Přestože se každý z nás považuje za normálního, nepochybně trpíme různými formami a rozdílnými stupni různých úchylek. (...už se těším na jejich výčet přičtený mé osobě těmi, kteří své vlastní úchylky před veřejností maskují). I já svoji úchylku mám. A mám ji rád. Nemám rád petice, přesněji petenty, ještě přesněji určitý druh petentů. Přesto respektuji petiční právo i právo každého z nás projevit veřejně a svobodně svůj názor. Na samotném projevu formou petice totiž není nic špatného. Zamyšlení si zaslouží až stav tzv. chronického petentování, tedy stav, do kterého se dostanou různí lidé, různého pohlaví, věku a profese, stav znamenající "trávení" svého produktivního času nekonečným sepisováním a podepisováním suplik, protestů a žádostí. I tento stav však ještě nemusí znamenat nic, co by bylo nutno označit za úchylku. I když... je to velmi individuální. To, co jeden zvládne bez viditelných potíží, nemusí jiný unést vůbec.

Skutečně kritická situace nastává až ve chvíli tzv. "patologické petence". Je to stav mysli, kdy se cílem a smyslem života nestává vlastní obsah petice nýbrž petice sama jako taková. Tedy není důležité co píšu a pod co se podepisuji, hlavní je, že něco píšu a že se pod něco podepisuji. Je to chvíle, kdy podstata věci přestává být důležitou nebo dominantním se stává formální projev přihlášení se ke svému občanskému společenství. Takový stav mysli umožňuje sepsání i toho sebevětšího nesmyslu, tato ztráta kontroly racionální části lidského jednání umožňuje podepsání takřka jakéhokoli textu bez ohledu na jeho věcnou správnost či pochybenost. I tento stav však může mít příznivou prognózu a nemusí končit nutně tragicky.

Letální čili smrtelná fáze patologické petence přichází v okamžiku, kdy potřeba sepisovat a podepisovat není dána jen potřebou přihlášení se ke své občanské lize, nýbrž je navíc motivována zlobou, závistí a nenávistí - vůči osobě, skupině osob, vůči instituci. Nabízím možný výčet - Kučera, Železný, Balvín, televize NOVA, Rada ČR pro rozhlasové a televizní vysílání ...(omlouvám se těm, na které jsem zapomněl). V takovém okamžiku i osoby, kterých je možno si vážit za jejich profesní zdatnost nezadržitelně sklouzávají po toboganu směřujícího ke znehodnocení jejich celoživotního díla. V takovém okamžiku se totiž úchylka nestává milou součástí jejich osobnosti, nýbrž závažím, které je nezadržitelně táhne ke dnu a degraduje vše, co doposud udělali.