1
Ztracené a nelezené děti

Tomáš Rajsigl, nebo Jan Nejedlý. To jsou dvě jména z celé řady dětí, které beze stopy zmizely a nikdo je už nikdy neviděl. Policie po ztracených dětech chvilku pátrá, nebo alespoň pátrání předstírá a potom je odepíše. Jednoduše dítě převede do mrtvé statistiky záhadně zmizelých. A takové záhadně zmizelé dítě může být velice prospěšná věc. Pedofilnímu deviantovi dokáže náležitě zpestřit jeho sexuální život, otrokáři vydělat peníze, nebo nemocnému poskytnout zdravý orgán pro transplantaci. Zmizelé dítě může přinést i jiný užitek. Farmaceutické koncerny ho mohou využít pro výzkum tolik potřebných léků, nebo teroristé vycvičit pro boj za jejich svatou věc. Beze stopy se ztrácejí děti z normálních rodin, které by se za normálních okolností vrátily domů. Z toho plyne, že kdosi, kdo má zájem na zmizení takového děcka, ho musí věznit a nějakým způsobem manipulovat s jeho vědomím. Pokud únosce nezavraždí dítě hned, musí ho zbavit původní identity a samozřejmě osobních dokladů. Děti se občas ztrácejí a po některých není podle vyšetřovatelů stopa už dlouhá léta.
Je tomu skutečně tak? Děti se totiž beze stopy ztrácejí, ale na druhou stranu se nacházejí. Tuto skutečnost se úřady pokoušejí tajit a nalezeným dětem znepříjemňují život, jak to jen jde. Jednou je úředníci přece odepsaly, prohlásily je za ztracené, tak co si tady dovolují otravovat. Pokud se v naší zemi dítě bez jediné stopy ztratí, nebude to mít lehké, ale pokud se nalezne, je ve zcela bezvýchodné situaci.
V březnu roku 2004 se v Moravskoslezském kraji objevil zmatený sedmnáctiletý chlapec. Dnes nechce zveřejnit své jméno, tak mu říkejme třeba David Novotný. Klučík nikdy nevlastnil žádné doklady totožnosti a tvrdil, že od nepaměti vyrůstal v hermeticky uzavřeném dětském domově v Bělorusku, kde děti neznaly ani svá jména a měly pouze přezdívky podle populárních ruských umělců. David neznal jediné slovo bělorusky a domluvil se česky a rusky. Jako své místo narození označoval Olomouc. Zařízení, ze kterého utekl, popisoval, jako uniformovanými muži hlídanou výkrmnu dětí bez identity, kde si děti vyráběly hračky z rozžvýkaného chleba, nemohly se vzdělávat, nikdo je nevychovával, nikdo nenavštěvoval a nikdy v životě se nedostaly za přísně střežené oplocení ústavu. Soudnému člověku bylo hned jasné, že takový dětský domov by neprošel ani tomu nejtotalitnějšímu režimu a že se musí jednat o zařízení sloužící organizovanému zločinu. Pár dní žil dezorientovaný David mezi bezdomovci, ale protože chtěl konečně studovat a normálně žít, rozhodl se požádat o pomoc Policii České republiky.
Do osmnácti let je každý člověk dítětem a i u nás teoreticky platí Mezinárodní úmluva o právech dítěte, nebo Zákon o sociálně-právní ochraně dětí. Podle těchto předpisů je každý orgán, který objeví dítě neznámé totožnosti, informovat odbor ochrany dětí. Ten dá podnět soudu, který dítěti okamžitě ustanoví opatrovníka, určí mu jméno a umístí ho do dětského domova, kde je mu poskytnuta normální péče. Teprve potom se řeší, odkud dítě je. Tyto zákony však existují jenom na papíře a úředníci je nehodlají dodržovat. David se dostal do rukou četnými korupčními aférami proslavené cizinecké policie, která nerespektovala ani jeho žádost o azyl a za to, že nebyl schopen předložit doklady totožnosti ho bez soudu potrestali půlročním vězením v Záchytném zařízení pro cizince ve Velkých Přílepech. Po půl roce ho chtěli vyhostit zpět do náručí zločinu. Nikoho ani nenapadlo se zabývat otázkou, zdali David nepatří mezi kdysi ztracené a nikomu nepřišla divná ani jeho čeština. Automaticky byl zařazen do seznamu nežádoucích osob a všichni dělali všechno pro to, aby se ho zbavili.
Ve Velkých Přílepech provozovalo Ministerstvo vnitra jeden z nejdrsnějších kriminálů v zemi. Lidé, kteří jsou zde zavření mají cejch nežádoucích a podle toho s nimi policisté zacházejí. Přes to, že mnozí z nich jsou ještě děti. Odmítají jim poskytnout zdravotní péči, hrubě jim nadávají, znemožňují jim kontakt s právníky a omezují jim osobní hygienu. Mlátí je a cvičí si na nich po nocích své služební psy.
2
To vše za absolutní nečinnosti Oddělení sociálně právní ochrany dětí Městského úřadu Černošice. Tak že žádný zákonem stanovený opatrovník, žádný dětský domov, ale samotka v kriminále. Úředníci černošického úřadu nemusí zvedat zadky ze svých pohodlných židlí a navíc takové nalezené dítě dostává jasný signál, že v naší zemi na nějaké zákony všichni kašlou a jsou přístupnější k jednání s obchodníky s lidmi. Státní úředníci tak napomáhají tomu, že nalezené děti snáze skončí, jako otroci, nedobrovolní dárci orgánů, nebo teroristé.
Nešťastného Davida jsem shodou okolností na samotce přílepské věznice objevil, nabídl mu svoji pomoc a začal suplovat opatrovníka, kterého mu měl zajistit stát. V džungli zákonů, které státní úředníci porušují, kdy se jim zamane, to není snadná záležitost. Navíc potřeboval David psychologickou péči. Kdosi mu ukradl celé dětství, které strávil ve vězení. A české úřady nevymyslely nic lepšího, než chlapce znovu uvěznit. Samozřejmě bylo nutné dostat Davida ven z cely. V Přílepech oslavil osmnácté narozeniny a tak ho již nebylo možno považovat za dítě neznámé totožnosti. Byl dospělý. Asi po měsíci slovních přestřelek s policisty se konečně podařilo pro Davida vybojovat rozhodnutí o propuštění na svobodu. Poprvé v životě měl stanout mimo střežený prostor.
Jel jsem si Davida do Velkých Přílep vyzvednout, ale místní cizinecká policie rozhodnutí o propuštění nehodlala respektovat. Chlapce prý nepropustí, dokud za něho někdo nezaplatí částku asi dvacet pět tisíc. Drží ho další dva týdny za katrem, dokud neseženu peníze a nezaplatím. Tak jsem nalezeného klučinu od Ministerstva vnitra vlastně koupil. Protože se na nalezence neznámé totožnosti příslušné úřady vykašlaly a chtěly se zbavit problému, neměl česky hovořící David kam jít. Jedinou možnost, kterou nabídly úřady byl tábor pro uprchlíky, ale David chtěl normálně žít a studovat. Když už jsem si ho od policistů koupil, rozhodl jsem se ho vzít k sobě domů. Zatím co se kluk učil nakupovat v obchodě, jezdit hromadnou dopravou a poznával hodnotu peněz, pátralo se po místě, kde chlapec vyrůstal. Samozřejmě adresa v Bělorusku, kterou udával, byla falešná a v této zemi nikdy nikdo podobný nežil. Psycholog jednoznačně potvrdil, že vyrůstal v kolektivním dětském zařízení, ale žádný legální dětský domov, nebo pasťák v okolních zemích podobné dítě nepostrádal a podle celníků ani nepřekročil žádné státní hranice. I Davidova slušná čeština nasvědčovala tomu, že vyrůstal v České republice. Podle všeho v nějakém zařízení, které chová nikde neevidované děti pro farmaceutický výzkum, nebo na orgány. Rozhodně byl obětí dobře organizovaného zločinu a bylo by logické, aby se orgány státní správy pokusily tento stav napravit a ulehčit mu jeho osud nalezence. Také zákony o tom hovoří jasnou řečí. Hned na začátku měl mít opatrovníka a měl skončit v dětském domově. Jako dítě nezjištěné totožnosti měl od soudu dostat jméno a měl být zapsán do matriky. Městský úřad Černošice ale zákony nedodržuje a tato práva Davidovi upřel. A samozřejmě mu tím způsobil obrovské komplikace
Čtyřicet pět dní po té, co byl chlapec odprodán, nastoupil na střední školu. Nalezenci, který nikdy nepoznal péči vlastních rodičů je zamítnuta žádost o azyl a úředníci mu dávají jasně najevo, že je v České republice nežádoucí a má se vrátit do neznámého a nelegálního dětského vězení, odkud se mu podařilo utéct. Za trest, že si troufá chodit do školy, mu odmítají přiznat jakoukoliv sociální podporu. Pokud chce žrát, má odejít ze školy a nechat se zavřít do sběrného tábora ukrytého před veřejností v hlubokých lesích. Není státním občanem České republiky a tak je pro české úředníky cizinec, což je pro ně naprosto totéž, co zločinec. Ani jeho jméno a příjmení nechtějí matrikáři řešit. To si má vyřešit tam, odkud přivandroval. David ale s největší pravděpodobností odnikud nepřivandroval, narodil se v Olomouci a celou dobu byl obětí zločinu, kterému dokázal utéct.
David se nechce ničím lišit od svých spolužáků a začíná užívat české jméno a příjmení. Zcela nesmyslně se každé dva měsíce musí hlásit úředníkům Ministerstva vnitra v kanceláři vzdálené přes dvě stě kilometrů od bydliště, kam musí deset kilometrů ještě pěšky. Následující den pak stát šílené fronty na cizinecké policii.
3
Byť nemá jedinou korunu příjmu, dopravu si musí hradit sám. Jeho absence ve škole úředníky samozřejmě nezajímají. Nemá co chodit do školy. Před vnitrem na něho čekávají rusky, nebo arabsky hovořící obchodníci s bílým masem, kteří mu nabízejí falešné doklady. Jen když je bude následovat. David moc dobře ví, že ty, co překupníky následovali, už nikdo nikdy nespatřil.
Z toho, jak české úřady s nalezeným Davidem jednají a nakládají začíná být zřejmé, že je pro ně nepohodlným svědkem čehosi nekalého a chtěly by se ho za každou cenu zbavit. Vědí snad naši nejvyšší političtí představitelé, kde se skrývá záhadný dětský domov, vychovávající děti bez identity, které později bez sebemenší stopy mizí? Jsou snad úředníci spojeni s překupníky?
Zákon na skutečnost, že je někdo nalezen pamatuje a jasně říká, že fyzická osoba nalezení na území České republiky je státním občanem České republiky, pokud se neprokáže, že narozením nabyla občanství jiného státu. To je přesně Davidův případ, k jehož občanství, ani narození se žádný stát nehlásí. Proto se chlapec obrátil na příslušnou matriku Praha 1 a žádal osvědčení o českém státním občanství podle tohoto předpisu. Narazil tam na matrikářku Talmanovou, neobyčejně sprostou a neurvalou tchýni ministerského předsedy, která nejprve existenci zákona popírala, jen zuřivě bránila zločin a odmítala ve věci jednat. Po roce i mnoha stížnostech vydala nesmyslné rozhodnutí, že žádost zamítá, protože David uvádí nevěrohodné informace o svém pobytu v Bělorusku, tedy o zemi, ve které nikdy nepobýval. Po otřesných zkušenostech s úřednickým chlévem na matrice putovalo odvoláni na pražský magistrát. Tady jednali o poznání slušněji, ale se stejným výsledkem. Po ročním nic nedělání Davidovu žádost zamítli. Pro platný zákon i pro závazné mezinárodní úmluvy má prý Ministerstvo vnitra vlastní výklad, který je obrací naruby. Státní občanství se u nás zkrátka neřídí zákonem, nýbrž mírou úplatnosti jednotlivých úředníků.
Státní úředníci využívají všech možných lží, výmyslů i vědeckých metod jenom proto, aby Davidovi co nejvíce znepříjemnili život. Zjištěná fakta schválně překrucují a provedení jakéhokoliv důkazu v chlapcův prospěch se zuřivě brání. Na to prý nejsou peníze. Vnitro hlídá, aby nalezenému dítěti nikdo nepomohl a aby mu všichni házeli klacky pod nohy. Systematické perzekuce řídí nejvyšší představitelé ministerstva vnitra. Svědčí o tom telefonát, kterým jsem žádal tehdejšího náměstka ministra o zákonné řešení celé situace. Ten rozčileně řval do telefonu, že vnitro není povinné nic řešit a jestli budeme dále otravovat, nechá nás vyhladovět. Jako mávnutím kouzelného proutku pro mě přestala být práce. Nebyla nikde a přátelé, kteří mi ji byli ochotni dát si stěžovali, že jim kdosi vyhrožuje jménem ministerstva vnitra. Pokud mi práci dají, sešle na ně podle výhrůžek stát nejpřísnější kontroly. Za trest, že jsem se ujal nalezeného dítěte a od Českého státu ho koupil, jsem neměl nárok ani na sociální dávky. Bydlel jsem totiž ve společné domácnosti s Davidem, tedy s osobou, která neměla v ČR trvalý pobyt. A to se u nás přísně trestá. A následovaly další, zcela zjevné politické perzekuce. Policie jezdí kluka kontrolovat do školy a odmítá vyšetřovat vandalské útoky na můj majetek. Nezabývá se ani vloupáním, u kterého jsem si sám zjistil jméno a bydliště pachatele. Nejspíš nás vykradl policejní konfident. Se svým vysokoškolským vzděláním si nesmím vydělávat ani jako pomocný dělník ve skladu. Přes to, že jsme členy EU nesmíme s Davidem ani na Slovensko. Nemá totiž občanský průkaz, ani pas. Nemůže si založit účet v bance, paušál na telefon a nemá nárok na zdravotní pojištění a péči. Ze strany státních orgánů chodí výhrůžky, že perzekuce budou pokračovat, dokud Davida neodhlásím ze školy a neodevzdám ho do sběrného tábora v hlubokých lesích. Tam by k němu měli snazší přístup překupníci a chlapec by na dobro zmizel.



4
Samozřejmě, že se David se svými problémy obrátil na soud. Případ dostal na stůl skvělý soudce Vojtěch Cepl, který byl ochoten rozhodnout podle zákona a přiznat chlapci občanství, ale bohužel musel konstatovat, že není kompetentní rozhodnout. Kompetentní je prý pouze matrika a jí nadřízené Ministerstvo vnitra.
David mi vyprávěl podrobnosti, jak ho policisté v Přílepech zavírali na samotce, jak mu hrubě nadávali, sprchovali ho ledovou vodou, tloukli obuškem a cvičili na něm po nocích odporně páchnoucí služební psy. Jeho bolestivý úraz odmítali léčit, aby co nejvíce trpěl. Protože nepovažuji za slušné, aby se takto jednalo s dítětem jenom proto, že mu nikdo nikdy nevystavil žádné doklady totožnosti, dospěl jsem k názoru, že se jedná o týrání svěřené osoby a podal jsem trestní oznámení. Za neoznámení takového podezření by mi podle zákona hrozily dva roky vězení. K otřesným závěrům dospěla v Přílepech i kontrola Mezinárodního výboru proti mučení. Vyšetřováním takových drobností, jako je týrání dětí se samozřejmě nikdo nezabýval. Pomstychtivá policie mne zažalovala za to, že jsem splnil svoji zákonnou povinnost a zinscenovala politický proces, v němž jsem byl odsouzen k podmíněnému trestu. Za dodržování zákona. Cvičit psy na dětech a trestat je bolestí patří podle soudu ke standardním výchovným metodám a kdo si myslí opak, dopouští se útoku na státní orgán. K tomuto názoru se přiklonil i prezident Václav Klaus. Pan prezident vehementně podporuje mučení a vraždění dětí na Kavkaze tak po něm zřejmě touží i doma.
Další soud rozhodl, že nalezený David nemá nárok na mezinárodní ochranu, ale bylo mu povoleno podat žádost znovu. Novou žádost už chlapec podal pod svým českým jménem a příjmením. Udělení azylu česky hovořícímu studentovi české střední školy Davidovi Novotnému se jeví, jako ta nejkrkolomnější cesta, ale chlapec v naprosto beznadějné situaci chtěl zkusit využít i ji.
Evropská úmluva o občanství, kterou Česká republika ratifikovala, jasně říká, že každý má právo na státní občanství. Langerovo ministerstvo si toto ustanovení vykládá tak, že na státní občanství není právní nárok. Proto je David stále trestán pravidelným policejním dohledem, povinností se hlásit na Cizinecké policii za víc, než nedůstojných podmínek a hlavně tím, že jako studující sirotek nemá od státu nárok na jedinou korunu podpory. Bez zdravotního pojištění a možnosti cestovat. A obrovská úřednická mašinérie pracuje na plné obrátky, aby chlapci ublížila, co nejvíce mu znepříjemnila život a poštvala ho do rukou hory doly slibujících obchodníků z lidmi. Obvodní úřady, pražský magistrát, Ministerstvo vnitra, Ministerstvo práce a sociálních věcí, soudy i Veřejný ochránce práv hledají cesty, jak prodloužit Davidovo trápení a vyhnout se dodržování zákonů a mezinárodních smluv. Samozřejmě jsme hledali pomoc i u ministrů vnitra. Tehdejší ministr Bublan při osobním setkání ochotně sliboval pomoc, ale potom mu zřejmě kdosi vysvětlil důležitost chovu dětí bez identity a ministr šalamounsky obrátil. Prý se nejprve se musí vypátrat, kdo jsou Davidovi rodiče a jaké mají státní občanství. Teprve potom bude možno chlapce považovat za nalezence. Nějakým pátráním se ale úřady zatěžovat nehodlají a David si má rodiče, o kterých nic neví,vypátrat sám. Ministra Bublana hluboce pobouřilo, že David užívá české jméno. Taková drzost, někdo, kdo nemá žádné doklady bude mluvit naším nadjazykem a chtěl by žít stejně, jako náš nadnárod. Jméno by přece mělo jasně signalizovat, že takový člověk je cizinec, tedy vlastně zločinec. Signalizoval nenávistně sociálně demokratický ministr.
Jistou naději jsme před parlamentními volbami vkládali do kandidátů z ODS, proto jsme se obrátili na pana Topolánka a na pana Langera. Oba svorně slibovali, že pokud ve volbách zvítězí, budou Davidovu situaci promptně řešit. V naivní víře jsem házel do urny lístek s modrým ptákem. Zvítězil. Volební vítězství přineslo konec mých politických perzekucí a je mi povoleno normálně pracovat. Davidovi je po třech letech čekání v nejistotě a po přímluvě pana senátora Tőpfera udělen azyl. Azyl i průkaz azylanta samozřejmě dostal na své české jméno a příjmení s tím, že je osobou bez státního občanství.
5
Zdálo by se, že je všechno vyřešeno. Odbor státního občanství sliboval, že pokud David dostane azyl, může mu automaticky přiznat české občanství. Zřejmě v to nedoufal a tak když se o azylu rozhodlo, pohotově otočil. Kluk nikdy žádné občanství neměl a podle zákona má na ně nárok. I novému panu ministrovi však zřejmě někdo vysvětlil potřebnost chovu bezejmenných dětí a důležitost jeho utajení. Tak Ministerstvo vnitra a pan ministr Langer jenom změnili taktiku ubližování a perzekucí. Ačkoliv průkaz azylanta je veřejnou listinou, kterou azylant prokazuje své jméno, příjmení a další fakta o své osobě, vyrukovala vedoucí Odboru státního občanství a matrik Ministerstva vnitra, paní Goluškinová s teorií, že David neoprávněně používá své jméno a příjmení. To znamená, že ministerstvo ve své cílevědomé snaze Davida systematicky deptat odmítá uznávat doklady, které samo vystavilo.Vnitro tak bezostyšně dává najevo, že pohrdá nejen Ústavou této země, která zaručuje, že každý má právo, aby byla zachována jeho lidská důstojnost, osobní čest, dobrá pověst a chráněno jeho jméno, ale hlavně samotným Davidem, tím, že ho tituluje hanlivou přezdívkou, kterou mu dali jeho věznitelé a která ho uráží. Tomuto psychickému týrání David na čas podléhá. Deprese způsobené šlendriánským rozhodnutím vnitra řeší přerušením školy a půlročním flákáním. Převládl v něm pocit, že letitý boj se zlomocnými úředníky je marný a že nikdy nebude normálním člověkem. Ministerstvu vnitra se na čas podařili to, oč celá léta usilovalo. Jeho úředníkům vadí, že se chlapec snaží normálně žít a že netrpí žádnou vážnou duševní poruchou. Naštěstí se David postupně uklidnil a jenom si musel zopakovat poslední ročník. Dnes už je vyučen a pokračuje na maturitní nástavbě.
Desítky dětí se bez sebemenší stopy ztratí a občas se nějaké dítě nalezne. Ztracené děti státní úředníky nechávají v klidu, ale nalezené dítě je provokuje , jako málo co. Snaží se ho zdeptat, zbavit se ho a dostat ho zpátky do náruče zločinu. Prorůstání zločinu se státní správou není nová věc. Někteří lidé opilí mocí si přisvojují práva na všechno. Vedle laciných dovolených a tramvají zdarma by zákonodárci mohli mít právo i na nadstandardní zdravotní péči. Vždyť na recepcích jejich játra a ledviny tolik trpí. Ústav, kde by vyrůstaly ztracené děti ve zdravé, ale právně neexistující jedince by beze sporu k nadstandardní zdravotní péči našich zákonodárců přispěl. Bez něho není orgánů pro transplantaci nazbyt. A jsou tolik potřebné. Byť by to stálo nějaké ztracené děti.Zákon, nezákon. Mocní vládnou a cítí se nadřazení
Svoji nadřazenost i skutečnost, že rozhodně se svým úřadem nehodlá nikomu pomáhat, ani nikoho chránit, projevil osobně i pan ministr Langer. Ze svého ministerského postu přece nebude dodržovat nějaké zákony, nebo dokonce práva. Ve svém úředním rozhodnutí pan ministr Davida neurvale uráží přezdívkou z vězení a navíc podle hesla zraňovat a zatloukat, naprosto popírá jeho identitu. Podle úředního dopisu pana ministra nemůže být s Davidem vedeno žádné správní řízení, dokud neprokáže, že se jmenuje tak, jak se jmenuje a nejmenuje se tak, jak se nejmenuje. Jinými slovy, pokud nepředloží rodný list, který mu nikdo nikdy nevydal, nemůže mu být vystaven rodný list, ani přiznáno, nebo uděleno státní občanství. Pan ministr tak neuznává platné rozhodnutí, které vlastnoručně podepsal a neuznává doklady vydané jeho ministerstvem. Moc šalamounské rozhodnutí, které by nevymyslel ani předchůdce pana ministra Gottwald. Nalezenému klukovi neznámé totožnosti byl udělen azyl, který ministr Langer podepsal, ale neuznává. Podle jeho ministerstva s ním nemůže být nakládáno, jako z nalezencem, protože si úředníci slovo fyzická osoba překládají, jako debil. Vládnou, cítí se výš, než ostatní, výš než zákon, osobují se možná i nemožná práva a pokud zrovna nejsou volby, považují prosté lidi za debily. David podle pana ministra vlastně opět právně neexistuje. Nemá právo vést správní řízení, tedy se třeba oženit. Neexistujícího člověka nemusí podle ministrova rozhodnutí všemocní vládci řešit a zbývá jim dostatek času přemýšlet, jak zbohatnout. Navíc se člověk, který neexistuje může klidně ztratit a nikdo po něm nikdy nebude pátrat.

6
Možná pana ministra Langera zlobí ledviny, uvažuje o transplantaci a ty Davidovy v nějakém utajeném ústavu tolik scházejí. Co když Tomáš Rajsigl a Jan Nejedlý mají jinou krevní skupinu.



Vladislav Kvasnička

Projev Jany Glivické na demonstraci za demokracii
17.11.2007 v Praze


Zdravím vás všechny, kteří jste dneska přišli sem na Václavské náměstí,

říká se, že právě tady se před osmnácti lety začala rodit demokracie. Získali jsme možnost se scházet bez obav, že budeme pronásledováni, získali jsme možnost se svobodně vyjadřovat. Těch možností jsme se dnes rozhodli využít a vyjádřit, že tohle ještě nestačí, že to je jenom první krok ke skutečné demokracii.

Naše politická demokracie je zmrzačená. Sociální a hospodářská demokracie je mrtvá. Karel Kryl to vyjádřil výstižně: „Král Václav jedna parta je se šmelinářským šmejdem; pod střechou jedné partaje se u koryta sejdem.“ My jsme se sešli na náměstí, abychom těm pod střechou vyslali jasný vzkaz – nejsme spokojeni.

Vytváří se termíny jako „konstruktivní poslanci“, které mají zakrýt skutečnost, že současná vláda nemá mandát o nás rozhodovat, protože se rozhodla ignorovat rozložení sil, které vzešlo z voleb. Nesouhlas většiny občanů s umístěním cizí vojenské základny na našem území je ignorován s poukazem na to, že lidé prostě nejsou schopni o takové otázce rozhodnout. Jenže demokracie znamená, že lidé mají právo rozhodovat.

Požadujeme, aby byl konečně přijat zákon o obecném referendu, aby o závažných otázkách mohli rozhodovat sami občané, ne parlamentní koalice vzniklé na základě neprůhledných zákulisních jednání, v nichž zájmy občanů ustupují partikulárním mocenským zájmům.

Máme zastupitelskou demokracii, ale to, že pravomoc rozhodovat svěříme malé skupině lidí, by nemělo znamenat, že si onu pravomoc nemůžeme vyžádat zpět. Požadujeme referendum o plánovaném umístění cizí vojenské základny na našem území. Není pravda, že k bezpečnostním otázkám se referenda nevypisují. V Maďarsku a Slovinsku lidé rozhodovali o vstupu do NATO, v roce 2004 proběhlo na Tchajwanu referendum přímo o otázce protiraketové obrany.

Nemluvím tady dnes za studenty obecně. Studenti nejsou jednolitá masa, je to skupina názorově velmi pestrá a je to dobře. To, že se na něčem neshodneme, nám umožňuje vést zajímavé diskuze, které v důsledku demokracii prospívají. Důvod, proč jsme tady je ten, že naše vláda diskuzi s občany vést odmítá. Takovou diskuzi ale musíme sami vyžadovat. Pouhé posilování prvků přímé demokracie – ať už jde o referendum či přímou volbu prezidenta - totiž samo o sobě nestačí. Demokracie může fungovat jen tehdy, když se my všichni budeme zajímat o to, co se kolem nás děje, když nebudeme lhostejní k tomu, s čím nesouhlasíme, a když se nebudeme ostýchat říkat své názory veřejně.

To, že tady dneska stojíme společně se iniciativou Ne základnám, Ligou starostů, odbory a mnoha významnými osobnostmi ukazuje, že pocit nespokojenosti se současným stavem prostupuje napříč celou společností, že nejsme žádní věční kritikové, kteří nebudou nikdy spokojeni, ale že jsme součástí široké skupiny různých lidí, které spojuje společný cíl – touha po skutečné demokracii a víra, že jí můžeme dosáhnout.

Čím by takový psycholog vysvětlil vyhoření a nezájem policistů po 3 letech služby u tohoto sboru.
Čím chtějí nalákat nové lidi, penězi určitě ne, kolektivem a prostředím taky ne, žaludečními vředy a buzerací také ne, 150 hodinami a výsluhou po 15 letech určitě ne.

Bohužel je to smutné, poslední měsíce u policie je jedno velké utrpení, zánik konstruktivních dialogů, nadřazenost manažérů, nezájem o práci svých podřízených, čárkové běsnění, trestání a obavy ze sebemenšího porušení jakéhokoliv vybočení z lajny jménem služební zákon atd.
Odchody lidí jsou nevyhnutelné a přijde doba, kdy budou odcházet i policisté, kteří mají odslouženo pár let.

Jak již bylo řečeno, policisté jsou u sboru pouze v těch regionech kde je velká nezaměstnanost a malé pracovní příležitosti. Jinak by nebyli schopni udržet u policie žádného člověka, který je trochu v produktivním věku. Nástupní plat u policie je nezajímavý a nemotivující.

Dámy a panové, já se Vám divím, že u této firmy ještě trčíte. Z jakého důvodů, co Vás tam drží a kór v dnešní době. Neříkejte mi, že je to pro Vás poslání, to mě fakt zvednete ze židle. Sami tomu nevěříte, že se to změní k lepšímu za rok či dva. Když tak, je to velice naivní myšlenka, resp. touha. To bude ještě dlóooouho trvat, než to někdo pochopí a zda to vůbec pochopí a než to vezme do ruky pravý bezúhonný odborník.

Možná vás to překvapí, ale mnoho z nás je stále ještě u firmy proto, že naše práce nám přináší pocit uspokojení z toho, že zlo je přece jen občas potrestáno. A bez víry se nedá žít. Ti, kteří tu víru už ztratili odcházejí. Ne každý má stejnou výdrž.
Smutné je, že na tuto situaci zase doplatí občané, kterým to zatím nedochází.
A ti, kkteří to způsobili? Žádný strom neroste do nebe.

Vážený pane ministře,
reaguji na zprávu, která nedávno proběhla v médiích ve věci policisty, který se při pronásledování ujíždějícího vozu snažil zastavit vozidlo střelbou. Půjde k soudu za riskantní použití zbraně, protože při střelbě zranil spolujezdkyni atd... .( Každý, kdo někdy střílel z pistole ví, co to obnáší).
Připádám si opravdu jako v jiném světě. Nedávno jsem se vrátil po dva a půl letech pracovně z Turecka. Tam jsou jiné problémy, ale toto by si řidič v Turecku nikdy nedovolil. Jedině v případě, že hraje o všechno a počítá se všemi následky.
Navíc zpráva byla podána v duchu " policista zavinil trvalou invaliditu mladé ženy". Omyl!!! Pravý viník je řidič. Zabýval se někdo v reportáži tím, proč řidič nezastavil? Tato zpráva byla pojata pouze a opět jako pochybení policie. Mladé ženy je mi samozřejmě líto. Její rodina však může vinit z tohoto jen řidiče. Nikoho jiného.
Jsem zvědav, kolik policistů snažících se o dodržování práva zůstane u Policie za pár let.
A ještě něco. Žijeme v představě, že jsme Češi, středoevropani a jsme nad věcí. Omyl. Máme se opravdu co učit, v mnoha věcech i od Turků a ve zbytku věcí od všech ostatních. Vládne tady chaos a osobně pro mě je to obrovské zklamání. A pan ministr vnitra se stále usmívá. Doufám, že k tomu má důvod.
S pozdravem Radovan Kukla.

Pokud Radovane doufáte, že Vám p. Langer odpoví, doufáte marně. Chcete-li mít nějakou naději, pak svůj příspěvek přihoďte do sekce "Policie ČR, hasiči", popř. do sekce "Volné". Tohle tady je diskuse bez reakcí ministra.

Musíš to dát do sekce policie ČR. Tady Ti ten h... p neodpoví a možná, že ani tam :-)

Radovan:
Každýmu muselo bejt jasný už od samýho počátku, že to ten policajt prosere. Nemůžeš prostě střílet na auto když víš, že je tam spolujezdec a nevíš, co je zač.

Policista, který střílel měl vlastně dělat že se nic neděje a koukat jinam podle pravidel o přežití. Hezké zákony a pravidla.

Jste všichni vocasové, kteří ten zákrok obhajujete. Jestliže ten policajt věděl ( a on věděl ), že je ve vozidle spolujezdec, nesměl střílet. Je to tak těžký pochopit????

Tahle doba neustále prospívá a hraje pro top managery s Vumly a dalšími politickými tituly z dob totalitní moci. Myslím, že nemají o dnešní práci na ulici nejmenší potuchy, pracovali v dobách, kdy kriminalita byla jiného charakteru, skutků, jednání a myšlení pachatelů tč.

Kolego ani nevíš jak se pleteš. V tomo bordelu to nemá nic společného s VUMLem. Ti všichni naši šéfové mají hodně potuchy o tom co se děje dole a jak se to všechno spěje od 10-ti už ne k 5-ti, ale k 0. Kdybys byl na jejich místě, tak to budeš dělat taky, hlavně, že by Ti to sypalo a že to sype to ti je snad jasné. Není holt ale politická vůle pro nás policajty (nahoře i dole) cokoliv udělat. Nikomu nevadí se se krade ve velkém, protože ti nejvyšší sami kradou nejvíc - stačí se podívat do televize, pustit si radio, nebo přečíst noviny a víš všechno. Čemu se vlastně ještě divíš.

dnes za "12". Tak jsem myslem, že budu nějaký čas bez práce a tuto těžce hledat. A zase nic. Jak mne řekl náborář jedné firmy. Kde bych našel takovýho vola, který na zavolání přiběhne hned do práce a na peníze se ptá až to udělá? Jen u bývalého četníka. Buď vítán. A to mám 18 let odsloužených, kdyby dali jen část z toho co bylo slíbeno, dělám poloviční práci za větší peníze.

Taky bych rád našel poloviční praci za dvojnásobek peněz. Pochlub se kde ta fyrma sídlí a co je to zač. Možná má pobočku i v našem okresním městě. Díky.

Jméno firmy ti neřeknu, závist je mocná, ale jedná se o velkou stavební firmu a do kompetence mé osoby bude spadat příprava, projekt a realizace staveb. Samozřejmě ne jen na mne bude stát svět, ale na celém kolektivu. Práce je v Praze. Plat není dvojnásobný, ale 25 tis. čistýho, což je více něž u vnitra. Potom ještě prémie za včasnou realizaci stavby a pod. Tyto jsou jasně stanovený a žádný jako náborový příspěvek u PČR, že jej máš slíbený, neznám však nikoho kdo by jej dostal. Aspoň u nás.

Zdravím kolego, tedy asi už bývalý. Nevím jak Ty, ale já u PČR těch 25 tisíc mám taky a to jsem jako obyčejný polda na malém OOP. Tak kde máš ten dvojnásobek platu. Píšeš, že se jedná o velkou stavební firmu. Nevím jak dlouho tam již pracuješ, ale stavebnictví to je převážně práce ve světě nikoli doma u rodiny a má na ni vliv počasí, i když dnes již ne tolik jako kdysi. Každopádně Ti přeji aby jsi se měl lépe jako u PČR.

Generační špunty, regulace počtu okresních ředitelství, zrušení mnoha klíčových resortů, reformy a výsledkem bude 10000 policistů v civilu a další tisíce totálně nasraných lidí u sboru.

Kolego to už není generační špunt, to už je likvidace policie. Výsledek toho je, že se budou rušit oddělení 3 a 4 typu, aby měl kdo sloužit ve městech a na vesnicích ať si darebáci dělají co chcou a to tak dlouho než se to úplně po..re a nebo nastoupí soudce LINČ (možná je pravopisně špatně, ale jde o význam).

Lidem na vesnicích nezbyde nic jiného než zakládat domobrany, bravo pane ministře, rozklad policie se Vám opravdu daří.

VYKYDAT TEN MODRÝ HNŮJ, NEŽ TO ZNIČÍ CELOU POLICII.

Nenaříkej, většina z nás jsme si je tam zvolili. Slibovali modré z nebe, ale zatim jen pod oči. Vyřešit to může jedině opakovačka roku 1948 nebo 1968 a nebo další "sametová" revoluce.