Redakce tohoto listu odmítla uveřejnit část volebního inzerátu Občanské demokratické strany. ODS to odsoudila a označila krok redakce za cenzuru a za porušení smlouvy. Redakce opáčila, že část inzerátu byla podle ní neslušná, v rozporu s interními redakčními pravidly, a proto se zachovala tak, jak se zachovala. Případ tím (zdá se) končí, pár politiků se sice neopomene na věci přividitelnit, doplňovací volby do Senátu však proběhnou tak jako tak a některý z kandidátů bude zvolen bez ohledu na to, jaké inzeráty byly nebo budou v novinách uveřejněny. Ale bylo by vážnou chybou mávnout nad věcí rukou a zapomenout. Celý případ je podle mne nesmírně nebezpečným precedentem, nebo představuje vážný zásah do práv všech občanů, politických stran a hnutí v této zemi, zásah do práv, garantovaných Ústavou ČR a Listinou základních práv a svobod. Ústava České republiky zaručuje v této zemi volnou soutěž politických subjektů respektujících základní demokratické principy a odmítajících násilí jako prostředek k prosazování svých zájmů. Vedle toho Listina základních práv a svobod zaručuje svobodu projevu s tím, že každý má právo vyjadřovat své názory slovem i písmem. Současně také jasně definuje základní pravidlo každého právního státu - každý může činit, co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá. Podívejme se proto na rozhodnutí redakce MF DNES na základě těchto ustanovení dvou základních norem státu. ODS uzavřela s listem smlouvu a v řádném termínu dodala text předvolebního inzerátu, ve kterém vyslovila svůj názor na kampaň jednoho z protikandidátů. Učinila tak způsobem, který podle mne nijak nezasahoval do jeho ústavou, listinou i občanským zákoníkem chráněných práv. A pokud by snad on sám byl přesvědčen o opaku, zajišuje mu náš právní řád dostatek prostředků k obraně jeho cti a důstojnosti. Umím pochopit, že v inzerátu použité slovní formulace se nemusely slučovat s něčím vkusem, způsobem vlastního vyjadřování nebo s osobním názorem na to, jak by měla probíhat předvolební kampaň. V pořádku. Na tom není nic špatného. Na to má každý právo. Problém nastává, pokud svůj vkus, svůj vlastní názor dotyčná osoba povýší na zákon a sebe prohlásí soudcem, který bude rozhodovat. Redakce MF DNES se podle mne něčeho takového dopustila, a to je důvod, proč jsem přesvědčen, že jednala v rozporu s Ústavou České republiky a v rozporu s Listinou základních práv a svobod. Jde dokonce o tak flagrantní porušení ústavy, a to konkrétně svobody projevu, že zákon o Ústavním soudu ani nepředpokládá mechanismus, jak se proti němu bránit. Obrana (v podobě ústavní stížnosti) proti omezení svobody projevu totiž vychází z toho, že k němu může dojít ze strany státní moci (přesněji orgánu veřejné moci). V tomto případě však šlo o zásah ze strany soukromého subjektu vůči politické straně a ta se proti němu nemůže bránit jinak než veřejným vystoupením. Tak se i stalo. Vážnost věci samotné navíc podtrhuje skutečnost, že k zásahu došlo v předvolební kampani, tedy v okamžiku, kdy občané naplňují svoji moc, rovněž garantovanou ústavou. Při vytváření názoru na celý problém je třeba si připomenout, že svoboda projevu se realizuje přes média. Tím je dáno jejich privilegované postavení, nebo politik je ke sdělování svých názorů a postojů veřejnosti nutně potřebuje. Dozajista (třebaže trochu nadneseně řečeno) platí, že by nebylo politiků, kdyby nebylo médií. Případ inzerátu ODS ukazuje, že existuje riziko zneužití tohoto výsadního postavení médií, a to z jejich strany. Pokud totiž připustíme, že se média sama stanou arbitrem, rozhodujícím navíc podle jakýchsi vlastních samoregulačních pravidel, otvíráme tím pomyslnou Pandořinu skřínku, jejímž obsahem není nic jiného než to, že nesympatickým osobám bude obsah jejich inzerátů posuzován, zatímco těm sympatickým (obzvláště pokud jsou velkými inzerenty) posuzováno nebude nic..., že prostě svoboda projevu pro někoho platit nebude a pro někoho bude. Je výsostným právem každého z nás vytvářet si svůj názor na věci kolem nás. Je nezpochybnitelným právem každého z nás říkat nahlas, co si myslíme, nedostáváme-li se tím do konfliktu se zákonem. To platí i v situaci, kdy se někomu nelíbí část inzerátu politické strany. Přirozenou reakcí novináře nebo redakce novin by v takovém případě mělo být rozcupování politika či politické strany v kritickém komentáři na publicistické stránce. V žádném případě však by novinář neměl rozhodovat o tom, jak se politik smí či nesmí v placeném inzerátu v jeho novinách vyjádřit o svém volebním rivalovi. Tím, kdo by měl vystupování a vyjadřování politiků posuzovat, jsou totiž všichni občané. Tím, kdo by měl následně rozhodovat, a to ve volbách, jsou všichni voliči. Pro tento konkrétní případ platí, že tím, kdo by měl účtovat s inzerentem, není redakce MF DNES, nýbrž výhradně a pouze pražští voliči v těchto doplňovacích volbách do Senátu.