1
Ztracené a nelezené děti

Tomáš Rajsigl, nebo Jan Nejedlý. To jsou dvě jména z celé řady dětí, které beze stopy zmizely a nikdo je už nikdy neviděl. Policie po ztracených dětech chvilku pátrá, nebo alespoň pátrání předstírá a potom je odepíše. Jednoduše dítě převede do mrtvé statistiky záhadně zmizelých. A takové záhadně zmizelé dítě může být velice prospěšná věc. Pedofilnímu deviantovi dokáže náležitě zpestřit jeho sexuální život, otrokáři vydělat peníze, nebo nemocnému poskytnout zdravý orgán pro transplantaci. Zmizelé dítě může přinést i jiný užitek. Farmaceutické koncerny ho mohou využít pro výzkum tolik potřebných léků, nebo teroristé vycvičit pro boj za jejich svatou věc. Beze stopy se ztrácejí děti z normálních rodin, které by se za normálních okolností vrátily domů. Z toho plyne, že kdosi, kdo má zájem na zmizení takového děcka, ho musí věznit a nějakým způsobem manipulovat s jeho vědomím. Pokud únosce nezavraždí dítě hned, musí ho zbavit původní identity a samozřejmě osobních dokladů. Děti se občas ztrácejí a po některých není podle vyšetřovatelů stopa už dlouhá léta.
Je tomu skutečně tak? Děti se totiž beze stopy ztrácejí, ale na druhou stranu se nacházejí. Tuto skutečnost se úřady pokoušejí tajit a nalezeným dětem znepříjemňují život, jak to jen jde. Jednou je úředníci přece odepsaly, prohlásily je za ztracené, tak co si tady dovolují otravovat. Pokud se v naší zemi dítě bez jediné stopy ztratí, nebude to mít lehké, ale pokud se nalezne, je ve zcela bezvýchodné situaci.
V březnu roku 2004 se v Moravskoslezském kraji objevil zmatený sedmnáctiletý chlapec. Dnes nechce zveřejnit své jméno, tak mu říkejme třeba David Novotný. Klučík nikdy nevlastnil žádné doklady totožnosti a tvrdil, že od nepaměti vyrůstal v hermeticky uzavřeném dětském domově v Bělorusku, kde děti neznaly ani svá jména a měly pouze přezdívky podle populárních ruských umělců. David neznal jediné slovo bělorusky a domluvil se česky a rusky. Jako své místo narození označoval Olomouc. Zařízení, ze kterého utekl, popisoval, jako uniformovanými muži hlídanou výkrmnu dětí bez identity, kde si děti vyráběly hračky z rozžvýkaného chleba, nemohly se vzdělávat, nikdo je nevychovával, nikdo nenavštěvoval a nikdy v životě se nedostaly za přísně střežené oplocení ústavu. Soudnému člověku bylo hned jasné, že takový dětský domov by neprošel ani tomu nejtotalitnějšímu režimu a že se musí jednat o zařízení sloužící organizovanému zločinu. Pár dní žil dezorientovaný David mezi bezdomovci, ale protože chtěl konečně studovat a normálně žít, rozhodl se požádat o pomoc Policii České republiky.
Do osmnácti let je každý člověk dítětem a i u nás teoreticky platí Mezinárodní úmluva o právech dítěte, nebo Zákon o sociálně-právní ochraně dětí. Podle těchto předpisů je každý orgán, který objeví dítě neznámé totožnosti, informovat odbor ochrany dětí. Ten dá podnět soudu, který dítěti okamžitě ustanoví opatrovníka, určí mu jméno a umístí ho do dětského domova, kde je mu poskytnuta normální péče. Teprve potom se řeší, odkud dítě je. Tyto zákony však existují jenom na papíře a úředníci je nehodlají dodržovat. David se dostal do rukou četnými korupčními aférami proslavené cizinecké policie, která nerespektovala ani jeho žádost o azyl a za to, že nebyl schopen předložit doklady totožnosti ho bez soudu potrestali půlročním vězením v Záchytném zařízení pro cizince ve Velkých Přílepech. Po půl roce ho chtěli vyhostit zpět do náručí zločinu. Nikoho ani nenapadlo se zabývat otázkou, zdali David nepatří mezi kdysi ztracené a nikomu nepřišla divná ani jeho čeština. Automaticky byl zařazen do seznamu nežádoucích osob a všichni dělali všechno pro to, aby se ho zbavili.
Ve Velkých Přílepech provozovalo Ministerstvo vnitra jeden z nejdrsnějších kriminálů v zemi. Lidé, kteří jsou zde zavření mají cejch nežádoucích a podle toho s nimi policisté zacházejí. Přes to, že mnozí z nich jsou ještě děti. Odmítají jim poskytnout zdravotní péči, hrubě jim nadávají, znemožňují jim kontakt s právníky a omezují jim osobní hygienu. Mlátí je a cvičí si na nich po nocích své služební psy.
2
To vše za absolutní nečinnosti Oddělení sociálně právní ochrany dětí Městského úřadu Černošice. Tak že žádný zákonem stanovený opatrovník, žádný dětský domov, ale samotka v kriminále. Úředníci černošického úřadu nemusí zvedat zadky ze svých pohodlných židlí a navíc takové nalezené dítě dostává jasný signál, že v naší zemi na nějaké zákony všichni kašlou a jsou přístupnější k jednání s obchodníky s lidmi. Státní úředníci tak napomáhají tomu, že nalezené děti snáze skončí, jako otroci, nedobrovolní dárci orgánů, nebo teroristé.
Nešťastného Davida jsem shodou okolností na samotce přílepské věznice objevil, nabídl mu svoji pomoc a začal suplovat opatrovníka, kterého mu měl zajistit stát. V džungli zákonů, které státní úředníci porušují, kdy se jim zamane, to není snadná záležitost. Navíc potřeboval David psychologickou péči. Kdosi mu ukradl celé dětství, které strávil ve vězení. A české úřady nevymyslely nic lepšího, než chlapce znovu uvěznit. Samozřejmě bylo nutné dostat Davida ven z cely. V Přílepech oslavil osmnácté narozeniny a tak ho již nebylo možno považovat za dítě neznámé totožnosti. Byl dospělý. Asi po měsíci slovních přestřelek s policisty se konečně podařilo pro Davida vybojovat rozhodnutí o propuštění na svobodu. Poprvé v životě měl stanout mimo střežený prostor.
Jel jsem si Davida do Velkých Přílep vyzvednout, ale místní cizinecká policie rozhodnutí o propuštění nehodlala respektovat. Chlapce prý nepropustí, dokud za něho někdo nezaplatí částku asi dvacet pět tisíc. Drží ho další dva týdny za katrem, dokud neseženu peníze a nezaplatím. Tak jsem nalezeného klučinu od Ministerstva vnitra vlastně koupil. Protože se na nalezence neznámé totožnosti příslušné úřady vykašlaly a chtěly se zbavit problému, neměl česky hovořící David kam jít. Jedinou možnost, kterou nabídly úřady byl tábor pro uprchlíky, ale David chtěl normálně žít a studovat. Když už jsem si ho od policistů koupil, rozhodl jsem se ho vzít k sobě domů. Zatím co se kluk učil nakupovat v obchodě, jezdit hromadnou dopravou a poznával hodnotu peněz, pátralo se po místě, kde chlapec vyrůstal. Samozřejmě adresa v Bělorusku, kterou udával, byla falešná a v této zemi nikdy nikdo podobný nežil. Psycholog jednoznačně potvrdil, že vyrůstal v kolektivním dětském zařízení, ale žádný legální dětský domov, nebo pasťák v okolních zemích podobné dítě nepostrádal a podle celníků ani nepřekročil žádné státní hranice. I Davidova slušná čeština nasvědčovala tomu, že vyrůstal v České republice. Podle všeho v nějakém zařízení, které chová nikde neevidované děti pro farmaceutický výzkum, nebo na orgány. Rozhodně byl obětí dobře organizovaného zločinu a bylo by logické, aby se orgány státní správy pokusily tento stav napravit a ulehčit mu jeho osud nalezence. Také zákony o tom hovoří jasnou řečí. Hned na začátku měl mít opatrovníka a měl skončit v dětském domově. Jako dítě nezjištěné totožnosti měl od soudu dostat jméno a měl být zapsán do matriky. Městský úřad Černošice ale zákony nedodržuje a tato práva Davidovi upřel. A samozřejmě mu tím způsobil obrovské komplikace
Čtyřicet pět dní po té, co byl chlapec odprodán, nastoupil na střední školu. Nalezenci, který nikdy nepoznal péči vlastních rodičů je zamítnuta žádost o azyl a úředníci mu dávají jasně najevo, že je v České republice nežádoucí a má se vrátit do neznámého a nelegálního dětského vězení, odkud se mu podařilo utéct. Za trest, že si troufá chodit do školy, mu odmítají přiznat jakoukoliv sociální podporu. Pokud chce žrát, má odejít ze školy a nechat se zavřít do sběrného tábora ukrytého před veřejností v hlubokých lesích. Není státním občanem České republiky a tak je pro české úředníky cizinec, což je pro ně naprosto totéž, co zločinec. Ani jeho jméno a příjmení nechtějí matrikáři řešit. To si má vyřešit tam, odkud přivandroval. David ale s největší pravděpodobností odnikud nepřivandroval, narodil se v Olomouci a celou dobu byl obětí zločinu, kterému dokázal utéct.
David se nechce ničím lišit od svých spolužáků a začíná užívat české jméno a příjmení. Zcela nesmyslně se každé dva měsíce musí hlásit úředníkům Ministerstva vnitra v kanceláři vzdálené přes dvě stě kilometrů od bydliště, kam musí deset kilometrů ještě pěšky. Následující den pak stát šílené fronty na cizinecké policii.
3
Byť nemá jedinou korunu příjmu, dopravu si musí hradit sám. Jeho absence ve škole úředníky samozřejmě nezajímají. Nemá co chodit do školy. Před vnitrem na něho čekávají rusky, nebo arabsky hovořící obchodníci s bílým masem, kteří mu nabízejí falešné doklady. Jen když je bude následovat. David moc dobře ví, že ty, co překupníky následovali, už nikdo nikdy nespatřil.
Z toho, jak české úřady s nalezeným Davidem jednají a nakládají začíná být zřejmé, že je pro ně nepohodlným svědkem čehosi nekalého a chtěly by se ho za každou cenu zbavit. Vědí snad naši nejvyšší političtí představitelé, kde se skrývá záhadný dětský domov, vychovávající děti bez identity, které později bez sebemenší stopy mizí? Jsou snad úředníci spojeni s překupníky?
Zákon na skutečnost, že je někdo nalezen pamatuje a jasně říká, že fyzická osoba nalezení na území České republiky je státním občanem České republiky, pokud se neprokáže, že narozením nabyla občanství jiného státu. To je přesně Davidův případ, k jehož občanství, ani narození se žádný stát nehlásí. Proto se chlapec obrátil na příslušnou matriku Praha 1 a žádal osvědčení o českém státním občanství podle tohoto předpisu. Narazil tam na matrikářku Talmanovou, neobyčejně sprostou a neurvalou tchýni ministerského předsedy, která nejprve existenci zákona popírala, jen zuřivě bránila zločin a odmítala ve věci jednat. Po roce i mnoha stížnostech vydala nesmyslné rozhodnutí, že žádost zamítá, protože David uvádí nevěrohodné informace o svém pobytu v Bělorusku, tedy o zemi, ve které nikdy nepobýval. Po otřesných zkušenostech s úřednickým chlévem na matrice putovalo odvoláni na pražský magistrát. Tady jednali o poznání slušněji, ale se stejným výsledkem. Po ročním nic nedělání Davidovu žádost zamítli. Pro platný zákon i pro závazné mezinárodní úmluvy má prý Ministerstvo vnitra vlastní výklad, který je obrací naruby. Státní občanství se u nás zkrátka neřídí zákonem, nýbrž mírou úplatnosti jednotlivých úředníků.
Státní úředníci využívají všech možných lží, výmyslů i vědeckých metod jenom proto, aby Davidovi co nejvíce znepříjemnili život. Zjištěná fakta schválně překrucují a provedení jakéhokoliv důkazu v chlapcův prospěch se zuřivě brání. Na to prý nejsou peníze. Vnitro hlídá, aby nalezenému dítěti nikdo nepomohl a aby mu všichni házeli klacky pod nohy. Systematické perzekuce řídí nejvyšší představitelé ministerstva vnitra. Svědčí o tom telefonát, kterým jsem žádal tehdejšího náměstka ministra o zákonné řešení celé situace. Ten rozčileně řval do telefonu, že vnitro není povinné nic řešit a jestli budeme dále otravovat, nechá nás vyhladovět. Jako mávnutím kouzelného proutku pro mě přestala být práce. Nebyla nikde a přátelé, kteří mi ji byli ochotni dát si stěžovali, že jim kdosi vyhrožuje jménem ministerstva vnitra. Pokud mi práci dají, sešle na ně podle výhrůžek stát nejpřísnější kontroly. Za trest, že jsem se ujal nalezeného dítěte a od Českého státu ho koupil, jsem neměl nárok ani na sociální dávky. Bydlel jsem totiž ve společné domácnosti s Davidem, tedy s osobou, která neměla v ČR trvalý pobyt. A to se u nás přísně trestá. A následovaly další, zcela zjevné politické perzekuce. Policie jezdí kluka kontrolovat do školy a odmítá vyšetřovat vandalské útoky na můj majetek. Nezabývá se ani vloupáním, u kterého jsem si sám zjistil jméno a bydliště pachatele. Nejspíš nás vykradl policejní konfident. Se svým vysokoškolským vzděláním si nesmím vydělávat ani jako pomocný dělník ve skladu. Přes to, že jsme členy EU nesmíme s Davidem ani na Slovensko. Nemá totiž občanský průkaz, ani pas. Nemůže si založit účet v bance, paušál na telefon a nemá nárok na zdravotní pojištění a péči. Ze strany státních orgánů chodí výhrůžky, že perzekuce budou pokračovat, dokud Davida neodhlásím ze školy a neodevzdám ho do sběrného tábora v hlubokých lesích. Tam by k němu měli snazší přístup překupníci a chlapec by na dobro zmizel.



4
Samozřejmě, že se David se svými problémy obrátil na soud. Případ dostal na stůl skvělý soudce Vojtěch Cepl, který byl ochoten rozhodnout podle zákona a přiznat chlapci občanství, ale bohužel musel konstatovat, že není kompetentní rozhodnout. Kompetentní je prý pouze matrika a jí nadřízené Ministerstvo vnitra.
David mi vyprávěl podrobnosti, jak ho policisté v Přílepech zavírali na samotce, jak mu hrubě nadávali, sprchovali ho ledovou vodou, tloukli obuškem a cvičili na něm po nocích odporně páchnoucí služební psy. Jeho bolestivý úraz odmítali léčit, aby co nejvíce trpěl. Protože nepovažuji za slušné, aby se takto jednalo s dítětem jenom proto, že mu nikdo nikdy nevystavil žádné doklady totožnosti, dospěl jsem k názoru, že se jedná o týrání svěřené osoby a podal jsem trestní oznámení. Za neoznámení takového podezření by mi podle zákona hrozily dva roky vězení. K otřesným závěrům dospěla v Přílepech i kontrola Mezinárodního výboru proti mučení. Vyšetřováním takových drobností, jako je týrání dětí se samozřejmě nikdo nezabýval. Pomstychtivá policie mne zažalovala za to, že jsem splnil svoji zákonnou povinnost a zinscenovala politický proces, v němž jsem byl odsouzen k podmíněnému trestu. Za dodržování zákona. Cvičit psy na dětech a trestat je bolestí patří podle soudu ke standardním výchovným metodám a kdo si myslí opak, dopouští se útoku na státní orgán. K tomuto názoru se přiklonil i prezident Václav Klaus. Pan prezident vehementně podporuje mučení a vraždění dětí na Kavkaze tak po něm zřejmě touží i doma.
Další soud rozhodl, že nalezený David nemá nárok na mezinárodní ochranu, ale bylo mu povoleno podat žádost znovu. Novou žádost už chlapec podal pod svým českým jménem a příjmením. Udělení azylu česky hovořícímu studentovi české střední školy Davidovi Novotnému se jeví, jako ta nejkrkolomnější cesta, ale chlapec v naprosto beznadějné situaci chtěl zkusit využít i ji.
Evropská úmluva o občanství, kterou Česká republika ratifikovala, jasně říká, že každý má právo na státní občanství. Langerovo ministerstvo si toto ustanovení vykládá tak, že na státní občanství není právní nárok. Proto je David stále trestán pravidelným policejním dohledem, povinností se hlásit na Cizinecké policii za víc, než nedůstojných podmínek a hlavně tím, že jako studující sirotek nemá od státu nárok na jedinou korunu podpory. Bez zdravotního pojištění a možnosti cestovat. A obrovská úřednická mašinérie pracuje na plné obrátky, aby chlapci ublížila, co nejvíce mu znepříjemnila život a poštvala ho do rukou hory doly slibujících obchodníků z lidmi. Obvodní úřady, pražský magistrát, Ministerstvo vnitra, Ministerstvo práce a sociálních věcí, soudy i Veřejný ochránce práv hledají cesty, jak prodloužit Davidovo trápení a vyhnout se dodržování zákonů a mezinárodních smluv. Samozřejmě jsme hledali pomoc i u ministrů vnitra. Tehdejší ministr Bublan při osobním setkání ochotně sliboval pomoc, ale potom mu zřejmě kdosi vysvětlil důležitost chovu dětí bez identity a ministr šalamounsky obrátil. Prý se nejprve se musí vypátrat, kdo jsou Davidovi rodiče a jaké mají státní občanství. Teprve potom bude možno chlapce považovat za nalezence. Nějakým pátráním se ale úřady zatěžovat nehodlají a David si má rodiče, o kterých nic neví,vypátrat sám. Ministra Bublana hluboce pobouřilo, že David užívá české jméno. Taková drzost, někdo, kdo nemá žádné doklady bude mluvit naším nadjazykem a chtěl by žít stejně, jako náš nadnárod. Jméno by přece mělo jasně signalizovat, že takový člověk je cizinec, tedy vlastně zločinec. Signalizoval nenávistně sociálně demokratický ministr.
Jistou naději jsme před parlamentními volbami vkládali do kandidátů z ODS, proto jsme se obrátili na pana Topolánka a na pana Langera. Oba svorně slibovali, že pokud ve volbách zvítězí, budou Davidovu situaci promptně řešit. V naivní víře jsem házel do urny lístek s modrým ptákem. Zvítězil. Volební vítězství přineslo konec mých politických perzekucí a je mi povoleno normálně pracovat. Davidovi je po třech letech čekání v nejistotě a po přímluvě pana senátora Tőpfera udělen azyl. Azyl i průkaz azylanta samozřejmě dostal na své české jméno a příjmení s tím, že je osobou bez státního občanství.
5
Zdálo by se, že je všechno vyřešeno. Odbor státního občanství sliboval, že pokud David dostane azyl, může mu automaticky přiznat české občanství. Zřejmě v to nedoufal a tak když se o azylu rozhodlo, pohotově otočil. Kluk nikdy žádné občanství neměl a podle zákona má na ně nárok. I novému panu ministrovi však zřejmě někdo vysvětlil potřebnost chovu bezejmenných dětí a důležitost jeho utajení. Tak Ministerstvo vnitra a pan ministr Langer jenom změnili taktiku ubližování a perzekucí. Ačkoliv průkaz azylanta je veřejnou listinou, kterou azylant prokazuje své jméno, příjmení a další fakta o své osobě, vyrukovala vedoucí Odboru státního občanství a matrik Ministerstva vnitra, paní Goluškinová s teorií, že David neoprávněně používá své jméno a příjmení. To znamená, že ministerstvo ve své cílevědomé snaze Davida systematicky deptat odmítá uznávat doklady, které samo vystavilo.Vnitro tak bezostyšně dává najevo, že pohrdá nejen Ústavou této země, která zaručuje, že každý má právo, aby byla zachována jeho lidská důstojnost, osobní čest, dobrá pověst a chráněno jeho jméno, ale hlavně samotným Davidem, tím, že ho tituluje hanlivou přezdívkou, kterou mu dali jeho věznitelé a která ho uráží. Tomuto psychickému týrání David na čas podléhá. Deprese způsobené šlendriánským rozhodnutím vnitra řeší přerušením školy a půlročním flákáním. Převládl v něm pocit, že letitý boj se zlomocnými úředníky je marný a že nikdy nebude normálním člověkem. Ministerstvu vnitra se na čas podařili to, oč celá léta usilovalo. Jeho úředníkům vadí, že se chlapec snaží normálně žít a že netrpí žádnou vážnou duševní poruchou. Naštěstí se David postupně uklidnil a jenom si musel zopakovat poslední ročník. Dnes už je vyučen a pokračuje na maturitní nástavbě.
Desítky dětí se bez sebemenší stopy ztratí a občas se nějaké dítě nalezne. Ztracené děti státní úředníky nechávají v klidu, ale nalezené dítě je provokuje , jako málo co. Snaží se ho zdeptat, zbavit se ho a dostat ho zpátky do náruče zločinu. Prorůstání zločinu se státní správou není nová věc. Někteří lidé opilí mocí si přisvojují práva na všechno. Vedle laciných dovolených a tramvají zdarma by zákonodárci mohli mít právo i na nadstandardní zdravotní péči. Vždyť na recepcích jejich játra a ledviny tolik trpí. Ústav, kde by vyrůstaly ztracené děti ve zdravé, ale právně neexistující jedince by beze sporu k nadstandardní zdravotní péči našich zákonodárců přispěl. Bez něho není orgánů pro transplantaci nazbyt. A jsou tolik potřebné. Byť by to stálo nějaké ztracené děti.Zákon, nezákon. Mocní vládnou a cítí se nadřazení
Svoji nadřazenost i skutečnost, že rozhodně se svým úřadem nehodlá nikomu pomáhat, ani nikoho chránit, projevil osobně i pan ministr Langer. Ze svého ministerského postu přece nebude dodržovat nějaké zákony, nebo dokonce práva. Ve svém úředním rozhodnutí pan ministr Davida neurvale uráží přezdívkou z vězení a navíc podle hesla zraňovat a zatloukat, naprosto popírá jeho identitu. Podle úředního dopisu pana ministra nemůže být s Davidem vedeno žádné správní řízení, dokud neprokáže, že se jmenuje tak, jak se jmenuje a nejmenuje se tak, jak se nejmenuje. Jinými slovy, pokud nepředloží rodný list, který mu nikdo nikdy nevydal, nemůže mu být vystaven rodný list, ani přiznáno, nebo uděleno státní občanství. Pan ministr tak neuznává platné rozhodnutí, které vlastnoručně podepsal a neuznává doklady vydané jeho ministerstvem. Moc šalamounské rozhodnutí, které by nevymyslel ani předchůdce pana ministra Gottwald. Nalezenému klukovi neznámé totožnosti byl udělen azyl, který ministr Langer podepsal, ale neuznává. Podle jeho ministerstva s ním nemůže být nakládáno, jako z nalezencem, protože si úředníci slovo fyzická osoba překládají, jako debil. Vládnou, cítí se výš, než ostatní, výš než zákon, osobují se možná i nemožná práva a pokud zrovna nejsou volby, považují prosté lidi za debily. David podle pana ministra vlastně opět právně neexistuje. Nemá právo vést správní řízení, tedy se třeba oženit. Neexistujícího člověka nemusí podle ministrova rozhodnutí všemocní vládci řešit a zbývá jim dostatek času přemýšlet, jak zbohatnout. Navíc se člověk, který neexistuje může klidně ztratit a nikdo po něm nikdy nebude pátrat.

6
Možná pana ministra Langera zlobí ledviny, uvažuje o transplantaci a ty Davidovy v nějakém utajeném ústavu tolik scházejí. Co když Tomáš Rajsigl a Jan Nejedlý mají jinou krevní skupinu.



Vladislav Kvasnička

Usnesení Iniciativy a NOSP : V měsíci březnu se vzor petice a petiční archy budou rozesílat na všechna dostupná místa.Klidně stahujte z policista.cz a odesílejte na uvedené adresy. Petiční akce bude ukončena 1.4.2007 následně bude předaná na MV, PSP ČR, Senát ČR. Po lhůtě dané zákonem na odpověď 30 dnů budeme jednat co bude......záleží na odpovědi na petici. Některé závěry již zazněli na Manifestu 361.

Tvůj případ je možná vyjímka, která potvrzuje pravidlo. Jak zde již uvedli kolegové, v drtivé většině platí, že pokud nemáš tlačenku, pak můžeš mít třeba i několik VŠ a stejně ti to bude na nic. A to se nebudu zmiňovat o možnosti dalšího sebevzdělávání, které zaručuje ústava právem na vzdělání. V praxi to vypadáta tak, že na případné studium resortní VŚ nejsou vybíráni ti neschopnější z našich řad, kteří absolvovali ZOP s nejlepšími výsledky, případně své schopnosti prokázali pak vynikajícími výsledky svojí každodenní prací, ale opět je studium umořněno jen a pouze různým protekčním kamarádíčkům atd. Ono to totiž u policie není o kvalitě, ale spíše o kvantitě.
Ještě poznámka ke kariernímu řádu. Nejde dost dobře, aby všichni u policie pracovali na vedoucích funkcích. Mělo by však jít o to, aby lidé, kteří na těchto postech pracují zároveň věděli, že jejich funkce jim nejsou jaksi uděleny doživotně a tyto funkce by měli obhajovat v periodických ( řekněme řtyřletých ) výběrových řízeních, kterých se mohou zúčastňovat i jiní policisté s předepsaným vzděláním a praxí. Tomu se říká zdravé konkurenční prostředí. A pak by se nemohlo stát, že v kancelářích sedí pouze staří skostnatělí prďuchové, kteří vědí, že je nemůže nikdo ohrozit a jejichž jedinou starostí je, jak jakýmikoliv prostředky udržet ty dole na uzdě. Toje právě ta arogance moci. No a ti, kteří dosáhli předepsaného vzdělání a praxe ( jak jsem jiř uvedl, ne všichni mohou být na funkci ) by měli být považováni jako případné kádrové rezervy a dle toho by měli být také finančně ohodnoceni. Karierní řád v dnešní podobě totiž toto vůbec neumožňuje a tím pádem se stává naprosto demotivujícím pro lidi, kteří mají zájem a snahu na sobě pracovat a vzdělávat se, neboť tito lidé ví, a to znovu zdúrazňuji, že bohužel bez protekce jim samotný karierní řád vůbec nedává naději ve svém profesním růstu.

Ahoj všichni, 27.02. na Výstavišti vystoupil také advokát pan Janeček a mimochodem prohlásil, že zákon 361/2003Sb. chce napadnout soudně. Může mi někdo fundovaně vysvětlit co si pod tímto mám představit? Díky

zákon jako "zákonodárný sbor" může měnit nebo zrušit i Ústavní soud, pokud dá advokát AK ČR ústavní stížnost a Ústavní soud rozhodne, že je část v rozporu s ústavou, ústavními zákony, zákon může buď z části nebo celý zrušit, ale to je nereálné, takže se nech překvapit :-)

Ústavní soud funguje i jako tzv. negativní pramen práva, což znamená, že má pravomoc zrušit určitá ustanovení nějakého zákona nebo onen zákon zrušit úplně. A to v případě, pokud je v rozporu s ústavním pořádkem ČR. Toť ve zkratce.....

způsob budování kariéry přeci nelze paušalizovat. Na jednom ředitelství se bojí konkurence mladých, na druhém si dokáží uvědomit, kde je schopnýho policajta nejvíc třeba. Měl jsem nálepku rebela a přesto jsem mohl mít budoucnost, kterou mi odstartovala tehdejší zvláštní skupina u vraždy. Stačilo si přečíst mých pár záznamů a viděli, že bych byl přínosem. Bohužel jsem věděl, co obnáší práce u KP, jak je placená a nebyl jsem z okresního města a tak jsem před spolehlivým člověkem řekl, že přijdu o hokej v Naganu a že se na to můžu ... Vyměnili mě za člověka, kterej bez problémů napsal brambori, ale byl aktivní. Vůbec jsem mu to nezáviděl, ani jeho pozdější fci zástupce na OOP, ze které stejně utekl do civilu. Korunu jsem tomu nasadil, když jsem před zástupcem ředitele, který jezdil na kontroly i s milenkou řekl, že jsem si to u policie taky představoval jinak poté, co mi sdělil, že mě měl za schopného poldu. Vadila mu bradka, kterou jsem začal nosit. Proč to píšu. Existuje řada okolností, díky kterým může mít blbej funkci, ale znám taky VŠ vzdělané lidi, kteří způsobují fronty na poště při vyplňování složenky. Jsou rovněž poznatky ze zahraničních společností, kde mají ve vedení raději středoškoláky se širším rozhledem, než VŠ, kteří jsou hodně dobří v té konkrétní věci. Na závěr bych jen chtěl doplnit, že ti rychlokvašní majoři a podplukovníci na prezidiu policii nic pozitivního nepřinášejí, jen odčerpávají spoustu peněz, který by mohly jít třeba na přesčasy. Mám rok VŠ, nelituju, že jsem odešel a jsem na tom o mnoho líp než hromada VŠ, ne vkůli pár korunám na rentě, ale kvůli tomu, že se snažím a musím snažit víc, než VŠ vzdělaní lidé.

for Exvedoucí OOP: Trefně napsáno..
for Luigi Putrone: Asi jsi mě nepochopil- myslel jsem maskovat neschopnost argumenty typu, že se nedá nikam dostat, jestliže nebonzuješ, nekouříš šéfům a podobné zcestnosti. Rozhodně mi neříkej, že jsem idealista pana Langra, nemám ho rád stejně jako asi všichni tady. Můj příspěvek rozhodně neměl bejt óda na nový karierní řád, o tom se teď vůbec nebavíme, tohle platilo vždy. Když někdo poctivě dělá a snahu se dostat vejš, tak to neni nemožný. Mě se to třeba povedlo až skoro po deseti letech a to jsem se nikam nehrnul, ale byl jsem osloven šéfem. Takže pánové, neříkejte, že to nejde !!!

Ještě drobnost. Pánové pracující v prostředí veřejnosti posílejte víc poznatků na SKPV ať mají PPLK. více odměn. A můžou se být v prsa jak jsou dobří. Ať si shánějí poznatky sami. Nedělejte jim pohunky.

V tom má KRAB pravdu, u nás to funguje stejně.

Pro všechny, co zde argumentují tím, že k postupu výš je třeba v každém případě lézt do prdele či kamarádíčky: Nemaskujete tím náhodou vaši neschopnost??? Zamyslete se... Někdy totiž stačí poctivě makat a on si vás někdo všimne, schválně to někdy zkuste !!! Brečíte tu furt jak malý děti..

JO JENŽE KAŽDEJ NEMUŽE BEJT VEDOUCÍ!To místo se musí nějak uvolnit a pak je možnost no ale to pak nebude mít kdo chodit a šlapat chodník!PŘEMEJŠLEJ MIRAS

Ty jsi asi u policie první den, že? Nechápu, jak můžeš vypustit něco takového z úst. U policie vždy fungovalo a fungovat bude ono lezení do zadku, protekcionismus a kamarádíčkování. A schopných lidí se vedoucí jen bojí a snaží se jim házet klacky pod nohy jen proto, aby je náhodou neohrozili na jejich pozici. A nedej bože, když si někdo nenechá vše líbit a kálet si na hlavu a projeví vlastní názor - to se pak dějí věci.

O jaké neschopnosti to mluvíš ? Já mám okolo sebe většinu podotýkám většinu / nemyslím všechny / schopných lidí. V tom to nevidím, nikdo nic nemaskuje. Maskovat neschopnost, co to je ? to je zajímavý pohled. Teď už stačí aby si řekl, že jsme jedličky. To je přemýšlení, neskutečný, tohle když někdo vypustí - idealista stojící vedle pana Langera - karierní řád, hezká věc.
Nic ve zlém ale v životě jsem zažil, že kariéristi nebyli zrovna féroví lidé a byl to styl přes mrtvoly, za každou cenu ať to stojí co to stojí a tak mě ten karierní řád nějak hořce zní. Jsou to jen životní zkušenosti, které mě zatím nezklamaly. Znám tyto lidi, ale ve většině případů bych s nimi nechtěl kamarádit - musel bych si totiž dávat pozor na pusu - co říkám.

pro Luigi Putrone
Třeba to vše bude tím, že jseš právě ty ten neschopný a proto okolo sebe vidíš samé schopné. Pak je ti za těžko dostat se na místo vedoucího. Já to dokázal za 12 let a prošel jsem jak pořádkovou tak kriminálku a bez nějakého řiťolezectví k nadřízeným. Jen tvrdou prací a spíše jako rebel. Ale kdo to z vás je schopen absolvovat? Chcete peníze hned a pak prý něco odvedete, ale tak to není zavedeno nikde na světě...Klidně mne nyní napadejte, ale jen vy, kdo jste něco dokázali a ne ti co si pobrekávají, že jsou po 15 letech stále na ulici. Já jsem ze své čety na ZOP rozhodně nekončil jako nejlepší. Moji spolužáci ze ZOP to dotáhli na jako já na vedoucí OOP, náměstka okresního ředitele, vyšetřováky s titulem JUDr., náměstka policejního prezidenta, náměstky ředitelů kraje, vedoucí odborů SKP na kraji. A to jen ze 30 lidí na ZOP. Že by slušnej oddíl? Ne práce, práce, práce a ne kecy, kecy, kecy!

proč kecy a ne keci

Ani to jsi nepochopil? Těžko něco dál psát.

Exvedoucí :

No vidíš jak je ten svět všelijaký, mnohotvárný, zajímavý, nepředvídatelný - Já jsem byl zase v běhu na ZOP ve skupině 11 nejlepších lidí z počtu 200 lidí, kdy jsem si na pódiu potřásl ruku s ředitelem školy za absolvování zkoušky s vyznamenáním ( vše ve známce výborný ), ale nikam se necpu, nikde to neventiluji, kromě teď. Dělám otrocky toho policejního dělníka - a řeknu upřímně, nechtěl bych ani žadnou funkci dělat, protože za dobu u Policie ČR člověk poznal spousty špatných věcí ( služebních ) a nechtěl bych být v roli, kdy člověk musí na podřízené přenášet věci o kterých jsem sám přesvědčen, že jsou špatné, ale shora se to prostě " chce ". Na to musí být žaludek vysvětlovat podřízeným některá, jakoby pozitiva, která jsou ve skutečnosti jen a jen negativa. Špatného v policii je spousta a každý polda to ví, nebudu to rozebírat. Pro mě jsou důležité morální vlastnosti lidí a já se snažím v tomto směru, abych se před sebou nemusel stydět a myslím, že do dnešní doby se mě to daří dobře.

Pro pplk.
Nenadávej nikomu do hlupáků, mám také vysokou školu, ale nelezl jsem do řiti služebním funkcionářům a tak sloužím ve směně. A mužu ti říct jen jedno, znám mnoho mých kolegů, kteří jsou na tom stejně. Asi pooužíváme málo indulony!!

VŠ není patent na rozum!

CHCEME BÝT JEN SLUŠNĚ ZAPLACENI TAK JAK JE ZVYKEM V DEMOKRATICKÉ SPOLEČNOSTI. SITUACE LIDÍ V NEJNIŽŠÍCH TŘÍDÁCH JE VÍC NEŽ ŽALOSTNÁ.