Ekononomické teorie 18. a 19. století
Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Historické souvislosti

Během 18. a 19. století udělala ekonomie značný pokrok. Do 18. století se jednalo o ekonomiku tzv. premoderní, která se později rozvinula v ekonomiku tzv. brzy moderní, do které patří například merkantilismus a kameralismus. V 18. století Adam Smith položil základy moderní ekonomiky, když sepsal dílo zvané „Bohatství národů“. Jednalo sice o soupis již dříve známých poznatků, ovšem i přes to je Adam Smith nazýván zakladatelem moderní ekonomiky.

Ekonomické teorie 18. a 19. století jsou většinou reakcí na ekonomickou teorii merkantilismu, první buržoazně ekonomickou teorii datující se od 16. století. Merkantilismus vychází z předpokladu, že prosperita národa závisí především na jeho kapitálových zdrojích, (množství drahých kovů) a na mezinárodním obchodu (převaha exportu nad importem), za tím účelem jsou zvyšována dovozní cla.

Merkantilismus je na počátku 18. století postupně vystřídán jinými teoriemi (například fyziokratismem) a ty jsou na přelomu 18. a 19. století nahrazeny klasickou politickou ekonomií. V 19. století přichází Karl Marx se svou teorií komunistické společnosti, která je beztřídní, kde si všichni mají být rovni, a všechno má být všech. Ovšem později ve 20. století je socialistická společnost (která má být cestou ke společnosti komunistické) ve většině případů znovu změněna ve společnost třídní.

Obsah [skrýt]
1 Kameralismus
2 Fyziokratismus („vláda přírody“)
3 Klasická politická ekonomie
3.1 Adam Smith (1723-1790)
3.2 Thomas Robert Malthus (1766-1834)
3.3 David Ricardo (1772-1823)
3.4 John Stuart Mill (1806-1873)
4 Francouzský socialismus
5 Německá historická škola
5.1 Starší historická škola
5.2 Mladší historická škola
5.3 Nejmladší historická škola
6 Karl Marx (1818-1883) a Marxismus
7 Seznam použité literatury
8 Externí odkazy



[editovat] Kameralismus
Kameralismus ovlivnil ekonomické myšlení v Německu a v Rakousku na přelomu 18. a 19. století. Je jakousi středoevropskou odrůdou merkantilismu. S merkantilismem sdílí ideu silného státu a princip pozitivní obchodní bilance. Stejně jako merkantilisté se i kameralisté soustředili na praktické otázky hospodářské politiky a ne příliš na teoretické otázky.

Od merkantilismu se mimo jiné liší větším důrazem na populační růst. A to ze tří důvodů: mocenských (více poddaných, větší armáda), fiskálních (více lidí odvádějících daně) a poptávkových (větší poptávka → větší trh a výroba). Důraz na populační růst byl znatelný i v merkantilismu, ale v kameralismu byl daleko zřetelnější a to kvůli tomu, že v Rakousku (i v Českých zemích) byl velice znatelný úbytek obyvatelstva. Rozdílný byl také pohled na obchodní bilanci, pro merkantilisty to byla bilance peněz, pro kameralisty spíše bilance práce (zaměstnanosti). Kameralisté nekladli tak velký důraz na příliv zlata. Za zdroj národního bohatství považovali spíše zemědělství. Zemědělství považovali za nejdůležitější, protože se domnívali, že veškerý průmysl, řemesla a obchod může vzkvétat pouze tam, kde je kvalitní zemědělství. Dalším důvodem byla snaha zajištění zemědělství, které by bylo soběstačné a tudíž nezávislé na dovozu z okolních států. Kvůli tomu byli velmi znepokojeni hospodářskou nerovnováhou mezi městem a venkovem. Kameralisté navrhovali reformu zemědělství, která spočívala v parcelaci velkostatkářské půdy. To by podle nich zvýšilo počet zemědělského obyvatelstva a tím i zemědělskou výrobu. Také motivace rolníků by tím byla posílena, jelikož by pracovali na své vlastní půdě. Kameralisté také rozdělovali práci na produktivní a neproduktivní. Do neproduktivní řadili například práci služebnictva, atp.

Kameralismus byl dokonce učen i na univerzitách. První katedra kamerálních věd byla založena na Vídeňské univerzitě roku 1752 Johanem von Justi na přání Marie Terezie. Později vznikaly další katedry kamerálních věd jak na rakouských, tak na německých univerzitách.


[editovat] Fyziokratismus („vláda přírody“)
Fyziokratismus vznikl v polovině 18. století ve Francii, nejpopulárnějším se stal později na konci 18. století. Podstatou fyziokratismu je teorie, že bohatství národů pochází ze zemědělství. Fyziokratismus je považován za první propracovanou ekonomickou teorii a učinil první kroky k osamostatnění ekonomie jako samostatné vědecké disciplíny. Na fyziokratismus navazuje Adam Smith a jeho Bohatství národů, které je považováno za počátek moderní ekonomie.

Fyziokratismus předznamenal příchod klasické ekonomie. Jejich přínosem bylo kladení důrazu na produktivní práci, idea přirozeného řádu a požadavek volného trhu (laissez faire). Jejich slogan, který se snažili prosadit, zněl: „Laissez faire, laissez passer“ – „nechte být, nechte plynout“. Ale i přes všechny tyto jejich přínosy nelze fyziokraty přiřadit ke klasické ekonomii. Hlavním důvodem je, že za produktivní práci považovali jen zemědělství, jejich víra, že bohatství je možno tvořit pouze ve spojení s přírodou (tedy půdou), a že zpracování výrobků považovali jen za nakládání se zemědělskými přebytky. Také se nikdy nepokusili o vysvětlení a popsání směnných poměrů, a čistý produkt chápali jen jako rozdíl hodnoty zemědělské produkce a jejích nákladů.

Specifickým přínosem fyziokratimu byla Ekonomická tabulka Francoise Quesnaye. Byla významným metodickým přínosem, protože poprvé ukázala ekonomiku jako neustále se opakující (kruhový) tok zboží a peněz. Dalo by se říci, že byla prvním, jednoduchým ekonomickým modelem. Quesnay v Ekonomické tabulce popisoval vazby mezi hlavními společensko - ekonomickými třídami lidí. Fyziokraté rozdělili společnost do 3 tříd:


1) Produktivní třída – zemědělci
2) Sterilní třída - lidé v průmyslu a v obchodě
3) Nečinná třída – vlastníci půdy


Mezi fyziokraty řadíme kromě Francoise Quesnaye například: Duponta de Nemour, Victora Riquetii a další…


[editovat] Klasická politická ekonomie

[editovat] Adam Smith (1723-1790)
Skotský ekonom a filosof Adam Smith se narodil 5. června 1723 ve městě Kirkcaldy ve Skotsku. V letech 1737-1740 studoval matematiku, geometrii a fyziku na Glasgowské univerzitě. Od roku 1740 studoval sedm let na Oxfordské univerzitě. Od roku 1751 učil logiku jako profesor na Glasgowské univerzitě. V roce 1759 vydal „Teorie mravních citů“. V roce 1764 ukončil svou dráhu profesora, a stal se učitelem syna významného politika Charlese Townshelda. V letech 1764- 1766 cestoval po Evropě (Paříž, Toulouse a Ženeva). V roce 1767 byl poradcem Ch. Townshelda při vypracování návrhu zdanění. 9. března roku 1776 vydal své stěžejní dílo „Bohatství národů“ (celým názvem „Pojednání o podstatě a původu bohatství národů“). Roku 1778 byl jmenován celním zplnomocněncem pro Skotsko a pro daň ze soli. 17. července roku 1790 umírá v rodném Skotsku.

Bohatství národů
Bohatství národů je významným dílem nikoli díky tomu, že by přineslo nějaké nové poznatky, ale díky tomu, že se Smithovi podařilo shrnout tehdejší ekonomické vědění do jednoho celistvého díla. Smithovo Bohatství národů bylo značně ovlivněno dobou, v níž Smith žil, tedy osvícenstvím. V období osvícenství filosofové razili cestu myšlenkám svobody, ale státníci stále uplatňovali politiku merkantilismu. Tenko konflikt mezi ideologií liberalismu a přetrvávající politikou merkantilismu je i tématem Bohatství národů, kde Smith kritizuje stávající obchodní systém. Smith věnoval stávajícímu systému osm kapitol čtvrté knihy, a poslední kapitolu věnoval fyziokratismu, který považoval za velký pokrok. V Bohatství národů Smith zmiňuje a popisuje čtyři ústřední témata, která se stala stěžejními pro klasickou politickou ekonomii. Těmito tématy jsou:

Neviditelná ruka trhu
Růst národního bohatství
Měření národního bohatství
Teorie hodnoty a rozdělování
Smith zdůrazňoval, že ekonomika nemůže být řízena jako jedna velká firma. Osobně prosazoval ideu přirozeného řádu. Tu odvodil od D. Huma a F. Quesnaye, ale dovedl jí do hloubky, a to hlavně svou představou neviditelné ruky trhu, která ho proslavila nejvíce. Podstatou teorie neviditelné ruky trhu je myšlenka spontánní harmonie individuálního a společenského zájmu. Smith si byl vědom konfliktů mezi třídami a mezi zájmy jednotlivce a zájmy společnosti, neviditelná ruka trhu tedy ztělesňuje určitý soulad mezi zájmy jednotlivce a zájmy společnosti. Zároveň tvrdí, že tento soulad je přirozený a neměl by být docilován zasahováním státu do politiky. Smith zdůrazňuje, že národní bohatství není ničím jiným než souhrnem individuálních bohatství. Z toho vyplývá, že jedinec sledující své zájmy a zvětšující své bohatství, zvětšuje i bohatství celého svého národa. Ovšem Smith nevysvětloval harmonii mezi individuálními a společenskými zájmy pouhým sčítáním bohatství. Pro Smithe byla velice důležitá i dělba práce, konkurence a akumulace. Smith sám ve své knize píše:„Není to laskavost řezníka, sládka nebo pekaře, které vděčíme za to, že máme svůj oběd, nýbrž jejich zřetel na vlastní zájem. Nespoléháme na jejich lidskost, ale na jejich sebelásku, a nezdůrazňujeme jim naše potřeby, ale výhody, které jim plynou.“ (Smith, A, 1910, dle Holman, R. a kol., nakladatelství C. H. Beck, Praha 1999, Dějiny ekonomického myšlení, s.47)


[editovat] Thomas Robert Malthus (1766-1834)
Tomas Robert Malthus se zapsal do dějin ekonomického myšlení svou populační teorií. Tato teorie sice nebyla moderní ekonomií přijata, ale nebyla zcela zavržena. Ekonomové tvrdí, že spíše patří do jiného vědeckého oboru něž je ekonomie. Jeho teorie vycházela z toho, že přirozená tendence k rozmnožování je tak silná, že vyvolává rychlejší růst populace, než jak rychle mohou růst zdroje obživy. Zatímco populace má tendenci se zvětšovat geometrickou řadou (1, 2, 4, 8, 16, 32, 64, 128,…), zdroje obživy se mohou zvětšovat nanejvýš řadou aritmetickou (1, 2, 3, 4, 5, 6, 7, 8,…). Z toho na první pohled plyne nesoulad, který Malthus nazval populační teorií. Jeho teorie naznačovala, že hospodářský růst není schopen odstranit chudobu mas. Jediným způsobem by podle Malthuse byla morální sebekontrola. Podle Malthuse k hromadné smrti hladem nedochází jen díky jevům zvyšujícím úmrtnost, nebo snižujícím porodnost. Malthus vidí tyto jevy v jistém smyslu jako pozitivní. Pro tyto názory si ekonomie vysloužila přízvisko „ponurá věda“.


[editovat] David Ricardo (1772-1823)
David Ricardo přišel s novým pojetím existenčního minima. Do té doby bylo za existenční minimum považováno fyzické minimum (minimum pro přežití dělníka). Podle Ricarda bylo existenční minimum ovlivněno vyspělostí dané země, historickým vývojem dělnické třídy, jejími zvyky a životním stylem. Díky tomu mohlo být existenční minimum různé v různých zemích a výše existenčního minima anglického dělníka tak byla několikrát vyšší než výše existenčního minima indického dělníka. Ricardo také vysvětlil, proč se mzda dlouhodobě udržuje okolo existenčního minima. Ricardo rozlišoval tržní mzdu a přirozenou mzdu, přirozená mzda podle něj byla peněžním vyjádřením existenčního minima. Když akumulace kapitálu sílí, roste poptávka po práci a s ní i tržní mzda, dělnické rodiny pociťují zlepšení oproti normálnímu stavu v dané zemi a přirozenou reakcí je zvyšování populace. Růst populace po určité době zvýší nabídku práce na trhu a tím stlačí tržní mzdu zpět na úroveň přirozené mzdy. Opačnou situací je ochabnutí akumulace kapitálu a s ní i poptávka po práci. To vyvolá pokles tržní mzdy pod přirozenou mzdu a tím sníží populaci. To se po delší době projeví poklesem nabídky a zvýšením tržní mzdy zpět na úroveň přirozené mzdy. Tato teorie je nazvána Ricardův mzdový zákon.


[editovat] John Stuart Mill (1806-1873)
Mill navazoval na Smithe, Malthuse i Ricarda. Byl v zásadě posledním velkým představitelem klasické politické ekonomie (i když v zásadě i Karl Marx vycházel z Ricarda). Jeho dílo „Zásady politické ekonomie“ mělo velký úspěch u Anglické ekonomické veřejnosti. Po dvě generace se v Anglii učila politická ekonomie právě podle jeho díla. Až v roce 1890 se v Anglii začalo učit podle Marshallových „Zásad ekonomie“

Dalšími klasickými politickými ekonomy byli Jean B. Say a Nassau W. Senior.


[editovat] Francouzský socialismus
Na počátku 19. století se začínají objevovat myšlenkové směry, které odmítají kapitalismus. I když jsou jednotlivé proudy od sebe odlišné, mají několik společných znaků. Nový systém, který chtěly nastolit, by nebyl založen na soukromém vlastnictví, ale na určité formě kolektivního vlastnictví. Socialisté přisuzovali bídu dělníků, hospodářské krize a morální úpadek společnosti, podle nich negativním jevům jako soukromé vlastnictví, konkurence a honba za penězi.

Socialismus se dá rozdělit do tří proudů:

1) Asociacionismus

Základní ideou asociacionismu bylo vytvoření hospodářských komunit (asociací), v rámci kterých by bylo kolektivní vlastnictví. Asociacionisté byli přesvědčeni, že není zapotřebí svrhnout kapitalismus násilnou cestou, protože asociace se v hospodářské soutěži prosadí samy. To odvozovali z toho, že pro dělníky bude přitažlivější pracovat pro určitou komunitu a že dělníci budou v rámci komunity více motivováni. Známými představiteli jsou Charles Fourier a Louis Blanc.

2) Anarchismus

Tento proud byl více radikální než asociacionismus. Anarchisté chtěli, na rozdíl od asociacionistů, svrhnout stát a dát asociacím větší pravomoci.

Ovšem anarchisté, ani nechtěli zrušit soukromé vlastnictví. Významným představitelem anarchismu ve Francii byl Pierre J. Proudhon, jehož hlavní ideou bylo vytvoření jakýchsi volných úvěrů. Díky těmto úvěrům by se každý mohl stát soukromým vlastníkem a vyrábět.

3) Saint-Simonismus

Saint-Simonismus je nejvýznamnějším proudem Francouzského socialismu. Jeho zakladatelem byl Henri de Saint-Simon. Jeho představy byly značně odlišné od předchozích dvou proudů. On se naopak domníval, že celá společnost může být řízena inteligencí osvícené elity. Věřil v rozvoj vědy a průmyslu. Jeho ideálem bylo vytvoření nové elity vědců a inženýrů, kteří by celou hospodářskou společnost řídili jako jeden celek. Díky organizaci zmizí chaos konkurence a společnost získá nový řád. Jeho cílem bylo přetvoření politiky ve vědu, místo stávající vlády chtěl dosadit vládu matematiků, fyziků, biologů, podnikatelů, inženýrů a umělců. Saint-Simon dokázal svou teorií nadchnout mnoho významných osobností 19. století. Například Napoleon III., Honoré_de_Balzac, Victor Hugo, bratři Pereirové, ti všichni byli jeho myšlenkami ovlivněni.

Přes veškerou rozmanitost a promyšlené systémy, byl přínos Francouzského socialismu nulový. To je způsobeno tím, že se všechny tři proudy zaměřovaly na projektování nového řádu, místo toho aby se zabývaly skutečnými jevy.


[editovat] Německá historická škola
V 19. století, kdy ve Francii a Anglii převládly teorie klasické politické ekonomie, v Německu převažovala historická škola. Historické školy byly i v jiných zemích (například i v Anglii), ale jejich vliv byl potlačen klasickou ekonomikou. Důvodem proč v Německu převažovala historická škola, bylo, že v Německu byla historie jako věda velice uznávaná a na vysoké úrovni.

Historická škola se od klasické politické ekonomie značně lišila. Klasičtí ekonomové hledali univerzální zákony, které by platily pro každý stát v každé době. Historická škola nepokládala ekonomické jevy za konzistentní. Naopak tvrdila, že ekonomie má evoluční charakter a mění se s dobou.

Německá škola se dělí do tří etap:

Starší historická škola
Mladší historická škola
Nejmladší historická škola (občas neuváděna)
Ve všech těchto směrech můžeme najít prvky metody zvané historismus, ten byl metodou, kterou se německá historická škola odlišovala od ostatních ekonomických směrů. Myšlenku, že historie je zdrojem pro ekonomické poznatky sice používali i jiní ekonomové (například Adam Smith). Ale pro německou historickou školu to zároveň znamenalo, že programově odmítali možnost univerzálních ekonomických teorií, které by bylo možno aplikovat na různé situace. Od klasické politické ekonomiky se německá historická škola výrazně lišila i v tom, že roli státu považovala, na rozdíl od klasických ekonomů, za velmi důležitou v rámci národní ekonomiky.

Historická metoda (historismus) spočívá v tom, že se ekonomové ohlíželi zpět do minulosti. Neznamená to ovšem, že by hledali nějaké obecné pravdy, ba naopak. Ekonomové německé historické školy 19. století tvrdili, že historické jevy jsou neopakovatelné, neboť závisí na podmínkách v daném státě (mentalita, zvyky, atp.) Tudíž nemá smysl snažit se najít jakékoli univerzální zákony.


[editovat] Starší historická škola
Ve starší historické škole byl historismus v daleko slabší podobě než později v mladší historické škole. Do Starší historické školy radíme tři významnější autory: Bruno Hildebranda, Karla Kniese a Wilhelma Roschera.

Nejznámějším a zároveň nejrespektovanějším z těchto tří byl Wilhelm Roscher. Vydal pětisvazkové dílo zvané „Systém národního hospodářství“. Toto dílo shledalo v Německu velký úspěch. Roscher byl ochotný uznat, že existují určité obecné ekonomické zákony, ale je možné je objevit pouze zkoumáním historie. Roscher používal metodu historickou a sám se nazýval historizujícím ekonomem. Nezajímal se o popis ekonomického chování jednotlivce, ale pouze větších ekonomických celků.


[editovat] Mladší historická škola
Nejvýznamnějším historizujícím ekonomem Mladší historické školy byl Gustav von Schmoller. Schmoller na rozdíl od Rochera odmítal uznat existenci obecných ekonomických zákonů. Nejvíce kritizoval anglické klasiky, o kterých tvrdil, že jejich metody jsou nevědecké. Schmoller se od Rocherra lišil také tím, že nestudoval národní ekonomiky, ale ekonomiky institucí, jako součásti národních ekonomik. Z těchto studií se snažil formulovat různá politická doporučení.


[editovat] Nejmladší historická škola
Známými představiteli nejmladší historické školy byli Max Weber a Werner Sombart. Oba byli historizujícími ekonomy, avšak historismus v pojetí Schmollera pro ně již nebyl typický.

Max Weber se proslavil dílem zvaným „Protestantská etika a duch kapitalismu“, ve které přišel s teorií o vzniku kapitalismu. Zjistil, že kapitalismus vznikal mezi protestanty (kalvinisty) odkud se dál šířil. Podle jeho hypotézy vede kalvinistická víra k odříkání a touze po úspěchu. Kalvinisté věří, že úspěch je projevem boží milosti a spasení. Tato víra je podle Maxe Webera duchovní silou, z níž se zrodil evropský kapitalismus.

Werner Sombart podobně jako Weber hledal historický původ kapitalistického ducha. Ovšem nikoli v kalvinismu ale v židovství. Ve svém díle „Židé a moderní svět“ uveřejnil teorii, podle které rozptýlení židů po Evropě, kteří měli smysl pro obchodování, umožnilo vznik obchodních vztahů mezi nimi po celé Evropě. Společně s sebou přinášeli podle Sombarta i duch kapitalismu.

Významnou chybou historizujících ekonomů bylo, že nedokázali (na rozdíl od klasických politických ekonomů) spojit historii s teorií. Věřili, že obecná znalost se sama ukáže důkladnými studiemi historie. Ovšem nebrali v úvahu to, že k získání obecných znalostí je zapotřebí spojit historické poznatky s teoretickou praxí. Velká vazba na historii způsobila také to, že se ekonomie historické školy nebyla schopna osamostatnit jako samostatná vědní disciplína. Díky detailnímu popisování různých historických realit, totiž měla německá historická škola velmi nezřetelné hranice a dalo by se říci, že se jednalo spíše o vědu historicko-ekonomickou.


[editovat] Karl Marx (1818-1883) a Marxismus
Karl Marx studoval filosofii a práva na univerzitách v Bonnu a Berlíně. Po ukončení studia, začal kariéru radikalistického žurnalisty. V roce 1843 odešel kvůli problémům s pruskými úřady do Paříže. Spolu s přítelem, se kterým se zde seznámil Friedrichem Engelsem napsal „komunistický manifest“, který v budoucnu silně ovlivnil komunistické hnutí ve světě. Motto tohoto manifestu „Proletáři všech zemí, spojte se!“se stalo jakousi výzvou ke spojení dělnických spolků v mezinárodní dělnické hnutí. Marx byl také spoluzakladatelem mezinárodní Ligy komunistů. Opět měl potíže s úřady a tak odchází do Belgie, ale odtud znovu odešel roku 1849 do Londýna, kde se usadil. Zde díky Engelsově finanční podpoře vydal své životní dílo „Kapitál“. Druhý a třetí díly vydává Engels až po Marxově smrti.

Z pohledu Marxe spočíval problém společnosti v rozdělení do dvou tříd, vykořisťovatelé a vykořisťovaní, a v antagonismech mezi nimi. Marx viděl klíč k tomuto problému ve zrušení soukromého vlastnictví. Třída vlastníků výrobních prostředků (půdy, strojů, atp.), donutí třídu dělníků, aby pracovala, a tím je vykořisťuje. Podle Marxe tento systém vždy vrcholí revolucí a nastolením nové třídy vlastníků a nové třídy nevlastníků. Takto rozdělil společnost do 5 etap:

Kolektivistická společnost - V této etapě jsou si všichni rovni, společnost je prvobytně pospolná
Otrokářská společnost - V důsledku neolitické revoluce se společnost rozdělila na otrokáře (vykořisťovatelé) a otroky (vykořisťovaní), kteří jsou majetkem otrokáře.
Feudální společnost - Třída feudálů vykořisťuje třídu poddaných (nevolníků), kteří jsou připoutáni k půdě.
Kapitalistická společnost - Kapitalisté vykořisťují dělníky, i když ti nejsou jeho majetkem, ale námezdní silou.
Komunistická společnost
Komunistická společnost je pátou a podle Marxe poslední etapou. Komunistická společnost měla být ideální v tom, že zde budou zrušeny jednotlivé třídy, každý bude pracovat podle svých sil a nebude chudých ani bohatých, protože všechno bude všech.

Komunismus se v jistém slova smyslu podobal francouzskému socialismu. Karl Marx ovšem nazval francouzský socialismus utopickým a nevědeckým a dalo by se říci, že měl pravdu. Sám sice nedospěl ke správným závěrům, ale jeho metoda byla vědecká. K tomu přispělo hlavně to, že se pokusil o provedení důkladné anatomie kapitalismu a formuloval teorii jeho zániku. Od francouzských socialistů se Marx lišil ještě v jednom ohledu. Francouzští socialisté se nezabírali studiem a rozborem kapitalismu, a místo toho popisovali a promýšleli do posledních detailů své vize budoucnosti. Marx na rozdíl od nich popsal kapitalismus, ale v popisu budoucího komunistického řádu byl opatrný a omezil se pouze na tvrzení, že v něm nebude existovat soukromé vlastnictví a třída kapitalistů. Marx pro svůj program zvolil raději přívlastek „komunistický“, jelikož se domníval, že slovo „socialistický“ bylo francouzskými socialisty dokonale zdiskreditováno.

Marx se ovšem zmýlil, když předpovídal vývoj kapitalistické společnosti. Marx se domníval, že způsob kapitalistické výroby bude vyžadovat stále méně kvalifikovanou pracovní sílu. Na rozdíl od toho kapitalistická výroba žádá stále více kvalifikovanou práci. Marx si myslel, že k proletářské revoluci dojde v zemi, která je průmyslově nejvyspělejší a dělnická třída je proto nejvíce uvědomělá (tedy v Anglii). Ve skutečnosti však došlo k proletářské revoluci v zemi, kde byl kapitalismus teprve v počátcích, a dělnická třída tvořila minimum obyvatel, v Rusku. Marx se také mýlil, když tvrdil, že rozdíly mezi třídami se budou zvětšovat. Dnes stěží rozeznáme, kde začíná a kde končí ta, či ona třída.


[editovat] Seznam použité literatury
Holman, R. a kol.: Dějiny ekonomického myšlení. Praha, C. H. Beck, 1999
Sojka, M. a kol.: Dějiny ekonomických teorií. Praha, Karolinum, 2000

[editovat] Externí odkazy

Jsem rád, že končí SOUDRUH Brázda. Jediné, co ho zajímalo bylo, aby policisté nenosili čerňáky, bejzbolky a jakým vchodem se bude chodit na prezidiu. Policie potřebuje ve vedení někoho, kdo zná policejní práci a potřeby policistů (ne hasiče či bachaře)

Takových Brázdů tam sedí tisíce a berou nekřesťanské peníze na úkor lidí ve výkonu.

pane MV. tak jste s uspechem odprodal veskery majetek MV. pripadne jej prevedl na nejvetsi tunelarskou firmu pod nazvem Zarizeni sluzeb pro MV. co takhle udelat audit v teto ""firme"?? to by jste cucel rozhodne vic nez ted

tak by me zajimalo kampak ze to uklidi pan MV nynejsi namestky z PP??? ktere teple flicky cekaji na tyto radoby experty a zkusene specialisty??? uz jich moc po praze neni :-)))

prej do prahy na PMJ už přišel rozkaz o povolení nosit čerňáky, konečně je to pravda?dik

nechapu jak ten co furt jeci jak neni ministrem policie tak najednou v televizi se vychlouba tim ze policie zatkla toho a toho a v jakem stavu je vysetrovani.

jojo tento pán co si říká ministr vnitra se považuje najednou za velikého borce co všechno zná a o všem ví. přitom tento pan ministr Langer je úplně mimo mísu a z takového šaška jako je on si obyčejný policajt akorát bude dělat prdel jako vrata

Jezinko, pro přesnost:

http://www.psp.cz/sqw/text/tiskt.sqw?O=5&CT=214&CT1=0

Pane, paní Jezinko. Bylo skopírováno vše, co mají kamarádi hasiči přes PS!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!

Přehodnocení systemizace, mimořádně povýšení policisté a další neduhy spojené s lidmi v přímém výkonu!

Seru na ně tady je konečná.

Když kopírovat, tak všechno!

Vpřed na navigaci

---------------------------------------------------------------- ----------------


---------------------------------------------------------------- ----------------
Na vlastní text
Související odkazy:
Originál dokumentu
Word 97 (47.1kB)

---------------------------------------------------------------- ----------------


Přílohy
Následující text je vygenerován z orginálního dokumentu pomocí HTML konvertoru a nemusí být věrnou podobou originálního textu (odlišnosti ve formátování textu, poznámek pod čarou, přeškrtnutí textu, tabulkách, atd.) a slouží pouze pro náhled.


---------------------------------------------------------------- ----------------








PARLAMENT ČESKÉ REPUBLIKY
Poslanecká sněmovna
2007
V. volební období
___________________________________________________________




214



Návrh


poslanců Františka Bublana, Vojtěcha Filipa, Jeronýma Tejce,
Zdeňka Maršíčka, Vlastimila Aubrechta, Pavla Kováčika, Miroslava Svobody,
Petra Braného, Josefa Smýkala, Zuzky Bebarové-Rujbrové a dalších



na vydání


zákona, kterým se mění zákon č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, ve znění pozdějších předpisů



Z Á K O N
ze dne ...
kterým se mění zákon č. 361/2003 Sb., o služebním poměru
příslušníků bezpečnostních sborů, ve znění pozdějších předpisů

Parlament se usnesl na tomto zákoně České republiky:

Čl. I

Zákon č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, ve znění zákona č. 186/2004 Sb., zákona č. 436/2004 Sb., zákona č. 586/2004 Sb., zákona č. 626/2004 Sb., zákona č. 253/2005 Sb., zákona č. 169/2005 Sb., zákona č. 413/2005 Sb., zákona č. 530/2005 Sb. a zákona č. 189/2006 Sb. se mění a doplňuje takto:

1. § 54 nově zní:

"§ 54

Služba přesčas

Příslušníkovi lze v důležitém zájmu služby nařídit výkon služby přesčas. Za službu přesčas se považuje služba vykonávaná nad základní dobu služby v týdnu mimo rámec směn. U příslušníka s kratší dobou služby v týdnu se za službu přesčas nepovažuje služba, která nepřesahuje základní dobu služby v týdnu.".


2. V § 112 se odstavec 2 zrušuje.

Dosavadní odstavce 3 a 4 se označují jako odstavce 2 a 3.

3. V § 113 se za písmeno d) vkládá nové písmeno e), které zní:

"e) služební příjem za službu přesčas,".

Dosavadní písmeno e) a f) se označují jako písmena f) a g).

4. V § 125 odst. 1 se ve větě první zrušují slova "nad 150 hodin v kalendářním roce".

5. V § 125 odst. 1 se ve větě druhé zrušují slova "nebo v jinak dohodnuté době".


Čl. II

Účinnost

Tento zákon nabývá účinnost 1. ledna 2008.



Důvodová zpráva


Obecná část

Ustanovení § 112 odst. 2 zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, stanoví, že příslušníkovi služební příjem je stanoven s přihlédnutím k případné službě přesčas v rozsahu 150 hodin v kalendářním roce. Uvedené ustanovení je nejen v rozporu s dikcí věty první odstavce 1 téhož ustanovení, které stanoví obecnou zásadu, že příslušník má nárok na služební příjem za výkon služby, ale také s čl. 28 Listiny základních práv a svobod, podle níž mají zaměstnanci (příslušníci) právo na spravedlivou odměnu za práci (službu). Vzhledem k tomu, že návrh předložené novely harmonizuje zákon č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, ve znění pozdějších předpisů, s ústavním pořádkem navrhujeme v souladu s ustanovením § 90 odst.2 zákona č. 90/1995 Sb., o jednacím řádu Poslanecké sněmovny, ve znění pozdějších předpisů, aby Poslanecká sněmovna návrhem zákona vyslovila souhlas již v 1. čtení.
Současné znění zákona je rovněž v rozporu s ustanovením části II čl. 4 bod 2 Evropské sociální charty, která zavazuje státy "uznat právo pracovníků na vyšší odměnu za přesčasovou práci, s výhradou výjimek ve zvláštních případech".
Z rozboru předmětného ustanovení § 112 odst. 2 zákona o služebním poměru je rozpor s uvedenými ustanoveními zcela zjevný. Konstatuje-li, že služební příjem je stanoven s přihlédnutím k případné službě přesčas, mělo by také být stanoveno, jakým způsobem je služba přesčas zohledněna, respektive jaká složka služebního příjmu je k takové kompenzaci určena. Tak tomu ovšem není. Každá ze složek služebního příjmu uvedených v § 113 zákona je jednoznačně definována. Je jednoznačně stanoveno, za co je poskytována.
Zásadním problémem daného ustanovení je však skutečnost, že je ve služebním příjmu přihlédnuto k "případné" službě přesčas. To znamená, že se výše služebního příjmu stanoví shodně příslušníkovi, který 150 hodin služby přesčas vykoná stejně jako příslušníkovi, který tuto službu nekoná vůbec. To jistě nelze považovat za spravedlivé. Nelze přehlédnout, že vykonání 150 hodin služby přesčas se rovná rozsahu téměř celého fondu základní doby služby na jeden kalendářní měsíc. Lze proto učinit závěr, že příslušníkovi, který v důležitém zájmu služby vykonal 150 hodin služby přesčas bez nároku na služební příjem, bylo v kalendářním roce vyplaceno za 13 měsíců služby pouze 12 měsíčních služebních příjmů.
Pro úplnost je nutno dodat, že povinnost vykonat službu v rozsahu 150 hodin bez nároku na odměnu nebo na náhradní volno byla zakotvena i v § 10 odst. 2 zákona č. 143/1992 Sb., o platu a odměně za pracovní pohotovost v rozpočtových a některých dalších organizacích a orgánech, podle něhož byli příslušníci odměňováni do konce minulého roku. I tehdejší úprava byla nesmyslná, když tato povinnost byla vázána na existenci hodnostního příplatku (pochopitelně bez ohledu na rozdílnou výši tohoto příplatku pro hodnost nejvyšší a nejnižší) nebo na existenci příplatku za vedení (s praktickým využitím pouze pro zaměstnance v pracovním poměru). Vzhledem k tomu, že nový zákon o služebním poměru tyto hodnostní příplatky zrušil, a že zákon ve schválené podobě byl pozměňovacími návrhy z druhého čtení výrazně upraven v neprospěch příslušníků, je nutné kompenzovat zrušení hodnotních příplatků i zrušením bezplatné práce příslušníků v rozsahu 150 hodin.
Tuto úpravu je nutné provést i s ohledem na fakt, že současně platná právní úprava způsobuje značnou nerovnoměrnost příjmů příslušníků v průběhu roku - zejména snížení celkových platů příslušníků v 1. čtvrtletí, kdy příslušníci slouží většinu bezplatných přesčasových hodin. Tato úprava zákona by měla odstranit pokles příjmů příslušníků zařazených "do výkonu", kterým poklesly příjmy v důsledku nevhodného zařazení do platových tříd.





Vyčíslení dopadů do státního rozpočtu:

Aplikace tohoto zákona by vedla ke zvýšení výdajů státního rozpočtu o přibližně 300 až 350 milionů Kč ročně. Do rozpočtu krajů a obcí zákon nemá žádné dopady.

Soulad s ústavním pořádkem:
Návrh není v rozporu s ústavním pořádkem ČR.
Návrh harmonizuje zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů s Listinou základních práv a svobod.


Slučitelnost s právem ES:
Návrh není v rozporu s právem ES ani jinými mezinárodně právními závazky ČR.



Zvláštní část

K Čl. I: k bodu 1

Dosavadní stanovení omezující hranice pro službu přesčas není v praxi bezpečnostních sborů reálné. Proto se navrhuje toto omezení zrušit. Zrušují se také dosavadní případy, které odůvodňují překročení 150 hodin služby přesčas v kalendářním roce. Pro svou obecnost stejně nijak nebránily v překračování daného limitu služby přesčas.


K Čl. I: k bodu 2

Stanovení služebního příjmu příslušníka s přihlédnutím k případné službě přesčas v rozsahu 150 hodin v kalendářním roce odporuje ústavní zásadě, podle níž se odměna poskytuje za vykonanou práci (službu). Proto se navrhuje zrušit předmětné ustanovení § 112 odst. 2, který zakládá povinnost příslušníků odpracovat 150 přesčasových hodin "zdarma".


K Čl. I: k bodu 3

Pro odstranění pochybností o povaze služebního příjmu za službu přesčas se navrhuje doplnit ustanovení o složkách služebního příjmu o uvedenou složku.


K Čl. I: k bodům 4 a 5

Možnost sjednání jiné doby čerpání náhradního volna je zcela nevyhovující. Stávající znění také zavádí do právní úpravy služebního poměru nepřípustný smluvní prvek. Doba, na níž se mají služební funkcionář a příslušník dohodnout, není nijak omezena. Připouští tedy převedení náhradního volna do dalších let.


K Čl. II

Účinnost zákona je navržena k začátku nového kalendářního a tím i rozpočtového roku.
V Praze 4. května 2007

František Bublan v. r.
Vojtěch Filip v. r.
Jeroným Tejc v. r.
Pavel Kováčik v. r.
Jaroslav Krákora v. r.
Zuzka Bebarová - Rujbrová v. r.
Vlastimil Aubrecht v. r.
Petr Braný v. r.
Miroslav Svoboda v. r.
Josef Smýkal v. r.
Kateřina Konečná v. r.
Cyril Zapletal v. r.
Zdeněk Maršíček v. r.
Michal Hašek v. r.




























Vybrané části z platného znění zákona s vyznačením navrhovaných změn


§ 54

Služba přesčas

(1) Příslušníkovi lze v důležitém zájmu služby nařídit výkon služby přesčas nejvýše v rozsahu 150 hodin v kalendářním roce.

(2) Jestliže bude vyhlášen krizový stav podle zvláštního právního předpisu 29) nebo ve výjimečných případech ve veřejném zájmu, lze příslušníkovi nařídit po dobu krizového stavu a nebo po nezbytnou dobu ve veřejném zájmu službu přesčas i nad rozsah stanovený v odstavci 1.

(3) Za službu přesčas se podle odstavců 1 a 2 považuje služba vykonávaná nad základní dobu služby v týdnu mimo rámec směn. U příslušníka s kratší dobou služby v týdnu se za službu přesčas nepovažuje služba, která nepřesahuje základní dobu služby v týdnu.

Příslušníkovi lze v důležitém zájmu služby nařídit výkon služby přesčas. Za službu přesčas se považuje služba vykonávaná nad základní dobu služby v týdnu mimo rámec směn. U příslušníka s kratší dobou služby v týdnu se za službu přesčas nepovažuje služba, která nepřesahuje základní dobu služby v týdnu.





ČÁST OSMÁ

SLUŽEBNÍ PŘÍJEM A ODMĚNA ZA SLUŽEBNÍ POHOTOVOST

HLAVA I

OBECNÉ USTANOVENÍ

§ 112

(1) Příslušník má nárok na služební příjem za výkon služby. Nárok na služební příjem má také v dalších případech, kdy to stanovuje zákon. Za služební příjem se považují peněžitá plnění poskytovaná příslušníkovi bezpečnostním sborem ve výši a za podmínek stanovených tímto zákonem. Příslušník s kratší dobou služby má nárok na služební příjem odpovídající této kratší době služby.

(2) Příslušníkovi je stanoven služební příjem s přihlédnutím k případné službě přesčas v rozsahu 150 hodin v kalendářním roce. Ve služebním příjmu ředitele bezpečnostního sboru a jeho zástupce je přihlédnuto k veškeré službě přesčas.

(3) (2) Příslušník a příslušnice mají nárok na stejný služební příjem za stejnou službu nebo za službu stejné hodnoty. Za stejnou službu nebo službu stejné hodnoty se považuje služba stejné nebo srovnatelné složitosti, odpovědnosti a namáhavosti, která je konána ve stejných nebo srovnatelných podmínkách služby, při stejných nebo srovnatelných schopnostech a způsobilosti k výkonu služby, při stejné nebo srovnatelné služební výkonnosti a výsledcích ve výkonu služby.

(4) (3) Příslušníkovi, který nevykonával službu proto, že na jeho obvyklý den výkonu služby připadl svátek, se služební příjem nekrátí.




HLAVA II

SLOŽKY SLUŽEBNÍHO PŘÍJMU

§ 113

Služební příjem příslušníka tvoří:

a) základní tarif

b) příplatek za vedení,

c) příplatek za službu v zahraničí,

d) zvláštní příplatek,

e) služební příjem za službu přesčas

f) osobní příplatek a

g) odměna.



§ 125

Náhradní volno a služební příjem za službu přesčas

(1) Příslušník má nárok na náhradní volno za každou hodinu služby přesčas nad 150 hodin v kalendářním roce. Neposkytne-li bezpečnostní sbor příslušníkovi náhradní volno v době 3 kalendářních měsíců po výkonu služby přesčas nebo v jinak dohodnuté době, má nárok na poměrnou část přiznaného základního tarifu, osobního příplatku a zvláštního příplatku, který připadá na každou tuto hodinu služby bez služby přesčas v kalendářním měsíci, v němž službu koná.

(2) Za dobu čerpání náhradního volna se služební příjem nekrátí.

PARLAMENT ČESKÉ REPUBLIKY
Poslanecká sněmovna
2007
V. volební období
___________________________________________________________




214



Návrh


poslanců Františka Bublana, Vojtěcha Filipa, Jeronýma Tejce,
Zdeňka Maršíčka, Vlastimila Aubrechta, Pavla Kováčika, Miroslava Svobody,
Petra Braného, Josefa Smýkala, Zuzky Bebarové-Rujbrové a dalších



na vydání


zákona, kterým se mění zákon č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, ve znění pozdějších předpisů



Z Á K O N
ze dne ...
kterým se mění zákon č. 361/2003 Sb., o služebním poměru
příslušníků bezpečnostních sborů, ve znění pozdějších předpisů

Parlament se usnesl na tomto zákoně České republiky:

Čl. I

Zákon č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, ve znění zákona č. 186/2004 Sb., zákona č. 436/2004 Sb., zákona č. 586/2004 Sb., zákona č. 626/2004 Sb., zákona č. 253/2005 Sb., zákona č. 169/2005 Sb., zákona č. 413/2005 Sb., zákona č. 530/2005 Sb. a zákona č. 189/2006 Sb. se mění a doplňuje takto:

1. § 54 nově zní:

"§ 54

Služba přesčas

Příslušníkovi lze v důležitém zájmu služby nařídit výkon služby přesčas. Za službu přesčas se považuje služba vykonávaná nad základní dobu služby v týdnu mimo rámec směn. U příslušníka s kratší dobou služby v týdnu se za službu přesčas nepovažuje služba, která nepřesahuje základní dobu služby v týdnu.".


2. V § 112 se odstavec 2 zrušuje.

Dosavadní odstavce 3 a 4 se označují jako odstavce 2 a 3.

3. V § 113 se za písmeno d) vkládá nové písmeno e), které zní:

"e) služební příjem za službu přesčas,".

Dosavadní písmeno e) a f) se označují jako písmena f) a g).

4. V § 125 odst. 1 se ve větě první zrušují slova "nad 150 hodin v kalendářním roce".

5. V § 125 odst. 1 se ve větě druhé zrušují slova "nebo v jinak dohodnuté době".


Čl. II

Účinnost

Tento zákon nabývá účinnost 1. ledna 2008.



Důvodová zpráva


Obecná část

Ustanovení § 112 odst. 2 zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, stanoví, že příslušníkovi služební příjem je stanoven s přihlédnutím k případné službě přesčas v rozsahu 150 hodin v kalendářním roce. Uvedené ustanovení je nejen v rozporu s dikcí věty první odstavce 1 téhož ustanovení, které stanoví obecnou zásadu, že příslušník má nárok na služební příjem za výkon služby, ale také s čl. 28 Listiny základních práv a svobod, podle níž mají zaměstnanci (příslušníci) právo na spravedlivou odměnu za práci (službu). Vzhledem k tomu, že návrh předložené novely harmonizuje zákon č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, ve znění pozdějších předpisů, s ústavním pořádkem navrhujeme v souladu s ustanovením § 90 odst.2 zákona č. 90/1995 Sb., o jednacím řádu Poslanecké sněmovny, ve znění pozdějších předpisů, aby Poslanecká sněmovna návrhem zákona vyslovila souhlas již v 1. čtení.
Současné znění zákona je rovněž v rozporu s ustanovením části II čl. 4 bod 2 Evropské sociální charty, která zavazuje státy "uznat právo pracovníků na vyšší odměnu za přesčasovou práci, s výhradou výjimek ve zvláštních případech".
Z rozboru předmětného ustanovení § 112 odst. 2 zákona o služebním poměru je rozpor s uvedenými ustanoveními zcela zjevný. Konstatuje-li, že služební příjem je stanoven s přihlédnutím k případné službě přesčas, mělo by také být stanoveno, jakým způsobem je služba přesčas zohledněna, respektive jaká složka služebního příjmu je k takové kompenzaci určena. Tak tomu ovšem není. Každá ze složek služebního příjmu uvedených v § 113 zákona je jednoznačně definována. Je jednoznačně stanoveno, za co je poskytována.
Zásadním problémem daného ustanovení je však skutečnost, že je ve služebním příjmu přihlédnuto k "případné" službě přesčas. To znamená, že se výše služebního příjmu stanoví shodně příslušníkovi, který 150 hodin služby přesčas vykoná stejně jako příslušníkovi, který tuto službu nekoná vůbec. To jistě nelze považovat za spravedlivé. Nelze přehlédnout, že vykonání 150 hodin služby přesčas se rovná rozsahu téměř celého fondu základní doby služby na jeden kalendářní měsíc. Lze proto učinit závěr, že příslušníkovi, který v důležitém zájmu služby vykonal 150 hodin služby přesčas bez nároku na služební příjem, bylo v kalendářním roce vyplaceno za 13 měsíců služby pouze 12 měsíčních služebních příjmů.
Pro úplnost je nutno dodat, že povinnost vykonat službu v rozsahu 150 hodin bez nároku na odměnu nebo na náhradní volno byla zakotvena i v § 10 odst. 2 zákona č. 143/1992 Sb., o platu a odměně za pracovní pohotovost v rozpočtových a některých dalších organizacích a orgánech, podle něhož byli příslušníci odměňováni do konce minulého roku. I tehdejší úprava byla nesmyslná, když tato povinnost byla vázána na existenci hodnostního příplatku (pochopitelně bez ohledu na rozdílnou výši tohoto příplatku pro hodnost nejvyšší a nejnižší) nebo na existenci příplatku za vedení (s praktickým využitím pouze pro zaměstnance v pracovním poměru). Vzhledem k tomu, že nový zákon o služebním poměru tyto hodnostní příplatky zrušil, a že zákon ve schválené podobě byl pozměňovacími návrhy z druhého čtení výrazně upraven v neprospěch příslušníků, je nutné kompenzovat zrušení hodnotních příplatků i zrušením bezplatné práce příslušníků v rozsahu 150 hodin.
Tuto úpravu je nutné provést i s ohledem na fakt, že současně platná právní úprava způsobuje značnou nerovnoměrnost příjmů příslušníků v průběhu roku - zejména snížení celkových platů příslušníků v 1. čtvrtletí, kdy příslušníci slouží většinu bezplatných přesčasových hodin. Tato úprava zákona by měla odstranit pokles příjmů příslušníků zařazených "do výkonu", kterým poklesly příjmy v důsledku nevhodného zařazení do platových tříd.





Vyčíslení dopadů do státního rozpočtu:

Aplikace tohoto zákona by vedla ke zvýšení výdajů státního rozpočtu o přibližně 300 až 350 milionů Kč ročně. Do rozpočtu krajů a obcí zákon nemá žádné dopady.

Soulad s ústavním pořádkem:
Návrh není v rozporu s ústavním pořádkem ČR.
Návrh harmonizuje zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů s Listinou základních práv a svobod.


Slučitelnost s právem ES:
Návrh není v rozporu s právem ES ani jinými mezinárodně právními závazky ČR.



Zvláštní část

K Čl. I: k bodu 1

Dosavadní stanovení omezující hranice pro službu přesčas není v praxi bezpečnostních sborů reálné. Proto se navrhuje toto omezení zrušit. Zrušují se také dosavadní případy, které odůvodňují překročení 150 hodin služby přesčas v kalendářním roce. Pro svou obecnost stejně nijak nebránily v překračování daného limitu služby přesčas.


K Čl. I: k bodu 2

Stanovení služebního příjmu příslušníka s přihlédnutím k případné službě přesčas v rozsahu 150 hodin v kalendářním roce odporuje ústavní zásadě, podle níž se odměna poskytuje za vykonanou práci (službu). Proto se navrhuje zrušit předmětné ustanovení § 112 odst. 2, který zakládá povinnost příslušníků odpracovat 150 přesčasových hodin "zdarma".


K Čl. I: k bodu 3

Pro odstranění pochybností o povaze služebního příjmu za službu přesčas se navrhuje doplnit ustanovení o složkách služebního příjmu o uvedenou složku.


K Čl. I: k bodům 4 a 5

Možnost sjednání jiné doby čerpání náhradního volna je zcela nevyhovující. Stávající znění také zavádí do právní úpravy služebního poměru nepřípustný smluvní prvek. Doba, na níž se mají služební funkcionář a příslušník dohodnout, není nijak omezena. Připouští tedy převedení náhradního volna do dalších let.


K Čl. II

Účinnost zákona je navržena k začátku nového kalendářního a tím i rozpočtového roku.
V Praze 4. května 2007

František Bublan v. r.
Vojtěch Filip v. r.
Jeroným Tejc v. r.
Pavel Kováčik v. r.
Jaroslav Krákora v. r.
Zuzka Bebarová - Rujbrová v. r.
Vlastimil Aubrecht v. r.
Petr Braný v. r.
Miroslav Svoboda v. r.
Josef Smýkal v. r.
Kateřina Konečná v. r.
Cyril Zapletal v. r.
Zdeněk Maršíček v. r.
Michal Hašek v. r.