Ekononomické teorie 18. a 19. století
Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Historické souvislosti

Během 18. a 19. století udělala ekonomie značný pokrok. Do 18. století se jednalo o ekonomiku tzv. premoderní, která se později rozvinula v ekonomiku tzv. brzy moderní, do které patří například merkantilismus a kameralismus. V 18. století Adam Smith položil základy moderní ekonomiky, když sepsal dílo zvané „Bohatství národů“. Jednalo sice o soupis již dříve známých poznatků, ovšem i přes to je Adam Smith nazýván zakladatelem moderní ekonomiky.

Ekonomické teorie 18. a 19. století jsou většinou reakcí na ekonomickou teorii merkantilismu, první buržoazně ekonomickou teorii datující se od 16. století. Merkantilismus vychází z předpokladu, že prosperita národa závisí především na jeho kapitálových zdrojích, (množství drahých kovů) a na mezinárodním obchodu (převaha exportu nad importem), za tím účelem jsou zvyšována dovozní cla.

Merkantilismus je na počátku 18. století postupně vystřídán jinými teoriemi (například fyziokratismem) a ty jsou na přelomu 18. a 19. století nahrazeny klasickou politickou ekonomií. V 19. století přichází Karl Marx se svou teorií komunistické společnosti, která je beztřídní, kde si všichni mají být rovni, a všechno má být všech. Ovšem později ve 20. století je socialistická společnost (která má být cestou ke společnosti komunistické) ve většině případů znovu změněna ve společnost třídní.

Obsah [skrýt]
1 Kameralismus
2 Fyziokratismus („vláda přírody“)
3 Klasická politická ekonomie
3.1 Adam Smith (1723-1790)
3.2 Thomas Robert Malthus (1766-1834)
3.3 David Ricardo (1772-1823)
3.4 John Stuart Mill (1806-1873)
4 Francouzský socialismus
5 Německá historická škola
5.1 Starší historická škola
5.2 Mladší historická škola
5.3 Nejmladší historická škola
6 Karl Marx (1818-1883) a Marxismus
7 Seznam použité literatury
8 Externí odkazy



[editovat] Kameralismus
Kameralismus ovlivnil ekonomické myšlení v Německu a v Rakousku na přelomu 18. a 19. století. Je jakousi středoevropskou odrůdou merkantilismu. S merkantilismem sdílí ideu silného státu a princip pozitivní obchodní bilance. Stejně jako merkantilisté se i kameralisté soustředili na praktické otázky hospodářské politiky a ne příliš na teoretické otázky.

Od merkantilismu se mimo jiné liší větším důrazem na populační růst. A to ze tří důvodů: mocenských (více poddaných, větší armáda), fiskálních (více lidí odvádějících daně) a poptávkových (větší poptávka → větší trh a výroba). Důraz na populační růst byl znatelný i v merkantilismu, ale v kameralismu byl daleko zřetelnější a to kvůli tomu, že v Rakousku (i v Českých zemích) byl velice znatelný úbytek obyvatelstva. Rozdílný byl také pohled na obchodní bilanci, pro merkantilisty to byla bilance peněz, pro kameralisty spíše bilance práce (zaměstnanosti). Kameralisté nekladli tak velký důraz na příliv zlata. Za zdroj národního bohatství považovali spíše zemědělství. Zemědělství považovali za nejdůležitější, protože se domnívali, že veškerý průmysl, řemesla a obchod může vzkvétat pouze tam, kde je kvalitní zemědělství. Dalším důvodem byla snaha zajištění zemědělství, které by bylo soběstačné a tudíž nezávislé na dovozu z okolních států. Kvůli tomu byli velmi znepokojeni hospodářskou nerovnováhou mezi městem a venkovem. Kameralisté navrhovali reformu zemědělství, která spočívala v parcelaci velkostatkářské půdy. To by podle nich zvýšilo počet zemědělského obyvatelstva a tím i zemědělskou výrobu. Také motivace rolníků by tím byla posílena, jelikož by pracovali na své vlastní půdě. Kameralisté také rozdělovali práci na produktivní a neproduktivní. Do neproduktivní řadili například práci služebnictva, atp.

Kameralismus byl dokonce učen i na univerzitách. První katedra kamerálních věd byla založena na Vídeňské univerzitě roku 1752 Johanem von Justi na přání Marie Terezie. Později vznikaly další katedry kamerálních věd jak na rakouských, tak na německých univerzitách.


[editovat] Fyziokratismus („vláda přírody“)
Fyziokratismus vznikl v polovině 18. století ve Francii, nejpopulárnějším se stal později na konci 18. století. Podstatou fyziokratismu je teorie, že bohatství národů pochází ze zemědělství. Fyziokratismus je považován za první propracovanou ekonomickou teorii a učinil první kroky k osamostatnění ekonomie jako samostatné vědecké disciplíny. Na fyziokratismus navazuje Adam Smith a jeho Bohatství národů, které je považováno za počátek moderní ekonomie.

Fyziokratismus předznamenal příchod klasické ekonomie. Jejich přínosem bylo kladení důrazu na produktivní práci, idea přirozeného řádu a požadavek volného trhu (laissez faire). Jejich slogan, který se snažili prosadit, zněl: „Laissez faire, laissez passer“ – „nechte být, nechte plynout“. Ale i přes všechny tyto jejich přínosy nelze fyziokraty přiřadit ke klasické ekonomii. Hlavním důvodem je, že za produktivní práci považovali jen zemědělství, jejich víra, že bohatství je možno tvořit pouze ve spojení s přírodou (tedy půdou), a že zpracování výrobků považovali jen za nakládání se zemědělskými přebytky. Také se nikdy nepokusili o vysvětlení a popsání směnných poměrů, a čistý produkt chápali jen jako rozdíl hodnoty zemědělské produkce a jejích nákladů.

Specifickým přínosem fyziokratimu byla Ekonomická tabulka Francoise Quesnaye. Byla významným metodickým přínosem, protože poprvé ukázala ekonomiku jako neustále se opakující (kruhový) tok zboží a peněz. Dalo by se říci, že byla prvním, jednoduchým ekonomickým modelem. Quesnay v Ekonomické tabulce popisoval vazby mezi hlavními společensko - ekonomickými třídami lidí. Fyziokraté rozdělili společnost do 3 tříd:


1) Produktivní třída – zemědělci
2) Sterilní třída - lidé v průmyslu a v obchodě
3) Nečinná třída – vlastníci půdy


Mezi fyziokraty řadíme kromě Francoise Quesnaye například: Duponta de Nemour, Victora Riquetii a další…


[editovat] Klasická politická ekonomie

[editovat] Adam Smith (1723-1790)
Skotský ekonom a filosof Adam Smith se narodil 5. června 1723 ve městě Kirkcaldy ve Skotsku. V letech 1737-1740 studoval matematiku, geometrii a fyziku na Glasgowské univerzitě. Od roku 1740 studoval sedm let na Oxfordské univerzitě. Od roku 1751 učil logiku jako profesor na Glasgowské univerzitě. V roce 1759 vydal „Teorie mravních citů“. V roce 1764 ukončil svou dráhu profesora, a stal se učitelem syna významného politika Charlese Townshelda. V letech 1764- 1766 cestoval po Evropě (Paříž, Toulouse a Ženeva). V roce 1767 byl poradcem Ch. Townshelda při vypracování návrhu zdanění. 9. března roku 1776 vydal své stěžejní dílo „Bohatství národů“ (celým názvem „Pojednání o podstatě a původu bohatství národů“). Roku 1778 byl jmenován celním zplnomocněncem pro Skotsko a pro daň ze soli. 17. července roku 1790 umírá v rodném Skotsku.

Bohatství národů
Bohatství národů je významným dílem nikoli díky tomu, že by přineslo nějaké nové poznatky, ale díky tomu, že se Smithovi podařilo shrnout tehdejší ekonomické vědění do jednoho celistvého díla. Smithovo Bohatství národů bylo značně ovlivněno dobou, v níž Smith žil, tedy osvícenstvím. V období osvícenství filosofové razili cestu myšlenkám svobody, ale státníci stále uplatňovali politiku merkantilismu. Tenko konflikt mezi ideologií liberalismu a přetrvávající politikou merkantilismu je i tématem Bohatství národů, kde Smith kritizuje stávající obchodní systém. Smith věnoval stávajícímu systému osm kapitol čtvrté knihy, a poslední kapitolu věnoval fyziokratismu, který považoval za velký pokrok. V Bohatství národů Smith zmiňuje a popisuje čtyři ústřední témata, která se stala stěžejními pro klasickou politickou ekonomii. Těmito tématy jsou:

Neviditelná ruka trhu
Růst národního bohatství
Měření národního bohatství
Teorie hodnoty a rozdělování
Smith zdůrazňoval, že ekonomika nemůže být řízena jako jedna velká firma. Osobně prosazoval ideu přirozeného řádu. Tu odvodil od D. Huma a F. Quesnaye, ale dovedl jí do hloubky, a to hlavně svou představou neviditelné ruky trhu, která ho proslavila nejvíce. Podstatou teorie neviditelné ruky trhu je myšlenka spontánní harmonie individuálního a společenského zájmu. Smith si byl vědom konfliktů mezi třídami a mezi zájmy jednotlivce a zájmy společnosti, neviditelná ruka trhu tedy ztělesňuje určitý soulad mezi zájmy jednotlivce a zájmy společnosti. Zároveň tvrdí, že tento soulad je přirozený a neměl by být docilován zasahováním státu do politiky. Smith zdůrazňuje, že národní bohatství není ničím jiným než souhrnem individuálních bohatství. Z toho vyplývá, že jedinec sledující své zájmy a zvětšující své bohatství, zvětšuje i bohatství celého svého národa. Ovšem Smith nevysvětloval harmonii mezi individuálními a společenskými zájmy pouhým sčítáním bohatství. Pro Smithe byla velice důležitá i dělba práce, konkurence a akumulace. Smith sám ve své knize píše:„Není to laskavost řezníka, sládka nebo pekaře, které vděčíme za to, že máme svůj oběd, nýbrž jejich zřetel na vlastní zájem. Nespoléháme na jejich lidskost, ale na jejich sebelásku, a nezdůrazňujeme jim naše potřeby, ale výhody, které jim plynou.“ (Smith, A, 1910, dle Holman, R. a kol., nakladatelství C. H. Beck, Praha 1999, Dějiny ekonomického myšlení, s.47)


[editovat] Thomas Robert Malthus (1766-1834)
Tomas Robert Malthus se zapsal do dějin ekonomického myšlení svou populační teorií. Tato teorie sice nebyla moderní ekonomií přijata, ale nebyla zcela zavržena. Ekonomové tvrdí, že spíše patří do jiného vědeckého oboru něž je ekonomie. Jeho teorie vycházela z toho, že přirozená tendence k rozmnožování je tak silná, že vyvolává rychlejší růst populace, než jak rychle mohou růst zdroje obživy. Zatímco populace má tendenci se zvětšovat geometrickou řadou (1, 2, 4, 8, 16, 32, 64, 128,…), zdroje obživy se mohou zvětšovat nanejvýš řadou aritmetickou (1, 2, 3, 4, 5, 6, 7, 8,…). Z toho na první pohled plyne nesoulad, který Malthus nazval populační teorií. Jeho teorie naznačovala, že hospodářský růst není schopen odstranit chudobu mas. Jediným způsobem by podle Malthuse byla morální sebekontrola. Podle Malthuse k hromadné smrti hladem nedochází jen díky jevům zvyšujícím úmrtnost, nebo snižujícím porodnost. Malthus vidí tyto jevy v jistém smyslu jako pozitivní. Pro tyto názory si ekonomie vysloužila přízvisko „ponurá věda“.


[editovat] David Ricardo (1772-1823)
David Ricardo přišel s novým pojetím existenčního minima. Do té doby bylo za existenční minimum považováno fyzické minimum (minimum pro přežití dělníka). Podle Ricarda bylo existenční minimum ovlivněno vyspělostí dané země, historickým vývojem dělnické třídy, jejími zvyky a životním stylem. Díky tomu mohlo být existenční minimum různé v různých zemích a výše existenčního minima anglického dělníka tak byla několikrát vyšší než výše existenčního minima indického dělníka. Ricardo také vysvětlil, proč se mzda dlouhodobě udržuje okolo existenčního minima. Ricardo rozlišoval tržní mzdu a přirozenou mzdu, přirozená mzda podle něj byla peněžním vyjádřením existenčního minima. Když akumulace kapitálu sílí, roste poptávka po práci a s ní i tržní mzda, dělnické rodiny pociťují zlepšení oproti normálnímu stavu v dané zemi a přirozenou reakcí je zvyšování populace. Růst populace po určité době zvýší nabídku práce na trhu a tím stlačí tržní mzdu zpět na úroveň přirozené mzdy. Opačnou situací je ochabnutí akumulace kapitálu a s ní i poptávka po práci. To vyvolá pokles tržní mzdy pod přirozenou mzdu a tím sníží populaci. To se po delší době projeví poklesem nabídky a zvýšením tržní mzdy zpět na úroveň přirozené mzdy. Tato teorie je nazvána Ricardův mzdový zákon.


[editovat] John Stuart Mill (1806-1873)
Mill navazoval na Smithe, Malthuse i Ricarda. Byl v zásadě posledním velkým představitelem klasické politické ekonomie (i když v zásadě i Karl Marx vycházel z Ricarda). Jeho dílo „Zásady politické ekonomie“ mělo velký úspěch u Anglické ekonomické veřejnosti. Po dvě generace se v Anglii učila politická ekonomie právě podle jeho díla. Až v roce 1890 se v Anglii začalo učit podle Marshallových „Zásad ekonomie“

Dalšími klasickými politickými ekonomy byli Jean B. Say a Nassau W. Senior.


[editovat] Francouzský socialismus
Na počátku 19. století se začínají objevovat myšlenkové směry, které odmítají kapitalismus. I když jsou jednotlivé proudy od sebe odlišné, mají několik společných znaků. Nový systém, který chtěly nastolit, by nebyl založen na soukromém vlastnictví, ale na určité formě kolektivního vlastnictví. Socialisté přisuzovali bídu dělníků, hospodářské krize a morální úpadek společnosti, podle nich negativním jevům jako soukromé vlastnictví, konkurence a honba za penězi.

Socialismus se dá rozdělit do tří proudů:

1) Asociacionismus

Základní ideou asociacionismu bylo vytvoření hospodářských komunit (asociací), v rámci kterých by bylo kolektivní vlastnictví. Asociacionisté byli přesvědčeni, že není zapotřebí svrhnout kapitalismus násilnou cestou, protože asociace se v hospodářské soutěži prosadí samy. To odvozovali z toho, že pro dělníky bude přitažlivější pracovat pro určitou komunitu a že dělníci budou v rámci komunity více motivováni. Známými představiteli jsou Charles Fourier a Louis Blanc.

2) Anarchismus

Tento proud byl více radikální než asociacionismus. Anarchisté chtěli, na rozdíl od asociacionistů, svrhnout stát a dát asociacím větší pravomoci.

Ovšem anarchisté, ani nechtěli zrušit soukromé vlastnictví. Významným představitelem anarchismu ve Francii byl Pierre J. Proudhon, jehož hlavní ideou bylo vytvoření jakýchsi volných úvěrů. Díky těmto úvěrům by se každý mohl stát soukromým vlastníkem a vyrábět.

3) Saint-Simonismus

Saint-Simonismus je nejvýznamnějším proudem Francouzského socialismu. Jeho zakladatelem byl Henri de Saint-Simon. Jeho představy byly značně odlišné od předchozích dvou proudů. On se naopak domníval, že celá společnost může být řízena inteligencí osvícené elity. Věřil v rozvoj vědy a průmyslu. Jeho ideálem bylo vytvoření nové elity vědců a inženýrů, kteří by celou hospodářskou společnost řídili jako jeden celek. Díky organizaci zmizí chaos konkurence a společnost získá nový řád. Jeho cílem bylo přetvoření politiky ve vědu, místo stávající vlády chtěl dosadit vládu matematiků, fyziků, biologů, podnikatelů, inženýrů a umělců. Saint-Simon dokázal svou teorií nadchnout mnoho významných osobností 19. století. Například Napoleon III., Honoré_de_Balzac, Victor Hugo, bratři Pereirové, ti všichni byli jeho myšlenkami ovlivněni.

Přes veškerou rozmanitost a promyšlené systémy, byl přínos Francouzského socialismu nulový. To je způsobeno tím, že se všechny tři proudy zaměřovaly na projektování nového řádu, místo toho aby se zabývaly skutečnými jevy.


[editovat] Německá historická škola
V 19. století, kdy ve Francii a Anglii převládly teorie klasické politické ekonomie, v Německu převažovala historická škola. Historické školy byly i v jiných zemích (například i v Anglii), ale jejich vliv byl potlačen klasickou ekonomikou. Důvodem proč v Německu převažovala historická škola, bylo, že v Německu byla historie jako věda velice uznávaná a na vysoké úrovni.

Historická škola se od klasické politické ekonomie značně lišila. Klasičtí ekonomové hledali univerzální zákony, které by platily pro každý stát v každé době. Historická škola nepokládala ekonomické jevy za konzistentní. Naopak tvrdila, že ekonomie má evoluční charakter a mění se s dobou.

Německá škola se dělí do tří etap:

Starší historická škola
Mladší historická škola
Nejmladší historická škola (občas neuváděna)
Ve všech těchto směrech můžeme najít prvky metody zvané historismus, ten byl metodou, kterou se německá historická škola odlišovala od ostatních ekonomických směrů. Myšlenku, že historie je zdrojem pro ekonomické poznatky sice používali i jiní ekonomové (například Adam Smith). Ale pro německou historickou školu to zároveň znamenalo, že programově odmítali možnost univerzálních ekonomických teorií, které by bylo možno aplikovat na různé situace. Od klasické politické ekonomiky se německá historická škola výrazně lišila i v tom, že roli státu považovala, na rozdíl od klasických ekonomů, za velmi důležitou v rámci národní ekonomiky.

Historická metoda (historismus) spočívá v tom, že se ekonomové ohlíželi zpět do minulosti. Neznamená to ovšem, že by hledali nějaké obecné pravdy, ba naopak. Ekonomové německé historické školy 19. století tvrdili, že historické jevy jsou neopakovatelné, neboť závisí na podmínkách v daném státě (mentalita, zvyky, atp.) Tudíž nemá smysl snažit se najít jakékoli univerzální zákony.


[editovat] Starší historická škola
Ve starší historické škole byl historismus v daleko slabší podobě než později v mladší historické škole. Do Starší historické školy radíme tři významnější autory: Bruno Hildebranda, Karla Kniese a Wilhelma Roschera.

Nejznámějším a zároveň nejrespektovanějším z těchto tří byl Wilhelm Roscher. Vydal pětisvazkové dílo zvané „Systém národního hospodářství“. Toto dílo shledalo v Německu velký úspěch. Roscher byl ochotný uznat, že existují určité obecné ekonomické zákony, ale je možné je objevit pouze zkoumáním historie. Roscher používal metodu historickou a sám se nazýval historizujícím ekonomem. Nezajímal se o popis ekonomického chování jednotlivce, ale pouze větších ekonomických celků.


[editovat] Mladší historická škola
Nejvýznamnějším historizujícím ekonomem Mladší historické školy byl Gustav von Schmoller. Schmoller na rozdíl od Rochera odmítal uznat existenci obecných ekonomických zákonů. Nejvíce kritizoval anglické klasiky, o kterých tvrdil, že jejich metody jsou nevědecké. Schmoller se od Rocherra lišil také tím, že nestudoval národní ekonomiky, ale ekonomiky institucí, jako součásti národních ekonomik. Z těchto studií se snažil formulovat různá politická doporučení.


[editovat] Nejmladší historická škola
Známými představiteli nejmladší historické školy byli Max Weber a Werner Sombart. Oba byli historizujícími ekonomy, avšak historismus v pojetí Schmollera pro ně již nebyl typický.

Max Weber se proslavil dílem zvaným „Protestantská etika a duch kapitalismu“, ve které přišel s teorií o vzniku kapitalismu. Zjistil, že kapitalismus vznikal mezi protestanty (kalvinisty) odkud se dál šířil. Podle jeho hypotézy vede kalvinistická víra k odříkání a touze po úspěchu. Kalvinisté věří, že úspěch je projevem boží milosti a spasení. Tato víra je podle Maxe Webera duchovní silou, z níž se zrodil evropský kapitalismus.

Werner Sombart podobně jako Weber hledal historický původ kapitalistického ducha. Ovšem nikoli v kalvinismu ale v židovství. Ve svém díle „Židé a moderní svět“ uveřejnil teorii, podle které rozptýlení židů po Evropě, kteří měli smysl pro obchodování, umožnilo vznik obchodních vztahů mezi nimi po celé Evropě. Společně s sebou přinášeli podle Sombarta i duch kapitalismu.

Významnou chybou historizujících ekonomů bylo, že nedokázali (na rozdíl od klasických politických ekonomů) spojit historii s teorií. Věřili, že obecná znalost se sama ukáže důkladnými studiemi historie. Ovšem nebrali v úvahu to, že k získání obecných znalostí je zapotřebí spojit historické poznatky s teoretickou praxí. Velká vazba na historii způsobila také to, že se ekonomie historické školy nebyla schopna osamostatnit jako samostatná vědní disciplína. Díky detailnímu popisování různých historických realit, totiž měla německá historická škola velmi nezřetelné hranice a dalo by se říci, že se jednalo spíše o vědu historicko-ekonomickou.


[editovat] Karl Marx (1818-1883) a Marxismus
Karl Marx studoval filosofii a práva na univerzitách v Bonnu a Berlíně. Po ukončení studia, začal kariéru radikalistického žurnalisty. V roce 1843 odešel kvůli problémům s pruskými úřady do Paříže. Spolu s přítelem, se kterým se zde seznámil Friedrichem Engelsem napsal „komunistický manifest“, který v budoucnu silně ovlivnil komunistické hnutí ve světě. Motto tohoto manifestu „Proletáři všech zemí, spojte se!“se stalo jakousi výzvou ke spojení dělnických spolků v mezinárodní dělnické hnutí. Marx byl také spoluzakladatelem mezinárodní Ligy komunistů. Opět měl potíže s úřady a tak odchází do Belgie, ale odtud znovu odešel roku 1849 do Londýna, kde se usadil. Zde díky Engelsově finanční podpoře vydal své životní dílo „Kapitál“. Druhý a třetí díly vydává Engels až po Marxově smrti.

Z pohledu Marxe spočíval problém společnosti v rozdělení do dvou tříd, vykořisťovatelé a vykořisťovaní, a v antagonismech mezi nimi. Marx viděl klíč k tomuto problému ve zrušení soukromého vlastnictví. Třída vlastníků výrobních prostředků (půdy, strojů, atp.), donutí třídu dělníků, aby pracovala, a tím je vykořisťuje. Podle Marxe tento systém vždy vrcholí revolucí a nastolením nové třídy vlastníků a nové třídy nevlastníků. Takto rozdělil společnost do 5 etap:

Kolektivistická společnost - V této etapě jsou si všichni rovni, společnost je prvobytně pospolná
Otrokářská společnost - V důsledku neolitické revoluce se společnost rozdělila na otrokáře (vykořisťovatelé) a otroky (vykořisťovaní), kteří jsou majetkem otrokáře.
Feudální společnost - Třída feudálů vykořisťuje třídu poddaných (nevolníků), kteří jsou připoutáni k půdě.
Kapitalistická společnost - Kapitalisté vykořisťují dělníky, i když ti nejsou jeho majetkem, ale námezdní silou.
Komunistická společnost
Komunistická společnost je pátou a podle Marxe poslední etapou. Komunistická společnost měla být ideální v tom, že zde budou zrušeny jednotlivé třídy, každý bude pracovat podle svých sil a nebude chudých ani bohatých, protože všechno bude všech.

Komunismus se v jistém slova smyslu podobal francouzskému socialismu. Karl Marx ovšem nazval francouzský socialismus utopickým a nevědeckým a dalo by se říci, že měl pravdu. Sám sice nedospěl ke správným závěrům, ale jeho metoda byla vědecká. K tomu přispělo hlavně to, že se pokusil o provedení důkladné anatomie kapitalismu a formuloval teorii jeho zániku. Od francouzských socialistů se Marx lišil ještě v jednom ohledu. Francouzští socialisté se nezabírali studiem a rozborem kapitalismu, a místo toho popisovali a promýšleli do posledních detailů své vize budoucnosti. Marx na rozdíl od nich popsal kapitalismus, ale v popisu budoucího komunistického řádu byl opatrný a omezil se pouze na tvrzení, že v něm nebude existovat soukromé vlastnictví a třída kapitalistů. Marx pro svůj program zvolil raději přívlastek „komunistický“, jelikož se domníval, že slovo „socialistický“ bylo francouzskými socialisty dokonale zdiskreditováno.

Marx se ovšem zmýlil, když předpovídal vývoj kapitalistické společnosti. Marx se domníval, že způsob kapitalistické výroby bude vyžadovat stále méně kvalifikovanou pracovní sílu. Na rozdíl od toho kapitalistická výroba žádá stále více kvalifikovanou práci. Marx si myslel, že k proletářské revoluci dojde v zemi, která je průmyslově nejvyspělejší a dělnická třída je proto nejvíce uvědomělá (tedy v Anglii). Ve skutečnosti však došlo k proletářské revoluci v zemi, kde byl kapitalismus teprve v počátcích, a dělnická třída tvořila minimum obyvatel, v Rusku. Marx se také mýlil, když tvrdil, že rozdíly mezi třídami se budou zvětšovat. Dnes stěží rozeznáme, kde začíná a kde končí ta, či ona třída.


[editovat] Seznam použité literatury
Holman, R. a kol.: Dějiny ekonomického myšlení. Praha, C. H. Beck, 1999
Sojka, M. a kol.: Dějiny ekonomických teorií. Praha, Karolinum, 2000

[editovat] Externí odkazy

Zkus číst i zpětně! 16.2. - 18:43 :-((
Možná pak nebudeš kopírovat kopírované...:-)čusík....

Opakování je matka moudrosti a jak zde čteš je to móc, móc potřebné!

KONEČNĚ PROJEV HODNÝ PRESIDENTA A MĚLA JEJ KANDIDÁTKA NA PRESIDENTKU.

VŠICHNI PÁNOVÉ, ZELENÍ, RUDÍ, MODŘÍ I RŮŽOVÍ BY SE MĚLI, ZA SVOJE PROJEVY A HLAVNĚ VIZE, PŘED TOUTO DÁMOU VELMI, ALE VELMI SKLONIT. POSUĎTE JAKO LIDÉ TOHOTO STÁTU A NA CHVÍLI ZAPOMEŇTE NA SVOJE ŽABOMYŠÍ POLICEJNÍ A CIVILO-POLICEJNÍ HÁDKY:


Jana Bobošíková: Jsme krok od mafiánského režimu
Jana Bobošíková u KSČM

11:45 | 15.2.2008 | Jana Bobošíková

Dobrý den dámy a pánové,

ve Španělském sále nehovořím poprvé. Před třemi lety jsem zde na pozvání Českého svazu bojovníků za svobodu četla Přísahu buchenwaldského vězně. Bylo to začátkem dubna 2005. Stejně jako každý rok se tehdy vzpomínalo na ty, kterým nebylo souzeno žít jako lidé. Na ty, kterým divoké politické, společenské a válečné turbulence dvacátého století nedovolily prožívat běžné radosti i starosti každodenního života. Ta dubnová vzpomínka se vztahuje k Mezinárodnímu dni politických vězňů a dnes patří všem. Bez ohledu na to, zda zemřeli jako hrdinové v boji za svobodu své země nebo jako bezmocné oběti, odvlečené od svých blízkých a umučené v nelidských podmínkách. Svornost ve smrti tak činí tyto vzpomínkové akty důstojnými. Přesto nebylo lehké k ní po roce 1989 dospět. Hladina emocí ve společnosti, rozjitřené spoustou těžkých historických křivd, potřebovala čas, aby nechala promluvit rozum.

A já se Vás dámy a pánové ptám: Kolik let ještě budeme potřebovat, abychom dokázali nalézt svornost v životě? A tím vůbec nemyslím falešnou jednotu názorů a postojů. Naopak - čím pestřejší jsou, tím vytvářejí lepší podmínky pro společnou sílu a prosperitu. Svorností rozumím schopnost se domluvit na tom základním, co činí společnost společností lidskou. To je svoboda a z ní plynoucí odpovědnost, tolerance a ochota vyslechnout jiný názor, úcta jeden k druhému a ochrana slabých před případnou svévolí silných. Co nám brání dohodnout se na těchto hodnotách, respektovat je a tak si navzájem dopřát daru důstojnosti? Proč má být právě tento pamětihodný sál degradován na pouhé tržiště, kde se kupčí s lidským strachem? Nepatří sem spíš debaty a spory o myšlenky? Nepatří sem souboj kvalifikovaných argumentů těch, kterým dali občané důvěru, aby zastupovali jejich a nikoliv své vlastní zájmy?

Asi namítnete, že tento sál v polistopadové historii už zažil ledacos. Jenomže když jsme se v roce 1998 při volbě Václava Havla pohoršovali nad pískající první dámou, netušili jsme, čeho můžeme být svědky při prezidentské volbě deset let poté. Sprosté výhrůžky, vydírání, střelivo v dopisech...

Dámy a pánové, jsme na hranici. Nikoliv krok, ale pouhý krůček stačí a zřítíme se do propasti mafiánského režimu, kde nevládne skutečná demokratická volba, svoboda, tolerance, ani úcta. Do režimu, kde není místo pro normálního slušného člověka. Do systému, který bude pod taktovkou zlovůle silných pošlapávat práva těch nejslabších.

Vydali jsme se špatnou cestou. Stejně rychle, jako mizí myšlenky a demokratické politické soupeření, nastupuje korupce a hrubá síla. Zájem mocných o osudy lidí této země se vytrácí. Před volbami si pak politické strany nechají udělat drahé průzkumy veřejného mínění. To aby věděly, co mají naslibovat a co vesměs nikdy nesplní. Jak si jinak vysvětlit, že tu dnes máme zákony, které vyhánějí nemocná batolata z léčeben? Platí dítě i jeho matka. A dohromady více jak tři tisíce za měsíc. Jsou rodiny a není jich málo, pro které je to náklad neúnosný. Věřím, že alespoň někoho z Vás to právě v této chvíli zajímá víc než špehování kolegů a fotky či videa z rádoby tajných schůzek.

Možná namítnete, že hlava státu s tím, vzhledem ke svým kompetencím, mnoho nezmůže. Proč tedy ten lítý boj? Není potom lhostejné, kdo tou hlavou bude? Ne, není a Vy to víte.

Hlava státu zmůže mnohé, když se nebude bát hlasitě hájit hodnoty a principy civilizované společnosti. Když bude připravena sloužit lidem a ne posluhovat mocnostem. Pokud bude mít stále na paměti, že stát musí především chránit slabé. Že musí trestat viníky a ne jejich oběti. A že musí zajistit všem rovnost před zákonem, ať už se liší v barvě pleti nebo politické příslušnosti. A to v našem právním systému ještě zdaleka není samozřejmostí.

Ten, komu svěříte prezidentský úřad, má jedinečnou možnost snímat hloupé nálepky, které staví nebezpečné bariéry mezi lidmi i myšlenkami. Proč například mezi demokraticky smýšlejícími politiky vzniká hráz kvůli referendu? Proč mají být jeho zastánci automaticky označeni za populisty, když jde o demokratický nástroj jako každý jiný? Proč každý, kdo mluví o solidaritě, hned dostane na čelo razítko nebezpečného bolševika? Vždyť solidarita se slabými je jednou ze základních vlastností, která odlišuje lidskou společnost od džungle, kde platí "zabij, nebo budeš zabit"!

Ten, kdo se bude dívat v příštích pěti letech na svět z výšky Pražského hradu, by měl vidět dál než ostatní. A udělat všechno pro to, aby každá lidská bytost mohla plně využít své schopnosti a nadání. Protože budoucnost nám chystá tvrdou výzvu. Obstojíme jen tehdy, když si začneme vážit kvalitního vzdělání. Nejen proto, že přináší konkrétní dovednosti. Kvalitní vzdělání otevírá mysl a tím i dveře do světa úspěšných. Do světa velkých ambicí, které se díky tvrdé práci proměňují v konkrétní hodnoty, sloužící celému lidstvu. Nikdy nerezignujme na velké cíle. S hrdostí a noblesou lva, kterého máme ve státním znaku, pojďme zápasit o místo na slunci v globální konkurenci. Potenciál občanů České republiky je obrovský a my máme šanci uspět. Jenom to nesmíme vzdát. Je to jediná cesta k zachování vlastní identity, jako hodnoty plynoucí ze zdravého sebevědomí a nikoliv jako stébla, kterého se marně chytá tonoucí.

Právě teď je před námi velká šance. Zanedlouho budeme předsedat Evropské Unii. A budoucí hlava státu by měla s veškerým úsilím přimět vládu i opozici, aby zanechaly planého hašteření, využily jedinečné možnosti udávat tón a nespokojily se s rolí pouhého údržbáře evropských procesů. Hlava státu prostě musí mít vizi a znát cíle pro budoucnost.
Vím, že bych toho chtěla příliš po jednom člověku. Hlava státu hodná svého titulu to ale může zvládnout. I když - jenom tehdy, pokud jí víc, než na osobním prospěchu bude záležet na osudu naší historicky těžce zkoušené země a lidí, kteří se tu narodili či usadili s nadějí, že tu najdou domov.

Dámy a pánové, nejsem jen kandidátka na prezidentku České republiky a europoslankyně. Jsem také dcera, manželka a matka. A moc dobře vím, že žádný domov se neobejde bez vzájemné úcty, pokory a již zmiňované svornosti a solidarity. Stvořit domov dokážou jen lidé, kteří vědí, že žádný strom neroste do nebe, a že i ti dnes nejsilnější se lehce mohou stát zítra těmi nejslabšími.
Vytvořme proto domov. Bez ohledu na různost názorů a postojů. Vytvořme domov hlavně těm, kteří jsou teď na prahu života. V nich je klíč k úspěchu. Bez nich nebude budoucnost ani naděje. Chraňme je. Pečujme o rodiny, ve kterých vyrůstají. Dopřejme jim ekonomicky důstojnou existenci a bezpečí. Jsou mnohem cennější než kariéry nás všech, kteří jsme dnes v tomto sále. A přesto jsme to právě my, komu reformní kroky vlády přihrály měsíčně navíc tisíce korun, zatímco dětem přikázaly platit za lékařskou péči a jejich matkám snížily mateřskou. Takhle se domov nestaví.

Naše země přitom v minulosti domovem byla. Jinak by pro ni lidé neumírali. Vraťme jí tu podobu. A lidem ochotu bránit ji i za cenu nejvyšší.

Na závěr mi dovolte poděkovat všem, kteří mi touto kandidaturou umožnili promluvit do volby hlavy státu. Státu, jehož osud mi nikdy nebyl, není a nikdy nebude lhostejný.

Děkuji Vám.
reagovat
17.02.2008 21:39 LIVIC

Jane nic proti paní Bobošíkové, ale co mohla od komunistů čekat. Všichni dobře věděli, že právo na funkci prezidenta má jedině pan Václav Klaus a je úplně jedno co říkala paní Bobošíková, nebo pan profesor Švejnar. Já osobně jsem rád tomu, že to tak dopadlo a že prezidentem je pan Václav Klaus. Jsem také rád že rudí socani dostali na zadek a že zelení utřeli nos. Chlapci od socanů a od zelených se musí ještě hodně učit.
17.02.2008 22:59 bezbarvý

Soudě podle výroků a gest pana Topolánka tuším, v jakém období naší historie čerpají inspiraci ti tví modří. Ale nejde o barvy , ale o moc. Tu prý nemá smysl mít, když jí nezneužíváš. A v tom jsou naší politici všichni stejně dobří. Na tom se asi shodneme.
18.02.2008 17:25 Jolana

To víte
ženská na to jde s citem pro věc, pro život, tak jak to má být.

Bez politiky a jejich mantinelů.

Jenže to se těm, kteří presidenta volili krajně nelíbí.

Jen více Bobošíkových, jen více žen, které to s celou českou populací myslí dobře, ne jen pro zbohatlíky modře!

BOBOBO.

Degradace policejní práce pokračuje vesele dál, nejistoty pomalu přibývá a z kdysi zajímavého zaměstnání se stává pochybovačný podnik.

Je pravda, že o nějakém navýšení nemůže být řeč. Lidé zůstávají převážně na stejných financích již od roku 2006. Jediné zvýšení pociťují pouze topmanažéři, ale z těch je otrávená převážná většina policistů a často bývají i příčinou odchodů od tohoto rozpadajícího spolku.

kolegové ve služebním poměru, co říkáte na výplatní pásky za leden 2008? co Vám přinesla jednotná daň z příjmů? mně osobně 200,- Kč čistého navíc....:-), inflaci v lednu 7,5 % to rozhodně nepokryje. Říkám si, jestli je vůbec morální odvádět dań z příjmů ze superhrubé mzdy, tj i z dávek sociálního a zdravotního pojištění, vždyť to přece není můj příjem, jakožto příjem fyzické osoby, tyto peníze přeci nikdy nedostanu, tak proč daň z příjmu fyz. osob. Nějak tomu nemůžu porozumět. Co tak výsluhový příspěvek ze superhrubé mzdy?, když jde daň z příjmů z této částky, mohlo by jít i to druhé, ne?

A ti, kteří mohli uplatnit společné zdanění, jsou ve výsledku v mínusu ...

Ještě, kdyby se z té tzv. super mzdy počítalo odchodné co?

Čím to je, že se tahle práce tak odcizila? Bývala to zajímavá a různorodá práce s mnoha klady i zápory, ale nějak to padá za poslední měsíce na držku.

Souhlas s civilem. Standa Huml byl Pan policista. Narozdíl od většiny ostatních funkcionářů mu i po letech služby funguje zdravý rozum. Což je v dnešní době u managementu P ČR jev spíše výjimečný. A proti větru se ch*át vážně nedá...

jen mít pro strach uděláno....:-))))

http://www.ct24.cz/vysilani/2008/02/19/208452801290218-05:31-pre d-pulnoci/
Dokud takoví lidé jako pan Huml budou odcházet od policie, tak nebudeme patřit na západ, ale na východ (ne Evropy, ale snad i Asie). Než Červíček, Martinů a Langer dorostou jeho formátu, tak budeme mít všichni vousy až na zem.

Civile nevykopávej pravěk, každý je nahraditelný, ono to je myslím jak s tím panem Kubicem, jestli si včera koukal na bednu, tak poslední traktorista musel pochopit, že to s tím Peťou a spol. a váženým panem architektem nebylo až tak podle práva a pokud to tak bylo, jak to vyznělo v televizi, tak bych si ty neustále ječící a zakuklené hochy od čtyř písmen pěkně vychutnal. A on pan Huml, po pravdě, taky uměl pěkné kousky.

Takových nenahraditelných Humlů už bylo..Je vidět, že jsi k policajtštině asi nepřičuchl, jinak bys nepsal takovné srandičky Civiile.

Vy jste ale troubové. Sere vás, že člověk, který je profesionál to zabalil u neschopné firmy a dokáže se živit jinde a určitě lépe. To vy totiž nedokážete, tak tady jen fňukáte, jak vám ubližují. Jinak k "policajtštině" jsem čuchal 20 let, ale právě kvůli takovým jako jste vy dva ji nyní nemůžu ani cítit.

Civile, Civile. Nadarmo se neříká "Jednou policajt, navždy policajt". Myslím si, že jestli jsi k "Policajtštině" čuchal 20 let, jak píšeš, tak nemluvíš pravdu v tom, že tu praci dnes nemůžeš ani cítit. Co se týká pana Humla, tak jsem psal již dříve, že ten se jako jeden z mála z vyššího vedení nebál vystoupit a odejít od firmy, která se pod vedením našeho (Ne) ministra vnitra a jeho přisluhovačů docela rychle potápí. Sloužím taky již delší dobu, tak vím o čem mluvím. Máš pravdu v tom, že někteří kolegové a kolegyně zde jen fňukají a stěžují si, jak je všechno špatné. Pravdou ale je, že z toho dobrého u Policie už nezůstalo skoro nic "LÉPE UŽ BYLO".

Nechci se Tě, XXX, dotknout, ale pokud vím, p.Huml neodcházel kvůli Langerovi, ale kvůli svému postoji v cause "policejní Mondea", v níž se zastal kolegů, kteří si dovolili říci otevřeně svůj názor, za což byl "odměněn" snížením hodnosti. To ale bylo ještě za Bublana...

Pan Kubice byl za totáče taxikář a jak se vypracoval, i volbami hýbal.

To byla ta správná předpříprava.

taky by me to zajímalo

chlapi máml. kontakt na kompetentní odbor v Praze...jsou zavalení odchodami poliocistů..jsou tam přijemní lidé a odbor soc.věcí a zabezpečeníé vám napoví..viz net...

Být Vámi, tak bych se s něma vůbec nerdil a vše byhc si dobře nastudoval v paskvilu 361/2003 Sb. Na odboru soc. zabezpečení MV mají zřízenou informační linku a tam vám budou velice příjemně a přátelsky lhát, až se budou hory zelenat. Až odejdete, tak Vás budou chtít co nejvíce okrást, neboť po odchodu budete ten, kdo užírá z jejich chlebíčku.