4 Ads 20/2007-59



ČESKÁ REPUBLIKA

R O Z S U D E K

J M É N E M R E P U B L I K Y

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Turkové a soudců JUDr. Dagmar Nygrínové a JUDr. Petra Průchy v právní věci žalobce: M. Č., zast. Mgr. Radimem Kubicou, advokátem, se sídlem O. Lysohorského 702, Frýdek - Místek, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 9. 2006, č. j. 12 Ca 118/2005 - 35,

takto:

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 14. 9. 2006, č. j. 12 Ca 118/2005 - 35, s e z r u š u j e a věc s e v r a c í tomuto soudu k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Rozhodnutím ze dne 17. 8. 2005, č. j. OSZ-19-88/SE-Dv-2005, žalovaný zamítl odvolání žalobce a potvrdil rozhodnutí ředitele odboru sociálního zabezpečení Ministerstva vnitra ze dne 1. 6. 2005, č. j. OSZ-126170/VO-Bu-2005, jímž byl žalobci od 1. 4. 2005 přiznán příspěvek za službu ve výši 8537 Kč měsíčně.

Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce žalobu, v níž namítal, že zákon České národní rady č. 186/1992 Sb., o služebním poměru příslušníků Policie České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o služebním poměru“), v § 114 garantuje, aby bylo policistovi vyplaceno odchodné podle výše posledního hrubého měsíčního příjmu. Zákon je normou vyšší právní síly, která může v sobě zahrnovat zákonné zmocnění pro orgány státní správy vydávat k provedení zákona normy nižší právní síly, které v žádném případě nesmí být v rozporu se zákonem samotným (čl. 78 a 79 Ústavy České republiky). Na základě § 121 zákona o služebním poměru, který zmocňuje Ministerstvo vnitra k vydání právního předpisu, jenž by v podrobnostech charakterizoval nároky související se skončením služebního poměru, byla vydána vyhláška Ministerstva vnitra č. 287/2002 Sb., která v § 76 definuje poslední měsíční hrubý služební příjem policisty způsobem, jenž zužuje finanční částku stanovenou jako hrubý měsíční služební příjem policisty v měsíci předcházejícím ukončení služebního poměru. Vyhláška se tak podle žalobce dostává do rozporu se zákonem, proto není možno podle vyhlášky postupovat a je nutno vycházet pouze ze zákona. V případě žalobce poslední služební hrubý měsíční příjem podle § 76 vyhlášky č. 287/2002 Sb. činil 28 455 Kč, avšak poslední služební hrubý měsíční příjem podle výplatní pásky, tedy v souladu s § 114 zákona o služebním poměru, činil 31 740 Kč. Pokud by byla vyhláška v souladu se zákonem, výpočet posledního hrubého měsíčního služebního příjmu by musel být stejný a nemohl by krátit nárok žalobce na příspěvek za službu. Nezákonnost napadeného rozhodnutí tak podle žalobce spočívá v tom, že bylo postupováno podle vyhlášky, která je v rozporu se zákonem, a byl mu přiznán nárok menší, než mu podle zákona náležel (příspěvek měl činit 9522 Kč měsíčně). Žalobce navrhl, aby bylo napadené rozhodnutí zrušeno a věc byla vrácena žalovanému k dalšímu řízení.

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 14. 9. 2006, č. j. 12 Ca 118/2005 - 35, žalobu zamítl a rozhodl dále, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. V odůvodnění rozsudku soud konstatoval, že § 117 odst. 2 zákona o služebním poměru žádným způsobem nedefinuje poslední hrubý měsíční příjem, ale definice tohoto pojmu je upravena až v § 76 vyhlášky č. 287/2002 Sb. Podle tohoto ustanovení jsou součástí posledního hrubého měsíčního služebního příjmu složky služebního příjmu stanovené pevnou měsíční výměrou a průměr měsíčního úhrnu dalších služebních příjmů, proměnlivých složek služebního příjmu a odměn, které náležely policistovi v kalendářním roce, jenž předcházel dni skončení služebního poměru. Zákon o služebním poměru ani vyhláška nestanoví, že by poslední hrubý měsíční služební příjem byl příjmem uvedeným na výplatní pásce za poslední kalendářní měsíc trvání služebního poměru. Soud po provedeném dokazování dospěl k závěru, že ze strany žalovaného nedošlo k pochybení a výpočet příspěvku za službu byl proveden správně v souladu s právními předpisy. Městský soud v Praze proto žalobu podle § 78 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), jako nedůvodnou zamítl.

Proti tomuto rozsudku podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) včas kasační stížnost z důvodu podle § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Namítal, že zákon o služebním poměru v § 114 garantuje, aby bylo policistovi vyplaceno odchodné podle výše posledního hrubého měsíčního příjmu. Jestliže § 76 vyhlášky č. 287/2002 Sb. definuje poslední hrubý měsíční služební příjem způsobem, který zužuje finanční částku stanovenou zákonem jako hrubý měsíční služební příjem policisty v měsíci předcházejícím ukončení služebního poměru, pak je toto ustanovení v rozporu se zákonem, proto není možno podle vyhlášky postupovat a je nutno vycházet pouze ze zákona. V případě stěžovatele poslední služební hrubý měsíční příjem podle § 76 vyhlášky č. 287/2002 Sb. činil 28 455 Kč, avšak poslední služební hrubý měsíční příjem podle výplatní pásky, tedy v souladu s § 114 zákona o služebním poměru, činil 31 740 Kč. Pokud by byla vyhláška v souladu se zákonem, výpočet posledního hrubého měsíčního služebního příjmu by musel být stejný a nemohl by krátit nárok stěžovatele na příspěvek za službu. Nezákonnost rozhodnutí žalovaného tak podle stěžovatele spočívá v tom, že bylo postupováno podle vyhlášky, která je v rozporu se zákonem, a byl mu přiznán nárok menší, než mu podle zákona náležel (příspěvek měl činit 9522 Kč měsíčně). Stěžovatel nesouhlasil se závěrem soudu, že § 117 odst. 2 zákona o služebním poměru nedefinuje poslední hrubý měsíční příjem a samotná definice je upravena v § 76 vyhlášky. Stěžovatel citoval předmětné ustanovení § 117 a konstatoval, že je jednoznačné a není třeba dále definovat zcela zřejmý výklad posledního hrubého měsíčního příjmu. K argumentu soudu, že zákon ani vyhláška nestanoví, že by poslední hrubý měsíční příjem byl příjmem uvedeným na výplatní pásce za poslední kalendářní měsíc trvání služebního poměru, stěžovatel namítl, že jiný výklad by byl z gramatického hlediska nepřijatelný. Stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.

Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že rozhodnutí Městského soudu v Praze považuje za správné, a navrhl, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl.

Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v souladu s § 109 odst. 2 a 3 s. ř. s. vázán rozsahem a důvody, které stěžovatel uplatnil ve své kasační stížnosti. Neshledal přitom vady podle § 109 odst. 3 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti. V kasační stížnosti se stěžovatel dovolává důvodu podle § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., podle kterého lze kasační stížnost podat z důvodu tvrzené nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení. Nesprávné právní posouzení spočívá buď v tom, že na správně zjištěný skutkový stav je aplikován nesprávný právní názor, popř. je sice aplikován správný právní názor, ale tento je nesprávně vyložen.

Z obsahu správního spisu Nejvyšší správní soud zjistil následující informace podstatné pro rozhodnutí o kasační stížnosti.

Dne 17. 3. 2005 podal stěžovatel žádost o příspěvek za službu od 1. 4. 2005 s tím, že jeho služební poměr skončil dne 31. 3. 2005. Rozhodnutím ředitele odboru sociálního zabezpečení Ministerstva vnitra ze dne 1. 6. 2005, č. j. OSZ-126170/VO-Bu-2005, byl stěžovateli ode dne 1. 4. 2005 přiznán příspěvek za službu ve výši 8537 Kč měsíčně. V odůvodnění se uvádí, že důvod skončení služebního poměru založil nárok na příspěvek za službu. Poslední hrubý měsíční služební příjem za měsíc březen 2005 činí 28 455 Kč, průměrný hrubý měsíční služební příjem za posledních 12 měsíců před skončením služebního poměru činí 26 008 Kč. Celková doba služba činí 20 roků. Příspěvek za službu podle právní úpravy ke dni skončení služebního poměru činí 30% posledního hrubého měsíčního služebního příjmu ve výši 28 455 Kč, tj. 8537 Kč.

Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel odvolání, které žalovaný rozhodnutím ze dne 17. 8. 2005, č. j. OSZ-19-88/SE-Dv-2005, zamítl a napadené rozhodnutí potvrdil. V odůvodnění uvedl, že zákon o služebním poměru nedefinuje poslední hrubý měsíční služební příjem, definice je upravena v § 76 vyhlášky č. 287/2002 Sb. Zákon ani vyhláška nestanoví, že by poslední hrubý měsíční služební příjem byl příjmem uvedeným na výplatní pásce za poslední kalendářní měsíc trvání služebního poměru. V takovém případě by policista, kterému v posledním kalendářním měsíci trvání služebního poměru nebyl vyplacen žádný služební příjem, neměl nárok na příspěvek za službu. Problém by nastal rovněž v případě výplaty poměrné části služebního příjmu za necelý kalendářní měsíc. Žalovaný konstatoval, že na výplatním lístku jsou uvedeny i náležitosti a plnění, které nejsou součástí služebního příjmu, například nemocenské, náhrady, kázeňské odměny, odměny za služební pohotovost nebo odměny z prostředků fondu kulturních a sociálních potřeb, a proto částka uvedená na výplatním lístku policisty za poslední kalendářní měsíc trvání služebního poměru nemůže být vyměřovacím základem pro příspěvek za službu. Ke stanovení podrobností o nárocích souvisejících se skončením služebního poměru je Ministerstvo vnitra zmocněno § 121 zákona o služebním poměru, proto byla vydána vyhláška č. 287/2002 Sb., která z uvedených důvodů není se zákonem v rozporu. Žalovaný uzavřel, že nedošlo k pochybení a výpočet příspěvku za službu byl proveden ve správné výši.

Na základě takto zjištěného skutkového stavu posoudil Nejvyšší správní soud jednotlivé kasační námitky a dospěl k závěru, že kasační stížnost je důvodná.

Nejvyšší správní soud předesílá, že stěžovatel uplatnil nárok na příspěvek za službu podle § 116 a násl. zákona o služebním poměru, proto není na místě jeho argumentace ustanovením § 114 téhož zákona a nárokem na odchodné.

Podle § 116 odst. 1 zákona o služebním poměru příspěvek za službu (dále jen „příspěvek“) náleží za podmínek dále uvedených policistovi, jehož služební poměr skončil uvolněním nebo propuštěním z některého z důvodů uvedených v § 106 odst. 1 písm. a), b), c) a odst. 2.

Podle § 117 odst. 1 téhož zákona příspěvek činí 20 % služebního příjmu, jestliže policista konal službu alespoň po dobu deseti roků. Za každý další ukončený rok této služby se příspěvek zvyšuje o 1 % služebního příjmu. Podle odst. 2 tohoto ustanovení se příspěvek vyměřuje z posledního hrubého měsíčního služebního příjmu policisty před skončením služebního poměru nebo, jestliže je to pro něj výhodnější, z jeho průměrného hrubého měsíčního služebního příjmu za posledních 12 měsíců před skončením služebního poměru.

Podle § 121 zákona o služebním poměru Ministerstvo (vnitra, pozn. soudu) stanoví obecně závazným právním předpisem podrobnosti o nárocích souvisejících se skončením služebního poměru.

Podle § 76 vyhlášky Ministerstva vnitra č. 287/2002 Sb., kterou se upravují některé podrobnosti služebního poměru příslušníků Policie České republiky, ve znění pozdějších předpisů, posledním hrubým měsíčním služebním příjmem policisty je služební příjem, který mu náležel před skončením služebního poměru v rozsahu složek služebního příjmu stanovených pevnou měsíční výměrou. Do posledního hrubého měsíčního služebního příjmu se započítává průměrný měsíční úhrn jeho proměnlivých složek a odměn, které náležely policistovi v kalendářním roce, jenž předcházel dni skončení jeho služebního poměru. Skončí-li služební poměr policisty posledním dnem kalendářního roku, zjišťuje se měsíční průměr proměnlivých složek služebního příjmu a odměn z tohoto kalendářního roku.

Mezi účastníky řízení není sporu o tom, že stěžovateli vznikl nárok na příspěvek za službu, který v jeho případě činí 30% služebního příjmu. Předmětem posouzení Nejvyššího správního soudu tak zůstává pouze otázka, zda v případě stěžovatele při určování výše příspěvku za službu aplikovat vyhlášku č. 287/2002 Sb., či nikoliv. Stěžovatel k tomu poukazoval na Ústavu České republiky, podle jejíhož čl. 95 odst. 1 je soudce při rozhodování vázán zákonem a mezinárodní smlouvou, která je součástí právního řádu; je oprávněn posoudit soulad jiného právního předpisu se zákonem nebo s takovou mezinárodní smlouvou.

Podle nálezu Ústavního soudu ze dne 4. 10. 2006, sp. zn. III. ÚS 269/05, ustanovení věty obsažené v čl. 95 odst. 1 Ústavy za středníkem nese následující smysl: Soudce obecného soudu při použití „jiného právního předpisu“ opravňuje přezkoumat jeho soulad se zákonem, a to s právními účinky inter partes a nikoli erga omnes. Smyslem tohoto přezkumu není kontrola norem, soud tedy nerozhoduje o neplatnosti „jiného právního předpisu“, rozhoduje toliko o jeho neaplikovatelnosti v dané věci. Nejde tedy ani o paralelu k systémům dekoncentrovaného (difúzního) ústavního soudnictví v omezeném segmentu, jelikož závěr obecného soudu o neaplikovatelnosti „jiného právního předpisu“ není v českém právním řádu právním precedentem. Vázanost soudce zákonem dle čl. 95 odst. 1 Ústavy ve spojení s čl. 1 Ústavy tudíž z pohledu čl. 95 odst. 1 Ústavy, věty za středníkem, znamená oprávnění soudu neaplikovat „jiný právní předpis“, je-li soudem považován za rozporný se zákonem. A contrario z uvedených ústavních ustanovení ale vyplývá, že v případě, nekonstatuje-li obecný soud nesoulad „jiného právního předpisu se zákonem“, je jím vázán.

V nálezu ze dne 11. 3. 2003, sp. zn. I. ÚS 276/01, Ústavní soud vyslovil, že v řadě svých rozhodnutí Ústavní soud zformuloval hlediska posuzování ústavnosti zmocňovacích zákonných ustanovení, a od nich se odvíjejících hledisek posuzování souladu „jiných právních předpisů“ se zákony. Dle nálezů sp. zn. Pl. ÚS 17/95 a Pl. ÚS 43/97 „jiný právní předpis“ nemůže vybočit ze zákonných mezí - nemůže tedy být praeter legem, jinak řečeno, musí se držet v mezích zákona, které jsou buď vymezeny výslovně anebo vyplývají ze smyslu a účelu zákona. Dle nálezu sp. zn. Pl. ÚS 45/2000 ústavní vymezení odvozené normotvorby exekutivy spočívá na následujících zásadách: „Jiný právní předpis“ musí být vydán oprávněným subjektem, nemůže zasahovat do věcí vyhrazených zákonu (nemůže tedy stanovit primární práva a povinnosti), musí být zřejmá vůle zákonodárce k úpravě nad zákonný standard (musí být tedy otevřen prostor pro sféru „jiného právního předpisu“).

Podle čl. 79 odst. 3 Ústavy České republiky ministerstva, jiné správní úřady a orgány územní samosprávy mohou na základě a v mezích zákona vydávat právní předpisy, jsou-li k tomu zákonem zmocněny.

Nejvyšší správní soud ve shodě se závěry vyslovenými v usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 5. 2004, č. j. 6 A 100/2002 - 74, publikovaném ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod č. 449/2005, podotýká, že vyhláška jsouc podzákonným právním předpisem musí být - jak ukládá Ústava České republiky - vydána „na základě a v mezích“ zákona (secundum et intra legem). Tyto principy vyvěrající z podstaty dělby moci znamenají, že exekutiva nejenže nesmí bez výslovného dovolení zákonodárce stanovit nic dalšího či nového o právních vztazích nebo jiné materii upravené zákonem, ať již shledaná mezera v zákoně se stala nedopatřením nebo záměrně (zákaz úpravy praeter legem), ale i tam, kde je výslovně dovoleno výkonné moci vydat k provedení zákona podzákonný právní předpis, může být provedeno jenom to, co zákonodárce výslovně označil (zpravidla výčtem jednotlivých zákonných ustanovení shrnutých v ustanoveních zmocňovacích, anebo přímo v jednotlivých ustanoveních zákona, někdy oběma způsoby současně), a nic jiného; konečně podzákonný právní předpis zejména nesmí zákonu odporovat, nesmí jít contra legem.

Právní život však nezřídka přináší situace, kdy dojde k vydání podzákonného právního předpisu, který (nebo častěji některá jeho ustanovení) se neopírá o výslovné zákonné zmocnění, nebo takové zmocnění překračuje, anebo úprava jde „nad zákon“ (vyhláškou je upraveno něco, co by vyžadovalo zákonnou úpravu, která však chybí) nebo proti němu (vyhláška např. upraví podrobnosti při plnění povinnosti, o které zákon vůbec nemluví a nelze ji z něj dovodit, případně takovou povinnost vyhláška sama stanoví, resp. vyhláška odpírá, oslabuje či podmiňuje subjektivní oprávnění, aniž by to zákon umožňoval).

V situacích právě naznačených, tedy tam, kde se dostává do rozporu zákon s podzákonným právním předpisem, je postavení soudce výjimečné v tom, že soudce (na rozdíl od orgánu exekutivy) je vázán pouze zákonem. Jen on je oprávněn podzákonný právní předpis v takovém případě nerespektovat (čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky) a použít pouze zákon. Nejde o abstraktní přezkoumání zákonnosti podzákonného předpisu a jeho zrušení, o čemž se zatím vedou úvahy jen de lege ferenda (provedení čl. 87 odst. 3 Ústavy České republiky), ale posouzení jeho aplikovatelnosti se závazností pro projednávanou věc.

Důsledek zjištěného rozporu zákona a podzákonného právního předpisu vydaného k jeho provedení je tu jasný: soud nejenže nemusí takový předpis (nebo jeho jednotlivé ustanovení) použít, ale použít je ani nesmí; aplikuje pouze zákon a v důvodech svého rozhodnutí vyloží, proč považoval podzákonný právní předpis za jsoucí v rozporu se zákonem.

Nejvyšší správní soud proto nejprve posoudil ustanovení § 117 odst. 2 zákona o služebním poměru a shledal, že obsahuje poměrně jednoznačnou definici výpočtového základu pro určení výše příspěvku za službu. Jedná se o poslední hrubý měsíční služební příjem policisty před skončením služebního poměru, nebo o průměrný hrubý měsíční služební příjem policisty za posledních 12 měsíců před skončením služebního poměru, je-li to pro žadatele výhodnější.

Gramatický i logický výklad citovaného ustanovení vede podle názoru Nejvyššího správního soudu k jednoznačnému závěru, poslední měsíční příjem policisty není součtem průměrů určitých složek příjmů, jak stanoví zmíněná vyhláška, ale skutečným příjmem žadatele o příspěvek za službu v měsíci předcházejícím skončení služebního poměru. Pokud zákon na jedné straně počítá s průměrným příjmem za určité období a na druhé straně s příjmem posledním, je zcela evidentní, že poslední příjem nemůže být průměrem dřívějších příjmů, neboť tím by se stíraly rozdíly mezi oběma výpočtovými základy a volba pro žadatele výhodnější varianty by ztratila smysl. Stejně tak se jeví nelogickým, aby zákonné označení „poslední příjem“ v sobě skrývalo průměr některých složek příjmu za uplynulé měsíce, když poslední měsíční příjem nade vší pochybnost znamená příjem za poslední měsíc před skončením služebního poměru.

Stanovil-li zákon o služebním poměru jednoznačný základ, od něhož se odvíjí výše příspěvku za službu, garantuje tím všem svým adresátům určitý minimální standard. Nejvyšší správní soud má za to, že tento garantovaný standard může být formou podzákonného předpisu navýšen, nikoliv však snížen. Podzákonný právní předpis totiž může podrobněji upravit určitou problematiku, nesmí ovšem vybočit z mezí daných zákonem, případně jeho smyslem a účelem. V tomto kontextu je nutné vykládat i zmocňovací ustanovení § 121 zákona o služebním poměru, které opravňovalo Ministerstvo vnitra k vydání zpřesňující vyhlášky, nikoliv k omezení zákonem určených nároků žadatelů o příspěvek za službu.

Nejvyšší správní soud si je vědom toho, že smyslem ustanovení § 76 zmíněné vyhlášky bylo omezení nahodilých výkyvů v příjmech policisty a zohlednění stavu a podmínek, za nichž policista pracoval v delším předcházejícím období, což ovšem v některých případech přináší nepřípustné omezování nároků policistů oproti situaci, kdy by tato vyhláška nebyla vydána. Ostatně nahodilé výkyvy příjmů vyrovnává a dlouhodobý pohled na výkonnost policisty přináší druhá zákonem stanovená varianta základu pro vyměření příspěvku za službu, a to průměrný hrubý měsíční služební příjem policisty za posledních 12 měsíců před skončením služebního poměru.

Za dané procesní situace, přináší-li výpočet příspěvku za službu podle § 76 vyhlášky č. 287/2002 Sb. žadateli o tuto dávku horší výsledek, než by mu přinesl výpočet příspěvku provedený pouze v intencích zákona, považuje Nejvyšší správní soud toto ustanovení zmíněné vyhlášky za rozporné se zákonem. Podle názoru Nejvyššího správního soudu tedy ustanovení § 76 vyhlášky Ministerstva vnitra č. 287/2002 Sb. nelze použít, pokud by jeho aplikace vedla ke zhoršení postavení žadatele o příspěvek za službu.

S ohledem na tyto skutečnosti musí žalovaný v řízení o žádosti o příspěvek za službu nejprve zjistit a porovnat, zda je pro žadatele nejvýhodnější vyměření příspěvku z posledního hrubého měsíčního služebního příjmu policisty před skončením služebního poměru, z průměrného hrubého měsíčního služebního příjmu za posledních 12 měsíců před skončením služebního poměru, nebo z výpočtového základu určeného podle § 76 vyhlášky č. 287/2002 Sb.

Bude-li nejvýhodnější první varianta, žalovaný nesmí pro rozpor se zákonem ustanovení § 76 vyhlášky č. 287/2002 Sb. aplikovat a musí rozhodnout toliko na základě zákona.

Argumentaci žalovaného v odůvodnění jeho rozhodnutí, jejíž část převzal i Městský soud v Praze, považuje Nejvyšší správní soud za absurdní. Pokud totiž policistovi v posledním měsíci trvání služebního poměru nebyl vyplacen žádný příjem, bude mu příspěvek za službu vyměřen z příjmu průměrného, jak předpokládá zákon, a nelze proto namítat, že by v takovém případě neměl policista na tento příspěvek nárok.

Pokud žalovaný dále tvrdí, že na výplatní pásce (výplatním lístku) jsou kromě služebního příjmu i jiné náležitosti, které součástí služebního příjmu nejsou, Nejvyšší správní soud podotýká, že v takové situaci by poslední hrubý měsíční služební příjem policisty neodpovídal výsledné částce uvedené na výplatní pásce. To ovšem zřejmě není případ stěžovatele, který konstantně tvrdí, že jeho poslední hrubý měsíční služební příjem podle výplatní pásky činil 31 740 Kč a tato částka byla uvedena i v potvrzení o jeho příjmech.

V projednávané věci potvrdila Policie České republiky, Správa Severomoravského kraje stěžovateli hrubý měsíční služební příjem za měsíc březen 2005 ve výši 31 740 Kč, což je více, než jeho průměrný hrubý měsíční příjem za posledních 12 měsíců (26 008 Kč) i než výpočtový základ určený podle § 76 vyhlášky č. 287/2002 Sb. (28 455 Kč). Uvedená čísla jednoznačně potvrzují názor stěžovatele o tom, že v jeho případě se zmíněná vyhláška dostává do rozporu se zákonem, neboť její aplikace stěžovatele poškozuje. V souladu s ustanovením čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky a citovanou judikaturou Ústavního soudu proto Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že v dané věci nelze tuto vyhlášku aplikovat.

Z výše uvedeného je zřejmé, že Městský soud v Praze pochybil, když vycházeje z chybné argumentace žalovaného nesprávně posoudil stěžejní právní otázku a shledal, že předmětnou vyhlášku lze v daném případě aplikovat, což Nejvyšší správní soud nesdílí.

Nejvyšší správní soud uzavírá, že kasační důvod podle § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. byl prokázán, napadený rozsudek Městského soudu v Praze č. j. 12 Ca 118/2005 - 35, ze dne 14. 9. 2006, je nezákonný, a proto jej Nejvyšší správní soud podle § 110 odst. 1 s. ř. s. zrušil a věc vrátil Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.

Podle § 110 odst. 3 s. ř. s. zruší-li Nejvyšší správní soud rozhodnutí krajského soudu a vrátí-li mu věc k dalšímu řízení, je krajský soud vázán právním názorem vysloveným Nejvyšším správním soudem ve zrušovacím rozhodnutí. Na Městském soudu v Praze tedy nyní bude, aby napadené správní rozhodnutí zrušil, věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení a uložil mu, aby postupoval a rozhodl v souladu s výše uvedenými závěry.

V novém rozhodnutí ve věci Městský soud v Praze rozhodne i o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti podle § 110 odst. 2 s. ř. s.

Poučení: Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 26. srpna 2008

JUDr. Marie Turková

předsedkyně senátu

A běž domů Ivane,dneska jsem se zase zasmál.Tebe mají fakt ráááádi íčko,už i malé dítě ví,co znamená íčko,kámoš mrázka.

Jágr volí modrou....hoši děkujem...psali novinky.cz :)

http://www.novinky.cz/domaci/201204-politici-bleskove-vyuzili-us pech-hokejistu.html

Kdo je statutárním orgánem
Nejprve si vysvětlíme pojem statutární orgán. Obchodní zákoník stanoví, že právnická osoba jedná prostřednictvím statutárního orgánu, obecné vymezení pojmu však neupravuje. Toto vymezení nalezneme v ustanovení občanského zákoníku, které pojednává o statutárním orgánu jako o tom, kdo je oprávněn činit právní úkony právnické osoby neomezeně ve všech věcech na základě smlouvy o zřízení právnické osoby, zakládací listiny nebo zákona. Omezit jednatelské oprávnění lze, ale jen v rámci vnitřního uspořádání právnické osoby, vůči třetím osobám je takovéto omezení neúčinné. Ustanovení Obchodního zákoníku pak pro jednotlivé obchodní společnosti a družstvo upravují a určují konkrétní statutární orgán.(viz níže), od těchto ustanovení se nelze nijak odchýlit, pokud to konkrétní ustanovení výslovně neumožňuje.

Právnická osoba si může stanovit, zda budou členové jejího statutárního orgánu jednat samostatně nebo společně (s tím je také spojená odpovědnost – kolektivní či individuální).

Statutární orgán právnické osoby je oprávněn za ní jednat bez ohledu na to, zda je již zapsán v obchodním rejstříku. V praxi je však dobré v tomto případě od statutárního zástupce vyžadovat důkaz jeho jednatelského oprávnění (usnesení orgánu oprávněného ke zvolení statutárního orgánu).

Vztah mezi společností a statutárním orgánem se řídí ustanoveními o mandátní smlouvě (důležité je zejména přiměřené použití ustanoveních o povinnostech mandatáře a jeho odpovědnosti), pokud není vztah upraven zvláštní smlouvou – smlouvou o výkonu funkce, která musí mít písemnou formu a musí být schválena valnou hromadou nebo písemně všemi společníky ručícími za závazky společnosti neomezeně.

Vztah mezi statutárním orgánem a společností není v žádném případě pracovněprávní, není přípustné, aby v pracovněprávním vztahu vykonával činnost, která jinak patří pod obchodní vedení společnosti. V případě, že statutární orgán vykonává některou z vedoucích funkcí ve společnosti na základě pracovněprávního vztahu, měli by vnitřní předpisy společnosti přesně vymezit, jaké činnosti spadají pod obchodní vedení společnosti a jaké pod výkon pracovněprávního vztahu. Závazek z výkonu funkce statutárního orgánu je osobní povahy, v této souvislosti tedy není možné nechat se někým zastoupit…

Stručné shrnutí základním znaků mandátní smlouvy, zejména pak práv a povinností mandanta a mandatáře:
Mandátní smlouvou se zavazuje mandatář, že pro mandanta na jeho účet zařídí za úplatu určitou obchodní záležitost uskutečněním právních úkonů jménem mandanta nebo uskutečněním jiné činnosti, a mandant se zavazuje zaplatit mu za to úplatu. Forma této smlouvy není předepsána, z hlediska právní jistoty je ale lepší uzavřít smlouvu v písemné formě.

Náležitosti mandátní smlouvy jsou:

označení stran
úprava obchodní záležitosti = právní úkony / jménem mandanta; písemná plná moc, jinak by byl mandatář zavázán sám; faktické úkony
úplatnost – nárok na úplatu má mandatář v okamžiku, kdy mandatář řádně vykoná činnost bez ohledu na to, jestli činnost přinesla nebo nepřinesla výsledek
v případě, že není odměna smluvena – odměna obvyklá v době uzavření smlouvy za podobnou činnost + eventuelně náhrada nákladů
Povinnosti mandatáře:

Postupovat při zařizování záležitosti s odbornou péčí. Předpokládá se kvalifikace mandatáře (neodborný výkon je porušením povinnosti mandatáře, i kdyby byl subjektivně maximálním výkonem).
Činnost, k níž se mandatář zavázal, je povinen uskutečňovat podle pokynů mandanta a v souladu s jeho zájmy, které mandatář zná nebo musí znát. Mandatář je povinen oznámit mandantovi všechny okolnosti, které zjistil při zařizování záležitosti a jež mohou mít vliv na změnu pokynů mandanta.
Od pokynů mandanta se může mandatář odchýlit, jen je-li to naléhavé nezbytné v zájmu mandanta a mandatář nemůže včas obdržet jeho souhlas. Ani v těchto případech se však mandatář nesmí od pokynů odchýlit, jestliže je to zakázáno smlouvou nebo mandantem.
Zařizovat záležitost osobně, jen jestliže to stanoví smlouva. Poruší-li tuto povinnost, odpovídá za škodu tím způsobenou mandantovi. Mandant je povinen předat včas mandatáři věci a informace, jež jsou nutné k zařízení záležitosti, pokud z jejich povahy nevyplývá, že je má obstarat mandatář.
Informační povinnost mandatáře (informovat o skutečnostech, které mohou mít vliv na změnu pokynů mandanta bez odkladu).
Předávat bez zbytečného odkladu mandantovi věci, které za něho převzal při vyřizování záležitosti.
Mandatář odpovídá za škodu na věcech převzatých od mandanta k zařízení záležitosti a na věcech převzatých při jejím zařizování od třetích osob, ledaže tuto škodu nemohl odvrátit ani při vynaložení odborné péče. Tyto věci je mandatář povinen dát včas pojistit, jen když to stanoví smlouva nebo když jej mandant o to požádá, a to na účet mandanta.
Povinnosti mandanta:

Předat mandatáři včas věci nutné k zařízení záležitosti.
Předat mandatáři včas informace nutné k zařízení záležitosti.
Vyžaduje-li zařízení záležitosti uskutečnění právních úkonů jménem mandanta, je mandant povinen vystavit včas mandatáři písemně potřebnou plnou moc.
Není-li výše úplaty ve smlouvě stanovena, je mandant povinen zaplatit mandatáři úplatu, která je obvyklá v době uzavření smlouvy za činnost obdobnou činnosti, kterou mandatář uskutečnil při zařízení záležitosti.
Mandant je povinen uhradit mandatáři náklady, které mandatář nutně nebo účelně vynaložil při plnění svého závazku, ledaže z jejich povahy vyplývá, že jsou již zahrnuty v úplatě.
Zánik závazku plynoucího z mandátní smlouvy:

dohodou
závazek mandatáře zaniká jeho smrtí, je-li fyzickou osobou, nebo jeho zánikem, je-li právnickou osobou.
výpověď:
Mandatář může smlouvu vypovědět s účinností ke konci kalendářního měsíce následujícího po měsíci, v němž byla výpověď doručena mandantovi, nevyplývá-li z výpovědi doba pozdější.
Mandant může smlouvu kdykoli částečně nebo v celém rozsahu vypovědět. Od účinnosti výpovědi je mandatář povinen nepokračovat v činnosti, na kterou se výpověď vztahuje. Je však povinen mandanta upozornit na opatření potřebná k tomu, aby se zabránilo vzniku škody bezprostředně hrozící mandantovi nedokončením činnosti související se zařizováním záležitosti.
Zánik funkce statutárního orgánu
Funkce statutárního orgánu zaniká jeho odstoupením či odvoláním. Odstoupení z funkce musí statutární zástupce oznámit orgánu, který ho zvolil nebo jmenoval, nebo jehož je členem. Odstoupení je pak účinné jeho projednáním takovým orgánem na nejbližším možném zasedání poté, co se o odstoupení dozvěděl. Jestliže statutární orgán oznámí své odstoupení na zasedání příslušného orgánu, končí výkon funkce uplynutím dvou měsíců od zasedání nebo jiným dnem orgánem určeným.

zpět na začátek

Právní úprava statutárního orgánu jednotlivých společností, jeho povinností vůči společnosti
Veřejná obchodní společnost (dále jen v.o.s.)
Statutárním orgánem v.o.s. jsou všichni společníci. Společníci ručí za závazky společnosti veškerým svým majetkem společně a nerozdílně. Společenská smlouva může stanovit, že statutárním orgánem v.o.s. jsou jen někteří z nich nebo jeden společník, že jedná každý z nich společně s ostatními nebo samostatně.

Pokud společník ze své funkce odstoupí, je povinen vykonat všechna opatření, která nesnesou odkladu a musí zajistit doručení odstoupení společnosti i všem ostatním společníkům. Jeho funkce pak zaniká uplynutím jednoho měsíce a v případě, že byl jediným statutárním orgánem ve společnosti, stávají se statutárním orgánem všichni ostatní společníci. Zákon bohužel neřeší, zda společník, který již dříve funkci vypověděl, ji vykonává po výpovědi dalšího společníka znovu.

Společník je povinen plnit své povinnosti s péčí řádného hospodáře. Bez svolení ostatních společníků nesmí společník podnikat v předmětu podnikání společnosti, a to ani ve prospěch jiných osob, ani zprostředkovávat obchody společnosti pro jiného. Nemůže být ani statutárním nebo jiným orgánem nebo členem orgánu společnosti s obdobným předmětem podnikání, pokud společenská smlouva neupravuje tento zákaz konkurence jinak.

Komanditní společnost (dále jen k.s.)
Statutárním orgánem k.s. jsou komplementáři, kteří za společnost jednají samostatně, pokud společenská smlouva nestanoví něco jiného. Komplementáři ručí za závazky společnosti celým svým majetkem.

Společnost s ručením omezeným (dále jen s.r.o.)
Statutárním orgánem s.r.o. je jeden nebo více jednatelů, každý z nich má právo jednat za společnost samostatně, nestanoví-li společenská smlouva nebo stanovy něco jiného. Společenská smlouva, stanovy nebo valná hromada mohou jednatelovo oprávnění omezit, ve vztahu k třetím osobám to však nemá žádný vliv. Pokud jednatel takovéto omezení poruší, právní úkon je platný a jednatel bude za porušení odpovídat jako při porušení povinností z mandátní smlouvy (viz výše).

Jednatelem může být pouze fyzická osoba. Jak již bylo výše řečeno, jednatelem může být i zaměstnanec společnosti, ale pouze za podmínky, že s ním společnost uzavřela pracovní smlouvu na jiný druh práce než na výkon funkce jednatele.

Jednatel vedle toho, že jedná jménem společnosti (ve vztahu k třetím osobám) také rozhoduje o obchodním vedení společnosti. Pod obchodním vedením rozumíme řízení společnosti, organizování a řízení její podnikatelské činnosti, podnikatelských záměrů. Je to společenská smlouva (popř. stanovy), co by měla vymezit konkrétní práva a povinnosti při obchodním vedení společnosti.

Jednatel má dále povinnost zajistit řádné vedení předepsané evidence a účetnictví (jsou za něj společnosti odpovědní), vést seznam společníků (přezkoumávat, zda nenastaly podmínky pro provedení změny v seznamu společníků, pokud ano, uložit provedení změny) a informovat společníky o záležitostech společnosti. Jednatel se odpovědnosti za škodu, za případné porušení této povinnosti zprostí tím, že prokáže zajištění vedení předepsané evidence a účetnictví v potřebném rozsahu kvalifikovanou osobou, které vytvořil pro výkon funkce potřebné podmínky (součinnost atd.). Za takovou škodu pak zodpovídají právě ty osoby, které se při vedení účetnictví pochybení dopustily.

Další závažnou povinnost jednatelů (obecně statutárního orgánu společnosti) stanoví § 3 zákona o konkurzu a vyrovnání, a to povinnost podat návrh na prohlášení konkurzu (u společnosti, která je v úpadku, tj. splatné závazky jsou vyšší než majetek společnosti nebo u předlužené společnosti v likvidaci). Poruší-li jednatel-é tuto povinnost, odpovídá všem věřitelům společnosti společně a nerozdílně s ostatními jednateli za škodu, která jim nesplněním této povinnosti vznikne. Odpovědnosti za škodu se může jednatel zprostit prokázáním toho, že škodu nezavinil. Po prohlášení konkurzu je jednatel do 30 dnů povinen odevzdat správci konkurzní podstaty seznam majetku a závazků společnosti (seznam dlužníků a věřitelů společnosti).

Od 1. ledna 2008 nabývá účinnosti nový zákon o úpadku a způsobech jeho řešení („insolvenční zákon“). Podle jeho ustanovení § 98 odst. 2 je statutární orgán společnosti povinen podat tzv.insolvenční návrh bez zbytečného odkladu poté, co se dozvěděl nebo při náležité pečlivosti měl dozvědět o svém úpadku. Tuto povinnost má i tehdy, byl-li pravomocně zastaven výkon rozhodnutí prodejem jeho podniku nebo exekuce podle občanského soudního řádu proto, že cena majetku náležejícího k podniku nepřevyšuje výši závazků náležejících k podniku; to neplatí, má-li dlužník ještě jiný podnik. Podle §210 insolvenčního zákona je statutární orgán povinen poskytnout insolvenčnímu správci nebo předběžnému správci při zjišťování majetkové podstaty všestrannou součinnost, zejména dbát pokynů insolvenčního správce nebo předběžného správce.

Nesplnění výše uvedené povinnosti pro jednatele může znamenat, že se dopustil trestného činu „porušení povinnosti v insolvenčním řízení“ a hrozí mu trest odnětí svobody na šest měsíců až tři roky, v lepším případě zákaz činnosti či peněžitý trest.

Jednatel musí jednat s péčí řádného hospodáře, zachovávat mlčenlivost o důvěrných informacích a skutečnostech společnosti, pokud by došlo k jejich prozrazení, odpovídal by společnosti za škodu tím způsobenou. Jednatel nese důkazní břemeno v případném sporu o tom, zda jednal při vyřizování záležitostí společnosti s péčí řádného hospodáře.

Jednatelé, kteří společnosti způsobili škodu porušením svých právních povinností, za ní odpovídají společně a nerozdílně. Smlouva mezi jednatelem a společností nebo stanovy, které by odpovědnost jednatele vylučovaly nebo snižovaly, by byly neplatné.

Jednatelé také ručí za závazky společnosti společně a nerozdílně, jestliže odpovědný jednatel škodu neuhradil a věřitelé nemohou dosáhnout uspokojení své pohledávky z majetku společnosti (pro platební neschopnost nebo pro zastavení plateb). Rozsah ručení je omezen rozsahem povinností jednatelů k náhradě škody.

Zákaz konkurence
Pro jednatele (a stejně tak pro statutární orgány jiných forem společností) platí zákaz konkurence. Znamená to, že pokud společenská smlouva nebo stanovy neurčují nějaká další omezení, jednatelé nesmí podnikat v oboru stejném nebo obdobném jako je podnikání společnosti ani vstupovat s takovou společností, která podniká ve stejném nebo obdobném oboru do obchodních vztahů.

Jednatelé nesmí ani zprostředkovávat nebo obstarávat pro jiné osoby obchody společnosti (nemožnost uzavření smlouvy mandátní, komisionářské a ostatních smluv obstaravatelského typu). Nesmí být společníkem v.o.s nebo komplementářem k.s., a nesmí také konkurovat společnosti, ve které je jednatelem prostřednictvím ovládané osoby (společnost, na jejímž řízení nebo provozování má rozhodující vliv jiná osoba-mateřská společnost). Rozsah zákazu konkurence stanovený zákonem nelze společenskou smlouvou ani stanovami zúžit.

Jednatelé nesmí vykonávat činnost jako statutární orgán nebo člen statutárního nebo jiného orgánu jiné právnické osoby se stejným nebo obdobným předmětem podnikání.

Poruší-li obecně osoba-statutární orgán společnosti zákaz konkurence, má od ní společnost právo požadovat, aby jí vydala prospěch z obchodu, při kterém porušila zákaz konkurence anebo aby na společnost převedla tomu odpovídající práva. Společnost tak musí učinit do tří měsíců ode dne, kdy se o této skutečnosti dozvěděla, nejpozději do jednoho roku ode dne, kdy byl osobou zákaz konkurence porušen.

Odpovědnost za škodu vzniklou porušením zákazu konkurence se řídí základními ustanoveními o odpovědnosti podle obchodního zákoníku (viz níže).

Porušení zákazu konkurence může být taktéž skutkovou podstatou trestného činu – zneužívání informací v obchodním styku. Dopustí se ho ten, kdo se jako pracovník, člen orgánu, společník nebo účastník na podnikání dvou nebo více podniků se stejným nebo obdobným předmětem podnikání v úmyslu opatřit sobě nebo jinému výhodu nebo prospěch uzavře nebo dá popud k uzavření smlouvy na úkor jedné nebo více z nich. Od výše takto získané částky se pak odvíjí výše trestu. Nejvyšší možný trest je až 12 let odnětí svobody (za získaný prospěch 5 miliónů a více).

Akciová společnost (dále jen „a.s.“)
Statutárním orgánem a.s. je představenstvo, které rozhoduje o záležitostech společnosti, pokud nejsou některé z nich svěřeny do působnosti valné hromady nebo dozorčí rady. Za společnost jedná každý člen představenstva samostatně, nestanoví-li stanovy něco jiného. Stanovy společnosti, rozhodnutí valné hromady nebo dozorčí rady mohou omezit právo představenstva jednat jménem společnosti, avšak tato omezení nejsou účinná vůči třetím osobám. Stanovy mohou například stanovit, že jsou k jednání za společnost oprávněni nejméně dva členové představenstva a že jedním z těchto členů musí být předseda nebo místopředseda.

V akciových společnostech je obvyklé, že představenstvo přenese část výkonu své působnosti na ředitele nebo jiného zaměstnance společnosti. Takový zaměstnanec se nestává statutárním orgánem, jedná za společnost pouze jako její zástupce.

Představenstvo a.s. zabezpečuje obchodní vedení společnosti a řádné vedení účetnictví – předkládá valné hromadě ke schválení účetní závěrku. Představenstvo také svolává valnou hromadu bez zbytečného odkladu v případě, že se dozví o celkové ztrátě společnosti takové výše, že při jejím uhrazení z možných zdrojů společnosti by neuhrazená ztráta dosáhla poloviny základního kapitálu.

Představenstvo se řídí zásadami a pokyny schválenými valnou hromadou, jejich porušení nemá vliv na jednání se třetími osobami. Členové představenstva jsou povinni vykonávat svou funkci s péčí řádného hospodáře, zachovávat mlčenlivost o důvěrných informacích a skutečnostech, jejichž prozrazení by mohlo společnosti způsobit škodu (člen nese o tom důkazní břemeno v případě sporu, zdali tak opravdu jednal). Při rozhodování v představenstvu by měl každý člen protěžovat zájmy společnosti nad zájmy akcionáře.

Při způsobení škody členy představenstva platí, že za ni odpovídají společně a nerozdílně. Členové představenstva ručí za závazky společnosti společně a nerozdílně, jestliže odpovědný člen představenstva škodu neuhradil a věřitelé nemohou dosáhnout uspokojení své pohledávky z majetku společnosti. Smlouva nebo ustanovení stanov, které zbavují členy představenstva odpovědnosti, jsou neplatné. Členové představenstva odpovídají za škodu, kterou způsobili společnosti plněním pokynu valné hromady, který je v rozporu s právním řádem.

Družstvo
Statutárním orgánem družstva je stejně jako u a.s. představenstvo, které jedná jménem družstva v jeho záležitostech navenek, řídí činnost družstva a rozhoduje o všech záležitostech, které nejsou vyhrazeny jinému orgánu. Plní usnesení členské schůze družstva a odpovídá jí za svou činnost.

Nejdůležitější povinnosti statutárního orgánu obecně
Dodržovat právní povinnosti stanovené obchodním zákoníkem, zákon č. 513/1991Sb. v platném znění (vykonávat svojí funkci s péčí řádného hospodáře = péče, s jakou by hospodář, který je vybaven potřebnými znalostmi a dovednostmi a chová se odpovědně a svědomitě, pečoval o svůj majetek, dodržovat zákaz konkurence, mlčenlivost apod., viz výše).
Dodržovat právní povinnosti stanovené zákonem o účetnictví, zákon č. 563/1991 Sb. v platném znění.
Dodržovat právní povinnosti stanovené insolvenčním zákonem, zákon č.182/2006 Sb. v platném znění
Dodržovat pokyny stanovené valnou hromadou či společníky, pokud nejsou v rozporu s právními předpisy.
zpět na začátek

Odpovědnost statutárního orgánu
Nejprve k pojmu odpovědnosti – jde o soukromoprávní vztah mezi dvěma subjekty, ve kterém na straně jednoho je povinnost plnit v důsledku porušení právní povinnosti a na straně druhého subjektu právo dostat odškodnění od prvního subjektu. Odpovědnost tedy vzniká v důsledku porušení právních povinností daných smlouvou, právními předpisy, vyplývajících z výkonu určité funkce.

Vztah mezi statutárním orgánem a společností je vztahem obchodně-právním. Odpovědnost za způsobené škody se tedy bude řídit obchodním zákoníkem.

Odpovědnost za škodu podle obchodního zákoníku
Předpoklady vzniku odpovědnosti za škodu obecně:

porušení právní povinnosti (ze smlouvy, ze zákona) osobou odpovědnou za škodu
vznik škody na straně poškozeného
příčinná souvislost mezi porušením povinnosti a vznikem škody
neexistence okolnosti vylučující odpovědnost
Kdo poruší svou povinnost ze závazkového vztahu, je povinen nahradit škodu tím způsobenou druhé straně, ledaže prokáže, že porušení bylo způsobeno okolnostmi vylučujícími odpovědnost. Škodou rozumíme majetkovou újmu vyjádřitelnou v penězích a nahraditelnou v penězích nebo v naturáliích

Nestanoví-li tento zákon jinak, nahrazuje se skutečná škoda a ušlý zisk. Nenahrazuje se škoda, jež převyšuje škodu, kterou v době vzniku závazkového vztahu povinná strana jako možný důsledek porušení své povinnosti předvídala nebo kterou bylo možno předvídat s přihlédnutím ke skutečnostem, jež v uvedené době povinná strana znala nebo měla znát při obvyklé péči.

Podle obchodního zákoníku se obecně uplatňuje odpovědnost objektivní, tj. odpovědnost za výsledek, odpovědnost bez zřetele na zavinění Této odpovědnosti se lze zprostit prokázáním toho, že porušení povinností bylo způsobeno okolnostmi vylučujícími odpovědnost. Důkazní břemeno nese strana, která škodu způsobila.

Za okolnosti vylučující odpovědnost se považuje překážka, jež nastala nezávisle na vůli povinné strany a brání jí ve splnění její povinnosti, jestliže nelze předpokládat, že by povinná strana tuto překážku, její následky odvrátila nebo překonala, a že by v době vzniku závazku tuto překážku předpovídala. V případě, že škodu způsobila třetí osoba, musí být okolnosti vylučující odpovědnost prokázány u povinné strany a u třetí osoby.

Případy, kdy nevzniká odpovědnost:

nesplnění povinností povinné strany bylo způsobeno jednáním poškozené strany
nesplnění povinností povinné strany bylo způsobeno nedostatkem součinnosti, ke které byla poškozená strana povinna
část škody byla způsobena nesplněním povinnosti poškozené strany stanovené v zákoně za účelem předcházení vzniku škody
škoda byla způsobena tím, že poškozená strana nesplnila povinnost odvracet hrozící škodu
škoda byla způsobena – odstoupila-li poškozená strana při porušení smluvní povinnosti druhé strany od smlouvy, nemá nárok na náhradu škody, která vznikla tím, že nevyužila včas možnosti uzavřít náhradní smlouvu k účelu, k němuž měla sloužit smlouva, od které poškozená strana odstoupila.
Náhrada škody
Nahrazuje se veškerá škoda s výjimkou nepředvídatelné škody (škoda, která převyšuje škodu, která v době vzniku závazkového vztahu povinná strana předvídala nebo mohla předvídat). Rozlišujeme škodu smluvní a škodu deliktní.

U škody smluvní je rozsah škody poškozená strana povinna prokázat. Škoda se nahrazuje v penězích. Jestliže však o to oprávněná strana požádá, a je-li to možné a obvyklé, nahrazuje se škoda uvedením v předešlý stav.

Nároku na náhradu škody se nelze vzdát před porušením povinnosti, z něhož může škoda vzniknout. Lze se vzdát nároku na náhradu škody po porušení povinnosti, ze které škoda vznikla, i kdyby nebyl jistý její rozsah nebo její výše.

Náhradu škody nemůže soud snížit.

Ochrana společníků
Každý společník společnosti má právo podat jménem společnosti proti jednateli, který společnosti způsobil nějakou škodu a odpovídá za ní, žalobu o náhradu škody u příslušného krajského soudu.

Odpovědnost za škodu podle Zákoníku práce
Vzhledem k tomu, že není vyloučeno, aby statutární orgán společnosti byl současně zaměstnancem, často např. ve funkci ředitele, bude jeho vztah a taktéž je odpovědnost za škodu ke společnosti v tomto případě řídit ustanoveními Zákoníku práce. Od 1. 1. 2007 je v účinnosti nový zákoník práce, zákon č.: 262/2006 Sb.

Zaměstnanec odpovídá zaměstnavateli zásadně za škodu, kterou způsobil zaviněným porušením povinnosti při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním. Na rozdíl tedy od odpovědnosti dle obchodního zákoníku se vyžaduje prokázání zavinění zaměstnance, které prokazuje zaměstnavatel. Byla-li škoda způsobena také porušením povinností ze strany zaměstnavatele, odpovědnost zaměstnance se tím poměrně omezí.

Druhy odpovědnosti zaměstnance za škodu
Obecná odpovědnost:
Zaměstnanec odpovídá zaměstnavateli za škodu, kterou mu způsobil zaviněným porušením povinností při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním.

Předpoklady této odpovědnosti jsou:

vznik škody na straně zaměstnavatele
porušení právních povinností ze strany zaměstnance (i úmyslné jednaní proti dobrým mravům)
příčinná souvislost mezi vznikem škody a porušením právní povinnosti
zavinění zaměstnance (úmysl – přímý, nepřímý, nedbalost – vědomá, nevědomá)
Odpovídá-li několik zaměstnanců dohromady, tak si každý hradí poměrnou část škody podle míry svého zavinění, tj. jedná se o dělenou odpovědnost, nikoli solidární. Zaměstnanci neodpovídají za škodu vyplývající z hospodářského rizika (ztráty vzniklé nepatrným přehlédnutím či nepozorností, škody způsobené při zkušební výrobě).

Výše náhrady škody způsobené z nedbalosti je omezena – max. do výše 4,5x průměrného výdělku zaměstnance. Omezení neplatí u škody způsobené v opilosti, požitím návykových látek, v těchto případech hradí zaměstnanec skutečnou škodu.

Je-li škoda zaměstnancem způsobena úmyslně, může zaměstnavatel požadovat i náhradu jiné škody (ušlého zisku)

Odpovědnost za nesplnění povinnosti k odvracení škody:
Na zaměstnanci, který vědomě neupozornil na hrozící škodu ani nezakročil proti (tj. nesplnil prevenční povinnost), ačkoliv by tím bylo zabráněno bezprostřednímu vzniku škody, může zaměstnavatel požadovat, aby přispěl k úhradě – max. 3x průměrného měsíčního výdělku zaměstnance (v rozsahu přiměřeném okolnostem případu).

Odpovědnost za schodek na svěřených hodnotách, které je zaměstnanec povinen vyúčtovat:
Převzal-li na základě dohody o hmotné odpovědnosti zaměstnanec hotovost, ceniny, zboží, zásoby materiálu, odpovídá za vzniklý schodek

Odpovědnost za ztrátu svěřených předmětů:
Předpoklady vzniku odpovědnosti jsou vznik škody – ztráta svěřených předmětů, písemné potvrzení o převzetí svěřeného předmětu a zavinění zaměstnance – presumováno (může se zprostit (zcela/zčásti), jestliže prokáže, že ztráta vznikla bez jeho zavinění). Zaměstnanec je povinen nahradit škodu v plné výši.

Z důvodu zvláštního zřetele hodných může soud vždy náhradu škody přiměřeně snížit.

zpět na začátek

Trestní odpovědnost
České trestní právo neupravuje trestní odpovědnost právnických osob za trestné činy. Praxe našich soudů však dospěla k názoru, že pokud je skutková podstata trestného činu naplněna jednáním kolektivního orgánu společnosti, jsou za tento trestný čin odpovědni jednotlivé fyzické osoby, které se svým jednání podílely na rozhodnutí společnosti, které skutkovou podstatu trestného činu naplnilo. Jde především o statutární orgán společnosti, který se bude z trestného činu zodpovídat.

U obchodních společností půjde především o ekonomické trestné činy, které k trestnosti vyžadují úmysl pachatele – statutárního orgánu ke spáchání trestného činu, což bývá značně problematické a trestné činy samotných právnických osob tak zůstávají nepotrestány.

Pojištění odpovědnosti statutárního orgánu
Jak jsme o tom pojednali už výše, zákonem stanovená osobní odpovědnost je jedním z nejzávažnějších rizik, jimž jsou vystaveni vrcholoví manažeři vykonávající funkce v orgánech společností. Členové představenstva a dozorčí rady akciové společnosti, stejně jako jednatelé společnosti s ručením omezeným, odpovídají celým svým majetkem za škodu, kterou společnosti způsobí porušením svých zákonných nebo smluvně převzatých povinností. Smlouva mezi společností a členem jejího orgánu, která by tuto odpovědnost omezovala nebo vylučovala, je ze zákona neplatná.

Jediným skutečně účinným prostředkem, jímž lze zmíněná rizika minimalizovat, a chránit tak společnost a její management, je pojištění odpovědnosti členů orgánů společností, ve světě běžně známé jako D&O pojištění. V zahraničí (zejména ve Spojených státech amerických a zemích západní Evropy) má tento produkt více než padesátiletou tradici a je využíván naprostou většinou významnějších společností.

Toto dobrovolné pojištění odpovědnosti statutárního orgánu za vzniklou škodu je možné si v ČR sjednat u řady pojišťoven. Pojištěný má tak na základě pojistné smlouvy právo na to, aby za něho pojišťovna podle sjednaných pojistných podmínek nahradila škodu, která musí být vyčíslitelná v penězích.

S velikánskou radostí jsem si užíval při písničce Běž domů IVÁNKU ....paráda .. a klikal jsem dvakrát ...

S tou tvojí držkou křivou se ještě necháš fotit ??? A to jsi byl ministr vnitra. To nechápu, jsem jeden z davu a to co jsi způsobil jsem za svou službu nezažil. Doufám, že se nevrátíš, jinak je policii konec a budeš za to moci jenom ty !!!!!! Vyser se na to !!!! Ivánku !!!!

Ivane jdi do prdele, Policii jsi celou rozesral, co měla jsi prodal za hubičku svý starý a sereš se dál. Jdi se vysrat !!!!!

názor fízla!!!!!!!!!!

pravdivý !!!

Chcete změnu? Tak podpořte Standu Humla(dopraváka srdcem i duší) zakroužkováním preferenčního hlasu č.7 na kandidátce Věci veřejných ve Středních Čechách (č.4) Díky :)

zbláznil ne!!!!

vychcánka a karieristu srdcem i duší

Taky jsem na p.Humla změnil názor,toho bych nikdy nevolil.

Tak jsme bez benzinu a stanovené limity jsou likvidační.

budete šlapat pěšky a schodíte přebytečná kila

Tak si kup benzín svůj. Stejně auto používáš pro svoji potřebu.

a snižovat stavy, 30% je chovnejch a to jsem při zemi!!!! Hanba blít, co se v tomto státě podporuje!!!!

Už jsi trapnej, vymysli konečně něco nového a dobrého, hlavně aby to stálo za to.

a snižovat stavy, 30% je chovnejch a to jsem při zemi!!!! Hanba blít, co se v tomto státě podporuje!!!!

Blbečku jsi jak zaseknutej gramofon. Vymysli už konečně něco novýho.

Rachna kachna, to to letělo !!
Dnes mi ukápla slza. Skutečná, chlapská, hrdá. Tak moc jsem to těm klukům přál a když Vokoun chytil poslední nájezd, tak ta neskutečná radost musela nějak ven.

Nebylo to proto, že bych se najednou cítil být nějak víc Čech, nebo že bych to vyhrál já. Bylo to proto, že ti kluci mě totálně odvařili svým přístupem, jakým se k tomuto mistrovství postavili.

Po OH jsem si říkal, že se snad na letošní MS ani nebudu dívat, že vrchol sezony je za námi. Když byla známá (ne)nominace s 25 omluvenkami, tím spíš jsem byl ve svém názoru utvrzenej. Ale jako každej rok, tak i tento jsem nakonec k televizoru sednul a nevynechal jeden jediný náš zápas.

A to, co kluci začali předvádět v době, kdy spadli na úplné dno a kdy Jágr vypustil páru prohlášením, kdy lítala slova jako "zadnice" a "líbat", tak to mně vzalo dech. Žádné urážení, žádné odklouzání a hurá domů. Naopak. Totální srdíčko (a to slova o srdíčku a štěstíčku nemám rád), totální oddanost týmovému pojetí, snad jako vzdor všemu a všem.

To, co předvedli naši hokejisti v posledních dvou minutách se Švédy, to jsem dřív obdivoval u Kanaďanů. Klapky před očima a jediný cíl. Puk dostat do brány. Za každou cenu, jedno jak. A snad to ani nemohlo dopadnout jinak, protože když člověk opravdu moc chce, tak to dokáže.

A když puk po Rachůnkově bombě skotačil v síti a z TV se ozývalo" Rachna kachna, to to letělo!!", tak už jsem věděl, že dnes tato parta bojovníků nepadne.

Mají před sebou ještě jeden krok. Osobně bych to přirovnal malému Naganu, nebo Zázraku na ledě, kdyby tato parta bojovníků skolila ruského medvěda, který přijel v plné kondici a s týmem, který co se jmen týče převyšuje ostatní mančafty minimálně o jednu třídu. Ale po dnešku už věřím všemu. Tito kluci už vyhráli sami nad sebou a to je víc, než Ovečkin, Malkin, Dacjuk.....

KLUCI, DĚKUJI A DRŽÍM PALCE!

Edit: Radost v 60.minutě s komentářem Záruby: http://www.youtube.com/watch?v=J4j5g8WoFvQ