4 Ads 20/2007-59
ČESKÁ REPUBLIKA
R O Z S U D E K
J M É N E M R E P U B L I K Y
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně
JUDr. Marie Turkové a soudců JUDr. Dagmar Nygrínové a JUDr.
Petra Průchy v právní věci žalobce: M. Č., zast. Mgr. Radimem
Kubicou, advokátem, se sídlem O. Lysohorského 702, Frýdek -
Místek, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad
Štolou 3, Praha 7, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 14. 9. 2006, č. j. 12 Ca 118/2005
- 35,
takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 14. 9. 2006, č. j. 12 Ca
118/2005 - 35, s e z r u š u j e a věc s e v r a c í tomuto
soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Rozhodnutím ze dne 17. 8. 2005, č. j. OSZ-19-88/SE-Dv-2005,
žalovaný zamítl odvolání žalobce a potvrdil rozhodnutí ředitele
odboru sociálního zabezpečení Ministerstva vnitra ze dne 1. 6.
2005, č. j. OSZ-126170/VO-Bu-2005, jímž byl žalobci od 1. 4.
2005 přiznán příspěvek za službu ve výši 8537 Kč měsíčně.
Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce žalobu, v níž namítal, že
zákon České národní rady č. 186/1992 Sb., o služebním poměru
příslušníků Policie České republiky, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „zákon o služebním poměru“), v §
114 garantuje, aby bylo policistovi vyplaceno odchodné podle
výše posledního hrubého měsíčního příjmu. Zákon je normou vyšší
právní síly, která může v sobě zahrnovat zákonné zmocnění pro
orgány státní správy vydávat k provedení zákona normy nižší
právní síly, které v žádném případě nesmí být v rozporu se
zákonem samotným (čl. 78 a 79 Ústavy České republiky). Na
základě § 121 zákona o služebním poměru, který zmocňuje
Ministerstvo vnitra k vydání právního předpisu, jenž by v
podrobnostech charakterizoval nároky související se skončením
služebního poměru, byla vydána vyhláška Ministerstva vnitra č.
287/2002 Sb., která v § 76 definuje poslední měsíční hrubý
služební příjem policisty způsobem, jenž zužuje finanční částku
stanovenou jako hrubý měsíční služební příjem policisty v měsíci
předcházejícím ukončení služebního poměru. Vyhláška se tak podle
žalobce dostává do rozporu se zákonem, proto není možno podle
vyhlášky postupovat a je nutno vycházet pouze ze zákona. V
případě žalobce poslední služební hrubý měsíční příjem podle §
76 vyhlášky č. 287/2002 Sb. činil 28 455 Kč, avšak poslední
služební hrubý měsíční příjem podle výplatní pásky, tedy v
souladu s § 114 zákona o služebním poměru, činil 31 740 Kč.
Pokud by byla vyhláška v souladu se zákonem, výpočet posledního
hrubého měsíčního služebního příjmu by musel být stejný a nemohl
by krátit nárok žalobce na příspěvek za službu. Nezákonnost
napadeného rozhodnutí tak podle žalobce spočívá v tom, že bylo
postupováno podle vyhlášky, která je v rozporu se zákonem, a byl
mu přiznán nárok menší, než mu podle zákona náležel (příspěvek
měl činit 9522 Kč měsíčně). Žalobce navrhl, aby bylo napadené
rozhodnutí zrušeno a věc byla vrácena žalovanému k dalšímu
řízení.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 14. 9. 2006, č. j. 12 Ca
118/2005 - 35, žalobu zamítl a rozhodl dále, že žádný z
účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. V odůvodnění
rozsudku soud konstatoval, že § 117 odst. 2 zákona o služebním
poměru žádným způsobem nedefinuje poslední hrubý měsíční příjem,
ale definice tohoto pojmu je upravena až v § 76 vyhlášky č.
287/2002 Sb. Podle tohoto ustanovení jsou součástí posledního
hrubého měsíčního služebního příjmu složky služebního příjmu
stanovené pevnou měsíční výměrou a průměr měsíčního úhrnu
dalších služebních příjmů, proměnlivých složek služebního příjmu
a odměn, které náležely policistovi v kalendářním roce, jenž
předcházel dni skončení služebního poměru. Zákon o služebním
poměru ani vyhláška nestanoví, že by poslední hrubý měsíční
služební příjem byl příjmem uvedeným na výplatní pásce za
poslední kalendářní měsíc trvání služebního poměru. Soud po
provedeném dokazování dospěl k závěru, že ze strany žalovaného
nedošlo k pochybení a výpočet příspěvku za službu byl proveden
správně v souladu s právními předpisy. Městský soud v Praze
proto žalobu podle § 78 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb., soudní
řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř.
s.“), jako nedůvodnou zamítl.
Proti tomuto rozsudku podal žalobce (dále jen
„stěžovatel“) včas kasační stížnost z důvodu podle §
103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Namítal, že zákon o služebním
poměru v § 114 garantuje, aby bylo policistovi vyplaceno
odchodné podle výše posledního hrubého měsíčního příjmu.
Jestliže § 76 vyhlášky č. 287/2002 Sb. definuje poslední hrubý
měsíční služební příjem způsobem, který zužuje finanční částku
stanovenou zákonem jako hrubý měsíční služební příjem policisty
v měsíci předcházejícím ukončení služebního poměru, pak je toto
ustanovení v rozporu se zákonem, proto není možno podle vyhlášky
postupovat a je nutno vycházet pouze ze zákona. V případě
stěžovatele poslední služební hrubý měsíční příjem podle § 76
vyhlášky č. 287/2002 Sb. činil 28 455 Kč, avšak poslední
služební hrubý měsíční příjem podle výplatní pásky, tedy v
souladu s § 114 zákona o služebním poměru, činil 31 740 Kč.
Pokud by byla vyhláška v souladu se zákonem, výpočet posledního
hrubého měsíčního služebního příjmu by musel být stejný a nemohl
by krátit nárok stěžovatele na příspěvek za službu. Nezákonnost
rozhodnutí žalovaného tak podle stěžovatele spočívá v tom, že
bylo postupováno podle vyhlášky, která je v rozporu se zákonem,
a byl mu přiznán nárok menší, než mu podle zákona náležel
(příspěvek měl činit 9522 Kč měsíčně). Stěžovatel nesouhlasil se
závěrem soudu, že § 117 odst. 2 zákona o služebním poměru
nedefinuje poslední hrubý měsíční příjem a samotná definice je
upravena v § 76 vyhlášky. Stěžovatel citoval předmětné
ustanovení § 117 a konstatoval, že je jednoznačné a není třeba
dále definovat zcela zřejmý výklad posledního hrubého měsíčního
příjmu. K argumentu soudu, že zákon ani vyhláška nestanoví, že
by poslední hrubý měsíční příjem byl příjmem uvedeným na
výplatní pásce za poslední kalendářní měsíc trvání služebního
poměru, stěžovatel namítl, že jiný výklad by byl z gramatického
hlediska nepřijatelný. Stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní
soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil Městskému soudu v
Praze k dalšímu řízení.
Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že
rozhodnutí Městského soudu v Praze považuje za správné, a
navrhl, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v souladu s §
109 odst. 2 a 3 s. ř. s. vázán rozsahem a důvody, které
stěžovatel uplatnil ve své kasační stížnosti. Neshledal přitom
vady podle § 109 odst. 3 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z
úřední povinnosti. V kasační stížnosti se stěžovatel dovolává
důvodu podle § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., podle kterého lze
kasační stížnost podat z důvodu tvrzené nezákonnosti spočívající
v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím
řízení. Nesprávné právní posouzení spočívá buď v tom, že na
správně zjištěný skutkový stav je aplikován nesprávný právní
názor, popř. je sice aplikován správný právní názor, ale tento
je nesprávně vyložen.
Z obsahu správního spisu Nejvyšší správní soud zjistil
následující informace podstatné pro rozhodnutí o kasační
stížnosti.
Dne 17. 3. 2005 podal stěžovatel žádost o příspěvek za službu od
1. 4. 2005 s tím, že jeho služební poměr skončil dne 31. 3.
2005. Rozhodnutím ředitele odboru sociálního zabezpečení
Ministerstva vnitra ze dne 1. 6. 2005, č. j.
OSZ-126170/VO-Bu-2005, byl stěžovateli ode dne 1. 4. 2005
přiznán příspěvek za službu ve výši 8537 Kč měsíčně. V
odůvodnění se uvádí, že důvod skončení služebního poměru založil
nárok na příspěvek za službu. Poslední hrubý měsíční služební
příjem za měsíc březen 2005 činí 28 455 Kč, průměrný hrubý
měsíční služební příjem za posledních 12 měsíců před skončením
služebního poměru činí 26 008 Kč. Celková doba služba činí 20
roků. Příspěvek za službu podle právní úpravy ke dni skončení
služebního poměru činí 30% posledního hrubého měsíčního
služebního příjmu ve výši 28 455 Kč, tj. 8537 Kč.
Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel odvolání, které
žalovaný rozhodnutím ze dne 17. 8. 2005, č. j.
OSZ-19-88/SE-Dv-2005, zamítl a napadené rozhodnutí potvrdil. V
odůvodnění uvedl, že zákon o služebním poměru nedefinuje
poslední hrubý měsíční služební příjem, definice je upravena v §
76 vyhlášky č. 287/2002 Sb. Zákon ani vyhláška nestanoví, že by
poslední hrubý měsíční služební příjem byl příjmem uvedeným na
výplatní pásce za poslední kalendářní měsíc trvání služebního
poměru. V takovém případě by policista, kterému v posledním
kalendářním měsíci trvání služebního poměru nebyl vyplacen žádný
služební příjem, neměl nárok na příspěvek za službu. Problém by
nastal rovněž v případě výplaty poměrné části služebního příjmu
za necelý kalendářní měsíc. Žalovaný konstatoval, že na
výplatním lístku jsou uvedeny i náležitosti a plnění, které
nejsou součástí služebního příjmu, například nemocenské,
náhrady, kázeňské odměny, odměny za služební pohotovost nebo
odměny z prostředků fondu kulturních a sociálních potřeb, a
proto částka uvedená na výplatním lístku policisty za poslední
kalendářní měsíc trvání služebního poměru nemůže být vyměřovacím
základem pro příspěvek za službu. Ke stanovení podrobností o
nárocích souvisejících se skončením služebního poměru je
Ministerstvo vnitra zmocněno § 121 zákona o služebním poměru,
proto byla vydána vyhláška č. 287/2002 Sb., která z uvedených
důvodů není se zákonem v rozporu. Žalovaný uzavřel, že nedošlo k
pochybení a výpočet příspěvku za službu byl proveden ve správné
výši.
Na základě takto zjištěného skutkového stavu posoudil Nejvyšší
správní soud jednotlivé kasační námitky a dospěl k závěru, že
kasační stížnost je důvodná.
Nejvyšší správní soud předesílá, že stěžovatel uplatnil nárok na
příspěvek za službu podle § 116 a násl. zákona o služebním
poměru, proto není na místě jeho argumentace ustanovením § 114
téhož zákona a nárokem na odchodné.
Podle § 116 odst. 1 zákona o služebním poměru příspěvek za
službu (dále jen „příspěvek“) náleží za podmínek
dále uvedených policistovi, jehož služební poměr skončil
uvolněním nebo propuštěním z některého z důvodů uvedených v §
106 odst. 1 písm. a), b), c) a odst. 2.
Podle § 117 odst. 1 téhož zákona příspěvek činí 20 % služebního
příjmu, jestliže policista konal službu alespoň po dobu deseti
roků. Za každý další ukončený rok této služby se příspěvek
zvyšuje o 1 % služebního příjmu. Podle odst. 2 tohoto ustanovení
se příspěvek vyměřuje z posledního hrubého měsíčního služebního
příjmu policisty před skončením služebního poměru nebo, jestliže
je to pro něj výhodnější, z jeho průměrného hrubého měsíčního
služebního příjmu za posledních 12 měsíců před skončením
služebního poměru.
Podle § 121 zákona o služebním poměru Ministerstvo (vnitra,
pozn. soudu) stanoví obecně závazným právním předpisem
podrobnosti o nárocích souvisejících se skončením služebního
poměru.
Podle § 76 vyhlášky Ministerstva vnitra č. 287/2002 Sb., kterou
se upravují některé podrobnosti služebního poměru příslušníků
Policie České republiky, ve znění pozdějších předpisů, posledním
hrubým měsíčním služebním příjmem policisty je služební příjem,
který mu náležel před skončením služebního poměru v rozsahu
složek služebního příjmu stanovených pevnou měsíční výměrou. Do
posledního hrubého měsíčního služebního příjmu se započítává
průměrný měsíční úhrn jeho proměnlivých složek a odměn, které
náležely policistovi v kalendářním roce, jenž předcházel dni
skončení jeho služebního poměru. Skončí-li služební poměr
policisty posledním dnem kalendářního roku, zjišťuje se měsíční
průměr proměnlivých složek služebního příjmu a odměn z tohoto
kalendářního roku.
Mezi účastníky řízení není sporu o tom, že stěžovateli vznikl
nárok na příspěvek za službu, který v jeho případě činí 30%
služebního příjmu. Předmětem posouzení Nejvyššího správního
soudu tak zůstává pouze otázka, zda v případě stěžovatele při
určování výše příspěvku za službu aplikovat vyhlášku č. 287/2002
Sb., či nikoliv. Stěžovatel k tomu poukazoval na Ústavu České
republiky, podle jejíhož čl. 95 odst. 1 je soudce při
rozhodování vázán zákonem a mezinárodní smlouvou, která je
součástí právního řádu; je oprávněn posoudit soulad jiného
právního předpisu se zákonem nebo s takovou mezinárodní
smlouvou.
Podle nálezu Ústavního soudu ze dne 4. 10. 2006, sp. zn. III. ÚS
269/05, ustanovení věty obsažené v čl. 95 odst. 1 Ústavy za
středníkem nese následující smysl: Soudce obecného soudu při
použití „jiného právního předpisu“ opravňuje
přezkoumat jeho soulad se zákonem, a to s právními účinky inter
partes a nikoli erga omnes. Smyslem tohoto přezkumu není
kontrola norem, soud tedy nerozhoduje o neplatnosti
„jiného právního předpisu“, rozhoduje toliko o jeho
neaplikovatelnosti v dané věci. Nejde tedy ani o paralelu k
systémům dekoncentrovaného (difúzního) ústavního soudnictví v
omezeném segmentu, jelikož závěr obecného soudu o
neaplikovatelnosti „jiného právního předpisu“ není v
českém právním řádu právním precedentem. Vázanost soudce zákonem
dle čl. 95 odst. 1 Ústavy ve spojení s čl. 1 Ústavy tudíž z
pohledu čl. 95 odst. 1 Ústavy, věty za středníkem, znamená
oprávnění soudu neaplikovat „jiný právní předpis“,
je-li soudem považován za rozporný se zákonem. A contrario z
uvedených ústavních ustanovení ale vyplývá, že v případě,
nekonstatuje-li obecný soud nesoulad „jiného právního
předpisu se zákonem“, je jím vázán.
V nálezu ze dne 11. 3. 2003, sp. zn. I. ÚS 276/01, Ústavní soud
vyslovil, že v řadě svých rozhodnutí Ústavní soud zformuloval
hlediska posuzování ústavnosti zmocňovacích zákonných
ustanovení, a od nich se odvíjejících hledisek posuzování
souladu „jiných právních předpisů“ se zákony. Dle
nálezů sp. zn. Pl. ÚS 17/95 a Pl. ÚS 43/97 „jiný právní
předpis“ nemůže vybočit ze zákonných mezí - nemůže tedy
být praeter legem, jinak řečeno, musí se držet v mezích zákona,
které jsou buď vymezeny výslovně anebo vyplývají ze smyslu a
účelu zákona. Dle nálezu sp. zn. Pl. ÚS 45/2000 ústavní vymezení
odvozené normotvorby exekutivy spočívá na následujících
zásadách: „Jiný právní předpis“ musí být vydán
oprávněným subjektem, nemůže zasahovat do věcí vyhrazených
zákonu (nemůže tedy stanovit primární práva a povinnosti), musí
být zřejmá vůle zákonodárce k úpravě nad zákonný standard (musí
být tedy otevřen prostor pro sféru „jiného právního
předpisu“).
Podle čl. 79 odst. 3 Ústavy České republiky ministerstva, jiné
správní úřady a orgány územní samosprávy mohou na základě a v
mezích zákona vydávat právní předpisy, jsou-li k tomu zákonem
zmocněny.
Nejvyšší správní soud ve shodě se závěry vyslovenými v usnesení
rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 5. 2004,
č. j. 6 A 100/2002 - 74, publikovaném ve Sbírce rozhodnutí
Nejvyššího správního soudu pod č. 449/2005, podotýká, že
vyhláška jsouc podzákonným právním předpisem musí být - jak
ukládá Ústava České republiky - vydána „na základě a v
mezích“ zákona (secundum et intra legem). Tyto principy
vyvěrající z podstaty dělby moci znamenají, že exekutiva nejenže
nesmí bez výslovného dovolení zákonodárce stanovit nic dalšího
či nového o právních vztazích nebo jiné materii upravené
zákonem, ať již shledaná mezera v zákoně se stala nedopatřením
nebo záměrně (zákaz úpravy praeter legem), ale i tam, kde je
výslovně dovoleno výkonné moci vydat k provedení zákona
podzákonný právní předpis, může být provedeno jenom to, co
zákonodárce výslovně označil (zpravidla výčtem jednotlivých
zákonných ustanovení shrnutých v ustanoveních zmocňovacích,
anebo přímo v jednotlivých ustanoveních zákona, někdy oběma
způsoby současně), a nic jiného; konečně podzákonný právní
předpis zejména nesmí zákonu odporovat, nesmí jít contra
legem.
Právní život však nezřídka přináší situace, kdy dojde k vydání
podzákonného právního předpisu, který (nebo častěji některá jeho
ustanovení) se neopírá o výslovné zákonné zmocnění, nebo takové
zmocnění překračuje, anebo úprava jde „nad zákon“
(vyhláškou je upraveno něco, co by vyžadovalo zákonnou úpravu,
která však chybí) nebo proti němu (vyhláška např. upraví
podrobnosti při plnění povinnosti, o které zákon vůbec nemluví a
nelze ji z něj dovodit, případně takovou povinnost vyhláška sama
stanoví, resp. vyhláška odpírá, oslabuje či podmiňuje
subjektivní oprávnění, aniž by to zákon umožňoval).
V situacích právě naznačených, tedy tam, kde se dostává do
rozporu zákon s podzákonným právním předpisem, je postavení
soudce výjimečné v tom, že soudce (na rozdíl od orgánu
exekutivy) je vázán pouze zákonem. Jen on je oprávněn podzákonný
právní předpis v takovém případě nerespektovat (čl. 95 odst. 1
Ústavy České republiky) a použít pouze zákon. Nejde o abstraktní
přezkoumání zákonnosti podzákonného předpisu a jeho zrušení, o
čemž se zatím vedou úvahy jen de lege ferenda (provedení čl. 87
odst. 3 Ústavy České republiky), ale posouzení jeho
aplikovatelnosti se závazností pro projednávanou věc.
Důsledek zjištěného rozporu zákona a podzákonného právního
předpisu vydaného k jeho provedení je tu jasný: soud nejenže
nemusí takový předpis (nebo jeho jednotlivé ustanovení) použít,
ale použít je ani nesmí; aplikuje pouze zákon a v důvodech svého
rozhodnutí vyloží, proč považoval podzákonný právní předpis za
jsoucí v rozporu se zákonem.
Nejvyšší správní soud proto nejprve posoudil ustanovení § 117
odst. 2 zákona o služebním poměru a shledal, že obsahuje poměrně
jednoznačnou definici výpočtového základu pro určení výše
příspěvku za službu. Jedná se o poslední hrubý měsíční služební
příjem policisty před skončením služebního poměru, nebo o
průměrný hrubý měsíční služební příjem policisty za posledních
12 měsíců před skončením služebního poměru, je-li to pro
žadatele výhodnější.
Gramatický i logický výklad citovaného ustanovení vede podle
názoru Nejvyššího správního soudu k jednoznačnému závěru,
poslední měsíční příjem policisty není součtem průměrů určitých
složek příjmů, jak stanoví zmíněná vyhláška, ale skutečným
příjmem žadatele o příspěvek za službu v měsíci předcházejícím
skončení služebního poměru. Pokud zákon na jedné straně počítá s
průměrným příjmem za určité období a na druhé straně s příjmem
posledním, je zcela evidentní, že poslední příjem nemůže být
průměrem dřívějších příjmů, neboť tím by se stíraly rozdíly mezi
oběma výpočtovými základy a volba pro žadatele výhodnější
varianty by ztratila smysl. Stejně tak se jeví nelogickým, aby
zákonné označení „poslední příjem“ v sobě skrývalo
průměr některých složek příjmu za uplynulé měsíce, když poslední
měsíční příjem nade vší pochybnost znamená příjem za poslední
měsíc před skončením služebního poměru.
Stanovil-li zákon o služebním poměru jednoznačný základ, od
něhož se odvíjí výše příspěvku za službu, garantuje tím všem
svým adresátům určitý minimální standard. Nejvyšší správní soud
má za to, že tento garantovaný standard může být formou
podzákonného předpisu navýšen, nikoliv však snížen. Podzákonný
právní předpis totiž může podrobněji upravit určitou
problematiku, nesmí ovšem vybočit z mezí daných zákonem,
případně jeho smyslem a účelem. V tomto kontextu je nutné
vykládat i zmocňovací ustanovení § 121 zákona o služebním
poměru, které opravňovalo Ministerstvo vnitra k vydání
zpřesňující vyhlášky, nikoliv k omezení zákonem určených nároků
žadatelů o příspěvek za službu.
Nejvyšší správní soud si je vědom toho, že smyslem ustanovení §
76 zmíněné vyhlášky bylo omezení nahodilých výkyvů v příjmech
policisty a zohlednění stavu a podmínek, za nichž policista
pracoval v delším předcházejícím období, což ovšem v některých
případech přináší nepřípustné omezování nároků policistů oproti
situaci, kdy by tato vyhláška nebyla vydána. Ostatně nahodilé
výkyvy příjmů vyrovnává a dlouhodobý pohled na výkonnost
policisty přináší druhá zákonem stanovená varianta základu pro
vyměření příspěvku za službu, a to průměrný hrubý měsíční
služební příjem policisty za posledních 12 měsíců před skončením
služebního poměru.
Za dané procesní situace, přináší-li výpočet příspěvku za službu
podle § 76 vyhlášky č. 287/2002 Sb. žadateli o tuto dávku horší
výsledek, než by mu přinesl výpočet příspěvku provedený pouze v
intencích zákona, považuje Nejvyšší správní soud toto ustanovení
zmíněné vyhlášky za rozporné se zákonem. Podle názoru Nejvyššího
správního soudu tedy ustanovení § 76 vyhlášky Ministerstva
vnitra č. 287/2002 Sb. nelze použít, pokud by jeho aplikace
vedla ke zhoršení postavení žadatele o příspěvek za službu.
S ohledem na tyto skutečnosti musí žalovaný v řízení o žádosti o
příspěvek za službu nejprve zjistit a porovnat, zda je pro
žadatele nejvýhodnější vyměření příspěvku z posledního hrubého
měsíčního služebního příjmu policisty před skončením služebního
poměru, z průměrného hrubého měsíčního služebního příjmu za
posledních 12 měsíců před skončením služebního poměru, nebo z
výpočtového základu určeného podle § 76 vyhlášky č. 287/2002
Sb.
Bude-li nejvýhodnější první varianta, žalovaný nesmí pro rozpor
se zákonem ustanovení § 76 vyhlášky č. 287/2002 Sb. aplikovat a
musí rozhodnout toliko na základě zákona.
Argumentaci žalovaného v odůvodnění jeho rozhodnutí, jejíž část
převzal i Městský soud v Praze, považuje Nejvyšší správní soud
za absurdní. Pokud totiž policistovi v posledním měsíci trvání
služebního poměru nebyl vyplacen žádný příjem, bude mu příspěvek
za službu vyměřen z příjmu průměrného, jak předpokládá zákon, a
nelze proto namítat, že by v takovém případě neměl policista na
tento příspěvek nárok.
Pokud žalovaný dále tvrdí, že na výplatní pásce (výplatním
lístku) jsou kromě služebního příjmu i jiné náležitosti, které
součástí služebního příjmu nejsou, Nejvyšší správní soud
podotýká, že v takové situaci by poslední hrubý měsíční služební
příjem policisty neodpovídal výsledné částce uvedené na výplatní
pásce. To ovšem zřejmě není případ stěžovatele, který konstantně
tvrdí, že jeho poslední hrubý měsíční služební příjem podle
výplatní pásky činil 31 740 Kč a tato částka byla uvedena i v
potvrzení o jeho příjmech.
V projednávané věci potvrdila Policie České republiky, Správa
Severomoravského kraje stěžovateli hrubý měsíční služební příjem
za měsíc březen 2005 ve výši 31 740 Kč, což je více, než jeho
průměrný hrubý měsíční příjem za posledních 12 měsíců (26 008
Kč) i než výpočtový základ určený podle § 76 vyhlášky č.
287/2002 Sb. (28 455 Kč). Uvedená čísla jednoznačně potvrzují
názor stěžovatele o tom, že v jeho případě se zmíněná vyhláška
dostává do rozporu se zákonem, neboť její aplikace stěžovatele
poškozuje. V souladu s ustanovením čl. 95 odst. 1 Ústavy České
republiky a citovanou judikaturou Ústavního soudu proto Nejvyšší
správní soud dospěl k závěru, že v dané věci nelze tuto vyhlášku
aplikovat.
Z výše uvedeného je zřejmé, že Městský soud v Praze pochybil,
když vycházeje z chybné argumentace žalovaného nesprávně
posoudil stěžejní právní otázku a shledal, že předmětnou
vyhlášku lze v daném případě aplikovat, což Nejvyšší správní
soud nesdílí.
Nejvyšší správní soud uzavírá, že kasační důvod podle § 103
odst. 1 písm. a) s. ř. s. byl prokázán, napadený rozsudek
Městského soudu v Praze č. j. 12 Ca 118/2005 - 35, ze dne 14. 9.
2006, je nezákonný, a proto jej Nejvyšší správní soud podle §
110 odst. 1 s. ř. s. zrušil a věc vrátil Městskému soudu v Praze
k dalšímu řízení.
Podle § 110 odst. 3 s. ř. s. zruší-li Nejvyšší správní soud
rozhodnutí krajského soudu a vrátí-li mu věc k dalšímu řízení,
je krajský soud vázán právním názorem vysloveným Nejvyšším
správním soudem ve zrušovacím rozhodnutí. Na Městském soudu v
Praze tedy nyní bude, aby napadené správní rozhodnutí zrušil,
věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení a uložil mu, aby
postupoval a rozhodl v souladu s výše uvedenými závěry.
V novém rozhodnutí ve věci Městský soud v Praze rozhodne i o
náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti podle § 110 odst. 2
s. ř. s.
Poučení: Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky
přípustné.
V Brně dne 26. srpna 2008
JUDr. Marie Turková
předsedkyně senátu
|