Protidrogová politika České republiky spočívá na čtyřech pilířích ­ na prevenci, represi, léčbě nemocných (závislých) a na minimalizaci škod. Stejný trend nalézáme v celé Evropě a s výjimkou Spojených států amerických i jinde v zemích tzv. "západní civilizace."

Zatímco prevence a léčba jsou v České republice poměrně stabilizovány, minimalizace škod (která chrání před důsledky braní drog závislými celou společnost, ohroženou šířením především AIDS a zánětů jater) byla v ČR mezi základní složky protidrogové politiky poprvé zařazena loni v mém programu stínového ministra vnitra a vzápětí ­ nezávisle na mně ­ v právě projednávané vládní protidrogové strategii na roky 2001-2004.

Změn nedávno doznala též represe: k prvnímu lednu 1999 byly novelizovány tzv. drogové paragrafy. Mimořádnou pozornost přitáhlo zakotvení trestnosti držení drog pro vlastní potřebu (jehož dopady jsou v současnosti podrobovány vědecké analýze, zadané vládou), zostřeny byly ale i tresty za šíření toxikomanie, výrobu a prodej drog atd., tedy za činy, které byly trestné již před novelizacemi.

V době přijímání novelizací jsem se netajil značným skepticismem co do kvality novel a do zhodnocení jejich možného dopadu; vzhledem k probíhající analýze, vzpomínané výše, jsem si nicméně až do jejího ukončení uložil maximální zdrženlivost ­ jakkoliv jsem přesvědčen, že takové studie má vláda provádět před legislativním návrhem a nikoliv po jeho zavedení.

Praktické prosazování protidrogové represe nicméně bedlivě sleduji. Historická zkušenost v této tak křehké oblasti nás učí, že ortodoxní prosazování prohibice závažnost a následky zneužívání návykových látek spíše zhoršuje.

Asi tomu chce obzvláště zlomyslná náhoda, ale v krátkém časovém úseku došlo k projednání dvou "drogových" deliktů, jejichž výsledky mne mimořádně znepokojily ­ o to více, že se jako zákonodárce cítím za úspěšnost české protidrogové politiky cítím osobně zodpovědný. Posuďte sami:

HRADEC KRÁLOVÉ 3. října (ČTK) - Na 18 měsíců do věznice s dozorem dnes poslal Krajský soud v Hradci Králové dvaačtyřicetiletou učitelku z Náchoda Jarmilu V., která ve více než 130 případech distribuovala drogu pervitin, a to i osobám mladším 18 let. Krajský soud tím přehodnotil verdikt náchodského okresního soudu, který učitelku V. v červenci odsoudil pouze ke tříletému podmíněnému trestu.

Rozsudek je pravomocný a proti jeho výši již není možné odvolání.

PRAHA 16. října (ČTK) - Na osm let vězení odsoudil podle dnešních Lidových novin Krajský soud v Liberci dvaadvacetiletého Libora F. za to, že vypěstoval dvě rostliny konopí a rozdával marihuanu kamarádům. Obžalovaný, který je od loňského prosince ve vazbě, se proti rozsudku odvolal k Vrchnímu soudu v Praze.

Při takto prostém postavení dvou rozsudků vedle sebe je jasné, že "je něco shnilého ve státě dánském" - a k takovému konstatování není třeba býti právníkem. Porovnání výroků v první instanci se prostě příčí zdravému rozumu. Jediným společným rysem je, že se v obou případech drogy dostaly do rukou neplnoletým a dokonce i nezletilým. Tady nicméně veškerá podobnost končí:

Jarmila V. drogy prodala v nejméně sto třiceti případech a sama je nekonzumovala. Prodejem jí vznikl nemalý zisk v řádu desetitisíců korun. Libor F. drogu rozdal mezi své blízké přátele a konzumoval ji s nimi. Zisk mu nevznikl žádný.

Učitelka Jarmila V. coby frekventantka vzdělávání v protidrogové prevenci Ministerstva školství musela velmi dobře znát rizika, která se k pervitinu vážou. Tato v České republice nejrozšířenější "tvrdá droga" každoročně zabijí desítky svých konzumentů na předávkování a stovky či tisíce jich dříve nebo později zemřou na infekční nemoci, oběhové poruchy a řadu dalších poškození, které si především injekčním užíváním této drogy způsobili. Libor F. rizika marihuany znát nemusel, ale i kdyby je znal ­ se vší vahou svého lékařského vzdělání tvrdím, že především zdravotní, ale i společenská rizika konopných drog jsou s pervitinem nesouměřitelná. Předávkovat se marihuanou je jednoduše nemožné a díky způsobu užívání (kouření) odpadá i riziko nákazy infekčními nemocemi. Hlavním rizikem marihuany je zvýšená pravděpodobnost rakoviny plic, která je výraznější než u tabáku; při jejím dlouhodobém a velmi intenzivním užívání hrozí i riziko desocializace, spočívající především v jakési "ztrátě zájmu a orientace." Totéž a v mnohem větší míře lze ovšem úspěšně tvrdit například o becherovce. Teorie o marihuaně coby "vstupní bráně" k tvrdým drogám byla přesvědčivě vědecky vyvrácena. Pokud něco "iniciální drogu" skutečně představuje, pak je to alkohol.

Jarmila V. si musela být vědoma mimořádně vysoké společenské nebezpečnosti svého jednání. Libor F. se dopustil jednání, kterého se podle reprezentativních průzkumů alespoň jednou za život dopouští polovina jeho vrstevníků a téměř čtvrtina čtrnácti a patnáctiletých. Může se nám to nelíbit (a mně se to velmi nelíbí), ale marihuana představuje mezi naší mládeží módní jev a tak je zkušenost s ní značně rozšířená. Dospívající generace prostě marihuanu jako společenské nebezpečí nevnímá a přesvědčit ji o tom, že se mýlí, je úkolem prevence, nikoliv trestního práva.

Přesto Jarmila V. od soudu "vyfasovala" nejdříve podmínku a potom osmnáctiměsíční trest, Libor F. více než pětinásobek ve věznici s dozorem. Jarmila V. přicházela k soudu z domova, Libor F. už jedenáctý měsíc dlí ve vazbě.

Pominu-li absurditu obou rozsudků po jejich srovnání, chci se zastavit ještě u výchovné funkce trestu. Nepochybuji o tom, že Libor F. zaslouží potrestání, které vyšle jasný signál o nepřijatelnosti jeho jednání. Obávám se ale, že už jedenáct měsíců ve vazbě napáchalo na psychice a budoucím životě Libora F. nemalé škody. Spekulacím se obvykle vyhýbám, jsem si ale jist, že pokud by absolvoval celý uložený trest, nevyjde z vězení napravený, ale zatrpklý vůči celé společnosti a s řadou "znalostí," které řádným občanům přinesou nemalé škody.

Lze tedy tvrdit, že v obou případech justice selhala: u hradecké učitelky neuvěřitelnou mírností trestu za výjimečné a mimořádně zavrženíhodné jednání ženy, jež se zavázala vychovávat mladou generaci, v případě libereckého mladíka absurdně tvrdým rozsudkem, který mu hrozí zničit život za něco, čeho se tak či onak dopouští zhruba polovina jeho vrstevníků.

Hrozné je, že oba výroky o vině byly vyneseny přesně podle litery platného zákona. Ještě hroznější je, že nejde o jediný případ takto absurdních rozsudků, a to v obou směrech ­ nízký nebo podmínečný trest za výrobu a prodej "tvrdé" drogy na straně jedné, rádoby exemplární postih za konopí na straně druhé.

Shrnuto a sečteno: na případnou revizi novelizací trestního zákona, spočívající především v trestnosti držení drog pro vlastní potřebu, je ještě brzy a pokud k ní po prodiskutování výsledků vládní analýzy dojde, bude třeba ji důkladně připravit. Co ale lze a je třeba provést okamžitě, je zákonem rozlišit postih podle druhu a společenské nebezpečnosti drogy, o níž v každém specifickém případě jde.

Je o mně obecně známo, že jsem odpůrcem legalizace drog, a to včetně konopných. Je ale nepřijatelné a pro naši zemi škodlivé, když neplatí, že za společensky nebezpečné jednání přichází tvrdý trest a za jednání nebezpečné relativně méně pak trest též relativně mírnější (znovu zdůrazňuji: nikoliv nulový).

Současný stav prosazování "protidrogové legislativy" ale nasvědčuje tomu, že se nám spolu s vaničkou daří - doslova - vylévat i děti. A to nám nemůže být lhostejné.

Ivan Langer

autor je lékař, právník a stínový ministr vnitra (ODS)