Jiřina Šiklová
Narodila se v roce 1935 v Praze. Vystudovala historii a
filozofii na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. V
roce 1965 se podílela na založení katedry sociologie FF UK.
Kvůli své angažovanosti byla po 21. srpnu 1968 z fakulty
vyloučena a později vězněna za šíření zahraniční literatury. Po
roce 1989 se vrátila k výuce sociologie a podílela se na
založení Katedry sociální práce FF UK či pražského Centra pro
Gender Studies.
Před 20 lety se schylovalo ke konci vlády komunistů nad naší
zemí a o tuto změnu jsme aktivně usilovali.
________________________________________
Za 20 let mnozí z nás svým umem, pílí a inteligencí dosáhli
profesních úspěchů a blahobytu, o kterém se nám za komunismu ani
nesnilo.
Budování soukromého úspěchu jsme vykoupili tím, že jsme až
příliš ochotně odevzdali osud věci veřejných do chtivých a
chamtivých rukou.
Skandály dnešních politiků sledujeme se stejným znechucením jako
někdejší tupost těch komunistických. Napříč zemí se rozrostl
bezprecedentní systém korupce na komunální, krajské i centrální
úrovni.
Vstupenkou na lukrativní posty polostátních podniků a organizací
s miliardovými rozpočty je legitimace nebo spřízněnost s velkou
politickou stranou.
Nepozastavujeme se nad tím, že v zemi, kde je pracovní síla 3x
levnější než v západní Evropě, je kilometr dálnice 2x dražší.
Nepozastavujeme se nad tím, že narozeniny primátora či státního
úředníka rozhodujícího o miliardách, stojí jeho "oficiální"
roční plat.
Nepozastavujeme se nad tím, že miliardové veřejné zakázky získá
ministrova firma s momentálně neznámým vlastníkem - akciemi na
doručitele.
Nepozastavujeme se nad tím, že bývalý premiér vydělal desítky
milionů na obchodě s akciemi od podnikatele, kterému předtím
zajistil miliardovou dotaci.
Nepozastavujeme se nad tím, že výroba tramvajenky s čipem stojí
v Praze 10x více než v Londýně nebo v Paříži.
Vleklá vyšetřování, když k nim vůbec dojde, končí tím, že
obvinění se neprokázala. Pokud magistrátní úředníci uvíznou v
síti policie, tak jedině té švýcarské nikoli české.
V naší zemi lze dnes ustát jakýkoli skandál,za několik dní ho
překryje ten další.
Hlavě státu, zaměstnané vlastní ješitností a bojem proti
nebezpečí evropské integrace, nestojí korupce za půl slova.
I když je to dnes méně okaté, média vědí o čem psát víc, o čem
méně, o čem nic.
Zatímco v dobách komunismu jsme museli překonávat strach, nyní
je překážkou lenost.
Nadáváme na ceny, ale jsme líní změnit banku nebo telefonního
operátora.
Necháme se stříhat jak ovce. Jsme líní se informovat, vytvářet
si, prosazovat a bránit svůj názor.
Místo přísunu a zpracování informací si vymýváme mozky
stupidními seriály.
Místo zpráv a názorů čteme v bulváru o celebritách, kdo komu
zahýbá a s kým.
Náš národní cynismus se masochisticky vyžívá v tom, jak hrozné
panují poměry a sami kromě vymýšlení vtipů neděláme nic.
Ti přihlouplí se ještě rozčilují nad stotisícovými platy, ale
miliardové causy jim unikají.
Svou lenost pak omlouváme filozofií, že "jsou stejně všichni
stejní", případně "tihle budou ještě horší".
Za nezájem a lhostejnost k osudu věcí veřejných zaplatíme
vysokou cenu.
Korupce prodražuje většinu investic financovaných z daní i z
obrovského deficitu. Ukrajuje šance našich dětí, na nichž v
soukromí tak usilovně pracujeme. Zadlužuje zemi, která bude
jednou jejich.
Dvě největší strany si rozparcelovaly tuto zemi s tím, že stejně
budeme muset volit jednu z nich bez ohledu na to, jak přezíravě
se k nám budou chovat. Myslí si, že stačí provětrat strašáky,
zahrát na strunu sociálních jistot pro jedny a strunu nízkých
daní pro druhé. Technika jejich vládnutí přitom dlouhodobě
vylučuje jedno i druhé.
Monopol jedné strany v naší zemi nahradila střídavá a na
komunální úrovni i společná vláda dvou stran, které se vždycky
nějak dohodnou. Je přitom zřejmé, že i ostatní strany využívají
své zaslepeně loajální "fanoušky", ochotné jim odpustit úplně
cokoli.
Vedení velkých stran sází na to, že se budeme bát zahodit náš
hlas podporou malých, nových či exotických a že nám nezbude než
zvolit jejich oranžovou či modrou košili bližší než toho druhého
kabát.
Kolikrát jsme už slyšeli, že "není koho volit", mnozí volit
nechtějí a nepůjdou. Kolikrát jsme svou volbu s pocitem studu
nikoli hrdosti, zdůvodňovali menším zlem. Není snad právě
takovýto vynucený hlas z rozumu ten "vyhozený"? Jakou cenu má
vůbec náš hlas, když ho dáváme se skřípěním zubů?
Nikdo z nás si nedělá iluze, že by malé politické strany byly
lepší a čestnější než ty velké. Moc korumpuje vždy. Ale
absolutní moc korumpuje absolutně.
Možná jsme se někdy ptali našich rodičů a prarodičů: "A proč
jste s tím tehdy něco neudělali?" Připravujme si dnes odpověď
pro naše děti.
Nemusíte to podepisovat. Můžete to poslat dál.
Jiřina Šiklová
Klimentská 17, Praha 1.
e-mail: jirina.siklova@ecn.cz
|