Nemám rád monopoly a jsem ve střehu, slyším-li volání o tom, že je ohrožena svoboda slova.

Těmito slovy bych charakterizoval svůj pohled na stávající situaci v oblasti distribuce tisku v České republice. Předesílám, že objem informací, se kterými disponuji, nepovažuji za naprosto vyčerpávající, takže svůj pohled na věc odvíjím více od svého ideového pohledu na svět než od konkrétní podoby vztahu dvou největších distributorů - PNS a MPK. Můj pohled je tedy pohledem liberálního politika a zákonodárce - právníka, kterému jsou adresovány výzvy, aby nemlčel, aby nebyl nečinný a aby do sporu mezi PNS a MPK zasáhl. Předně musím zdůraznit, že spor mezi distributory tisku je soukromoprávním sporem, který je projevem vzájemného, zřejmě velmi ostrého, konkurenčního boje. Soutěž a konkurence je podstatou tržní ekonomiky a svět médií, přesněji svět tištěných médií a jejich distribuce, není ničím jiným než podnikáním za účelem dosažení zisku. To není nic nemravného, naopak jde o cíl navýsost počestný a mravný.

Stát má právo zasáhnout, ale...

Výsledkem konkurenčního boje může být vítězství jednoho a zánik druhého soutěžícího. I to je přirozenou součástí našeho světa. Hrozí-li, že výsledkem konkurenčního boje je dominantní či dokonce monopolní postavení jednoho soukromého subjektu na trhu, pak je to chvíle, která může opravňovat stát a jeho instituce k zásahu. K zásahu standardní cestou a prostřednictvím standardních institucí. Ovšem ne proto, že by stát měl apriori omezovat soukromé podnikání, nýbrž pouze tehdy, pokud by docházelo ke zneužití takového postavení vůči zákazníkům, klientům, občanům a v případě, pokud by docházelo k nekalosoutěžnímu jednání. Institucí, která je povinna zasáhnout, je Úřad pro ochranu hospodářské soutěže.

Prioritní je zájem občanů

Ve sporu PNS a MPK je možné s někým sympatizovat (což není můj případ), ale to mne ještě jako zákonodárce neopravňuje do něj zasahovat. A už vůbec ne přijímáním zvláštních právních norem upravujících tuto oblast, tedy zasahovat instrumenty veřejného práva. Veřejnoprávní regulace totiž má sloužit ochraně veřejného zájmu. Úkolem členů parlamentu není hájit zájem nějaké distribuční společnosti, nýbrž hájit zájem zákazníků - čtenářů, všech občanů České republiky. Úkolem zákonodárců stejně tak není přijímat zákony, které ve své podstatě jednou provždy rozdělí trh mezi omezený počet soukromých společností, a zabrání tak přirozené konkurenci a soutěži. Včetně možného vstupu dalším subjektům soutěže.

Ohrožená svoboda slova?

Ve sporu PNS a MPK zaznívá argument, že dochází k ohrožení svobody slova. To je velmi závažné tvrzení, nebo bylo-li by pravdivé, pak by zcela jistě šlo o ohrožení jednoho z nejvýlučnějších veřejných zájmů, garantovaného dokonce Listinou základních práv a svobod. Byla-li by to pravda, pak by zásah státu v podobě omezení, zákazu či regulace byl zcela namístě a i pro liberála naprosto ospravedlnitelný. Nechci nikomu podsouvat zlé úmysly, ale stále ještě živá zkušenost z televizní vzpoury ve veřejnoprávní ČT velí k maximální obezřetnosti. Teď, zhruba po dvou letech od revoluce na horách Kavčích, je snad již každému jasné, že v České televizi tehdy nešlo o svobodu slova, nýbrž o místy až hysterický boj o zaměstnanecká místa, o zakázky, o filmové koprodukce, jinými slovy o peníze. Říká se, že o peníze jde vždy až na prvním místě. Nejinak je tomu i v tomto případě.