1
Ztracené a nelezené děti

Tomáš Rajsigl, nebo Jan Nejedlý. To jsou dvě jména z celé řady dětí, které beze stopy zmizely a nikdo je už nikdy neviděl. Policie po ztracených dětech chvilku pátrá, nebo alespoň pátrání předstírá a potom je odepíše. Jednoduše dítě převede do mrtvé statistiky záhadně zmizelých. A takové záhadně zmizelé dítě může být velice prospěšná věc. Pedofilnímu deviantovi dokáže náležitě zpestřit jeho sexuální život, otrokáři vydělat peníze, nebo nemocnému poskytnout zdravý orgán pro transplantaci. Zmizelé dítě může přinést i jiný užitek. Farmaceutické koncerny ho mohou využít pro výzkum tolik potřebných léků, nebo teroristé vycvičit pro boj za jejich svatou věc. Beze stopy se ztrácejí děti z normálních rodin, které by se za normálních okolností vrátily domů. Z toho plyne, že kdosi, kdo má zájem na zmizení takového děcka, ho musí věznit a nějakým způsobem manipulovat s jeho vědomím. Pokud únosce nezavraždí dítě hned, musí ho zbavit původní identity a samozřejmě osobních dokladů. Děti se občas ztrácejí a po některých není podle vyšetřovatelů stopa už dlouhá léta.
Je tomu skutečně tak? Děti se totiž beze stopy ztrácejí, ale na druhou stranu se nacházejí. Tuto skutečnost se úřady pokoušejí tajit a nalezeným dětem znepříjemňují život, jak to jen jde. Jednou je úředníci přece odepsaly, prohlásily je za ztracené, tak co si tady dovolují otravovat. Pokud se v naší zemi dítě bez jediné stopy ztratí, nebude to mít lehké, ale pokud se nalezne, je ve zcela bezvýchodné situaci.
V březnu roku 2004 se v Moravskoslezském kraji objevil zmatený sedmnáctiletý chlapec. Dnes nechce zveřejnit své jméno, tak mu říkejme třeba David Novotný. Klučík nikdy nevlastnil žádné doklady totožnosti a tvrdil, že od nepaměti vyrůstal v hermeticky uzavřeném dětském domově v Bělorusku, kde děti neznaly ani svá jména a měly pouze přezdívky podle populárních ruských umělců. David neznal jediné slovo bělorusky a domluvil se česky a rusky. Jako své místo narození označoval Olomouc. Zařízení, ze kterého utekl, popisoval, jako uniformovanými muži hlídanou výkrmnu dětí bez identity, kde si děti vyráběly hračky z rozžvýkaného chleba, nemohly se vzdělávat, nikdo je nevychovával, nikdo nenavštěvoval a nikdy v životě se nedostaly za přísně střežené oplocení ústavu. Soudnému člověku bylo hned jasné, že takový dětský domov by neprošel ani tomu nejtotalitnějšímu režimu a že se musí jednat o zařízení sloužící organizovanému zločinu. Pár dní žil dezorientovaný David mezi bezdomovci, ale protože chtěl konečně studovat a normálně žít, rozhodl se požádat o pomoc Policii České republiky.
Do osmnácti let je každý člověk dítětem a i u nás teoreticky platí Mezinárodní úmluva o právech dítěte, nebo Zákon o sociálně-právní ochraně dětí. Podle těchto předpisů je každý orgán, který objeví dítě neznámé totožnosti, informovat odbor ochrany dětí. Ten dá podnět soudu, který dítěti okamžitě ustanoví opatrovníka, určí mu jméno a umístí ho do dětského domova, kde je mu poskytnuta normální péče. Teprve potom se řeší, odkud dítě je. Tyto zákony však existují jenom na papíře a úředníci je nehodlají dodržovat. David se dostal do rukou četnými korupčními aférami proslavené cizinecké policie, která nerespektovala ani jeho žádost o azyl a za to, že nebyl schopen předložit doklady totožnosti ho bez soudu potrestali půlročním vězením v Záchytném zařízení pro cizince ve Velkých Přílepech. Po půl roce ho chtěli vyhostit zpět do náručí zločinu. Nikoho ani nenapadlo se zabývat otázkou, zdali David nepatří mezi kdysi ztracené a nikomu nepřišla divná ani jeho čeština. Automaticky byl zařazen do seznamu nežádoucích osob a všichni dělali všechno pro to, aby se ho zbavili.
Ve Velkých Přílepech provozovalo Ministerstvo vnitra jeden z nejdrsnějších kriminálů v zemi. Lidé, kteří jsou zde zavření mají cejch nežádoucích a podle toho s nimi policisté zacházejí. Přes to, že mnozí z nich jsou ještě děti. Odmítají jim poskytnout zdravotní péči, hrubě jim nadávají, znemožňují jim kontakt s právníky a omezují jim osobní hygienu. Mlátí je a cvičí si na nich po nocích své služební psy.
2
To vše za absolutní nečinnosti Oddělení sociálně právní ochrany dětí Městského úřadu Černošice. Tak že žádný zákonem stanovený opatrovník, žádný dětský domov, ale samotka v kriminále. Úředníci černošického úřadu nemusí zvedat zadky ze svých pohodlných židlí a navíc takové nalezené dítě dostává jasný signál, že v naší zemi na nějaké zákony všichni kašlou a jsou přístupnější k jednání s obchodníky s lidmi. Státní úředníci tak napomáhají tomu, že nalezené děti snáze skončí, jako otroci, nedobrovolní dárci orgánů, nebo teroristé.
Nešťastného Davida jsem shodou okolností na samotce přílepské věznice objevil, nabídl mu svoji pomoc a začal suplovat opatrovníka, kterého mu měl zajistit stát. V džungli zákonů, které státní úředníci porušují, kdy se jim zamane, to není snadná záležitost. Navíc potřeboval David psychologickou péči. Kdosi mu ukradl celé dětství, které strávil ve vězení. A české úřady nevymyslely nic lepšího, než chlapce znovu uvěznit. Samozřejmě bylo nutné dostat Davida ven z cely. V Přílepech oslavil osmnácté narozeniny a tak ho již nebylo možno považovat za dítě neznámé totožnosti. Byl dospělý. Asi po měsíci slovních přestřelek s policisty se konečně podařilo pro Davida vybojovat rozhodnutí o propuštění na svobodu. Poprvé v životě měl stanout mimo střežený prostor.
Jel jsem si Davida do Velkých Přílep vyzvednout, ale místní cizinecká policie rozhodnutí o propuštění nehodlala respektovat. Chlapce prý nepropustí, dokud za něho někdo nezaplatí částku asi dvacet pět tisíc. Drží ho další dva týdny za katrem, dokud neseženu peníze a nezaplatím. Tak jsem nalezeného klučinu od Ministerstva vnitra vlastně koupil. Protože se na nalezence neznámé totožnosti příslušné úřady vykašlaly a chtěly se zbavit problému, neměl česky hovořící David kam jít. Jedinou možnost, kterou nabídly úřady byl tábor pro uprchlíky, ale David chtěl normálně žít a studovat. Když už jsem si ho od policistů koupil, rozhodl jsem se ho vzít k sobě domů. Zatím co se kluk učil nakupovat v obchodě, jezdit hromadnou dopravou a poznával hodnotu peněz, pátralo se po místě, kde chlapec vyrůstal. Samozřejmě adresa v Bělorusku, kterou udával, byla falešná a v této zemi nikdy nikdo podobný nežil. Psycholog jednoznačně potvrdil, že vyrůstal v kolektivním dětském zařízení, ale žádný legální dětský domov, nebo pasťák v okolních zemích podobné dítě nepostrádal a podle celníků ani nepřekročil žádné státní hranice. I Davidova slušná čeština nasvědčovala tomu, že vyrůstal v České republice. Podle všeho v nějakém zařízení, které chová nikde neevidované děti pro farmaceutický výzkum, nebo na orgány. Rozhodně byl obětí dobře organizovaného zločinu a bylo by logické, aby se orgány státní správy pokusily tento stav napravit a ulehčit mu jeho osud nalezence. Také zákony o tom hovoří jasnou řečí. Hned na začátku měl mít opatrovníka a měl skončit v dětském domově. Jako dítě nezjištěné totožnosti měl od soudu dostat jméno a měl být zapsán do matriky. Městský úřad Černošice ale zákony nedodržuje a tato práva Davidovi upřel. A samozřejmě mu tím způsobil obrovské komplikace
Čtyřicet pět dní po té, co byl chlapec odprodán, nastoupil na střední školu. Nalezenci, který nikdy nepoznal péči vlastních rodičů je zamítnuta žádost o azyl a úředníci mu dávají jasně najevo, že je v České republice nežádoucí a má se vrátit do neznámého a nelegálního dětského vězení, odkud se mu podařilo utéct. Za trest, že si troufá chodit do školy, mu odmítají přiznat jakoukoliv sociální podporu. Pokud chce žrát, má odejít ze školy a nechat se zavřít do sběrného tábora ukrytého před veřejností v hlubokých lesích. Není státním občanem České republiky a tak je pro české úředníky cizinec, což je pro ně naprosto totéž, co zločinec. Ani jeho jméno a příjmení nechtějí matrikáři řešit. To si má vyřešit tam, odkud přivandroval. David ale s největší pravděpodobností odnikud nepřivandroval, narodil se v Olomouci a celou dobu byl obětí zločinu, kterému dokázal utéct.
David se nechce ničím lišit od svých spolužáků a začíná užívat české jméno a příjmení. Zcela nesmyslně se každé dva měsíce musí hlásit úředníkům Ministerstva vnitra v kanceláři vzdálené přes dvě stě kilometrů od bydliště, kam musí deset kilometrů ještě pěšky. Následující den pak stát šílené fronty na cizinecké policii.
3
Byť nemá jedinou korunu příjmu, dopravu si musí hradit sám. Jeho absence ve škole úředníky samozřejmě nezajímají. Nemá co chodit do školy. Před vnitrem na něho čekávají rusky, nebo arabsky hovořící obchodníci s bílým masem, kteří mu nabízejí falešné doklady. Jen když je bude následovat. David moc dobře ví, že ty, co překupníky následovali, už nikdo nikdy nespatřil.
Z toho, jak české úřady s nalezeným Davidem jednají a nakládají začíná být zřejmé, že je pro ně nepohodlným svědkem čehosi nekalého a chtěly by se ho za každou cenu zbavit. Vědí snad naši nejvyšší političtí představitelé, kde se skrývá záhadný dětský domov, vychovávající děti bez identity, které později bez sebemenší stopy mizí? Jsou snad úředníci spojeni s překupníky?
Zákon na skutečnost, že je někdo nalezen pamatuje a jasně říká, že fyzická osoba nalezení na území České republiky je státním občanem České republiky, pokud se neprokáže, že narozením nabyla občanství jiného státu. To je přesně Davidův případ, k jehož občanství, ani narození se žádný stát nehlásí. Proto se chlapec obrátil na příslušnou matriku Praha 1 a žádal osvědčení o českém státním občanství podle tohoto předpisu. Narazil tam na matrikářku Talmanovou, neobyčejně sprostou a neurvalou tchýni ministerského předsedy, která nejprve existenci zákona popírala, jen zuřivě bránila zločin a odmítala ve věci jednat. Po roce i mnoha stížnostech vydala nesmyslné rozhodnutí, že žádost zamítá, protože David uvádí nevěrohodné informace o svém pobytu v Bělorusku, tedy o zemi, ve které nikdy nepobýval. Po otřesných zkušenostech s úřednickým chlévem na matrice putovalo odvoláni na pražský magistrát. Tady jednali o poznání slušněji, ale se stejným výsledkem. Po ročním nic nedělání Davidovu žádost zamítli. Pro platný zákon i pro závazné mezinárodní úmluvy má prý Ministerstvo vnitra vlastní výklad, který je obrací naruby. Státní občanství se u nás zkrátka neřídí zákonem, nýbrž mírou úplatnosti jednotlivých úředníků.
Státní úředníci využívají všech možných lží, výmyslů i vědeckých metod jenom proto, aby Davidovi co nejvíce znepříjemnili život. Zjištěná fakta schválně překrucují a provedení jakéhokoliv důkazu v chlapcův prospěch se zuřivě brání. Na to prý nejsou peníze. Vnitro hlídá, aby nalezenému dítěti nikdo nepomohl a aby mu všichni házeli klacky pod nohy. Systematické perzekuce řídí nejvyšší představitelé ministerstva vnitra. Svědčí o tom telefonát, kterým jsem žádal tehdejšího náměstka ministra o zákonné řešení celé situace. Ten rozčileně řval do telefonu, že vnitro není povinné nic řešit a jestli budeme dále otravovat, nechá nás vyhladovět. Jako mávnutím kouzelného proutku pro mě přestala být práce. Nebyla nikde a přátelé, kteří mi ji byli ochotni dát si stěžovali, že jim kdosi vyhrožuje jménem ministerstva vnitra. Pokud mi práci dají, sešle na ně podle výhrůžek stát nejpřísnější kontroly. Za trest, že jsem se ujal nalezeného dítěte a od Českého státu ho koupil, jsem neměl nárok ani na sociální dávky. Bydlel jsem totiž ve společné domácnosti s Davidem, tedy s osobou, která neměla v ČR trvalý pobyt. A to se u nás přísně trestá. A následovaly další, zcela zjevné politické perzekuce. Policie jezdí kluka kontrolovat do školy a odmítá vyšetřovat vandalské útoky na můj majetek. Nezabývá se ani vloupáním, u kterého jsem si sám zjistil jméno a bydliště pachatele. Nejspíš nás vykradl policejní konfident. Se svým vysokoškolským vzděláním si nesmím vydělávat ani jako pomocný dělník ve skladu. Přes to, že jsme členy EU nesmíme s Davidem ani na Slovensko. Nemá totiž občanský průkaz, ani pas. Nemůže si založit účet v bance, paušál na telefon a nemá nárok na zdravotní pojištění a péči. Ze strany státních orgánů chodí výhrůžky, že perzekuce budou pokračovat, dokud Davida neodhlásím ze školy a neodevzdám ho do sběrného tábora v hlubokých lesích. Tam by k němu měli snazší přístup překupníci a chlapec by na dobro zmizel.



4
Samozřejmě, že se David se svými problémy obrátil na soud. Případ dostal na stůl skvělý soudce Vojtěch Cepl, který byl ochoten rozhodnout podle zákona a přiznat chlapci občanství, ale bohužel musel konstatovat, že není kompetentní rozhodnout. Kompetentní je prý pouze matrika a jí nadřízené Ministerstvo vnitra.
David mi vyprávěl podrobnosti, jak ho policisté v Přílepech zavírali na samotce, jak mu hrubě nadávali, sprchovali ho ledovou vodou, tloukli obuškem a cvičili na něm po nocích odporně páchnoucí služební psy. Jeho bolestivý úraz odmítali léčit, aby co nejvíce trpěl. Protože nepovažuji za slušné, aby se takto jednalo s dítětem jenom proto, že mu nikdo nikdy nevystavil žádné doklady totožnosti, dospěl jsem k názoru, že se jedná o týrání svěřené osoby a podal jsem trestní oznámení. Za neoznámení takového podezření by mi podle zákona hrozily dva roky vězení. K otřesným závěrům dospěla v Přílepech i kontrola Mezinárodního výboru proti mučení. Vyšetřováním takových drobností, jako je týrání dětí se samozřejmě nikdo nezabýval. Pomstychtivá policie mne zažalovala za to, že jsem splnil svoji zákonnou povinnost a zinscenovala politický proces, v němž jsem byl odsouzen k podmíněnému trestu. Za dodržování zákona. Cvičit psy na dětech a trestat je bolestí patří podle soudu ke standardním výchovným metodám a kdo si myslí opak, dopouští se útoku na státní orgán. K tomuto názoru se přiklonil i prezident Václav Klaus. Pan prezident vehementně podporuje mučení a vraždění dětí na Kavkaze tak po něm zřejmě touží i doma.
Další soud rozhodl, že nalezený David nemá nárok na mezinárodní ochranu, ale bylo mu povoleno podat žádost znovu. Novou žádost už chlapec podal pod svým českým jménem a příjmením. Udělení azylu česky hovořícímu studentovi české střední školy Davidovi Novotnému se jeví, jako ta nejkrkolomnější cesta, ale chlapec v naprosto beznadějné situaci chtěl zkusit využít i ji.
Evropská úmluva o občanství, kterou Česká republika ratifikovala, jasně říká, že každý má právo na státní občanství. Langerovo ministerstvo si toto ustanovení vykládá tak, že na státní občanství není právní nárok. Proto je David stále trestán pravidelným policejním dohledem, povinností se hlásit na Cizinecké policii za víc, než nedůstojných podmínek a hlavně tím, že jako studující sirotek nemá od státu nárok na jedinou korunu podpory. Bez zdravotního pojištění a možnosti cestovat. A obrovská úřednická mašinérie pracuje na plné obrátky, aby chlapci ublížila, co nejvíce mu znepříjemnila život a poštvala ho do rukou hory doly slibujících obchodníků z lidmi. Obvodní úřady, pražský magistrát, Ministerstvo vnitra, Ministerstvo práce a sociálních věcí, soudy i Veřejný ochránce práv hledají cesty, jak prodloužit Davidovo trápení a vyhnout se dodržování zákonů a mezinárodních smluv. Samozřejmě jsme hledali pomoc i u ministrů vnitra. Tehdejší ministr Bublan při osobním setkání ochotně sliboval pomoc, ale potom mu zřejmě kdosi vysvětlil důležitost chovu dětí bez identity a ministr šalamounsky obrátil. Prý se nejprve se musí vypátrat, kdo jsou Davidovi rodiče a jaké mají státní občanství. Teprve potom bude možno chlapce považovat za nalezence. Nějakým pátráním se ale úřady zatěžovat nehodlají a David si má rodiče, o kterých nic neví,vypátrat sám. Ministra Bublana hluboce pobouřilo, že David užívá české jméno. Taková drzost, někdo, kdo nemá žádné doklady bude mluvit naším nadjazykem a chtěl by žít stejně, jako náš nadnárod. Jméno by přece mělo jasně signalizovat, že takový člověk je cizinec, tedy vlastně zločinec. Signalizoval nenávistně sociálně demokratický ministr.
Jistou naději jsme před parlamentními volbami vkládali do kandidátů z ODS, proto jsme se obrátili na pana Topolánka a na pana Langera. Oba svorně slibovali, že pokud ve volbách zvítězí, budou Davidovu situaci promptně řešit. V naivní víře jsem házel do urny lístek s modrým ptákem. Zvítězil. Volební vítězství přineslo konec mých politických perzekucí a je mi povoleno normálně pracovat. Davidovi je po třech letech čekání v nejistotě a po přímluvě pana senátora Tőpfera udělen azyl. Azyl i průkaz azylanta samozřejmě dostal na své české jméno a příjmení s tím, že je osobou bez státního občanství.
5
Zdálo by se, že je všechno vyřešeno. Odbor státního občanství sliboval, že pokud David dostane azyl, může mu automaticky přiznat české občanství. Zřejmě v to nedoufal a tak když se o azylu rozhodlo, pohotově otočil. Kluk nikdy žádné občanství neměl a podle zákona má na ně nárok. I novému panu ministrovi však zřejmě někdo vysvětlil potřebnost chovu bezejmenných dětí a důležitost jeho utajení. Tak Ministerstvo vnitra a pan ministr Langer jenom změnili taktiku ubližování a perzekucí. Ačkoliv průkaz azylanta je veřejnou listinou, kterou azylant prokazuje své jméno, příjmení a další fakta o své osobě, vyrukovala vedoucí Odboru státního občanství a matrik Ministerstva vnitra, paní Goluškinová s teorií, že David neoprávněně používá své jméno a příjmení. To znamená, že ministerstvo ve své cílevědomé snaze Davida systematicky deptat odmítá uznávat doklady, které samo vystavilo.Vnitro tak bezostyšně dává najevo, že pohrdá nejen Ústavou této země, která zaručuje, že každý má právo, aby byla zachována jeho lidská důstojnost, osobní čest, dobrá pověst a chráněno jeho jméno, ale hlavně samotným Davidem, tím, že ho tituluje hanlivou přezdívkou, kterou mu dali jeho věznitelé a která ho uráží. Tomuto psychickému týrání David na čas podléhá. Deprese způsobené šlendriánským rozhodnutím vnitra řeší přerušením školy a půlročním flákáním. Převládl v něm pocit, že letitý boj se zlomocnými úředníky je marný a že nikdy nebude normálním člověkem. Ministerstvu vnitra se na čas podařili to, oč celá léta usilovalo. Jeho úředníkům vadí, že se chlapec snaží normálně žít a že netrpí žádnou vážnou duševní poruchou. Naštěstí se David postupně uklidnil a jenom si musel zopakovat poslední ročník. Dnes už je vyučen a pokračuje na maturitní nástavbě.
Desítky dětí se bez sebemenší stopy ztratí a občas se nějaké dítě nalezne. Ztracené děti státní úředníky nechávají v klidu, ale nalezené dítě je provokuje , jako málo co. Snaží se ho zdeptat, zbavit se ho a dostat ho zpátky do náruče zločinu. Prorůstání zločinu se státní správou není nová věc. Někteří lidé opilí mocí si přisvojují práva na všechno. Vedle laciných dovolených a tramvají zdarma by zákonodárci mohli mít právo i na nadstandardní zdravotní péči. Vždyť na recepcích jejich játra a ledviny tolik trpí. Ústav, kde by vyrůstaly ztracené děti ve zdravé, ale právně neexistující jedince by beze sporu k nadstandardní zdravotní péči našich zákonodárců přispěl. Bez něho není orgánů pro transplantaci nazbyt. A jsou tolik potřebné. Byť by to stálo nějaké ztracené děti.Zákon, nezákon. Mocní vládnou a cítí se nadřazení
Svoji nadřazenost i skutečnost, že rozhodně se svým úřadem nehodlá nikomu pomáhat, ani nikoho chránit, projevil osobně i pan ministr Langer. Ze svého ministerského postu přece nebude dodržovat nějaké zákony, nebo dokonce práva. Ve svém úředním rozhodnutí pan ministr Davida neurvale uráží přezdívkou z vězení a navíc podle hesla zraňovat a zatloukat, naprosto popírá jeho identitu. Podle úředního dopisu pana ministra nemůže být s Davidem vedeno žádné správní řízení, dokud neprokáže, že se jmenuje tak, jak se jmenuje a nejmenuje se tak, jak se nejmenuje. Jinými slovy, pokud nepředloží rodný list, který mu nikdo nikdy nevydal, nemůže mu být vystaven rodný list, ani přiznáno, nebo uděleno státní občanství. Pan ministr tak neuznává platné rozhodnutí, které vlastnoručně podepsal a neuznává doklady vydané jeho ministerstvem. Moc šalamounské rozhodnutí, které by nevymyslel ani předchůdce pana ministra Gottwald. Nalezenému klukovi neznámé totožnosti byl udělen azyl, který ministr Langer podepsal, ale neuznává. Podle jeho ministerstva s ním nemůže být nakládáno, jako z nalezencem, protože si úředníci slovo fyzická osoba překládají, jako debil. Vládnou, cítí se výš, než ostatní, výš než zákon, osobují se možná i nemožná práva a pokud zrovna nejsou volby, považují prosté lidi za debily. David podle pana ministra vlastně opět právně neexistuje. Nemá právo vést správní řízení, tedy se třeba oženit. Neexistujícího člověka nemusí podle ministrova rozhodnutí všemocní vládci řešit a zbývá jim dostatek času přemýšlet, jak zbohatnout. Navíc se člověk, který neexistuje může klidně ztratit a nikdo po něm nikdy nebude pátrat.

6
Možná pana ministra Langera zlobí ledviny, uvažuje o transplantaci a ty Davidovy v nějakém utajeném ústavu tolik scházejí. Co když Tomáš Rajsigl a Jan Nejedlý mají jinou krevní skupinu.



Vladislav Kvasnička

Proboha ten dopis pana ministra to je vyjádření k jakému druhu problému a problematiky?
Tohle se mi snad zdá pane MUDr. Langere.

Asi soudruzi z NDR udělali někde chybu!

Zdravím a přeji všem krásný nový rok :-) hodně štěstí, zdraví a pracovních úspěchú.
PS: Já zatím zůstávám chci být u toho až se loď potopí až na úplné dno.

Zdravím všechny, nechci tady brečet, protože mě to už nebaví a navíc v této době již unavuje. Jen zde chci říct to, že jako mnoho dalších kolegů jsem dostal do své poštovní schránky dostal dopis od ministra vnitra p. Langera. Když jsem si to v klidu přečetl, musím říct, že ten dopis beru jako "výsměch" všem obyčejným policistům z ulice - OOP, OHS apd., protože takové nesmysly se prostě číst nedají a musím bohužel konstatovat, že mi z toho textu i z člověka, který je pod tím podepsaný chce ZVRACET. Nečekám od našeho neministra reakci ani odpověď, ale po 13 letech na OOP už mám také žádost o uvolnění napsanou a už dál čekat nebudu.
Všem přiji krásného Silvestra a v novém roce 2008 hlavně pevného zdraví!

Ty tam máš podpis?
Já tedy ne !! Je tam pouze jeho jméno.

protože pod tohle by se snad ani podepsat nemohl

Tak jsme byli dva na stejné lodi na OOP. Oba se stejnými lety, stejnou třídou..Jen já trávil většinu víkendů v pořádkové jednotce nebo ne ředitelství na dosahu. Teď kolega dostal 15 000,- Kč na dorovnání a já nic..Prý jsem si přes rok vydělával na pořádkové jednotce, tak co si stěžuji. Argument, že kolega byl doma a ty peníze, které já jsem vydělal, stejně také dostal, neobstál..Je mi, nejen z toho, na zvracení!

Tahle loď jde do sraček a nikdo s tím nic neudělá!

Propady platů za 2007 ještě dorovnávají jak se dá, ale co bude dál.......co přinese rok 2008 zmrazení čili při nastávajícím zdražování a reformě propad reálných mezd u této ozbrojené složky. Může si snad policista přivydělávat jinou činností, aby důstojně živil svou rodinu?

Nejenže nemůže, ale on ze zákona ani nesmí. Zbývá nám jen naříkat a při tom trpět rozmary mocných - A ŽE TY TEDY JSOU přímo na pos...í.

Bohužel svinského a prasečího jednání bude u policie přibývat, jdeme přece po modré a ta je známá sobeckostí, familiárností a bezohledností. Proto si velice ráda aktivně začínám shánět práci, která bude mezi obyčejnými lidmi bez zášti a neustálého stresu.
Za dva roky se situace u policie změnila k nepoznání, ale mám obavy že nikoli k dobrému, ale spíš k úplnému nezájmu a odcizení mezi vlastními kolegy. Chybí tu celková motivace, uvolnění a dobrý pocit z dobře vykonané práce, která je stejně nedoceněna a nový zákon postavil mezi kolegy silnou zeď.

S PČR máš pravdu, ale nevím kde, co a za kolik máš zajištěno, aby jsi nebyla ještě více zklamána. Teď alespoň trošku žiješ v kolektivu již hodně nasratých, ale zatím ještě, alespoň na jednotlivých pracovištích, trochu lidí držících při sobě. V civilu sice vyděláš hodně (jako specialistka či ve stavebních profesích), ale za jakých podmínek-časových, venku za každého počasí atd. S závist, závist tam je ještě větší.

Dobrý den kolegové, za několik více než 24 hodin bude ze mě už jen bývalá kolegyně. Končím po 26 letech. Jsem zklamaná a hlavně hodně naštvaná. Odcházím proto, protože mě štvalo jako vysokoškoláka (z 5 lidí jsem jediná splňovala vzdělání) , že i po nové vzorové systemizaci a po nabytí účinnosti nového zákona jsem byla nucena vykonávat činnosti občanské pracovnice se středoškolským vzděláním a také proto, že jsem svým vedoucím byla ve služebním hodnocení označena jako osoba, u které s přibývajícím věkem a dlouholetou službou u PČR nastávaly pracovní neschopnosti. Velice se mě to dotklo a nejen já v tom vidím diskriminaci. Jako bych mohla za to, že roky přibývají a vlastně jsem vydržela více jak dvě desítky let sloužit, což je zřejmě na škodu. Nebudu popisovat proč jsem kdy a s čím byla v pracovní neschopnosti. Jen uvedu, že hodnocení napsal vedoucí, který sám během posledních tří let odmarodil více jak 15 měsíců. Na základě toho jsem podala sížnost. V pátek tento vedoucí volal mému manželovi tím způsobem, že se ho zeptal, jestli má starou doma a že mám přijít na personální ohledně stížnosti, kterou má se mnou vyřešit právník. Podotýkám, že vedoucímu brzy bude 58 let a je to středoškolák. K jeho věku mám dost daleko. Nevím jak se stížnost vyřeší, ale mrzí mě, že takový člověk je v pohodě, jeho nadřízené netrápí, jaké mají problémy řadoví policisté a v klidu může sloužit ještě tři roky, protože do školy ho nikdo nedostane díky výjimce v novém zákoně. On a jemu podobní budou s panem ministrem stavět pilíře. S těmi to vytrhne. Všem bývalým a také normálním řadovým policistům přeji vše nejlepší v následujícím roce, více peněz a hlavně pevné zdraví.

Mluvíš, nebo spíše píšeš, jako mě z duše! Ztotožňuji se s Tvými výroky. Přeji Ti vše NEJ v klidném civilu, a také do Nového roku.

.. také dnes končím, také po 26 letech. Na novém pracovišti se ke mně při pohovoru chovali tak, že jsem si připadal jako na jiné planetě. Finance srovnatelné, práce jen denní od pondělí do pátku. Těším se. Do nového roku jen to nej...

Na naše oddělení mají přijít posily z RCCP, ale nikdo neví kde budou mít prostory pro převlékání, nikdo neví jak budou dojíždět, převážná většina je z velké dálky.
Přicházejí s poměrně velkým osobním ohodnocením, ale s menšími znalostmi a praxí pro danou problematiku služby. Většina se již vyjádřila, že to stejně za chvíli zabalí.
Myslím, že se u policie poslední dobou tluče klín klínem, na školách jsou mladí policisté, kterým bude trvat min 5 let než budou mít nějaké hmatatelné zkušenosti pro výkon.
Mnoho vrstevníků v produktivním věku je velmi znepokojeno a znechuceno jednáním svých okresních ředitelů, které vůbec nezajímají problémy a realita běžného výkonu pouze chtějí jen poslušnost, objasněnost a výslednost za každou cenu bez nejmenšího odporu. Je to cesta do pekel a do velkých nesnází u tohoto rezortu.

Sloužím jedenáctým rokem a je to pořád stejné .....

Já sloužím už 15-tým rokem a netvrdil bych, že je to stejné, je to spíše čím dál tím horší. Pořád jsem doufal a věřil, že se to zlepší, ale dnes tvrdím, ze LÉPE UŽ BYLO a přestávám věřit tomu, že HůŘE UŽ BÝT NEMůŽE

Říkají tomu kariérní řád neřádi.

Stejná situace byla i u nás v Celní správě. Z hranic přišli kolegové zvyklí na jinou problematiku a většina již je pryč - dojíždění, rodinné problémy, vyšší výdaje atd. atd. tohle řešení absolutně nic neřeší. Měli dostat pořádné odstupné, nějaký sociální program a byl by klid, tak to bylo jen trápení.

ahoj kolegové, jsem celník a taky se řídím zákonem 361 (bohužel). Proslýchá se, se mají údajně od poloviny roku 2008 zdaňovat výsluhy. Takže se chci jen zeptat, zda-li němáte nějaké podrobnější informace, jeslti i pro ty, co už je mají nebo jen pro ty co si o ni požádají až po tomto datu atd. díky

LÍP UŽ BYLO

pročítám tuto diskuzi docela pravidelně a dnes sem píši poprvé. Sloužím od roku 1990, kdy jsem nastoupil po vojně. Zažil jsem všechny vlády od revouce, 3 roky jsem sloužil na hlídkový kde jsem sbíral zkušenosti, a poté jsem odešel na obvod kde jsem dodnes. Před třemi roky jsem dokončil VŠ kterou jsem si dělal pro sebe ve svém volnu a svých dovolených o problémech raději psát nebudu neboť kdo studoval jako já ví o čem píši, a jelikož nemám velitelské ambice zůstal jsem jako zpracovatel na OOP. Letošní rok s příchodem nového zákona byl pro spoustu zlomový i pro mě když z hodnosti por. jsem spadl na prap. Velitel oddělení z mjr. na npor. a navíc mu bylo naznačeno z vyšších míst aby si to letos podal neboť má důchodový věk a taktéž i jeho zástupce. Oba dva to byly opravdový policajti kteří měli odslouženo přes 30 let a prošli u sboru vším čím se projít dalo. Byli hlavně vůči nám jako podřízeným loajální a férový a hlavně dokázaly vždy poradit. V červnu odešli a bylo vypsáno výběrové řízení na velitele a zástupce. Výběrové řízení vyhráli dva kluci kterým je 30 let a 8 let slouží, ale důležitým faktorem bylo to, že mají VŠ. Pod jejich vedením se nedá hovořit o lidském přístupu k podřízeným neboť jak oni říkají my nejsme už ani policajti ale my jsme manažeři a taky tak to oddělení vedou jako soukromou firmu kde je nezajímají problémy podřízených. Hodně lidí už odešlo do civilu hlavně kvůli nim ale to si oni nepřipouští. Já jsem zůstal jako jeden ze služebně nejstarších a také zvažuji odchod. Oddělení je už pod stavem schopným pro výkon, ale řeší se to v rámci balíku 150 aby úbytek nebyl vidět na ulicích a tak další kolegové jdou radši marodit než aby byli v práci a ani se jim nedivím. Ale jak jsem napsal už nahoře LÍP UŽ BYLO. Přeji všem veselého silvestra a rok 2008.

Kolego, chápu tě, krom jiného jsem po dokončení VŠ šel také z poručíka na nprap. Mohu Ti poradit jen jedno. Snaž se jít výš, hlaš se do výběrových řízení, zahoď nostalgii. Bude to těžké, já jsem odešel po 16 -ti letech z OOP, tedy jsme stejná generace, bylo to moc těžké. Jsem nyní 8 měsíců v Praze, hodnost kpt. Do dneška se mi moc stýská po OOP, měl jsem tam velkého kamaráda, super parťáka, to ti byly služby. Šel bych s ním do všeho. Ale život jde dál. Dojíždění také nic moc, ale časem si zvykneš a půjde to. Přeji Ti hodně štěstí.

Ono je hezké jít do výběrového řízení jenže ono se přihlásíš a pak zjistíš že ve výběrové komisi sedí tvůj vedoucí a máš zameteno. Dal jsem si žádost na SKPV a vedoucí mi to neschválil s odůvodněním, že je nedostatek lidí na OOP a nikde se nedovoláš.

Máš pravdu, tak to skutečně chodí. Ale přesto to zkoušej stále dál, máš na to plné právo. Zkus se přihlásit do výběrového řízení mimo okres. Souhlas svého vedoucího nepotřebuješ. Hodně štěstí kolego.