Jistě si všichni dobře vzpomínáme na politický vzestup premianta dosavadních průzkumů veřejného mínění Stanislav Grosse. Image hodného, i když možná trochu pomalejšího, hocha, tedy jakéhosi pohádkového českého Honzy, dlouho zabírala na veřejnost i média. Byl ideálem českého "politického snu": ajznboňák poslancem a posléze ministrem. Dost možná, že to v začátcích době ještě ani nebyla image. Možná to byla opravdu jeho tehdejší bytostná podstata.

Co však možná platilo v polovině 90. let, je dnes zcela vyvráceno. Pod vyhlazenou tváří ministra vnitra se totiž skrývá jeden z nejmazanějších manipulátorů české veřejnosti. Člověk, který díky své přirozené sociální inteligenci a "duchaplnosti" části domácích médií až donedávna umně skrýval nejen svoji pravou tvář, nýbrž také výsledky svého ministerského působení.

Ty jsou však katastrofální. Za vše hovoří dva tragické rekordy, kterých se Standovi podařilo dosáhnout:

70 % veřejnosti považuje policisty za nejzkorumpovanější ze všech! (více viz Černá kniha policejních hříchů na www.langer.cz).

Jedinou adekvátní reakcí ze strany každého normálního ministra vnitra by měla být okamžitá demise. Stanislav Gross to dobře ví. Proto mlží. Proto se tzv. snaží. Proto pořádá za peníze daňových poplatníků neúčinné zátahy a noční tiskovky. Proto se na nejmenovaném týdeníku u soudu domáhá omluvy a odškodnění ve výši půl milionu, nebo prý článek o jeho kontaktech s odposlouchávanými osobami snížil ministrovu popularitu o celá 4 % (sic!).

To vše však nemůže nic změnit na tom, o čem si už cvrlikají i vrabci na střeše: Policie ČR se pod vedením ministra Stanislav Grosse a jemu přímo podřízeného policejního prezidenta Jiří Koláře dostala do hluboké krize. A tak ani akce Kryštof č. 175, spojená s tiskovkou přímo uprostřed brněnské dálnice, lemované třeba 10.000 po zuby ozbrojenými policisty, pro jistotu střílejícími po všem, co se jenom pohne, už nemůže zachránit Grossovu pošramocenou pověst. Média a veřejnost totiž konečně procitly ze svého snu o správňáckém hochu Standovi. A dávají do jasně najevo.

Ukazuje se, že i politické mlýny, stejně jako ty Boží, melou pomalu, ale melou přece. A to je - po to všem policejním zoufalství - alespoň jedna dobrá zpráva na závěr. Věřme, že ne poslední.