4 Ads 20/2007-59



ČESKÁ REPUBLIKA

R O Z S U D E K

J M É N E M R E P U B L I K Y

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Turkové a soudců JUDr. Dagmar Nygrínové a JUDr. Petra Průchy v právní věci žalobce: M. Č., zast. Mgr. Radimem Kubicou, advokátem, se sídlem O. Lysohorského 702, Frýdek - Místek, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 9. 2006, č. j. 12 Ca 118/2005 - 35,

takto:

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 14. 9. 2006, č. j. 12 Ca 118/2005 - 35, s e z r u š u j e a věc s e v r a c í tomuto soudu k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Rozhodnutím ze dne 17. 8. 2005, č. j. OSZ-19-88/SE-Dv-2005, žalovaný zamítl odvolání žalobce a potvrdil rozhodnutí ředitele odboru sociálního zabezpečení Ministerstva vnitra ze dne 1. 6. 2005, č. j. OSZ-126170/VO-Bu-2005, jímž byl žalobci od 1. 4. 2005 přiznán příspěvek za službu ve výši 8537 Kč měsíčně.

Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce žalobu, v níž namítal, že zákon České národní rady č. 186/1992 Sb., o služebním poměru příslušníků Policie České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o služebním poměru“), v § 114 garantuje, aby bylo policistovi vyplaceno odchodné podle výše posledního hrubého měsíčního příjmu. Zákon je normou vyšší právní síly, která může v sobě zahrnovat zákonné zmocnění pro orgány státní správy vydávat k provedení zákona normy nižší právní síly, které v žádném případě nesmí být v rozporu se zákonem samotným (čl. 78 a 79 Ústavy České republiky). Na základě § 121 zákona o služebním poměru, který zmocňuje Ministerstvo vnitra k vydání právního předpisu, jenž by v podrobnostech charakterizoval nároky související se skončením služebního poměru, byla vydána vyhláška Ministerstva vnitra č. 287/2002 Sb., která v § 76 definuje poslední měsíční hrubý služební příjem policisty způsobem, jenž zužuje finanční částku stanovenou jako hrubý měsíční služební příjem policisty v měsíci předcházejícím ukončení služebního poměru. Vyhláška se tak podle žalobce dostává do rozporu se zákonem, proto není možno podle vyhlášky postupovat a je nutno vycházet pouze ze zákona. V případě žalobce poslední služební hrubý měsíční příjem podle § 76 vyhlášky č. 287/2002 Sb. činil 28 455 Kč, avšak poslední služební hrubý měsíční příjem podle výplatní pásky, tedy v souladu s § 114 zákona o služebním poměru, činil 31 740 Kč. Pokud by byla vyhláška v souladu se zákonem, výpočet posledního hrubého měsíčního služebního příjmu by musel být stejný a nemohl by krátit nárok žalobce na příspěvek za službu. Nezákonnost napadeného rozhodnutí tak podle žalobce spočívá v tom, že bylo postupováno podle vyhlášky, která je v rozporu se zákonem, a byl mu přiznán nárok menší, než mu podle zákona náležel (příspěvek měl činit 9522 Kč měsíčně). Žalobce navrhl, aby bylo napadené rozhodnutí zrušeno a věc byla vrácena žalovanému k dalšímu řízení.

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 14. 9. 2006, č. j. 12 Ca 118/2005 - 35, žalobu zamítl a rozhodl dále, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. V odůvodnění rozsudku soud konstatoval, že § 117 odst. 2 zákona o služebním poměru žádným způsobem nedefinuje poslední hrubý měsíční příjem, ale definice tohoto pojmu je upravena až v § 76 vyhlášky č. 287/2002 Sb. Podle tohoto ustanovení jsou součástí posledního hrubého měsíčního služebního příjmu složky služebního příjmu stanovené pevnou měsíční výměrou a průměr měsíčního úhrnu dalších služebních příjmů, proměnlivých složek služebního příjmu a odměn, které náležely policistovi v kalendářním roce, jenž předcházel dni skončení služebního poměru. Zákon o služebním poměru ani vyhláška nestanoví, že by poslední hrubý měsíční služební příjem byl příjmem uvedeným na výplatní pásce za poslední kalendářní měsíc trvání služebního poměru. Soud po provedeném dokazování dospěl k závěru, že ze strany žalovaného nedošlo k pochybení a výpočet příspěvku za službu byl proveden správně v souladu s právními předpisy. Městský soud v Praze proto žalobu podle § 78 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), jako nedůvodnou zamítl.

Proti tomuto rozsudku podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) včas kasační stížnost z důvodu podle § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Namítal, že zákon o služebním poměru v § 114 garantuje, aby bylo policistovi vyplaceno odchodné podle výše posledního hrubého měsíčního příjmu. Jestliže § 76 vyhlášky č. 287/2002 Sb. definuje poslední hrubý měsíční služební příjem způsobem, který zužuje finanční částku stanovenou zákonem jako hrubý měsíční služební příjem policisty v měsíci předcházejícím ukončení služebního poměru, pak je toto ustanovení v rozporu se zákonem, proto není možno podle vyhlášky postupovat a je nutno vycházet pouze ze zákona. V případě stěžovatele poslední služební hrubý měsíční příjem podle § 76 vyhlášky č. 287/2002 Sb. činil 28 455 Kč, avšak poslední služební hrubý měsíční příjem podle výplatní pásky, tedy v souladu s § 114 zákona o služebním poměru, činil 31 740 Kč. Pokud by byla vyhláška v souladu se zákonem, výpočet posledního hrubého měsíčního služebního příjmu by musel být stejný a nemohl by krátit nárok stěžovatele na příspěvek za službu. Nezákonnost rozhodnutí žalovaného tak podle stěžovatele spočívá v tom, že bylo postupováno podle vyhlášky, která je v rozporu se zákonem, a byl mu přiznán nárok menší, než mu podle zákona náležel (příspěvek měl činit 9522 Kč měsíčně). Stěžovatel nesouhlasil se závěrem soudu, že § 117 odst. 2 zákona o služebním poměru nedefinuje poslední hrubý měsíční příjem a samotná definice je upravena v § 76 vyhlášky. Stěžovatel citoval předmětné ustanovení § 117 a konstatoval, že je jednoznačné a není třeba dále definovat zcela zřejmý výklad posledního hrubého měsíčního příjmu. K argumentu soudu, že zákon ani vyhláška nestanoví, že by poslední hrubý měsíční příjem byl příjmem uvedeným na výplatní pásce za poslední kalendářní měsíc trvání služebního poměru, stěžovatel namítl, že jiný výklad by byl z gramatického hlediska nepřijatelný. Stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.

Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že rozhodnutí Městského soudu v Praze považuje za správné, a navrhl, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl.

Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v souladu s § 109 odst. 2 a 3 s. ř. s. vázán rozsahem a důvody, které stěžovatel uplatnil ve své kasační stížnosti. Neshledal přitom vady podle § 109 odst. 3 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti. V kasační stížnosti se stěžovatel dovolává důvodu podle § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., podle kterého lze kasační stížnost podat z důvodu tvrzené nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení. Nesprávné právní posouzení spočívá buď v tom, že na správně zjištěný skutkový stav je aplikován nesprávný právní názor, popř. je sice aplikován správný právní názor, ale tento je nesprávně vyložen.

Z obsahu správního spisu Nejvyšší správní soud zjistil následující informace podstatné pro rozhodnutí o kasační stížnosti.

Dne 17. 3. 2005 podal stěžovatel žádost o příspěvek za službu od 1. 4. 2005 s tím, že jeho služební poměr skončil dne 31. 3. 2005. Rozhodnutím ředitele odboru sociálního zabezpečení Ministerstva vnitra ze dne 1. 6. 2005, č. j. OSZ-126170/VO-Bu-2005, byl stěžovateli ode dne 1. 4. 2005 přiznán příspěvek za službu ve výši 8537 Kč měsíčně. V odůvodnění se uvádí, že důvod skončení služebního poměru založil nárok na příspěvek za službu. Poslední hrubý měsíční služební příjem za měsíc březen 2005 činí 28 455 Kč, průměrný hrubý měsíční služební příjem za posledních 12 měsíců před skončením služebního poměru činí 26 008 Kč. Celková doba služba činí 20 roků. Příspěvek za službu podle právní úpravy ke dni skončení služebního poměru činí 30% posledního hrubého měsíčního služebního příjmu ve výši 28 455 Kč, tj. 8537 Kč.

Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel odvolání, které žalovaný rozhodnutím ze dne 17. 8. 2005, č. j. OSZ-19-88/SE-Dv-2005, zamítl a napadené rozhodnutí potvrdil. V odůvodnění uvedl, že zákon o služebním poměru nedefinuje poslední hrubý měsíční služební příjem, definice je upravena v § 76 vyhlášky č. 287/2002 Sb. Zákon ani vyhláška nestanoví, že by poslední hrubý měsíční služební příjem byl příjmem uvedeným na výplatní pásce za poslední kalendářní měsíc trvání služebního poměru. V takovém případě by policista, kterému v posledním kalendářním měsíci trvání služebního poměru nebyl vyplacen žádný služební příjem, neměl nárok na příspěvek za službu. Problém by nastal rovněž v případě výplaty poměrné části služebního příjmu za necelý kalendářní měsíc. Žalovaný konstatoval, že na výplatním lístku jsou uvedeny i náležitosti a plnění, které nejsou součástí služebního příjmu, například nemocenské, náhrady, kázeňské odměny, odměny za služební pohotovost nebo odměny z prostředků fondu kulturních a sociálních potřeb, a proto částka uvedená na výplatním lístku policisty za poslední kalendářní měsíc trvání služebního poměru nemůže být vyměřovacím základem pro příspěvek za službu. Ke stanovení podrobností o nárocích souvisejících se skončením služebního poměru je Ministerstvo vnitra zmocněno § 121 zákona o služebním poměru, proto byla vydána vyhláška č. 287/2002 Sb., která z uvedených důvodů není se zákonem v rozporu. Žalovaný uzavřel, že nedošlo k pochybení a výpočet příspěvku za službu byl proveden ve správné výši.

Na základě takto zjištěného skutkového stavu posoudil Nejvyšší správní soud jednotlivé kasační námitky a dospěl k závěru, že kasační stížnost je důvodná.

Nejvyšší správní soud předesílá, že stěžovatel uplatnil nárok na příspěvek za službu podle § 116 a násl. zákona o služebním poměru, proto není na místě jeho argumentace ustanovením § 114 téhož zákona a nárokem na odchodné.

Podle § 116 odst. 1 zákona o služebním poměru příspěvek za službu (dále jen „příspěvek“) náleží za podmínek dále uvedených policistovi, jehož služební poměr skončil uvolněním nebo propuštěním z některého z důvodů uvedených v § 106 odst. 1 písm. a), b), c) a odst. 2.

Podle § 117 odst. 1 téhož zákona příspěvek činí 20 % služebního příjmu, jestliže policista konal službu alespoň po dobu deseti roků. Za každý další ukončený rok této služby se příspěvek zvyšuje o 1 % služebního příjmu. Podle odst. 2 tohoto ustanovení se příspěvek vyměřuje z posledního hrubého měsíčního služebního příjmu policisty před skončením služebního poměru nebo, jestliže je to pro něj výhodnější, z jeho průměrného hrubého měsíčního služebního příjmu za posledních 12 měsíců před skončením služebního poměru.

Podle § 121 zákona o služebním poměru Ministerstvo (vnitra, pozn. soudu) stanoví obecně závazným právním předpisem podrobnosti o nárocích souvisejících se skončením služebního poměru.

Podle § 76 vyhlášky Ministerstva vnitra č. 287/2002 Sb., kterou se upravují některé podrobnosti služebního poměru příslušníků Policie České republiky, ve znění pozdějších předpisů, posledním hrubým měsíčním služebním příjmem policisty je služební příjem, který mu náležel před skončením služebního poměru v rozsahu složek služebního příjmu stanovených pevnou měsíční výměrou. Do posledního hrubého měsíčního služebního příjmu se započítává průměrný měsíční úhrn jeho proměnlivých složek a odměn, které náležely policistovi v kalendářním roce, jenž předcházel dni skončení jeho služebního poměru. Skončí-li služební poměr policisty posledním dnem kalendářního roku, zjišťuje se měsíční průměr proměnlivých složek služebního příjmu a odměn z tohoto kalendářního roku.

Mezi účastníky řízení není sporu o tom, že stěžovateli vznikl nárok na příspěvek za službu, který v jeho případě činí 30% služebního příjmu. Předmětem posouzení Nejvyššího správního soudu tak zůstává pouze otázka, zda v případě stěžovatele při určování výše příspěvku za službu aplikovat vyhlášku č. 287/2002 Sb., či nikoliv. Stěžovatel k tomu poukazoval na Ústavu České republiky, podle jejíhož čl. 95 odst. 1 je soudce při rozhodování vázán zákonem a mezinárodní smlouvou, která je součástí právního řádu; je oprávněn posoudit soulad jiného právního předpisu se zákonem nebo s takovou mezinárodní smlouvou.

Podle nálezu Ústavního soudu ze dne 4. 10. 2006, sp. zn. III. ÚS 269/05, ustanovení věty obsažené v čl. 95 odst. 1 Ústavy za středníkem nese následující smysl: Soudce obecného soudu při použití „jiného právního předpisu“ opravňuje přezkoumat jeho soulad se zákonem, a to s právními účinky inter partes a nikoli erga omnes. Smyslem tohoto přezkumu není kontrola norem, soud tedy nerozhoduje o neplatnosti „jiného právního předpisu“, rozhoduje toliko o jeho neaplikovatelnosti v dané věci. Nejde tedy ani o paralelu k systémům dekoncentrovaného (difúzního) ústavního soudnictví v omezeném segmentu, jelikož závěr obecného soudu o neaplikovatelnosti „jiného právního předpisu“ není v českém právním řádu právním precedentem. Vázanost soudce zákonem dle čl. 95 odst. 1 Ústavy ve spojení s čl. 1 Ústavy tudíž z pohledu čl. 95 odst. 1 Ústavy, věty za středníkem, znamená oprávnění soudu neaplikovat „jiný právní předpis“, je-li soudem považován za rozporný se zákonem. A contrario z uvedených ústavních ustanovení ale vyplývá, že v případě, nekonstatuje-li obecný soud nesoulad „jiného právního předpisu se zákonem“, je jím vázán.

V nálezu ze dne 11. 3. 2003, sp. zn. I. ÚS 276/01, Ústavní soud vyslovil, že v řadě svých rozhodnutí Ústavní soud zformuloval hlediska posuzování ústavnosti zmocňovacích zákonných ustanovení, a od nich se odvíjejících hledisek posuzování souladu „jiných právních předpisů“ se zákony. Dle nálezů sp. zn. Pl. ÚS 17/95 a Pl. ÚS 43/97 „jiný právní předpis“ nemůže vybočit ze zákonných mezí - nemůže tedy být praeter legem, jinak řečeno, musí se držet v mezích zákona, které jsou buď vymezeny výslovně anebo vyplývají ze smyslu a účelu zákona. Dle nálezu sp. zn. Pl. ÚS 45/2000 ústavní vymezení odvozené normotvorby exekutivy spočívá na následujících zásadách: „Jiný právní předpis“ musí být vydán oprávněným subjektem, nemůže zasahovat do věcí vyhrazených zákonu (nemůže tedy stanovit primární práva a povinnosti), musí být zřejmá vůle zákonodárce k úpravě nad zákonný standard (musí být tedy otevřen prostor pro sféru „jiného právního předpisu“).

Podle čl. 79 odst. 3 Ústavy České republiky ministerstva, jiné správní úřady a orgány územní samosprávy mohou na základě a v mezích zákona vydávat právní předpisy, jsou-li k tomu zákonem zmocněny.

Nejvyšší správní soud ve shodě se závěry vyslovenými v usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 5. 2004, č. j. 6 A 100/2002 - 74, publikovaném ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod č. 449/2005, podotýká, že vyhláška jsouc podzákonným právním předpisem musí být - jak ukládá Ústava České republiky - vydána „na základě a v mezích“ zákona (secundum et intra legem). Tyto principy vyvěrající z podstaty dělby moci znamenají, že exekutiva nejenže nesmí bez výslovného dovolení zákonodárce stanovit nic dalšího či nového o právních vztazích nebo jiné materii upravené zákonem, ať již shledaná mezera v zákoně se stala nedopatřením nebo záměrně (zákaz úpravy praeter legem), ale i tam, kde je výslovně dovoleno výkonné moci vydat k provedení zákona podzákonný právní předpis, může být provedeno jenom to, co zákonodárce výslovně označil (zpravidla výčtem jednotlivých zákonných ustanovení shrnutých v ustanoveních zmocňovacích, anebo přímo v jednotlivých ustanoveních zákona, někdy oběma způsoby současně), a nic jiného; konečně podzákonný právní předpis zejména nesmí zákonu odporovat, nesmí jít contra legem.

Právní život však nezřídka přináší situace, kdy dojde k vydání podzákonného právního předpisu, který (nebo častěji některá jeho ustanovení) se neopírá o výslovné zákonné zmocnění, nebo takové zmocnění překračuje, anebo úprava jde „nad zákon“ (vyhláškou je upraveno něco, co by vyžadovalo zákonnou úpravu, která však chybí) nebo proti němu (vyhláška např. upraví podrobnosti při plnění povinnosti, o které zákon vůbec nemluví a nelze ji z něj dovodit, případně takovou povinnost vyhláška sama stanoví, resp. vyhláška odpírá, oslabuje či podmiňuje subjektivní oprávnění, aniž by to zákon umožňoval).

V situacích právě naznačených, tedy tam, kde se dostává do rozporu zákon s podzákonným právním předpisem, je postavení soudce výjimečné v tom, že soudce (na rozdíl od orgánu exekutivy) je vázán pouze zákonem. Jen on je oprávněn podzákonný právní předpis v takovém případě nerespektovat (čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky) a použít pouze zákon. Nejde o abstraktní přezkoumání zákonnosti podzákonného předpisu a jeho zrušení, o čemž se zatím vedou úvahy jen de lege ferenda (provedení čl. 87 odst. 3 Ústavy České republiky), ale posouzení jeho aplikovatelnosti se závazností pro projednávanou věc.

Důsledek zjištěného rozporu zákona a podzákonného právního předpisu vydaného k jeho provedení je tu jasný: soud nejenže nemusí takový předpis (nebo jeho jednotlivé ustanovení) použít, ale použít je ani nesmí; aplikuje pouze zákon a v důvodech svého rozhodnutí vyloží, proč považoval podzákonný právní předpis za jsoucí v rozporu se zákonem.

Nejvyšší správní soud proto nejprve posoudil ustanovení § 117 odst. 2 zákona o služebním poměru a shledal, že obsahuje poměrně jednoznačnou definici výpočtového základu pro určení výše příspěvku za službu. Jedná se o poslední hrubý měsíční služební příjem policisty před skončením služebního poměru, nebo o průměrný hrubý měsíční služební příjem policisty za posledních 12 měsíců před skončením služebního poměru, je-li to pro žadatele výhodnější.

Gramatický i logický výklad citovaného ustanovení vede podle názoru Nejvyššího správního soudu k jednoznačnému závěru, poslední měsíční příjem policisty není součtem průměrů určitých složek příjmů, jak stanoví zmíněná vyhláška, ale skutečným příjmem žadatele o příspěvek za službu v měsíci předcházejícím skončení služebního poměru. Pokud zákon na jedné straně počítá s průměrným příjmem za určité období a na druhé straně s příjmem posledním, je zcela evidentní, že poslední příjem nemůže být průměrem dřívějších příjmů, neboť tím by se stíraly rozdíly mezi oběma výpočtovými základy a volba pro žadatele výhodnější varianty by ztratila smysl. Stejně tak se jeví nelogickým, aby zákonné označení „poslední příjem“ v sobě skrývalo průměr některých složek příjmu za uplynulé měsíce, když poslední měsíční příjem nade vší pochybnost znamená příjem za poslední měsíc před skončením služebního poměru.

Stanovil-li zákon o služebním poměru jednoznačný základ, od něhož se odvíjí výše příspěvku za službu, garantuje tím všem svým adresátům určitý minimální standard. Nejvyšší správní soud má za to, že tento garantovaný standard může být formou podzákonného předpisu navýšen, nikoliv však snížen. Podzákonný právní předpis totiž může podrobněji upravit určitou problematiku, nesmí ovšem vybočit z mezí daných zákonem, případně jeho smyslem a účelem. V tomto kontextu je nutné vykládat i zmocňovací ustanovení § 121 zákona o služebním poměru, které opravňovalo Ministerstvo vnitra k vydání zpřesňující vyhlášky, nikoliv k omezení zákonem určených nároků žadatelů o příspěvek za službu.

Nejvyšší správní soud si je vědom toho, že smyslem ustanovení § 76 zmíněné vyhlášky bylo omezení nahodilých výkyvů v příjmech policisty a zohlednění stavu a podmínek, za nichž policista pracoval v delším předcházejícím období, což ovšem v některých případech přináší nepřípustné omezování nároků policistů oproti situaci, kdy by tato vyhláška nebyla vydána. Ostatně nahodilé výkyvy příjmů vyrovnává a dlouhodobý pohled na výkonnost policisty přináší druhá zákonem stanovená varianta základu pro vyměření příspěvku za službu, a to průměrný hrubý měsíční služební příjem policisty za posledních 12 měsíců před skončením služebního poměru.

Za dané procesní situace, přináší-li výpočet příspěvku za službu podle § 76 vyhlášky č. 287/2002 Sb. žadateli o tuto dávku horší výsledek, než by mu přinesl výpočet příspěvku provedený pouze v intencích zákona, považuje Nejvyšší správní soud toto ustanovení zmíněné vyhlášky za rozporné se zákonem. Podle názoru Nejvyššího správního soudu tedy ustanovení § 76 vyhlášky Ministerstva vnitra č. 287/2002 Sb. nelze použít, pokud by jeho aplikace vedla ke zhoršení postavení žadatele o příspěvek za službu.

S ohledem na tyto skutečnosti musí žalovaný v řízení o žádosti o příspěvek za službu nejprve zjistit a porovnat, zda je pro žadatele nejvýhodnější vyměření příspěvku z posledního hrubého měsíčního služebního příjmu policisty před skončením služebního poměru, z průměrného hrubého měsíčního služebního příjmu za posledních 12 měsíců před skončením služebního poměru, nebo z výpočtového základu určeného podle § 76 vyhlášky č. 287/2002 Sb.

Bude-li nejvýhodnější první varianta, žalovaný nesmí pro rozpor se zákonem ustanovení § 76 vyhlášky č. 287/2002 Sb. aplikovat a musí rozhodnout toliko na základě zákona.

Argumentaci žalovaného v odůvodnění jeho rozhodnutí, jejíž část převzal i Městský soud v Praze, považuje Nejvyšší správní soud za absurdní. Pokud totiž policistovi v posledním měsíci trvání služebního poměru nebyl vyplacen žádný příjem, bude mu příspěvek za službu vyměřen z příjmu průměrného, jak předpokládá zákon, a nelze proto namítat, že by v takovém případě neměl policista na tento příspěvek nárok.

Pokud žalovaný dále tvrdí, že na výplatní pásce (výplatním lístku) jsou kromě služebního příjmu i jiné náležitosti, které součástí služebního příjmu nejsou, Nejvyšší správní soud podotýká, že v takové situaci by poslední hrubý měsíční služební příjem policisty neodpovídal výsledné částce uvedené na výplatní pásce. To ovšem zřejmě není případ stěžovatele, který konstantně tvrdí, že jeho poslední hrubý měsíční služební příjem podle výplatní pásky činil 31 740 Kč a tato částka byla uvedena i v potvrzení o jeho příjmech.

V projednávané věci potvrdila Policie České republiky, Správa Severomoravského kraje stěžovateli hrubý měsíční služební příjem za měsíc březen 2005 ve výši 31 740 Kč, což je více, než jeho průměrný hrubý měsíční příjem za posledních 12 měsíců (26 008 Kč) i než výpočtový základ určený podle § 76 vyhlášky č. 287/2002 Sb. (28 455 Kč). Uvedená čísla jednoznačně potvrzují názor stěžovatele o tom, že v jeho případě se zmíněná vyhláška dostává do rozporu se zákonem, neboť její aplikace stěžovatele poškozuje. V souladu s ustanovením čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky a citovanou judikaturou Ústavního soudu proto Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že v dané věci nelze tuto vyhlášku aplikovat.

Z výše uvedeného je zřejmé, že Městský soud v Praze pochybil, když vycházeje z chybné argumentace žalovaného nesprávně posoudil stěžejní právní otázku a shledal, že předmětnou vyhlášku lze v daném případě aplikovat, což Nejvyšší správní soud nesdílí.

Nejvyšší správní soud uzavírá, že kasační důvod podle § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. byl prokázán, napadený rozsudek Městského soudu v Praze č. j. 12 Ca 118/2005 - 35, ze dne 14. 9. 2006, je nezákonný, a proto jej Nejvyšší správní soud podle § 110 odst. 1 s. ř. s. zrušil a věc vrátil Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.

Podle § 110 odst. 3 s. ř. s. zruší-li Nejvyšší správní soud rozhodnutí krajského soudu a vrátí-li mu věc k dalšímu řízení, je krajský soud vázán právním názorem vysloveným Nejvyšším správním soudem ve zrušovacím rozhodnutí. Na Městském soudu v Praze tedy nyní bude, aby napadené správní rozhodnutí zrušil, věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení a uložil mu, aby postupoval a rozhodl v souladu s výše uvedenými závěry.

V novém rozhodnutí ve věci Městský soud v Praze rozhodne i o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti podle § 110 odst. 2 s. ř. s.

Poučení: Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 26. srpna 2008

JUDr. Marie Turková

předsedkyně senátu

Komorous odchází znechucen ode policie
"V tuto chvíli to nebudu komentovat," řekl Jiří Komorous. Svým nadřízeným ale údajně sdělil, že se cítí unaven a ve své práci již nechce pokračovat, píše dnešní Právo.
"Je samozřejmě škoda, že takový odborník na drogovou problematiku odchází," řekl policejní prezident Oldřich Martinů.

Nevěřím tomu, že GOGO se unavil, co to je 15 let, myslím si, že když GOGO vidí jak celá policie jde do pr...... a vidí ten hnus a aroganci a kdy polda je považován za společenský póvl, tak je to docela možné, že si řekl dost a zdar. Jsem sám zvědav, jak to GOGO vysvětlí

Je to škoda, že odchází, beru ho jako jednu z mála osob na správném místě, ale jsem si jistý, že to není z důvodu vyčerpanosti a únavy, ale že se někdo "ohání" materiály, které nejsou pro něho dosti příjemné. Raději volí ústup, ač mi to k němu moc nesedí. Musí k tomu kroku mít opravdu velké odhodlání. Jsem ale přesvědčen, že dlouhé prsty majitele těchto stránek v tom hrají roli. Politická "šlechta" má mezi sebou materiály jeden na druhého. Vždy je ale otázka, kdo má větší trumfy. I když GOGO má vysoké karty, na tuto hru to asi nestačí!

ROZKLAD POLICIE
Pokud od policie v poměrně zralém věku odchází člověk, který je spojen s nekompromísním pronásledováním a potíráním pachatelů závažné trestné činnosti, absolutní profesionál a přes veškeré výpady jeden z morálních idolů většiny slušných policistů, není to nic jiného než známka totalního úpadku a rozkladu Policie ČR. Nastupuje generace totálních všeználků, kteří rozumí všemu, vždy a všude, akorát mají jedinou vadu v životě nedrželi zbraň, neviděli na vlastní oči pachatele, policistu na ulici viděli jedině ze své limuzíny a když prší mají obvykle deštník, pokud jim ho někdo nedrží.

Národní bezpečnostní úřad (NBÚ) neměl před sedmi lety při prověřování nynějšího místopředsedy ODS a ministra vnitra Ivana Langera (ODS) nejméně v jednom případě všechny klíčové podklady pro rozhodování o tom, zda Langer dostane bezpečnostní prověrku. Bývalý ředitel NBÚ Tomáš Kadlec Mf Dnes řekl, že policie úřadu některé informace zamlčela. Připustil, že kdyby některá fakta znal, Langer mohl mít se získáním prověrky potíže.

3. 10. 2008 10:03 - PRAHA
"Když jsme tehdy oslovili policii, jestli se Ivan Langer objevuje v jejich spisech, odpověděli, že ne. Stejně tak tajné služby. Prověrku jsme mu proto udělili," řekl Kadlec.

Policie podle Kadlece úřadu například zamlčela informace z policejního spisu Krakatice, který mapoval aktivity později zastřeleného kontroverzního podnikatele Františka Mrázka a jeho spolupracovníků v letech 1999 až 2002. Pracovníci NBÚ nevěděli, že Langerovo jméno se objevuje v souvislosti s aktivitami Mrázka, který byl označován za jednoho ze šéfů českého podsvětí.

Deník v uplynulých týdnech zveřejnil přepisy policejních odposlechů a další informace, z nichž vyplynulo, že Mrázek, jeho spolupracovník Igor Šafranko a realitní magnát Luděk Sekyra hovořili před osmi roky o využití Langera při snaze Sekyry ovládnout stavební firmu IPS.

Langer tehdy podle informací MfD neloboval jen za Sekyru, ale i za svého přítele Ivana Kyselého, který mu tehdy půjčil dva milióny korun na rekonstrukci domu v Olomouci. Langer i Kyselý okolnosti úvěru tají. Oba tvrdí, že netušili o tom, že "za nitky" v tomto obchodě tahal právě Mrázek. Langer se také opakovaně hájil tím, že jako jeden z mála českých politiků má hned dvě bezpečnostní prověrky.

1
Ztracené a nelezené děti

Tomáš Rajsigl, nebo Jan Nejedlý. To jsou dvě jména z celé řady dětí, které beze stopy zmizely a nikdo je už nikdy neviděl. Policie po ztracených dětech chvilku pátrá, nebo alespoň pátrání předstírá a potom je odepíše. Jednoduše dítě převede do mrtvé statistiky záhadně zmizelých. A takové záhadně zmizelé dítě může být velice prospěšná věc. Pedofilnímu deviantovi dokáže náležitě zpestřit jeho sexuální život, otrokáři vydělat peníze, nebo nemocnému poskytnout zdravý orgán pro transplantaci. Zmizelé dítě může přinést i jiný užitek. Farmaceutické koncerny ho mohou využít pro výzkum tolik potřebných léků, nebo teroristé vycvičit pro boj za jejich svatou věc. Beze stopy se ztrácejí děti z normálních rodin, které by se za normálních okolností vrátily domů. Z toho plyne, že kdosi, kdo má zájem na zmizení takového děcka, ho musí věznit a nějakým způsobem manipulovat s jeho vědomím. Pokud únosce nezavraždí dítě hned, musí ho zbavit původní identity a samozřejmě osobních dokladů. Děti se občas ztrácejí a po některých není podle vyšetřovatelů stopa už dlouhá léta.
Je tomu skutečně tak? Děti se totiž beze stopy ztrácejí, ale na druhou stranu se nacházejí. Tuto skutečnost se úřady pokoušejí tajit a nalezeným dětem znepříjemňují život, jak to jen jde. Jednou je úředníci přece odepsaly, prohlásily je za ztracené, tak co si tady dovolují otravovat. Pokud se v naší zemi dítě bez jediné stopy ztratí, nebude to mít lehké, ale pokud se nalezne, je ve zcela bezvýchodné situaci.
V březnu roku 2004 se v Moravskoslezském kraji objevil zmatený sedmnáctiletý chlapec. Dnes nechce zveřejnit své jméno, tak mu říkejme třeba David Novotný. Klučík nikdy nevlastnil žádné doklady totožnosti a tvrdil, že od nepaměti vyrůstal v hermeticky uzavřeném dětském domově v Bělorusku, kde děti neznaly ani svá jména a měly pouze přezdívky podle populárních ruských umělců. David neznal jediné slovo bělorusky a domluvil se česky a rusky. Jako své místo narození označoval Olomouc. Zařízení, ze kterého utekl, popisoval, jako uniformovanými muži hlídanou výkrmnu dětí bez identity, kde si děti vyráběly hračky z rozžvýkaného chleba, nemohly se vzdělávat, nikdo je nevychovával, nikdo nenavštěvoval a nikdy v životě se nedostaly za přísně střežené oplocení ústavu. Soudnému člověku bylo hned jasné, že takový dětský domov by neprošel ani tomu nejtotalitnějšímu režimu a že se musí jednat o zařízení sloužící organizovanému zločinu. Pár dní žil dezorientovaný David mezi bezdomovci, ale protože chtěl konečně studovat a normálně žít, rozhodl se požádat o pomoc Policii České republiky.
Do osmnácti let je každý člověk dítětem a i u nás teoreticky platí Mezinárodní úmluva o právech dítěte, nebo Zákon o sociálně-právní ochraně dětí. Podle těchto předpisů je každý orgán, který objeví dítě neznámé totožnosti, informovat odbor ochrany dětí. Ten dá podnět soudu, který dítěti okamžitě ustanoví opatrovníka, určí mu jméno a umístí ho do dětského domova, kde je mu poskytnuta normální péče. Teprve potom se řeší, odkud dítě je. Tyto zákony však existují jenom na papíře a úředníci je nehodlají dodržovat. David se dostal do rukou četnými korupčními aférami proslavené cizinecké policie, která nerespektovala ani jeho žádost o azyl a za to, že nebyl schopen předložit doklady totožnosti ho bez soudu potrestali půlročním vězením v Záchytném zařízení pro cizince ve Velkých Přílepech. Po půl roce ho chtěli vyhostit zpět do náručí zločinu. Nikoho ani nenapadlo se zabývat otázkou, zdali David nepatří mezi kdysi ztracené a nikomu nepřišla divná ani jeho čeština. Automaticky byl zařazen do seznamu nežádoucích osob a všichni dělali všechno pro to, aby se ho zbavili.
Ve Velkých Přílepech provozovalo Ministerstvo vnitra jeden z nejdrsnějších kriminálů v zemi. Lidé, kteří jsou zde zavření mají cejch nežádoucích a podle toho s nimi policisté zacházejí. Přes to, že mnozí z nich jsou ještě děti. Odmítají jim poskytnout zdravotní péči, hrubě jim nadávají, znemožňují jim kontakt s právníky a omezují jim osobní hygienu. Mlátí je a cvičí si na nich po nocích své služební psy.
2
To vše za absolutní nečinnosti Oddělení sociálně právní ochrany dětí Městského úřadu Černošice. Tak že žádný zákonem stanovený opatrovník, žádný dětský domov, ale samotka v kriminále. Úředníci černošického úřadu nemusí zvedat zadky ze svých pohodlných židlí a navíc takové nalezené dítě dostává jasný signál, že v naší zemi na nějaké zákony všichni kašlou a jsou přístupnější k jednání s obchodníky s lidmi. Státní úředníci tak napomáhají tomu, že nalezené děti snáze skončí, jako otroci, nedobrovolní dárci orgánů, nebo teroristé.
Nešťastného Davida jsem shodou okolností na samotce přílepské věznice objevil, nabídl mu svoji pomoc a začal suplovat opatrovníka, kterého mu měl zajistit stát. V džungli zákonů, které státní úředníci porušují, kdy se jim zamane, to není snadná záležitost. Navíc potřeboval David psychologickou péči. Kdosi mu ukradl celé dětství, které strávil ve vězení. A české úřady nevymyslely nic lepšího, než chlapce znovu uvěznit. Samozřejmě bylo nutné dostat Davida ven z cely. V Přílepech oslavil osmnácté narozeniny a tak ho již nebylo možno považovat za dítě neznámé totožnosti. Byl dospělý. Asi po měsíci slovních přestřelek s policisty se konečně podařilo pro Davida vybojovat rozhodnutí o propuštění na svobodu. Poprvé v životě měl stanout mimo střežený prostor.
Jel jsem si Davida do Velkých Přílep vyzvednout, ale místní cizinecká policie rozhodnutí o propuštění nehodlala respektovat. Chlapce prý nepropustí, dokud za něho někdo nezaplatí částku asi dvacet pět tisíc. Drží ho další dva týdny za katrem, dokud neseženu peníze a nezaplatím. Tak jsem nalezeného klučinu od Ministerstva vnitra vlastně koupil. Protože se na nalezence neznámé totožnosti příslušné úřady vykašlaly a chtěly se zbavit problému, neměl česky hovořící David kam jít. Jedinou možnost, kterou nabídly úřady byl tábor pro uprchlíky, ale David chtěl normálně žít a studovat. Když už jsem si ho od policistů koupil, rozhodl jsem se ho vzít k sobě domů. Zatím co se kluk učil nakupovat v obchodě, jezdit hromadnou dopravou a poznával hodnotu peněz, pátralo se po místě, kde chlapec vyrůstal. Samozřejmě adresa v Bělorusku, kterou udával, byla falešná a v této zemi nikdy nikdo podobný nežil. Psycholog jednoznačně potvrdil, že vyrůstal v kolektivním dětském zařízení, ale žádný legální dětský domov, nebo pasťák v okolních zemích podobné dítě nepostrádal a podle celníků ani nepřekročil žádné státní hranice. I Davidova slušná čeština nasvědčovala tomu, že vyrůstal v České republice. Podle všeho v nějakém zařízení, které chová nikde neevidované děti pro farmaceutický výzkum, nebo na orgány. Rozhodně byl obětí dobře organizovaného zločinu a bylo by logické, aby se orgány státní správy pokusily tento stav napravit a ulehčit mu jeho osud nalezence. Také zákony o tom hovoří jasnou řečí. Hned na začátku měl mít opatrovníka a měl skončit v dětském domově. Jako dítě nezjištěné totožnosti měl od soudu dostat jméno a měl být zapsán do matriky. Městský úřad Černošice ale zákony nedodržuje a tato práva Davidovi upřel. A samozřejmě mu tím způsobil obrovské komplikace
Čtyřicet pět dní po té, co byl chlapec odprodán, nastoupil na střední školu. Nalezenci, který nikdy nepoznal péči vlastních rodičů je zamítnuta žádost o azyl a úředníci mu dávají jasně najevo, že je v České republice nežádoucí a má se vrátit do neznámého a nelegálního dětského vězení, odkud se mu podařilo utéct. Za trest, že si troufá chodit do školy, mu odmítají přiznat jakoukoliv sociální podporu. Pokud chce žrát, má odejít ze školy a nechat se zavřít do sběrného tábora ukrytého před veřejností v hlubokých lesích. Není státním občanem České republiky a tak je pro české úředníky cizinec, což je pro ně naprosto totéž, co zločinec. Ani jeho jméno a příjmení nechtějí matrikáři řešit. To si má vyřešit tam, odkud přivandroval. David ale s největší pravděpodobností odnikud nepřivandroval, narodil se v Olomouci a celou dobu byl obětí zločinu, kterému dokázal utéct.
David se nechce ničím lišit od svých spolužáků a začíná užívat české jméno a příjmení. Zcela nesmyslně se každé dva měsíce musí hlásit úředníkům Ministerstva vnitra v kanceláři vzdálené přes dvě stě kilometrů od bydliště, kam musí deset kilometrů ještě pěšky. Následující den pak stát šílené fronty na cizinecké policii.
3
Byť nemá jedinou korunu příjmu, dopravu si musí hradit sám. Jeho absence ve škole úředníky samozřejmě nezajímají. Nemá co chodit do školy. Před vnitrem na něho čekávají rusky, nebo arabsky hovořící obchodníci s bílým masem, kteří mu nabízejí falešné doklady. Jen když je bude následovat. David moc dobře ví, že ty, co překupníky následovali, už nikdo nikdy nespatřil.
Z toho, jak české úřady s nalezeným Davidem jednají a nakládají začíná být zřejmé, že je pro ně nepohodlným svědkem čehosi nekalého a chtěly by se ho za každou cenu zbavit. Vědí snad naši nejvyšší političtí představitelé, kde se skrývá záhadný dětský domov, vychovávající děti bez identity, které později bez sebemenší stopy mizí? Jsou snad úředníci spojeni s překupníky?
Zákon na skutečnost, že je někdo nalezen pamatuje a jasně říká, že fyzická osoba nalezení na území České republiky je státním občanem České republiky, pokud se neprokáže, že narozením nabyla občanství jiného státu. To je přesně Davidův případ, k jehož občanství, ani narození se žádný stát nehlásí. Proto se chlapec obrátil na příslušnou matriku Praha 1 a žádal osvědčení o českém státním občanství podle tohoto předpisu. Narazil tam na matrikářku Talmanovou, neobyčejně sprostou a neurvalou tchýni ministerského předsedy, která nejprve existenci zákona popírala, jen zuřivě bránila zločin a odmítala ve věci jednat. Po roce i mnoha stížnostech vydala nesmyslné rozhodnutí, že žádost zamítá, protože David uvádí nevěrohodné informace o svém pobytu v Bělorusku, tedy o zemi, ve které nikdy nepobýval. Po otřesných zkušenostech s úřednickým chlévem na matrice putovalo odvoláni na pražský magistrát. Tady jednali o poznání slušněji, ale se stejným výsledkem. Po ročním nic nedělání Davidovu žádost zamítli. Pro platný zákon i pro závazné mezinárodní úmluvy má prý Ministerstvo vnitra vlastní výklad, který je obrací naruby. Státní občanství se u nás zkrátka neřídí zákonem, nýbrž mírou úplatnosti jednotlivých úředníků.
Státní úředníci využívají všech možných lží, výmyslů i vědeckých metod jenom proto, aby Davidovi co nejvíce znepříjemnili život. Zjištěná fakta schválně překrucují a provedení jakéhokoliv důkazu v chlapcův prospěch se zuřivě brání. Na to prý nejsou peníze. Vnitro hlídá, aby nalezenému dítěti nikdo nepomohl a aby mu všichni házeli klacky pod nohy. Systematické perzekuce řídí nejvyšší představitelé ministerstva vnitra. Svědčí o tom telefonát, kterým jsem žádal tehdejšího náměstka ministra o zákonné řešení celé situace. Ten rozčileně řval do telefonu, že vnitro není povinné nic řešit a jestli budeme dále otravovat, nechá nás vyhladovět. Jako mávnutím kouzelného proutku pro mě přestala být práce. Nebyla nikde a přátelé, kteří mi ji byli ochotni dát si stěžovali, že jim kdosi vyhrožuje jménem ministerstva vnitra. Pokud mi práci dají, sešle na ně podle výhrůžek stát nejpřísnější kontroly. Za trest, že jsem se ujal nalezeného dítěte a od Českého státu ho koupil, jsem neměl nárok ani na sociální dávky. Bydlel jsem totiž ve společné domácnosti s Davidem, tedy s osobou, která neměla v ČR trvalý pobyt. A to se u nás přísně trestá. A následovaly další, zcela zjevné politické perzekuce. Policie jezdí kluka kontrolovat do školy a odmítá vyšetřovat vandalské útoky na můj majetek. Nezabývá se ani vloupáním, u kterého jsem si sám zjistil jméno a bydliště pachatele. Nejspíš nás vykradl policejní konfident. Se svým vysokoškolským vzděláním si nesmím vydělávat ani jako pomocný dělník ve skladu. Přes to, že jsme členy EU nesmíme s Davidem ani na Slovensko. Nemá totiž občanský průkaz, ani pas. Nemůže si založit účet v bance, paušál na telefon a nemá nárok na zdravotní pojištění a péči. Ze strany státních orgánů chodí výhrůžky, že perzekuce budou pokračovat, dokud Davida neodhlásím ze školy a neodevzdám ho do sběrného tábora v hlubokých lesích. Tam by k němu měli snazší přístup překupníci a chlapec by na dobro zmizel.



4
Samozřejmě, že se David se svými problémy obrátil na soud. Případ dostal na stůl skvělý soudce Vojtěch Cepl, který byl ochoten rozhodnout podle zákona a přiznat chlapci občanství, ale bohužel musel konstatovat, že není kompetentní rozhodnout. Kompetentní je prý pouze matrika a jí nadřízené Ministerstvo vnitra.
David mi vyprávěl podrobnosti, jak ho policisté v Přílepech zavírali na samotce, jak mu hrubě nadávali, sprchovali ho ledovou vodou, tloukli obuškem a cvičili na něm po nocích odporně páchnoucí služební psy. Jeho bolestivý úraz odmítali léčit, aby co nejvíce trpěl. Protože nepovažuji za slušné, aby se takto jednalo s dítětem jenom proto, že mu nikdo nikdy nevystavil žádné doklady totožnosti, dospěl jsem k názoru, že se jedná o týrání svěřené osoby a podal jsem trestní oznámení. Za neoznámení takového podezření by mi podle zákona hrozily dva roky vězení. K otřesným závěrům dospěla v Přílepech i kontrola Mezinárodního výboru proti mučení. Vyšetřováním takových drobností, jako je týrání dětí se samozřejmě nikdo nezabýval. Pomstychtivá policie mne zažalovala za to, že jsem splnil svoji zákonnou povinnost a zinscenovala politický proces, v němž jsem byl odsouzen k podmíněnému trestu. Za dodržování zákona. Cvičit psy na dětech a trestat je bolestí patří podle soudu ke standardním výchovným metodám a kdo si myslí opak, dopouští se útoku na státní orgán. K tomuto názoru se přiklonil i prezident Václav Klaus. Pan prezident vehementně podporuje mučení a vraždění dětí na Kavkaze tak po něm zřejmě touží i doma.
Další soud rozhodl, že nalezený David nemá nárok na mezinárodní ochranu, ale bylo mu povoleno podat žádost znovu. Novou žádost už chlapec podal pod svým českým jménem a příjmením. Udělení azylu česky hovořícímu studentovi české střední školy Davidovi Novotnému se jeví, jako ta nejkrkolomnější cesta, ale chlapec v naprosto beznadějné situaci chtěl zkusit využít i ji.
Evropská úmluva o občanství, kterou Česká republika ratifikovala, jasně říká, že každý má právo na státní občanství. Langerovo ministerstvo si toto ustanovení vykládá tak, že na státní občanství není právní nárok. Proto je David stále trestán pravidelným policejním dohledem, povinností se hlásit na Cizinecké policii za víc, než nedůstojných podmínek a hlavně tím, že jako studující sirotek nemá od státu nárok na jedinou korunu podpory. Bez zdravotního pojištění a možnosti cestovat. A obrovská úřednická mašinérie pracuje na plné obrátky, aby chlapci ublížila, co nejvíce mu znepříjemnila život a poštvala ho do rukou hory doly slibujících obchodníků z lidmi. Obvodní úřady, pražský magistrát, Ministerstvo vnitra, Ministerstvo práce a sociálních věcí, soudy i Veřejný ochránce práv hledají cesty, jak prodloužit Davidovo trápení a vyhnout se dodržování zákonů a mezinárodních smluv. Samozřejmě jsme hledali pomoc i u ministrů vnitra. Tehdejší ministr Bublan při osobním setkání ochotně sliboval pomoc, ale potom mu zřejmě kdosi vysvětlil důležitost chovu dětí bez identity a ministr šalamounsky obrátil. Prý se nejprve se musí vypátrat, kdo jsou Davidovi rodiče a jaké mají státní občanství. Teprve potom bude možno chlapce považovat za nalezence. Nějakým pátráním se ale úřady zatěžovat nehodlají a David si má rodiče, o kterých nic neví,vypátrat sám. Ministra Bublana hluboce pobouřilo, že David užívá české jméno. Taková drzost, někdo, kdo nemá žádné doklady bude mluvit naším nadjazykem a chtěl by žít stejně, jako náš nadnárod. Jméno by přece mělo jasně signalizovat, že takový člověk je cizinec, tedy vlastně zločinec. Signalizoval nenávistně sociálně demokratický ministr.
Jistou naději jsme před parlamentními volbami vkládali do kandidátů z ODS, proto jsme se obrátili na pana Topolánka a na pana Langera. Oba svorně slibovali, že pokud ve volbách zvítězí, budou Davidovu situaci promptně řešit. V naivní víře jsem házel do urny lístek s modrým ptákem. Zvítězil. Volební vítězství přineslo konec mých politických perzekucí a je mi povoleno normálně pracovat. Davidovi je po třech letech čekání v nejistotě a po přímluvě pana senátora Tőpfera udělen azyl. Azyl i průkaz azylanta samozřejmě dostal na své české jméno a příjmení s tím, že je osobou bez státního občanství.
5
Zdálo by se, že je všechno vyřešeno. Odbor státního občanství sliboval, že pokud David dostane azyl, může mu automaticky přiznat české občanství. Zřejmě v to nedoufal a tak když se o azylu rozhodlo, pohotově otočil. Kluk nikdy žádné občanství neměl a podle zákona má na ně nárok. I novému panu ministrovi však zřejmě někdo vysvětlil potřebnost chovu bezejmenných dětí a důležitost jeho utajení. Tak Ministerstvo vnitra a pan ministr Langer jenom změnili taktiku ubližování a perzekucí. Ačkoliv průkaz azylanta je veřejnou listinou, kterou azylant prokazuje své jméno, příjmení a další fakta o své osobě, vyrukovala vedoucí Odboru státního občanství a matrik Ministerstva vnitra, paní Goluškinová s teorií, že David neoprávněně používá své jméno a příjmení. To znamená, že ministerstvo ve své cílevědomé snaze Davida systematicky deptat odmítá uznávat doklady, které samo vystavilo.Vnitro tak bezostyšně dává najevo, že pohrdá nejen Ústavou této země, která zaručuje, že každý má právo, aby byla zachována jeho lidská důstojnost, osobní čest, dobrá pověst a chráněno jeho jméno, ale hlavně samotným Davidem, tím, že ho tituluje hanlivou přezdívkou, kterou mu dali jeho věznitelé a která ho uráží. Tomuto psychickému týrání David na čas podléhá. Deprese způsobené šlendriánským rozhodnutím vnitra řeší přerušením školy a půlročním flákáním. Převládl v něm pocit, že letitý boj se zlomocnými úředníky je marný a že nikdy nebude normálním člověkem. Ministerstvu vnitra se na čas podařili to, oč celá léta usilovalo. Jeho úředníkům vadí, že se chlapec snaží normálně žít a že netrpí žádnou vážnou duševní poruchou. Naštěstí se David postupně uklidnil a jenom si musel zopakovat poslední ročník. Dnes už je vyučen a pokračuje na maturitní nástavbě.
Desítky dětí se bez sebemenší stopy ztratí a občas se nějaké dítě nalezne. Ztracené děti státní úředníky nechávají v klidu, ale nalezené dítě je provokuje , jako málo co. Snaží se ho zdeptat, zbavit se ho a dostat ho zpátky do náruče zločinu. Prorůstání zločinu se státní správou není nová věc. Někteří lidé opilí mocí si přisvojují práva na všechno. Vedle laciných dovolených a tramvají zdarma by zákonodárci mohli mít právo i na nadstandardní zdravotní péči. Vždyť na recepcích jejich játra a ledviny tolik trpí. Ústav, kde by vyrůstaly ztracené děti ve zdravé, ale právně neexistující jedince by beze sporu k nadstandardní zdravotní péči našich zákonodárců přispěl. Bez něho není orgánů pro transplantaci nazbyt. A jsou tolik potřebné. Byť by to stálo nějaké ztracené děti.Zákon, nezákon. Mocní vládnou a cítí se nadřazení
Svoji nadřazenost i skutečnost, že rozhodně se svým úřadem nehodlá nikomu pomáhat, ani nikoho chránit, projevil osobně i pan ministr Langer. Ze svého ministerského postu přece nebude dodržovat nějaké zákony, nebo dokonce práva. Ve svém úředním rozhodnutí pan ministr Davida neurvale uráží přezdívkou z vězení a navíc podle hesla zraňovat a zatloukat, naprosto popírá jeho identitu. Podle úředního dopisu pana ministra nemůže být s Davidem vedeno žádné správní řízení, dokud neprokáže, že se jmenuje tak, jak se jmenuje a nejmenuje se tak, jak se nejmenuje. Jinými slovy, pokud nepředloží rodný list, který mu nikdo nikdy nevydal, nemůže mu být vystaven rodný list, ani přiznáno, nebo uděleno státní občanství. Pan ministr tak neuznává platné rozhodnutí, které vlastnoručně podepsal a neuznává doklady vydané jeho ministerstvem. Moc šalamounské rozhodnutí, které by nevymyslel ani předchůdce pana ministra Gottwald. Nalezenému klukovi neznámé totožnosti byl udělen azyl, který ministr Langer podepsal, ale neuznává. Podle jeho ministerstva s ním nemůže být nakládáno, jako z nalezencem, protože si úředníci slovo fyzická osoba překládají, jako debil. Vládnou, cítí se výš, než ostatní, výš než zákon, osobují se možná i nemožná práva a pokud zrovna nejsou volby, považují prosté lidi za debily. David podle pana ministra vlastně opět právně neexistuje. Nemá právo vést správní řízení, tedy se třeba oženit. Neexistujícího člověka nemusí podle ministrova rozhodnutí všemocní vládci řešit a zbývá jim dostatek času přemýšlet, jak zbohatnout. Navíc se člověk, který neexistuje může klidně ztratit a nikdo po něm nikdy nebude pátrat.

6
Možná pana ministra Langera zlobí ledviny, uvažuje o transplantaci a ty Davidovy v nějakém utajeném ústavu tolik scházejí. Co když Tomáš Rajsigl a Jan Nejedlý mají jinou krevní skupinu.



Vladislav Kvasnička

Proč to nezveřejníte prostřednictvím médíí např. v ČT?

Přesně tak, policajti by měli mít 4xvíc než ty, protože oni jsou jednou nohou na hřbitově a druhou v kriminále na rozdíl od tebe, která si sedí pěkně v teplíčku za kasou a za tou kasou přece vůbec sedět nemusíš, ale to by si se musela více učit, tak si nestěžuj, že máš jen 8000,- A jestli závidíš policistům ty výhody, tak si to pojď vyzkoušet. Jak může někdo srovnávat plat pracovnice za kasou a policisty. Milá Jarko, když budeš chtít, tak tě vezmu někdy na pořádnou mrtvolu aspoň týden starou nebo na pitevnu na pitvu malého děcka a pak se tě druhý den zeptám, jak se ti v noci spalo, aby jsi pochopila proč ty bereš 8000 a policista 4 krát tolik. On ten policista jenom nedává pokuty a botičky, ale hlavně nasazuje svůj vlastní život. A zeptej se třeba i manželky nějakého policisty, jaké to je, když ti před domem zastaví ve 2 hodiny ráno policejní vozidlo co ji v tu chvíli proběhne hlavou, celá se rozklepe a bojí se otevřít dveře, protože ví, že manžel šel do práce a pak ji policisté řeknou, že má u chaty vypáčené dveře a v tu chvíli je ji nějaká chata ukradená a řekne si, hlavně, že je manžel v pořádku už jsem se bála, že ............ Každý jenom vidí u policistů peníze, peníze, peníze a "výhody", ale to, co to obnáší už nikdo nevidí. Kdyby to bylo tak hrozně vše výhodné u policie, proč tedy policisté odcházejí, proč má policie takové podstavy? Každý z těch, co jen kritizují, má přece možnost si to jít vyzkoušet, ukázat co umí, jak by to dělal on a pak by mohl teprve kritizovat až by zjistil, že realita je úplně jiná. Milá Jarko, kolikrát Tě ráno ve 2 h budili z práce, že musíš jít do práce? A pak se vrátíš domů po 24 h. Takže milá Jarko jestli máš na to vzdělání můžeš si to jít vyzkoušet a né jenom ty, ale i ostatní, každý máte tu možnost.

Nemel blbosti, Jarka umí narozdíl od některých policejních pisálků pravopis!!!

Tábor - Stovky tisíc korun utrácí zbytečně druhý muž České republiky Mirek Topolánek! Dnes to dokázal, když přiletěl vrtulníkem na slavnostní akt - poklepání základního kamene ke stavbě dalšího úseku dálnice D3 z Tábora do Veselí nad Lužnicí,,,

Tak to vypadá v tzv. demokracii. Pacholci si budou utahovat opasky, aby sedlák měl hojnosti.

Druhý muž ČR, ale první chlap z gulama. Kdyby si raději poklepal na čelo, udělal by lépe.

Topolánek je velký primitiv a cholerik s modrou krví. Inu lampasák s komunistickou minulostí.

http://aktualne.centrum.cz/domaci/zivot-v-cesku/clanek.phtml?id= 618296

Nedivím se mu, když se derou nahoru lidé typu Červíček, sebere to chuť. Já něco podobného řešil před čtyřmi roky na okresní úrovni. Vyřešil jsem to stejně jako on a dnes jsem ve fajnu.

Jako vedoucí okresní kriminálky Červíček nemohl dosáhnout na místo šéfa dopravky po Zdeňku Bambasovi. Proto byl nejprve 15. srpna 2007 povýšen do funkce policejního rady a z ní už se na místo šéfa dopravky přihlásit mohl. Udělal to a jako jediný uchazeč vyhrál.
Podobný trik, jak obejít služební zákon, použilo vloni policejní prezidium i v případě dvou náměstků policejního prezidenta Oldřicha Martinů

A jak dlouho ten pohraničník na kriminálce byl ?

Nevíte někdo,co se děje? Na našem OŘ je skoro epidemie v žádostech do civilu.Prej,že se od nového roku bude danit renta a odchodné?Je to pravda ? Nebo zase nějaká fáma.A kde to najdu? Děkuji

O tom se už psalo. Stát ušetří mnoho miliard, vrtulnikem už nebude muset létat jen druhý muž, ale zbyde dotratek pro všechny politiky.

Není třeba - u nás to takto neběží !!!!!!, automaticky výpis, případně buňky - pokračovat nemusím. Ne vše je růžové a zelené. A je třeba také vidět i to, že na leckterých odděleních je takový nápad, že by někdo měl pochopit, že k některým úkonům se těžko prokousává. Moc dobře je známo, kolik času na takové věci má kriminalista a kolik řadový polda na zatíženém oddělení, kde celou směnu jen sepisuje - přijímá oznámení. Kolik šichet v měsíci tráví pol. rada ve výjezdu versus možnosti práce na přidělených případech a kolik tráví času s oznamovateli polda na oddělení versus práce na případech. Kdo zná obě mince, moc dobře chápe. Na " plnou hubu " to zde vykreslovat nebudu. Na SKPV jsou jiné spisy - složité i méně složité o tom není pochyb. Na druhou stranu na klasickém oddělení není na složitější spisy prostor. Kdo zná, co všechno se semele na oddělení za jednu směnu, ten to chápe.
END

V zásadě se na drtivé většině věcí shodneme, oba dva máme stejný cíl.