Ač z pohledu hledání pravdy případ Kořistka jasný není, z pohledu trestněprávního jasný je: jeden člověk obvinil druhého z pokusu ho uplatit, tedy ze spáchání trestného činu. Obviněný takový čin popírá. Existuje přímý svědek. Policie ČR začala sama věc prošetřovat. Ten, kdo měl být korumpován, trestní oznámení - pro podezření ze spáchání trestného činu úplatkářství, resp. podplácení - nepodal. Ten, kdo měl údajně korumpovat, je podal (nebo hodlá podat) - pro podezření ze spáchání trestného činu pomluvy.

Policie vyslechne všechny tři zúčastněné osoby, posoudí na základě získaných důkazů skutkový stav věci a rozhodne - buď někdo korumpoval, nebo někdo pomlouval. Její závěry posoudí státní zástupce a podá obžalobu pro korupci, nebo pro pomluvu. A nakonec rozhodne soud. Takto věc, bez složitých právních opisů stojí. Ve sportovní terminologii řečeno - remíza neexistuje. Proč tedy vlastně píši tento komentář? Důvodem je zásah do případu, který provedl ministr vnitra Bublan, zásah nebezpečný a nekvalifikovaný. Ministr vnitra vyzval zúčastněné osoby k výpovědi na detektoru lži. Podle slov ministra vnitra je toto objektivní cesta, jak zjistit, co je pravdivé a co ne. Na první pohled nic zásadního.

Tento zásah je však nebezpečný, protože ministr vnitra není oprávněn jakkoliv zasahovat do vyšetřování jakékoliv trestní kauzy a ovlivňovat její průběh. V tomto smyslu je možné považovat jeho návrh toho, jaké procesní úkony by měl vyšetřovatel provést, za zásah politické moci do policejního vyšetřování. A to zejména proto, že do kompetence ministra vnitra Policie ČR spadá a že případ má výrazný politický rozměr. Buď se potvrdí to, že opozice je schopna korupce mezi poslanci, nebo to, že vláda má postavenu svoji křehkou většinu jednoho hlasu na hlasu lháře.

Nekvalifikovanost návrhu ministra vnitra spočívá v jeho neznalosti českého právního řádu a soudní judikatury. Z obojího totiž jasně vyplývá, že výpověď na detektoru lži v našem právním řádu není "objektivní cesta" pro zjištění, co je pravdivé a co není. Fyziodetekční vyšetření na detektoru lži neboli polygrafu je založeno na vyšetření fyziologických reakcí člověka (např. dýchání) na podněty. Umožňuje prohlásit, že vyšetřovaná osoba na některé podněty reaguje, a tudíž o nich něco ví. Výpověď na detektoru lži není podle trestního řádu výslovně vyjmenována mezi důkazními prostředky. Podle rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR z roku 1992 výsledky vyšetření na tzv. detektoru lži nemůže soud použít jako důkaz při rozhodování trestní věci, nebo jsou jako důkaz nepřípustné. Návrh ministra Bublana je tedy zcela zbytečným mrháním času, finančních prostředků a odváděním pozornosti od standardní práce policie a od provedení procesně relevantních důkazů.

Co však zbytečné není, je položit si otázku, jak se takového přehmatu novopečený ministr vnitra mohl dopustit? Buď je to důsledek zásadní neznalosti tak důležitého právního předpisu, jako je zákon o trestním řízení soudním - trestního řádu, nebo se rozhodl hrát mediální hru, která provází tento případ, a rozhodl se vytvářet tlak na zúčastněné osoby, instituce a veřejnost. Podle zákonitostí virtuálního světa médií totiž bohužel platí, že ten, kdo odmítne vyšetření na tzv. detektoru lži, je vinen, zatímco ten, kdo nikoliv, vinen není. A to bez ohledu na to, že věcně a právně tomu tak není.

A již to bylo jakkoliv, obojí je špatně. V prvním případě se to snad dá i pochopit, nebo nikdo nejsme neomylní. Ale pak je lepší mlčet! Platí-li důvod druhý, pak by se měl ministr Bublan raději vrátit zpět do podsvětí zpravodajských služeb, ze kterého přednedávnem vyšel na svět.