1
Ztracené a nelezené děti
Tomáš Rajsigl, nebo Jan Nejedlý. To jsou dvě jména z celé řady
dětí, které beze stopy zmizely a nikdo je už nikdy neviděl.
Policie po ztracených dětech chvilku pátrá, nebo alespoň pátrání
předstírá a potom je odepíše. Jednoduše dítě převede do mrtvé
statistiky záhadně zmizelých. A takové záhadně zmizelé dítě může
být velice prospěšná věc. Pedofilnímu deviantovi dokáže náležitě
zpestřit jeho sexuální život, otrokáři vydělat peníze, nebo
nemocnému poskytnout zdravý orgán pro transplantaci. Zmizelé
dítě může přinést i jiný užitek. Farmaceutické koncerny ho mohou
využít pro výzkum tolik potřebných léků, nebo teroristé vycvičit
pro boj za jejich svatou věc. Beze stopy se ztrácejí děti z
normálních rodin, které by se za normálních okolností vrátily
domů. Z toho plyne, že kdosi, kdo má zájem na zmizení takového
děcka, ho musí věznit a nějakým způsobem manipulovat s jeho
vědomím. Pokud únosce nezavraždí dítě hned, musí ho zbavit
původní identity a samozřejmě osobních dokladů. Děti se občas
ztrácejí a po některých není podle vyšetřovatelů stopa už dlouhá
léta.
Je tomu skutečně tak? Děti se totiž beze stopy ztrácejí, ale na
druhou stranu se nacházejí. Tuto skutečnost se úřady pokoušejí
tajit a nalezeným dětem znepříjemňují život, jak to jen jde.
Jednou je úředníci přece odepsaly, prohlásily je za ztracené,
tak co si tady dovolují otravovat. Pokud se v naší zemi dítě bez
jediné stopy ztratí, nebude to mít lehké, ale pokud se nalezne,
je ve zcela bezvýchodné situaci.
V březnu roku 2004 se v Moravskoslezském kraji objevil zmatený
sedmnáctiletý chlapec. Dnes nechce zveřejnit své jméno, tak mu
říkejme třeba David Novotný. Klučík nikdy nevlastnil žádné
doklady totožnosti a tvrdil, že od nepaměti vyrůstal v
hermeticky uzavřeném dětském domově v Bělorusku, kde děti
neznaly ani svá jména a měly pouze přezdívky podle populárních
ruských umělců. David neznal jediné slovo bělorusky a domluvil
se česky a rusky. Jako své místo narození označoval Olomouc.
Zařízení, ze kterého utekl, popisoval, jako uniformovanými muži
hlídanou výkrmnu dětí bez identity, kde si děti vyráběly hračky
z rozžvýkaného chleba, nemohly se vzdělávat, nikdo je
nevychovával, nikdo nenavštěvoval a nikdy v životě se nedostaly
za přísně střežené oplocení ústavu. Soudnému člověku bylo hned
jasné, že takový dětský domov by neprošel ani tomu
nejtotalitnějšímu režimu a že se musí jednat o zařízení sloužící
organizovanému zločinu. Pár dní žil dezorientovaný David mezi
bezdomovci, ale protože chtěl konečně studovat a normálně žít,
rozhodl se požádat o pomoc Policii České republiky.
Do osmnácti let je každý člověk dítětem a i u nás teoreticky
platí Mezinárodní úmluva o právech dítěte, nebo Zákon o
sociálně-právní ochraně dětí. Podle těchto předpisů je každý
orgán, který objeví dítě neznámé totožnosti, informovat odbor
ochrany dětí. Ten dá podnět soudu, který dítěti okamžitě
ustanoví opatrovníka, určí mu jméno a umístí ho do dětského
domova, kde je mu poskytnuta normální péče. Teprve potom se
řeší, odkud dítě je. Tyto zákony však existují jenom na papíře a
úředníci je nehodlají dodržovat. David se dostal do rukou
četnými korupčními aférami proslavené cizinecké policie, která
nerespektovala ani jeho žádost o azyl a za to, že nebyl schopen
předložit doklady totožnosti ho bez soudu potrestali půlročním
vězením v Záchytném zařízení pro cizince ve Velkých Přílepech.
Po půl roce ho chtěli vyhostit zpět do náručí zločinu. Nikoho
ani nenapadlo se zabývat otázkou, zdali David nepatří mezi kdysi
ztracené a nikomu nepřišla divná ani jeho čeština. Automaticky
byl zařazen do seznamu nežádoucích osob a všichni dělali všechno
pro to, aby se ho zbavili.
Ve Velkých Přílepech provozovalo Ministerstvo vnitra jeden z
nejdrsnějších kriminálů v zemi. Lidé, kteří jsou zde zavření
mají cejch nežádoucích a podle toho s nimi policisté zacházejí.
Přes to, že mnozí z nich jsou ještě děti. Odmítají jim
poskytnout zdravotní péči, hrubě jim nadávají, znemožňují jim
kontakt s právníky a omezují jim osobní hygienu. Mlátí je a
cvičí si na nich po nocích své služební psy.
2
To vše za absolutní nečinnosti Oddělení sociálně právní ochrany
dětí Městského úřadu Černošice. Tak že žádný zákonem stanovený
opatrovník, žádný dětský domov, ale samotka v kriminále.
Úředníci černošického úřadu nemusí zvedat zadky ze svých
pohodlných židlí a navíc takové nalezené dítě dostává jasný
signál, že v naší zemi na nějaké zákony všichni kašlou a jsou
přístupnější k jednání s obchodníky s lidmi. Státní úředníci tak
napomáhají tomu, že nalezené děti snáze skončí, jako otroci,
nedobrovolní dárci orgánů, nebo teroristé.
Nešťastného Davida jsem shodou okolností na samotce přílepské
věznice objevil, nabídl mu svoji pomoc a začal suplovat
opatrovníka, kterého mu měl zajistit stát. V džungli zákonů,
které státní úředníci porušují, kdy se jim zamane, to není
snadná záležitost. Navíc potřeboval David psychologickou péči.
Kdosi mu ukradl celé dětství, které strávil ve vězení. A české
úřady nevymyslely nic lepšího, než chlapce znovu uvěznit.
Samozřejmě bylo nutné dostat Davida ven z cely. V Přílepech
oslavil osmnácté narozeniny a tak ho již nebylo možno považovat
za dítě neznámé totožnosti. Byl dospělý. Asi po měsíci slovních
přestřelek s policisty se konečně podařilo pro Davida vybojovat
rozhodnutí o propuštění na svobodu. Poprvé v životě měl stanout
mimo střežený prostor.
Jel jsem si Davida do Velkých Přílep vyzvednout, ale místní
cizinecká policie rozhodnutí o propuštění nehodlala respektovat.
Chlapce prý nepropustí, dokud za něho někdo nezaplatí částku asi
dvacet pět tisíc. Drží ho další dva týdny za katrem, dokud
neseženu peníze a nezaplatím. Tak jsem nalezeného klučinu od
Ministerstva vnitra vlastně koupil. Protože se na nalezence
neznámé totožnosti příslušné úřady vykašlaly a chtěly se zbavit
problému, neměl česky hovořící David kam jít. Jedinou možnost,
kterou nabídly úřady byl tábor pro uprchlíky, ale David chtěl
normálně žít a studovat. Když už jsem si ho od policistů koupil,
rozhodl jsem se ho vzít k sobě domů. Zatím co se kluk učil
nakupovat v obchodě, jezdit hromadnou dopravou a poznával
hodnotu peněz, pátralo se po místě, kde chlapec vyrůstal.
Samozřejmě adresa v Bělorusku, kterou udával, byla falešná a v
této zemi nikdy nikdo podobný nežil. Psycholog jednoznačně
potvrdil, že vyrůstal v kolektivním dětském zařízení, ale žádný
legální dětský domov, nebo pasťák v okolních zemích podobné dítě
nepostrádal a podle celníků ani nepřekročil žádné státní
hranice. I Davidova slušná čeština nasvědčovala tomu, že
vyrůstal v České republice. Podle všeho v nějakém zařízení,
které chová nikde neevidované děti pro farmaceutický výzkum,
nebo na orgány. Rozhodně byl obětí dobře organizovaného zločinu
a bylo by logické, aby se orgány státní správy pokusily tento
stav napravit a ulehčit mu jeho osud nalezence. Také zákony o
tom hovoří jasnou řečí. Hned na začátku měl mít opatrovníka a
měl skončit v dětském domově. Jako dítě nezjištěné totožnosti
měl od soudu dostat jméno a měl být zapsán do matriky. Městský
úřad Černošice ale zákony nedodržuje a tato práva Davidovi
upřel. A samozřejmě mu tím způsobil obrovské komplikace
Čtyřicet pět dní po té, co byl chlapec odprodán, nastoupil na
střední školu. Nalezenci, který nikdy nepoznal péči vlastních
rodičů je zamítnuta žádost o azyl a úředníci mu dávají jasně
najevo, že je v České republice nežádoucí a má se vrátit do
neznámého a nelegálního dětského vězení, odkud se mu podařilo
utéct. Za trest, že si troufá chodit do školy, mu odmítají
přiznat jakoukoliv sociální podporu. Pokud chce žrát, má odejít
ze školy a nechat se zavřít do sběrného tábora ukrytého před
veřejností v hlubokých lesích. Není státním občanem České
republiky a tak je pro české úředníky cizinec, což je pro ně
naprosto totéž, co zločinec. Ani jeho jméno a příjmení nechtějí
matrikáři řešit. To si má vyřešit tam, odkud přivandroval. David
ale s největší pravděpodobností odnikud nepřivandroval, narodil
se v Olomouci a celou dobu byl obětí zločinu, kterému dokázal
utéct.
David se nechce ničím lišit od svých spolužáků a začíná užívat
české jméno a příjmení. Zcela nesmyslně se každé dva měsíce musí
hlásit úředníkům Ministerstva vnitra v kanceláři vzdálené přes
dvě stě kilometrů od bydliště, kam musí deset kilometrů ještě
pěšky. Následující den pak stát šílené fronty na cizinecké
policii.
3
Byť nemá jedinou korunu příjmu, dopravu si musí hradit sám. Jeho
absence ve škole úředníky samozřejmě nezajímají. Nemá co chodit
do školy. Před vnitrem na něho čekávají rusky, nebo arabsky
hovořící obchodníci s bílým masem, kteří mu nabízejí falešné
doklady. Jen když je bude následovat. David moc dobře ví, že ty,
co překupníky následovali, už nikdo nikdy nespatřil.
Z toho, jak české úřady s nalezeným Davidem jednají a nakládají
začíná být zřejmé, že je pro ně nepohodlným svědkem čehosi
nekalého a chtěly by se ho za každou cenu zbavit. Vědí snad naši
nejvyšší političtí představitelé, kde se skrývá záhadný dětský
domov, vychovávající děti bez identity, které později bez
sebemenší stopy mizí? Jsou snad úředníci spojeni s
překupníky?
Zákon na skutečnost, že je někdo nalezen pamatuje a jasně říká,
že fyzická osoba nalezení na území České republiky je státním
občanem České republiky, pokud se neprokáže, že narozením nabyla
občanství jiného státu. To je přesně Davidův případ, k jehož
občanství, ani narození se žádný stát nehlásí. Proto se chlapec
obrátil na příslušnou matriku Praha 1 a žádal osvědčení o českém
státním občanství podle tohoto předpisu. Narazil tam na
matrikářku Talmanovou, neobyčejně sprostou a neurvalou tchýni
ministerského předsedy, která nejprve existenci zákona popírala,
jen zuřivě bránila zločin a odmítala ve věci jednat. Po roce i
mnoha stížnostech vydala nesmyslné rozhodnutí, že žádost zamítá,
protože David uvádí nevěrohodné informace o svém pobytu v
Bělorusku, tedy o zemi, ve které nikdy nepobýval. Po otřesných
zkušenostech s úřednickým chlévem na matrice putovalo odvoláni
na pražský magistrát. Tady jednali o poznání slušněji, ale se
stejným výsledkem. Po ročním nic nedělání Davidovu žádost
zamítli. Pro platný zákon i pro závazné mezinárodní úmluvy má
prý Ministerstvo vnitra vlastní výklad, který je obrací naruby.
Státní občanství se u nás zkrátka neřídí zákonem, nýbrž mírou
úplatnosti jednotlivých úředníků.
Státní úředníci využívají všech možných lží, výmyslů i vědeckých
metod jenom proto, aby Davidovi co nejvíce znepříjemnili život.
Zjištěná fakta schválně překrucují a provedení jakéhokoliv
důkazu v chlapcův prospěch se zuřivě brání. Na to prý nejsou
peníze. Vnitro hlídá, aby nalezenému dítěti nikdo nepomohl a aby
mu všichni házeli klacky pod nohy. Systematické perzekuce řídí
nejvyšší představitelé ministerstva vnitra. Svědčí o tom
telefonát, kterým jsem žádal tehdejšího náměstka ministra o
zákonné řešení celé situace. Ten rozčileně řval do telefonu, že
vnitro není povinné nic řešit a jestli budeme dále otravovat,
nechá nás vyhladovět. Jako mávnutím kouzelného proutku pro mě
přestala být práce. Nebyla nikde a přátelé, kteří mi ji byli
ochotni dát si stěžovali, že jim kdosi vyhrožuje jménem
ministerstva vnitra. Pokud mi práci dají, sešle na ně podle
výhrůžek stát nejpřísnější kontroly. Za trest, že jsem se ujal
nalezeného dítěte a od Českého státu ho koupil, jsem neměl nárok
ani na sociální dávky. Bydlel jsem totiž ve společné domácnosti
s Davidem, tedy s osobou, která neměla v ČR trvalý pobyt. A to
se u nás přísně trestá. A následovaly další, zcela zjevné
politické perzekuce. Policie jezdí kluka kontrolovat do školy a
odmítá vyšetřovat vandalské útoky na můj majetek. Nezabývá se
ani vloupáním, u kterého jsem si sám zjistil jméno a bydliště
pachatele. Nejspíš nás vykradl policejní konfident. Se svým
vysokoškolským vzděláním si nesmím vydělávat ani jako pomocný
dělník ve skladu. Přes to, že jsme členy EU nesmíme s Davidem
ani na Slovensko. Nemá totiž občanský průkaz, ani pas. Nemůže si
založit účet v bance, paušál na telefon a nemá nárok na
zdravotní pojištění a péči. Ze strany státních orgánů chodí
výhrůžky, že perzekuce budou pokračovat, dokud Davida neodhlásím
ze školy a neodevzdám ho do sběrného tábora v hlubokých lesích.
Tam by k němu měli snazší přístup překupníci a chlapec by na
dobro zmizel.
4
Samozřejmě, že se David se svými problémy obrátil na soud.
Případ dostal na stůl skvělý soudce Vojtěch Cepl, který byl
ochoten rozhodnout podle zákona a přiznat chlapci občanství, ale
bohužel musel konstatovat, že není kompetentní rozhodnout.
Kompetentní je prý pouze matrika a jí nadřízené Ministerstvo
vnitra.
David mi vyprávěl podrobnosti, jak ho policisté v Přílepech
zavírali na samotce, jak mu hrubě nadávali, sprchovali ho
ledovou vodou, tloukli obuškem a cvičili na něm po nocích
odporně páchnoucí služební psy. Jeho bolestivý úraz odmítali
léčit, aby co nejvíce trpěl. Protože nepovažuji za slušné, aby
se takto jednalo s dítětem jenom proto, že mu nikdo nikdy
nevystavil žádné doklady totožnosti, dospěl jsem k názoru, že se
jedná o týrání svěřené osoby a podal jsem trestní oznámení. Za
neoznámení takového podezření by mi podle zákona hrozily dva
roky vězení. K otřesným závěrům dospěla v Přílepech i kontrola
Mezinárodního výboru proti mučení. Vyšetřováním takových
drobností, jako je týrání dětí se samozřejmě nikdo nezabýval.
Pomstychtivá policie mne zažalovala za to, že jsem splnil svoji
zákonnou povinnost a zinscenovala politický proces, v němž jsem
byl odsouzen k podmíněnému trestu. Za dodržování zákona. Cvičit
psy na dětech a trestat je bolestí patří podle soudu ke
standardním výchovným metodám a kdo si myslí opak, dopouští se
útoku na státní orgán. K tomuto názoru se přiklonil i prezident
Václav Klaus. Pan prezident vehementně podporuje mučení a
vraždění dětí na Kavkaze tak po něm zřejmě touží i doma.
Další soud rozhodl, že nalezený David nemá nárok na mezinárodní
ochranu, ale bylo mu povoleno podat žádost znovu. Novou žádost
už chlapec podal pod svým českým jménem a příjmením. Udělení
azylu česky hovořícímu studentovi české střední školy Davidovi
Novotnému se jeví, jako ta nejkrkolomnější cesta, ale chlapec v
naprosto beznadějné situaci chtěl zkusit využít i ji.
Evropská úmluva o občanství, kterou Česká republika
ratifikovala, jasně říká, že každý má právo na státní občanství.
Langerovo ministerstvo si toto ustanovení vykládá tak, že na
státní občanství není právní nárok. Proto je David stále trestán
pravidelným policejním dohledem, povinností se hlásit na
Cizinecké policii za víc, než nedůstojných podmínek a hlavně
tím, že jako studující sirotek nemá od státu nárok na jedinou
korunu podpory. Bez zdravotního pojištění a možnosti cestovat. A
obrovská úřednická mašinérie pracuje na plné obrátky, aby
chlapci ublížila, co nejvíce mu znepříjemnila život a poštvala
ho do rukou hory doly slibujících obchodníků z lidmi. Obvodní
úřady, pražský magistrát, Ministerstvo vnitra, Ministerstvo
práce a sociálních věcí, soudy i Veřejný ochránce práv hledají
cesty, jak prodloužit Davidovo trápení a vyhnout se dodržování
zákonů a mezinárodních smluv. Samozřejmě jsme hledali pomoc i u
ministrů vnitra. Tehdejší ministr Bublan při osobním setkání
ochotně sliboval pomoc, ale potom mu zřejmě kdosi vysvětlil
důležitost chovu dětí bez identity a ministr šalamounsky
obrátil. Prý se nejprve se musí vypátrat, kdo jsou Davidovi
rodiče a jaké mají státní občanství. Teprve potom bude možno
chlapce považovat za nalezence. Nějakým pátráním se ale úřady
zatěžovat nehodlají a David si má rodiče, o kterých nic
neví,vypátrat sám. Ministra Bublana hluboce pobouřilo, že David
užívá české jméno. Taková drzost, někdo, kdo nemá žádné doklady
bude mluvit naším nadjazykem a chtěl by žít stejně, jako náš
nadnárod. Jméno by přece mělo jasně signalizovat, že takový
člověk je cizinec, tedy vlastně zločinec. Signalizoval
nenávistně sociálně demokratický ministr.
Jistou naději jsme před parlamentními volbami vkládali do
kandidátů z ODS, proto jsme se obrátili na pana Topolánka a na
pana Langera. Oba svorně slibovali, že pokud ve volbách zvítězí,
budou Davidovu situaci promptně řešit. V naivní víře jsem házel
do urny lístek s modrým ptákem. Zvítězil. Volební vítězství
přineslo konec mých politických perzekucí a je mi povoleno
normálně pracovat. Davidovi je po třech letech čekání v
nejistotě a po přímluvě pana senátora Tőpfera udělen azyl. Azyl
i průkaz azylanta samozřejmě dostal na své české jméno a
příjmení s tím, že je osobou bez státního občanství.
5
Zdálo by se, že je všechno vyřešeno. Odbor státního občanství
sliboval, že pokud David dostane azyl, může mu automaticky
přiznat české občanství. Zřejmě v to nedoufal a tak když se o
azylu rozhodlo, pohotově otočil. Kluk nikdy žádné občanství
neměl a podle zákona má na ně nárok. I novému panu ministrovi
však zřejmě někdo vysvětlil potřebnost chovu bezejmenných dětí a
důležitost jeho utajení. Tak Ministerstvo vnitra a pan ministr
Langer jenom změnili taktiku ubližování a perzekucí. Ačkoliv
průkaz azylanta je veřejnou listinou, kterou azylant prokazuje
své jméno, příjmení a další fakta o své osobě, vyrukovala
vedoucí Odboru státního občanství a matrik Ministerstva vnitra,
paní Goluškinová s teorií, že David neoprávněně používá své
jméno a příjmení. To znamená, že ministerstvo ve své cílevědomé
snaze Davida systematicky deptat odmítá uznávat doklady, které
samo vystavilo.Vnitro tak bezostyšně dává najevo, že pohrdá
nejen Ústavou této země, která zaručuje, že každý má právo, aby
byla zachována jeho lidská důstojnost, osobní čest, dobrá pověst
a chráněno jeho jméno, ale hlavně samotným Davidem, tím, že ho
tituluje hanlivou přezdívkou, kterou mu dali jeho věznitelé a
která ho uráží. Tomuto psychickému týrání David na čas podléhá.
Deprese způsobené šlendriánským rozhodnutím vnitra řeší
přerušením školy a půlročním flákáním. Převládl v něm pocit, že
letitý boj se zlomocnými úředníky je marný a že nikdy nebude
normálním člověkem. Ministerstvu vnitra se na čas podařili to,
oč celá léta usilovalo. Jeho úředníkům vadí, že se chlapec snaží
normálně žít a že netrpí žádnou vážnou duševní poruchou.
Naštěstí se David postupně uklidnil a jenom si musel zopakovat
poslední ročník. Dnes už je vyučen a pokračuje na maturitní
nástavbě.
Desítky dětí se bez sebemenší stopy ztratí a občas se nějaké
dítě nalezne. Ztracené děti státní úředníky nechávají v klidu,
ale nalezené dítě je provokuje , jako málo co. Snaží se ho
zdeptat, zbavit se ho a dostat ho zpátky do náruče zločinu.
Prorůstání zločinu se státní správou není nová věc. Někteří lidé
opilí mocí si přisvojují práva na všechno. Vedle laciných
dovolených a tramvají zdarma by zákonodárci mohli mít právo i na
nadstandardní zdravotní péči. Vždyť na recepcích jejich játra a
ledviny tolik trpí. Ústav, kde by vyrůstaly ztracené děti ve
zdravé, ale právně neexistující jedince by beze sporu k
nadstandardní zdravotní péči našich zákonodárců přispěl. Bez
něho není orgánů pro transplantaci nazbyt. A jsou tolik
potřebné. Byť by to stálo nějaké ztracené děti.Zákon, nezákon.
Mocní vládnou a cítí se nadřazení
Svoji nadřazenost i skutečnost, že rozhodně se svým úřadem
nehodlá nikomu pomáhat, ani nikoho chránit, projevil osobně i
pan ministr Langer. Ze svého ministerského postu přece nebude
dodržovat nějaké zákony, nebo dokonce práva. Ve svém úředním
rozhodnutí pan ministr Davida neurvale uráží přezdívkou z vězení
a navíc podle hesla zraňovat a zatloukat, naprosto popírá jeho
identitu. Podle úředního dopisu pana ministra nemůže být s
Davidem vedeno žádné správní řízení, dokud neprokáže, že se
jmenuje tak, jak se jmenuje a nejmenuje se tak, jak se
nejmenuje. Jinými slovy, pokud nepředloží rodný list, který mu
nikdo nikdy nevydal, nemůže mu být vystaven rodný list, ani
přiznáno, nebo uděleno státní občanství. Pan ministr tak
neuznává platné rozhodnutí, které vlastnoručně podepsal a
neuznává doklady vydané jeho ministerstvem. Moc šalamounské
rozhodnutí, které by nevymyslel ani předchůdce pana ministra
Gottwald. Nalezenému klukovi neznámé totožnosti byl udělen azyl,
který ministr Langer podepsal, ale neuznává. Podle jeho
ministerstva s ním nemůže být nakládáno, jako z nalezencem,
protože si úředníci slovo fyzická osoba překládají, jako debil.
Vládnou, cítí se výš, než ostatní, výš než zákon, osobují se
možná i nemožná práva a pokud zrovna nejsou volby, považují
prosté lidi za debily. David podle pana ministra vlastně opět
právně neexistuje. Nemá právo vést správní řízení, tedy se třeba
oženit. Neexistujícího člověka nemusí podle ministrova
rozhodnutí všemocní vládci řešit a zbývá jim dostatek času
přemýšlet, jak zbohatnout. Navíc se člověk, který neexistuje
může klidně ztratit a nikdo po něm nikdy nebude pátrat.
6
Možná pana ministra Langera zlobí ledviny, uvažuje o
transplantaci a ty Davidovy v nějakém utajeném ústavu tolik
scházejí. Co když Tomáš Rajsigl a Jan Nejedlý mají jinou krevní
skupinu.
Vladislav Kvasnička
|