Drogová brigáda pod velením Jiřího Komorouse drží evropský unikát: její rozpočet je tajný a nikdo ji nemůže kontrolovat. Sám Komorous se považuje za úspěšného velitele a tvrdí, že zabaví dvacet procent domácích drog. Jeho výkon je však podle univerzitních statistik až dvacetkrát horší. I podle ministra vnitra jsou Komorousova čísla nadsazená.

Dvaatřicetiletý David z Olomouce (TÝDEN zná jeho jméno) původně nebyl tak beznadějný případ. Dosáhl sice jen základního vzdělání, ale dokázal se uživit. Ještě před jedenácti lety bydlel spolu s ženou a právě narozenou dcerou Janou v sídlištním bytě. Tehdy se vysmíval vrstevníkům, kteří experimentovali s marihuanou. Sám ale ve slabé chvilce vyzkoušel hned napoprvé kalibr mnohem těžší: pervitin. Do závislosti spadl až neuvěřitelně rychle. Za několik měsíců zůstal bez rodiny, za další tři roky se dostal před policejního vyšetřovatele. „Položil přede mě dvě složky. Ta menší se týkala neplacení alimentů, ta větší drog. Ptal se, kterou si vyberu,“ vzpomíná David. S vidinou nižšího trestu zvolil útlejší spis. Vyšetřovateli se ale musel zavázat, že mu bude dodávat informace z místní drogové scény.
Po dvou letech se vrátil z vězení, kde si odpykal trest za neplacení výživného. Ve vězení se ale dověděl, jak vařit pervitin, jehož výrobu hned rozjel v bytě na Komenského ulici. O feťácích, kteří se tři roky noc co noc stahovali do Davidova pavlačového bytu v prvním patře, si nájemníci povídají ještě dnes. Lidé na pervitinovou „varnu“ a na obchody s drogou několikrát upozornili policii, tři roky se nic nedělo, pak David zmizel. Dnes je znovu na cestě do vězení, tentokrát za krádeže.

„Morava je pervitinová. Drogově závislí fungují jako samozásobitelé, mají klasické varny,“ říká Aleš Herzog, který v Blansku vede pobočku sdružení Podané ruce. Stará se o kontakt se závislými přímo na ulici nebo v takzvaném nízkoprahovém klubu, který současně slouží pro prevenci. Herzog popisuje, jak na Blanensku občas místní policie nebo „toxi-tým“ z Brna zavře některého z vařičů. Hned se ale najde nový dodavatel. Policisté vypátrají nového výrobce pervitinu třeba až po dvou či třech letech činnosti. „Rozhodně to nestačí. Pokud má policie dostat drogy z ulic, nedaří se to. Ví to policie, víme to my všichni,“ soudí Herzog.

Cucání z prstu

Také Davidův případ svědčí o tom, jak dlouho může výrobce pervitinu udržet „živnost“ a jak snadno lze narazit na drogy v obyčejném činžovním domě. Nejde o ojedinělý příběh. Vzhledem k této skutečnosti působí slova velitele Národní protidrogové centrály Jiřího Komorouse až neuvěřitelně. Jeho jednotka slavila na začátku listopadu patnáct let. Komorous si na tiskovou konferenci pozval několik zahraničních kolegů a prohlásil, že se jeho lidem podaří odhalit dvacet procent drog vyrobených v Česku. Tuto informaci pak zveřejnila média od komunistických Haló novin až po veřejnoprávní Českou televizi. Odborníkům, kteří se věnují zkoumání závislostí, jsou Komorousovy údaje k smíchu. „Číslo dvacet procent je vycucané z prstu,“ říká Josef Radimecký. Do roku 2004 vedl vládní protidrogovou komisi, dnes působí v Centru adiktologie při Všeobecné fakultní nemocnici v Praze. S Komorousem se nepohodl už několikrát. Šéf protidrogové brigády i ve výročních zprávách kritizoval, jak se Radimeckého vládní rada svou liberální politikou podílí na vytváření prostředí, které vybízí ke konzumaci drog. Radimecký ovšem tvrdí, že data zpochybnit nelze. Podle nich je úspěšnost brigády až dvacetkrát nižší, než uvádí Komorous. Namísto proklamovaných dvaceti procent zabavených drog skončí ve skutečnosti v rukou protidrogových policistů pouhé jedno procento z narkotik na českém trhu (viz Komorous nic nechytil). Při pohledu na údaje o domácí výrobě omamných látek působí Komorousovy odhady jako fantastický sen. Typickou drogu tohoto typu představuje pervitin; nikde jinde se nevyrábí. Poslední rozsáhlá studie vypracovaná v roce 2004, která vyhodnocovala anonymní dotazníky ze škol a od terénních pracovníků, odhadla množství spotřebovaného pervitinu na 3,7 tuny ročně. Loni se přitom Komorousovým lidem podařilo zadržet jen pět kilogramů drogy. Jde o pouhé promile z toho, co závislí i příležitostní uživatelé na tanečních party zkonzumují za rok.

Slzička pervitinu

Po zmíněné „tiskovce“ si přitom Komorous tažení proti pervitinu pochvaloval. „V posledních letech dochází k masivnímu nárůstu výroby pervitinu. A odhalenost těch laboratoří našimi kolegy na základních útvarech jde skutečně do stovek. Tam je ta masivnost velmi podstatná.“ Komorous může mít pravdu: v domácích varnách se málokdy podaří zajistit kilogramy drogy, policisté pouze paběrkují. Opravdu velkou laboratoř, která vyrábí pervitin z pašovaného efedrinu, se jim v poslední době ale odhalit nepodařilo. TÝDEN žádal Komorouse o schůzku od minulého pondělí, šéf protidrogové brigády si neudělal čas ani na desetiminutový telefonický rozhovor. Vyjádřil se pouze mluvčí útvaru Břetislav Brejcha: „Slova plukovníka Komorouse zkreslila média. On nehovořil o domácí produkci, ale o údajích, které vycházejí z globálních dat.“ Takové vysvětlení je velmi nejasné. Komorous by podle něho mohl do statistik zahrnout třeba i drogy zabavené po celém světě, jejichž množství by pak jistě několikanásobně převýšilo veškerou domácí produkci.
Radimecký i další protidrogoví odborníci podezřívají Komorouse ze záměrného šíření nepravd. Jejich pochybnosti mohou potvrzovat i řádky z Komorousovy knihy s názvem Protidrogová brigáda I - čest a spravedlnost. V ní píše, jak se dezinformacemi začal zabývat již ve „zpravodajské přípravce“. V textu se pozastavuje také nad propagandistickými manipulacemi, které mají „ovlivnit a oklamat veřejné mínění“.

Díra na peníze

„Samozřejmě, že je z toho cítit potřeba odůvodňovat svou existenci, rozpočet i další vzrůstající nároky. Za těch patnáct let se jejich výdaje určitě pěkně nafoukly,“ tvrdí Radimecký. O finančních poměrech elitního útvaru neexistují žádné přesnější údaje. Rozpočet brigády patří ze zákona k utajovaným skutečnostem.
Drogový odborník Tomáš Zábranský s nemožností nahlédnout Komorousovi pod finanční pokličku nesouhlasí. „Je to evropský unikát, aby policejní útvar, který bojuje s narkotiky, nezveřejňoval rozpočet,“ říká kolega Radimeckého. Jako příklad uvádí americkou jednotku DEA, největší světový protidrogový útvar, která má na internetu přístupné podrobně rozepsané příjmy a výdaje. Ministr vnitra Ivan Langer (ODS) připouští, že protidrogová centrála by v budoucnu mohla o svou tajemnost přijít. „Pokud budou přesvědčivé argumenty, proč jejich rozpočet zveřejnit, nebudu se takové debatě bránit.“ A není dobrým důvodem už to, že Komorous zveličuje své výsledky? „NPC je výborně pracující jednotka. Ale je fakt, že některá ta jejich čísla mi přijdou poněkud nadsazená,“ uznává Langer. Vyřešit by to podle ministra mohla reforma neuniformované policie, kterou by prý rád provedl například po vzoru Spolkového kriminálního úřadu v Německu. Informační embargo se dosud v Česku zlomilo pouze jednou, když ve funkci náměstka ministra vnitra pracoval Jiří Vacek. Lidovecký politik musel později odstoupit, protože nedokázal doložit své středoškolské vzdělání. V úřadu ale ještě prozradil, že by rozpočet Komorousovy jednotky měl dosáhnout 290 milionů korun. Pro srovnání: peníze, které vláda, kraje a města vynaloží na veškeré jiné protidrogové aktivity, jen mírně přesahují 400 milionů korun. V této částce se skrývají i peníze na léčbu a prevenci.

Policejní naschvály

Nebylo by s přihlédnutím k malým úspěchům Komorousova týmu účelnější, kdyby se část jeho peněz přesunula na prevenci? Potřebuje vůbec Česko protidrogovou brigádu? „Každá země musí mít podle mezinárodních závazků specializovaný útvar,“ tvrdí Viktor Mravčík, který po Radimeckém převzal vedení Meziresortní protidrogové komise, později přejmenované na Radu vlády pro koordinaci protidrogové politiky. „Netuším, proč plukovník Komorous používá zkreslená čísla. Několikrát jsme o tom spolu mluvili, ale bez výsledku. Efektivitu přece mohou snadno prokázat i jinak,“ říká Mravčík a poukazuje na Komorousovy úspěchy při rozbíjení drogových gangů. Komorous na tiskové konferenci skutečně zmiňoval sedmnáct nejúspěšnějších akcí a pochlubil se šesti mezinárodními vyznamenáními. Prospěšná může být podle Mravčíka už sama existence jednotky: šéfové podsvětí musejí překonávat více překážek, což zvyšuje jejich náklady.

I přes smířlivá slova z vládní rady je zřejmé, že vztahy mezi policisty a lidmi, kteří se zabývají prevencí i pomocí drogově závislým a jejich léčbou, zůstávají napjaté. Ukazuje to situace v pražských ulicích. „Jednou po nás chtěli, abychom nosili barevné vesty a čepice s nápisem Drogová pomoc, ale to jsme odmítli,“ vypráví pražský streetworker, který si nepřál zveřejnit jméno. S drogově závislými je ve styku prakticky každý den, třeba při výměně použitých jehel za čisté. „Policisté občas dělají narkomanům naschvály. Třeba je nutí vyhodit jehly nebo se zbavit drog, které mají pro sebe. Nebo zavřeli našeho klienta na dva dny do vazby, a přitom věděli, jaké peklo prožije kvůli abstinenčním příznakům.“
Jak jinak by se policisté měli k narkomanům chovat? Podle streetworkerů by měli drogově závislé vnímat jako nemocné lidi, nikoli jako své nepřátele a potenciální zločince.

Týden, 20. listopadu 2006