Ekononomické teorie 18. a 19. století
Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Historické souvislosti

Během 18. a 19. století udělala ekonomie značný pokrok. Do 18. století se jednalo o ekonomiku tzv. premoderní, která se později rozvinula v ekonomiku tzv. brzy moderní, do které patří například merkantilismus a kameralismus. V 18. století Adam Smith položil základy moderní ekonomiky, když sepsal dílo zvané „Bohatství národů“. Jednalo sice o soupis již dříve známých poznatků, ovšem i přes to je Adam Smith nazýván zakladatelem moderní ekonomiky.

Ekonomické teorie 18. a 19. století jsou většinou reakcí na ekonomickou teorii merkantilismu, první buržoazně ekonomickou teorii datující se od 16. století. Merkantilismus vychází z předpokladu, že prosperita národa závisí především na jeho kapitálových zdrojích, (množství drahých kovů) a na mezinárodním obchodu (převaha exportu nad importem), za tím účelem jsou zvyšována dovozní cla.

Merkantilismus je na počátku 18. století postupně vystřídán jinými teoriemi (například fyziokratismem) a ty jsou na přelomu 18. a 19. století nahrazeny klasickou politickou ekonomií. V 19. století přichází Karl Marx se svou teorií komunistické společnosti, která je beztřídní, kde si všichni mají být rovni, a všechno má být všech. Ovšem později ve 20. století je socialistická společnost (která má být cestou ke společnosti komunistické) ve většině případů znovu změněna ve společnost třídní.

Obsah [skrýt]
1 Kameralismus
2 Fyziokratismus („vláda přírody“)
3 Klasická politická ekonomie
3.1 Adam Smith (1723-1790)
3.2 Thomas Robert Malthus (1766-1834)
3.3 David Ricardo (1772-1823)
3.4 John Stuart Mill (1806-1873)
4 Francouzský socialismus
5 Německá historická škola
5.1 Starší historická škola
5.2 Mladší historická škola
5.3 Nejmladší historická škola
6 Karl Marx (1818-1883) a Marxismus
7 Seznam použité literatury
8 Externí odkazy



[editovat] Kameralismus
Kameralismus ovlivnil ekonomické myšlení v Německu a v Rakousku na přelomu 18. a 19. století. Je jakousi středoevropskou odrůdou merkantilismu. S merkantilismem sdílí ideu silného státu a princip pozitivní obchodní bilance. Stejně jako merkantilisté se i kameralisté soustředili na praktické otázky hospodářské politiky a ne příliš na teoretické otázky.

Od merkantilismu se mimo jiné liší větším důrazem na populační růst. A to ze tří důvodů: mocenských (více poddaných, větší armáda), fiskálních (více lidí odvádějících daně) a poptávkových (větší poptávka → větší trh a výroba). Důraz na populační růst byl znatelný i v merkantilismu, ale v kameralismu byl daleko zřetelnější a to kvůli tomu, že v Rakousku (i v Českých zemích) byl velice znatelný úbytek obyvatelstva. Rozdílný byl také pohled na obchodní bilanci, pro merkantilisty to byla bilance peněz, pro kameralisty spíše bilance práce (zaměstnanosti). Kameralisté nekladli tak velký důraz na příliv zlata. Za zdroj národního bohatství považovali spíše zemědělství. Zemědělství považovali za nejdůležitější, protože se domnívali, že veškerý průmysl, řemesla a obchod může vzkvétat pouze tam, kde je kvalitní zemědělství. Dalším důvodem byla snaha zajištění zemědělství, které by bylo soběstačné a tudíž nezávislé na dovozu z okolních států. Kvůli tomu byli velmi znepokojeni hospodářskou nerovnováhou mezi městem a venkovem. Kameralisté navrhovali reformu zemědělství, která spočívala v parcelaci velkostatkářské půdy. To by podle nich zvýšilo počet zemědělského obyvatelstva a tím i zemědělskou výrobu. Také motivace rolníků by tím byla posílena, jelikož by pracovali na své vlastní půdě. Kameralisté také rozdělovali práci na produktivní a neproduktivní. Do neproduktivní řadili například práci služebnictva, atp.

Kameralismus byl dokonce učen i na univerzitách. První katedra kamerálních věd byla založena na Vídeňské univerzitě roku 1752 Johanem von Justi na přání Marie Terezie. Později vznikaly další katedry kamerálních věd jak na rakouských, tak na německých univerzitách.


[editovat] Fyziokratismus („vláda přírody“)
Fyziokratismus vznikl v polovině 18. století ve Francii, nejpopulárnějším se stal později na konci 18. století. Podstatou fyziokratismu je teorie, že bohatství národů pochází ze zemědělství. Fyziokratismus je považován za první propracovanou ekonomickou teorii a učinil první kroky k osamostatnění ekonomie jako samostatné vědecké disciplíny. Na fyziokratismus navazuje Adam Smith a jeho Bohatství národů, které je považováno za počátek moderní ekonomie.

Fyziokratismus předznamenal příchod klasické ekonomie. Jejich přínosem bylo kladení důrazu na produktivní práci, idea přirozeného řádu a požadavek volného trhu (laissez faire). Jejich slogan, který se snažili prosadit, zněl: „Laissez faire, laissez passer“ – „nechte být, nechte plynout“. Ale i přes všechny tyto jejich přínosy nelze fyziokraty přiřadit ke klasické ekonomii. Hlavním důvodem je, že za produktivní práci považovali jen zemědělství, jejich víra, že bohatství je možno tvořit pouze ve spojení s přírodou (tedy půdou), a že zpracování výrobků považovali jen za nakládání se zemědělskými přebytky. Také se nikdy nepokusili o vysvětlení a popsání směnných poměrů, a čistý produkt chápali jen jako rozdíl hodnoty zemědělské produkce a jejích nákladů.

Specifickým přínosem fyziokratimu byla Ekonomická tabulka Francoise Quesnaye. Byla významným metodickým přínosem, protože poprvé ukázala ekonomiku jako neustále se opakující (kruhový) tok zboží a peněz. Dalo by se říci, že byla prvním, jednoduchým ekonomickým modelem. Quesnay v Ekonomické tabulce popisoval vazby mezi hlavními společensko - ekonomickými třídami lidí. Fyziokraté rozdělili společnost do 3 tříd:


1) Produktivní třída – zemědělci
2) Sterilní třída - lidé v průmyslu a v obchodě
3) Nečinná třída – vlastníci půdy


Mezi fyziokraty řadíme kromě Francoise Quesnaye například: Duponta de Nemour, Victora Riquetii a další…


[editovat] Klasická politická ekonomie

[editovat] Adam Smith (1723-1790)
Skotský ekonom a filosof Adam Smith se narodil 5. června 1723 ve městě Kirkcaldy ve Skotsku. V letech 1737-1740 studoval matematiku, geometrii a fyziku na Glasgowské univerzitě. Od roku 1740 studoval sedm let na Oxfordské univerzitě. Od roku 1751 učil logiku jako profesor na Glasgowské univerzitě. V roce 1759 vydal „Teorie mravních citů“. V roce 1764 ukončil svou dráhu profesora, a stal se učitelem syna významného politika Charlese Townshelda. V letech 1764- 1766 cestoval po Evropě (Paříž, Toulouse a Ženeva). V roce 1767 byl poradcem Ch. Townshelda při vypracování návrhu zdanění. 9. března roku 1776 vydal své stěžejní dílo „Bohatství národů“ (celým názvem „Pojednání o podstatě a původu bohatství národů“). Roku 1778 byl jmenován celním zplnomocněncem pro Skotsko a pro daň ze soli. 17. července roku 1790 umírá v rodném Skotsku.

Bohatství národů
Bohatství národů je významným dílem nikoli díky tomu, že by přineslo nějaké nové poznatky, ale díky tomu, že se Smithovi podařilo shrnout tehdejší ekonomické vědění do jednoho celistvého díla. Smithovo Bohatství národů bylo značně ovlivněno dobou, v níž Smith žil, tedy osvícenstvím. V období osvícenství filosofové razili cestu myšlenkám svobody, ale státníci stále uplatňovali politiku merkantilismu. Tenko konflikt mezi ideologií liberalismu a přetrvávající politikou merkantilismu je i tématem Bohatství národů, kde Smith kritizuje stávající obchodní systém. Smith věnoval stávajícímu systému osm kapitol čtvrté knihy, a poslední kapitolu věnoval fyziokratismu, který považoval za velký pokrok. V Bohatství národů Smith zmiňuje a popisuje čtyři ústřední témata, která se stala stěžejními pro klasickou politickou ekonomii. Těmito tématy jsou:

Neviditelná ruka trhu
Růst národního bohatství
Měření národního bohatství
Teorie hodnoty a rozdělování
Smith zdůrazňoval, že ekonomika nemůže být řízena jako jedna velká firma. Osobně prosazoval ideu přirozeného řádu. Tu odvodil od D. Huma a F. Quesnaye, ale dovedl jí do hloubky, a to hlavně svou představou neviditelné ruky trhu, která ho proslavila nejvíce. Podstatou teorie neviditelné ruky trhu je myšlenka spontánní harmonie individuálního a společenského zájmu. Smith si byl vědom konfliktů mezi třídami a mezi zájmy jednotlivce a zájmy společnosti, neviditelná ruka trhu tedy ztělesňuje určitý soulad mezi zájmy jednotlivce a zájmy společnosti. Zároveň tvrdí, že tento soulad je přirozený a neměl by být docilován zasahováním státu do politiky. Smith zdůrazňuje, že národní bohatství není ničím jiným než souhrnem individuálních bohatství. Z toho vyplývá, že jedinec sledující své zájmy a zvětšující své bohatství, zvětšuje i bohatství celého svého národa. Ovšem Smith nevysvětloval harmonii mezi individuálními a společenskými zájmy pouhým sčítáním bohatství. Pro Smithe byla velice důležitá i dělba práce, konkurence a akumulace. Smith sám ve své knize píše:„Není to laskavost řezníka, sládka nebo pekaře, které vděčíme za to, že máme svůj oběd, nýbrž jejich zřetel na vlastní zájem. Nespoléháme na jejich lidskost, ale na jejich sebelásku, a nezdůrazňujeme jim naše potřeby, ale výhody, které jim plynou.“ (Smith, A, 1910, dle Holman, R. a kol., nakladatelství C. H. Beck, Praha 1999, Dějiny ekonomického myšlení, s.47)


[editovat] Thomas Robert Malthus (1766-1834)
Tomas Robert Malthus se zapsal do dějin ekonomického myšlení svou populační teorií. Tato teorie sice nebyla moderní ekonomií přijata, ale nebyla zcela zavržena. Ekonomové tvrdí, že spíše patří do jiného vědeckého oboru něž je ekonomie. Jeho teorie vycházela z toho, že přirozená tendence k rozmnožování je tak silná, že vyvolává rychlejší růst populace, než jak rychle mohou růst zdroje obživy. Zatímco populace má tendenci se zvětšovat geometrickou řadou (1, 2, 4, 8, 16, 32, 64, 128,…), zdroje obživy se mohou zvětšovat nanejvýš řadou aritmetickou (1, 2, 3, 4, 5, 6, 7, 8,…). Z toho na první pohled plyne nesoulad, který Malthus nazval populační teorií. Jeho teorie naznačovala, že hospodářský růst není schopen odstranit chudobu mas. Jediným způsobem by podle Malthuse byla morální sebekontrola. Podle Malthuse k hromadné smrti hladem nedochází jen díky jevům zvyšujícím úmrtnost, nebo snižujícím porodnost. Malthus vidí tyto jevy v jistém smyslu jako pozitivní. Pro tyto názory si ekonomie vysloužila přízvisko „ponurá věda“.


[editovat] David Ricardo (1772-1823)
David Ricardo přišel s novým pojetím existenčního minima. Do té doby bylo za existenční minimum považováno fyzické minimum (minimum pro přežití dělníka). Podle Ricarda bylo existenční minimum ovlivněno vyspělostí dané země, historickým vývojem dělnické třídy, jejími zvyky a životním stylem. Díky tomu mohlo být existenční minimum různé v různých zemích a výše existenčního minima anglického dělníka tak byla několikrát vyšší než výše existenčního minima indického dělníka. Ricardo také vysvětlil, proč se mzda dlouhodobě udržuje okolo existenčního minima. Ricardo rozlišoval tržní mzdu a přirozenou mzdu, přirozená mzda podle něj byla peněžním vyjádřením existenčního minima. Když akumulace kapitálu sílí, roste poptávka po práci a s ní i tržní mzda, dělnické rodiny pociťují zlepšení oproti normálnímu stavu v dané zemi a přirozenou reakcí je zvyšování populace. Růst populace po určité době zvýší nabídku práce na trhu a tím stlačí tržní mzdu zpět na úroveň přirozené mzdy. Opačnou situací je ochabnutí akumulace kapitálu a s ní i poptávka po práci. To vyvolá pokles tržní mzdy pod přirozenou mzdu a tím sníží populaci. To se po delší době projeví poklesem nabídky a zvýšením tržní mzdy zpět na úroveň přirozené mzdy. Tato teorie je nazvána Ricardův mzdový zákon.


[editovat] John Stuart Mill (1806-1873)
Mill navazoval na Smithe, Malthuse i Ricarda. Byl v zásadě posledním velkým představitelem klasické politické ekonomie (i když v zásadě i Karl Marx vycházel z Ricarda). Jeho dílo „Zásady politické ekonomie“ mělo velký úspěch u Anglické ekonomické veřejnosti. Po dvě generace se v Anglii učila politická ekonomie právě podle jeho díla. Až v roce 1890 se v Anglii začalo učit podle Marshallových „Zásad ekonomie“

Dalšími klasickými politickými ekonomy byli Jean B. Say a Nassau W. Senior.


[editovat] Francouzský socialismus
Na počátku 19. století se začínají objevovat myšlenkové směry, které odmítají kapitalismus. I když jsou jednotlivé proudy od sebe odlišné, mají několik společných znaků. Nový systém, který chtěly nastolit, by nebyl založen na soukromém vlastnictví, ale na určité formě kolektivního vlastnictví. Socialisté přisuzovali bídu dělníků, hospodářské krize a morální úpadek společnosti, podle nich negativním jevům jako soukromé vlastnictví, konkurence a honba za penězi.

Socialismus se dá rozdělit do tří proudů:

1) Asociacionismus

Základní ideou asociacionismu bylo vytvoření hospodářských komunit (asociací), v rámci kterých by bylo kolektivní vlastnictví. Asociacionisté byli přesvědčeni, že není zapotřebí svrhnout kapitalismus násilnou cestou, protože asociace se v hospodářské soutěži prosadí samy. To odvozovali z toho, že pro dělníky bude přitažlivější pracovat pro určitou komunitu a že dělníci budou v rámci komunity více motivováni. Známými představiteli jsou Charles Fourier a Louis Blanc.

2) Anarchismus

Tento proud byl více radikální než asociacionismus. Anarchisté chtěli, na rozdíl od asociacionistů, svrhnout stát a dát asociacím větší pravomoci.

Ovšem anarchisté, ani nechtěli zrušit soukromé vlastnictví. Významným představitelem anarchismu ve Francii byl Pierre J. Proudhon, jehož hlavní ideou bylo vytvoření jakýchsi volných úvěrů. Díky těmto úvěrům by se každý mohl stát soukromým vlastníkem a vyrábět.

3) Saint-Simonismus

Saint-Simonismus je nejvýznamnějším proudem Francouzského socialismu. Jeho zakladatelem byl Henri de Saint-Simon. Jeho představy byly značně odlišné od předchozích dvou proudů. On se naopak domníval, že celá společnost může být řízena inteligencí osvícené elity. Věřil v rozvoj vědy a průmyslu. Jeho ideálem bylo vytvoření nové elity vědců a inženýrů, kteří by celou hospodářskou společnost řídili jako jeden celek. Díky organizaci zmizí chaos konkurence a společnost získá nový řád. Jeho cílem bylo přetvoření politiky ve vědu, místo stávající vlády chtěl dosadit vládu matematiků, fyziků, biologů, podnikatelů, inženýrů a umělců. Saint-Simon dokázal svou teorií nadchnout mnoho významných osobností 19. století. Například Napoleon III., Honoré_de_Balzac, Victor Hugo, bratři Pereirové, ti všichni byli jeho myšlenkami ovlivněni.

Přes veškerou rozmanitost a promyšlené systémy, byl přínos Francouzského socialismu nulový. To je způsobeno tím, že se všechny tři proudy zaměřovaly na projektování nového řádu, místo toho aby se zabývaly skutečnými jevy.


[editovat] Německá historická škola
V 19. století, kdy ve Francii a Anglii převládly teorie klasické politické ekonomie, v Německu převažovala historická škola. Historické školy byly i v jiných zemích (například i v Anglii), ale jejich vliv byl potlačen klasickou ekonomikou. Důvodem proč v Německu převažovala historická škola, bylo, že v Německu byla historie jako věda velice uznávaná a na vysoké úrovni.

Historická škola se od klasické politické ekonomie značně lišila. Klasičtí ekonomové hledali univerzální zákony, které by platily pro každý stát v každé době. Historická škola nepokládala ekonomické jevy za konzistentní. Naopak tvrdila, že ekonomie má evoluční charakter a mění se s dobou.

Německá škola se dělí do tří etap:

Starší historická škola
Mladší historická škola
Nejmladší historická škola (občas neuváděna)
Ve všech těchto směrech můžeme najít prvky metody zvané historismus, ten byl metodou, kterou se německá historická škola odlišovala od ostatních ekonomických směrů. Myšlenku, že historie je zdrojem pro ekonomické poznatky sice používali i jiní ekonomové (například Adam Smith). Ale pro německou historickou školu to zároveň znamenalo, že programově odmítali možnost univerzálních ekonomických teorií, které by bylo možno aplikovat na různé situace. Od klasické politické ekonomiky se německá historická škola výrazně lišila i v tom, že roli státu považovala, na rozdíl od klasických ekonomů, za velmi důležitou v rámci národní ekonomiky.

Historická metoda (historismus) spočívá v tom, že se ekonomové ohlíželi zpět do minulosti. Neznamená to ovšem, že by hledali nějaké obecné pravdy, ba naopak. Ekonomové německé historické školy 19. století tvrdili, že historické jevy jsou neopakovatelné, neboť závisí na podmínkách v daném státě (mentalita, zvyky, atp.) Tudíž nemá smysl snažit se najít jakékoli univerzální zákony.


[editovat] Starší historická škola
Ve starší historické škole byl historismus v daleko slabší podobě než později v mladší historické škole. Do Starší historické školy radíme tři významnější autory: Bruno Hildebranda, Karla Kniese a Wilhelma Roschera.

Nejznámějším a zároveň nejrespektovanějším z těchto tří byl Wilhelm Roscher. Vydal pětisvazkové dílo zvané „Systém národního hospodářství“. Toto dílo shledalo v Německu velký úspěch. Roscher byl ochotný uznat, že existují určité obecné ekonomické zákony, ale je možné je objevit pouze zkoumáním historie. Roscher používal metodu historickou a sám se nazýval historizujícím ekonomem. Nezajímal se o popis ekonomického chování jednotlivce, ale pouze větších ekonomických celků.


[editovat] Mladší historická škola
Nejvýznamnějším historizujícím ekonomem Mladší historické školy byl Gustav von Schmoller. Schmoller na rozdíl od Rochera odmítal uznat existenci obecných ekonomických zákonů. Nejvíce kritizoval anglické klasiky, o kterých tvrdil, že jejich metody jsou nevědecké. Schmoller se od Rocherra lišil také tím, že nestudoval národní ekonomiky, ale ekonomiky institucí, jako součásti národních ekonomik. Z těchto studií se snažil formulovat různá politická doporučení.


[editovat] Nejmladší historická škola
Známými představiteli nejmladší historické školy byli Max Weber a Werner Sombart. Oba byli historizujícími ekonomy, avšak historismus v pojetí Schmollera pro ně již nebyl typický.

Max Weber se proslavil dílem zvaným „Protestantská etika a duch kapitalismu“, ve které přišel s teorií o vzniku kapitalismu. Zjistil, že kapitalismus vznikal mezi protestanty (kalvinisty) odkud se dál šířil. Podle jeho hypotézy vede kalvinistická víra k odříkání a touze po úspěchu. Kalvinisté věří, že úspěch je projevem boží milosti a spasení. Tato víra je podle Maxe Webera duchovní silou, z níž se zrodil evropský kapitalismus.

Werner Sombart podobně jako Weber hledal historický původ kapitalistického ducha. Ovšem nikoli v kalvinismu ale v židovství. Ve svém díle „Židé a moderní svět“ uveřejnil teorii, podle které rozptýlení židů po Evropě, kteří měli smysl pro obchodování, umožnilo vznik obchodních vztahů mezi nimi po celé Evropě. Společně s sebou přinášeli podle Sombarta i duch kapitalismu.

Významnou chybou historizujících ekonomů bylo, že nedokázali (na rozdíl od klasických politických ekonomů) spojit historii s teorií. Věřili, že obecná znalost se sama ukáže důkladnými studiemi historie. Ovšem nebrali v úvahu to, že k získání obecných znalostí je zapotřebí spojit historické poznatky s teoretickou praxí. Velká vazba na historii způsobila také to, že se ekonomie historické školy nebyla schopna osamostatnit jako samostatná vědní disciplína. Díky detailnímu popisování různých historických realit, totiž měla německá historická škola velmi nezřetelné hranice a dalo by se říci, že se jednalo spíše o vědu historicko-ekonomickou.


[editovat] Karl Marx (1818-1883) a Marxismus
Karl Marx studoval filosofii a práva na univerzitách v Bonnu a Berlíně. Po ukončení studia, začal kariéru radikalistického žurnalisty. V roce 1843 odešel kvůli problémům s pruskými úřady do Paříže. Spolu s přítelem, se kterým se zde seznámil Friedrichem Engelsem napsal „komunistický manifest“, který v budoucnu silně ovlivnil komunistické hnutí ve světě. Motto tohoto manifestu „Proletáři všech zemí, spojte se!“se stalo jakousi výzvou ke spojení dělnických spolků v mezinárodní dělnické hnutí. Marx byl také spoluzakladatelem mezinárodní Ligy komunistů. Opět měl potíže s úřady a tak odchází do Belgie, ale odtud znovu odešel roku 1849 do Londýna, kde se usadil. Zde díky Engelsově finanční podpoře vydal své životní dílo „Kapitál“. Druhý a třetí díly vydává Engels až po Marxově smrti.

Z pohledu Marxe spočíval problém společnosti v rozdělení do dvou tříd, vykořisťovatelé a vykořisťovaní, a v antagonismech mezi nimi. Marx viděl klíč k tomuto problému ve zrušení soukromého vlastnictví. Třída vlastníků výrobních prostředků (půdy, strojů, atp.), donutí třídu dělníků, aby pracovala, a tím je vykořisťuje. Podle Marxe tento systém vždy vrcholí revolucí a nastolením nové třídy vlastníků a nové třídy nevlastníků. Takto rozdělil společnost do 5 etap:

Kolektivistická společnost - V této etapě jsou si všichni rovni, společnost je prvobytně pospolná
Otrokářská společnost - V důsledku neolitické revoluce se společnost rozdělila na otrokáře (vykořisťovatelé) a otroky (vykořisťovaní), kteří jsou majetkem otrokáře.
Feudální společnost - Třída feudálů vykořisťuje třídu poddaných (nevolníků), kteří jsou připoutáni k půdě.
Kapitalistická společnost - Kapitalisté vykořisťují dělníky, i když ti nejsou jeho majetkem, ale námezdní silou.
Komunistická společnost
Komunistická společnost je pátou a podle Marxe poslední etapou. Komunistická společnost měla být ideální v tom, že zde budou zrušeny jednotlivé třídy, každý bude pracovat podle svých sil a nebude chudých ani bohatých, protože všechno bude všech.

Komunismus se v jistém slova smyslu podobal francouzskému socialismu. Karl Marx ovšem nazval francouzský socialismus utopickým a nevědeckým a dalo by se říci, že měl pravdu. Sám sice nedospěl ke správným závěrům, ale jeho metoda byla vědecká. K tomu přispělo hlavně to, že se pokusil o provedení důkladné anatomie kapitalismu a formuloval teorii jeho zániku. Od francouzských socialistů se Marx lišil ještě v jednom ohledu. Francouzští socialisté se nezabírali studiem a rozborem kapitalismu, a místo toho popisovali a promýšleli do posledních detailů své vize budoucnosti. Marx na rozdíl od nich popsal kapitalismus, ale v popisu budoucího komunistického řádu byl opatrný a omezil se pouze na tvrzení, že v něm nebude existovat soukromé vlastnictví a třída kapitalistů. Marx pro svůj program zvolil raději přívlastek „komunistický“, jelikož se domníval, že slovo „socialistický“ bylo francouzskými socialisty dokonale zdiskreditováno.

Marx se ovšem zmýlil, když předpovídal vývoj kapitalistické společnosti. Marx se domníval, že způsob kapitalistické výroby bude vyžadovat stále méně kvalifikovanou pracovní sílu. Na rozdíl od toho kapitalistická výroba žádá stále více kvalifikovanou práci. Marx si myslel, že k proletářské revoluci dojde v zemi, která je průmyslově nejvyspělejší a dělnická třída je proto nejvíce uvědomělá (tedy v Anglii). Ve skutečnosti však došlo k proletářské revoluci v zemi, kde byl kapitalismus teprve v počátcích, a dělnická třída tvořila minimum obyvatel, v Rusku. Marx se také mýlil, když tvrdil, že rozdíly mezi třídami se budou zvětšovat. Dnes stěží rozeznáme, kde začíná a kde končí ta, či ona třída.


[editovat] Seznam použité literatury
Holman, R. a kol.: Dějiny ekonomického myšlení. Praha, C. H. Beck, 1999
Sojka, M. a kol.: Dějiny ekonomických teorií. Praha, Karolinum, 2000

[editovat] Externí odkazy

Tady u toho sboru už lépe nikdy nebude a je potřeba to zabalit. Zdraví má člověk jenom jedno.

http://benesovsky.denik.cz/zpravy_region/vysetrovani-skoncilo-za pomente20080605.html taky síla!

V modře natřené PČR je nepřípustné uznat chybu člověka výše postaveného. Prostě by to tomu laku nedělalo dobře. Ohrozilo by to nastartovanou deformu a navíc i verbovací kampaň. Petra je don Quijote. To byl rytíř, což se asi o dalších aktérech v celé kauze, říct nedá. Ostatně blíží se volby a těm mlýnům slábne vítr.

Petra je ..... Však vy víte!

A ten postřelený do hlavy není poznamenaný na celý život? Je pravda, že nedodržel zákon a byl za to odsouzen, ale o trestu nerozhoduje policista na místě. Ten taky porušil zákon, tak proč by se neměl zodpovídat i on. Jestli se nedokáže správně rozhodnout, pak nemá ve službě co dělat. Jinak abychom se báli zapomenout rozsvítit světla u auta a potkat takového "kropiče"!

1. O vině a trestu tento policista rozhodně " nerozhodoval ", takže bych to neposouval do úrovně " vždyť ho ten policista vlastně málem popravil ". Takto jsem to neformuloval a naznačil jsem jen to, že v situacích, kdy se stres dere do tváře až nafukuje krční tepny je to situace na udělání problému. Ti co slouží déle se měli možnost již dobrat k momentu, kdy to železo raději nechat tam, kde je a k momentu, kdy ho již opravdu vytáhnout ( Platí zpravidla u většiny déle sloužících ). Mladí kolegové ještě nemají dostatek " citu " na situace, kde bude použití zbraně " zřejmě " bez problému pro policistu - i když to nelze úplně vyloučit, to riziko je vždy. Holt použít střelnou zbraň na kohokoliv jiného než na osobu, která někoho ohrožuje na životě nebo ( vážně ) na zdraví, prchá z místa závažného trestného činu ( vraždy, pokusu vraždy ....... ) je vždy krapet problém a o to větší, čím je použití zbraně proti osobě, která není momentálním vážným ohrožením.
Já jsem jen naznačil, že míra odpovědnosti policisty v různých situacích není o zásobování ovocem a rizika jsou jasně dána - ať už selháním poldy ve stresové situaci s vážnými důsledky pro něj ( výčitky do konce života, ukončení služby s přestěhováním do jiného města k " vyčichnutí problému ", tak ohrožením jeho samého.
Tlaky na policisty, aby jim neutíkaly předváděné, zatčené osoby, jsou dosti silné a za útěk osoby zatčené ( na příkaz soudu a pod. ) - například i pro banální trestné činy, je policistům jasně opakovaně sdělováno, že to bude znamenat vyhazov.

Dám příklad ( pro tu absurditu ) :

Nedávno byl řešen běžný banální případ, kdy utekl mladík ( bohužel je to parchant ) z Výchovného ústavu mládeže, kam byl umístěn na základě rozhodnutí soudu ( jinak již utekl mnohokrát, jako jiní v tomto státě a policií byl zadržen mnohokrát a je to stále dokola ).
Tedy tento mladík se vloupal do domu, byl zadržen policií, vyslechnut vyšetřovatelem atd. a nakonec eskortován na oddělení, kde byl zadržen a kam si pro něj měli dojet z ústavu. Když jsem tohoto hajzlíka převážel s kolegou a osobně ho již delší dobu znám pro jeho tr. činnost, tak jsem mu dal pouta, ale při nasedání do vozu jsem si řekl, že raději dám pojistku, aby nám někde při zastavení na křižovatce nevzal " čápa " při rychlém otevření dveří. Před eskortou každému říkam : Chceš na záchod ? máš možnost, pak mě to nezajímá, nestavím nikde (nesmí se ). Hajzlíka jsme tedy standartně dovezli na oddělení.
Potom si pro něj přijel " pán " z ústavu nasedli do vozidla za na ší podpory a jeli směr ústav. Po pár kilometrech si řekl hajzlík, že chce na záchod a tak byla zastávka na benzince. Po " aha " odmítl hajzlík nastoupit do vozidla a tak mu " pán z ústavu řekl : " jak chceš ", zabouchl dveře a jel sám směrem ústav.

Proč to píšu ? : Kdyby utekl tento hajzlík mě s kolegou, tak nám slibují " vyhazov " od Policie ČR. Když uteče po předání policií zástupci ústavu, ta je vše v pohodě. Jaký to má všechno tohle smysl. No a hajzlík je samozřejmě na útěku " někde krade ", aby měl co do huby. A ve stejném duchu se toto děje naprosto v celé ČR. Policie chytá a pak se zase bez problému utíká. Nemá ani cenu zkoušet utíkat policii, stačí počkat až dorazí vychovatel z ústavu a pak utéci při dopravě do ústavu. Vychovatel se vrátí do ústavu, nahlásí se útěk svěřence a policie starej se, pátrej dokola dokolečka a když nevypátráš, tak tě zkritizujeme za neschopnost / Jinak je v republice 40.000 lidí, po kterých se pátrtá/. Běda, jak policii někdo uteče, ředitel jasně razí přísně potrestání nebo vyhazov. Takže tak to je a ještě spousty jiného.

hezky jsi to napsal, policista ví o čem je řeč, civil až na výjimky zřejmě stejně nepochopí,...

pro F1
Hezky jsi to napsal, tebe je u PČR škoda. V politice by ti to šlo určitě lépe. Druhá část reakce je naprosto pravdivá, ale za situaci může ministerstvo školství, které není schopno se v rámci ústavního pořádku s problematikou útěkářů vyrovnat. Policejní prezidium tomu pak dalo korunu svým závazným pokynem. Ale vzhledem k tomu guláši bych se žádného vyhazovu za "útěk" chovance nebál. V jejich případě se totiž nejedná o útěk, ale odchod. Policajt se musí také sám umět obhájit. Minimální právní vzdělání na úrovni střední školy přece má. Bohužel stav právního vědomí u policistů je takový jaký je.
Co se týká první části odpovědi, jseš úplně mimo mísu. Použití zbraně je jasně dáno zákonem a není o čem diskutovat. V tomto je naopak závazný pokyn PP jasný a je dobrým návodem na aplikaci zákona. Že se policajti, kterým ujedou nervy a sahnou po zbrani když na to nemají právo, snaží své jednání napasovat na některé z ustanovení zákona, je běžná věc. Ale bohužel tu platí to, co jsem již napsal. Jejich právní vědomí je na tragické úrovni. První část reakce tedy hodnotím tak, že je hodna politika, který se snaží obhájit neobhajitelné. Tedy keci, keci, keci...

Kecy, kecy, Kecy, kecičky ?

1. V první části jen zaobaleně řečeno, že je potřeba mít jasno, kdy nastávají zakonné důvody použití zbraně a " neujet ", což se bohužel stává, ale řekl bych, že na počet policistů to není nijak tragické - to by musel někdo srovnat se zkušenostmi ze zahraničí, tak jako například srovnat trestnou činnost policistů v ČR a v zahraničí a pak to srovnat s procentuální trestnou činností v civilu a u sboru. Řada mediálních věcí, tak jak jsou prezentována, jsou totiž s ohledem na senzacechtivost zavádějící a skutečnost nevyjadřují.
2. Pokud je nyní právní vědomí " tragické ", jsem zvědavý na úroveň nových náborovaných policistů, kteří neprojdou ani " zbla " tím, čím se procházelo ( rychlokvašky ).
3. Politika je totální hnus - to by pro mě nebylo. Hnusy nemám rád.

Chytrolíne s obrosvkým IQ (chlubil ses tu asi 140) píše se česky keci a ne kecy

by ses sekl i ve jméně Ty vemeno opoziční

1. nepřeceňovat, pouze 139
2. o chlubení nešlo, už jsem to naznačoval
3. je třeba si všimnout, že jsem nepapouškoval keci, keci keci, dal jsem " Y", protože tak je to O.K.
4. Trochu sebekritiky by nezaškodilo - myslím u pana " osočovatele "

Jinak je to takto dle pravidel českého pravopisu on-line :

Slovní tvar kecy převeden na kec

Nalezené tvary: kec ~ kecech ~ kecem ~ kecu ~ kecům ~ kecy

kec, -u m., mn. 1., 4., 7. kecy (nespis.)

Jinak ale o pravidlech pravopisu to tu není a já vidím spousty " češtinářů " a nechává mě to chladným. Zajímají mě totiž myšlenky - to je zde podstatné.

Procesu, jehož produktem je myšlenka, nejsou bohužel někteří z přispěvatelů schopni. Mnohem lépe jim jde činnost, při které vzniká rovněž produkt, ale nevalné hodnoty a zápachu. Tyto stránky se staly názorovým septikem. Stáhneš gatě a…………….. Zbytečně se namáháš.

koukam policiste maji opravdove zazemi jak se pratri, pistole bychom mohli odevzdat a nafasovat strikaci pistolky aby vypadalo, ze neco mame a nezranili nikoho ac na to mame ze zakona pravo,

http://www.novinky.cz/clanek/141852-inspekce-necha-stihat-polici stu-ktery-postrelil-prchajiciho-muze.html

Teď by měl nastoupit ten nahoře a sdělit, že bude samozřejmě přísně potrestán. Hodilo by se ještě pronést, že žádnou výsluhu nedostane, aby bylo obecenstvo spokojeno, ale v tomto případě to asi stejně nepřipadá v úvahu, byl to mladý poldík.

Ted by měli něco pronést ti občané ( a že jih je ), jak často od nich slyšívám, že se s nimi moc " sere... " a oni ( " chytří občané " ), kdyby měli pistoli, tak by jim ukázali, by se s nimi nepárali. Nepárat a " ustřelit " = průser do konce života. Takže i o tom je to, o sekundovém rozhodnutí, které člověka poznamená na celý život. Jen jedno z možných rizik a průseru u Policie ČR a že těch situací je .......

http://www.lidovky.cz/tisice-policistu-zvazuji-zda-maji-odejit-d o-civilu-f8k-/ln_noviny.asp?c=A080531_000006_ln_noviny_sko&klic= 225715&mes=080531_0

Je to jak vkládat kuličky do děravého poháru.....

Odejdou, nuž naberem nové....... další odešli, nuž naberem zase další, a zase odešli, tak naberem znovu další....... a proč jich tolik odchází ?......, to neřeš a nabírej, ber všechno co má ruce a nohy, hlavně ať to doplníme.....

Je to styl " Vědro má ve dně díru Milá Lízo, Milá Lízo " Kdo zná tuto písničku, tak pochopí.

Dobrý článek, taky patřím mezi uvedených 11671 kusů u PČR. Přemýšlím a poslední dobou stále častěji a častěji.

Nebuďte hoši na Ivánka tak zlí. Navrhněte ho na Nobelovu cenu, vynalezl "policejní perpetum mobile".

Stakovouto budou u policie stále noví nastupující policisté a vysokoškoláci. Také bude potřeba početně posílit inspekci, aby ty jejich průsery mohla řešit a dělat si čáry.

Hanyk je guma.

nevím kdo je větší pitomec a mrkni na názor Klika:
Tak Jirko jsi členem, nebo ne? Vždyť to je tak málo, co pro to můžeš udělat. Já také přispívám odborům v práci a třeba se mě to vrátí jednou ve využití právních služeb a třeba také ne. Zatím z toho není moc prospěch, ale organizovanost máme na 92% a musejí s námi jednat o kolektivní smlouvě. Ten kdo nemá odbory, tak s nimi drbou jak můžou.

v reálu jsou věci úplně jinak. Moc nečti.

Klik je pitomec

Ten vv se nám zbláznil né?

Nebudu mít na Vás nějakou chvíli čas, tak se nezlobte.