Tak nám zase emoce zatemňují racionální uvažování. Znovu absentují věcná fakta a dostává prostor demagogie, hysterie a zloba. To je stav, ve kterém se nacházíme pár dnů po rozhodnutí tzv. stockholmské arbitráže, kterým vznikla ČR povinnost zaplatit 10,4 miliardy korun jako odškodné bermudské společnosti CME. Korunu vší hysterii a zejména demagogii nasadil redaktor LN Jaroslav Plesl v článku "A za Novu zaplatí ODS" (LN 20. 3.). Kromě emocionálních výkřiků a osobních výpadů sice neobsahuje žádné věcné argumenty, se kterými by se dalo polemizovat, nicméně mlčení by mohlo být vykládáno jako souhlas. Rozhodnutí arbitráže je nepříjemné. To ale neznamená, že vůči němu nelze vznášet věcné výhrady. To neznamená, že se ČR nemá pokusit využít všech možností, jak rozhodnutí zvrátit. To neznamená, že máme pořádat hony na čarodějnice a upalovat je na hranicích z balíků některých českých deníků. To v žádném případě neznamená, že se mají pomíjet jasné skutečnosti, fakta a důkazy jen proto, že se to zrovna někomu nehodí! Základem problému je novela mediálního zákona z roku 1995. V té době jsem nebyl poslancem a předkladateli byli současní politici US a lidovců. Touto novelou ztratila Rada pro rozhlasové a televizní vysílání (RRTV) jakoukoli možnost ovlivňovat dění v ČNTS, potažmo v CME. Nevezmeme-li tento fakt jako základ všech dalších úvah, je každý pokus o věcnou polemiku marný. Ustanovení mediálního zákona umožňující RRTV změnit licenční podmínky i bez souhlasu držitele, je-li to nezbytné k dodržení mezinárodních závazků, nikdy neopravňovalo a neopravňuje RRTV k tomu, aby přikázala jakémukoliv provozovateli spolupracovat s tou či onou servisní organizací. Ustanovení vzniklo jako řešení předpokládaného vstupu ČR do EU a jako prostor zasáhnout do využití kmitočtového spektra nebo dodržování tzv. evropských kvót ve vysílání. Má vystoupení v parlamentu neměla nic společného s arogancí a zlehčováním významu arbitráže. Cílem a motivem bylo přimět všechny politické strany, aby jednotným postojem nepodkopávaly pozici ČR v tomto sporu. Byl a jsem přesvědčen, že v kritických okamžicích pro stát musí politická reprezentace táhnout za jeden provaz. Odvolání RRTV před rozhodnutím arbitráže by bylo přiznáním viny ze strany ČR. Nikdy jsem neoznačil mezinárodní arbitráž za nedemokratickou. Tuto formulaci mi do úst vložila redakce LN. To nic nemění na faktu, že proti průběhu arbitráže protestoval zástupce ČR, aby nakonec na protest odstoupil. Pokud skutečně oficiálně reprezentoval ČR, je logické a správné, že jako poslanec upozorňuji na nedostatky arbitrážního řízení a hledám cestu, jak toto rozhodnutí legálním způsobem změnit. Kdyby bylo vše v pořádku, asi by ČR toto rozhodnutí nenapadala u švédského soudu. Otázka, kdo za to všechno může, je legitimní. Jedinou cestou, jak zabránit pleslovskému osočování a objektivním způsobem udělat ve věci jasno, je zřízení parlamentní vyšetřovací komise. Její ustavení by měla provázet změna jednacího řádu Poslanecké sněmovny tak, aby její jednání bylo veřejné. Každý si pak bude moci sám udělat jasno v tom, zda je vinna rada, arbitři, politici, právní zástupci ČR, české soudy, Nova, CME anebo případně někdo jiný.