastolit, by nebyl založen na soukromém vlastnictví, ale na určité formě kolektivního vlastnictví. Socialisté přisuzovali bídu dělníků, hospodářské krize a morální úpadek společnosti, podle nich negativním jevům jako soukromé vlastnictví, konkurence a honba za penězi.

Socialismus se dá rozdělit do tří proudů:

1) Asociacionismus

Základní ideou asociacionismu bylo vytvoření hospodářských komunit (asociací), v rámci kterých by bylo kolektivní vlastnictví. Asociacionisté byli přesvědčeni, že není zapotřebí svrhnout kapitalismus násilnou cestou, protože asociace se v hospodářské soutěži prosadí samy. To odvozovali z toho, že pro dělníky bude přitažlivější pracovat pro určitou komunitu a že dělníci budou v rámci komunity více motivováni. Známými představiteli jsou Charles Fourier a Louis Blanc.

2) Anarchismus

Tento proud byl více radikální než asociacionismus. Anarchisté chtěli, na rozdíl od asociacionistů, svrhnout stát a dát asociacím větší pravomoci.

Ovšem anarchisté, ani nechtěli zrušit soukromé vlastnictví. Významným představitelem anarchismu ve Francii byl Pierre J. Proudhon, jehož hlavní ideou bylo vytvoření jakýchsi volných úvěrů. Díky těmto úvěrům by se každý mohl stát soukromým vlastníkem a vyrábět.

3) Saint-Simonismus

Saint-Simonismus je nejvýznamnějším proudem Francouzského socialismu. Jeho zakladatelem byl Henri de Saint-Simon. Jeho představy byly značně odlišné od předchozích dvou proudů. On se naopak domníval, že celá společnost může být řízena inteligencí osvícené elity. Věřil v rozvoj vědy a průmyslu. Jeho ideálem bylo vytvoření nové elity vědců a inženýrů, kteří by celou hospodářskou společnost řídili jako jeden celek. Díky organizaci zmizí chaos konkurence a společnost získá nový řád. Jeho cílem bylo přetvoření politiky ve vědu, místo stávající vlády chtěl dosadit vládu matematiků, fyziků, biologů, podnikatelů, inženýrů a umělců. Saint-Simon dokázal svou teorií nadchnout mnoho významných osobností 19. století. Například Napoleon III., Honoré_de_Balzac, Victor Hugo, bratři Pereirové, ti všichni byli jeho myšlenkami ovlivněni.

Přes veškerou rozmanitost a promyšlené systémy, byl přínos Francouzského socialismu nulový. To je způsobeno tím, že se všechny tři proudy zaměřovaly na projektování nového řádu, místo toho aby se zabývaly skutečnými jevy.


[editovat] Německá historická škola
V 19. století, kdy ve Francii a Anglii převládly teorie klasické politické ekonomie, v Německu převažovala historická škola. Historické školy byly i v jiných zemích (například i v Anglii), ale jejich vliv byl potlačen klasickou ekonomikou. Důvodem proč v Německu převažovala historická škola, bylo, že v Německu byla historie jako věda velice uznávaná a na vysoké úrovni.

Historická škola se od klasické politické ekonomie značně lišila. Klasičtí ekonomové hledali univerzální zákony, které by platily pro každý stát v každé době. Historická škola nepokládala ekonomické jevy za konzistentní. Naopak tvrdila, že ekonomie má evoluční charakter a mění se s dobou.

Německá škola se dělí do tří etap:

Starší historická škola
Mladší historická škola
Nejmladší historická škola (občas neuváděna)
Ve všech těchto směrech můžeme najít prvky metody zvané historismus, ten byl metodou, kterou se německá historická škola odlišovala od ostatních ekonomických směrů. Myšlenku, že historie je zdrojem pro ekonomické poznatky sice používali i jiní ekonomové (například Adam Smith). Ale pro německou historickou školu to zároveň znamenalo, že programově odmítali možnost univerzálních ekonomických teorií, které by bylo možno aplikovat na různé situace. Od klasické politické ekonomiky se německá historická škola výrazně lišila i v tom, že roli státu považovala, na rozdíl od klasických ekonomů, za velmi důležitou v rámci národní ekonomiky.

Historická metoda (historismus) spočívá v tom, že se ekonomové ohlíželi zpět do minulosti. Neznamená to ovšem, že by hledali nějaké obecné pravdy, ba naopak. Ekonomové německé historické školy 19. století tvrdili, že historické jevy jsou neopakovatelné, neboť závisí na podmínkách v daném státě (mentalita, zvyky, atp.) Tudíž nemá smysl snažit se najít jakékoli univerzální zákony.


[editovat] Starší historická škola
Ve starší historické škole byl historismus v daleko slabší podobě než později v mladší historické škole. Do Starší historické školy radíme tři významnější autory: Bruno Hildebranda, Karla Kniese a Wilhelma Roschera.

Nejznámějším a zároveň nejrespektovanějším z těchto tří byl Wilhelm Roscher. Vydal pětisvazkové dílo zvané „Systém národního hospodářství“. Toto dílo shledalo v Německu velký úspěch. Roscher byl ochotný uznat, že existují určité obecné ekonomické zákony, ale je možné je objevit pouze zkoumáním historie. Roscher používal metodu historickou a sám se nazýval historizujícím ekonomem. Nezajímal se o popis ekonomického chování jednotlivce, ale pouze větších ekonomických celků.


[editovat] Mladší historická škola
Nejvýznamnějším historizujícím ekonomem Mladší historické školy byl Gustav von Schmoller. Schmoller na rozdíl od Rochera odmítal uznat existenci obecných ekonomických zákonů. Nejvíce kritizoval anglické klasiky, o kterých tvrdil, že jejich metody jsou nevědecké. Schmoller se od Rocherra lišil také tím, že nestudoval národní ekonomiky, ale ekonomiky institucí, jako součásti národních ekonomik. Z těchto studií se snažil formulovat různá politická doporučení.


[editovat] Nejmladší historická škola
Známými představiteli nejmladší historické školy byli Max Weber a Werner Sombart. Oba byli historizujícími ekonomy, avšak historismus v pojetí Schmollera pro ně již nebyl typický.

Max Weber se proslavil dílem zvaným „Protestantská etika a duch kapitalismu“, ve které přišel s teorií o vzniku kapitalismu. Zjistil, že kapitalismus vznikal mezi protestanty (kalvinisty) odkud se dál šířil. Podle jeho hypotézy vede kalvinistická víra k odříkání a touze po úspěchu. Kalvinisté věří, že úspěch je projevem boží milosti a spasení. Tato víra je podle Maxe Webera duchovní silou, z níž se zrodil evropský kapitalismus.

Werner Sombart podobně jako Weber hledal historický původ kapitalistického ducha. Ovšem nikoli v kalvinismu ale v židovství. Ve svém díle „Židé a moderní svět“ uveřejnil teorii, podle které rozptýlení židů po Evropě, kteří měli smysl pro obchodování, umožnilo vznik obchodních vztahů mezi nimi po celé Evropě. Společně s sebou přinášeli podle Sombarta i duch kapitalismu.

Významnou chybou historizujících ekonomů bylo, že nedokázali (na rozdíl od klasických politických ekonomů) spojit historii s teorií. Věřili, že obecná znalost se sama ukáže důkladnými studiemi historie. Ovšem nebrali v úvahu to, že k získání obecných znalostí je zapotřebí spojit historické poznatky s teoretickou praxí. Velká vazba na historii způsobila také to, že se ekonomie historické školy nebyla schopna osamostatnit jako samostatná vědní disciplína. Díky detailnímu popisování různých historických realit, totiž měla německá historická škola velmi nezřetelné hranice a dalo by se říci, že se jednalo spíše o vědu historicko-ekonomickou.


[editovat] Karl Marx (1818-1883) a Marxismus
Karl Marx studoval filosofii a práva na univerzitách v Bonnu a Berlíně. Po ukončení studia, začal kariéru radikalistického žurnalisty. V roce 1843 odešel kvůli problémům s pruskými úřady do Paříže. Spolu s přítelem, se kterým se zde seznámil Friedrichem Engelsem napsal „komunistický manifest“, který v budoucnu silně ovlivnil komunistické hnutí ve světě. Motto tohoto manifestu „Proletáři všech zemí, spojte se!“se stalo jakousi výzvou ke spojení dělnických spolků v mezinárodní dělnické hnutí. Marx byl také spoluzakladatelem mezinárodní Ligy komunistů. Opět měl potíže s úřady a tak odchází do Belgie, ale odtud znovu odešel roku 1849 do Londýna, kde se usadil. Zde díky Engelsově finanční podpoře vydal své životní dílo „Kapitál“. Druhý a třetí díly vydává Engels až po Marxově smrti.

Z pohledu Marxe spočíval problém společnosti v rozdělení do dvou tříd, vykořisťovatelé a vykořisťovaní, a v antagonismech mezi nimi. Marx viděl klíč k tomuto problému ve zrušení soukromého vlastnictví. Třída vlastníků výrobních prostředků (půdy, strojů, atp.), donutí třídu dělníků, aby pracovala, a tím je vykořisťuje. Podle Marxe tento systém vždy vrcholí revolucí a nastolením nové třídy vlastníků a nové třídy nevlastníků. Takto rozdělil společnost do 5 etap:

Kolektivistická společnost - V této etapě jsou si všichni rovni, společnost je prvobytně pospolná
Otrokářská společnost - V důsledku neolitické revoluce se společnost rozdělila na otrokáře (vykořisťovatelé) a otroky (vykořisťovaní), kteří jsou majetkem otrokáře.
Feudální společnost - Třída feudálů vykořisťuje třídu poddaných (nevolníků), kteří jsou připoutáni k půdě.
Kapitalistická společnost - Kapitalisté vykořisťují dělníky, i když ti nejsou jeho majetkem, ale námezdní silou.
Komunistická společnost
Komunistická společnost je pátou a podle Marxe poslední etapou. Komunistická společnost měla být ideální v tom, že zde budou zrušeny jednotlivé třídy, každý bude pracovat podle svých sil a nebude chudých ani bohatých, protože všechno bude všech.

Komunismus se v jistém slova smyslu podobal francouzskému socialismu. Karl Marx ovšem nazval francouzský socialismus utopickým a nevědeckým a dalo by se říci, že měl pravdu. Sám sice nedospěl ke správným závěrům, ale jeho metoda byla vědecká. K tomu přispělo hlavně to, že se pokusil o provedení důkladné anatomie kapitalismu a formuloval teorii jeho zániku. Od francouzských socialistů se Marx lišil ještě v jednom ohledu. Francouzští socialisté se nezabírali studiem a rozborem kapitalismu, a místo toho popisovali a promýšleli do posledních detailů své vize budoucnosti. Marx na rozdíl od nich popsal kapitalismus, ale v popisu budoucího komunistického řádu byl opatrný a omezil se pouze na tvrzení, že v něm nebude existovat soukromé vlastnictví a třída kapitalistů. Marx pro svůj program zvolil raději přívlastek „komunistický“, jelikož se domníval, že slovo „socialistický“ bylo francouzskými socialisty dokonale zdiskreditováno.

Marx se ovšem zmýlil, když předpovídal vývoj kapitalistické společnosti. Marx se domníval, že způsob kapitalistické výroby bude vyžadovat stále méně kvalifikovanou pracovní sílu. Na rozdíl od toho kapitalistická výroba žádá stále více kvalifikovanou práci. Marx si myslel, že k proletářské revoluci dojde v zemi, která je průmyslově nejvyspělejší a dělnická třída je proto nejvíce uvědomělá (tedy v Anglii). Ve skutečnosti však došlo k proletářské revoluci v zemi, kde byl kapitalismus teprve v počátcích, a dělnická třída tvořila minimum obyvatel, v Rusku. Marx se také mýlil, když tvrdil, že rozdíly mezi třídami se budou zvětšovat. Dnes stěží rozeznáme, kde začíná a kde končí ta, či ona třída.


[editovat] Seznam použité literatury
Holman, R. a kol.: Dějiny ekonomického myšlení. Praha, C. H. Beck, 1999
Sojka, M. a kol.: Dějiny ekonomických teorií. Praha, Karolinum, 2000

[editovat] Externí odkazy
  26.08.2009 01:01 trochu teorie
 
Historické souvislosti

Během 18. a 19. století udělala ekonomie značný pokrok. Do 18. století se jednalo o ekonomiku tzv. premoderní, která se později rozvinula v ekonomiku tzv. brzy moderní, do které patří například merkantilismus a kameralismus. V 18. století Adam Smith položil základy moderní ekonomiky, když sepsal dílo zvané „Bohatství národů“. Jednalo sice o soupis již dříve známých poznatků, ovšem i přes to je Adam Smith nazýván zakladatelem moderní ekonomiky.

Ekonomické teorie 18. a 19. století jsou většinou reakcí na ekonomickou teorii merkantilismu, první buržoazně ekonomickou teorii datující se od 16. století. Merkantilismus vychází z předpokladu, že prosperita národa závisí především na jeho kapitálových zdrojích, (množství drahých kovů) a na mezinárodním obchodu (převaha exportu nad importem), za tím účelem jsou zvyšována dovozní cla.

Merkantilismus je na počátku 18. století postupně vystřídán jinými teoriemi (například fyziokratismem) a ty jsou na přelomu 18. a 19. století nahrazeny klasickou politickou ekonomií. V 19. století přichází Karl Marx se svou teorií komunistické společnosti, která je beztřídní, kde si všichni mají být rovni, a všechno má být všech. Ovšem později ve 20. století je socialistická společnost (která má být cestou ke společnosti komunistické) ve většině případů znovu změněna ve společnost třídní.
  26.08.2009 00:51 Ivík
 
Ivan Langer: Reakce na nepřijatelná vyjádření předsedy ČSSD Jiřího Paroubka
14.08.2009, zpravy.ods.cz
publikováno: 14.08.2009




Pro nikoho nemůže být důvěryhodný politik, který jeden den cokoli populisticky nebo ublíženecky plácne a druhý den se na oko omluví, nebo svá slova zapře. Pokud navíc kandiduje na premiéra, je to červená karta pro celou stranu.

Jiří Paroubek se v poslední době prezentuje jako neodpovědný a hloupý politik. Před nedávnem v rozhovoru v Mladé frontě dnes přirovnal své trápení s novináři k utrpení lidí pronásledovaných fašistickým a komunistickým režimem. Včera podle novinářů jen tak mimochodem pronesl při své návštěvě Úřadu práce v Kutné hoře, že by "nezaměstnával lidi z jiných kultur", protože to ve výsledku vyvolává "etnické problémy".

Pro odpovědného politika v civilizované Evropě je vyjádření s tak silným rasistickým a xenofobním podtextem naprosto nepřijatelné. V České republice nesmí být místo pro xenofobii a rasismus. Při oficiálních jednáních na evropských či dokonce světových fórech by takové vyjádření znamenalo nejen ostudu jeho, ale diskvalifikaci celého státu.

Ještě P.S. pro Jiřího Paroubka:

Zaznamenal jsem Vaše prohlášení, ve kterém jste mne obvinil, že jsem do celé věci vstoupil. Je tomu tak. Vetřel jsem se coby muška na ono jednání na kutnohorském Úřadu práce a zlá slova jsem Vám našeptal, abych Vás očernil před voliči. Potom jsem rychle přeletěl do Prahy a v převlečení za editora vyvěsil Vaše slova na web.

Kde asi soudruzi z Lidového domu udělali chybu?

MUDr. Mgr. Ivan Langer, místopředseda ODS a poslanec PČR
  25.08.2009 08:58 Petr <armoir@seznam.cz>
 
Pane Langer,máte smůlu.Naštvanost lidí je tak velká,že volby nemůžete vyhrát.Doufám,že po volbách začnou soudy řešit průšvihy členů nejvyššího vedení ODS a někteří skončí v teplákách.
  25.08.2009 09:36 Petře,
 
zda vyhrají či nikoliv uvidíme po volbách, bohužel i někteří naštvaní lidé budou volit ODS (to sice nechápu, ale je to tak, nebo nepůjdou volit vůbec) se zdůvodněním, že "jsou všichni stejní".
  31.08.2009 09:43 x
 
To je právě škoda nevolit nikoho. Snažím se to každému taky vysvětlit, že je potřeba to někomu hodit. Otázka zní komu?Do modré krabice ani náhodou.Kalousek? :-) ani náhodou!!!ten bude dnes s tím a zítra s tím, viděli jsme sami-klasika.ČSSD - asi cesta nejmenšího odporu, ale se sebezapřením.Ještě pošilhávám po straně Věci veřejné, ale ještě jsem pořádně nečetl jejich program www.veciverejne.cz
  24.08.2009 09:26 aaa
 
Dvě věci co mě zaujali
1."05.08.2009 - Tomáš Chundela - Události a politika - str. 02
Mirek, Marek a Lucie
* Zápisník reportéra
Neobjednal jsem to ani nenatočil. Ale mohl jsem se k tomu dostat. Tak to nabízím.To jsou slova exšpiona Randáka, který přinesl tajně pořízenou nahrávku rozhovoru Marka Dalíka s Lucií Talmanovou v oblíbeném restaurantu po návratu z Itálie.
Dalík: Lucko, brzdi. Nabídnout Randákovi za fotky z dovči půl mega je fakt trochu moc.
Talmanová: Co je? Říkals – prachy neřeš.
Dalík: No to jsem ale nemyslel svoje. Tohle nikdo nezatáhne.
Talmanová: Určitě to nějak zařídíš, viď, Máro?
Dalík: Kde mám brát a nekrást? Talmanová: Tak to snad máš už dávno vyřešené.
Dalík: Hm. Tak aspoň příště řekni na dovolené včas o fotky mně.
Vždyť víš, že se Mirek beze mě ani... (není rozumět, do nahrávky zvoní Dimunův mobil).
Topolánkova partnerka autentičnost nahrávky nekomentuje, s médii se zásadně nebaví. Mluví jen s Mirkem a Markem. A ten se směje.
Foto popis|
O autorovi| Tomáš Chundela, editor MF DNES"

2." Jakub Kovář
Vážený pane Langre,...
1. Budete chtít být opět ministrem, až ODS drtivě vyhraje volby do PSP?
1. Ministrem vnitra bych byl znovu rád, protože jsem přesvědčen, že je třeba pokračovat v projektech, se kterými jsme započali. A rovněž se bojím, jak by Ministerstvo vnitra a policie mohli dopadnout v rukou sociální demokracie a úřadování pana ministra Peciny mne v tom jen utvrzuje... Ivan Langer"
Jen se nestačím divit
  25.08.2009 05:38 Petr
 
V téhle "demokratické" republice se už nedivím ničemu. Být o pár let mladší, tak zdrhám co nejdál. Nejlépe až na Nový Zéland.
  31.08.2009 09:44 x
 
Vysmívají se celém u národu do obličeje! :-(
Aj já být mladší, mažu odsaď co nejdál - absurdistán nevídaný :-(
  22.08.2009 20:20 XXX
 
názory na práci PČR http://www.novinky.cz/diskuse?id=176005&articleId=/krimi/177034- policie-zna-identitu-vrhacu-kameni-na-topolanka-slo-pry-o-akci-n a-objednavku.html§ionId=3