Vážený p. ministře,
u policie pracuji čtyři roky a to na malém obvodním oddělení na
Teplicku, kde zpracovávám přestupku a v rámci nápadu trestné
činnosti také dílčí úkonů v trestním řízení. Asi před deseti dny
mi byla zjištěna nemoc zvaná cukrovka. Jedná se o cukrovku 1.
typu, což je na celý život. Musím si píchat inzulín, po týden,
který jsem strávil v místní nemocnici, mne všichni
přesvědčovali, že život jde dál. Po dodržení diety a řádném
užití inzulinu nejsem nijak omezen, mohu dle specialisty na tuto
chorubu dělat prakticky cokoliv včetně řízení vozidel a nočních
směn. Uvěřil jsem tedy tomu a nemoc jsem chtěl zvládnout, s tím,
že se s ní poperu. Stalo se však to, že mi policie potažmo Váš
nový služební zákon, smetl veškeré moje iluze o normálním životě
s touto nemocí. Dle tohoto zákona nemohu svou práci vykonávat a
to ani na ranní směny. Je to pro mne velký šok, jsem teď sražen
na kolena. Hledat si novou práci, co moje půjčky, rodina,
poplatky? Moje práce byla pro mne posláním, bavila mne. Nevím
tedy proč nemohu vykonávat alespoň ranní směny, třeba na
spisovém materiálu. Jsem velmi znechucen, za tuto mou nemoc já
nemohu, není vrozená ani dědičná, je to prý asi ze stresu. Je
tedy dost možné, že jsem tuto nomoc dostal právě z mé práce a
takhle se mi policie odvděčila? Nečekám Vaší odpověď, ale Vaše
zamyšlení. S pozdravem zatím ještě marodící policista.
|