Je smutnou, leč asi nedílnou, součástí politiky (českou nevyjímaje), že se v ní až příliš často z nepodstatných věcí stávají ústřední témata zaplňující titulní stránky novin. Je smutnou, leč asi nedílnou součástí politiky, že politici (české nevyjímaje) namísto definování a řešení věcných problémů, raději vytvářejí pseudoproblémy, které vydávají za klíčové a věnují pak celou svoji energii jejich "řešení pro blaho národa". V některých případech je to logické a do jisté míry i pochopitelné. Při řešení skutečných problémů totiž politik nevystačí jen s úsměvem před kamerou a s několika frázemi o tom, jak se "setkal a jednal s jiným politikem a jak se zase setká a bude jednat, nebo podle něj je důležité se setkávat a jednat". V některých případech je takové jednání skutečně logické, nebo chybí-li schopnost konkurovat svému soupeři věcnou a odbornou argumentací, je třeba si najít nějakou náhradu.

Troufám si tvrdit, že téměř typickou ukázkou tvorby "podstatného z nepodstatného" je setkání zástupců politických stran, kterou hodlá iniciovat prezident Václav Havel, respektive vše co se kolem něj již odehrálo, odehrává a předpokládám ještě odehraje. Ne že bych považoval setkání politiků s prezidentem za něco zbytečného nebo dokonce za špatného. Podstatou politiky je komunikace, komunikace politiků s občany, komunikace politiků s politiky. Vždy by však mělo být jasno, o co v ní běží. V případě iniciativy Václava Havla jde tedy o jasnou definici podstaty, smyslu a cíle takové schůzky. Její největší problematičnost totiž spočívá v tom, že sama neví, jak se má tvářit, o čem má být a čeho má dosáhnout. Přesto ale vytváří dojem (a v tom je její největší slabina), že má jít o cosi zásadního, převratného, o cosi, co přinese odpovědi na klíčové problémy dnešní doby. Jinými slovy, prezident svojí aktivitou vytváří (vědomě nebo nevědomě) očekávání, která lze jen stěží naplnit, nebo sám předmět očekávání je přinejmenším nejasný, je-li vůbec nějaký.

Je nade vší pochybnost, že dnešní česká realita s sebou přináší řadu problémů, jejichž intenzita je za hranicemi našich dosavadních zkušeností ­ hluboký propad výkonu české ekonomiky, dramatický růst nezaměstnanosti, nejvyšší schodek státního rozpočtu v historii republiky. Jasnou výzvou dnešních dnů je kultivace našeho právního prostředí, kdesi za dveřmi je vstup ČR do Evropské unie. To vše jsou témata, u nichž je nutné hledání společného názoru na způsob jejich řešení, hledání většinové podpory v Parlamentu pro definici konkrétní podoby zvoleného řešení. Jen stěží si lze ale představit, jak politické subjekty, které mají zcela rozdílná ideová východiska a odlišné programy, dokáží najít shodu v tak zásadních věcech během krátkého setkání s hlavou státu. Jen naprostý idealista by se mohl domnívat, že výsledkem prezidentova kulatého stolu by mohlo být jiné prohlášení než to, že se politici na Pražském hradě dohodli, že se budou snažit se dohodnout.

K takové formě dohody však máme Parlament. Ten je zrozen k tomu, aby na základě politické diskuse, přetavil obecné teze a principy do podoby zákonů. K tomu ale není třeba svolávat kulaté stoly. Alespoň ne ve chvíli, kdy k takové formě odborné komunikace jsou politické strany v Poslanecké sněmovně i v Senátu připraveny. Taková forma komunikace je totiž samotnou podstatou existence parlamentu a prezident do ní nemusí zasahovat, nevyžaduje-li si to vyhrocená politická situace.

I přes uvedené argumenty, považuji za možné, že se hradní kulatý stůl přeci jen uskuteční. A to i přesto, nebo právě proto, že se ho Občanská demokratická strana nezúčastní. Jsem upřímně zvědav, co bude jeho výstupem ­ zda plán boje proti nezaměstnanosti, principy důchodové reformy, konkrétní kroky na naší cestě EU nebo jen fotografie usměvavých politiků a jejich prohlášení, že se sešli a dohodli se na tom, že se sice nedohodli, ale že jsou připraveni se znovu setkat a pokusit se dohodnout. A již ale bude závěr jakýkoliv, předpokládám, že z hradního kulatého stolu a z neúčasti ODS bude vytvořeno ono "podstatné a zásadní" diskusní téma. O to větší platnost pak má teze, že existují-li pochybnosti a smysluplnosti nějakého jednání, není-li jasná definice cíle, kterého se má dosáhnout, je čestnější nepředstírat nadšení, je upřímnější říct na adresu své účasti jasné ne.